PA: Doufám, že si poslední kapitolu užijete :-) A nemusíte se bát, bude ještě pokračování, ale taky si musím dát krátkou pauzu, takže nový díl můžete očekávat po prázdninách ;-) Moc děkuji vám všem, kteří jste dočetli až sem - bez vás by to nešlo!

Narcissa Malfoyová otupěle sledovala titulní stranu Denního věštce, kterého jí donesla slova k snídani. Nevšímala si hysterického smíchu své sestry, ani nadávek jejího manžela, který si zrovna stěžoval svému švagrovi, jak hluboce se ve svém starém příteli spletl. Byla zničená. Byla nešťastná. Byla si vědoma toho, že svého syna nejspíš už ztratila.

„Cos čekal, Luciusi! Říkala jsem pořád, že se Snapeovi nedá věřit! Vždycky hrál na obě strany!" vyprskla opovržlivě Bellatrix. „A teď to tu máš! Ten malej bastard je jeho synovec, což mu ale asi nestačí. Dám cokoliv za to, že už k sobě stáhnul i Draca."

„Vaší vinou!" vykřikla Narcissa a s prudkým nádechem se postavila ze židle. Stočily se k ní tři udivené pohledy. Nestávalo se často, že by Narcissa Malfoyová ztrácela kontrolu nad svých tak vybraným chováním. Vlastně se to nestávalo nikdy. „Všechno se to stalo jen kvůli těm vašim plánům, jen kvůli tomu, že jste se za každou cenu chtěli zavděčit Pánu zla! Odtrhli jste ho od nás vy sami!" křičela na ně nepříčetně.

„Jestli to na něj bylo příliš, pouze to dokazuje to, co jsem tvrdila už delší dobu," odvětila její sestra posměšně. „Draco je slabý. Nevážil si příležitosti, která se mu dostala, a bude za to pykat. Ty bys měla být vděčná, že jsme v očích Pána zla zase stoupli! Odhalili jsme zrádce! Měla bys-"

„Za co mám být vděčná! Že jsem ztratila syna?!" zakřičela na ni zase Narcissa.

„Drahá, uklidni se, prosím," požádal ji Lucius, jenž se snažil tvářit stále důstojně, jak se na muže jeho postavení hodí. „Vidíš to příliš černě. To, že jsme od Draca nedostali zatím žádnou odpověď, neznamená, že se rozhodnul se k nám již nevrátit. Věřím tomu, že se Draco vrátí. Co mu druhá strana může nabídnout?" promlouval vyrovnaným hlasem. Narcissa stěží oddychovala a slabě se třásla.

„Život bez toho, aby se za sebe musel stydět?" odvětila Narcissa, sotva se držíc na nohou.

„Ty hlupačko! Za co by se měl stydět?!" vykřikla nepříčetně Bellatrix a z očí jí sršely blesky. „Že by sloužil našemu Pánu?!"

„Bellatrix, takhle s mou ženou v mém domě mluvit nebudeš," upozornil ji Lucius stále svým klidným hlasem. „Cissa je rozrušená, pokud sis nevšimla. Neví, co mluví," poznamenal, jako by se nic nestalo.

„Třeba za to může Severus. To, že Draco nepíše, je určitě jeho práce. Vždyť jsi slyšel, Luciusi, co Dracovi v Prasinkách vykládal," vložil se do rozhovoru Rudolfus.

„Nejspíš máš pravdu. Jak jsme se mohli tak splést?" zatřásl rukou, v níž držel Denní věštec.

„Co když se nevrátí?" zašeptala otřeseně ke svému manželovi paní Malfoy Manoru. Ten s dobře hlídaným klidem položil Denního věštce na stůl a usmál se na ni.

„Ale vrátí. Je to přece náš syn, je to Malfoy, jistěže se vrátí, drahá." Narcissa ještě chvíli stála u stolu, jehož se přidržovala, a lehce se třásla. Nakonec zavřela oči a slabě přikývla.

„Omluvte mě." S těmi slovy se ze sálu vydala po schodech, aby mohla být opět sama.

*****

Harry doufal, že by se další den mohlo v Bradavicích vše trochu srovnat. Bohužel však doufal marně. Když se ke stolům slétly sovy, na četných místech zanechaly jako obvykle kouzelnický denní tisk. A rozruch. Vlastně Harry nebyl až tak překvapen tím, že hlavním tématem Denního věštce byla podrobná zpráva o tom, co se včera v Bradavicích odehrálo.

Hermiona obdařila Harryho nešťastným pohledem plným soucitu. Ten si z toho ale nic nedělal. Nahlédl na první stranu a vzpomněl si na něco, co jednou řekl Severusovi. Musel se tomu zasmát. Zakroutil pro sebe hlavou a opřel ji následně o ruku. Ron ani Hermiona nechápali, čemu se Harry směje, a nadále se tvářili vážně.

„Nedívej se tak," protočil Harry očima, když viděl, jak Hermiona znechuceně otáčí Denním věštcem. „Ještě sis nezvykla?"

„Jak si tohle můžou dovolit!" zvolala rozhořčeně.

„Myslím, že to Snape skousne," pokrčil rameny Ron.

„Nekaž si den," rozmlouvala Hermiona Harrymu, když se po Denním věštci natahoval.

„Všechno není tak hrozné," odporoval jí Ron a přiblížil noviny i k Harrymu. Ten, ještě než se do nich začetl, ale vyhledal pohledem Severuse. Jeho strýc si ho však nevšímal. Ve tváři měl ten svůj opovržlivý výraz, kterým se tak rád díval na většinu studentů, a listoval Denním věštcem.

BÝVALÝ SMRTIJED BLÍZKÝM PŘÍBUZNÝM ‚VYVOLENÉHO' HARRYHO POTTERA?

Včera se v Bradavické škole čar a kouzel odehrálo něco, na co přítomní ještě dlouho nezapomenou.

Když se tým bystrozorů vydal toho rána do školy, aby odvedl k výslechu tamějšího profesora Lektvarů Severuse Snapea, podezřelého ze spolupráce s Vy-víte-kým, celá akce se zvrtla neočekávaným směrem.

Nejenže bystrozorové nakonec odvedli úplně někoho jiného, ale po dlouhých čtyřiceti dvou letech se ve škole objevil mnohými již dávno zatracovaný Archibald Fidelius, a aby toho nebylo málo, dokonce vyšlo najevo, že původně obviněný Severus Snape, o jehož smrtijedské minulosti se vedou rozporuplné debaty, je strýcem ‚Vyvoleného' Harryho Pottera!

„Bylo to celé jedno velké nedorozumění," okomentovala vývoj událostí ministryně Bonesová. „Je důvodné podezření, že bylo Bystrozorské oddělení infiltrováno někým z okruhu Toho, jehož jméno se neříká. Profesor Snape byl zproštěn všech obvinění. Máme potvrzeno několika osobami, že se profesor Snape nemohl účastnit útoku v Manchestru, z něhož byl obviněn jako spolupachatel, protože se nacházel někde jinde."

Ukázalo se, že Severus Snape byl tou dobou v Londýně, kam doprovázel svého synovce. Možná bylo toto obvinění shledáno jako bezdůvodné, ale neměli bychom mít obavy z toho, že je Chlapec, který přežil, vydán napospas muži, jenž údajně roky dobrovolně sloužil Vy-víte-komu? Je vhodné, aby byl takovým člověkem ovlivňován? Vzhledem k tomu, s jakou vervou se Harry Potter postavil bystrozorům, aby se svého strýce zastal, je vliv Severuse Snape nepopiratelný. A aby pochybností ohledně tohoto vlivu nebylo málo, podařilo se nám získat exkluzivní zpověď bývalého studenta Bradavic, který chodil s profesorem z Bradavic do stejného ročníku. A budete se divit!

„Děláte si legraci?" zareagoval svědek, jenž si přál zůstat v anonymitě, na informaci, že je Severus Snape strýcem Harryho Pottera. „Ale asi na tom něco bude, Snape se s Evansovou (později Potterovou - pozn. redakce), docela bavil. Bylo to divný, protože on byl ze Zmijozelu a ona z Nebelvíru. A to se nelíbilo Potterovi a Blackovi. Byli Snapeovi úhlavní nepřátelé. Nesnášeli se, opravdu hodně se nesnášeli. Byl jsem svědkem několika střetů, na které asi Snape nerad vzpomíná, a popravdě si nedovedu představit, že by teď dělal strýce jeho synovi," zasmál se té myšlence náš svědek, ale vzápětí dodal: „Ale možná se změnil, těžko říct, od školy jsem ho už neviděl."

Slova našeho svědka vás jistě moc neuklidnila, a při dalším odhalení budete ještě zmatenější. Jak se totiž ukázalo, Severus Snape je blízce napojen na rodinu usvědčeného Smrtijeda Luciuse Malfoye. Ten byl minulý rok poslán do Azkabanu, když se spolu s dalšími Smrtijedy vloupal na ministerstvo. Jak se nám podařilo zjistit, Severus Snape je kmotrem syna Luciuse Malfoye, jenž nyní také studuje v Bradavicích. Je možné, že je se Smrtijedem na útěku stále v kontaktu? A jakému nebezpečí to může ‚Vyvoleného' Harryho Pottera vystavovat?

Pokud jste však stále na vážkách, za vše bude v neposlední řadě hovořit fakt, že Severus Snape dlouhé měsíce věděl o tom, že profesor Obrany proti černé magii Karfeus While byl oním neznámým útočníkem, který na jeho synovce před Vánocemi zaútočil a vážně jej zranil. Nikoho o tom však neinformoval - dokonce ani ředitele Bradavic, Albuse Brumbála. Není snad toto známka toho, že svému slavnému synovci není zrovna vzorem, jakým bychom si představovali? Neměla by být bezpečnost jeho synovce na prvním místě? Pro Severuse Snapea pravděpodobně ne.

