Srdce mi poskočilo. „TO JE JEJÍ RŮŽE!" vykřikl jsem a spěchal k ní. Zvedl jsem květinu, ale její květ, kde černá barva převažovala nad jasnou červenou, opadal a než se dotkl země, změnil se v prach. V rukou mi zůstal jen stonek plný trnů. Co to má znamenat? Tápal jsem stále hledíc na objekt v mé dlani.

„Takže tady ta holka byla," podotkla Undyne a protože už jsme byli ve větší hloubce jeskyně, kde se už nenacházely kouzelné kameny, jež sem vnášely světlo, zahrabala v tašce a vytáhla baterku. „Alphys měla pravdu, že bude potřeba," poznamenala a zasvítila s ní do temných koutů jeskyně.

Následoval jsem světlo její baterky, které odhalovalo křivolaké stěny a nebezpečně vyhlížející výčnělky. S každým krokem jsem se modlil, abychom Rose našli. Každý stín, který baterka odkryla, mě plnil nadějí i strachem zároveň.

„Musíme se rozdělit," navrhla Undyne, když jsme narazili na rozcestí. Dvě cesty se táhly do temnoty, jedna vpravo a druhá vlevo. „Pokryjeme tak větší oblast. Ale buď opatrný, Papyrusi."

„ROZUMÍM," přikývl jsem a vybral si levou cestu. Jak jsem šel dál, mé kroky se stávaly rychlejšími. Musím ji najít. Musím ji ochránit. Byl jsem tak hluboko ve svých myšlenkách, že jsem málem přehlédl další stopu.

Na zemi ležel kousek látky, který jsem okamžitě poznal. Byl to útržek z Rosiných šatů. Zvedl jsem ho a přitiskl k hrudi. „ROSE," zašeptal jsem. „MUSÍŠ BÝT NĚKDE POBLÍŽ."

Zrychlil jsem krok, světlo mé baterky tančilo po stěnách jeskyně.

V tom se mi málem zastavilo srdce v hrudníku. Zahlédl jsem siluetu. A ne ledajakou siluetu, na výklenku ve stěně ve výšce tak dvou tří metrů seděl člověk! Tato osoba nebyla nijak vysokého vzrůstu, takže se jednalo o dospělého jedince. Měla vlasy dlouhé k ramenům a svými tenkými nohami pohupovala v rytmu jakési melodie, již si pobrukovala.

„ROSE?!" vyhrkl jsem hned a na osobu nahoře ihned posvítil. A byla to ona. V celé své kráse. Stále v těch samých černých šatech, jež jsem na ní viděl i poprvé, a jemným úsměvem na tváři, který naznačoval, že jí nic není. Nebo to jsem si alespoň myslel. Jenže další má myšlenka se týkala něčeho jiného: „CO TAM NAHOŘE DĚLÁŠ, ČLOV- ROSE? MOHLA SIS UBLÍŽIT. POČKEJ. UŽ JE TU VELKÝ PAPYRUS... POMŮŽU TI SE DOSTAT DOLŮ!" Stejně rychle, jak jsem předtím elán ztratil, jsem ho získal i zpět. Člověk je naživu! A zdá se být v pořádku. Alespoň nebudu mít od bratra tak velké kázání, až zjistí, že je to i moje chyba, že zmizela. Nicméně nešlo jen o něj, i moje svědomí bylo o něco klidnější, když jsem ji našel já sám. Možná jsem pořád k něčemu dobrý.

„MĚLI JSME O TEBE STRACH... VŠAK VÍŠ, JÁ, BRATR, ALE I ALPHYS A UNDINE, TA, ZA KTEROU JSEM MĚL JÍT, PAMATUJEŠ?! VLASTNĚ JE TU TEĎ SE MNOU~" mluvil jsem, jako by se nechumelilo. Nebylo divu, spadl mi velký kámen ze srdce a já potřeboval všechny obavy konečně pustit. Jenže mě zarazila její jediná věta: „Proč jste mě hledali?" Nešlo tak o slova, ale její hlas byl tak chladný. Dokonce i na ni, nebo alespoň jsem ji za tu dobu, co přebývala u nás, takto mluvit neslyšel. Šel mi z toho až mráz po kostech.

