"Vážně to chceš udělat?" Tón dívčina hlasu napovídal, že tomu nemůže uvěřit. Seděla na posteli naproti svojí kamarádce a nevěřícně na ní hleděla. Měla pocit, že jí muselo absolutně přeskočit. Proč by jinak dovolila ostatním ovládat její život. "Harry to řekl našim rodičům, Sky." Černovláska při dívčiných ztuhla. Dech se jí zadrhl v krku, oči měla vykulené. "Víš jak je mamka přísná, co se školy týče," povzdychla si. "Nepodpoří tě?" zdědila se Skyler. "Co víc," rozhodila zrzka zdrceně rukama, "trvá na tom, že se s ním musím rozejít." Oči Heather se leskly slzami, když si vzpomněla na slova své matky, jež byla uvedena v posledním dopise, který dívka od svých rodičů obdržela. "Nemá na mě dobrý vliv. Podle ní zanedbávám školu, chápeš?" Černovláska zavrtěla hlavou. Nechápala Potterovi.

Jejich dcera byla poslední měsíce šťastnější, než za celý svůj život. Měli by za to být rádi. Měli by Blaisovi být vděční za to, jak se o ní staral, kolik své lásky jí dával. Byl vychován k nenávisti vůči čarodějům mudlovského původu a těmž, jež byli nazýváni krvezrádci. Nemohl to jen tak změnit, ale vůči Heather si svou nenávist nevybíjel. Co víc. Díky citům, které k ní choval, byl na její původ schopen zapomenout. Už jej více nezajímal. Nebyl důležitý. Miloval ji takovou, jaká byla. Na ničem jiném nezáleželo. On dokázal původ Heather přehlédnout. Její rodina však ten jeho ne. A právě proto se Heather ocitla naposledny v Prasinkách před jeho domem. Její srdce tlouklo jako o život a ona se snažila si v hlavě srovnat slova do smysluplných vět. Jakmile se však dveře otevřely, vše, co do oné chvíle byla schopna vymyslet, jako kdyby se vypařilo.

Co říct, abyste člověku neublížili ještě víc? Netušila. Blaise ji už dávno neobjímal. Nebyla to však jeho volba. Byla její. Zatímco Heather stála u dveří vedoucích z obývacího pokoje do předsíně, Blaise postával kousek od pohovky. Stále ještě se snažil vstřebat její slova. Pochopit jejich význam. Jeho nitro se bouřilo. Vybízelo jej, aby to nevzdával. Aby o ni bojoval. A on se i přesto chystal udělat tu nejbolestivější věc, jíž si dokázal představil. "Kdysi ses mě ptala, jestli věřím, že se někdo může zamilovat víckrát," zašeptal, když se přiměla k chůzi. Chytla se odejít, ale jeho slova ji zastavila. Proti své vůli zůstala stát. Stála k němu zády a přesto mohla cítit, že byl plný bolesti. Bolesti, s níž byl smířený. "Odpověděl jsem, že někdo možná." pokračoval. "Někdo možná," zamumlal, "ale já ne."

Jistota v jeho hlase jí nepřekvapila ani v nejmenším. Bylo obtížné slyšet to. Nebylo to však nečekané. Cítila to stejně. Milovala ho. Milovala ho a věděla, že tak to bude až do její smrti. Přesto se na něj nedokázala podívat. Nemohla. Věděla, že pokud by to udělala, nebyla by schopná odejít. "Sbohem, Blaisi." Ta slova nezlomila jen jeho srdce. Zlomila i to její. A tak s bolestí, jež jí tříštila na tisíce kusů, vykročila vpřed. Vzala za kliku, otevřela dveře a... Odešla. Odešla a on neřekl jediné slovo. Nepokusil se jí zastavit. Nepokusil se jí tu hloupost vymluvit. Neudělal to, protože jí miloval. A to znamenalo nechat ji jít. Ať to bolelo sebevíc, byl odhodlán to vydržet. Pro ni. A proto, jakmile se za ní dveře zavřely, nerozběhl se za ní. Padl na kolena, do očí se mu nahrnuly slzy, ale on ze sebe nevydal jedinou hlásku. Ničilo ho vědomí, že zbytek života stráví bez ní. Ona však dostala, co by si podle mnohých měla přát. Byla volná.