Severuse překvapilo, když za ním navečer přišel. Zrcátko schoval do stolku a sledoval blonďatého chlapce před sebou.

„Pane Malfoyi?" vykoukla Poppy za své pracovny, a když jí Draco přikývnul a zase se od ní otočil, udělala na Severuse spiklenecký obličej. Aspoň jeden z těch dvou přišel.

„Můžeš nás, Poppy, nechat o samotě? Děkuji," vystrnadil ji Severus okamžitě, načež Poppy zase zakoulela očima a zavřela se u sebe. Severus se posadil, přetáhnul si přes sebe župan a naznačil Dracovi, aby přišel blíž. „Čekal jsem tě už od rána," oznámil mu svým obvyklým tónem, jako by se nic nestalo.

„Myslíš, jak jsi za mnou poslal Pottera?" vyprskl Draco nepříčetně. „To jako vážně?"

„Byl jediný, kdo byl v tu chvíli k mání."

„Aha, proč by mě vlastně mělo po tom všem překvapovat, že tu byl, zrovna když ses vzbudil," ušklíbnul se mladý Zmijozel.

„Vysvětlím ti to-"

„Co mi chceš vysvětlovat? Proč jsi nás nabonzoval Potterovi a Brumbálovi? Proč jsi mi lhal? Proč ti Potter říká Severusi? Proč je teď ze mě vyvrhel?! Ne, to vlastně vím – protože jste ho ze mě udělali!"

„Nejsi vyvrhel," snažil se ho uklidnit Severus.

„Jsem! Jsem totálně odepsanej! Máma tvrdí, že ne, ale..." Draco se od Severuse odvrátil a vytáhnul z kapsy hábitu dopis.

„Psala ti tvá matka?" Asi se to dalo předpokládat.

„Jo," souhlasil o chvíli Draco. „Prý je všechno v pořádku a nemusím se ničeho bát. Otec a dokonce i Pán zla prý chápe, že jsem musel být v šoku, když jsem zjistil, že jsi zrádce, a otci a tetě nepomohl. Ujišťuje mne, že mi nic nehrozí." Severus to dělal nerad, ale musel být upřímný. Věděl, že Pán zla netoleruje žádnou neposlušnost. Draca by přijal, to ano, ale nevyváznul by bez potrestání.

„Lžou ti, Draco," řekl Severus tiše. Jeho kmotřenec sebou trhnul.

„Kvůli tobě! Je to kvůli tobě!"

„Chtěl jsem ti pomoct," přesvědčoval ho Severus.

„Žádal jsem tě o pomoc! Říkal jsi, že sloužit Pánu zla je ta největší pocta!"

„Nebyl – nebyl jsem tenkrát upřímný," přiznal Severus.

„A teď jsi? Jak tomu můžu věřit?"

„To snad vidíš. Viděl jsi, co se stalo. Jsem Brumbálovým špehem," sdělil mu Severus. „Stal jsem se jím ještě předtím, než Pán zla poprvé padnul. Sloužím Brumbálovi a straně Světla již roky, snad chápeš, proč jsem ti to nemohl říct. Nikdo to nesměl vědět."

„Potterovi se ta pocta zjevně dostala," zkřivil Draco opět tvář rozčilením.

„To je něco jiného," pověděl Severus po chvíli rozmýšlení. „Je Brumbálovým chráněncem. Prostě to ví. V tomhle to nešlo udělat jinak, nemohl jsem ti-"

„Mohl, ale nechtěl," vpálil mu Draco. „Předstíral jsi celé roky, že Pottera nesnášíš, jen abys udělal na Pána zla dojem! A přitom za tebou tajně chodí! Bylo to jen divadlo – s tím jeho sešitem," vzpomínal Draco, když u Severuse našel Harryho zápisník Brumbálovy armády.

„Nepředstíral jsem to celé roky. Jen... ten poslední," připustil Severus nerad. Draco se na okamžik zarazil.

„Aha. No, nejspíš na tom asi nezáleží. Už jsem se rozhodnul."

„Ano?"

„Za měsíc se vrátím domů a rodině se omluvím. A stanu se Smrtijedem," řekl Draco tichým hlasem, ve kterém však zaznívaly jasné stopy strachu.

„To je šíle-"

„Co mi asi tak zbývá?" třeštil na něj Draco oči. „Je to má rodina! Nemůžu matku a otce zklamat! Nemůžu je zavrhnout!"

„Ale oni tady zavrhují tebe, copak to nevidíš? Prodali by tě Pánu zla, aby si zajistili lepší pozici! Aby zachránili sebe. Snaží se tě nalákat zpět, slibují ti, že ti nic nehrozí, přitom je jisté, že tě Pán zla za tvou neposlušnost potrestá! Zmaříš si život, Draco. Pán zla tuhle válku nevyhraje. Jako Smrtijed buď nepřežiješ, nebo skončíš v Azkabanu, to chceš? Tohle chceš?!" zvyšoval Severus nepříčetně hlas. Draco ho sledoval s neskrývaným zděšením.

„Ale je to má rodina," zašeptal Draco sotva slyšitelně.

„A tvůj život. Tvá rodina by měla myslet především na tvé dobro, ale oni tě ničí-"

„Nerozumíš tomu! Snaží se mě chránit!" trval na svém Draco.

„Tohle ale není způsob!"

„Nemůžeš je soudit! Ty nikoho nemáš! Hraješ jen sám za sebe, ale-"

„V tomhle se pleteš, Draco," uzemnil ho Severus, nenechaje ho ani domluvit. „Taky mám rodinu. A možná právě proto vidím chyby, kterých se ta tvá na tobě dopouští." Tohle Draca překvapilo, nechápavě zatřepal hlavou.

„Nikdy jsi o nikom nemluvil."

