Severus ten večer s očekáváním vpustil Harryho k sobě do bytu a uvařil oběma čaj. Měl na něj spoustu otázek, ale také měl zvláštní tušení, že ne na všechny se mu dostane odpovědi. Harry seděl na tom samém místě co v neděli a zase sledoval oheň v krbu. Oproti šokované tváři však nyní vyhlížel o dost klidněji.

„Nejspíš předpokládám správně, že jsi už byl v Komnatě nejvyšší potřeby," nadhodil Severus rovnou, když si k němu také přisednul.

„Jo," odpověděl Harry a malinko se u toho pousmál.

„Takže jsi ho opravdu našel?" zeptal se Severus raději pro kontrolu, i když to bylo z Harryho jednání zřejmé.

„Mise byla úspěšná," potvrdil Harry.

„Co tak najednou? Ještě předevčírem jsi tvrdil, že potřebuješ několik dní na rozmyšlenou."

„Musel jsem. Nevěděl... nevěděl jsem, co dál," přiznal jeho synovec a upil ze svého šálku.

„Vypadáš už líp," usoudil Severus a Harry slabě přikývnul.

„Je mi trochu líp."

„Trochu?"

„Těžko se dá na to, co se stalo, jen tak zapomenout," podotknul Harry a trochu se zamračil.

„Jistě. Těžko se dá zapomenout, když si to budeš pořád připomínat. Co to bylo za nápad s těmi novinami?" zajímalo Severuse. Zpráva o útoku se Bradavicemi šířila rychlostí blesku. Severus dokonce při odpolední hodině se sedmáky Havraspáru a Mrzimoru jeden takový výtisk zabavil.

„Už jsem to ráno řekl, ne? Všichni mají právo to vědět. Proč by se mělo tajit, že Voldemort začal hromadně zabíjet mudly? Nepřipadá ti, že to je i urážka vůči těm mrtvým?" Co na tohle říct? Těžko se v tomto Harrymu něco vymlouvalo.

„Ráno jsi toho řekl víc," namítnul vyhýbavě Severus, chtěje se dostat k tomu, co ho překvapilo snad ještě víc, než Harryho manévry s novinami během snídaně. „Whileovi," dodal, a Harry se začal k jeho údivu usmívat.

„No jistě, profesor While," odfrknul si Harry a opřel se vcelku spokojeně do pohovky. „Poraď mi, Severusi. Potřebuji na zítra nějaké téma, kterým bych mohl Whilea tak trochu vyvést z míry. Je nějaká oblast Obrany proti černé magii, která je, řekněme, trochu složitější, a nad Whileovy schopnosti?" Severus na Harryho zůstal chvíli zírat. Tohle nebyl jeho styl. Určitě by nechtěl Whilea v hodině zesměšnit, pokud by k tomu neměl pádný důvod. Jako například, pokud by nezjistil, že to byl on, kdo na něj v prosinci zaútočil. Severus nebyl hloupý, aby mu to nedošlo. Chtěl mít ale jistotu, než udělá nějaký neuvážený krok.

„Proč?"

„Proč myslíš?" opáčil Harry a nespouštěl ho z očí.

„To právě nevím," předstíral Severus, ale když Harry bouchnul hrnkem o stůl trochu prudčeji, než by bylo vhodné, došlo mu, že předstírat už nemusí.

„Pořád ze mě chceš dál dělat idiota?!" vykřiknul Harry, jehož ovládání vzalo rychle za své.

„Bylo to pro tvoje dobro," snažil se ho Severus umírnit, ale příliš se mu to nedařilo.

„Jasně, pro moje dobro!" začal Harry prskat. „Začínáš se chovat jako Brumbál! Ten taky pořád jen tvrdil, že to všechno dělá pro moje dobro! Jak jsi mi tohle mohl zatajit! A vůbec, všem tohle zatajit! Už tu neměl dávno učit!"

„Jistě. A suplovat bych měl já, že?" zkusil to samé, co na Whilea, ale tentokrát si vysloužil jen Harryho nevěřícný výraz.

„To myslíš vážně?" třeštil na něj Harry oči. „Necháš ho tu učit, i když mě přizabil, jen abys za něj nemusel suplovat?" Severus zakroutil hlavou a odfrknul si.

