Haymitch

(NÁKUPNÍ HOREČKA)

Nejsem si jistý, jestli ji mám nechávat sám. Co kdyby upadla, bouchla se do hlavy a nemohla si nijak zavolat pomoc? Moje obavy jsou větší a větší než předtím. Je to něco jako, když si něco tak hlídáš, že to nechci nechat samotné.
Nesmím ale doufat ve špatné chvíle, je to ta nejsilnější žena, kterou znám.

S Peetou projíždíme regály plných vánočních ozdob a náš košík je stále prázdný. Barvy se střídají od bílé po svítivě růžové. Od baněk až po řetězy. Od malých stromů po obrovské. Od žlutých světýlek po střídavě barevné. Je tu toho mraky, ale stále nevím, co mám vzít. Kéž by to místo nás dělaly naše polovičky.

,,Už mě to přestává bavit." Hlesne Peeta uprostřed uličky zírající a ozdobný barevný řetěz. A to ještě neví, že jsme tu už tak dobrých pár hodin. Jediné, co za tu dobu leží v nákupním koši jsou akorát nějaké čokoládové bonbóny na strom jako ozdobu, jsou to naše oblíbené.

,,Joo, tak to mě taky ne. Ani nevím, jaké barvy chceme na strom. A už vůbec ne to,co na něj všechno chceme." hlasitě si povzdechnu a otřu si rukávem své spocené čelo. Dárky také nemám a absolutně nevím, co mám koupit.

,,My bychom chtěli nějaký ne moc vystřidní, ale takovou tu klasiku, takže žádná růžová, modrá, oranžová a tak."

,,A vidíš tu snad jinou barvu než ty, cos vyjmenoval, protože jestli ty jo, tak já ne." vedle sebe slyším jen hlasitý smích Peete, ale po chvíli se začnu smát  taky.

,,Něco bylo na začátku..." koukne na mě s nevinným výrazem. "ale nezajdem si na nějaký pití, mám vyprahlo *ehm* v krku."

Vtipálek, vážně to myslí vážně?

,,A to sis prostě jednoduše nemohl vybrat na tom začátku, že? My museli jít až sem.. " házím rukama kolem sebe. Jsem docela dost vyčerpaný a tohle mě fakt unavuje. "Jdeme na to pití." Peeta vedle mě mlčky a nehnutě stojí. Bere vozík a jdeme najít nějakou kavárnu nebo tak něco, nevyznám se v tom. Jsou to pro mě cizí slova.

Než něco najdeme, taky to trvá nějakou tu dobu, protože nákupní centrum v kapitolu není zrovna nejmenší, což mě docela děsí s přirovnáním toho, co máme u nás doma. Není to centrum, ale spíš tržnice se spousty jídla, oblečení, dekorací, pracovních věcí... Je toho mraky. Od dob, co skončila válka, všichni začali spolu spolupracovat, takže výbava se zlepšila, ne o moc, ale zlepšila. Třeba nám přivezli travní semeno a převážně ho použili do sloje, brána se spravila, mech u kašny se odstranil a po nějaké době to začalo zelenat. I jako věčný alkoholik, který možná tak vyšel ven, když jsem šel na návštěvu naproti, jsem si toho všímal, ale nedával tomu nějaký náznak veselosti.

,,Hele.. " Hlesne Peeta. ,,půjdeme sem, tady by to mohlo být dobrý" dořekne. Můj pohled se obrátí z davu hlučících kapitolanů na nějakou kavárnu, restauraci..nevím, na Peetu. Sem tam zahlédnu známou osobu, ale nijak na sebe neupozorňuji.

,,Mohlo, dal bych si něco ledového!" Opravdu mi je veliké vedro. Kdyby tu byla Effie, určitě by mi řekla, atsi neberu dlouhé tričko.
Košík si necháváme u zdi. Kavárna je zdobená jen do tří barev. Šedá, červená a bílá. Za každým stolem je jakýsi bílý zděný sloup na kterém visí něco zeleného v květináči. Stoly jsou šedé a židle červeno-bílé. Když si sedáme, číšník nám přinese jídelní lístek.

,,Tak jsme si asi nevybrali moc dobře."  Peeta už listuje jídelní lístek. Nevím, jak, ale začal ho listovat dřív než já otevřel aspoň tvrdé desky. Kdybychom měli u sebe hodně peněz, nedělalo by nám to problém, ale že to bude až takhle drahé jsem nečekal.

,,No, tak si dáme aspoň vodu s citrónem...sice stojí jeden středně velký džbán jako když si koupíš kuřecí řízek s braborem a oblohou, ale aspoň tam bude led."

Při tomhle se začne Peeta smát, co je na tom vtipného, to nevím, ale jediné, co vím je to, že mám děsnou žízeň.
Chvíli jen tak sedíme a po chvíli k nám konečně přijde číšník. Objednáme si vodu s citronem a ledem, chvíli nás pozoruje a projíždí si nás ze shora dolů, avšak pak stuhne na místě.

,,Vy musíte být... Panebože, jak je tohle možné." Vůbec nechápeme, o co jde, ale pak nám to vlastně dojde. Jsme vlastně ti, co zrušily hry, tak není divu.

,,Ano, to jsme my." usměje se na něj Peeta a kopne mě pod stolem do holeně. A jelikož hned zaregistruju, hned odpovím.

,,Ano, jo, jistě.. Samozřejmě, že jsme to my." věnuji mu úšklebek a odvrátím se zpět k jídelnímu lístku.

,,Tak to bude jeden čbán citronové limonády s ledem na podnik." zářivým úsměvem si to píše na lístek, a když odchází, ještě u toho kíkne.

,,Slyšels to? On.. Kíknul?" zeptá se mě Peeta.

,,Asi začínají všichni magořit a člověk nemá tady ani chvíli klid. Ale co, buď rád, že za to nemusíme platit."

***
Po nějaké době opouštíme kavárnu a plní energie se vracíme zpět k nákupu.
Náš nákupní koš už není tak prázdný, protože jsme něco už vybrali a při našem štěstí neštěstí jsme narazili na další police s normálními ozdobami s normálními cenami, u kterých jsme tolik nekrčili nos.

,,Myslím, že asi máme vše, co potřebujeme." řekl Peeta, který stěží táhl plný nákupní koš. ,,Haymitchi, proč ten koš celou tu dobu táhnu já?" dodal ještě.
Jen s hlasitým smíchem jsem se tomu zasmál a s nechutí odstrčil Peetu od nákupního košíku.

***
,,A mám toho dost, dlouho nikam nejedu." unaveně jsem těžce dosedl na vlakovou sedačku. Vlak měl sice trochu spoždění, ale sedíme? Sedíme. Naše vánoční ozdoby zaplňují celé kupé, takže si k nám nikdo přisednout nemůže.

,,Hmm, asi s tebou souhlasím." přitakal Peeta a vzal si do ruky nějaký časopis, co si koupil.
Já si z kapsy vytáhnu placatku, na kterou jsem úplně zapoměl, a dávám si jeden středně velký lok. Vlak se už dávno rozjel. Přičemž už přichází průvodčí a chce po nás jízdenky. Ale když se kouknu na spícího Peetu, musím ho kopnout do holeně, ať se vzbudí, protože opravdu u sebe nemám jeho jízdenku.
Průvodčí už netrpělivě čeká, takže mu je bez nějakého váhání dáme. Odcvakne a dá nám je zpátky.