„Pán zla zabil mou sestru už téměř před sedmnácti lety," oznámil tupým hlasem Severus. Draco se trochu uklidnil.

„To mě mrzí. Nevěděl jsem to."

„Sám jsem tehdy nevěděl, že je má sestra. Dozvěděl jsem se to celkem nedávno. Vždy ale byla mou nejlepší přítelkyní, už od dětství. Když zemřela, slíbil jsem, že její smrt pomstím. Slíbil jsem, že nepolevím, dokud Pán zla nebude poražen. A já své sliby neporušuji, Draco. Nevyhraje," řekl důrazně Severus.

„Podívej, smrt tvé sestry mě mrzí, ale nemůžeš vědět jistě-"

„Vím to jistě. Syn mé sestry je úhlavním nepřítelem Pána zla. A já svého synovce umřít nenechám. Proto tě žádám, promysli si to. Nechci, abych jednou bojoval i proti tobě. Ale můžu ti pomoct. Můžu ti poskytnout ochranu a bezpečí. Před tvou rodinou i Pánem zla. To ti jako tvůj kmotr nabízím," sliboval Severus. Draco na něj beze slova zíral. Severus věděl, že už mu mozek jede na plné obrátky. A když se mu zorničky rozšířily překvapením, byl si jistý, že Draco pochopil.

„Syn tvé sestry... úhlavním nepřítelem Pána zla? To... jako Potter?" Když to Draco dořekl, nechal pusu otevřenou dokořán. Tak moc šokovaný tou informací byl.

„Ano," souhlasil Severus, „mluvím naprosto upřímně. Už ti nechci lhát, Draco, proto ti to sděluji. Ví o tom minimum lidí, ale vzhledem k tomu, že má pravá loajalita je již známa, není to už tajemství. I když bych byl raději, kdyby sis tu informaci nechal ještě pro sebe," dodal Severus na závěr. Draco vstal ze židle a na svého kmotra se ušklíbnul.

„Velká neznámá je rozluštěná. To si může celá zmijozelská kolej hlavu lámat dál, protože tohle asi nenapadne nikoho."

„Lámat hlavu?" nechápal Severus.

„Potter se tě včera zastával před Nebelvíry. Asi je pobavilo, že jsi skončil na ošetřovně. Řekl všem, že ti to udělal nějaký Smrtijed. Jak velkorysé od něj, že nezmínil jméno mého otce! Ve škole to vzbudilo menší rozruch. To s tím Smrtijedem, i to, že zrovna Potter se za tebe veřejně postavil. To víš, všichni žijí v přesvědčení, jak moc se nesnášíte," vyprskl pohrdavě Draco a vydal se ke dveřím.

„Draco, přemýšlej o tom!" volal na něj ještě Severus.

„Nemusím o ničem přemýšlet!" odvětil naštvaně, než za sebou bouchnul dveřmi. Severus s povzdechem vstal a zamířil k oknu. Tak Harry se ho zastával před Nebelvíry. Jako by se ho o něco takového prosil. Ale to byl samozřejmě Harry, Severuse by to nemělo překvapovat, ale stejně ho to i přesto opět udivilo.

Víc starostí mu ale dělal Draco. Měl na Luciuse takový vztek! Jak mu mohli napsat, že Dracovi nic nehrozí? To bylo-

„Severusi?" Jmenovaný se otočil ke dveřím pracovny, kde postávala Poppy. „Mohu něco říct?"

„Do toho," pobídl ji zničeně Severus.

„Nemáš to vůbec jednoduché." Severusovo obočí povylétlo.

„Děkuji, už jsem se domníval, že to je jen můj subjektivní pocit."

„Hlavně to s tím chlapcem nesmíš vzdávat."

„Kterého z nich teď myslíš? Tvrdohlaví jsou oba dva," konstatoval Severus suše. Poppy se pousmála.

„Myslela jsem pana Malfoye, ale Harry tě pochopitelně také potřebuje." Položila mu ruku na rameno a Severus si povzdechnul.

„Já hlavně doufám, že Harry už tento školní rok skončil. Vždycky se to děje – na konci školního roku přichází malér. Myslíš, že už to proběhlo?" podíval se na svou přítelkyni Severus.

„Doufám, že ano!" zhrozila se Poppy.

Jenže se oba tak trochu přepočítali. Asi hodinu poté se jako velká voda přihnala Minerva.

„Severusi! Jak to, že jsi mi nic neřekl! Víš, kolikrát jsem si o Harryho dělala strach!" Severus zůstal zírat na svou kolegyni, a Poppy, která vystrčila obličej ze své pracovny, zrovna tak.

„Teď vážně nevím, o čem mluvíš," zeptal se udiveně Severus. Uvnitř však pociťoval napětí. Co se zase stalo?"

„Ty víš, o čem! Harry nám dnes na schůzi všechno řekl!" Severusem projelo několik záchvěvů.

„Byla schůze? Sova s mou pozvánkou se pravděpodobně někde zatoulala," pronesl rádoby klidně, ale uvnitř něj to vřelo. Vynechal ho Brumbál ze schůze schválně? Aby Harry neměl nikoho při sobě? To bylo to první, co ho napadlo.

„Ach, Poppy," vyjekla Minerva neklidně. „Můžeš..."

„Poppy nás jistě omluví," ozval se ode dveří hlas Albuse Brumbála. „Děkujeme," pokývnul hlavou ošetřovatelce, a když zmizela v pracovně, zakouzlil její dveře. „Vidím, že už jsi mě předběhla, drahá," pousmál se na svou zástupkyni ředitel.

