„Dobré ráno, pane Pottere," přeměřil si ho Snape ironicky.

„Sakra!" ulevil si Potter. „Já jsem zaspal nitrobranu, že jo?" podíval se na něj zděšeně.

„ Skoro. Asi by se tak stalo, kdybych si sem pro vás nedošel. A věřte, Pottere, že skutečně není v mém zvyku chodit budit studenty, aby se dostavili na mou hodinu. Jediné, co vás omlouvá, je, že se tak stalo ve snaze naučit se to, o co se tu snažíme," poukázal na knihu na něm položenou. Potterův pohled na ní také ihned spočinul.

„Jo. No já jsem se snažil vyčistit si mysl. Jak jste říkal, zkouším to každou chvíli. Nevím, asi už mi to nemyslí, omlouvám se."

„Nic překvapivého ani nového, to víme všichni dávno, Pottere." Chlapec se neidentifikovatelně zašklebil, ale hned toho nechal, když uviděl Snapea pokládat knihu BA na stůl.

„To je soukromé!" vystartoval na něj a zvedl se z křesla.

„Neříkejte, Pottere. Pokud zamýšlíte studenty učit černou magii, tak to soukromé rozhodně není," odvětil klidně. Potter se zarazil.

„Prosím? Kde jste na tohle přišel? Není tam nic takového!"

„A tohle je co?" zdvihl Snape vedle položenou knihu, kterou předtím Harry vytáhl z knihovny.

„To- to já... jenom jsem se na to chtěl podívat. Nevěděl jsem, že je to černá magie," bránil se chlapec vehementně. „A nic takového bych samozřejmě na BA nikdy nepoužil, to by mě ani nenapadlo!" Snape ho chvíli pozoroval, načež došel k závěru, že si toho Potter skutečně nebyl vědom.

„Pak tu knihu tedy asi nepotřebujete, že?" a bez počkání na odpověď ji odlevitoval zpět do knihovny. Pak mávl hůlkou ještě jednou a v ruce mu přistála jiná kniha. „Myslel jsem si, že tu bude. Tohle bude asi lepší, Pottere," a podal ji udivenému chlapci stojícímu naproti němu. Ten si menší knihu vázanou ve vínové kůži začal zvědavě prohlížet.

„Jak uspět v soubojích?" pozvedl Potter obočí a zadíval se Snapeovi do očí.

„Nabyl jsem dojmu, že něco takového vás zajímá. A rozhodně tam nenajdete černou magii." Potter rychle začal v knize listovat, když Snape zase mávl hůlkou a kniha se s bouchnutím zavřela.

„Nemám si tu taky na chvíli zdřímnout? Abych vás snad nerušil, Pottere? Nitrobrana asi počká, že?" pronesl ironicky Snape.

„Pardon," omlouval se hned Potter. „Děkuji, pane," pronesl ještě potichu a odložil knihu na stolek.

„No tak se podíváme, jak jste pokročil." Na tři pronesl známou formuli a bez jakéhokoliv odporu sledoval chlapcovy vzpomínky jednu za druhou.

Harry stojí s rukama v bok v Komnatě nejvyšší potřeby před spolužáky z BA, Harry ničí Brumbálovu pracovnu, Harry lomcuje dveřmi od ředitelny a chce se dostat pryč, Harry s věštbou v ruce, Harry sledující Siriuse, jak padá za oblouk...

„Siriusi!" Harry Potter leží na zemi v knihovně a prudce oddechuje. Snape nečeká, popadne ho za ruku a zvedá ho ze země.

„Žádná změna. Nic překvapujícího," zkonstatoval profesor, přeměřujíc si pohledem studenta stojícího před ním.

„Nejde to!" vykřikl zoufale Potter, přičemž si rukou otíral čelo.

„Nejde to pro vás neexistuje, Pottere! Můžete pro jednou přestat myslet jen na sebe a dělat to, co máte? Co jsem vám říkal, že máte-"

„Já přece nemyslím na sebe!"

„Evidentně myslíte na to, co VÁS trápí a zatěžuje, ale už se to stalo a vy musíte jít dál! Vaše neschopnost ohrožuje všechny okolo. Jste emočně naprosto rozhozený a takhle nikdy s nitrobranou nepokročíte. Tohle je úplně ztracený čas. Vždyť vy se ani nesnažíte mi nijak v proniknutí do vaší mysli zabránit. Je to ještě horší jak ve školním roce!"