„Takže za prvé," začal Severus ledabyle, „nemělo cenu nechat ho posílat do Azkabanu, když je velká pravděpodobnost, že bude Pánem Zla osvobozen. Raději ho budu mít pod dohledem tady, než aby někde utíkal mně a svému trestu na svobodě. Za druhé, a to tě ujišťuji, jsem s ním měl takový rozhovor, že se tě už neodváží ani dotknout."

Harry na něj nejistě zahlížel a nadále se mračil.

„Cos mu řekl?" chtěl ještě vědět Harry.

„Co myslíš?"

„To právě nevím," zaujal Harry stejnou taktiku jako předtím jeho strýc, až se nad tím musel Severus pousmát.

„Tak trochu jsem mu naznačil, že by to nemusel přežít," vysvětlil Severus mírněji, než byla skutečnost. V té totiž o naznačování nemohla být ani řeč. Harry nejspíš něco takového tušil, takže se jen ušklíbnul a zase se zahleděl do ohně.

„Stejně jsi mi to měl říct," namítnul zase zarputile Harry.

„Nechtěl jsem ti přidělávat starosti. Vím, že toho máš i tak dost."

„Tak jsi mě raději nechal v tom, že se na škole pořád pohybuje někdo, kdo na mě může kdykoliv znovu zaútočit. To opravdu není starost navíc," hodil na svého strýce další vyčítavý pohled. Je pravda, že na tom něco bylo. I přesto si ale Severus za svým jednáním stál.

„Vážně jsem se domníval, že to bude pro tebe nejlepší."

„Domníváš se tak často, že?" založil si Harry ruce na hrudi a pořád se na Severuse mračil.

„Teď ti nerozumím," namítnul Severus a nechápavě na Harryho hleděl.

„Tak já ti to připomenu," rozohnil se znovu Harry. „Malfoy! Lestrangová! Mám pokračovat?" Teď už Severus začínal mít špatný pocit. Co byl ten Duch Bradavic zač? Protože od koho jiného by tohle Harry měl, když ne od něj? A co mu k tomu vůbec řekl? Co když si myslí, že...

„Doufám, že víš, že jsem se na tomhle plánu rozhodně nemínil podílet," řekl Severus pomalu, a když Harrymu došlo, co tím myslí, překvapeně zamrkal.

„Cože? Ne!" vydechl Harry a zakroutil hlavou. „Proboha já vím, že ne! Jak tě tohle napadlo?"

„Co já vím, co ti ta osoba nebo věc, ať je to, co je to, řekla," vysvětlil Severus a nejistě se začal rozhlížet kolem, zda někoho nezahlédne. Okamžitě si však uvědomil, jak hloupý tento čin je. Samozřejmě, že nikoho neuvidí. „Nemůžu tušit, zda má veškeré informace," dodal ještě, když Harry dál zarytě mlčel.

„Má. Vím, že byl pověřen tvůj drahý kmotřenec." Severus zase začal očima kmitat po bytě. Co to má být? „A mrzí mě, že jsi mi o tom neřekl." Harry už se na něj nemračil, ale Severuse nemile zasáhlo, když zjistil, že už jen zklamaně hledí opět do ohně.

„Prostě jsem si myslel, že toho máš už tak dost," řekl na svou obhajobu, i když tušil, že po Whileovi už to ztrácelo lesk.

„Nezdá se ti, že se ta situace až příliš podobá té z loňska?" udeřil na něj zase Harry. „To mě chtěl taky Voldemort vylákat z hradu! A nikdo se neobtěžoval mi nic říct. Brumbál mi nechtěl přidělávat starosti! A jak to dopadlo?" rozhodil Harry rukama do stran.

„Mám to pod kontrolou," namítnul Severus, ale věděl, že Harry má v jistém ohledu pravdu. Vše ale bylo zapříčiněno něčím, co jen nerad přiznával.

„Nemůžeš mít všechno pod kontrolou!" namítal Harry. „Mohlo se stát cokoliv! Malfoy mohl něco zjistit a využít klidně tebe! Takové věci mi nemůžeš tajit! Jak – jak mám potom dělat věci správně, když ani nevím, co se na mě chystá! A ty víš, že tohle je přesně to, co nesnáším! Copak nestačí, že už je kvůli takové chybě mrtvý Sirius? To mám ztratit někoho dalšího?" Severus Harryho chápal, ale také věděl jedno. Že mu na jeho synovci záleží natolik, že by se toho dopustil znovu, kdyby ho tím měl aspoň na chvíli ochránit.