„MĚLI JSME O TEBE STRACH! Z NIČEHO NIC JSI ZMIZELA. JÁ VÍM, BYLA TO MOJE CHYBA NEMĚL JSEM TĚ NUTIT~" „Ano Papyrusi, byla to tvá chyba," přerušila mě a tím mi naprosto sebrala vítr z plachet. Neměl jsem co říct. Tiše jsem polkl. Říct sám sobě, že za to můžu, je jedna věc, ale slyšet to od ní... „CHTĚL JSEM SE ZA TO OMLUVIT," vydechl jsem s hlavou skloněnou k zemi a doufal, že mi to odpustí.

„To, co se stalo, stalo se, příteli," alespoň na okamžik jsem viděl v její tváři vřelý úsměv. Musel jsem se usmát taky. Vážně mi to odpustila?! Ona je prostě... „Udělal jsi chybu a tím si ztratil mou důvěru." V tu ránu mi vyschlo hrdlo. „JAK TO MYSLÍŠ? VŽDYŤ JSEM SE OMLUVIL."

Smích. To byla její odpověď. Vysmívala se mi?

„Kostlivče, jsi až moc naivní. Vážně si myslíš, že kvůli tvé omluvě zapomenu na všechno a půjdu s tebou?" Jemně naklonila hlavu na stranu a já jako bych se najednou nedíval na malou dívku, která potřebovala zachránit, ale spíše na šelmu, jež číhala na svou kořist. „Navíc když je mi teď mnohem líp... Bez tebe a těch tvých kamarádíčků, jejichž jména ani neznám!" Jak tohle může říct? Chápu, že já jsem ji moc nebyl ku pomoci, ale Sans ji poskytl podporu tu noc. A ona si ani nepamatuje jeho jméno?

„Možná by bylo lepší, kdybyste taky na mě zapomněli. A dál žili své životy. Co sejde na jedné růži. Růži, která konečně našla svůj domov a své místo. Opravdu mi chceš znovu bránit v mém štěstí?"

----------✧----------

POV Undyne

Mezitím, co Papyrus hledal lidské dítě v jedné části jeskyně, jsem procházela jinou oblast. Držela jsem baterku, abych lépe viděla, a pro jistotu jsem měla po ruce i své kopí. Ne že bych na dítě chtěla útočit, pokud bych ho našla, ale měla jsem ho pro případ sebeobrany.

Kolem mě panovalo naprosté ticho. Své ladné kroky jsem téměř neslyšela. Bylo to dusivé ticho, ale mně to momentálně nevadilo. Mohla jsem se alespoň soustředit na důkladné prohledání a na sladký hlas, který vycházel z komunikátoru.

„P-právě jsem musela resetovat systém, protože došlo k n-nehodě a nastal zkrat,“ povídala má přítelkyně do vysílačky, přičemž zněla dost zaneprázdněně. „N-na chvíli jsem vás ztratila z dohledu. Jste v pořádku? Na kameře vidím jen tebe. K-kde je Papyrus?“

„Rozdělili jsme se,“ řekla jsem věcně a dál bedlivě pozorovala okolí. „Tahle jeskyně je velká a usoudila jsem, že takhle bude rychlejší ji projít a najít naši ztracenou.“

„N-nechala jsi Papyruse jít s-samotného?“ znervózněla a bylo slyšet ťukání prstů do klávesnice.

„Drahá. Papyrus není malé dítě, je to člen královské stráže,“ pronesla jsem klidným hlasem, ve snaze zvrátit její pochybnosti. „Kdybych určila, že je neschopný, nikdy bych ho k nám nepřijala,“ zavrtěla jsem hlavou a prsty projela po mdlé stěně, která se mi rozpadala pod dotekem jako by byla z písku. „Neboj se, poradí si.“

„Věřím ti, Undyne. Jen mě znepokojuje, ž-že…“ najednou ztichla a asi se opět na něco soustředila.

„Že co?“ popohnala jsem ji, aby odpověděla, a sama raději ustoupila od stěny, která by se mohla rozsypat.

„Nevidím ho na k-kamerách.“

1062 slov
♡ Nakashi ♡