„A CO MÁM ASI TAK DĚLAT? V TOMHLE PITOMÉM DOMĚ! NEJDŘÍV MĚ DRŽÍ BRUMBÁL U DURSLEYŮ A PAK TADY! TĚŽKO SE ASI MŮŽU CÍTIT V POHODĚ!" Harry bezmyšlenkovitě kopnul vzteky do křesla před sebou a pak se do něj s bolestí nohy zoufale svalil. Severus ho pozoroval a přemýšlel, co dělat. Věděl, že zkoušet to pořád dokola nemá vážně žádnou cenu. V tomhle stavu byl Potter ztracený případ. A pak ho to napadlo...

Než však stačil cokoliv říct, prudce se otevřely dveře a v nich se objevila střapatá hlava Hermiony Grangerové. Ta spatřila nejdřív ale jen Snapea, takže dívka zůstala stát na místě.

„Oh, omlouvám se, pane profesore. Já jen hle-" zarazila se v půlce slova Hermiona, když na ní spočinul Harryho zoufalý pohled zpoza křesla. „Harry!" vykřikla následně a běžela ke svému kamarádovi, profesor - neprofesor. Harry vstal z křesla a Hermiona mu skočila kolem krku. Nejistě jí objetí opětoval a rozpačitě po očku sledoval reakci Snapea. Čekal na nějakou jízlivou poznámku. Ten si ale ukládal hůlku do hábitu a tvářil se přitom naprosto lhostejně.

Hermiona se od Harryho odtáhla a začala se znovu omlouvat. Snape ji však zastavil jediným gestem ruky.

„Šetřete si slova pro jiné, slečno Grangerová. My už jsme tu dnes s panem Potterem stejně skončili. Na shledanou," rozloučil se spěšně, otočil se od obou studentů a odešel. Mezi dveřmi ještě zaslechl dva tiché pozdravy.

*****

Harry se po Snapeově odchodu sesunul zpět do křesla a Hermiona si zabrala to naproti němu. Starostlivě si ho dlouhou chvíli prohlížela, Harry se zase schválně díval někam mimo.

„Co se stalo, Harry. Slyšela jsem nějaký křik, tak jsem sem běžela. Vypadáš hrozně."

„Dík."

„Víš, jak to myslím, Harry. Co se stalo?"

„Brumbál mi zase přikázal nitrobranu se Snapem, tak co čekáš? Jsem naprosto neschopnej, takže jsou všichni víš kde, jestli zase Voldemorta napadne spojení se mnou využít," vychrlil na ní rychle Harry.

„To mě mrzí, Harry. Ale třeba to chce jen trochu-"

„Hermiono, je to ještě horší, než to bylo. Jak to Snape řekl? Že jsem naprosto emočně rozhozenej a takhle v nitrobraně nikdy nepokročím?!" rozhodil s pokrčením ramen nechápavě ruce. „Asi těžko se tady dostanu do klidu!" zvýšil zase hlas Harry.

„Já vím," hlesla potichu Hermiona. „Je hrozné, že musíme být tady."

„Ty nemusíš-"

„Samozřejmě, že musím, Harry Pottere! Jsi můj nejlepší přítel!" ohradila se naoko naštvaně Hermiona. „Ani mě nenapadlo být někde jinde." Harry ji chvilku nešťastně sledoval.

„V téhle době to asi není ta nejlepší výhra. Podívej na Weasleyovi, taky tu musí kvůli mně-"

„Takhle nemluv, Harry!" skočila mu do řeči Hermiona. „Tohle není tvá vina! Vím, že se teď asi obviňuješ ze spousty věcí, ale za tohle přeci nemůžeš. Za nic!"

„Když myslíš..." Harry by jí nejradši vypočítal, co všechno je jeho vina, a že toho bylo dost, ale věděl, že by to jen vedlo k hádce, a to bylo to poslední, co si teď přál. Byl rád, že Hermionu po měsíci zase vidí. Společně s Ronem byla tou nejbližší osobou, co v životě měl.

Hermiona ale nebyla nejchytřejší studentkou v ročníku pro nic za nic. Jeho lež samozřejmě hned prokoukla. Natáhla se k němu a chytila ho za ruce.

„Harry, já tě znám. Vím, jak se teď musíš cítit a musí to být strašné. Ještě k tomu tady. Mně se můžeš s čímkoliv svěřit. Jsme tu i s Ronem pro tebe, nezapomeň na to. A co se týká tebe, týká se i nás, vždyť to víš." Harry mlčky přikývl. Nezmohl se ani na odpověď, jen se snažil trochu pousmát. Hermiona na to skočila k němu a znovu ho objala. „Harry," pronesla znovu nešťastně a držela ho jako klíště. V Harrym se vířily všechny možné pocity. Byl šťastný i nešťastný, vděčný, ale i zoufalý. Oni mu věří, šli by za ním i do pekla a on je všechny zklame. Odsoudí své nejlepší přátele na smrt...

