Severus netrpělivě čekal na Draca, ale ten nepřicházel. Čekal na ředitele, ale ani ten nepřicházel. V prvním případě ho napadlo, že Harry Dracovi jeho vzkaz nevyřídil. Asi si dokázal představit, že to Harrymu nebylo moc po chuti, ale vzhledem k tomu, co udělal, doufal, že teď se bude snažit Severusovi zavděčit aspoň tím, že udělá, co po něm chce. Proč už tady skoro dvě hodiny tedy čeká? Měli volnou hodinu místo Lektvarů, takže z časových důvodů to nebylo. Z toho vyplývalo jen jedno. Že Draco nepřišel, protože nechtěl.

Nepřítomnost ředitele ho však iritovala snad ještě víc. Pro něj žádné zdůvodnění neměl. I když možná, že prostě taky nechtěl. Nemohl se Severusovi podívat do očí? Ne, to hned zavrhnul – pro Brumbála to nic neznamenalo. Jistě mu to odůvodní těmi jeho sluníčkovými řečmi o tom, jak to vše dělal pro Harryho dobro. Oh, byl na něj tak naštvaný! Ne na Harryho, ale na Brumbála. Možná bylo dobře, že nepřišel. Ještě nějaký čas Severusovi potrvá, než to celé stráví, a pak bude teprve pro Brumbála bezpečné sem přijít.

*****

Harry vzkaz Dracovi samozřejmě vyřídil. Trochu tím oživil jinak nezáživné chvíle při snídani ve Velké síni, když zamířil ke zmijozelskému stolu a zastavil se u Malfoye. Nejen studenti Zmijozelu byli jeho přítomností zaskočeni. Vzhledem k tomu, že Bradavicemi kolovaly nejedny zvěsti o tom, co se včera stalo, byla překvapivá už jen samotná Harryho přítomnost, protože od včerejšího poledne ho nikdo nikde neviděl.

Malfoy však jako jediný Harrymu nevěnoval žádnou pozornost. S nic neříkajícím výrazem stále hypnotizoval svůj talíř, zpod něhož vykukoval nějaký dopis, a na svého rivala se ani nepodíval. Harrymu to ale bylo jedno. Nemusí ho vidět, stačilo mu, že jej uslyší.

„Mám ti od madam Pomfreyové vyřídit, že jsi očekáván na ošetřovně." Nic. Žádná odpověď. „A je to důležité," dodal důrazněji, když Malfoy nijak nereagoval.

„Mluvil jsi s ní?" zeptala se ho nějaká tmavovlasá dívka u stolu. Harryho její zájem překvapil.

„Ano," odpověděl po chvíli a chystal se k odchodu, ale k jeho údivu byl děvčetem zastaven.

„Neříkala, jak je na tom profesor Snape?" Harry nikdy nepředpokládal, že by se ho někdo ze Zmijozelu mohl na cokoliv ptát, aniž by v tom nebyly stopy zášti nebo nenávisti. V tuto chvíli se však k němu zraky mnohých upíraly s neskrývaným zájmem.

„Mám za to, že jsem profesora Snapea slyšel se s madam Pomfreyovou o něčem dohadovat, takže bych řekl, že je na tom docela dobře," řekl nakonec vyhýbavě Harry a neuniklo mu, jak mnoho studentů u stolu pookřálo.

„Prej si tvrdil, že mu to udělal nějaký Smrtijed!" vykřikl Zabini. Malfoy konečně zvednul hlavu a střelil pohledem nejprve po Zabinim a následně i po Harrym.

„Tvrdil," odsekl na to konto pouze Harry a vydal se od zmijozelského stolu pryč. Rozhodně neměl náladu se s nikým pouštět do nějakých roztržek. Byl si jistý, že by to nemuselo dopadnout dobře.

Harry zamířil ke svému kolejnímu stolu, kde na něj čekali Ron, Hermiona a Ginny. Ještě než se k nim ale usadil, byl zastaven profesorkou McGonagallovou.

„Pottere, ráda bych si s vámi ještě promluvila. Můžete se po snídani zastavit v mém kabinetu?" Harry se podíval na jídlo na stole a bylo mu jasné, že by tu jen marnil čas. Pořád měl ještě nervy na dranc z toho všeho, co se za posledních 24 hodin stalo, a jídlo bylo to poslední, po čem toužil. A také dotazy spolužáků, kteří se očividně nemohli dočkat, až se ke stolu usadí.

„Už jsem něco jedl," zalhal Harry. „Můžu jít s vámi rovnou." Harryho přátelům se jeho rozhodnutí zjevně nelíbilo, protože čekali na nejnovější zprávy z ošetřovny, ale to bylo Harrymu fuk. S profesorkou McGonagallovou odešel rovnou k ní.

*****

„Posaďte se, Pottere," pokynula mu vedoucí jeho koleje. Harry se tedy posadil na židli naproti ní. „Pan ředitel Brumbál říkal, že je profesor Snape - Severus," opravila se při vzpomínce na jejich příbuzenský vztah, „že je již mimo nebezpečí."

„Před chvílí se probral," informoval ji Harry. Profesorka McGonagallová si přiložila ruku na srdce.

„To mě moc těší," pověděla upřímně. „Brumbál chtěl, abych vám vyřídila, že se dnes vpodvečer bude konat mimořádná schůze Řádu," pokračovala již o něco vážněji. Harry tušil, proč její nálada tak poklesla. Oběma bylo jasné, že to Harry na schůzi nebude mít jednoduché. „Předmětem schůze bude kromě vašeho zásahu u Tančícího koně i situace pana Malfoye."

„Malfoye?"

„Včera s ním měl pan ředitel jistý pohovor. Více však chce sdělit až na schůzi." Jistě. Pohovor v ředitelně, do něhož Harry tak nečekaně vpadnul. Jestli hodlá Brumbál oznámit, že se Malfoy rozhodnul přidat k jejich straně, skočí Harry z Astronomické věže. Tak ne, neskočí, jak věděl, stejně by to bylo k ničemu, ale asi se z toho bude vzpamatovávat celé léto! Bože, snad s ním nebude muset sdílet ložnici na Grimmauldově náměstí! Nebo půjde k Severusovi? Bude novým špehem? Harrymu se střídaly v hlavě myšlenky, jedna horší než druhá. Ale bylo to všechno tak nepravděpodobné, vždyť to byl Malfoy, zrovna Malfoy! „Posloucháte mě, Pottere?" uslyšel najednou hlas McGonagallové.