Ať už jsou však pohnutky Severuse Snapea jakékoliv, přejeme si věřit tomu, že povede svého synovce správným směrem. Stále však pociťujeme jisté obavy. Jak jsme totiž již na začátku článku uvedli, Severus Snape údajně býval za první války Smrtijedem, a podle výpovědi bystrozorů vše nahrává tomu, že mohl být s Vy-víte-kým v kontaktu i po jeho návratu. Jakékoliv další informace ohledně tohoto tématu však ministerstvo tají. Albus Brumbál však neochvějně stojí za svým profesorem Lektvarů, a nadále hlásá, že je Severus Snape nevinný a stojí na naší straně. Existují však skutečně důkazy, že tomu tak je? Protože v prvé řadě by si měl Brumbál dobře rozmyslet, jakému vlivu chce nejen svého oblíbence, ale i ostatní studenty, vystavovat. Vlivu bývalého Smrtijeda? Ne, to podle nás rozhodně není příklad, jaký by si Chlapec, který přežil, zasluhoval. Nejspíše je na místě se obávat, zda to nepřinese více škody než užitku.

Harry stále nevěřícně zíral na poslední věty článku, když se začal znovu smát. Nejen Ron a Hermiona se na něj nechápavě podívali.

„Není prvního dubna? Ne? Já myslel, že je to apríl! Nebo se vážně teď Denní věštec obává o moje blaho? Fakt?! Víc škody než užitku? Co tím, k čertu, chtěli říct? Bojí se, abych se náhodou pod tím strašným vlivem nepřidal k Voldemortovi?" zvolal Harry sarkasticky. Několik jeho spolužáků sebou při vyslovení toho jména trhlo, ale vůbec se nesmáli. Harry se nevěřícně rozhlédnul po lidech poblíž. „Vždyť je to jen snůška keců! Tomu snad nemůžete věřit. Kdy Denní věštec napsal nějaký článek, ve kterém by si nic nevymýšlel a nepřibarvoval?" Pak si všimnul, jak Parvatti s Levandulí nad článkem zalapaly po dechu a zakryly si ústa rukou. „Můžeš mi říct, k čemu se namáhám?" zeptal se s povytaženým obočím Hermiony.

„Nežerte to tak," zahuhlal Ron s plnou pusou k děvčatům. „Fakt je to blábol." Harry vděčně přikývnul.

„A je teda kmotrem Malfoye?" zajímal se Seamus a část stolu, která byla do rozhovoru vtažena, se zároveň otočila ke Zmijozelům. Včetně Harryho. A jak si všimnul, stejně velká část Zmijozelů sledovala jeho. A ne zrovna mírumilovným ohledem.

„Řekl bych, že příbuzenství s hlavou jejich koleje ti na oblíbenosti příliš nepřidalo," poznamenal Neville vcelku trefně.

„To fakt ne, ještě to spíš zhoršilo," sekundoval mu Seamus a blýsklo se mu v očích. „Můžou něco zkusit," řekl se zřetelnou výhružkou v hlase. Nebelvíři jako jeden přikývli a nespouštěli stejně odhodlané Zmijozele z očí. Výrazy ve tvářích jejich rivalů se ještě vyostřily, když si všimnuli, s jakou výzvou je Nebelvíři pozorují. Jako by říkali: Tak pojďte, jestli si troufáte.

Harry to však celé sledoval s mírným znepokojením.

„Máme vztahy mezi kolejemi posilovat," zašeptal k Hermioně. Tak po dlouhé době bez nápadu pouze pokrčila rameny.

„Zkazil jsi jim představu jejich bezchybného vůdce," zamumlala nakonec tiše.

„Jsem jeho chybou?" zamrkal Harry, ale nespouštěl oči ze Zmijozelů, stejně jako oni z něj.

„Ovšemže ne," ušklíbla se Hermiona. „Jen pro ně," dodala tišeji. Harry protočil očima. Měl toho právě dost. Podíval se k učitelskému stolu a viděl, jak profesorka McGonagallová vstává a míří k nim. Severus naopak s ledovým klidem hypnotizoval svou kolej.

Dřív, než k nim jejich vedoucí došla, vstal a promluvil ke svým přátelům.

„Měli bychom jít na-" Pak se zarazil, když si to uvědomil.

„Lektvary, kámo," informoval ho Ron a ostražitě se pořád ohlížel ke Zmijozelům. Malfoy se právě sám zvednul od stolu a odcházel z Velké síně ven. Spoustu pohledů ho při jeho odchodu vyprovázelo. Harry uslyšel nejednu poznámku o dalším odhaleném vztahu profesora Lektvarů. „Co si vyřídit účty?" zašeptal mu Ron do ucha, když si všimnul osamoceného Malfoye. Harry se na něj nevěřícně podíval.

„To nemyslíš vážně?" vytřeštil na něj oči.

„Chtěl jim tě předhodit!" gestikuloval Ron rozčileně.

„Vážně chtěl?" zeptal se Harry. „Nebo musel?"

„Moment! Nezastáváš se teď právě Malfoye, že ne," stál Ron co nejtěsněji u Harryho, aby je nikdo neslyšel.

„Ne. Jen si myslím, že je těžké dělat správná rozhodnutí, když prakticky nemáš na výběr," odpověděl mu s vážnou tváří Harry a než se jeho kamarád zmohl na odpověď, odkráčel z Velké síně hned za Malfoyem.

Po cestě do sklepení ho dohnala Hermiona. Netajil se tím, že má kvůli tomu článku šatnou náladu, jen se to snažil ve Velké síni skrývat. A nepřidalo mu, když našel před učebnou postávat Malfoye, opřeného o zeď s pohledem upřeným do prázdna před sebou. Nečekal to, ale trochu si to celé dával za vinu. Už zase.

Hermiona zarputile kroutila hlavou, když se k němu pomalu začal přibližovat.

„Mohli... bychom si promluvit?" zeptal se ho Harry tím nejneutrálnějším tónem, jakého byl při rozhovoru s Dracem Malfoyem schopen. Malfoy ho za to obdařil nenávistným pohledem.

„Spadnul jsi z Astronomické věže, Pottere?" zeptal se ho zhnuseně. Harry spolknul poznámku, že při pádu z Astronomické věže by se mu nic nestalo, a ušklíbnul se.

„Jen jsem chtěl říct..." Vlastně netušil, co by mu měl říct. Jen si myslel, že by se to hodilo. Byl však přerušen posměchem, který se ozval od nově příchozích - trojicí zbylých Zmijozelů.

„No, Draco, snad nám taky něco netajíš," zasmála se Pansy. Draco znechuceně zatřepal hlavou a o kousek od Harryho poodešel. Ten to bral jako jasný signál k návratu k Hermioně, teď už i s Deanem a Parvatti. Čtveřice Zmijozelů si přeměřovala čtveřici Nebelvírů. Dělily je mezi nimi pouze zavřené dveře do učebny.

„Už jste slyšeli ten nový vtip?" zeptala se Greengrassová. „Víte, kdy se začnou snižovat hranice pro přijetí do výběrových předmětů? Když se do nich profesorův příbuzný nedostane!" Trojice Zmijozelů se hlasitě rozesmála. Malfoy se k nim nepřidal. Možná protože nechtěl, možná protože si všimnul, že nejsou sami.

„Slečno Parkinsonová," ozval se ledový hlas z chodby. Všichni přítomní sebou trhli. „Být vámi bych se příliš nesmál. Pokud vím, na Vynikající jste při NKÚ rovněž nedosáhla," poznamenal Severus, který se vynořil z postranní chodby. Mávnul hůlkou ke dveřím a ty se otevřely. „Dovnitř," vyštěknul a studenti se jeden po druhém vydali na svá místa.

Všichni vyčkávali, co se bude dít. Profesor Lektvarů seděl za stolem a nepřátelsky si všechny prohlížel. A když všechny, tak všechny. I Harryho. Dusno by se ve třídě dalo krájet, a to doslova. Bylo zjevné, že profesor Snape není dnes dobře naladěn. Po tom článku nebylo divu. A zvýšené napětí mezi Zmijozelem a Nebelvírem, které se nedalo přehlédnout, tomu nepřidávalo.

„Dnes," promluvil z ničeho nic Severus, až sebou studenti opět cukli, „připravíte Kostirost. Bez učebnice. Berte to jako přípravu na závěrečnou zkoušku, která vás příští týden čeká. Dopustíte-li se jedné jediné chyby, z dnešní hodiny odcházíte s Trollem. Je to jasné?" zeptal se jich odměřeně. Tíživé ticho mu bylo odpovědí. „Tak se do toho pusťte."

Harrymu stékal po čele pot. Už půl hodiny se snažil pracovat, jak nejlépe dovedl, ale měl pocit, že musí každou chvílí něco zákonitě zkazit. A Severus ho vyrazí jako prvního, čímž jen podpoří domněnku Greengrassové. Nejhorší bylo vědomí toho, že Brumbál tu hranici snížil skutečně nejspíš kvůli němu! Jen to pomyšlení bylo tak potupné! Teď zamíchat pětkrát nebo osmkrát? Harry vyděšeně přemýšlel a nevěděl. Rukávem od hábitu si znovu utíral čelo.

„Pane Thomasi," protnul ticho Severus, „zamíchal jste lektvar pouze pětkrát. Můžete jít." Co na tom, že se to dalo ještě napravit. Pravidla byla jasná. Dean nechal svůj lektvar zmizet, zabalil si věci a odešel ze třídy. Harry, i když mu bylo Deana líto, v duchu poděkoval všem svatým (nebo Severusovi?) a zamíchal osmkrát.

„Slečno Parkinsonová, šupiny z ďasovce jste měla přidat až v následujícím kroku. Opusťte třídu, prosím."

„Pane Zabini, to asi nebylo odváženo tak, jak mělo, co myslíte?"

„Slečno Patilová, vaříte stále na padesát stupňů, i když už jste měla lektvar dvě minuty zahřívat na sedmdesát." A pak se dočkal i Harry. Vážně byl překvapený, že vydržel celých sedmačtyřicet minut.