„Nezlob se na mě, Albusi, ale nevím, proč jste mě z toho vynechali. Říkal jsi mi o Harrym, že na tom není dobře, ale hlavní důvod jste mi zatajili. Přitom jsem vedoucí jeho koleje, měla jsem-"

„Nikdo to neměl vědět," přerušil ji Brumbál nekompromisně. „Nu, Severusi, pokud si pamatuji, chtěl jsi, abych se už do toho víc nepletl. Pak si tedy, jak jsi říkal, vychovávej Harryho sám. Celému Řádu dnes sdělil vše, co se týká Věštby a jeho Divoké magie." Severus se pořád snažil tvářit nedotčeně.

„Proč jste pořádali schůzi beze mě?" procedil Severus neústupně.

„Nejsi ve stavu, aby ses mohl-"

„Neříkejte mi, v jakém jsem stavu, to snad dokážu posoudit já sám!"

„Poppy říkala, že potřebuješ klid na zotavenou-"

„Je mi dobře!" vykřikl Severus.

„Severusi, já pořád nechápu," vložila se do toho zase Minerva, „jak jste mi mohli takhle lhát."

„Kde teď je?" zeptal se jich Severus, naprosto ignorujíc Minervu.

„Říkal, že jde na kolej," odpověděla mu Minerva, s níž Harry Ústředí opustil.

„Co si o tom myslíš, Severusi?" zeptal se ho Brumbál. Severus k těm dvěma vzhlédnul. Stáli nad jeho postelí jako dvě sudičky.

„Co si o tom myslím?" Že je jeho synovec úplný... „Co jste po tom všem čekal, Brumbále? Upřímně – myslel jste si, že se nechá ovládat donekonečna? Asi toho měl už dost, to se mu nemůžete divit." Brumbál ho ostražitě pozoroval.

„Teď nejsi úplně upřímný, Severusi," poznamenal poklidně.

„Pamatujete si, co říkala Poppy?" zeptal se jich stejně vyrovnaně Severus. Brumbála i Minervu tím na okamžik zmátl. „Že potřebuji klid. Takže dobrou noc," vyhodil ‚slušně' oba dva z ošetřovny. Brumbál se tedy vydal ke dveřím, kam jej poněkud nedobrovolně následovala i Minerva, rozloučil se s Poppy a zanechal Severuse pouze ošetřovatelce.

„To byl Albus?" zeptala se Poppy pobouřeně a ukazovala na svou pracovnu. Nejspíš jí vadilo, že byla odtržena od zdroje svých informací, když nemohla poslouchat, co se vedle děje.

„Poppy. Kdyby sem náhodou přišel Harry, nepouštěj ho za mnou," požádal ji Severus tiše. To Poppy trochu vyděsilo.

„Proč?" zeptala se ho ostražitě.

„Protože bych ho musel asi zabít!" zvolal následně na celou ošetřovnu a rukama přitom znázorňoval, jak by chtěl svého synovce zaškrtit.

„Uklidňující lektvar, Severusi? Namíchaný od Harryho," usmála se na něj Poppy a zmizela zase u sebe.

„Dvojitou dávku. Prý je pak člověku jedno úplně všechno." Pak se odmlčel, načež po chvíli zvolal: „A jestli mi chceš dát ještě něco, tak do toho, protože zítra ráno odsud odcházím!"

„A to jako kam, mladý muži?" vystrčila Poppy zvědavě hlavu z pracovny.

„Vzhledem k tomu, že jak můj synovec, tak i můj kmotřenec pravděpodobně zešíleli, musí na ně někdo dohlédnout. A taky má kolej hraje poslední zápas sezóny."

„Co by s bez tebe ti chlapci počali, Severusi," povzdechla si láskyplně Poppy.

„To netuším, zřejmě by se navzájem pozabíjeli," odvětil konverzačním tónem.

*****

Harry v sobotu ráno mířil s Ronem a Hermionou na snídani. Dlouho do noci si povídali a řešili to, co se stalo na schůzi. Hermiona samozřejmě s tím, co Harry udělal, nesouhlasila, ale jak řekl, už se stalo a musí se jít dál.

Jakmile vešli do Velké síně, Harryho oslnily barvy Havraspáru a Zmijozelu. Tento víkend začal červen a s ním i poslední zápas sezóny. Harry by na něj dočista zapomněl, kdyby mu to Ron včera nepřipomněl. Ať ale zápas dopadne jakkoliv, pohár by měl převzít Harry, do čehož se mu však vůbec nechtělo.

„Natrhneš tý šikmoočce zadek, Draco," uslyšel Harry kousek za sebou. Když se otočil, naskytnul se mu pohled na Malfoye v zelenostříbrném dresu se zbytkem zmijozelského týmu. Jakmile si ho Malfoy také všimnul, zastavil se na místě.

„Asi nemá cenu se moc snažit, hoši," poznamenal s úsměvem Ron. „Být vámi, zbytečně se nenamáhám."

„Drž hubu, Weasley," zavrčel kapitán zmijozelského družstva.

„Sorry, jen jsem chtěl-"

„Dobré ráno, pane Montague," ozval se za všemi nezaměnitelný hluboký hlas vedoucího zmijozelské koleje. Jako jeden si všichni naráz k dotyčnému otočili. Nikdo nečekal, že by se profesor Snape dostal z ošetřovny tak brzy.

„Pottere, Weasley, Grangerová – pokračujte," odehnal známé trio z jejich dosahu. „Pane Montague, přeji vašemu týmu mnoho štěstí ve hře. I když už naději na celkovou výhru nemáme, můžeme ze soutěže odejít alespoň se ctí," slyšel Harry hlas svého strýce.

Jako zkamenělý dosedl ke stolu a pozoroval, jak Severus pomalou chůzí míří k učitelskému stolu. Kudy procházel, tam se hned začal ozývat šum a všichni v síni se nakláněli, aby si svého učitele Lektvarů dobře prohlédli.