„E- ano," vrátil se Harry zpět do reality. „Jen jsem se zamyslel. Co jste říkala?"

„Harry," spráskla ruce profesorka McGonagallová a mile se na něj pousmála, „vím, že včerejšek pro vás byl těžký. Poppy – madam Pomfreyová mi včera sdělila, s jakým nasazením jste jí celý den pomáhal. Je skvělé, že se jí na poslední chvíli podařilo Znamení zla zneutralizovat." Harry si myslel, že špatně slyší.

„Prosím?" zeptal se jí překvapeně.

„Byl jste snad u toho, ne?" zeptala se ho na oplátku zmateně McGonagallová. „Ředitel Brumbál říkal, že jste byl na ošetřovně až do rána. Jistě to pro vás bylo náročné."

„Ehm, jo. Ano, byl jsem u toho," souhlasil nakonec Harry. Takže ho z toho Brumbál vynechal. Ani v nejmenším mu nezazlíval, že zásluhy za záchranu Severusova života připsal bradavické ošetřovatelce, nikdo si to nezasloužil víc, ale do jakého světla to stavělo jeho? Harryho Divoká magie je samozřejmě tabu, ale Harrymu to prostě vadilo. Vadilo mu vše, co Brumbál těmi svými intrikami způsoboval.

Harrymu bylo jedno, že nechal trpět jeho, na tom nezáleželo, ale že nechal trpět Severuse, to bylo neodpustitelné! V Řádu si ho Brumbál určitě ještě podá a Harry z toho vyjde jako ten nejhorší – už zase. Harry to viděl úplně zřetelně! Kdyby nebylo skvělé péče Poppy Pomfreyové, Severus by už Harryho vinou nebyl mezi živými. Harry neuposlechl a šel do Prasinek, Harry si chtěl hrát zase na hrdinu, Harry nechal utéct tři Smrtijedy, Harry zavinil, že Severus už nemůže být špehem, Harry měl málem Severuse na svědomí, ach ten hrozný Harry! A na druhé straně ten úžasný, všem pomoci se snažící Brumbál!

„Harry, jste pořád myšlenkami jinde," upozornila ho zase McGonagallová.

„Omlouvám se-"

„Víte co, stejně jsem vám to chtěla navrhnout. Vynechte dnes vyučování. Lektvary vám odpadají, z Obrany a Formulí vás omluvím. Máte v hodinách výborné výsledky, určitě látku doženete. Využijte těch tří dnů volna, abyste se dal dohromady." To byl pro Harryho přijatelný návrh. Možná si v noci na pár hodin zdřímnul, ale pořád měl ze všeho příliš těžkou hlavu.

„Děkuji, asi to bude nejlepší," souhlasil Harry a profesorka McGonagallová se na něj pousmála.

„Zajděte si na vzduch, udělá vám to dobře. Dnes je venku obzvlášť krásně," doporučila mu a Harry se zvednul k odchodu. „Harry," zavolala na něj ještě McGonagallová, „zkuste si nebrat případné poznámky od jistých členů na schůzi příliš osobně." Nejspíš tím myslela Moodyho, napadlo Harryho. Pak už jen vděčně přikývnul a odešel.

*****

Harry si vzal doporučení profesorky McGonagallové k srdci a vydal se k jezeru. Chtěl být co nejdál od všech a v klidu si promyslet, co bude dělat dál. Severus má na něj očividně zlost, čemuž se tedy Harry nedivil. Čekal, že ho nepřivítá s otevřenou náručí. Zklamal ho. Už zase. Takže co teď? Nejspíš dá Severusovi čas. Madam Pomfreyová mu asi řekne, co se doopravdy stalo. Čekal, že i Brumbál bude v tomto ohledu upřímný, i když ten si teď myslí, že může všechno.

Dojde to taky Severusovi? Že ho Brumbál využil? Možná ano. Harry byl zvědavý, co na to bude říkat, ale jen tak se to asi nedozví. Až s ním bude chtít Severus mluvit, určitě to nějak zařídí. Harry se mu vnucovat nebude, očividně má teď jiné zájmy, svého kmotřence například.

Co asi teď dělají? Severus se Malfoyovi omlouvá, že mu lhal, a Malfoy se nemůže vzpamatovat z toho, že je, jak Harrymu říkal, odepsanej. Severus mu slibuje podporu a nabízí mu, že může zůstat u něj. Na rozdíl od Harryho, který bude muset zase k Dursleyům. Bože, jak bylo tohle nespravedlivé!

Mrzelo ho to. Pochopitelně, že ano. Chtěl toho Severusovi tolik říct. Ale nemůže, protože on si teď povídá s Malfoyem, kterému bylo celý včerejšek úplně ukradený, jestli Severus umře nebo ne. Ale na to by teď neměl myslet. Hlavní bylo, že Severuse zachránili. To bylo nejdůležitější. Nevěděl, co by dělal, kdyby umřel. Vůbec si to nedovedl představit. Jen ta myšlenka ho včera úplně ničila. Ta myšlenka a Brumbál. Harry ho tak nenáviděl! Na schůzi se mu vůbec nechtělo. Nechtěl ho tam vidět. To jeho přetvařování, ty jeho lži! Jedině... jedině, že by se Harry postaral o to, aby to nekonečné přetvařování už skončilo...

Harry se chytnul myšlenky, která se mu právě zrodila v hlavě. Nejspíš si tím u Severuse moc nepomůže, ale copak to může být ještě horší? Severuse teď pravděpodobně Malfoye přemlouvá, aby zůstal s ním, takže co? Už ze sebe nenechá dělat idiota, nebude už Brumbálovou loutkou, se kterou si může hrát, jak se mu zlíbí. To, co včera Severusovi udělal, to bylo přes vrchol toho, co byl Harry schopný vydržet. A taky to dá dnes večer jasně Brumbálovi najevo.

„Harrry Potteeer," vytrhnul ho najednou z myšlenek zvláštní hlas. Harry stále seděl u jezera, schovaný za stromem daleko od zbylých studentů, kteří také vyrazili ve volné hodině ven. Proto byl překvapen, když ho někdo oslovil. Harry se začal rozhlížet kolem, ale nikoho neviděl.

