Haymitch pohled

"Nech toho...A otevři pusu."Směju se.

"Haymitchi já už nechci."Kroutí hlavu, směje se a snaží se uhnout před mou rukou s ovocným dortem.

"Řekla sis o to."Rozmažu jí dort po obličeji.

Překvapeně vyjekne.

Celou šlehačku smíchanou s ovocem má rozmazané po obličeji.

"To vypadá jako to co si obvykle patláš na obličej, aby jsi vypadala jako klaun."

"Make-up, Haymitchi. Říká se tomu make-up."

"Mě je úplně jedno, jak se to jmenuje, věříš mi?"

"Jo, věřím."Oblízne si šlehačku ze rtů."Ale je to výborný."Poznamená.

Prstem jí přejedu po tváři a naberu na ní šlehačku. Strčím si prst do pusy.

"Jo, máš pravdu, je to výborný."Položím se do trávy a rukama si podložím hlavu.

"Co mám dělat s tou šlehačkou na mém obličeji?"

"Chceš s tím pomoct?"Zeptám se a vyzvednu se na loket.

"Podle toho, jak by ta pomoc vypadala."

Jen se usměju a nakloním se k ní.

"Co třeba nějak takhle?"Zeptám se, když už se skoro dotýkám jejích rtů.

Slyším jak se jí zrychlil tep."T-to vypadá dobře."

Vytáhnu ze zadní kapsy kalhot kapesník a otřu jí tvář.

"Nevím na co jsi myslela, ale já myslel, že tě otřu tímhle kapesníkem."

"Samozřejmě, že jsem myslela na to samé."Zaprotestuje.

"Jo, toho jsem si všiml."Nezapomenu na ironii v hlase.

Otřu jí šlehačku z celého obličeje a vyhoupnu se do sedu.

"Mám otázku."Promluví pochvilce.

"Povídej..."Vybídnu jí.

"Jsi ještě panic?"

"To si děláš srandu?"Vyprsknu smíchy a podívám se na ní. Myslí to vážně."Proč se mě na to ptáš?"

"Jsme přátelé. Zajímá mě to."Pokrčí rameny.

"Přátelé?"

"Podle mě dobří přátelé, rozhodně lepší, než kdy dřív."

"To máš pravdu."Přikyvuji.

"Takže...?"

"Ne, nejsem. A ty jsi panna?"

Zakroutí hlavou.

"Mám nápad. Jelikož jsme ti dobří kamarádi a ty jsi s tím začala, tak by jsme se měli znát víc dopodrobna a jelikož ty už jsi otázku položila jsem na řadě já. S kým to bylo?"

"Co?"

"No..to.."

"Oh...o tom, bych se radši nebavila."Zamumlá.

"Proč?"

"To, už je přes čáru našeho přátelství."

"Ne, ne. Řekni mi to prosím."

"Nechci se o tom bavit."

"Proč ne?"

"Prostě nechci!"

"Dobře, dobře...promiň."

Chvilku trvá, než zase něco řekne.

"A ty?"

"Nevím.  Bylo to pár měsíců po mé výhře. Už si ani nepamatuju její jméno. Měl jsem trochu vypito."

"Jasně, chápu."Přikyvuje a lehá si do trávy vedle mě.

"Slíbíš mi něco?"Zeptá se.

"Jo."Kývnu.

Překulí se na břicho a bradu si opře o mou hruď, aby mi viděla do očí.

"Když ti to řeknu. Nikomu to nesmíš říct."

"Dobře...Slibuji, že to nikomu neřeknu.

Zhluboka se nadechne a zavře oči.

Táák! Víc se dozvíte v příštím díle! :D Tak co na to říkáte?