Haymitch

Vždycky jsem byl ten typ člověka, co by uzavřený. Nemluvil moc s lidmi a věčně zavřený doma s flaškou nějakého alkoholu. V noci jsem téměř nespal, špinavé oblečení se válelo po celém domě, prach kam se podíváš.
Do doby, než přišla Effie. Spím, jím, usmívám se, jsem šťastný, ale vím, že tam někde v hlouby srdce je ten starý já.

"Nad čím přemýšlíš?" ptá se mě Effie zmateně.
"Nevím ani.. Asi nad tím, jak si mě jediným dnem nějakým způsobem postavila na nohy, dalo by se říct." vstávám ze židle, beru prázdné talíře ze stolu a mířím do kuchyně. Když se vracím zpět, objíždí palcem ruky hranu hrnku, ze kterého usrkává kávu.
"Za chvíli jsou Vánoce, co chceš?" sednu si vedle ní a do ruky si vezmu svůj hrnek. Odrhnu ji blonďatý pramen z obličeje a dám za ucho.
"Všechno, co chci, už mám." usmívá se na mě tím nejupřímnějším úsměvem.

Něžně ji vezmu za ruku a pevně stisknu. "Já taky." řeknu tiše.

***

"Podívej se támhle." křičí na mě, když stojíme na břehu nedalekého rybníka. Usmívá se a prstem ukazuje na plavoucí labutě s mláďaty. "Haymitchi, koukej.. Ty jsou tak krásný."
Je jak malé dítě, které nikdy nevidělo tohle stvoření. "To jsi nikdy neviděla.. labutě?" vyslovím téměř za ní s rukama v kapsách.
"A myslíš, že to vůbec někdy bylo možné? Možná tak z obrázku." otočí se na mě. Přistoupím k ní ještě blíž. Propletu naše prsty a tím pádem si ji přitáhnu ještě blíž.
"Ach Trinket-ová, ty jsi případ." uchechttnu a daruji ji rychlí polibek na rty.
"Cože jsem?!" odtáhne se ode mě, pouští naše ruce a překříží si své paže na prsa.
"A taky docela urážlivá, ale to se mi moc líbí."
"Ty vždycky musíš něco něčím pokazit, že?" bez dalšího slova mě obchází a odchází.

Co tý ženský zase přeskočilo přes hlavu?

Domů se doprovázím sám, odešel jsem o chvíli později, než ona, ještě jsem tam chvíli pobyl a házel žabky do vody. Ruce v kapsách, s hlavou dolů a mé oči upřené na mé ochozené boty.

"Eff?" volám na ni v chodbě. Cítím vůni pečeného kuřete. "Jsi doma?"
"Jsem v kuchyni." ohlásí se. Takže kráčím po dřevěné staré podlaze a když uvidím Effie u žehlicího prkna, zarazím se.
"Kde jsi to vzala?" optám se s nadzdvihnutým obočím. "A ty.. Ty děláš kuře?" poukážu prstem na troubu. V hrnci na plotně bublá rýže.
"Bylo to schované pod shodama, musela jsem ti vyžehlit nějaké trička a košile."
Ani jednou se na mě nepodívala, takže se na mě asi pořád zlobila.
"Zlobíš se na mě pořád? Vždyť víš, že tě mám moc rád a nechci, aby se to něčím pokazilo."
Musela v mém zlomeném hlase slyšet, že to myslím vážně. Odložila žehličku na prkno, poskládala poslední tričko a dala na komínek ostatních věcí. Řádně se nadechla a vykročila mým směrem. Byla ode mě půl metru. Položila mi dlaň na mou tvář a vpíjela se do těch mých očí, jenže se pak začala bezdůvodně smát a vlípla mi rychlou pusu na rty.

"Absolutně nechápu to tvoje chování." řekl jsem, když odcházela k plotně k bublající vodě, ve které byla rýže.
"Máš už hlad?" změnila téma. Chvíli bylo ticho, takže jsem se odebral za ní a připravil lehké prostírání. "Promiň mi to, nevím, co to bylo a jsem na sebe docela naštvaná." otočila se na mě a její pohled byl upřený na jídelní stůl.
"Dobře, ale doufám, že už se tak nezachováš, ne aspoň kvůli takovéhle blbosti, dobře?" ikdyž mě ignorovala, tak jsem věděl, že souhlasí.
"Zlato?" konečně se na mě podívala. Na mých rtech se rozzářil úsměv a přešel k ní.

"Omlouvám se, moc se omlouvám." sklopila pohled na dřevěnou podlahu. "měli jsme těch hádek víc, než dost, ne snad?" pohladila mě po rameni a věnovala mi takový úsměv, co nám dala při čtvrtohrách, když jsme se loučili s Katniss a Peetou.

"Máš pravdu, to měli."
Palcem jsem ji z tváře utřel špínu a dal pusu.