„Já vím, že tě to trápí," prohlásil rezignovaně Severus. „Ale mě zase trápí, že můj teprve šestnáctiletý synovec musí tím vším procházet. Jediné, co můžu dělat, je ti pomoct, což znamená také ušetřit tě nemilých informací, které nejsou až tak podstatné. Merlin ví, jestli to Brumbál myslel vážně, když ti tvrdil, že ti vše tajil, protože jsi mu až příliš přirostl k srdci, ale již vím, že v určitých chvílích to tak člověk může cítit." Harry, zdá se, pochopil, co mu tím chtěl Severus říct, a očividně to na něj i zapůsobilo, protože se zase zklidnil a smutně se na něj pousmál.

„Já vím, že jsi to myslel dobře," řekl nakonec smířlivě Harry. „A asi je mi jasný, že i když budu brzy plnoletý, pořád budeš tvrdit, že jsem příliš mladý, a budeš mít tendenci mě pořád před něčím chránit. A... já si toho moc vážím, víš? Protože jsi můj poslední příbuzný, který pro mě něco takového dělá, a i když mě to v důsledku štve, je to vlastně hezký. Už zase plácám, co?" ušklíbnul se na něj Harry rozpačitě.

„Ano, jsi opět celkem sentimentální," odfrknul si Severus.

„Začal sis," vrátil mu to Harry. Na to neměl Severus co namítnout, protože to byla pravda. „A už se sentimentálními řečmi končím, protože se musíme vrátit k tomu, že už to nesmíš dělat," řekl Harry tak rozhodným tónem, až to Severuse zaskočilo. „Věci se změnily. Už nemůžu před ničím zavírat oči. Ani ty mi to nemůžeš dělat, protože já se pravdu stejně dozvím. Musím. A je škoda, že jsi ke mně nebyl upřímný už dřív, protože v důsledku toho teď nemohu být upřímný zase já."

„Nemůžeš být ke mně upřímný? Co má tohle zase být?" povzdechl si Severus unaveně. „Co je ten Duch Bradavic zač?" zeptal se na to, co mu celou dobu vrtalo hlavou. Harry odvrátil svůj ohled mimo něj a taky si povzdechl.

„To je právě to, co ti nemůžu říct. Nemůžu ti říct nic. Ale chtěl jsem, vážně," podíval se zase zpříma na Severuse. „Chtěl jsem to říct pouze tobě, ale... nemůžu," pokrčil bezradně rameny Harry.

„Proč nemůžeš?" zeptal se Severus, i když odpověď už tušil.

„Přísahal jsem," odpověděl prostě Harry. Severus se prudce nadechnul a spolknul nadávku, která se mu už drala z úst.

„Dobrá," vydechl nakonec, když se uklidnil. „Jsi pod přísahou," opakoval Severus jeho slova. „Nemám rád přísahy. Jsou nevyzpytatelné. Co by se stalo, kdybys ji porušil?" Harry se zatvářil zmateně a Severus tušil, co přijde.

„To netuším. Na to jsem se neptal." Severus protočil očima. Co mohl taky čekat?

„Tolik k tomu, proč si o tebe stále činím obavy," zamumlal rozčileně a Harry k němu vyslal jeden ze svých omluvných štěněcích pohledů.

„Taky netvrdím, že tě nepotřebuju," uculil se na něj rozpačitě Harry. „Jen bychom spolu měli v určitých věcech jednat jako rovný s rovným."

„Co je tohle za blbost?" vypálil Severus bez přemýšlení. „Nic ve zlém, ale nejsem si jistý, že jsem toho schopen. Mám za tebe zodpovědnost. Jak jsi říkal, jsem tvůj poslední příbuzný. Ta individua z Kvikálkova nepočítám," dodal ještě na upřesněnou.

„Myslel jsem to tak, že byste mě s Brumbálem neměli pořád obcházet," namítnul Harry poklidně. „Ve věcech týkajících se války. Přece jen... já jsem Vyvolený." Poté, co to Harry nejistě dořekl, si ho Severus zůstal zamyšleně prohlížet.

