Grace jakoby tím přímým kontaktem s jeho tělem přišla o všechen zdravý rozum.
Za normálních okolností by jí nic takového nedovolil, takže toho využije, aniž by si uvědomovala, že to není jen šíleně rychlá jízda, díky které jí začne v žilách kolovat adrenalin a zorničky se rozšíří nadšením, co jí až nečekaně celou pohltí.
Celý ten okamžik se jí zdá tak směšně absurdní. Před pár dny ho ze strachu nepožádala ani  o cigaretu a teď ho pažemi omotanými kolem jeho útlého pasu pevně tiskne k sobě. Pod prsty cítí napnuté svaly na jeho břiše, což ji nemálo překvapí. Myslela si totiž, že při takovém doteku by mu leda mohla přepočítat žebra. Ale ne, že by o takovém důvěrném kontaktu jejich těl vůbec kdy přemýšlela.

Horký vzduch, rozrážený jejich šílenou jízdou, ji příjemně bičuje po celém těle a ona se navzdory svým ukvapeným rozhodnutím, anebo právě díky nim, cítí na pár okamžiků šťastná a tak moc naživu. 
Ze rtů jí unikne ten její typický smích. Rozesměje se ničemu a vlastně všemu. 

Její společník nad tím zvukem pokroutí hlavou a vědom si toho, že ho dívka nemůže vidět, sám se lehce pousměje. Cosi na ní zakřičí, ale jeho slova zaniknou ve větru svištícím kolem jejich tváří. 
Jemu zřejmě na její odpovědi záleží a tak se rozhodne na nejbližším vhodném místě zastavit.

Když začne zpomalovat, až nakonec zastaví na jednom z opuštěných los angelských kopců, Grace se vrátí obvyklá ostražitost. Kolem není ani živáčka a v nesnesitelném vedru se nepohne ani jediný lístek na okolních stromech. Dívce lehce zatrne a rychle se od něho odtáhne, aby ho tak třeba ještě víc nenaštvala. To, že chlapec seskočí z motorky a aniž by se ohlédl zamíří si to ke kraji kopce, Grace nepatrně vyvede z míry. On vždycky dělá věci jinak, než by očekávala. 
Trochu se zastydí nad myšlenkou, že ji sem vylákal, aby teda konečně mohl dát volný průchod svému opravdovému temnému já. Okamžitě se jí snaží zaplašit, ale i přesto někde hluboko uvnitř to semínko nedůvěry zůstane.
Chvíli ho sleduje, jak se ladnou chůzí dostane až na okraj srázu, kde se pohodlně usadí. Po dalších pár minutách ho následuje a opatrně se posadí vedle něho. V uctivé vzdálenosti. 
Ten zvláštní pocit sounáležitosti jakoby se vypařil, přičemž ho opět nahradil původní respekt a podezření.

"Jsi v pohodě?" Překvapí ji jeho tichý, sotva slyšitelný dotaz.
Sakra!! 
On nikdy nechtěl, aby mu na lidech záleželo na tolik, aby se jich začal vyptávat na jejich pocity a nálady.  Bývalo mu to jedno! 
Zamračí se a automaticky nad tou myšlenkou zatne dlaň v pěst a praští s ní do země vedle sebe.
Grace poplašeně zamrká, ale povšimne si, jak se Dexter celý chvěje a okamžitě tak zapomene na svůj úlek. 
Netuší, co se mu honí hlavou, ale nad jeho zoufalým výrazem se jí sevře srdce. Lítost nakonec přemůže i její strach z chlapcových nevypočitatelných reakcí. 
Opatrně se k němu nakloní.
"Je mi fajn." Zašeptá, než mu zlehka položí dlaň na tu jeho ležící v trávě. Pevně semkne víčka v očekávání bouře, ale nestane se vůbec nic. 
Ticho. 
Překotný tlukot vyděšeného srdce. 
Jeho horká dlaň příjemně hřeje tu její.
Ještě na moment setrvá Grace ve své nehybnosti, ostražitě vyčkávajíc útok dravé šelmy, kterou se z nějakých nevysvětlitelných důvodů rozhodla pohladit. 
Když se nestane nic ani za pár nekonečných vteřin, osmělí se ještě o něco víc a proplete své prsty s jeho. Pevně mu stiskne dlaň na znamení, že je s ním, že s ní může počítat, aniž by tušila odkud se bere ta starost o naprosto cizího kluka. 
Podle všech jejích očekávání jí stisk ani v nejmenším neopětuje, ale u něho - žádná reakce, kladná reakce. 