„Pane Pottere, kde jste vzal to, že byste měl v předposlední fázi lektvar míchat proti směru hodinových ručiček." Harry po vzoru odpadlíků neodpovídal. „Můžete jít," vyhodil i jeho Severus z hodiny. Harry netušil proč, ale docela si oddechnul.

Po něm odešla i Greengrassová. Vydrželi pouze Hermiona s Malfoyem. Severuse výsledná dvojice ve třídě nepřekvapila.

„Výborně," oznámil dvě posledním studentům Severus. „Jediní dva studenti dokážou takto jednoduchý lektvar umíchat bez jediné chyby. Já bych nastavil hranici, ale obávám se, že by nebyla přijatelná ani pro pana ředitele, ani pro paní ministryni. A pro studenty už vůbec ne," ušklíbnul se Severus a naznačil, že mohou oba odejít.

*****

Harry se za Severusem pár následujících dnů nedostal. Jeho strýc mu poslal po Hedvice vzkaz (což Harryho málem položilo), aby za ním do odvolání nechodil (pokud by to nebylo životně důležité), a aby nedělal žádné hlouposti (což Harry nechápal, co tím myslel). Tušil však, že za vším stojí jeho kontrola nad Zmijozelem. Harry nevěděl, co přesně se děje, ale podle Severusova chování si to odvodil. Navíc po tom článku zaregistroval u svého strýce zvýšenou poštu, která se mu následujících několik rán dostávala. A ani Harry nebyl o některé ochuzen - bylo mu několika naprosto neznámými osobami doporučováno, aby nikomu nevěřil, a svému strýci už vůbec. Nechtěl si tedy představovat, co se musel dočíst Severus.

Proto ho ale překvapilo, když jim bylo McGonagallovou oznámeno, že pondělní hodina Obrany se koná, a do třídy nevstoupil nikdo jiný než Severus. Nebelvíři ani Havraspárští nedutali, jen vyděšeně sledovali profesora Lektvarů, který sešel ke katedře po schodech vedoucích z kabinetu profesora Whilea a nahlížel přitom do malého zápisníku, který u Whilea často vídali.

„Pracovníci ministerstva zjevně nepovažovali za důležité odnést si osobní věci i s naším drahým profesorem," prohlásil takřka radostně Severus a spokojeně obracel další strany. Studenti jej nechápavě sledovali. Pak Severus zakroutil hlavou a zápisníkem hodil na stůl. „Nic zajímavého, bohužel," ušklíbnul se na třídu. „Ale jak jsem se dočetl, měli byste ještě před zkouškami probrat dispartitnost štítových kouzel. Trochu na poslední chvíli, ale což. Mohlo to být horší," poznamenal Severus věcně a rozhlédnul se po zaražené třídě. „Už o tom někdo něco slyšel?"

Harry nevědomky přikývnul, ale nikdo jiný nereagoval. Severus procházel třídou dozadu, a když byl za ním, Harry se stočil ke svým spolužákům z Brumbálovy armády a něco jim němě začal posunkovat. Bylo vidět, že jim to došlo. Hermiona se plácla do čela, když si to uvědomila. Harry příliš cizí výrazy nepoužíval, raději vše vysvětloval polopatě a tak, aby to všem bylo jasné. Jistěže věděli, o co se jedná. Neville začal také nevědomky přikyvovat, což pochopitelně neuniklo Snapeovi.

„Pane Longbottome? Něco nebo někdo vás snad osvítil?" neodpustil si Severus a přejel pohledem na Harryho, který se svatouškovsky díval do lavice. Neville se zarazil, ale nakonec se odhodlal.

„Jedná se o nerovnost štítů, p-především jejich odlišnost při použití víceúrovňových kleteb, z čehož vychází mimo jiné i Brandoxnův komplex." Severus se na něj chvíli zůstal dívat, když nakonec přikývnul.

„Alespoň někoho posloucháte," neodpustil si Severus posměšně. „Zjednodušeně, ale vcelku správně řečeno," ohodnotil Nevillův výkon k překvapení všech Severus. „Jsem si jistý, že minimálně polovina třídy je s touto problematikou obeznámena, což se nám hodí. Studenti navštěvující jistý ne již tajný spolek Obrany proti černé magii nechť se přesunou do části učebny s praktickým využitím," ukázal Severus do zadní části učebny. „Pottere, na co čekáte?" dodal s protočením očí při pohledu na sedícího Harryho. Ten se nejistě pousmál a vstal. „Domnívám se, že vy výklad nepotřebujete, nebo snad ano?"

„Ne, pane," odtušil Harry. Pravdou bylo, že byl Harry ze všeho stále zmatený. Poslední dny se Severusem skoro vůbec nemluvil vyjma pozdravů, když se potkali u jídla nebo na chodbě. A vůbec netušil, jak se teď má v jeho hodinách chovat.

„To mě těší," ušklíbnul se Severus. „Zatím, než s vašimi neznalými spolužáky tuto problematiku proberu, vaše skupina se bude věnovat využití v praxi. Můžete to svým spolužákům oznámit," naznačil Harrymu, aby se toho ujal.

„Ano, pane," odpověděl Harry a přešel ke svým spolužákům z koleje, jež doplňoval ještě Terry Boot z Havraspáru. Všichni ho napjatě očekávali a mnozí se tvářili dokonce soucitně. Harry ale jen pokrčil rameny.

„Navštěvující?" zopakoval tiše Harry ke skupině svých přátel. „Nebylo to sémanticky tak jednoznačné, když ho vedu, nebo ne?" Hermiona se zamyslela, než nejistě přikývla.

„Tak snad je pro vás sémanticky jednoznačné, co jsem vám přidělil za práci, pane Pottere," ozvalo se přes celou třídu. Harry raději na nic nečekal, rozdělil se s ostatními do dvojic a začali s procvičováním.

Nakonec to nebyla vůbec špatná hodina. Havraspárští celkem rychle pochopili, o co se jedná, a tak mohli začít trénovat společně. Nebyli sice ještě tak rychlí, jako lidé z Brumbálovy armády, ale dokázali se aspoň zapojit. A Severus si nakonec ukázal jako dobrý profesor Obrany, rozhodně lepší jak Lektvarů, pomyslel se Harry pro sebe. A podle reakce ostatních, když odcházeli z učebny, si to mysleli i oni.

Severus sice každému něco vytknul, ale nemyslel to zle, ani opovržlivě, naopak. Určitě to nebylo od věci, protože jak jim během hodiny několikrát neváhal připomenout, při skutečném boji se jediná chyba rovná smrti. Když jim popisoval, čeho všeho by se při skutečném souboji měli vyvarovat, hltali studenti každé jeho slovo.

Body žádné nedostali. Což nikdo nečekal. Ale ani jim žádné profesor Snape nevzal. A to už bylo podivné.

„Ve středu se uvidíme opět," sděloval jim na konci hodiny. „Hodiny Lektvarů u studentů skládající zkoušky NKÚ a OVCE již skončili, takže mě neskutečně těší, že se o svůj volný čas mohu podělit s vámi," pronesl Severus se svým typickým sarkasmem. „Žádné eseje od vás neočekávám. Pouze berte na vědomí, že závěrečné testy vám budu sestavovat já. Očekávám od vás informace na úrovni nejen této učebnice," zdvihl Severus do výšky učebnici, která ležela v první lavici před Hermionou, „ale i některé doprovodné literatury. Jsem si jistý, že jste se s nimi během roku setkali." Severus nechal na tabuli napsat tři názvy knih, o nichž věděl, že je Harry často používal při esejích. Studenti se netvářili zrovna nadšeně, ale ani nikdo nic nenamítal. „Nebo je zde někdo, kdo je nikdy neviděl?" zeptal se Severus s úšklebkem. Nikdo se nepřihlásil. „Máte štěstí. Takový student by v této hodině neměl co dělat. Konec hodiny, můžete jít."

Harry balil pomalu, chtěl se Severusem mluvit, ale k jeho překvapení se Severus vydal k odchodu dřív, než polovina třídy. Hermiona se na něj soucitně podívala.

„Má toho určitě hodně," pověděla mu tiše, a Harry doufal, že je to pravda.

„Docela v pohodě, ne?" zeptal se jich Ron, když odcházeli z učebny. „Lepší jak s Whilem."

„Vážně jsi něco takového teď řekl?" zasmál se nevěřícně Harry. Ron jen pokrčil rameny a raději dál nic neříkal.

*****

Severus trávil několik posledních dnů zavřený u sebe, pokud zrovna nebyl na dýchánku u Brumbála, nebo neseděl u školních trestů, jejichž počet markantně vzrostl. Bezpochyby za to mohl i ten proklatý článek ve Věštci. I když Severus nikdy nebyl vztahovačný, a bylo mu jedno, co si o něm kdo myslí (rád druhé sám podporoval, aby si mysleli to horší), tentokrát to na něj dolehlo plnou vahou.

Mohl být Harrymu vážně oporou, jakou potřeboval? Dobrým vzorem? Ta slova na něj zapůsobila tolik proto, neboť on sám už v minulosti nad podobnými věcmi uvažoval. Poslední dobou na přemýšlení neměl tolik času, pořád se něco dělo, ale teď nedělal skoro nic jiného.

Vždyť ani nebyl schopný přesvědčit Draca, aby jednou udělal něco správně. Protože proč? Protože mu sám nemohl být dobrým vzorem. Bylo to tak, byl Smrtijedem, byl vrahem, nikdo si nemohl nic nalhávat, ani Harry. A i když o tom věděl, přesto Severuse omlouval. Ale bylo to právem?

Všechno se mu to vracelo, pořád dokola. A nebylo mu z toho dobře, možná mu bylo ještě hůř, když viděl, jak s ním chtěl Harry každou chvíli navázat rozhovor, a on raději utekl. Co to vůbec dělal? Proč? A neodnášel to spíš právě Harry? Aby jemu se ulevilo, nechal v tom máchat jeho.