„A já tvůj strýc. Co je víc," řekl Severus a Harry se na něj nechápavě podíval.

„Proboha, nemyslím tím, že jsem víc než ty. Ale... já... tohle jsi přece chtěl, nebo ne? Abych to přijal!"

„Co?"

„Tuhle roli."

„Roli?" opakoval po něm překvapeně Severus.

„Že jsem Vyvolený!"

„Harry..."

„Víš, já o tom přemýšlel!" přerušil ho Harry. „A vidím to už mnohem jasněji. Konečně vím, co má dělat. Tedy tak trochu," zapochyboval zase. „Ale důležité je, že už jsem to přijal a že mě to neděsí, jen si na to vzpomenu. Protože... možná to můžeme dokázat. Možná to není ztracené-"

„Jistě, že to není ztracené!"

„Včera jsem zase použil Divokou magii!" oznámil Harry nadšeně, jako by o tom snad Severus nevěděl.

„Toho jsme si všichni všimli. Přiznávám, že mi důsledek poněkud kazí euforii z tvého úspěchu. Jak se ti to povedlo?" zajímalo Severuse. Vážně byl zvědavý, co k tomu Harryho vedlo.

„Prostě jsem to zkoušel a zkoušel a zkoušel... Asi hodinu. Musím být víc trpělivý," připustil s úsměvem Harry.

„Objev století. To by jednoho nenapadlo," ušklíbnul se Severus.

„Nejspíš jsem si nevěřil. Ale-"

„-teď už víš, že to můžeš dokázat," dopověděl za něj Severus. „Sláva Bradavicím!"

„Nemáš radost," zkonstatoval Harry zklamaně.

„Jistě že mám! Je to velký pokrok," namítal Severus.

„Tak co ti vadí? Něco ti vadí," dorážel dál Harry.

„Prostě se mi nelíbí, že ses někomu nebo něčemu upsal, a ani mi nemůžeš říct k čemu. Zvlášť, když to má na tebe takový vliv!"

„Neupsal-"

„Víš jak to myslím," odfrknul si Severus. „Tohle je válka nás všech. Jak ti máme pomáhat, když nám nemůžeš říct, co děláš." Ten Duch Bradavic se Severusovi vůbec nezamlouval. „Což mi připomíná, že s tebou chce mluvit taky Brumbál."

„Nemám mu co říct," odtušil hned Harry.

„No, ale budeš za ním muset. Aspoň mu říct, že mu nemůžeš nic říct. Tomuhle rozhovoru se nevyhneš ani skokem z Astronomické věže. Brumbál je neodbytný." Severuse kvůli tomu dnes kontaktoval dokonce několikrát.

„Skokem z Astronomické věže nic nevyřešíš," mávnul rukou Harry. „Všichni sebevrazi mají smůlu. Když skočíš, ochrany hradu tě u země zbrzdí. Chytré, že?" Severuse to překvapilo, protože tohle slyšel poprvé.

„To jsi zjistil kdy?" zeptal se ho Severus zaskočeně.

„Ehm, no... četl jsem to někde v Bradavických dějinách," zalhal evidentně Harry. Samozřejmě Severus netušil, že tam dnes Harry byl a náhodou to zjistil, když zkoumal své nové schopnosti.

„A já jsem četl, že Nebelvíři jsou špatní lháři," poznamenal Severus. Harry se na něj raději ani nedíval. „Dobrá. Takže co dál? Co bude teď? Bude tě učit Duch Bradavic? Nebo jak-"

„Ale ne," skočil mu do řeči Harry. „Budeme trénovat dál. Rád bych zkusil Živelné kletby neverbálně. A já budu navíc trénovat i Divokou magii. Nic se tím nemění. Jen jedna věc." A bylo to tady.

„To by bylo, aby se to obešlo bez zádrhele," postesknul si Severus a čekal, co na něj jeho synovec vymyslel.

„Vlastně jsem o tom už mluvil," pokračoval Harry bez povšimnutí. „Byl bych rád, kdybys m řekl o čemkoliv, co by mohli mít Lucius Malfoy s Bellatrix v plánu. Nebo tvůj kmotřenec," vyložil Harry karty na stůl.

