Pokračování
Moc děkuji za komentáře

Lucius ho v domnění, že již spí, ani nepozdravil, pouze se překvlékl a ulehnul vedle něj do postele, ukládaje se ke spánku.

Harry ale nespal. Čekal, že mu věnuje alespoň polibek na tvář, a zažene tak všechny pochybnosti, které o něm mladík má. Místo toho si pouze lehnul a Nebelvír z jeho dlouhých blonďatých vlasů mohl vycítit cizí výrazný parmfém.

Už to nevydržel. Zavřel víčka, ale slzy mu začaly pronikat přes brány a stékat po lících. Zaposlouchal se do ticha, aby se ujistil, že je slyšet pravidelné oddechování.

Dal naplno průchod svým emocím a nechal si slané prameny stékat nedbale po obličeji. Byl slaboch na to, aby se k tomu postavil čelem - jako muž.

Nevěděl ani, kdy usnul, ale i tak se probudil ráno celý rozlámaný. Sáhl vedle sebe a nahmatal pouze prázdné prostěradlo.

S povzdechem vstal a šel si udělat šálek silné kávy, která ho postavila na nohy. Sprcha mu záhy pročistila mysl, a on tak mohl začít racionálně uvažovat.

Museli si to ujasnit ještě před večírkem, jenž se konal za dva dny. Nevěděl, kde teď Lucius je, ale doufal, že sova tuto šifru rozklíčuje a doručí mu dopis s tím, že by ocenil, kdyby byl na večeři doma, jelikož bude vařit on sám.

Nebelvír se prozatím dal raději do nějaké činnosti, jinak by se pouze se svou vlastní myslí zbláznil. Šel proto ke skřítkům, kteří jim sloužili v domě, aby jim vysvětlil celý jeho plán vánoční akce.

Uklidil a zabezpečil několik pokojů, aby toho neměl v den oslavy moc, poněvadž musel ještě nachystat zítra ráno vánoční strom.

Celý den Harrymu utekl jako voda, a když se venku začínalo šeřit, dal se do přípravy večeře. Nevybral si nic komplikovaného - pečeného lososa s bramborem a zeleninou, jehož recept znal nazpaměť.

Jakmile Zmijozel večer dorazil domů, pustil se do jídla. Harry ale nejedl a pouze se odhodlával k tomu promluvit.

,,Viděl jsem tě," začal pomalu mladík a sledoval reakci muže na proti sobě.

Lucius odložil příbor, utřel si rty a zvednul pohled od jídla. ,,Kde?" zeptal se klidně, bez emocí.

,,Včera, v Příčné ulici," odvětil mu lehce vystrašený Harry, který se před ním cítil jako znovu dvanáctiletý chlapec.

Zmijozelovi se na tváři mihnul úšklebek. ,,Takže už to víš. O mně a ...," potvrdil mladíkovi jeho domněnky Lu.

,,Já- chápu to. Chápu, proč jsi to udělal, že moc pracuji a nemám na tebe čas. Chápu to - ale neznám řešení." Nebelvír si zarýval nehty do dlaně a pouze silou vůle (a bolestí způsobené nehty) se před ním nerozsypal a nerozbrečel.

,,Já-" po tváři se mu svezla jedna slza, ,,- tě miluju, ale takhle žít nechci. Nech mě jen dokončit ten večírek, kde si budeme hrát na šťastný pár, a pak si můžeme jít každý svou vlastní cestou," dořekl Harry a naposledy se zhluboka nadechl s tím, že ten tlak zvládne... a najednou se sebral a utekl z místnosti jako sněhulák před sluníčkem, roztékaje se před svým vlastním osudem.

Lucius, který do té doby prohodil jen pár slov, žasnul nad loajálností svého partnera a nevěřil by, že když zjistí, že ho podváděl, tak mu bude přát štěstí.

Necítil se provinile, byl přece Zmijozel, a ještě k tomu Malfoy! I tak ale věděl, že jeho chování vůči němu nebylo správné.