„Myslíš, že už to ví?" zeptal se Ron Harryho a kývnul hlavou k jeho strýci.

„Netuším," řekl Harry a sledoval, jak Severuse všichni profesoři u stolu jeden po druhém zdraví. Pouze profesor While ho sledoval s určitou obezřetností a jediné, co ze sebe dostal, byl chabý pozdrav s hlavou skloněnou k talíři. Harrymu bylo jasné, že by While uvítal, kdyby se Severus ještě nějaký čas na ošetřovně zdržel. „Ale jestli to neví, jistě mu to Brumbál co nevidět řekne. Nebo McGonagallová," ušklíbnul se Harry při pohledu na jejích vedoucí, která začala hned po dosednutí do Severuse něco hučet.

Když se o něco později snesly sovy ke stolům, Harry ke svému překvapení obdržel hned několik dopisů. Trochu nevěřícně před sebou sledoval tři obálky. První dvě poznal – písmo Remuse a paní Weasleyové bylo nezaměnitelné. Zamyšleně si však prohlížel třetí obálku, která vypadala povědomě. Když nad sebou uslyšel zahoukání, trhnul sebou. Zvednul hlavu a poznal prošedivělou sovu, kterou měl tu čest naposledy vidět před dvěma měsíci v Londýně. S otevřenou pusou sledoval Archibalda Fidelia ve své zvěromágské podobě.

Jakmile si sova byla vědoma toho, že její totožnost byla rozpoznána, odletěla pryč. Harry se okamžitě snažil pohledem vyhledat svého strýce, jenže ten svůj zrak upíral na opačnou stranu Velké síně. A jak si Harry uvědomil, sledoval svého zaraženého kmotřence, který také v rukách třímal dopis.

*****

Severus odcházel ze snídaně a pozoroval přitom svého synovce, který znepokojeně přešlapoval před Velkou síní. Většina studentů už se přesunula na stadión, takže si nejspíš moc studentů nevšimlo, že Harry profesora Lektvarů zastavil.

„Pane, musím s vámi mluvit, je to důležité," oslovil ho tichým, ale naléhavým hlasem Harry.

„Pottere, spěchám na zápas-"

„Tady," vrazil mu Harry do ruky rozložený pergamen. Severus shledal, že vzkaz na něm nebyl tím nejdelším.

Mějte se na pozoru.

A. A. F.

„Přinesl to přímo on," sděloval mu Harry tiše.

„Studentům neustále omílám, že stručnost a věcnost je cennější než kdejaké nesmyslné okecávání, ale čeho je moc, toho je příliš. Tohle je informace nulové hodnoty," vrátil Harrymu zpět dopis o ničem.

„Asi se někdo něco chystá, možná Voldemort," zašeptal Harry. Severus protočil očima.

„Jsme ve válce, každý něco chystá. Ty se mi například chystáš přivodit infarkt, takže – vztahuje se to varování i na tebe?" Harry párkrát zamrkal, uhnul pohledem, začal si prohlížet špičky svých bot, až se nakonec opět podíval na Severuse a ušklíbnul se.

„Už... to víš?" zeptal se ho opatrně.

„Ne nevím. V noci jsem měl jednu noční můru a nemůžu se z ní vzpamatovat," odpověděl ironicky Severus.

„No... na noční můry je dobrý Bezesný lektvar," odvážil se mu navrhnout Harry. Kdyby měl ten dopis Severus ještě v ruce, pravděpodobně by jím teď Harryho přetáhnul přes hlavu.

„Pak by měl někdo vymyslet nějaký, co účinkuje i během bdělého stavu. V sedm večer u mě. Ani o vteřinu déle, ani o vteřinu později," zašeptal mu výhružně a Harrymu bylo jasné, že Severus ví jako vždy naprosto všechno...

*****

Severus sledoval zápas před sebou s o něco větším klidem, než když hrával jeho synovec. Bohužel však nevypadalo, že by byl zmijozelský tým úspěšný jako ten nebelvírský. Slečna Changová již dvakrát vyrazila za zlatonkou, když jí její triumf překazili mohutní zmijozelští održeči. Statečně se však držela ve vzduchu a Draca nechávala daleko za sebou.

Severusův kmotřenec hrál jako v mrákotách. Bylo zřejmé, že je myšlenkami úplně jinde, což mu nejeden spoluhráč v týmu hlasitě vyčetl. Kdyby jen věděli... Severus samozřejmě věděl, neměl mu za zlé, že zápas kvůli tomu ztrácel efektivitu, ani že nakonec Zmijozel kvůli jeho pozdní reakci po necelé hodině prohrál. Byla to krutá hodina, ale pořád to byla jen hra.

Madam Hoochová vyhlásila vítěze zápasu a následně přečetla skóre všech týmů. Bylo to, jak všichni předpokládali. Nebelvír vyhrál, za ním se umístil Havraspár, kterému na první místo chybělo 180 bodů, následně Zmijozel a na posledním místě skončil Mrzimor.

Zmijozelští opustili trávník ještě dřív, než na něj stačila sejít nebelvírská sestava, ale Severus si říkal, že je to tak lepší. Čím míň se spolu ti dva uvidí, tím líp.

Harry kráčel v čele svého týmu a Severusovi neuniklo, jak se každou chvíli rozhlíží kolem. Tribuny skandovaly jejich jména, ale Harry si zjevně nic z toho neužíval. Ruku měl připravenou u místa, kde nosíval hůlku, a jediný okamžik, kdy trochu polevil, byl, když mu madam Hoochová předávala pohár. Harry ho zdvihnul nad hlavu a následně předal dalším členům svého družstva. Ruku pak opět spustil ke kapse a kontroloval okolí.