„Draco nic neudělá. Tím jsem si jistý," zamítnul tuhle možnost rázně Severus.

„Řekneš mi o tom, kdyby se něco dělo?" žádal ho Harry znovu. „Prosím." Severus si povzdechnul.

„Co mi zbývá. Dobrá, řeknu ti o tom," rezignoval nakonec Severus. Beztak by mu to zase Duch bradavic řekl.

„Dík," usmál se Harry spokojeně.

„Ale ty mi zase slib, že neuděláš žádnou hloupost."

„Z hloupostí už jsem vyrostl," ujišťoval ho Harry a Severus začal mít opět neblahé tušení.

„Nebudeš-dělat-nic," pronesl s důrazem na každé slovo.

„Něco dělat musíme," namítal Harry. „Co když je taky zabila ona?" Severusovi bylo jasné, koho tím myslí. Harryho tvář potemněla. „V novinách píší, že se tam při tom útoku nějaká žena hystericky smála. Byla to ona!"

„A co když nezabila?"

„Musíme je pomstít!" Severus chvíli zůstal na Harryho zaraženě hledět. Tohle se mu nelíbilo už vůbec. „A taky Siriuse. A všechny, které Smrtijedi zabili. Co ta holčička, co ji Bellatrix zabila v tom snu? Už jí to nesmí procházet." Harry mluvil tak vážně, že o jeho úmyslech nebyl pochyb. A Severus ho v tom okamžiku jen stěží poznával.

„To ti taky poradil Duch Bradavic?"

„Ne. Tak jsem se rozhodl sám ještě předtím, než jsem za ním šel," připustil Harry poklidně.

„Takže na to zapomeň. Rád tě budu dál učit a pomůžu ti s čímkoliv, co budeš potřebovat-"

„Musíš mi o čemkoliv, co by ti dva chystali, říct!" naléhal zase Harry.

„Aby ses po hlavě vrhnul do nějaké šílenosti?" zvolal Severus nevěřícně.

„Dozvím se to i bez tebe, ale když mi to řekneš ty, poradím se s tebou. Nemusím nutně zasahovat já. Co z toho udělat nějakou akci pro Řád?" To bylo úplně scestné, ale pokud Harry chtěl Severuse do svých plánů zahrnout, bylo to lepší než nic. Aspoň tomu kdykoliv bude moci učinit přítrž.

„Dobrá, budu tě informovat," souhlasil na konec, i když nerad.

„Díky! To jsem rád. A teď druhá věc – co ten While?" Harryho nálada se rázem změnila. Zase se rozzářil a usmíval se.

„While nic. Nevšímej si ho," poradil mu Severus. Ten chlap nadělal už dost malérů a Severus byl rád, že od něj byl na chvíli klid.

„Cože? Ale to nejde, nějak mu to musím oplatit!"

„Nemusíš. Už jsem tak učinil za tebe."

„Jo, vyhrožoval jsi mu smrtí."

„Velmi zjednodušeně a mírně řečeno," přiznal Severus. „Nesmí se na tebe ani zle podívat, jinak bych musel dostát svých závazků a to už by mohl být problém. Vzhledem k provokaci, kterou máš v úmyslu, se může Karfeus přestat kontrolovat. A stejně tě nesmí vyvolávat k asistencím, pokud bys ho chtěl konfrontovat na živo." Harry se usmíval od ucha k uchu a nespouštěl svého strýce z očí. „No co zas?" zeptal se ho Severus nevrle, když toho Harry nenechával.

„To je tak milý!" zaculil se na něj. „Ani zle podívat se na mě nemůže. Severusi, co já bych dělal, kdybych tě neměl!" Severus protočil očima. On a milý, to zrovna slyšet nepotřeboval...

„Toho bych byl nerad svědkem. Pravděpodobně bys na tom byl špatně."

„To beze sporu! Ale otázku Whileovi dlužím. Tu jsem mu dnes ráno slíbil!"

„Jednu otázku můžeš," dovolil mu nakonec Severus a Harry už začal přemýšlet, co si na něj připraví.

*****

Když asi po další hodině Harry Severusův byt pod neviditelným pláštěm opustil, posadil se Severus za svůj pracovní stůl a bradu si opřel o propletené prsty. Chvíli tak zůstal a přemýšlel nad tím, co mu Harry řekl.