„Harrry Potteeer," ozvalo se znovu a nyní už si byl Harry jistý, že ten hlas přicházel od jezera. Seděl asi dva metry od vody, a když začal zkoumat břeh, kde se voda stýkala s pískem, uviděl, jak na něj hledí dvě malá očka. Byla zasazena v hnědozelené šupinaté hlavě, z níž vyrůstaly dva malé rohy. Dlouhé, úzké, slizké tělo se ztrácelo ve vlnkách, které na břeh pravidelně doléhaly. Tím, kdo ho oslovil, byl podle všeho vodní had.

„To jsi mluvil ty?" zeptal se ho Harry překvapeně. Had s rohy na hlavě plynule přikývnul. Harry si to neuvědomoval, ale bylo jisté, že i on sám právě musel hovořit hadím jazykem. Co mu ten had může chtít? A jak zná jeho jméno? I když – kdo ho nezná, že?

V tu chvíli ale upoutalo Harryho pozornost něco, co se pohybovalo v dálce na hladině. Byla to ona – ta vodní žena, kterou viděl posledně. Její hlava vykoukla z vody a na Harryho se usmála. Tentokrát si Harry všimnul, že měla v dlouhých tmavých vlasech zapletenou čelenku z perel. Harry netušil, jakou hierarchii vodní lidé v tomto jezeře mají, ale určitě měli nějakého vládce. A pokud nějaká vodní žena nosila takovou čelenku, nejspíš k tomu vládci měla blízko. To bylo něco, co Harryho povzbudilo. Usmál se na ni a pak si uvědomil, že ji sleduje i ten had, se kterým Harry právě mluvil. Had s vodní ženou se na sebe upřeně dívali, načež vodní žena zmizela pod hladinou a had se obrátil zpět k Harrymu.

„Mááá paní Anichééé tě zzzdraví, Harrry Pottereee," zasyčel had na Harryho.

„To byla ta vodní žena?" zeptal se ho Harry. Had opět přikývnul. „Ty... jí rozumíš? Mluvíš i jazykem vodních lidí?"

„Mluvííím jen jedníííím jazzzykem. Tím, kterým dokážeššš mluvit i ty," odpověděl had. „Sss mou paní Anichééé hovořííím jinak."

„A jak?" Harry nechápal, jak jinak může vodní had s jinou vodní bytostí mluvit. Možná ale voda přináší i jiné možnosti, o kterých ještě nevěděl. Z tohoto omylu byl však rychle vyveden.

„Oččči jsssou bránou k myšššlenkám." Harry se zamyslel. S tou vodní ženou, Aniché, se na sebe dívali, než k Harrymu promluvil. Dokázali se snad dorozumívat nitrozpytem? Už kdysi četl, že to nějaký kouzelný tvor dokáže, ale vodní had?

„Umíššš číst sssvé paní myšššlenky?" Had přikývnul. „A ona tobě?" Znovu přikývnul. Harrymu to v tu chvíli došlo. Tímhle musel Duch Bradavic myslet to, když říkal, že Harry Brumbála potřebovat nebude, až bude chtít s vodními lidmi mluvit. Ovšem! Může s nimi mluvit skrz jejich hada, protože je Hadí jazyk. A vodní hadi zjevně hadí řeč také používat dokázali. Snad bude Severus rád, až se dozví, že do Londýnského akvária už kvůli tomu muset nebudou, protože velkou neznámou Harry právě rozluštil. I když teď stejně hrozilo, že už s ním Severus nebude chtít nikdy nikam.

„Vzzzkazzzuje mi ješšště něco?" zajímal se Harry. Přece by mu toho hada neposílala jen kvůli tomu, aby ho pozdravila.

„Paní Anichééé sssi myssslí, že přítel hradu je i náššš přítel."

„To jsssem!" přisvědčil Harry okamžitě. Takže o tom, že se stal Patronem Bradavic, pravděpodobně vědí.

„Když ssse zzzjeví nový přítel, zzzjeví se i nebezpečí."

„Chyssstá ssse boj," dal mu za pravdu Harry.

„To bývááá," zasyčel opět had. „Lid mé panííí také v boji zzztrácííí." Byl to důvod, proč se ta žena rozhodla Harryho kontaktovat? Chtěli od něj pomoct?

„Můžžžeme sssi pomáhat. Abychom zzztráceli všššichni méně," navrhnul Harry a had po chvíli přikývnul.

„Mááá paní Anichééé sssi to myssslí. Je přítel hradu tedy náššš přííítel?" ptal se ho had.

„Jsssem," ujistil ho opět Harry.

„Dobrááá, má paní ssse ješšště ozzzve," sdělil had a chystal se zmizet také pod hladinou.

„Počkej!" zavolal ale na něj ještě Harry. Had se zastavil a hlavu natočil zpět k němu. „Jak ssse jmenuješšš?"

„Etusss."

„Těšššilo mě, Etusssi." Pak už Harry hada nikde neviděl. Za poslední rok zažil několik hodně zvláštních setkání, ale tohle patřilo k těm nejzvláštnějším. Vodní had Etus, který se mohl dorozumívat pomocí nitrozpytu. Dokázal by číst myšlenky i Harrymu nebo to dovedl pouze s vodními lidmi? Možná o tom Severus bude něco vědět. Ať šlo o cokoliv, vždycky věděl všechno. A pak si Harry opět uvědomil, že v nejbližší době mu beztak asi nejspíš neporadí...

*****

„No ne, čemu za to vděčím? Vzpomněl jste si, že také žiju?" přivítal Severus nadmíru vřelým způsobem Albuse Brumbála, jakmile vstoupil na ošetřovnu. Bylo již po obědě a Severusova nálada se s každou uplynulou vteřinou zhoršovala.

„Byl jsem obeznámen, že ses již probral, chlapče," spustil Brumbál. Severus nad tím oslovením musel protočit očima. „Bohužel jsem měl několik hovorů s Amélií, na ministerstvu není situace zrovna růžová. Také jsme probírali ten včerejšek-"

„Podívejte, mě absolutně nezajímá, co si s paní ministryní ve svém čase vyprávíte. Mně zajímá jedno: Proč jste to Harrymu udělal?!" Brumbál se zarazil a otočil se k ošetřovatelce, která je mezi dveřmi své pracovny bedlivým zrakem pozorovala.

„Můžeš nás, prosím, omluvit, Poppy?" Ošetřovatelka ani neodpověděla a zmizela za dveřmi. Brumbál se vrátil zpět k Severusovi. „Teď jsem jaksi nepochopil tvou otázku, Severusi. Něco jsem provedl Harrymu?"

