Když  se jí mokrý kostýmek začne nepříjemně lepit na tělo a při náporu chladivého větříku se začne třást zimou, rozhodne se Grace tu plaveckou seanci ukončit. Pár krátkých temp a už pevně stojí nohama na písečném dnu. Cestou z moře na pláž si ještě rozepne sáčko, prohrábne vlasy slepené solí a  -

Do háje! 
Do teď byla přesvědčená o tom, že je na pláži sama. Srdce se jí leknutím rozbuší a ona ustane v pohybu, když si povšimne tmavé postavy sedící ve stínu jedné z palem. Ještě pár kroků a vrazila by přímo do něj.  Na chvíli zadrží dech, jakoby to mělo zajistit její neviditelnost. Pak plně přesvědčená o tom, že si jí nevšiml, nechá zvítězit svou zvědavost nad strachem a bezostyšně si ho prohlédne.
Na okamžik se jí zdá velmi povědomý, či dokonce blízký, jen si nedokáže vysvětlit, odkud by ho znala. 

Sedí pohodlně v tureckém sedu s hlavou opřenou o kmen palmy. Z pod červené čapky mu vykukují lehce zvlněné prameny vlasů, skoro stejně temných jako noční nebe. Oči má zavřené, ale lemují mu je řasy v odstínu shodném s inkoustovou černí a dlouhé tak, že díky světlu lap kolem silnice, vrhají na jeho tvář stín. Vypadal by až chlapecky jemně, kdyby mu několika denní strniště nepropůjčovalo značnou dávku mužnosti. 

V dlouhých štíhlých prstech svírá cigaretu, kterou čas od času zvláštně ladným pohybem přiloží k pěkně tvarovaným rtům a vdechne kouř do plic. Pak ruku opět pokojně narovná a opře o koleno. Čímž se jí naskytne pohled na nespočet tetování zdobící jeho opálenou pokožku. 
Působí neobyčejně vyrovnaně a přesto v ní pohled na něj vyvolává podivnou nervozitu, až jí přejede mráz po zádech. A možná je to jen chladem z mokrého oblečení,lepícího se jí na tělo. 

Přesto ji však cosi nutí stále stát bez hnutí na místě a sledovat, jak znovu zvedne paži, jeho rty lehounce obemknou tu malou bělostnou věcičku a když sotva znatelným nádechem umožní nikotinu přístup do svého těla, skomírající plamének na jejím konci se zase o trochu víc rozzáří. 

Grace přepadne nevysvětlitelná touha si také zapálit. Udělá krok v před, aby ho požádala o jednu s cigaret, které jak tuší, by měla obsahovat ta malá krabička Mallborek ležící vedle jeho pravé ruky v písku, ale nemůže. Ať už je to výrazem v jeho tváři, nenucenými gesty či stříbrným kroužkem  v jeho uchu, kterého si všimla až nyní, ale vzbuzuje v ní přirozený respekt, který ji nedovolí pohnout se jeho směrem. 
Možná je to ze strachu, že když na sebe upozorní tak jí znásilní, zabije a pak její tělo pohodí do moře, protože co si budeme nalhávat, jeho vizáž by tomu rozhodně odpovídala,  a nebo se jí pouze jen nechce narušit tu auru klidu, velmi neobvyklou u někoho, jehož zálibou by mohly být sériové vraždy. 

Grace by nebyla Grace, kdyby nedělala věci naprosto odporující zdravému rozumu, a tak namísto útěku, který by se nejspíš jevil jako optimální možnost vzhledem k okolnostem, se pohodlně usadí nedaleko svého Dextra.  Položí se do ještě vyhřátého písku a nechá ho lepit se jí na mokré oblečení a motat se do tmavých vlasů.  Kradmo ještě pohlédne na svého společníka, který naprosto nedbá o její přítomnost a potom pokojně zavře oči.
Pokud jí zabije, taky dobře, tátu to vytočí do nepříčetnosti! A to se počítá!!
 Křečovitě se zasměje sama sobě, protože ta možnost není úplně vyloučená, jenže ten strach, který z něho má, překonává ještě nějaký jiný pocit, který jí nutí setrvávat v jeho blízkosti. 
Aniž by řekl jediné slovo, a možná právě proto,  šíří kolem sebe ten klid a pohodu. Jakoby všechno kolem neexistovalo, jakoby všechno bylo úplně jedno. 
Byl tu jen on, jeho cigareta, šumění vln a teď i ona....

"Ty jsi snad úplně zešílela!!!" Uslyší Grace blížící se dusot, načež ucítí  dotek na své paži a zděšeně se posadí.

A je to tady, je po mně!!  Na okamžik zpanikaří, protože v té rychlosti, se její mozek jen těžko znovu dostává do normálního provozu a nedokáže s úplnou přesností určit nastálou situaci. 