„Pojď, půjdeme se najíst. Ron s Ginny by se měli za chvilku vrátit," promluvila opět Hermiona, když ho pustila. Harry, který se snažil působit vyrovnaným dojmem, bez námitek souhlasil.

*****

Po příchodu Hermiony bylo na Grimmauldově náměstí zase o něco veseleji. Čtveřice nejmladších obyvatel trávila skoro všechen čas spolu, jen Hermiona by se nejradši nastěhovala přímo do knihovny. K Ronovu zděšení ji tam Harry často následoval, a tak i jemu a Ginny nezbývalo nic jiného, než tam chodit s nimi. Jinak se ale snažili zabavit různými hrami, Harry měl podezření, že ho nechtějí nechat ani na okamžik samotného v jeho chmurných myšlenkách, a byl jim za to popravdě vděčný.

Snažil se trénovat nitrobranu jak jen to šlo, ale nebyl si jistý, jestli to vůbec k něčemu bude. Také se začetl do knihy, kterou mu dal Snape – doteď to gesto nechápal. Někdy mu Snape připadal jako z jiné planety, ale vzápětí to byl zase ten stejný mizera, který ho po celá ta léta v hodinách mučil. Jak mohl tvrdit, že Harry myslí jen na sebe! Vždyť na něm samotném vůbec nezáleželo! Dal by cokoliv za to, aby uspěl a zachránil ostatní. No, každopádně musel uznat, že jeho výběr knihy byl skvělý. Něco takového Harry hledal. A do hodin BA to bylo ideální. V knize nenašel jen rady a triky do soubojů, ale také mnohá užitečná kouzla, na která se Harry těšil, až si je hned v září vyzkouší.

*****

Když se jednoho večera opět schylovalo ke schůzi Řádu, byl Harry připravený odchytit Brumbála, aby od něj získal nějaké informace. I když ho zrovna teď Harry nechoval příliš v oblibě, cítil se oprávněný nějaké informace dostat. Vždyť kdo jiný by měl vědět, jak Řád postupuje proti Voldemortovi a co teď Voldemort chystá, než Vyvolený sám?

Ron s Hermionou jeho nápad schvalovali, i když neznali všechny Harryho pohnutky. Tajemství věštby se rozhodl nikomu neříkat, a to ani jim. Už tak mu stačilo vidět, jak ho stále s obavami sledují a jak si mezi sebou vyměňují ustarané pohledy. Ne, zhoršovat to opravdu nechtěl.

Seděl tedy na schodech a čekal, až schůze skončí. Rona s Hermionou a Ginny zanechal nahoře v pokoji. Těžko by získával informace s nimi za zády. Když se dveře otevřely, začali vycházet první členové Řádu, kteří Haryho s nadšením zdravili. Nechyběl mezi nimi ani Mundungus Fletcher, Kingsley Pastorek nebo Tonksová. Lupin vycházel jako poslední se Snapem a Brumbálem v zádech. Remus se ani nezastavil a spěšně odešel, jen mu pokývl hlavou. Harry stihl jen otevřít a zase zavřít pusu, nevydaje ani hlásku, jaká rychlost to byla.

Chvíli se zase nešťastně díval do míst, kde Lupin zmizel, když si uvědomil, že Snape s Brumbálem stojí vedle něj.

„Ahoj Harry. Potřebuješ něco?"

„Jo." Harry si vzápětí uvědomil, že to asi nebylo moc zdvořilé a snažil se to rychle napravit. „Tedy... dobrý večer. Rád bych s vámi o něčem mluvil, pane řediteli."

„Samozřejmě, Harry. Jsem ti k dispozici," usmál se na něj Brumbál a v Harrym se vařila krev.

„O samotě, jestli by to šlo."

Brumbála nemusel dvakrát pobízet, aby mu došlo, že se jedná o záležitost věštby. „Počkej tu na mě chvilku, Severusi," požádal učitele lektvarů ředitel a zmizel s Harrym v místnosti vedle.

„Tak co tě trápí, Harry?" zeptal se ho hned za dveřmi Albus Brumbál. Nezapomněl přitom zakouzlit pokoj proti odposlouchávání.

„Rád bych věděl víc o činnostech Řádu a Voldemorta. Denní věštec podává jen úlomky informací, a ani nelze všemu věřit. Myslel jsem, že bych mohl být více informován, když se věci mají tak, jak se mají." Harry ze sebe vychrlil naučenou řeč, jak nejrychleji uměl.

