"Dobrý den, třído." "Dobrý den, pane profesore." Dostalo se profesoru Lupinovi zdvořilé odpovědi. Celá třída jej pozorně sledovala. Výjimkou nebyla ani dcera jednoho z jeho nejlepších přátel. Když však vyslovil kouzlo, jímž se měli tu hodinu zabývat, dívka pohlédla za sebe, aby zjistila, jak daleko je to ke dveřím. Usoudila, že šance na zdárný útěk jsou příliš nízké na to, aby mělo vůbec cenu to zkoušet. Raději si tedy nalistovala požadovanou stranu i přesto, že ono zaklínadlo znala do posledního detailu.

Její otec byl názoru, že tohle zaklínadlo by měl umět každý kouzelník. Když byla malá, dívala se, jak James a Sirius učí ono kouzlo Harryho a Hope. Když povyrostla, sama musela čelit očekáváním svých příbuzných, jakože podobu bude ten její mít. Nutno podotknout, že se nedočkali. Heather nikdy kompletního patrona nevyvolala. Celé roky děsila chvíle, kdy všichni její spolužáci zjistí, že je v tomhle nemožná. Její život byl o tom, být perfektní. Všechny úkoly plnila na stoprocent. Vždy je odevzdala čas a pokaždé získala to nejlepší hodnocení. Stálo jí to hodně úsilí, ale na to byla zvyklá. Milovala ty chvíle, kdy v očích svých rodičů viděla pýchu a hrdost. Bohužel byla jen málokdy mířená vůči ní. Ať byla sebe lepší, stejně to pořád bylo málo. A možná právě proto se tak moc bála, že jednou už prostě perfektní nebude.

Profesor Lupina pokynul žákům, abx povstali a začali si zaklínadlo zkoušet prakticky. Zrzavá dívka se sebezapřením vstala, namířila hůlkou před sebe a zhluboka se nadechla. Zavřela oči. Slyšela klidný hlas, jež patřil Remusovi, jak je vybízí, aby vzpomínali a našli tu nejsilnější vzpomínku, jako mají. Viděla před sebou tváře svých rodičů, jak se usmívají. Jenže pak se najednou odvrátili a... Šťastná vzpomínka se změnila v bolestivou. Zrzka se však nevzdávala. Cítila na sobě pohled světlých očí s nádechem modré. Vnímala intenzitu, s jakou se na ní dívaly, když se poprvé odhodlala a natáhla se, aby si od jejich majitele uloupila políbení. "Expecto Patronum." vyřkla ona slova s nadějí. Otevřela oči. Z její hůlky vyšel modrý obláček, jež se postupně začínal tvarovat. Zatajila dech. Slyšela zalapání po dechu. To však nepatřilo jí. Ona to totiž nedokázala. Zklamala. Zklamala samu sebe.

Otočila hlavu na stranu. Nestačila zírat. Vykuleně udělala několik kroků rychlých kroku vzad, až téměř upadla. V jejích očích se zračil šok. Pokud byla slova Hope pravdivá... Zvíře na štíhlých nohách stalo před svým čarodějem. Oči však upíralo na zrzavou dívku, jež netušila, jak reagovat. Ne nacházela ani slova ani gesta. A nebyla jediná. Profesor hleděl na patrona světlovlasého chlapce jako na zjevení. Zdálo se, že sám nemůže uvěřit vlastním očím. Heather na tom nebyla jinak. Měla pocit, jako kdyby snila. Přišlo jí to však spíš jako noční můra. Učebnou se rozlehl potlesk. Dillon následoval pohled svého patrona. Povzbudivě se usmál na svou přítelkyni, aniž by si byl vědom toho, že šok v jejích očích nemělo na svědomí její neúspěšné kouzlo, nýbrž to jeho povedené. Patron se pohl jejím směrem. Ve chvíli, kdy byl jen pár kroků od ní, natáhla k němu dívka třesoucí se ruku. Stále tomu nemohla uvěřit. Laň...