„Myslíte si, že jsem idiot?" zeptal se ho Severus nebezpečně.

„To dozajista ne. Čekal jsem, že se zeptáš, proč jsem to udělal tobě, ale Harrymu jsem nic neudělal." Tak tohle bylo na Severuse příliš.

„O mě tu přeci vůbec nejde! Je mi jedno, jak dlouho jste se rozhodl mě nechat Voldemortem mučit, koneckonců jsem byl mimo, ale je vám snad jasné, že to v první řadě mučilo Harryho. Čekal na to, až umřu!" Brumbál se posadil na židli vedle Severuse a složil si ruce do klína.

„Chceš mě obviňovat z toho, že jsem tvému synovci neřekl, co má dělat? Nepoukazoval snad Harry již tolikrát na to, že je schopný rozhodovat se sám za sebe? Za měsíc již bude plnoletý. Je na čase, aby se naučil nést za svá rozhodnutí také následky." Brumbál byl naprosto klidný, což se o Severusovi říct nedalo „Tobě se samozřejmě omlouvám, ale jak jsi sám upozornil, byl jsi v bezvědomí. Pokud bys nebyl, samozřejmě bych tak daleko nezašel."

„A to říkáte s úplně klidným svědomím?" zeptal se ho nevěřícně Severus.

„Harry se včera rozhodl porušit naše nařízení. Musí vědět, kam až jeho neuvážené kroky mohou vést," trval si na svém Brumbál. „Nebo snad jeho jednání schvaluješ?"

„Víte dobře, že ne. Ale rozhodně bych použil jiný způsob jeho potrestání-"

„A jakýpak?" přerušil ho Brumbál. „Nechal bys ho týden čistit kotlíky? Pomáhat panu Filchovi? Nebo bys mu zakázal létat na koštěti? Co z toho by ho mělo před jeho jednáním varovat?"

„Určitě bych ho netýral tím, že přijde o posledního blízkého člověka, kterého sotva našel. Obzvlášť, když jednoho teprve před rokem ztratil! Krucinál, vždyť víte, jak zle na tom Harry byl! Čeho jste tím chtěl dosáhnout? Zdeptat ho ještě víc? Máte pocit, že toho vytrpěl málo?" Severusův hlas nabíral na obrátkách, ale Brumbál na sobě nedal ani v nejmenším znát, že by se ho to nějak dotklo.

„Harry to mohl zastavit o dost dřív. Nikdo nemůžeme za to, že si nevzpomněl na svou největší sílu, to je pouze jeho odpovědnost. Někdy může nastat situace, kdy zůstane Harry pouze sám. Musí se naučit spoléhat jen sám na sebe."

„Víte co, jděte si už s těmi vašimi výukovými metodami, co na mého synovce roky praktikujete, někam do háje," řekl mu Severus tichým výhružným hlasem. „Už jste udělal dost. Teď, když dovolíte, jej budu vychovávat sám. A je mi jedno, že už bude podle zákona plnoletý. Vy už ho dál ničit nebudete." Brumbál už nevypadal tak klidně jako před chvíli. Vstal od Severusovy postele a jednou rukou si uhladil hábit.

„Asi bys měl vědět, že jsem včera hovořil s panem Malfoyem," oznámil mu odměřeným tónem Brumbál.

„S Dracem?" Severuse nepřekvapilo, že Brumbál náhle změnil téma. Možná pro něj dobře.

„Zajisté bude ještě potřebná tvá intervence. Ten chlapec je rozpolcený mezi svou povinností vůči rodině a svým vlastním přesvědčením," odvětil Brumbál. „Nebyl moc sdílný, pochopitelně má strach, co teď s jeho rodinou bude. Nu, zřejmě tě brzy navštíví. Harryho ranní návštěva u Zmijozelského stolu na něj, doufejme, zapůsobila. A nejspíš nejen na něj." Potom se pomalým krokem vydal ke dveřím z ošetřovny. U nich se však ještě otočil. „Nemysli si, že to pro mě včera bylo lehké. Ať Harry udělal cokoliv, také mi na něm záleží. Teď mi to nejspíš nebudeš věřit, ale bylo mi ho vážně líto. Jenže udělat jsem to musel. Jsem si jistý, že ho to posílilo. Protože pokud chceme, aby vyhrál, musí být silný." Severus tohle nepotřeboval slyšet. Zakroutil hlavou a mávnul k řediteli rukou, posílaje ho tak pryč. Brumbál tedy nečekal, a odešel.

„To určitě," zavrčel Severus následně do polštáře, když osaměl. „Tobě ho tak někdy bylo líto."

*****

Harry se po večeři chystal odejít za profesorkou McGonagallovou, měl se s ní dopravit na schůzi Řádu. Ron s Hermionou ho v pokoji pozorovali s obavami v očích. Neřekl jim o svém plánu, ale byli si vědomi toho, že to Harry nebude mít snadné. Obzvlášť poté, když se i Ron dozvěděl, jak se Brumbál včera vůči Harrymu zachoval.

„To je fakt zmetek-"

„Rone," okřikla ho pohoršeně Hermiona.

„Nechceš se ho zastávat, že ne!"

„Samozřejmě, že ne. Bylo to od Brumbála nezodpovědné. A vůči Harrymu i profesoru Snapeovi kruté."

„To je taky dost, že to jednou uznáš," vmetl jí do tváře Ron.

„Už když jsme se dozvěděli, co Brumbál udělal vloni, jsem se přeci postavila za Harryho!" namítala Hermiona.

„Nechte toho," požádal je tišším hlasem Harry. „Už budu muset jít. Můžete – můžete mi popřát štěstí?" zeptal se jich náhle, až to jeho přátele překvapilo.

„Tak snad se tě tam taky někdo zastane, ne? Mamka je nenechá, aby tě rozcupovali na kousky," ušklíbnul se na něj Ron.

„Však já je taky nenechám. Možná nakonec nebudou chtít rozcupovat mě, ale někoho jiného," nadhodil ledabyle Harry.

„Jak to myslíš?" zajímala se zaskočeně Hermiona.

„Jak jsem to řekl."

„Chceš jim říct, co Brumbál udělal?" napadlo chytře Hermionu. „Ale... jak to uděláš, aniž bys přitom nezmínil, co dokážeš?" Harry se na ni chvíli díval, přičemž nakonec pokrčil rameny.