„Harry," začal pomalu Brumbál a Harry v tu ránu věděl, že jeho snažení je marné. „Neděje se nic, čím by bylo nutné tě zatěžovat. Je toho teď na tebe dost i bez toho, aby ses ještě trápil tím, co dělá nebo plánuje Voldemort. Tady jsi v bezpečí a to je nejdůležitější. Zkus se prosím zaměřit především na nitrobranu a s ničím jiným si nelam hlavu. Pokud by se stalo něco vážného, řekl bych ti to. Nic výjimečného se ale skutečně neděje."

Harry, i když něco podobného očekával, chvíli rozdýchával Brumbálovu zamítavou odpověď. „Slíbil jste mi, že už mě nebudete pořád držet stranou!"

„Nedržím tě stranou, Harry. Jen se neděje nic natolik závažného, aby ses tím musel zatěžovat."

„Chci se zúčastňovat porad!"

„To ti nemohu dovolit. Nejsi členem Řádu."

„Tak se jím chci stát!"

„Nejsi plnoletý."

„JSEM VYVOLENÝ!"

„Harry. Jsi ještě tak mladý-"

„Evidentně jsem byl již několikrát dost starý na to, abyste mě nechal stát tváří v tvář Voldemortovi!"

Brumbál smutně shlížel na Harryho. „Vím, že je to pro tebe těžké, Harry. Ale vše dělám jen pro tvé dobro. Říkal jsi, že se budeš mých rad držet. Tak to prosím udělej i teď."

Harry věděl, že prohrál. Ne, Brumbála nepřesvědčí, i kdyby do něj hučel hodiny. To ale neznamená, že ho to nenaštvalo. Naštvalo a hodně. I přesto, co mu Brumbál nasliboval, byli zase tam, kde předtím. Brumbál věděl vše a Harry nic. Aby mu neřekl něco, čeho by snad později mohl litovat, beze slova se od Brumbála otočil, vyšel ven z místnosti a práskl za sebou aspoň dveřmi. Rozhořčený se rychle vydal po schodech do pokoje, kde na něj čekali Ron s Hermionou a Ginny, načež opět nezapomenul prásknout dveřmi. Udiveného profesora lektvarů, čekajícího dole na Albuse Brumbála, si ani nevšiml.

*****

„Jak já ho nesnáším!" Harry za dveřmi vybuchnul.

„Harry?" koukala na něj vyděšeně Hermiona.

„Koho?" zeptala se Ginny.

„Snapea?" domyslel si Ron.

„Brumbála!" Chvíli všichni mlčeli.

„Nic ti neřekl, viď," zkonstatovala jako první Ginny.

„Ne, neřekl."

„To není spravedlivé! Proč my jako jediný nemůžeme nic vědět? Už nejsme přece děti!" naštval se taky Ron.

„Asi pro to má své důvody," obhajovala ho hned Hermiona.

„Hermiono, hlavně nezačni s tím, že to myslí dobře!" Harry věděl, kam tohle asi bude směřovat.

„Myslí to dobře. Hlavně s tebou. Záleží mu na to-"

„Proboha, Hermiono! Nebuď naivní! Brumbál to se mnou nemyslí dobře a nikdy nemyslel! Jestli chceš, rád tě vyvedu z omylu a opravím tvé představy o hodném, se všemi to myslícím dobře Albusu Brumbálovi! Jemu nezáleží na mně, ani na tobě, ani na nikom žijícím tady v tomhle debilním domě! Jediné, co ho zajímá, je, aby Voldemort natáhl bačkory a on vyhrál tu svou válku! A jestli přitom všichni zemřeme, tak to je už vedlejší! Hlavně, že jeho skvělé plány mu vyjdou!"

V pokoji zavládlo ticho. Všichni tři po sobě nejistě zahlíželi.

„Harry," ozvala se Hermiona, „vím, že se teď cítíš naštvaný-"

„Nevíš o tom nic, Hermiono! A nevíš ani nic o Brumbálovi. Jestli bych měl jednou na výběr, jestli mám věřit Brumbálovi nebo... třeba Snapeovi, tak radši budu věřit Snapeovi - Brumbálovi bych nevěřil už ani pozdrav! Lže nám všem!"

„Tak nám o něm něco pověz," nedala se Hermiona.

„Evidentně nevěříš ničemu, co ti tu říkám, takže to nemá ani smysl. A já teď jdu trénovat nitrobranu. Podle velectěného Brumbálova názoru je to jediná věc, která mě má zajímat!" A s tím vyšel z pokoje pryč. Domem se rozlehlo třetí prásknutí dveří.