Severus nebyl sám, kdo si Harryho podivného chování všimnul. I Brumbál měl vytříbený pozorovací smysl. Nahnul se k Severusovi a řekl:

„Harry je poměrně nesvůj." Severus se ušklíbnul.

„Tak to vidíte, Brumbále. Obdrží dopis o čtyřech slovech a nečiní mu problém se řídit tím, co mu je doporučeno. V čem jsme asi udělali chybu?" odpověděl ironicky Severus.

„Dopis?"

„O Fideliuse." Brumbál se překvapeně podíval na Severuse.

„Vskutku?"

„Vskutku. Máme se mít na pozoru," vysvětlil mu obsah krátkého dopisu. Brumbál si začal zamyšleně hladit svůj dlouhý plnovous.

„To se mi nelíbí, Severusi," řekl mu po chvíli Brumbál vážným hlasem.

„Ale prosím vás. Je jasné, že se musíme mít na pozoru. Kdy jsme nemuseli?"

„Archibald by Harryho nekontaktoval pro nic za nic," pokračoval dál Brumbál. „Už jsi se svým synovcem hovořil?" zajímal se ředitel.

„Večer má přijít. Asi... si budeme muset nastavit jistá pravidla." Severus se nevěřícně podíval po zdroji smíchu a našel Brumbála, jak se jeho slovům hlasitě směje.

„Hodně štěstí, chlapče," popřál mu s úsměvem, poplácal ho po rameni, vstal ze svého místa a zamířil za zbylými profesory, kteří společně odcházeli z tribuny. Severus ho vztekle vyprovázel pohledem. Ten starý blázen si snad myslí, že on, Severus Snape, nejobávanější profesor v Bradavicích, si nedokáže zjednat pořádek ve vlastní rodině! Ještě se uvidí, kdo se bude smát naposledy!

*****

Oslavy v nebelvírské společenské místnosti nebraly konce. Jediná přestávka se konala, když byl čas oběda, ale hned poté se ruch se do věže okamžitě vrátil. Katie byla nadšením bez sebe, byl to její poslední rok v týmu, takže dokázala na chvíli zapomenout na to, že ji co nevidět čekají OVCE, a slavila spolu s ostatními.

Ginny čekaly zkoušky NKÚ, ale i ona dala pro dnešek přednost oslavám. Všichni se náramně bavili, a Harry se snažil, aby jim jejich veselí nenarušil. Uvnitř sebe byl ale neklidný. Vážně se obával, že pro letošek vše ještě neskončilo. Proč jinak by mu Fidelius psal?

Několikrát nakročil ke schodišti, aby Fideliovi odepsal, protože chtěl vědět víc. Chtěl vědět, proč si mají dávat pozor, proč zrovna teď! Chtěl vědět, co se chystá, a Fidelius to určitě věděl. Nakonec tam však nikdy nedošel.

Také ho napadlo, že by zašel za Duchem Bradavic, ale popravdě neměl sílu čelit ještě jemu. Stačilo, že za pár hodin bude čelit svému strýci...

*****

„Rone, kdyby mě někdo sháněl, není mi dobře. Sveď to když tak na Seamuse a to jeho pochybný pití, který vzal bůhví kde," ušklíbnul se po večeři Harry.

„Kámo, hlavně se vrať celý," popřál mu jeho přítel.

„Jeho strýc mu hlavu neutrhne," vložila se do toho Hermiona, „jen asi bude... trochu naštvaný," připustila nakonec.

„Díky, to jsem potřeboval slyšet," protočil Harry očima, a když nebyl nikdo v dohledu, přehodil si přes sebe neviditelný plášť a zamířil do sklepení..

Po zaklepání se dveře otevřely a Harry vešel dovnitř, kde ze sebe neviditelný plášť sejmul.

„Ahoj," pozdravil svého strýce opatrně.

„Pojď," vyzval ho Severus ostře a zamířil přes kabinet do svého bytu. Tam Harrymu naznačil, aby se posadil, ale sám zůstal postávat u krbu. Založil si ruce na hrudi a pronikavým pohledem Harryho sledoval. Ten jen čekal, kdy po něm skočí. Vypadal jako zvíře, co číhá na svou kořist.

„Jsem rád, že se už cítíš dobře," odvážil se nakonec Harry prolomit ticho. „Moc jsem se bál-"

„Nesnaž se mi hrát na city," uzemnil ho rázně Severus. Harry ztichnul. Jeho strýc začal netrpělivě poklepávat prsty na své paže. „Co mám s tebou dělat?" řekl nakonec podrážděně. „Co já mám s tebou dělat. Řeknu ti, abys zůstal ve věži, a ty se vrhneš třem Srmtijedům rovnou do náruče. Řeknu ti, abys držel jazyk za zuby, a ty vyzradíš celému Řádu úplně všechno. Zajímalo by mě, co ještě nevím?" Harry zkrabatil čelo a nepříliš odhodlaně navázal.

„Byl jsem za těmi kentaury, cos mi zakázal." Severus otevřel pusu a zůstal na Harryho zírat. Ten raději přesunul svůj pohled na zem.

„Ještě něco?" zeptal se nakonec Severus nevěřícně.

„Mluvil jsem s hadem od vodního lidu, ale to jsem snad zakázané neměl, ne?" zkusil to Harry. „To jsi ležel na ošetřovně, ani jsem neměl čas ti o tom říct," dodal, doufaje, že tím Severuse trochu uklidní.

„Ne. Mluvit s hady jsem ti nezakázal. Evidentně mi nedošlo, že se tato možnost nabízí. Moje chyba," procedil Severus.

„Etus je přátelský," poznamenal Harry na svou obranu, ale jediný smrtící pohled jeho strýce ho opět rychle umlčel.

„Etus je přátelský," opakoval po něm Severus uštěpačně.