„Jak? Snadno. Prostě to zmíním," oznámil jim vyrovnaně Harry a zamířil z pokoje ven. Hermiona se vzpamatovala asi za pět vteřin a rozutekla se za ním.

„Harry!" zavolala na něj a chytla ho za ruku, čímž ho zastavila. „To nemůžeš!"

„Můžu. Brumbál už mi nebude určovat, co můžu nebo nemůžu komu říct," šeptal jí na schodech tichým, rozčileným hlasem. „V první řadě je to moje věc!"

„Ale co utajení!" naléhala na něj dál.

„A komu jinému bychom měli věřit, když už ani lidem v Řádu ne? Taky pro Brumbála denně nasazují životy. Mají právo vědět, na čem jsou. Na čem všichni kouzelnici jsou!" Hermiona zavřela pusu a chvíli si Harryho bezradně prohlížela.

„Já... nevím. Ještě bych to asi promyslela, Harry. Možná máš pravdu, ale... proč se unáhlovat?"

„Proč? Protože už toho mám akorát dost," řekl Harry a odešel do kabinetu profesorky McGonagallové, odkud se společně přenesli na Ústředí Řádu.

*****

„Poppy, kde mám své osobní věci, co jsem měl u sebe?" volal Severus přes celou ošetřovnu. Madam Pomfreyová byla u sebe v pracovně, kde se většinu času zdržovala. Otráveně vykoukla ze dveří a pohledem Severuse probodla. Severus pochopil, že už ji nejspíš obtěžuje, když po ní každých deset minut něco chce. Co měl ale dělat, když mu nedovolila skoro ani vstát. Ještěže si vymohl právo dojít si alespoň sám na záchod. Prvně Poppy trvala na tom, že ho bude doprovázet.

„Osobní věci?"

„Měl jsem tam takové malé zrcátko," upřesnil Severus, ale hned toho litoval. Poppy se na něj mile pousmála.

„Žádný strach, Severusi. Na ošetřovně nikdo nevypadá jak z titulní strany Týdeníku čarodějek." Severus se musel několikrát nadechnout, než dokázal procedit skrz zuby:

„Nepotřebuji si kontrolovat, jak vypadám. To přece vím i bez zrcadla. Bylo to komunikační zrcátko." Severus by dal ruku do ohně za to, že si Poppy právě oddechla.

„Osobní věci bys měl mít v šuplíku u nočního stolku. A doufám, že tím hodláš kontaktovat Harryho."

„To je snad moje věc," odseknul Severus.

„No, já jen že to tvoje ‚Neboj, však on zase přijde' nějak neplatí. Už je po sedmé a Harry nikde. Měla jsem pro něj poslat, jak jsem chtěla," trvala stále na svém Poppy.

„Tak dorazí zítra," řekl Severus a doufal, že už mu dá Poppy pokoj.

„Zavolej ho a řekni mu, ať přijde ještě dnes. Hodláš tedy volat jemu?" vyzvídala znovu ošetřovatelka.

„Ne, jdu asi volat Weasleymu nebo Grangerové!" vyprskl Severus, když ze šuplíku zrcátko vytahoval. Pohled bradavické ošetřovatelky se rozzářil.

„Pak je vše v nejlepším pořádku. Tak by to tu mělo být," usmála se na něj a zmizela zase u sebe. Severus však do zrcátka nic říct nestihnul. Mezi dveřmi se totiž objevil jeho kmotřenec.

*****

Harry vcházel do jídelny na Grimmaludově náměstí se smíšenými pocity. Někteří členové jej zdravili jako obvykle. Taková Tonksová však při pozdravu na tváři vyloudila něco jako lítostivý úsměv. No, dalo se čekat, že bystrozorové budou informovaní. A Remus podle všeho taky. Seděl již na svém místě a k Harrymu ani nevzhlédl. To Harryho příliš nepřekvapilo. Již předem počítal s tím, že Remus bude jeho jednáním zklamán. Opět.

„Čau, Harry! Kde máš strejdu Snapea?" zeptal se ho přes celý stůl Fred. Několik lidí u stolu se pousmálo, jiní však zůstali vážní.

„On... leží na ošetřovně," řekl Harry po pravdě. Paní Weasleyová se zarazila a překvapeně se ohlédla po Harrym.

„Na ošetřovně?" zeptala se zmateně.

„Copak, neuhlídal nějakého studentíka?" zasmál se George, načež mu jeho matka vrazila pohlavek.

„Ale bude v pořádku, že ano?" ptala se hned s obavami.

„Jistě, bude," přikývnul Harry a pokusil se o něco, co mělo připomínat úsměv. Paní Weasleyové opravdu nechtěl přidělávat starosti. Ale asi jí je i tak přidělá.

„Dobrý den," pozdravil všechny Brumbál, když vešel do jídelny. S několika lidmi si podal ruku a zamířil do čela stolu. Harry seděl a ani se na něj nepodíval. Za to si všimnul, že už ho nějakou dobu sleduje Remus. „Prosím o klid," zvolal ředitel Bradavic, aby tak umlčel poslední hříšníky. „Dnešní schůzi jsem svolal z důvodu, že nastaly jisté komplikace, o nichž byste měli vědět." Všechny oči kromě Harryho se upíraly k vůdci Fénixova řádu. „Včera dopoledne došlo k jisté události, která zapříčinila, že náš drahý Severus skončil ve velmi vážném stavu na ošetřovně." Ano, když šlo o to věci co nejvíce zdramatizovat, byl Brumbál tou pravou osobou.

„Ale-"

„Nech mě to doříct, Molly, děkuji," utišil Brumbál paní Weasleyovou deroucí se o slovo.

„Jak víte z předešlé schůze, v Prasinkách se u Tančícího koně nacházeli Bellatrix a Rudolfus Lestrangeovi a Lucius Malfoy. Také si jistě všichni vzpomínáte, že jsem zamítnul Harryho žádost o to, abychom tyto tři Smrtijedy dopadli. Zachování Severusovy pozice jako špeha u Voldemorta jsem považoval za nejdůležitější. Velice mne proto mrzí, že Harry," podíval se Brumbál přímo na něj, „toto mé přání neakceptoval, a vydal se do Prasinek na vlastní pěst." Harry měl ve tváři tak klidný výraz, že jím mohl směle konkurovat tomu jeho. Ani ho nerozhodilo, když se pozornost všech upřela na něj, a když si mezi sebou někteří začali šeptat. A někteří ani nešeptali.