Mohl by mu napsat. Mohl by mu zavolat, aby přišel. Ale byl pátek, měl teď odpoledne volno, určitě ho trávil u jezera s Grangerovou a Weasleym. A Severus měl taky spoustu práce. Ne, neměl, to si zase jen namlouval, uvědomil si zahořkle. Takže co?

A pak Severuse napadlo, jak se dobře zaměstnat. Konečně na to muselo dojít. Odkládal to, ale již nebylo třeba. Na někom si zlost vybít musel. A byl stejně nejvyšší čas...

*****

Severus si vykračoval známou ulicí, kterou před necelým rokem prošel několikrát. Tenkrát ještě vcelku s nechutí. Teď v sobě ukrýval trochu smíšené pocity, zlost se sice snažil potlačit, ale když zastavil před oním domem, šlo to už o něco hůře.

Sejmul ze sebe splývací kouzlo a zaklepal silně na dveře. Nic se nedělo. Možná nebyl nikdo doma? Severus však zaznamenal letmý pohyb záclony u okna do kuchyně, které bylo nalevo od vchodových dveří.

„Jestli mi neotevřeš, Petunie, budu tu stát, dokud si mě nevšimne co nejvíce tvých sousedů. Nebylo by to pro tebe nežádoucí?" Jen to dořekl, ve dveřích se vytvořila malá škvíra a v ní uviděl protáhlý kostnatý obličej Petunie Dursleyové.

„Co tu chceš, Snape?" zavrčela nelibě. Severus na nic nečekal, rozrazil dveře, čímž Petunii trochu nevybíravě vystrnadil z cesty, vešel dovnitř a s jediným mávnutím hůlky za nimi dveře zamknul. „Co to-"

„Jsi doma sama?" zeptal se neformálním tónem, jako by si povídal se starou známou.

„Vernon je v práci a Dudley ve škole. Vrací se stejně jako ten kluk," vyprskla opovržlivě. „Nevedeš ho snad už sebou? Nebo proč jsi tady?" Severus se jejím obavám musel zasmát.

„Petunie! Je to poslední měsíc, než bude plnoletý. Pak už se s vámi, doufám, nikdy víc neuvidí. A ty se děsíš už jen té myšlenky, že se má vrátit?" Petunie neodpovídala, jen si povýšeně odfrkla, založila ruce, a otočila hlavu na opačnou stranu od Severuse. Ten se měl konečně možnost po chodbě porozhlédnout. Když ho to praštilo do očí.

„Ale, ale... Copak to tady ukrýváte, Petunie? Tolik zámků kvůli malému přístěnku pod schody?" provrtal ji upřeným pohledem. Petunie znatelně ucukla.

„Do toho ti nic není, nemáš tu co pohledávat!" zaterasila mu svým tělem cestu k přístěnku. „Znovu se tě ptám, co tu chceš, Snape?" vypálila neohroženě.

„Jdu pochopitelně zkontrolovat Harryho podmínky k přežití posledních prázdnin zde. A dohodnout se na jistých pravidlech," odpověděl jí nevzrušeně.

„Ty nám nemáš co určovat nějaká pravidla. Když chce ten kluk žít tady, musí se řídit těmi našimi."

„Vážně si myslíš, že po těch letech pořád chce?" zeptal se jí posměšně Severus. „A asi jsi mě špatně pochopila. Řekl jsem, že se jdu dohodnout, ale to je poněkud zmatečné označení. Přišel jsem ti oznámit, jak se budete k Harrymu chovat. V opačném případě pocítíte neblahé následky. A teď dovol," mávnul hůlkou k přístěnku, přičemž sebou Petunie vyděšeně trhla. Severus ji opět nevybíravě odstrčil z cesty a pár kroky se zarazil přede dveřmi přístěnku. Zarazil se, protože mu šok nedovolil pokračovat.

Pocit zděšení rychle vystřídala zloba, jakou už dlouho necítil. Samozřejmě o tom věděl, ale můžete si to představovat, jak chcete, a když se tomu ocitnete tváří v tvář jako realitě, dolehne to na vás v plné síle. V tomhle malém špinavém přístěnku Harry prožil bezmála deset let! V přístěnku tak malém, že by se v něm Severus sotva otočil, pokud by se do něj nasoukal. Pavouci si zvesela křižovali strop a Severusovi se s mysli vybavila Harryho slova, která mu v omámeném stavu sděloval, když se ho ptal, jestli má rád stropy.

‚Nevím. Nikdy jsem je pořádně nezkoumal. Jen ten v přístěnku, protože byl nízko. A lezli tam na něm pavouci. Máte rád pavouky?...'

Severus s hrůzou sledoval otrhanou malou postel, na kterou by neodložil ani zvíře, pokud by nějaké vlastnil. Ještě na ní byla zmuchlaná zašlá deka.

„Byli jste tu vůbec od té doby, co jste odsud Harryho přestěhovali?" zeptal se s vypětím sil Severus s předstíraným klidem. Petunie mlčela, ale když ji Severus přišpendlil pohledem, neochotně odpověděla.

„Zamykají se tu jeho věci z tý školy, když přijede." Severus se naposledy podíval na přístěnek, kde, jak Severus věděl, Harry trávil i několik dní v kuse. Nebo i déle? Už to nevydržel.

„Je to přeci syn tvé vlastní sestry," vydechl šokovaně. „Co ti kdy udělal, že ses k němu zachovala takovým odporným způsobem? Je mi z tebe na nic, Petunie. Na nic. To i fena přijme cizí štěňata lépe, než ty vlastního synovce." Pořád míval výčitky kvůli tomu, jak se v předchozích letech choval k Harrymu on, ale tohle se nevyrovnalo ničemu. A rozhodně už se nemusel bát, že by byl Harrymu špatným příkladem nebo oporou.

„Nikdo se o něj neprosil," vyprskla tím svým povýšeneckým způsobem. Severus čekal aspoň nějakou známku lítosti, jenže ta nepřicházela. Znechuceně zavřel dveře od přístěnku a pohlédl ke schodišti.

„Tam jste ho pak přestěhovali, že?" vznesl svůj dotaz, ale aniž by počkal na odpověď, zamířil po schodišti nahoru.

„Kam jdeš? Nikdo ti nedovolil se tu roztahovat, ty jeden-" Severus se rychlostí blesku otočil a napřáhl hůlku Petunii před obličej. Ta se slabě roztřásla.

„Ještě slovo a na místě tě prokleju takovou kletbou, že se z toho už nikdy nevzpamatuješ. Udělal bych to nejraději hned, jenže k mé smůle se sem Harry musí na polovinu léta vrátit a já tě tu potřebuji. Nic mi ale nebude bránit v tom to udělat poté. Takže ti radím - mluv, až když se tě na něco zeptám," pronesl Severus výhružně a Petunie se nadále zdržela jakékoliv poznámky.

Severus vystoupal do patra a nemusel příliš dlouho hádat, které dveře vedou do Harryho pokoje. Jistým krokem došel až ke dveřím s dalšími četnými zámky. A ještě s...

„Na co je tu ta díra ve dveřích?" zeptal se Petunie hlasem, jakým se ptával svých studentů, proč do lektvaru vhodili jinou přísadu, než jakou měli předepsanou..

„To už tam bylo-"

„Na co je tu ta díra ve dveřích?" zeptal se znovu zvýšeným hlasem. „Mám se ti snad podívat do hlavy, abych to zjistil? Není to pro mě žádný problém," zasyčel na ni výhružně s hůlkou namířenou na hrudník.

„Na jídlo. Když měl domácí vězení, dostával tamtudy jídlo," vysvětlila nakonec Petunie.

„Jídlo? Tímhle projde velký talíř? Ne, raději nic neříkej," utnul ji prosebně Severus, když se nadechovala, a otevřel dveře. Pohled do pokoje byl vskutku žalostný. Oproti tomu, jak vypadal zbytek domu, bilo do očí, jak je to strohé a holé. Ale pořád lepší jak přístěnek pod schody. „Proč tu Harry nebydlel od začátku?" Ticho. „Petunie, ptal jsem se tě-"

„Býval to Dudleyho druhý pokoj," vyhrkla rychle, ale stále byl v jejím hlase cítit určitý vzdor. Ne, nikdy by si nepřiznala, že udělali chybu.

„Druhý pokoj?" opakoval po ní Severus nevěřícně. „Harry žil v přístěnku pod schody a tvůj syn měl dva pokoje? To nemyslíš vážně, Petunie."

„Neměl právo Dudlánkovi upírat, co mu patřilo," obhajovala své počínání sebevědomě. „Stačilo, že jsme museli trpět jeho přítomnost." Severus Petunii vraždil pohledem a litoval, že neovládá Divokou magii tak jako Harry. Nikdo by mu nemohl vyčítat, když by Petunii ‚omylem' zabil pouhým přáním. Ne potom, co tu zažil.

„Kde je pokoj tvého syna?" zeptal se jí odměřeně, když vyšel z pokoje.

„Co chceš v Dudlánkově pokoji?" opáčila Petunie ostražitě.

„Nemusíš mi to říkat, najdu ho i bez tebe," oznámil jí a přes Petuniiny protesty vyšel zkoumat další pokoje. A hned uspěl. Pokoj přecpaný všemi nejrůznějšími vymoženostmi patřil bezpochyby tomu přerostlému klukovi, co byl Harryho bratranec. Když se znechuceně otočil k Petunii, stěží se ovládal. Ale tohle musel zvládnout. Musel.

„Harryho pokoj dáš do jeho příjezdu do pořádku. Za vzor si můžeš vzít tohle," ukázal rukou na Dudleyho pokoj. „Samozřejmě myslím praktické využití, ne ty krámy, co jsou zjevně naprosto k ničemu. Nějaký slušný nábytek a vybavení. Žádný holobyt jako to, co tam je teď. Ta postel vypadá, že se každou chvíli rozpadne," upozornil ji na nedostatky, které v Harryho pokoji shledal.

„Bude tu už jen měsíc," protestovala Petunie.

