Otvírám ztěžklá víčka. Zírám na bílí strop.

Kde to ksakru jsem?!

Pamatuji si jen útržky. Bolest, svůj hysterický křik, jakousi střechu, Haymitchův úsměv a pak svou nevolnost. Nic víc, nic míň. Zvednu ruku k obličeji abych si ho mohla otřít. V ruce mám zabodnuté hadičky. To je jedno. Otřu si obličej a u nosu narazím na další hadičku. Až teď si uvědomuji, že mě jemný vánek šimrá v nosu. Porozhlédnu se kolem sebe. Po pravé straně mám nějaké přístroje a po levé jednotky, které do mých hadiček pulzují nějaké tekutiny. V jamtarové barvě poznávám morfion a v nažloutlé možná až nazlátlé barvě umělou výživu. To díky morfionu mě neopouští otupující pocit u kterého jsem si myslela, že je z probuzení. Už mi zase težknou víčka...pomalu se oddávám spánku.
Enobaria se ke mě rozeběhne, když v tom jí se do ní zabodne Finnickův trojzubec. Enobaria se skácí k zemi.

Někdo tam je!"zavolá Cashmera. Rozeběhnu se pryč. Slyším za sebou dusot nohou.
"To je ta moderátorka dvanáctky!"Zaburácí Brutus.
"Počkejte!"ozve se nový hlas.

Dusím se! Zase mě dusí kouř. Jsem zpět v aréně! Chtějí mě znovu zabít!

Probouzím se s hysterický jekotem. Posazuji se zprudka a oddychuji. Srdce mi bije jako o závod. Tohohle už se nezbavím. Bude to tu se mnou napořád. Stejně jako Katnissiny, Peetovi a Haymitchovi noční běsy. I já teď budu raději spát za světla, nebo svou mysl otupovat alkoholem. Nebo dokonce spát s nožem pod polštářem jako jsem to párkrát zahlédla u Haymitche.

Haymitch...Mentor, opilec, kamarád, přítel, spojenec, vrah, zrádce. Nevím jako co ho mám z těhle věcí brát. Moji mysl se přiklání spíše k těm negativním, zatímco moje srdce při vzpomínce na něj se roztulče div mi nevyskočí z hrudi.

Mám b tom guláš. Jsem z toho zmatená.

Taková kratší:) Doufám, že se líbí:) Jaký máte názor?