„Ovládá nitrozpyt," oznámil mu Harry, když nastalo další delší ticho.

„To mě velice uklidňuje," řekl sarkasticky Severus a začal přecházet před krbem. „Kdy jsi za těmi kentaury byl?" vypálil nakonec a ostře se otočil k Harrymu. Ten sebou mimoděk trhnul.

„Po našem posledním zápase. Přemístil jsem se tam z pokoje," odpověděl Harry popravdě.

„Ovšem. Můžeš se přemisťovat z hradu. Málem bych na to zapomněl," odfrknul si Severus. „A jak to dopadlo?"

„No," pokýval Harry nejistě hlavou, „tak přátelští jako lidé z jezera zrovna nejsou."

„Jsou to kentauři, bojovníci!" odvětil podrážděně Severus.

„Vybavení byli, to ano," připustil Harry. „Ale než jsem stačil zjistit, jak jim to jde, přemístil jsem se rychle zpátky."

„Co ti chtěli udělat, že ses tak rychle musel přemístit?" ptal se zase Severus nevěřícně.

„Co myslíš," pokrčil Harry rameny. „Asi je nepotěšilo, když jsem je přirovnal k Voldemortovi." Severus na něj chvíli zíral a pak si uchechtnul. Bylo to ale spíš gesto zoufalství než pobavení.

„Přemýšlíš ty někdy nad tím, než něco řekneš?"

„Jsem rád, že jsem to řekl," hájil se Harry. „Kdybys slyšel, jak mluvili, nedivil by ses. Ale neboj, mám plán." Severus nevycházel z údivu.

„Tak ty máš plán," pověděl mu na to sarkasticky. „Já mám taky plán. Plán na to, jak tě někde zamknout a nechat tě tam!"

„S kentaury se mi nic nestane, žádný strach," ujišťoval ho Harry. „Je to jako s Divokou magií – nesmím to vzdát po prvním nezdaru. Duch Bradavic říkal-

„Oh, jistě, málem bych na něj zapomněl. Že mě to nenapadlo hned. Od té doby, co ses s ním setkal, se chováš jak blázen."

„Dělám, co musím!" bránil se Harry. „Snažím se jen vyhrát tuhle válku-"

„Vždyť se dřív zabiješ, než se s Voldemortem utkáš!"

„Vůbec mi nevěříš. Ani ty, ani Brumbál! To je možná ten problém! Kdybys mi aspoň trochu věřil, nemusel bych před tebou všechno tajit!"

„Tak já ti najednou nevěřím," odfrknul si Severus. „Kdybych ti víc věřil, mohl jsem jít do Prasinek asi s tebou, že?" ironizoval Severus.

„Měl jsem to pod kontrolou. Tak jako situaci s kentaury. Nešel bych tam, kdybych si nevěřil, že to zvládnu. Ani za kentaury, ani do Prasinek."

„Ale vždy se může přihodit něco neočekávatelného, že?"

„Protože jsi mi nevěřil," trval na svém tvrdohlavě dál Harry.

„Nebo jsem měl o tebe strach, co?"

„Nebyl jsi to ty, kdo mi vždy vtloukal do hlavy, že city do války nepa-"

„Tak to ne, nepokoušej se na mě používat má vlastní slova!" Harry si povzdechl a začal si mnout nervózně ruce.

„Já vím, že to nelze brát doslovně. Já o tebe měl přece taky strach, ani nevíš, jak velký!" přiznal nakonec Harry zoufale. „Myslel jsem, že jsem tě ztratil, a bylo mi tak strašně, že to nedokážu ani popsat. „Prostě se to celé pokazilo, takhle to skončit nemělo."

„A jak to mělo skončit? Smrtí Bellatrix Lestrangeové?" zeptal se ho Severus přímo. Harry se zarazil a zůstal zírat do krbu, kde i na začátku června plápolal oheň. Ve sklepení jste nepoznali, zda je léto nebo zima. Tam byla totiž zima neustále.

„Možná," připustil nakonec vyrovnaně Harry.

„Jak možná? Co jsi chtěl udělat, než jsem tam přišel?" Ticho. Harry neodtrhnul svůj pohled od kamen. „Bellatrix tvrdila, že jsi ji chtěl zabít."

„Asi," neodporoval tomu tvrzení Harry. To Severusem otřáslo. Čekal, že to bude Harry popírat, jako před pár dny v tom pokoji, kde je všechny držel. Dvěma kroky došel ke svému synovci, chytil jej za ramena a zatřásl s ním.

„Jak asi? Jak asi?" zvýšil na něj hlas, čímž si získal Harryho plnou pozornost. „Co jsem ti říkal? Tohle nemůžeš dělat, Harry! Tohle není tvůj boj!"

„A co je můj boj?" zvolal Harry a vstal z pohovky. „Jen zabít Voldemorta? Udělat to, co mi je souzeno, a nad vším ostatním zavírat oči? Vždyť ona je jako Voldemort! Možná je dokonce horší jako Voldemort!"

„Co to tady povídáš za nesmysly!"

„Kolik lidí zabila jen za poslední rok? A kolik Voldemort? Nenechává většinu práce právě na svých Smrtijedech? Viděl jsem to v tom snu, zabíjeli ostatní! A na tom stadionu také!"

„Dělají to, protože jim to Voldemort přikazuje!"

„Ale Bellatrix zabíjí, protože chce! Protože ji to baví! Protože nemá žádné zábrany a chce vidět nevinné lidi umírat! Tak v čem se od Voldemorta liší?! Jen v tom, že on je vůdce a ona ne? Čím to její vinu snižuje, řekni mi to! Protože já nevidím rozdíl v tom, co dělá ona a co dělá Voldemort. Proč jeho zabít a ji ne? Tak mi to řekni!" Harry čekal na Severusovu odpověď, která však nepřicházela. V něčem měl jeho synovec pravdu. Určitě byl rozdíl třeba mezi Bellatrix a Luciusem. Ten byl už jen Smrtijedem ze strachu. A z víry, že stojí na vítězné straně. Bellatrix byla ale šílená. Šílená žena, která se vyžívala v zabíjení druhých.