„Ano. A vy se k němu budete chovat slušně a s respektem. Nebudeš si z něj dělat sluhu, nebudeš ho nutit vstávat před šestou, aby vám všem chystal snídani, nebudeš ho mořit pracemi na zahradě, prostě, abys tomu správně rozuměla, ho tu ten měsíc necháš v klidu přežít a nebudeš si ho všímat. Je ti to jasné?" Petunie vypadala rozčarovaně. Rozhodně vnitřně nesouhlasila s tím, co po ní Severus žádá, a tomu to neušlo. „Ptal jsem se, jestli je ti to jasné!" zvýšil na ni znovu hlas.

„To máme za to všechno, co jsme pro něj udělali?" vyprskla zhnuseně. Severusovi došla trpělivost a nepříliš opatrně přitisknul Petunii rukou ke zdi. Ta vyplašeně vyjekla.

„Za to všechno, co jste pro něj udělali, bych vám měl tenhle barák podpálit, ty huso pitomá!" zašeptal s namířenou hůlkou zlostně do obličeje, který byl stažen zděšením. „A nebuď si příliš jistá, že to jednou neudělám! Dostaneš zpátky všechno, čeho jste se na tom klukovi dopustili!" Severus ji pustil a Petunie odhodila svou masku a začala tiše plakat. „Mě nedojmeš," odfrknul si Severus pohrdavě a vydal se zpět do přízemí, kde zkontroloval obývací pokoj propojený s kuchyní.

„Proč až teď?" uslyšel sotva slyšitelný dotaz ode dveří do kuchyně, ve kterých stála Petunie a upřeně ho pozorovala. Nejspíš se už trochu oklepala. „Celé ty roky ses o něj nezajímal. Co by na to Lily asi řekla?" Jak se jen opovážila brát do pusy jméno své sestry? Jeho sestry!

„Co by řekla na to, že jste tu jejího syna týrali?" odpověděl otázkou Severus.

„Zveličuješ to. Jinde na světě si děcka žijí i hůř. A my jsme jen udělali, co se po nás žádalo, poskytli jsme mu střechu nad hlavou, aby mohl jednou nastoupit do tý vaší pitomý školy, takže nemáš právo nám tu teď po těch letech vyhrožovat." Severus nevěřícně zamrkal.

„Co se po váš žádalo? Proboha, Petunie, co to tady meleš? Ty seš normální hyena, co ti Lily kdy udělala, že ses jí takhle odvděčila? Kdyby se něco stalo vám, jsem si jistý, že ona by se o vašeho syna postarala s láskou a péčí, jako by byl její vlastní!" křičel už Severus na Petunii. Ta se na to hystericky rozesmála, než se s šíleným pohledem zadívala na Severuse.

„Náš Dudlánek, aby vyrůstal u takové zrůdy!?" vyprskla. „Já naštěstí nejsem tak pitomá, abych se nechala tak hloupě zabít." Severus měl sto chutí ji za ta slova udeřit do tváře, aby se probrala, jenže Petunie pokračovala a nedala mu příležitost zasáhnout. „V dopise nebylo nic o tom, že bychom se o něj měli starat s nějakou přehnanou péčí, nedej bože s láskou," ušklíbla se zhnuseně. „Přežil? Nastoupil do Bradavic? Má se kam vracet? Tak nechápu, co tobě je do toho!"

„Je zvláštní, že jste ho tam nechtěli pustit," poznamenal Severus znechuceně.

„To byl Vernonův nápad. Samozřejmě hned pochopil, jaké zrůdy vy jste. Nechtěl, aby nám to tahal do baráku." Severusovi na tom ale pořád něco nehrálo. Proč si ho nechávali, když jím byli tak zhnusení? Až doteď si myslel, že to Petunie udělala z nějaké vnitřní pohnutky, pro Lily, ale bylo zjevné, že ne.

„Kde je ten dopis?" vypálil Severus ostře. Petunie sebou cukla.

„Už ho nemám."

„Nelži. Kde je ten dopis od Brumbála?"

„Říkám ti, že ho nemám."

„Accio dopis od Brumbála," mávnul Severus hůlkou ve vzduchu. Rázem se otevřel jeden z šuplíků v pokoji a k Severusovi přiletěly dva dopisy.

„Co si to dovoluješ?!" rozkřikla se na něj Petunie.

„Pamatuj na mé poslední?" přečetl s pozdviženým obočím první s krátkých vzkazů.

„To nám ten kluk málem zabil našeho Dudlánka!" zakřičela na něj hystericky Petunie. Věděla jsem, že byla chyba ho tu nechat!" Snažila se mu druhý dopis vytrhnout z ruky, ale Severus ji s napřaženou hůlkou zarazil.

„Buď tě tu na místě svážu, nebo se ihned uklidníš a necháš mě to přečíst," oznámil jí medovým hlasem. Petunie zůstala jako zkamenělá stát na místě. A Severus otevřel dopis, nad jehož obsahem se mu opět zkroutily vnitřnosti.

Vážená paní Dursleyová,

s politováním vám musím oznámit, že vaše sestra byla dnes v noci se svým manželem zavražděna. Toto je jejich syn Harry, který útok jako jediný přežil. Je důležité, abyste mu mohli poskytnout domov, neboť nikde jinde nemůže být chráněn Krevním poutem. Jste jeho poslední příbuzná. Je pravděpodobné, že i když lord Voldemort zmizel, nebude to navždy. Jen u vás může být Harry v bezpečí. Poskytne mu to ochranu, dokud nenastoupí do Bradavic. Poté se k vám bude vracet každé prázdniny až do svých sedmnáctých narozenin.

Jako odměnu za vaši službu vám bylo před malou chvílí na váš účet poukázáno čtvrt milionu liber. V případě, že byste se o vašeho synovce postarat odmítli, tato částka vám z účtu opět zmizí. Pevně věřím, že tato suma vyřeší veškeré komplikace, které by to pro vás mohlo znamenat.

S uctivým pozdravem,

Albus Brumbál.

„Tak dvě stě padesát tisíc liber? To je dost, Petunie," procedil Severus s pohledem stále upřeným na Brumbálovo písmo. „Jeden by řekl, že by za to Harry mohl mít slušný pokoj, oblečení a porci jídla větší než pro ptáky," zvedl konečně svůj pohled k ní.

„Ty peníze byly pro nás, ne pro něj," odpověděla rázně Petunie.

„Ovšem, za vaši službu," pousmál se křečovitě Severus. Jistěže Brumbál očekával komplikace. Musel, když jim poslal takovou částku. Jako by byl Harry jen nějaká věc! „Takže než se sem Harry vrátí," pověděl dost neochotně (ne, vůbec se mu ta myšlenka nelíbila), „než se sem vrátí, dáš jeho pokoj do pořádku a koupíš mu nějaké slušné oblečení. Prostředků máš na to zjevně dost."

„To jsou naše peníze, pro Dudlánka!"

„Neříkej," zasmál se křečovitě Severus.

„Dobré školy jsou dnes drahé. Dudlánek půjde na univerzitu. Na Cambridge nebo Oxford! To jsou aspoň školy, které za něco stojí, ne jako ta vaše," odfrkla si s očividným pohrdáním.

„To má ale Dudlánek štěstí," poznamenal sarkasticky Severus. „Oh, připomeň mi, Petunie," poklepával si zamyšleně prstem na bradu, „kdo to tenkrát tak žadonil, aby mohl do Bradavic taky?"

„Vypadni!" vyprskla zhnuseně. „Vypadni už odsud, Snape!" vyhazovala ho z domu.

„Jistě. Věř, že nemám chuť se tu už víc zdržovat. Co jsem chtěl, jsem ti řekl." Zarazil se ale, když procházel kolem ní. „Zase vás budu celý měsíc sledovat. A jestli uvidím, že porušuješ některou z našich dohod, věř, že zasáhnu. A nebude se ti to líbit."

Petunie na něj nenávistně hleděla, ale nic na to neřekla.

„A to oblečení nějaké lepší. Ne žádné hadry. A rozhodně ne ve velikosti vašeho syna, rozumíme si?" Petunie stále neodpovídala, jen trhla hlavou do strany, aby se na Severuse nemusela dívat. „Zkontroluji si to," zašeptal jí do ucha a na znamení toho, že to myslí vážně, ji dloubnul hůlkou do zad. Petunie uskočila, jako by dostala ránu elektrickým proudem.

„Vypadni!" zaječela na něj hystericky.

Severus se tomu zasmál, vzápětí vyšel před dům, a z přijatelné vzdálenosti se poté přemístil zpět k branám Bradavic.

*****

Když se Severus vracel do svých komnat, nepřipadalo mu, že by se mu ulevilo. Popravdě mu bylo ještě hůř. Byl zlostí bez sebe, nejraději by celou rodinu Dursleyových nechal zmizet z povrchu zemského. Třeba na Mars, uvědomil si s posměchem a hořce se té myšlence zasmál.

Ne, teď nebyl prostor na smích. Bylo to celé k pláči. Několikrát pomyslel na to, že by zamířil do ředitelny, kde by Brumbálovi řekl, co si o něm myslí, ale pak to zavrhnul. Možná to byla vážně jediná možnost, jak Harryho v tu chvíli ochránit. Ale Severus prostě nechápal, že Brumbál nebyl schopný dohlédnout na to, jestli se k Harrymu chovají tak, jak by měli. Ale mělo cenu se s ním o tom přít? Netvrdil náhodou před rokem, že Harryho občas kontroloval a ničeho si nevšimnul?

Když zamítnul nával výčitek, napadlo ho, že by šel Brumbálovi jednoduše oznámit, že se Harry nikam nevrací. Nic si nepřál víc, než aby tam Harry nemusel. Nedlužili mu aspoň to? Jenže pak si zase vzpomněl na Brumbálova slova o tom, že je to pro Harryho poslední možnost, aby si zajistil ještě nějakou ochranu, a smetl ze stolu i tuto možnost.