"Budu ti říkat Leia."  Vyruší ji jemná melodie jeho hlasu z nevěřícného zírání na jejich propletené prsty.
"Huuh?" Vzhlédne k němu, aby zjistila, že na ní sice mluví, ale stejně přitom zasněně hledí na město rozprostírající se mu u nohou. Začíná se pomalu stmívat a světla z prvních zářících lamp se mu odrážejí v očích. Tančí mu v temných zorničkách jako drobné hřejivé plamínky. 
"Princezna Leia." Vysvětlí a konečně se k ní otočí. "Silná, odvážná, svá .." Pozoruje ji zpod lehce přivřených víček.
Grace se zatají dech a zelené zorničky se rozšíří úžasem. A je si jistá, víc než jistá, že při každém slovu, které vypustil ze svých úst,  jemně přejel palcem po tom  jejím. 
"Ale..," nedokáže myslet na nic jiného, než na ten nepatrný krouživý pohyb," co má společného princezna Leia s Dexterem?" 
"Nic," náhle jakoby si chlapec uvědomil své pravé já, anebo potřebu to pravé já skrývat, a úsečně odsekne: "Stejně jako my dva!" 
Grace překvapeně otevře ústa k odpovědi, ale pak je raději opět zavře, aniž by vydala jedinou hlásku. Zrovna se zvedající vítr jí přijde vhod, protože dlouhé prameny vlasů poletující kolem tváře zakryjí mnohé, a on rozhodně nestojí za jedinou slzu. 

"Není to zvláštní," polkne Grace ten knedlík, co se jí utvořil v hrdle,"dáváš mi jméno i přesto, že jména pro tebe nic neznamenají?" Urputně zírá do země snažíc se pochopit jeho, a možná i sebe. Stále mu totiž z nějakého důvodu tiskne ruku, přestože by mu raději jednu natáhla, něco jí však drží zpátky, něco silnějšího než náhlá vlna vzteku. "Proč si všechno tak stěžuješ?" Zkopíruje jeho chování a při slovech určených jemu, raději sleduje rozsvěcující se město pod kopcem.  "I když mé jméno nechceš znát, stejně máš nutkavou potřebu mě nějak jmenovat. Vždyť bych ti ho s klidem mohla říct a nemusel bys mi vymýšlet nové." Nečeká na jeho reakci, stejně jí připadá jakoby tam seděla sama, kdyby ovšem na jeho přítomnost neupozorňoval žár jeho hebké dlaně. "Oč by bylo všechno jednodušší, tak proč -" 

Umlčí ji dlaň přitisknutá na rty a pár temných očí zírající do těch jejích z naprosto zanedbatelné vzdálenosti. Dívka se leknutím napne jako luk, ale díky jeho varovnému pohledu se ani nehne. 
"Se jménem sděluješ i příběh." Zašeptá a jeho horký dech se jí odrazí od tváře. "Neřeknu ti své jméno, protože nemám zájem povědět ti svou story," stále šeptá a přestože z očí mu šlehají zlostné plameny, jeho tělo je pořád tak zvláštně uvolněné, klidné, "stejně jako nemám zájem znát tu tvojí." 
Slova mu plynou z úst a on mezitím bezděky palcem ruky ,uvězněné v její drobné ručce, tvoří maličké kroužky na její hebké kůži. 
Jakoby se tělo distancovalo od toho, co říká. Nádherný příklad toho, že mozek a srdce jsou naprosto odlišné orgány nejraději pracující každý na vlastní pěst. A natruc tomu druhému. 

