Mezitím, co doklízím poslední komodu, Haymitch douklízí poslední bordel, co tu leží. Jsem vyčerpaná, že to není ani možné. Uklízeli jsme něco kolem 5ti hodin. Nohy se mi motají, že tak tak zvládnu dojít ke křeslu. Z těžkým oddychem si sedám a natahuji nohy před sebe. Dlaněmi si stírám, ještě trochu vlhké od slz, tváře a koukám do stropu. "Mám hotovo"

"Taky to už mám"
Jen tak chvíli sedíme a nic neříkáme. "Děláš, jak kdybych tě neviděl brečet"

"Já, ale, nebrečela"

"Poznám to. Vždy. Nezapomenu na ty léta společné práce. Co se stalo?"

"Nic.. jen.. "

"Jen..co?

"Matka se na mě v 15ti vykašlala, alkoholička a ty mi to ještě takhle zatěžuješ. Nevím, co dělám špatně. Snažím se lidem pomáhat a nevidím v tom snahu. Večer nemůžu spát... A proč ti to vlastně říkám." rozvzyklám se ještě víc. Beru nohy na ramena a utíkám ven. Běžím někam, kam mě nohy nesou. "Effs.. " slyším za sebou, ale ignoruji to a běžím dál. Dál, že nevidím Vesnici vítězů. Jsem na nějaké louce. Je tu krásně. Slunce svítí a já si sedám do trávy. Mám zavřené oči a přemýšlím. Nebo spíš, myslím na své dětství. Ještě před tím, než začla matka pít. Hrála jsem si na hřišti. Hrála jsem si s maminkou. Bylo to to nejhezčí období, jenže pak mi umřel otec a začla pít. Mé dětství už nebylo takové, jako kdysi. A prot jsem v 15 odešla k babičce a dědovi. A stala se ze mě redaktorka 12. kraje a teď je teď. Po tváři se mi kutálí slza. Najednou uslyším nějaké kroky, jen se otočím. Je to on, ale nic neříkám. Sedne si vedle mě a pozorujeme přírodu. Po, asi, dobrých necelých 10minutách začne na mě něco mluvit, ale nevnímám ho.

"Effs, víš... Chci se ti za všechno omluvit. Odpustíš mi?

Jen poslouchám a mlčím.
"Za tu dobu, co jsem tě neviděl, no, myslel jsem na tebe hodně často, až mi to pomalu lezlo krkem. Dopisy mi nestačili. Chtěl jsem volat, ale vždy jsem si to odřek. Ani nevíš, jak toho lituji. Snažím se, víš? Já se snažím, jenže to je hodně těžké." rozvzlyká se. Kouknu se mu mýma uslzenými oči  do jeho očí a tiše pronesu "Odpustím" a steče mi slza po tváři. Přísune si mě blíž a já ho obejmu Co to sakra dělám?  "Promiň mi to"

"Šššš, Haymitchi, to bude dobrý, moc dobře víš, že lidem pomůžu, ale musí spolupracovat." přitiskne si mě pevněji. Ruce mu pevněji ovinu kolem krku a jen tam tak sedíme a objímáme se. V tom mě pustí, koukne mi do očí a široce se usměje. "Já vím" pohladí mě po tváří. Lehá si do trávy a ukazuje rukou, ať si lehnu také. Lehám mu na žebra, nevadí mi to, ani mu. "Víš, bez toho make-upu jsi stejně nejhezčí"

"Jsem namalována"

"Ale ne tak kapitolsky, žádné paruky, boty.. "

"Uhm.. Tak to ti moc děkuji Haymitchi" zavírám oči, jen na chvíli.

                               ***
Cítím houpavý pohyb. Otvírám oči a nademnou se tyčí stromy. Kolik je hodin? Co se děje? Aha, Haymitch.

"Co? Kolik je hodin?"

"Něco před 18:00. Usla jsi na mě, jsi roztomilá, když spíš" postaví mě na nohy, ale v tom začnu klopýtat. Chytá mě a bere kolem pasu. Nevadí mi to, no, ale i když...

"Nepadej, princezno"
Mlčky jdeme domů.

"Asi se půjdu umýt a lehnout do postele"

"Dobře, dobrou. Jo a děkuju"

"Nemáš zač" ale to už odcházím po schodech nahoru. Lezu do koupelny. Svlékám se a koukám na sebe do zrcadla. Pouštím vodu a lehám si do vany. Dávám si pěnu a nořím se celá pod vodu. Voda je příjemně horká a já si užívám každou sekundu. Když si všimnu, kolik je hodin, vylezám z vany a omotávám kolem sebe ručník. Vyčistím zuby Jejda, já nic nejedla, nu což, stejně nemám hlad odlíčím se a suším vlasy fénem. Vylézám z koupelny. Oblékám se do pyžama, beru mojí oblíbenou knihu a jdu si sednout na parapet. Slunce krásně zapadá za horizont. Obloha je barevná všemožnými barvami. Od tmavě modré po červenou, až žlutou. Jen se kochám a čtu knihu. Vystrčím nohu z okna, ale po chvilce mi po ní někdo čapne, že leknutím upustím knihu a padá na zem. Vykouknu z okna. No jasně, to jsem si mohla myslet. "Zas ty? Co chceš. Víš, jak jsem se lekla? Tu knihu mi podáš"

"Nic, jen jsem ti chtěl něco dát"
Má v ruce krásnou růži a mojí oblíbenou, hořkou, čokoládu.... A ještě víno.