A když měl hlavu plnou myšlenek o tom, jak je to celé nespravedlivé, narazil na v jedné chodbě na osamoceného Draca. Ještě byl trochu rozhozený z toho, co před chvílí zažil, ale snažil se to samozřejmě skrýt. Nedokázal se ale zastavit, protože pokud by Draca teď nepřesvědčil, čekali by ho snad ještě horší prázdniny než Harryho. A kdyby jen prázdniny...

Došel ke svému kmotřenci a položil ruku kolem ramen. Draco se šokem nezmohl ani na slovo. Tohle Severus nedělával...

„Pojď se mnou, Draco," požádal jej tiše, a slabým nátlakem do zad ho začal vést k sobě. Draco stále nic neříkal, jen poslušně šel, až došli za pár minut k Severusovi.

„Jak se rozhodnul, Draco?" zeptal se ho vážně, když stáli naproti sobě u Severuse v bytě. Dracovo mlčení dávalo tušit, že se mladý Zmijozel ještě nerozhodnul. „U Merlina, Draco," chytil jej za ramena a zatřásl s ním. „Ty se tam nemůžeš vrátit! Co myslíš, že tam na tebe asi čeká?!"

„Matka psala, že mě z ničeho neviní. Prý vědí, že za vše můžeš ty," oznámil mu Draco lehce roztřeseně.

„Když odjedeš, už se do Bradavic nikdy nevrátíš!"

„Láme jí to srdce!" vykřikl Draco zoufale. „Ví, že se nechci vrátit!"

„Pokud jí na tobě záleží, a já vím, že ano, měla by být vděčná, že sis vybral lepší cestu než oni! A ona tě miluje, samozřejmě, že je z toho zoufalá, ale určitě by s tím souhlasila, kdyby věděla, jak to cítíš ty. Napsal jsi jí už něco?" Draco popotáhl, stočil pohled k zemi a zakroutil bezradně hlavou.

„Nemůžu. Nemůžu jí to udělat," zašeptal nakonec.

„A to, že tě uvidí, jak tě Pán zla trestá a mučí, to jí srdce lámat nebude?" Draco k němu otřeseně vzhlédl. „Draco, prober se! Brzy budeš plnoletý, budeš si žít svůj život, budeš mít vlastní rodinu. Nejsi povinný ničit si život kvůli jednomu špatnému rozhodnutí tvého otce! Jsem si jistý, že tvá matka bude nakonec vděčná, že ses rozhodnul vybrat si jinak než oni. Možná by to sama tak udělala, kdyby mohla."

„Nikdy by mého otce neopustila. A otec Pána zla také ne," odporoval Draco.

„Já vím. To ale neznamená, že ty nemáš na výběr. Máš. A tohle je tvá poslední šance, Draco. Posaď se," zatáhnul ho na pohovku a posadil se naproti němu. „Pán zla tuto válku nevyhraje, Draco, vím, že ji nevyhraje. A ty máš jedinečnou příležitost vybrat si, co chceš. Chceš být Smrtijedem?" Draco zavrtěl hlavou. „Chceš jednou žít tak, jak chceš ty, aniž bys musel někomu sloužit?" Draco přikývnul. „Chceš se stát vrahem nevinných lidí?" Draco po krátké pauze opět zavrtěl hlavou. Severus se k němu naklonil ještě blíž. „Tak se nesmíš vrátit, protože kdyby ses vrátil, dělal bys jen to, co nechceš, a co chceš, bys nikdy nezažil!"

Draco si složil hlavu do dlaní.

„Tak co mám dělat?" zeptal se tiše, aniž by se na Severuse podíval. „Co mám dělat?" Severus zavřel oči a potichu si úlevně oddechnul. Věděl přesně, co budou dělat. S Brumbálem tuto možnost již probrali.

„Brumbál má útočiště, kde budeš moci přes léto zůstat. Občas se tam také zdržuji, určitě tam nebudeš sám. Budu tam chodit, stejně se k sobě domů nemůžu vrátit. A," odmlčel se na chvíli Severus, protože tohle byla pro Draca ta horší část. „A žijí tam Weasleyovi." Dracův ohled na chvíli ztvrdnul.

„To nemyslíš vážně!"

„Draco, je to nejbezpečnější místo, jaké ti můžeme poskytnout. A jedná se jen o dva měsíce! V půlce prázdnin tam přichází i Harry-"

„Mám trávit léto s Weasleyovými a Potterem? Neříkal jsi náhodou, že budu žít lepší život? To je jako on?!"

„Jsou to jen dva měsíce," upozornil ho Severus znovu. „Budeš mít vlastní pokoj, nebudeš s nimi muset přicházet příliš do kontaktu, když nebudeš chtít. Ale-"

„Proč nemůžu zůstat tady? S tebou. Nebo u sebe," mávnul rukou někam mimo, kde se nacházeli pokoje Zmijozelů. Severus se zarazil. Proč si musí být ti dva tak podobní?

„To bohužel nejde. Také tu nebudu pořád, jak jsem ti říkal-"

„Nebudu bydlet s Weasleyovými ani s Potterem!" vztekal se Draco. „To radši-"

„Co?" udeřil Severus. „Radši se vrátíš domů, kde bude čekat rozzuřený otec s ještě rozzuřenější Bellatrix? A když ne tvůj otec, tak Bellatrix rozhodně nebude pozadu, aby o tvém váhání Pána zla informovala, to tě ujišťuji." Draco vystřelil z pohovky a začal bezradně křižovat Severusův obývací pokoj. „Draco," oslovil ho Severus znovu vyčerpaně, „vždyť víš, co chceš. Tohle je jen malá oběť za to, jaké možnosti ti to později přinese. Můžeš svému jménu navrátit uznání a respekt, jaké si zaslouží. Udělej to." Draco se zastavil, svou strhanou tvář obrátil k Severusovi.

„Dobře." To bylo to jediné, co řekl. Dobře. A Severus měl pocit, že se vše konečně obrací tím správným směrem.

*****

Když po večeři Severus zamířil z Velké síně, jeho kroky vedly kolem nebelvírského stolu. Ano, pořád na něj mnozí civěli jako na zjevení. A civěli dál, protože se zastavil u Harryho.

„Můžeš jít se mnou?" zeptal se ho Severus, ignorujíc udivené pohledy ostatních studentů. Harry vypadal překvapeně, ale nakonec přikývnul a vstal.

„Jasně," odpověděl mu a vydal se v jeho stopách. Až do sklepení šli mlčky. Když za nimi ale Severus zavřel, chvíli si zůstal Harryho prohlížet.

„Ehm, mám nějakou jizvu na čele?" řekl rádo by vtipně. Severus se nesmál. „Dobrá, to bylo blbý," připustil Harry s úšklebkem. „Tak co se děje? Něco jsem provedl?"

„Proč bys měl něco provést?" zeptal se Severus. Popravdě sám nevěděl, odkud začít. Doufal, že jeho synovec rozvede řeč dřív než on.

„Poslední dny jsi se mnou nechtěl vůbec mluvit," pokrčil Harry rameny.

„Potřeboval jsem si něco srovnat," přiznal Severus popravdě.

„Svou kolej?" zeptal se Harry.

„To taky," připustil Severus neochotně. „I když teď nic nečekám, spíš bych řekl, že to bude horší, až se studenti vrátí po prázdninách. Jestli se tedy všichni vrátí."

„Aha," zamumlal Harry. „Vliv rodičů?" Severus přikývnul, když se dostal k tomu, o čem chtěl Harryho informovat především.

„Draco se ke své rodině nevrací." Harry ztuhnul a zaraženě na něj zůstal zírat. Probral se za chvíli.

„Ehm, tak... to jsi rád, ne?" utrousil pochybovačně.

„Ano, to jsem," nepopřel to Severus. „Bylo to pro něj těžké rozhodnutí, ale po zvážení všech možností souhlasil, že chce být na naší straně." Bylo vidět, že tu informaci Harry nevstřebává snadno. „Už jsme s Brumbálem vymysleli řešení, ale domnívám se, že do toho máš taky co mluvit. Koneckonců je to tvůj dům." Harry překvapeně zatřepal hlavou.

„Co?"

„Chceme Dracovi na prázdniny poskytnout útočiště na Grimmauldově náměstí," informoval ho Severus.

„Na Ústředí? On... on tu nezůstane s tebou? Proč tu nezůstane s tebou?" začal Harry překotně pokládat otázky.

„Nebudu tu pořád. Nebylo by dobré, aby zde Draco zůstával sám. Bude lepší, když budete všichni pohromadě na jednom místě. Také tam plánuji chodit častěji." Harry se opět zarazil.

„Říkal jsi všichni? Jako... i já?" Severusovi neušel nadějný podtón, který jeho otázka skrývala. Severus zavřel oči. Když si vzpomněl na svou dnešní návštěvu v Zobí ulici, sevřely se mu vnitřnosti.

„Ty se na Ústředí odebereš na své narozeniny, jak bylo dohodnuto. Pak budete na Grimmauldově náměstí všichni," uvedl věc na pravou míru. Harryho naděje pohasly, ale snažil se své zklamání zastřít.

„Aha. No... ten měsíc už přežiju," mávnul rukou, jako by o nic nešlo.

„Mrzí mě to, Harry," položil svému synovci ruku na rameno. Netušil, kde se to v něm dnes bralo, ale měl pocit, že jak jeho kmotřenec, tak i jeho synovec ho zrovna teď potřebují. „Uteče to, uvidíš. A neboj, Brumbál mi přislíbil zvýšený počet hlídek, takže mě uvidíš možná častěji, než by sis přál." Teď už Harry nevypadal tak smutně jako před chvílí.

„Uvidím?" opakoval zkoumavě Harry.

„Mám se schovávat za keřem?" nadhodil Severus ležérně? Informaci o tom, že byl dnes v Zobí ulici, si rozhodl prozatím ponechat pro sebe. Určitě by to Harrymu dělalo starosti. Nechápal, jak je to možné, ale Harry si nepřál, aby Dursleyovým jakkoliv vyhrožoval. No... smůla. Co oči nevidí, to srdce nebolí.