„Protože bude bohatě stačit, když budeš mít na konci války na rukách jen jednu krev," řekl nakonec smířlivým hlasem Severus.

„Ale já nechci být jen nástrojem k ukončení toho všeho," vzdoroval dál Harry. „Když mám být součástí téhle války, chci jí být plnohodnotně. Nemůžu předstírat, že se mě to netýká, a dělat jen to, co ty nebo Brumbál uznáte za vhodné. Asi nejsem neomylný, ale to přece nikdo. Ani Brumbál-"

„Brumbál měl za sebou několik válek ještě dřív, než ty ses narodil. To, cos včera na schůzi-"

„A to ho opravňuje k tomu, aby se mnou nebo s tebou zacházel tak, jak zachází? Neupírám mu jeho zásluhy! Když jsem s ním před dvěma měsíci mluvil v ředitelně, řekl jsem mu, že ho uznávám jako autoritu a jako vůdce, že vím, co dokáže on, a co dokážu já. Ale také jsem mu řekl, že pokud ke mně nebude upřímný a bude mě zase ovládat, taky na to můžu zapomenout! A co udělal? Využil tebe! Nechal tě hodiny trpět a mučit Voldemortem kvůli tomu, že si se mnou chtěl vyřídit účty!"

„Přiznávám, že ani já tento krok neshledávám správným. A Brumbálovi jsem to také řekl. Ale odhalit všem obsah Věštby? Tvou Divokou magii?" trval na svém dále Severus.

„Všem? Odhalil jsem to lidem z Řádu! Není správné to před nimi tajit. Denně pro Řád riskují své životy, měli by vědět, na čem jsou."

„Zvýšilo to riziko odhalení! Stačí, když řeknu jedno jméno. Fletcher." Harry se tvářil, jako by se ho to snad ani netýkalo.

„Pokud vím, roky dokázal udržet v tajnosti to, že jsi Brumbálovým špehem. Stačilo by jediné slovo někde v Obrtlé, a mohlo tě to stát život. Ale očividně je i on důvěryhodný. Možná není nejchytřejší, ale Brumbál mu věří. A já taky. Stejně jako ostatním. K čemu by Řád byl, kdybychom mezi sebou nemohli být upřímní? K čemu by bylo pořád vymýšlet nějaké lži, do kterých-"

„Ano, členové jsou důvěryhodní, ale tu informaci z nich může někdo dostat jinak," poznamenal Severus, myslíc na nejhorší.

„To máš pravdu. Stejně jako z tebe, Hermiony nebo Rona. Tak se to Voldemort dozví. Stejně se to jednou dozví. Mou Divokou magii to nesníží. Ovládnu ji a zabiju ho. A pokud to tak má být, chci mít poblíž sebe lidi, kterým mohu věřit, a kteří mohou věřit mně," řekl Harry. „Ale hlavně chci mít u sebe tebe. Protože bez tebe to nezvládnu. Chceš... chceš mi pořád pomáhat?" zeptal se ho Harry zdráhavě. Severuse otázka překvapila.

„Neměl bych snad?"

„Zklamal jsem tě," konstatoval mechanicky jeho synovec.

„Naštval jsi mě," opravil ho Severus. Harry se slabě pousmál. „A dost."

„To zní líp, s tím se dá něco dělat."

„Povídavé košíčky to nespraví," poznamenal s povytaženým obočím Severus.

„Ale ani to nezhorší," dodal šibalsky Harry.

„Chceš, abych ti věřil? Tak už žádná překvapení," promluvil zase vážně Severus. Harrymu se úsměv z tváře vytratil. „Ty potřebuješ důvěřovat ostatním a já zase tobě. Což nelze, pokud se budeš bez mého vědomí přemisťovat z hradu, jak se ti zachce. Jsem si vědom toho, že tě nedokážu uhlídat. Proto tě žádám, abys mě o všem vždy informoval. Můžeš mi to slíbit?" Harry okamžik váhal, ale nakonec přikývnul.

„Ano, můžu ti to slíbit," řekl stejně vážným tónem Harry. „Slibuji ti, že ti o všem řeknu a že se bez tvého vědomí z hradu nepřemístím. Pokud to nebude otázka života a-"

„Bez dodatků, prosím," zarazil ho Severus. „Prostě mi to slib."

„Slibuji." Když mu to slíbil Harry, Severus věřil, že tento slib bude dodržen. A pak, že si nedokáže stanovit pravidla! Ale není nad to si slib pojistit...

„Pokud ho porušíš, už nebudu jen naštvaný. Budu opravdu zklamaný." A z Harryho proslovu skřítkům věděl, že pokud se Harry něčeho obává, tak je to vědomí, že ostatní zklame. Severuse obzvlášť.

„Nezklamu tě, vážně," ujišťoval ho Harry s tím jeho štěněčím pohledem a Severus tomu věřil. Nic jiného mu ani nezbývalo. „Nezahrajeme si šachy?" navrhnul mu jeho synovec. Severus se podíval na hodiny.

„Můžeme, ale za hodinu a půl si musím vzít Poppyinu medicínu a jít si lehnout. Není radno se s ní dostat do křížku."

„To tedy není," zasmál se Harry.

„To není sranda, je schopná mě přijít zkontrolovat. Osobně i skrz Minervin krb – už to dnes jednou udělala," informoval ho jeho strýc. Harry se nepřestával smát.