Zmatek to tvoří i dívčiných pocitech.  Slova co zraňují a přitom ten konejšivý dotek, co spouští ty otravné výbuchy štěstí. Nedokáže přestat myslet na jeho dlaň, kterou si vynutil její mlčení a zároveň na jeho rty v těsné blízkosti její tváře. Co by se stalo, kdyby tou rukou uhnul a ...
" ...když znáš příběh, vytvoříš si pouto," vrátí jí na zem jeho melodický hlas,"ale pouta nevydrží," uhne pohledem,"přetrhají se a to pak bolí.."
"Já nejsem ten nejlepší člověk, ke kterému by ses měla vázat," uvolní Graceina ústa a k jejímu velkému překvapení jí bříšky štíhlých prstů přejede po tváři, "bolelo by to,  a bolelo by to hlavně tebe ..." 
Svou upřímností jí dokonale odzbrojí, ale na mysli jí tak vytanuetisíce nových nezodpovězených otázek.
"Ale -" Nestačí se skoro ani nadechnout, když on se tichounce rozesměje.
Špičku jazyka si přitom skousne mezi zuby a zlehka nakrčí nos.
"Vždycky se ve všem takhle šťouráš?" Usmívá se stále a jeho pohled je něžný, hřejivý.
"Jen jsem chtěla poukázat na mezery ve tvých teoriích," pokrčí Grace rameny. "Sám v tom trochu plaveš, ale se mnou bys to mohl dotáhnout daleko," uvolněná přátelská atmosféra jí rozváže jazyk,"kdybys přehodnotil svůj postoj k randění, byli bychom dokonalý pár."  Zasměje se a plaše k němu vzhlédne. Z jeho obličeje okamžitě pozná, že je zle...

Dexter dělá čest své přezdívce a kdyby pohledy mohly zabíjet, Grace už by tu dávno neseděla.  A zůstat ještě vteřinu na místě, v její bezprostřední blízkosti, by nejspíš zase zabilo jeho. Svou ruku jí prudce vytrhne ze sevření a kvapně vyskočí na nohy.
"Vezmu tě domů." Utrousí někam jejím směrem, přičemž dlouhými energickými kroky zamíří zpět ke své motorce. 
Dívka nechápavě sleduje jeho počínání,načež se také zvedne a při představě, že by ji tam nechal, raději přidá do kroku. Hodí po něm zlostným pohledem, když si všimne, že chlapec už stojí u motorky. Lépe řečeno opírá se o ni a křečovitě se přidržuje řidítek. 
Grace okamžitě hodí všechen vztek za hlavu a rozběhne se k němu. 
"Je ti něco?" Pokusí se ho podepřít a ve chvíli, kdy ho k sobě pevně přitiskne, ucítí, jak se celé jeho tělo třese. Navzdory tomu však chlapec záporně zavrtí hlavou. 
"Jsem v pohodě." Ujistí ji, ale vlastní tělo ho zrazuje. Jeho normálně výrazné oči, v náhle strašlivě bledém obličeji,vypadají ještě větší a smutnější, čímž ho usvědčí ze lži. 
"Nechceš se posadit?" Překoná dívka svůj strach, aby mu mohla pomoci. Se vděkem se ale nesetká.
"Řekl jsem, že mi nic není." Štěkne, vymaní se z jejího náručí, div ji neporazí a nasedne na svůj milovaný dopravní prostředek. 
Ani ve vzteku jí však nezapomene podat helmu.
"Jen mi řekni adresu a já tě dovezu..."  
Grace si ztěžka povzdechne, nasedne za něho a ještě, než si nasadí helmu, zlehka mu položí hlavu na rameno, aby si byla jistá, že ji uslyší.
"Jeď si kam chceš, ale ještě mě neber domů."  V mysli se jí mihne naštvaný Liam, čekající v jejím pokoji, a  k tomu vytočený otec se svými rádoby chytrými kecy. 
Tmavovlasý, nevypočitatelný Dexter je jediný její únik z neblahé reality. 
Jeho zaváhání jí zklame i přesto, že odmítnutí očekávala. O to víc ji potěší, když lehce kývne na souhlas.
"Ale nasaď si tu helmu!" Sykne ještě přes rameno, což Grace mileráda učiní a on pořádně dupne na plyn ... 

***

Pro milou Were21you - protože jsi mě mile překvapila a udělala mi obrovskou radost!! Děkuji, ještě jednou díky moc!  xx