„Ne, to nemusíš!" vydechl Harry s úsměvem. „Jen aby Dursleyovi netrefil šlak."

„To by zase nebylo takové neštěstí," ušklíbnul se Severus. Harry už chtěl něco namítat, ale Severus mu nedal prostor. „Málem bych zapomněl. Stále platí, že se nechceš stát bystrozorem?" Harry popotáhl obočí, ušklíbnul se, a začal nejistě pokyvovat hlavou do strany. Severus si povzdechl. „No tak, Harry!"

„Asi ne. Když já ale nevím, co bych měl dělat," podepřel si hlavu a upíral k Severusovi nejistý pohled.

„Mluvil jsi o Lékouzelnictví. Poppy se mě ptala, jestli jsi přemýšlel o tom kurzu. Chtěla by ho příští rok otevřít."

„Trochu jsem nad tím přemýšlel," odpověděl Harry, když se zase narovnal. „Co si o tom myslíš?" Severus se rozhodnul odpovědět narovinu.

„Myslím, že Lékouzelnictví je jeden z nejtěžších oborů." Harryho pohled se malinko zamračil.

„To jako, že na to nemám?"

„Ne, jen říkám, že Lékouzelnictví je jeden z nejtěžších oborů," zopakoval Severus ledabyle.

„Ale říkáš to, jako by sis myslel, že jsem si vybral to nejtěžší pro mě!" namítal Harry.

„Lékouzelnictví je těžké pro každého. Jen pro někoho více a pro někoho méně," pokrčil Severus rameny.

„A pro mě?" chtěl vědět Harry.

„Více," připustil Severus. „Uvědom si, že při studiu nebudeš moci svou Divokou magii využívat. Ty vynikáš v Obraně. Proč zrovna Lékouzelnictví?" nechápal jeho pohnutky Severus. Harry chvíli zmateně kmital pohledem, jak se snažil přijít na něco, co ho k tomu vedlo. Limetkově zelený hábit ladící mu k očím to nebyl...

„Já nevím. Umírá kvůli mně spousta lidí. Chtěl bych pro jednou někoho zachránit?" pronesl nejistě. Severus protočil očima.

„Co je to za blbost?!" zeptal se Severus, když to vstřebal. „Jak kvůli tobě? Proč máš pořád pocit, že ostatním něco dlužíš?!"

„Já vážně nevím," rozhodil Harry nerozhodně rukama. „Prostě je to něco, co má asi smysl dělat."

„Neříkáš to moc přesvědčivě," poznamenal s pozdviženým obočím Severus.

„Nevěříš mi," namítnul Harry zase zamračeně.

„To netvrdím, jen jsem říkal, že by to pro tebe mohlo být náročné. Musíš se soustředit především na Divokou magii, budeme trénovat ještě intenzivněji než letos. Nevím, jestli to dokážeš skloubit ještě s kurzy na ošetřovně. Lékouzelnictví opravdu není jednoduché a ty bys tomu musel věnovat spoustu času a... nejsem si jistý, jestli ho budeš mít. Tak to bohužel je." Chvíli nastalo ticho.

„Hm, asi je předběžné se zabývat tím, co bych jednou mohl dělat," promluvil poraženecky Harry. Severus zavřel oči a povzdechl si.

„Tak jsem to nemyslel samozřejmě."

„Vím, jak jsi to myslel. Mám před sebou důležitější úkol-"

„Harry, jestli chceš, začni na ty kurzy chodit. Sám po čase uvidíš, jestli to zvládáš nebo ne," navrhnul zničehonic Severus, jen aby přerušil negativní tok Harryho myšlenek. Ten se zase zamyslel.

„Přes prázdniny to promyslím," přikývnul nakonec Harry.

„To bys asi měl. A tohle by ti v tom mohlo pomoci," ušklíbnul se Severus, vstal a došel ke stolu pro nějakou obří knihu. „Pozdrav od Poppy," podal ji Harrymu do rukou. Ten se pro ni s vykuleným pohledem natáhnul. Ruce mu hned pod tou vahou klesly o něco níže. „Máš-li prý v úmyslu do kurzů nastoupit, měl by sis přes prázdniny nastudovat Úvod do Lékouzelnictví a pomocných věd." Harry zíral na bichli ve svých rukou, když ji otevřel na poslední straně.

„Všech tisíc sto padesát devět stran?"

„Očividně," utrousil Severus a podivně se při tom usmíval. Určitě si myslel, že na něj vyzrál, ale to tak. Harry ho probodnul pohledem a snažil se tvářit nad věcí.

„V pohodě. U Dursleyů se stejně po nocích nudím." Severus se zase vzdálil. Harry chtěl nahlédnout na začátek knihy, když v tom se na něj navalilo něco dalšího.

„A tohle je ještě ode mě," položil mu jeho strýc na klín další čtyři knihy. Harry začal s vyvalenýma očima nahlížet do knih, když mu Severus prozradil, co se nejspíš snažil zjistit.

„Asi dalších dva tisíce stran. Přibližně. Možná víc. Rád bych, abys to přečetl, než se v srpnu setkáme. Času bys měl mít dost." Harry se zatvářil dost pochybovačně, ale hned se zase napřímil.

„Když myslíš," snažil se na něj usmát, ale moc se mu to nedařilo.

„Vím."

*****

Harry se s hromadou knih sotva vyškrábal do věže. Až tam ho napadlo, že je mohl zmenšit, ale nejspíš se natolik zaměstnal přemýšlením o tom, jak to zvládne všechno přečíst, že si to vůbec neuvědomil.

„Ahoj," pozdravil Rona a Hermionu, kteří seděli u krbu, a vysypal vedle nic obsah svých rukou. Ron zděšeně uskočil.

„Co to ksakru je?" zašklebil se jeho kamarád.

„Pozdrav na prázdniny," odpověděl se stejným obličejem Harry.

„Úvod do Lékouzelnictví?" podivovala se Hermiona. „Něco jsi nám zapomněl říct?"

„Možná," utrousil Harry. „Teď vám ale musím říct něco důležitějšího. Pojďte za mnou," řekl jim, a nahnul se pro knihy, aby je vzal sebou. Hermiona ho však předběhla, mávla hůlkou a knihy před sebou nechala levitovat.

„Taky možnost," uchechtnul se Harry zničeně.

„To je tím, že jsi vyrostl u mudlů. Spousta lidí pak na základní věci zapomíná," poplácal ho po rameni Ron.

„Kdežto já u mudlů asi nevyrostla," ozvala se Hermiona dotčeně.

„Ginny," přerušil je raději Harry, když uviděl u jednoho ze stolů posedávat dívku svého srdce. Rudé vlasy jí padaly do knih a ona je neustále odhrnovala stranou. Každou chvíli se teď věnovala zkouškám NKÚ, které měla každým dnem skládat. „Mohla bys s námi, prosím?" Ginny překvapeně vzhlédla, ale hned vstala a připojila se k nim.

„Válečná porada?" zeptal se Ron, když se za nimi zavřely dveře od ložnice.

„Možná," připustil Harry. „Pro tebe určitě," ukázal na Rona. Všichni tři na něj teď nechápavě zírali. „Draco Malfoy se rozhodl pro naši stranu," oznámil jim, a když to vyslovoval, sám tomu pořád nemohl uvěřit.

„Děláš si srandu?" řekl Ron a bylo na něm vidět, že i jemu dělá potíže to přijmout jako fakt.

„Nedělám. Severus ho přemluvil. A s tím souvisí to, o co vás chci požádat. Draco se totiž nemůže vrátit ke své rodině, takže..." nadechl se Harry, „stráví prázdniny s vámi na Grimmauldově náměstí," odhodlal se jim nakonec prozradit tu novinku, kterou, jak čekal, nepřijal Ron zrovna nadšeně.

„To nemyslíš vážně!" vylítnul na nohy Ron a zděšeně vykřiknul. „Mám s tím tupcem strávit dva měsíce na izolaci?!" Harry se snažil nastalou situaci co nejvíce zklidnit, takže to nekomentoval a pokračoval dál.

„Severus by byl rád, kdybyste se k sobě chovali slušně. Prý už tak to bude pro Malfoye těžké, takže by byl nerad, kdybyste mu to ještě stěžovali." Hermiona přikývla a snažila se Rona přimět, aby se zase posadil.

„Samozřejmě, určitě to pro něj nebude jednoduché," souhlasila s ním.

„A to znamená, že už se se svou rodinou... neuvidí?" zeptala se Ginny nevěřícně.

„Neuvidí," potvrdil její domněnku Harry.

„Teda... to bych do něj neřekla." Vypadala vcelku zamyšleně. „Neumím si něco takového představit," vysvětlila poté své chování.

„Je to Malfoy, nevěřím mu ani nos mezi očima. Něco v tom bude," varoval je Ron zamračeně.

„Jo, je v tom to, že se nechce stát Voldemortovým Smrtijedem, což by ho o prázdninách čekalo, kdyby se vrátil," informoval je Harry. Pak se posadil naproti nim a svěsil ramena. „Hele já z toho taky nejsem nadšenej, ale asi bychom ho mohli tolerovat, ne? Rozhodnul se bojovat na naší straně. Co bylo, bylo, teď jsme snad o něco starší. Měli bychom být rozumnější," domlouval především Ronovi.

„Vypadáš podezřele klidně," ukázal na něj prstem Ron. Harry se vypočítavě usmál.

„To víš," pokrčil rameny, „na rozdíl od vás, já s ním strávím jenom měsíc," mrknul na něj a vzápětí se musel vyhnout letícímu polštáři, který na něj Ron hodil.

„Bude to v klidu, můžeš svého strýce ujistit, že se k Malfoyovi budeme chovat slušně," snažila se jim oznámit Hermiona, ale jediný, kdo ji ještě vnímal, byla Ginny. Ron s Harrym totiž zahájili polštářovou bitvu. „Prý starší a rozumnější," odfrkla si pohoršeně Hermiona, když Ginny s úsměvem pokrčila rameny a sama jeden polštář po Hermioně hodila.