"Máme rande, nebo jen tak flirtuješ?"

"Ani jedno" což mne trochu raní u srdce, ale nechám to plavat

"To máš za ten dnešek. Na, tady máš, utrhnutou ze zahrádky, růži. Čokoládu na mervy a... a víno, které jsi pila pořád" daruje mi rychlí polibek na tvář. Jsem v rozpacích

"Děkuji, ale to jsi nemusel"

"Musel" pousměje se, až z toho sčervenám. Začne mě popichovat do stehna. "Nech toho, to lochtá" směju se nahlas až najednou se sblížíme natolik, že chybí pouze kousek a sali bychom si pusu, jenže b tu ránu se oba odtahujeme.

"Promiň"

"Ne, ty promiň. Dáme si to víno?"

"Jasně. Ikdyž po tom včerejšku, no, nevím" začnu se nevinně smát

"Nedělej Dášu a podej mi ty skleničky"

"Ano, šéfe" začnu se smát a on také.

"Už dost, už nechci"

"Ale pojď, nebuď srab Effie, tak posledního "panáka" a dáme si ploužák"

"Tady a teď? To zapomeň, jsme přiopilý a já unavená." zachichotám se leju do sebe to víno.

"A už běž, ty Romeo"

"Jak si přejete, Julie" už už mi chce dát polibek, ale odvrátím pohled, beru růži do ruky a beru k váze, do které dávám vodu. "Mimochodem, můžeš jít dveřmi a díky. Byla to sranda"

"Dobrou, Effie" usmívá se.

"Dobrou, Mitchi. A tu knihu"

"Jojoo"

"Haymitche!!!"

"Vždyť jo" směje se zrovna, když zavírá dveře. Směji se také.
Zavírám okno, poklidím a lezu pod deku. Přemýšlím, přemýšlím o všem, co se stalo. Co se stalo teď. Byl to zvláštní den. Usmívám se jak měsíček na hnoji a jen tak se nahlas zasměju.
Nemůžu spát, tak stále přemýšlím. Ale ne o dnešku, ale jaké by to bylo, kdybychom byli spolu. Šlo by to? Klapalo by to? Co já vím. To přemýšlení mě tak dohnalo, že se mi klíží víčka a usínám.

Ráno mě budí nějaký ruch. Když zbystřím, venku prší a kapky padají na parapet. Chci ještě spát, ale nedá mi to. Proto na sebe nasazuji župan a jdu dlouhou chodbou až ke schodišti, ale nedá mi to a musím nakouknout k Haymitchovi do pokoje. Není tam, ale co tu je, je velký smrad a nepořádek. Jak v tom může žít? Zacpávám si nos a odtahuji se. Mířím ke kuchyni, kde by snad mohl být, ale není. Všímám si vzkazu na stole. Co? Vzkaz? Tonje snad poprvé, co mi tu nechal vzkaz je tam psáno, docela úhledně Za chvíli jsem zpět. -H ale v tom se rozlítnou dveře a vchází Haymitch, střízlivý Haymitch. Celý promáčený. Nese něco v ruce, ale hned odtrhávám pohled a jdu k němu. "Prosimtě, vysleč to a jdi si dát teplou vanu a so suchého hned!!" bez odporu mě poslechne, dává mi tašku, síťovou, ve které je pečivo a mléko do ruky. Jen tak se pro sebe usměji a vyndám věci.

"Effie?!"

"Ano?"

"Půjdeš mi, prosím, umýt záda?"
Chvíli váhám, jestli ano, nebo ne, ale nakonec se odhodlám a jdu za ním. "Tak dobře, hned jsem tam" Sedí ve vaně s horou pěny.

"Tady, na" podá mi houbu a gel. Když už začínám, všímám si jizev na zádech. Ani se neptám. Je mi ho líto.

"Nechceš jít za mnou?" zamrmlá uchylným a vtipný hlasem

"No, to teda.... " mlčím a koukám na něj. Oči se mu začínaj blýskat jak malému dítěti, co dostane novou hračku, směje se jak měsíček na hnoji. "To teda nechci" začnu se hlasitě smát"  obličej mu klesne "Achjooo" řekne dětinským hlasem. Hodím po něm houbu. Sama se jdu zrealizovat. Jen si beru triko a volné tepláky. To je u mě divné. Ta moje móda.

Sedíme u stolu a snídáme to, co Haymith přinesl.

"Co budeme dělat, celý den?"

"Nevím, něco vymyslíme"
Vážně řekl  ,,vymyslíme,,? Co mu je?

"Jako my dva? Co se s tebou stalo?"

"No, nic. Tak jsi tu na návštěvě, tak musím vymyslet program"

"Jsi divnej, divně se chováš" začnu se smát a divit zároveň...