Effie

Právě jsem políbila Haymitche Abernathyho? Vážně?
Prosimtě ty huso hloupá, už jste se políbili v Kapitolu, tak neděl!
To je ale pravda. Ale jen něco musím vytknout, teď to totiž bylo něco jiného. Cítila jsem jiný pocit v žaludku. Dobře, líbil se mi už předtím, ale až teď jsme k sobě našli správnou cestu, lépe si rozumíme. Já už nejsem ta kapitolsá dámička a Haymitch.. No, ten je pořád Haymitch. Vím, že jsem byla do něj zamilovaná, ale nedokázala jsem si to připustit. Pokaždé, když jsem ho viděla s jinou ženou, měla jsem chuť vraždit. Ano, vyloženě vraždit.

"Haymitchi?"

"Ano princezno?"
Princezno? Takhle mi ještě snad nikdy neřekl.

"Miluješ mě?"

"Ano.. A ani nevíš jak. Už tehdy v Kapitolu. Věděl jsem, že mi budeš chybět, ale nedokázal jsem si to připustit více k tělu. Právě proto jsem se, když jsme jeli domů a loučili se pod palácem, na tebe neotočil. Věděl jsem, že to bude ještě horší. Ale i tak jsem na zádech cítil tvůj pohled. Ach.. Effs. Omlouvám se za všechny svoje nadávky vůči tobě. Teď už je to lepší. A miluješ ty mě..?"

"Ano Haymitchi, moc tě miluju." Rozvzlykám se. Mitch si mě více přitáhne do obětí a utěšuje. Miluju ho, miluju Haymitche Abetnathyho.

***
"Uděláme si něco dobrého k večeři?"

"Nějaké nápady?"

"O. Můj. Bože. Dala bych si palačinky se zmrzlinou, čokoládou a šlehačkou s jahodami." Při vzpomínce si olíznu rty.

"To nezní špatně. A víš, co bych si dal já?" zavrní mi do ucha.

"To je sice hezké, ale teď a zbylích pár dní si moc neužiješ, možná tak otravnou, náladovou a hladovou Effie." Nikdy v životě bych si takhle s Haymitchem napovídala, ale mám jakousi tendenci mu všechno říct.

"Jo táááák. Ježíši, to je nechutný, fuj." ušklíbne se a začne se smát zároveň.

"No co? Jsi nikdy nezažil u ženy menstruaci?"

"Možná jednou, byl jsem mladší ještě. Od té doby jsem měl ženu jen na nejvíš týden, nesedl jsem ji, tak doufám, že u tebe to tak nebude."

"Nebude Haymitchi." Hladím ho po tváři a lípnu mu pusu na rty.

Jdu dělat ty palačinky. Takže, ehm. Mléko, mouku, trochu soli, a dvě vajíčka. To bychom měli. Rozehřát plotnu a nalévat těsto na palačinky na rozpálenou pánev. Otočím se na Haymitche. Kouká na televizi. Dodělám palačinky a nechám chvíli vystydnout. Vydávám vanilkovou zmrzlinu z mrazáku a jahody se šlehačkou z lednice. Když si nabírám na lžičku zmrzlinu, tak mě někdo obejme zezadu. Konečně! Vždycky jsem o tom snila, bohužel já a muži. Nebyla jsem pro ně já a stále nechápu, proč a jak se mohl do mě zamilovat. Položím mu hlavu na rameno a něžně mě políbí na tvář. Najednou mi z ruky vytrhne lžičku se zmrzlinou a strčí si ji do pusy.

"Heej, ta ale byla moje." Otáčím se a odstrkuji ho od sebe. Zakňučím ublíženým pohledem.

"A taky bych teď dal tebe."

"Dej si pohov, miláčku..už jsem o něčem mluvili, ne? Ty jedno nadržený prase." Našpulím rty a posílám vzdušný polibek a naráz si strkám zmrzlinu do pusy. Kouká na mě jak dítě, co na něco čeká. Musím si začít smát.

"Čemu se směješ?"

"Ničemu.. Tomu, jak moc roztomilej jsi, když takhle koukáš."

"Aaaah Trinket-ová."

"Abernathy."

"Coo?"

"Miluju tě."

"Já tebe, Trinket."

Chováme se teď jak puberťáci, achjo. Musím se vduchu usmát.

"Dodělám to, běž si sednout, nebo připravit prostírání."

Poslušně se odebere do jídelny, nachystá ubrosuky a příbory a a já mezitím dodělávám Ty palačinky.
Už to nesu, pokládám před Haymitche tři palačinky a já si dávám totéž.

"Je to sladký jak ty." Zacukruje.

"Nápodobně." Ani se mu nepodívám do očí, jen se nimrám v jídle a po kouskách strkám do pusy. Sedíme mlčky. Když dojíme, odnáším nádobí do kuchyně. Jsem unavená, takže si půjdu lehnout.

"Jsem unavená, půjdu si lehnout."

"Budeš spát u mě?"

"A ty mě k sobě pustíš?"

"Ano."

"Dobře."
Vytáhne si mě do náruče a odnáší do ložnice. Pokládá na postel a začíná mě líbat. Posraný krámy!!! Mám motýlky až v břiše. Polibky mu oplácím a bříšky prstů mi lehce hladí odhalené břicho. Odtáhnu se kvůli vzduchu.

"Půjdu se vysprchovat a hned jsem tu." Jen kývne.
Užívám si teplou sprchu, když vylézám, udělám veškerou hygienu a po skončení zkontroluju, jestli jsem tam nenechala nějaký bordel. Budu spát v černých šortkách a ve volném tričku. Haymitch se semnou vystřídá. Mezitím, co tu není mám příležitost se trochu porozhlédnout. Po pokoji jsou obrazy přírody. Má tu trochu bordel, ale budiž. Je tu velká skříň a pár malých komod. Na stěně jsou nalepeny jekési tapety. Moc se mi to nelíbí, ale co nadělám. Samozřejmě si hned všímám okna. Pod oknem křeslo a stoleček. Na křesle je složená deka. Prsty sjíždím po sametové opěradle. A na stolečku lezi knížka a taky fotka. To bude Haymitchova rodina. Beru fotku do ruky. Mladý Haymitch, takového si pamatuju ve hrách. Pak jeho rodinu a blízké zabil Snow, darebák jeden. Cuknu s sebou, když mi někdo dechne za krkem.
"Ohh, Haymitchi, lekla jsem se. To je tvá rodina, že?"

"Ano. Moc mi chybí, Effie."

"Já vím. Pojď, jdeme si lehnout."

Lehám si na druhou stranu postele, ale Haymitch si mě stejně přitáhne do svého objetí.

"Kde jsi byl takovou dobu."

Přitiskne si mě pevněji a oba usínáme vedle sebe.