„Zbláznil ses snad, kluku?" vykřikl Alastor Moody.

„Klid, Alastore," žádal ho Brumbál. „Na diskuzi bude ještě času dost." Tedy s nadávkami na viníka počkejte, až domluvím, přeložil si Harry. Brumbál následně popsal celou situaci, až do té chvíle, kdy se Harry se Severusem a Dracem přemístili KE škole, nikoliv do školy, jak se to stalo doopravdy.

Většinu pochopitelně zaujal postoj Draca Malfoye, ale i na to měl Moody co hned říct.

„Je to Malfoy, nikdy svou rodinu nepodrazí! Pro ně jsou prachy to nejdůležitější. Co by mu asi tak zbylo, kdyby se od maminky a tatínka trhnul?" nadhodil se sarkasmem bývalý bystrozor.

„Já ani nechci pomyslet na to, co by se s tím chlapcem stalo, kdyby se tam vrátil. Jak by se mu, chudákovi, asi pomstili?" zajímala se Molly. Harry celou dobu mlčel a nezapojoval se. Brumbál popsal scénu u Tančícího koně téměř přesně, i to, že měl Harry všechny tři Srmtijedy plně pod kontrolou, než tam Severus a následně i Draco dorazili.

Ale pak Brumbál pokračoval. Voldemort odhalil zrádce a Znamení zla ožilo. A Severuse dlouhé hodiny do rána mučil. Harry znovu musel ocenit, jak skvělý je Brumbál vypravěč, zvlášť když jde o tak dramatické scény. Hrdinský zásah madam Pomfreyové si dokonce vysloužil u stolu potlesk. I Harry zvedl své dlaně k potlesku a věnoval přitom Brumbálovi malou poklonu. Vždy tvrdil, že byl Brumbál skvělý herec, a za to si vážně potlesk od Harryho zasloužil. Brumbála to pochopitelně zarazilo. A tak Harry využil své chvíle a vstal.

„Děkuji," pověděl Harry poklidně opět k Brumbálovi, jenž ho ostražitě sledoval. „Oceňuji váš nezaujatý postoj k věci, vážně. A především váš postoj ke mně, vaši nehynoucí starost, kterou mi vyjadřujete... chtěl jsem říct od narození, ale asi bych se měl opravit a říct od té doby, co jste se dozvěděl obsah Věštby, který mou osobu určil jako jedinou, která může Voldemorta porazit." Proč s tím dělat drahoty. Harry se rozhodnul neotálet. Ještě by mohl Brumbál přijít na to, kam míří, a mohl by ho zastavit. Ale teď už měl po srandě. A všichni u stolu očividně taky.

Členové Řádu zírali jako opaření střídavě na Harryho a na Brumbála. Tvář ředitele zvážněla a byly v ní patrné stopy hněvu.

„Je to tak," pokračoval po odmlce Harry. I on dokázal některé chvíle pořádně zdramatizovat. Aby ne, vždyť měl dnes a denně u Brumbála na očích, jak se to dělá. „Jsem Vyvolený. Jeden z nás musí zemřít rukou toho druhého, protože ani jeden z nás nemůže být živ, pokud druhý zůstává na živu. Snad jsem to řekl přesně, nebo ne?" pousmál se Harry na Brumbála.

„Řekl," souhlasil bezvýrazným hlasem Brumbál.

„Ještě aby ne!" zvolal Harry. „Ta Věštba je mou noční můrou už asi rok. Tedy přesněji od toho dne, kdy jsem se bláhově vydal na ministerstvo, a zemřel Sirius. Nic po ztrátě blízké osoby nepovzbudí víc, než když vám řeknou, že musíte zabít nejhoršího čaroděje všech dob, jinak je se všemi konec. Chápu váš šok," řekl Harry k zaraženým sedícím u stolu, „asi to chvíli potrvá, mě trvalo taky dlouho, než jsem tu informaci vstřebal, opravdu v tomhle musím ocenit svého strýce, protože Severus mi je již dlouhé měsíce velkou oporou a snaží se mi pomáhat, jak jen to jde. Opravdu nezahálím, trénujeme každou volnou chvíli, navíc pan ředitel dbá o mé blaho dokonce již roky," věnoval menší úklon hlavou vpravo směrem k dotyčnému. „Když vám třeba tají vaši hlavní roli v nadcházející válce a tajně vás sleduje, jak si vedete a jak jste zdatní. Proč nenechat čtrnáctiletého soutěžit v Turnaji tří kouzelníků, když ho to může jedině zformovat? Proč ho v patnácti nenechat stát samotného proti Voldemortovi? Co už asi umí? Zasáhnout se přeci dá, až když se ho rozhodne zabít, do té doby je to v klidu," ušklíbnul se Harry a tiše se u toho uchechtnul. Když si to zase všechno připomínal, vážně už se tomu mohl jen smát. Byl ale očividně jediný.

„Abyste rozuměli, tohle není to, proč vám to říkám. Osobně si myslím, že jsme tu taková jedna velká rodina, a když už bych nemohl věřit vám, tak potom komu? Myslím, že máte právo vědět, co se vlastně ve skutečnosti děje a jaké jsou naše šance na vítězství. Moc si práce vás všech vážím, a proto bych vás chtěl trochu uklidnit. Jisté šance máme. Dlouho jsem žil v přesvědčení, že ne, mým tajným přáním bylo, aby se nikdo nikdy nedozvěděl o tom, že jsem Vyvolený, protože byste mohli začít považovat tuhle válku za již předem prohranou, ale řekněme, že v posledních dvou měsících jsem to celé přehodnotil. A to díky důležitému bodu - části Věštby, která říká, že mám mít sílu, kterou Voldemort nemá. A my naštěstí už víme, že tou silou je má magie. Divoká magie," pronesl Harry zřetelně, čímž opět přítomné šokoval.

„Zatím ji úplně neovládám, ale pracuji na tom. Na začátku roku se mi podařilo pár kouzel, o kterých jsem neměl ani tušení, že je dokážu. Třeba opravit rozbité koště. Chudák Protiva taky skončil na několik měsíců němý, ale už to snad mám pod kontrolou. Dokážu svou Divokou magií, tedy kouzlení bez hůlky jen za pomocí myšlenky, provádět i kouzla, která běžně provést nejdou. Což samozřejmě podléhá přísnému utajení. Nic neslyším od Severuse častěji, že nikdo nesmí vidět, že dokážu kouzlit bez hůlky.