„Promiň," ušklíbla se na ni její kamarádka, „musím ze sebe ten stres před zkouškami trochu vybít."

*****

Poslední dva týdny školy utekly jako voda. Všichni studenti skládali zkoušky, ať už to byly OVCE, NKÚ, nebo jen ročníkové zkoušky. A i Harry měl napilno. Chtěl Severusovi dokázat, že rozhodně má na to, aby se stal Lékouzelníkem, i když o tom sám ještě nebyl dostatečně přesvědčený. Hermionino domlouvání mu taky zrovna nepřidalo. Měla na to totiž úplně stejný názor jako Severus, což Harryho nehorázně rozčilovalo. Nakonec si ale řekl, že se rozhodne o prázdninách, až nahlédne do té bichle, co mu madam Pomfreyová poslala. Buď ho to zaujme, nebo ne.

Od Zakázaného lesa i od jezera se snažil držet dál. Severusovi slíbil, že zbytek června proběhne v klidu, což zahrnovalo i to, že by se neměl pokoušet navazovat další vztahy s bytostmi jinými, než jsou lidé. Harry se ho kvůli při večerních partií šachů snažil dobírat, ale jediný, kdo při těchto střetech skončil červený až za ušima, byl on sám. Ne, téma Vztahy rozhodně nebylo to, co by měl se Severusem zase někdy v budoucnu probírat, říkal si, když v jeden takový večer ze sklepení odcházel.

V průběhu zkoušek dokonce utichnul humbuk, který po provalení jejich příbuzenského vztahu v Bradavicích nastal. Studenti pořád tak trochu koukali, když Severuse s Harrym viděli spolu, ale už nezírali tak moc, jako tomu bylo na začátku.

Schůze Řádu, při které měly padnout návrhy na odstranění Voldemorta, byla na poslední chvíli zrušena, neboť měli na ministerstvu zásah na několik osob, u nichž se prokázalo, že pracují pro Voldemorta. Ministerstvo bylo skutečně infiltrováno. Dalo se ale očekávat, že podobných vpádů bude ještě přibývat.

Když se pak Harry ve volných chvílích toulal po pozemcích a přemýšlel nad tím vším, co se ještě může stát, pořád měl pocit, že ho někdo pozoruje. Měl pocit, že je sledován z lesa. Měl pocit, že je sledován z jezera. Měl pocit, že je sledován z hradu. A byl si jistý, že jeho domněnky mají svá opodstatnění. Slíbil si, že až se po létě vrátí, vrátí se i k tomu, co zde nechal rozděláno. A bude přemýšlet, koho by do své Ligy spravedlivých, jak ji Severus jednou nazval, ještě přibral...

*****

Draco postával vedle Severuse ve vstupní hale a sledoval, jak všichni studenti odchází.

„Rozhodnul ses správně, Draco. Neměj strach," domlouval mu Severus tiše, když viděl, jak své spolužáky sleduje. Snažil se tvářit nad věcí, ale Severus věděl, že tím jen skrývá své obavy. „Napsal jsi matce?" Draco beze slov přikývnul. „Co?"

„Že se omlouvám," odpověděl nakonec tiše. Severus chvíli mlčel, ale pak mu to nedalo.

„To je vše?" Draco mlčel. Zrovna zpozorovali Harryho, jak je z dálky sleduje. „Pojedu se studenty vlakem a pak se na Grimmauldovo náměstí přemístím," sděloval mu asi už po dvacáté. „Jsem na tebe pyšný, Draco," řekl mu náhle Severus a položil mu ruku na rameno. Harry od nich odvrátil pohled a se sklopenou hlavou se vydal za svými přáteli. Ron s Hermionou jeli vlakem, ale u Draca si Severus vymohl výjimku. Dalo se očekávat, že by na něj na nádraží jeho matka čekala a Severus chtěl, aby se tomu setkání Draco vyhnul. Rozhodně to pro něj v tuto chvíli nebylo žádoucí.

„Napsal jsem, že je mám rád," zašeptal Draco sotva slyšitelně, otočil se na patě a začal stoupat po schodech k ředitelně. Severus si povzdechnul a vydal se za ním, aby dohlédnul, že tam skutečně dojde.

*****

Cesta uběhla až příliš rychle. Harry se ani nenadál a už vystupoval z vlaku. Nástupiště bylo plné natěšených rodičů, kteří vřele přivítávali své ratolesti. Jeho ale nikdo nevítal. Na Rona, Ginny a Hermionu čekal Kingsley s Remusem a Tonksovou, kteří je měli dopravit na Ústředí. Hermioniny rodiče byli v zahraničí, kam je členové Řádu ukryli, a nebylo ještě jisté, že se s nimi vůbec letos uvidí. Další důvod, aby se snažil, pomyslel si hořce Harry. Pak se ale vedle něj objevil Severus a Harry se pousmál. Ne, nebyl sám. Už nikdy nebude.

„Tak jdeme nebo tu hodláš vystát důlek," nadhodil Severus a přezíravě si přitom kontroloval okolí. Nejedna osoba si na ně ukazovala, ale to ho nezajímalo. Zajímalo ho něco úplně jiného. Uviděl ji. „Harry, počkej tu," ukázal k členům Řádu, kteří se dívali stejným směrem jako Severus.

„Jasně," vydechl nervózně a sledoval svého strýce, jak míří na opačnou stranu. Tam stála vysoká žena s pečlivě vyčesanými blonďatými vlasy. Na sobě měla výrazný hábit z té nejlepší látky a držení těla hlásalo, že toto je žena z té nejlepší třídy.

Výraz v jejím obličeji byl však lehce křečovitý. Oči měla upřené k vlaku, odkud stále ještě vystupovali studenti. Někteří ze Zmijozelu jí věnovali soucitné pohledy. Věděli, že s nimi Draco nejel...

Když k ní Severus přistoupil, probodla ho nenávistným pohledem.

„Kde je Draco?" zeptala se ho odměřeně.

„Víš, jak se rozhodnul."

„Kde je můj syn?" zeptala se znovu.

„Už je na místě, kde bude v bezpečí." Narcissa Malfoyová se prudce nadechla. Poslední naděje pohasly.

„Vzal jsi mi mého syna," řekla tichým, lehce chraplavým hlasem. V očích, které měla zabodnuté do těch Severusových, se jí zalesklo. „Jak jsi jen mohl, Severusi."

„Udělal jsem pro něj to nejlepší. Draco se nikdy nechtěl vydat vaší cestou. Měla bys být vděčná, že se tak rozhodnul. Měla bys být na něj pyšná-" Severus utichnul a s ním i lidé, kteří procházeli okolo nich. Narcissa Malfoyová jej právě udeřila do tváře. Severus se to snažil ustát, jak nejlépe dovedl, ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho to nepřekvapilo.

„Nestačí ti tamten?!" vykřikla Narcissa nepříčetně a s hlavou zdviženou ukázala k místu, kde je šokovaně sledoval Harry. „Musel jsi mi vzít ještě mého jediného syna?!"

„Narcisso, uklidni se," snažil se ji utišit Severus. „Draco bude v bezpečí-"

„Nenávidím tě! Nenávidím tě!" křičela na něj a nevšímala si lidí, kteří se zastavovali, aby je slyšeli. Narcissino vždy tak vybrané chování vzalo za své. A Severus jí to neměl za zlé. Měla pravdu. Ztratila svého syna. Každá matka by se zachovala stejně. Každá matka by byla stejně zničená. Ale ona o něj přeci nepřišla navždy. Právě naopak. Jenže to jí teď ještě nedocházelo, a Severus doufal, že to jednou pochopí.

„Bude v pořádku, dohlédnu na něj," snažil se ji stále ujišťovat Severus, ale Narcissa jako by ho nevnímala. Po tváři jí stekly dvě slzy.

„Lituji dne, kdy jsme tě učinili Dracovým kmotrem! Nikdy ti to nezapomenu! Nikdy!" zakřičela na něj naposledy, poté se k němu obrátila zády a celá rozechvělá se vydala opustit nástupiště. Severus se nadechnul, aby se uklidnil. Poté se i on otočil a přešel ke svému synovci a skupině, která měla zamířit na Ústředí.

„Jsi - jsi v pořádku?" zeptal se ho stále šokovaný Harry. Ostatní jej sledovali zrovna tak.

„Ovšem," odpověděl Severus svým obvyklým tónem. „Jdeme," zavelel a jistým krokem se vydal skrz zeď na nádraží Kings Cross.

Harry ho stále po očku sledoval. Věděl, že ho setkání s Narcissou Malfoyovou rozrušilo, jen se to snažil dobře skrývat.

„Vážně jsi v pořádku?" ptal se ho s obavami Harry, když mířili k parkovišti, kde na ně měl čekat strýc Vernon.

„Už jsem ti nejméně třikrát řekl, že ano. Počítal jsem s problémy." Severus se rozhlédnul a uviděl ho. Strýc Vernon postával u auta a nenávistně na ně zahlížel.

„Budeš mi chybět," řekl Harry a Severuse rychle objal. Ten byl vyveden z míry podruhé během deseti minut. Nikdy na to nebyl dostatečně připraven. Lehce ho ale poplácal na zádech a Harry ho pustil.

„Uvidíme se. Brzy," přislíbil mu Severus. Sám přitom zlostně pohlížel na Vernona. Oni dva by se ve vražedných pohledech mohli měřit. Ani jeden si s tím druhým nezavdal.

„Mám tě rád, víš to?" řekl mu rozpustile Harry, když od něj začal lehce ustupovat.

„Já tebe taky, víš to?" odpověděl mu Severus a lehce mu rozcuchal vlasy.

„Vím," uculil se na něj jeho synovec.

„Pak je to v pořádku," přikývnul Severus a sledoval, jak Harry zamířil k autu, do nějž nasoukal svůj kufr i s klecí, rozpustile mu ještě zamával, a poté zmizel uvnitř. Harry odjel a Severus zůstal zase sám.