„No, dohlédnu na to. Udělám ti zatím čaj, ano? Ne, zůstaň sedět, postarám se o to," nabídnul se Harry a vyskočil na nohy, aby jim dva šálky přichystal. „Musíš se šetřit, ještě to určitě nemáš úplně zahojené."

„Jak ty to můžeš vědět? Jsi snad nová posila ošetřovny?"

„Myslíš, že bych mohl být?" zeptal se ho zvědavě jeho synovec, když ohříval vodu na čaj. „Madam Pomfreyová říkala, že se v sedmém ročníku pořádají Lékouzelnické přípravné kurzy." Severus se ho prohlédl a ušklíbnul se.

„Ne."

„Ne?" opakoval nevěřícně Harry. „Proč ne?"

„Protože ne," odpověděl rázně Severus. „Tu vodu tam vyrábíš nebo co tam děláš? Kdyby ti to takhle dlouho trvalo u Svatého Munga, moc lidí bys tam nezachránil," poznamenal posměšně.

„Pff, to bys ještě viděl!" odfrknul si Harry a zalil ohřátou vodou dva šálky s čajem.

„Skvěle. Čekám na to, až mě oslníš," rýpnul si Severus. Harry se rozhodnul ho vzít za slovo. Zadíval se do krbu, kde dohoříval oheň a za pár vteřin se rozhořel takovou silou, až se Severus na pohovce instinktivně zaklonil vzad.

„Jsi už dostatečně oslněný?" zeptal se ho Harry sladkým hlasem, když před svého strýce pokládal čaj.

„Až moc."

„No tak si ž konečně rozmysli, co vlastně chceš!"

*****

Severus chtěl už jen jedno. Aby se vzpamatoval i jeho kmotřenec. Jenže když se po víkendu vrátili do učebního procesu, jeho kmotřenec se mu vyhýbal, jak mohl. Po jejich úterní hodině Lektvarů mu však už Draco neunikl.

„Pane Malfoyi," zavolal si ho k sobě po hodině. Jeho kmotřenec zůstal nedobrovolně v učebně.

„Co mi chceš?" zeptal se ho Draco, když osaměli.

„Chci vědět, jak ses rozhodl."

„To není tvoje věc," odsekl Draco. „A vůbec – nemám s tebou mluvit." To Severuse nepřekvapilo.

„To ti každý den píše tvá matka?" zeptal se ho Severus.

„Píše mi i otec. Jsi zrádce a mám zapomenout na to, že jsi mým kmotrem," odpověděl mu Draco vyrovnaně. „A že když budu chtít, můžu Bradavice opustit klidně hned zítra."

„Hmm, cos mu na to napsal?" zajímalo Severuse. Draco však zůstal mlčet. „Cos rodině napsal? Že se staneš Smrtijedem? Že na nic jiného ani nečekáš?" Stále bez odpovědi. Draco se zahleděl na lahvičky lektvarů všelijakých barev, které byly vystaveny za Severusem na polici.

„Ještě jsem jim od Prasinek nenapsal," přiznal Draco nejistě, když bylo ticho příliš dlouhé. Severuse toto zjištění zarazilo. Pokud jim Draco ještě nenapsal, znamenalo to, že váhá.

„Proč?"

„Ptáš se proč? Možná proto, že mi lžou? Nevím... nevím, co napsat."

„Nemusíš psát nic," radil mu Severus.

„Od tebe už rady nechci. Když jsem chtěl, taky jsi mi lhal. Už musím jít," otočil se Draco od katedry a vydal se z učebny ven. Severus jen sledoval, jak mu mizí ze dveří.

*****

Harry neměl z ničeho větší radost, než když se vztahy s jeho strýcem vrátily do starých kolejí. Z čeho měl však stále těžkou hlavu, byl dopis, který před pár dny obdržel od Fideliuse. Pořád si lámal hlavu, co chtěl starý kouzelník svými slovy Harrymu naznačit, a už se zdálo, že mu bude muset vážně napsat, když o několik dnů později obdržel od známé sovy další dopis.

Harry rozložil pergamen před sebe a zastavil se mu dech. Udiveně vzhlédl k sově, která nebyla sovou, a která byla zjevně o něco napřed než oni. A málem se mu zastavil dech podruhé, když se ve dveřích Velké síně objevilo asi šest bystrozorů.

Velká síň utichla. Studenti si začali dokonce stoupat, aby si pozorně prohlédli skupinu strážců zákona, kteří si to rázným krokem mířili prostředkem Velké síně přímo k učitelskému stolu, v jehož středu seděl Albus Brumbál.

Ne, neseděl, Albus Brumbál už nyní stál a přimhouřeným pohledem sledoval skupinu bystrozorů.

„Dobré ráno, pánové. Mohu vědět, čím jsme si vysloužili tu poctu?" zeptal se ředitel do ztichlé síně. Nikdo ani nedutal.

„Dobré ráno, pane řediteli. Zde," předal první z bystrozorů, vysoký tmavovlasý muž, listinu s pečetí ministerstva do rukou řediteli školy. Všem ostatním, kteří na ni nedohlédli, však nahlas ozřejmil, v jaké záležitosti přišli. „Jedná se o příkaz k zatčení profesora Severuse Snapea. Důvodem je podezření z podpory Toho, jeho jméno nesmíme vyslovit, aktivní smrtijedské činnosti, a s tím související vraždy několika mudlů. Profesor Snape s námi odejde okamžitě."

Velkou síní se ozvalo několik zřetelných zalapání po dechu. Jedno takové vyšlo i z Harryho. S otevřenou pusou zůstal zírat na bystrozory, načež pohledem opět sklouznul k dopisu v ruce.

Vy ani váš strýc nesmíte opustit školu. Vy-víte-kdo vás čeká.

A. A. F.