"Už tě hledám nejmíň hodinu!!" 
"Ššš, neřvi tolik!"  Vyhrabe se na nohy a ze srdce jí spadne obrovský kámen, když zjistí, že zírá do známých hnědých očí,  ze kterých nyní ovšem srší blesky, takže to asi taková výhra taky nebude.
"Neřvi tolik? Tak neřvi tolik?" Liam zvýší hlas snad ještě o jednu oktávu, jakoby její předešlé větě vůbec nerozuměl. "Okamžitě pojď se mnou!" Chytí jí vcelku pevně za zápěstí, až Grace sykne bolestí.
"Jsi snad moje chůva?" Vyrve se mu s takovou razancí, až se sama zapotácí, ale okamžitě najde ztracenou rovnováhu a vzpurně mu pohlédne do očí. 
"Ještě to," sykne naštvaný brunet, "buď tak laskavá a přestaň tím svým rádoby rebelstvím zakrývat, že jsi jen obyčejná rozmazlená tatínkova holčička!!!"  
Hranice trpělivosti se zhroutily na obou stranách.
"Raději budu rozmazlená, než být nepovedená kopie Davida Beckhema!!!" 
Vypadne z ní první blbost, co jí v záchvatu zuřivosti vytane na mysli, protože mozek on nemá, tak co jiného mu urazit, než vzhled? 
Za zády se jí ozve tichý  Dextrův smích, což jí ještě přidá na kuráži. Liam ale zas tak nadšený není.
Nevěřícně nad ní pokroutí hlavou.
"Pokud tě nepřivedu domů, tvůj otec mě vyrazí..."  
"Ale prosímtě" ušklíbne se nad tím pochybovačně, "kde by sehnal druhýho takovýho poskoka?" 
Brunet to začne pomalu vzdávat, unaveně si povzdechne a pak se jí znovu se zbytkem naděje zadívá do očí.
"Jestli se mnou teď neodejdeš, pak jsi sice nádherná, ale mrcha bez svědomí!!!" 
Grace pouze překvapeně zamrká, ale ona přece nebude ta, kdo se vzdá.
"Trhni si, Payne!!!" Prskne zuřivě, ale jistá si už tolik není, když ho sleduje, jak se skloněnou hlavou odchází z pláže....

Tohle už nejspíš bylo moc i na ni. Neměla přece vztek na něho, o něj přeci vůbec nešlo. Nesnáší otce a to, že musí být proti své vůli v LA.  A ten ztracený Payn se bohužel objevil ve chvíli, kdy potřebovala hromosvod pro svoji zlost.  
Nerozhodně přešlápne, zadívá se na postavu mizející ve tmě a pak nenápadně hodí očkem po chlapci,  který se stále v nezměněné poloze opírá o palmu.
"Jestli to zírání znamená, že chceš znát můj názor," zaslechne konečně jeho hlas, tichý, hluboký, sametový, "tak ti říkám, že bys měla jít." 
"Na nic jsem se neptala!!" Probere se ze snění a vrátí se do své vzteklé nálady.
"Jestli si chceš hrát," její naladění ho vůbec nezajímá, "taky si tady postav hrad z písku, uplácej si pár báboviček, bav se." Rozmáchlým gestem pojme celou pláž. 
"Ale nezahrávej si s životy jiných lidí, " konečně otevře oči a pohlédne na ni pronikavým temným pohledem, "na to nejsi dost silná, ty následky neustojíš.." 

Bez hlesu ho pozoruje a čím víc si uvědomuje, že má pravdu, tím víc ji pohlcuje zoufalá bezmoc, lítost nad sebou samotnou, nad svým chováním..
Jo, má pravdu a navíc ty oči....
"A ty jsi sakra kdo, že máš tu kuráž mi radit?!" Nejlepší obranou je útok, zvlášť když se člověk, kterého ani neznáte, bez nejmenších potíží nabourá do vašich nejniternějších pocitů. S naprostou lehkostí vám nahlédne do duše a odhadne vás lépe, než většina lidí o kterých byste tvrdili, že vás znají. Jen málokoho by to nevyděsilo.
"Já jsem jen ten, co nedokáže poradit sobě, tak jsem to zkusil alespoň s tebou .." Pokrčí rameny a zapálí si další cigaretu.
"Neprosila jsem se ..." Zasyčí Grace, protože teď z  něho jde vážně strach, i přesto, že mu po tváři přelétne lehký úsměv. 

Tohle město je snad proklaté! Město andělů, pfff, padlých leda ....Znovu ji přejede mráz po zádech, když se na něj podívá a raději se otočí do tmy, kde před hodnou chvílí zmizel pan Dokonalý, a přesto,že hrdost je potvora a pere se s jejím svědomím velmi zostra, Grace ji dokáže nakonec umlčet a rozběhne se za ním. 

Aniž by vůbec ještě doufala v to, že ho ještě stihne, najede ho sedět na kraji silnice, s hlavou položenou na kolenou, upřeně sledujíc projíždějící auta.
"Hele,Payne," udýchaně se sveze vedle něho,"říkal jsi, že jsem krásná?"

***

Tento díl věnuji @JoyMcGee, za ten nádherný cover k mé story!! Ještě jednou moc moc děkuji, jsi úžasná! xx