Ale to víte, Severus je v tom, co dělá, důsledný, asi si to umíte představit, takže kromě nitrobrany nebo klasických kouzel jsme přidali i Divokou magii a to je pořád dokola," začal s úsměvem popisovat Harry. „Otevři dveře, zavři dveře, odemkni je, zamkni je, zvedni sešit, polož sešit – trvá to i desítky minut, ale většinou jsou pokusy úspěšné. Připadáte si přitom k ničemu, říkáte si, kam tohle vede? Jak dlouho bude ještě trvat, než se dokážu Voldemortovi postavit? A kolik lidí ještě zemře, dokud na to nebudu připravený?" Další dramatická odmlka. Nikdo samozřejmě netušil, kam to vedlo, kromě Brumbála, takže všichni s očekáváním hleděli na Harryho.

„Ano, šel jsem včera do Prasinek, protože mi vlastní svědomí nedovolilo jednat jinak. A udělal bych to znovu, kdybych měl příležitost, říkám to na rovinu. Nevidím žádný důvod, proč nechávat na svobodě jedny z nejhorších Smrtijedů, kteří mají na svědomí desítky lidských životů. Tím, že přehlížíme jejich činy, jsme spoluzodpovědní za jejich další oběti.

Bohužel, stalo se několik věcí, které vše odsoudily k nezdaru. Mrzí mě, jak se to celé zkomplikovalo, a mě mrzí, že to odnesl zrovna Severus. Co mě ale mrzí ještě víc je, že jsem si celé dlouhé hodiny, když byl Severus Voldemortem mučen, nevzpomněl na to, co je mou největší silou. Je to paradox, že? Když nechcete, proklejete strašidlo na několik měsíců, a když chcete opravdu pomoct, na to základní zapomenete. Bylo to jednoduché, ale když vám před očima umírá osoba, kterou máte rádi, často se nám logické myšlení někam vytratí. Proto je dobré mít chytré přátele, které za vámi někdo o půlnoci pošle, a oni vám na poslední chvíli poradí. A asi by vám mělo být jedno, že ten NĚKDO o tom věděl celou dobu, protože byste měli být šťastní, že jste člověka na pokraji smrti přece jen zachránili. Ale," odmlčel se Harry a podíval se zpříma na Brumbála, „mně to není jedno!"

„Není mi jedno, že jste kvůli mně nechal Severuse hodiny mučit! Kvůli tomu, že jste mě chtěl potrestat, kvůli tomu, že jste mně chtěl zase vyzkoušet, že jste mě sledoval, vím, že jste to zase dělal!" zvýšil hlas Harry. Členové Řádu ho sledovali s otevřenou pusou a nevěřícností v očích. „Každou chvíli jste chodil na ošetřovnu a sledoval mě! Tak jako před každým úkolem při Turnaji! Tak jako vloni na ministerstvu, když jsem stál před Voldemortem! Sledoval jste mě a čekal, kdy mi dojde, že to můžu zastavit! Nebo to snad chcete popřít?" Harry mu dal po dlouhém monologu prostor k vyjádření. Oči všech přítomných se upřely k Brumbálovi.

„Nechci," zazněla jednoslovná odpověď Brumbála. Paní Weasleyová zalapala po dechu a šokovaně se po Brumbálovi podívala.

„Pak tedy můžeme přistoupit k objektivní a nezaujaté diskuzi, kterou jste chtěl po své řeči zahájit," nadhodil Harry. „Mým prvním příspěvkem bude to, že si nepřeji, abyste ještě kdy v budoucnu zneužíval mě blízké osoby k vlastním machinacím."

„Severus byl v bezvědomí," namítnul Brumbál.

„Vnímal to!"

„To již ale není objektivní názor," prohodil ředitel, což Harryho nesmírně rozčílilo.

„Já ho držel za ruku, když ho Voldemort volal. Kdybyste to udělal vy, možná byste zjistil, že na něj reagoval! Nemluvím ani o tom, jaký zlý vliv to mělo na jeho zdravotní stav a na jeho zranění! Prokrista, vždyť umíral! Měl před sebou sotva pár hodin života, když jste se tak velkoryse rozhodnul vyslat profesorku McGonagallovou za Hermionou, aby mě přišla v těch těžkých chvílích podpořit! Bylo to tak?" vyhledal nyní vedoucí své koleje. Ta pouze otřeseně přikývla. „Tak vidíte," ušklíbnul se Harry a konečně se posadil. Jakmile tak učinil, střetnul se s omráčeným výrazem Remuse. A vlastně všichni u stolu vypadali podobně. Moodyho kouzelné oko rentgenovalo Harryho skrz na skrz, ale vzápětí zase ulpělo na Brumbálovi. Nejspíš si ani bývalý bystrozor nebyl schopný utvořit jasný obrázek toho, co se právě dělo.

„Mohu ti k tomu říct to, co jsem dnes řekl i Severusovi, který se rozčiloval neméně jak ty, Harry. Nemůžeš se donekonečna spoléhat na druhé. Za své činy jsi odpovědný jen ty sám. Jak jsi sám všem tak velkoryse sdělil, jsi Vyvolený. Musíš být připraven na to, že nastanou těžké chvíle, a musíš se s nimi být schopný vypořádat. Ale i mě spoustu věcí mrzí. Mrzí mě, že jsi musel včera tolik trpět. Ale mrzí mě třeba i to, že neustále přehlížíš rady starších a zkušenějších."

„Už jsme o tom mluvili několikrát a zjevně se neshodneme. Vy si myslíte, že jsem naivní, když se chci pokusit zachraňovat nevinné lidi, já si myslím, že je to to, co bychom měli dělat především. Bohužel nemám během svého pobytu v Bradavicích příležitost k tomu, abych na tom něco změnil." Na to už Brumbál nijak nereagoval. Kontroloval pohledem ostatní, ale nevypadalo to, že by někdo z dotyčných chtěl něco říct. Dokud se neodhodlal Moody.

„Když jsme dnes všichni tak upřímní," začal svým obvyklým tónem, „tak snad konečně můžeme vědět, co jste se Snapem dělali v tom Londýně." Harry čekal cokoliv, ale tohle ho vůbec nenapadlo.

