Otevřeným oknem do pokoje probudil chladný, podzimní vzduch. Zrzavá dívka netrpělivě pochodovala sem a tam. Čekala, až její kamarádky opustí pokoj, aby se mohla vypařit. Pokud by ovšem odpověď, jež akorát přinesla sova, byla kladná. Doručovatelku odměnila paprskem, a jakmile odlétla, zavřela okno. Při pohledu na pergamen v ní hrklo. Onen útržek ona před hodinou poslala po sovičce bývalému studentovi Zmijozelu. Když však zmačkanou kuličku rozbalila, zavalila ji úleva.

Jsi dnes doma?

H.

Pro tebe vždycky.

B.

Stálo na pergamenu, jež kouzlem následně spálila. "Vážně nepůjdeš s námi?" vyšly z koupelny její kamarádky. Obě byly poněkud vymóděné. Dívka se podezřívavě zamračila, ale nic nepoznamenala. Pouze zavrtěla hlavou. Už měla jiné plány, než okukování hezkých a chytrých studentů v knihovně. Jen co dívky opustily pokoj, vytáhla zpod postele starý plášť. Do kapsy u mikiny si strčila pergamen od Harryho a zamířila do Společenské místnosti. "Utekly ti." Zrzka se ušklíbla. Kapitán týmu seděl u krbu a s úsměvem si ji prohlížel. "Ale vůbec. Šly do knihovny a já se jdu jen projít." "Chceš doprovod?" "Ne, ale děkuju." s tím otevřela dveře a opustila Havraspárskou věž.

"Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti." na původně prázdném pergamenu se postupně začal objevovat plánek celého hradu. Heather měla jasný cíl. Sochu jednooké čarodějnice. Těsně předtím, než proskočila do tajné chodby ukryté v jejím hrbu, zkontrolovala na plánku, že se kolem ní nenachází žádný profesor ani student. Překvapeně vyjekla, když 0o dlouhé skuzavce sjela až do temné podzemní chodby, která ji děsila. Pod neviditelným pláštěm prošla prodejnou medového ráje. Nikdy nebyla vděčnější za rodinné dědictví. K její radosti v uličkách ani na pomyslném náměstíčku nikdo nebyl. Heather věřila v osud. Alespoň tedy částečně a zvláště pak proto, že její kmotra byla mocnou jasnovidkou. A k tomu měla za kamarádku Hope. Mladou čarodějku, jež nejednou pronesla, že si přijde jako strážkyně osudu oné zrzavé Havraspárky, jež mířila až do odlehlého koutu vesnice. Kousek od domu, k němuž mířila, zalezla do temné uličky a sejmula ze sebe plášť.

Posledních pár metrů od vchodových dveří se musela přemlouvat, aby se neohlížela. Nechtěla vypadat až příliš nápadně. Zaklepala na dveře s nepříjemným pocitem v žaludku, jež zmizel ve chvíli, kdy se za ní dveře zavřely. Stála v předsíni a hleděla do tmavých očí. Očekávala, že se Blaise bude tvářit jako vítěz. Přeci jen přišla poprvé z vlastní iniciativy. Čaroděj se však tvářil nanejvýš vážně. "Stalo se něco?" zeptal se, když přistoupil blíže k ní. Přišlo jí, že si ani neuvědomoval, že jí prsty začal přejíždět od ramenou k loktům a zase zpátky. "Ne proč by mělo?" "Když si mi psala... Lekl jsem se, jestli si v pořádku." Zrzka povytáhla obočí. "Tak čistokrevný pan Zabini se bál o čarodějku z části mudlovské krve?" uculila se. Z jejího hlasu byla jasně patrná radost. Nemohla popřít, že jí potěšilo, že se o ní bál. Se smíchem zavrtěl hlavou. Nemohl uvěřit tomu, jak moc pravdivá její slova byla. Úsměv, který rozzařoval její tvář, zahříval jeho srdce. Úsměv se mu změnil v úšklebek, když mu došlo, že přišla jen kvůli němu. "Chceš něco k pití?" zeptal se s pohledem upřeným na její rty. Rychle se jí podíval do očí. Nechtěl ji vyděsit. Kdyby od něj utekla znovu, už by se nemusela vrátit.

_______________________________________

Nejsem si jistá, jestli zítra vyjde nějaká kapitola. Ve středu mě čeká důležitá zkouška, tak se musím učit 🙄

💋🤗💖