„Jasně, ten Londýn," pousmál se při té vzpomínce. „Vánoce a narozeniny jsme neslavili."

„To nikomu předtím nedošlo," odfrknul si Moody pohrdavě.

„Od začátku školního roku jsem na hradě o něčem pátral. Jsem vázaný mlčenlivostí, takže vám opravdu nemůžu říct, co to je, každopádně by nám to mělo ve válce pomoct. Sešel jsem se proto kvůli tomu s Archibaldem Fideliem." Vzrušený šepot se vrátil zpět.

„Fidelius je několik desetiletí nezvěstný!" prohlásil Kingsley.

„Fawkes ho dokáže najít," namítnul Brumbál. „Harrymu jsem ho v této záležitosti poskytnul a drahý Archibald se schůzkou souhlasil."

„Je to milý člověk, i když tak trochu zklamaný životem," navázal Harry. „Možná nám ale pomůže."

„Jak pomůže?" zajímala se Tonksová zvědavě. „To jako, že se s ním setkáme? S Fideliusem? Vážně?" Byla nadšená pouze z té představy, což dokazovaly i její nyní sytě růžové vlasy.

„Nic mi neslíbil, ale řekl, že si to promyslí. Mám ale dojem, že to není úplně nemožné," sdělil jim své pocity Harry. „Možná mu ještě napíšu. Neměl jsem od Londýna na nic skoro čas-"

„Omlouvám se," přerušil Harryho najednou zastřený hlas Remuse Lupina.

„Cože?" zeptal se zmateně Harry.

„Minulý rok... chvíli po prázdninách... poslal jsi mi dopis. A – a – já..."

„To je minulost, Remusi. Nechtěl jsem-"

„Četl jsem ho asi stokrát. Psal jsi, že máš pocit, že už nikdy nebude líp, a chtěl jsi, abych ti napsal, že bude. Chtěl jsi ode mě pomoct a... já jsem tě tenkrát... zavrhnul." Remus složil tvář do dlaní a přestal mluvit. Harry netušil, co teď dělat. Tohle ani v nejmenším nečekal.

„Já jsem to všechno přeci neříkal proto, abyste mě litovali nebo si něco vyčítali. To proboha ne! Jen jsem chtěl, abyste mě aspoň trochu dokázali pochopit. Abyste věděli, proč jsem včera udělal, co jsem udělal. Řekl jsem to, abychom se tady nescházeli a nelhali si do očí. Věřím vám všem a doufám, že vás to nějak neodradilo-"

„Co by nás jako mělo odradit?" ozval se zase Moody. „Že mezi námi sedí živoucí Divoký mág?" Harry měl dojem, že na něj ta informace zapůsobila. „Chci to vidět!" řekl náhle, zapřel se rukama o stůl a skenoval Harryho pohledem. Podle dychtivých pohledů ostatních si to nejspíš přáli všichni.

„Ehm, tak jo," souhlasil zdráhavě Harry a vybral si to, co měl natrénováno nejlíp. Zahleděl se na dveře a za necelou půlminutu je otevřel dokořán. Dvojčata přitom obdivně zahvízdala. Za další půlminutu je zase zavřel. „Já vím, není to nic moc, ale je to to nejrychlejší, co zatím zvládnu. Severus tvrdí, že přitom aspoň trénuji koncentraci."

„Je to hustýýý!" protáhli společně Fred s Georgem, ale jejich obdiv přerušila jejich matka, která začala smrkat do kapesníku a otírat si vlhké oči.

„Je to tak... nespravedlivé. Copak toho na tebe nebylo už dost?" vydávala ze sebe mezi vzlyky.

„Bude to... v pohodě," snažil se ji Harry nepříliš věrohodně utěšit.

„Jak může, když... musíš... ty... jsi přece jen chlapec," vzlykala dál.

„Molly, drahoušku," objal ji kolem ramen Arthur, „všichni budeme při Harrym. Pomůžeme mu." Paní Weasleyová přikyvovala, ale stejně plakala dál. Harry se odhodlal k dalšímu pokusu o útěchu.

„A nebudeme sami. Pomůžou nás domácí skřítci, vypadá to, že i vodní lidé – vůbec jsem netušil, že se dokážou nitrozpytem dorozumívat s vodními hady," předložil Řádu Harry své dnešní zjištění. „Etus, to je ten had, říkal, že nás vodní lidé považují za přátele. Což je věc, ve které tedy s kentaury nemám úplně jasno, ale možná, že až mě už nebudou chtít zastřelit, promluvím si s nimi o tom znovu." Tak to nebyl ten nejlepší způsob, jak paní Weasleyovou uklidnit. „Ehm, o těch kentaurech před Severusem ani slovo. Nechceme mu přitížit, že? Řeknu mu o tom... časem."

„Hele, hochu," ozval se poprvé od začátku Mundungus. „Teda... teď nevím, tykáme si pořád, že jo?" Harry zatřepal nechápavě hlavou.

„Neměli bychom snad?"

„Já nevím, jsi Vyvolený, Divoký mág! To je... nevěřím tomu... teda věřím – víte, jak to myslím. Je to neuvěřitelný, prostě neuvěřitelný! Ale proč to říkám," usmál se nadšeně Mundungus na Harryho, „ty teď potřebuješ tohle!" vytáhnul z kapsy hromadu zlata a stříbra a začal se v tom přebírat. „Někde to tu je, ochrání tě to před těmi koňmi..."

„Och, Merline, už zase," protočil očima Arthur.

„Počkejte, někde to bude, je to děsně důležitý!"

„Schovej ty svoje šmuky, Dungu," zavrčel na něj Alastror.

„A udělám ti speciální cenu, hochu," vedl si dál svou Mundugus. „Cenu pro Vyvoleného," zajiskřilo mu v očích.

„Dungu, kdybys byl od čeho, dal bys to Harrymu zadarmo. Mělo by být i v tvém zájmu, aby to měl, ať už je to cokoliv," vložila se do toho Tonksová.

„Za-zadarmo?" zakoktal se vyděšeně Mundungus. „Kdo dá dnes komu co zadarmo? A jak bych k tomu přišel já? Zaplatil sem za to dost draze!"

A vše zase bylo jako za starých časů. Harry sledoval, jak se půlka stolu s Mundungusem dohaduje o jeho pochybných kšeftech a Harry se tomu jen smál. Aspoň že některé věci se nemění...