Něco se v něm změnilo. Jak Harry řekl, přijal svůj úděl. A to s někým tak mladým může udělat hodně. Bohužel se však Severus se obával, že by ta změna nemusela být tím správným směrem.

Otázkou však je, jestli něco takového vůbec může probíhat i nějakým směrem správným, a když se nad tím Severus zamyslel, usoudil, že asi ani ne. Vždycky to bude zlé. On jen může zajistit, aby to bylo zlé co nejméně.

Otevřel poslední šuplík svého stolu a vyndal z něj několik svých pokladů, které tam střežil. Nezúčastněný člověk by to poklady přímo nenazval, ale pro Severuse měly zvláštní hodnotu. Jako první se před ním objevila krabička, kterou mu Harry věnoval k narozeninám. V ní měl očarované Povídavé košíčky, které vypadaly pořád stejně tak, jak je před čtvrt rokem dostal. Harryho možná upozorňoval na příliš sentimentální chování, avšak oproti tomu jeho teď to bylo nic.

Severus jeden po druhém obracel a znovu si pročítal Harryho vzkaz. Po posledním, jehož spodní strana ukrývala Harryho jméno, upoutal Severusovu pozornost jeden ze schovaných výtisků Denního věštce, z jehož první strany se na něj jeho synovec díval. Bylo to to číslo, které vyšlo po útkou v Prasinkách. Když obracel stránky, a on viděl některé momenty po útoku u Tří košťat, vzpomínal na jejich začátky, kdy si tenkrát jeden na druhého teprve zvykali. Harry mu sotva dokázal tykat, ale Severus už tenkrát věděl, jak moc pro něj jeho synovec znamená. Obzvlášť poté, co utekl do Tří košťat, aby svým spolužákům pomohl. Tehdy Severuse málem ranila jeho první mrtvice. A to netušil, že takových ‚málem mrtvic' ještě mnoho přibude...

Pod tímto výtiskem byl schovaný další. Možná by si někdo myslel, že na titulní straně se usmívá opět Harry Potter, ale pravda byla trochu jiná. James Potter v jeho velký den se svým nejlepším přítelem Siriusem Blackem. A slova ministryně, že by si přála, aby byl Harry Potter Vyvoleným. „Kdyby bylo takových lidí jako on víc, o výsledku války by bylo rozhodnuto už předem..."

Severus procházel další a další věci, dokonce objevil i lahvičku se schovaným vzorkem Genetického lektvaru, jehož barva i nyní hlásala, že jsou on i Harry stejné krve. Kdy jen to bylo? Ještě na Grimmauldově náměstí, když Severus sebral tehdy spícímu Harrymu jeho vlas. Jako by to bylo včera, a přitom už to je skoro tři čtvrtě roku. A jeho život se převrátil úplně na ruby. Lidé se mění. Harry se mění a Severus se změnil také. Jaké to asi bude na konci války, kdy budou jejich životy poznamenané ještě mnohem víc?

Když nahlédnul na úplně poslední věc v šuplíku, zavřel na okamžik oči. Věci budou dobré. Budou muset. Už jen kvůli ní. Na fotografii se na něj usmívala čtrnáctiletá Lily se stejně starým černovlasým pohublým chlapcem, jehož výraz měl však do úsměvu daleko. Ani on, ani Lily neměli tehdy tušení, že jsou bratr a sestra, ale pro Severuse už tenkrát, jako by byla.

Severus se znovu podíval na hromadu před sebou a jednu věc po druhé začal opatrně vracet zpět do šuplíku. Kdyby jen tušil, že Harry dělá něco podobného, asi by udělal to, nad čím celou dobu přemýšlel. Chopil by se zrcátka a zavolal mu. Ale nechtěl Harrymu ukazovat svou slabost. Vždyť spolu mluvili před pár hodinami, jak by to vypadalo?

Ať by to vypadalo jakkoliv, možná by to nebylo od věci. Harry se totiž stejně jako on zabýval minulostí. Stejně jako Severus měl před sebou rozloženy dvoje noviny. Jedny z nich byly dokonce shodné s těmi Severusovými. Denní věštec, ve kterém bylo očištěno jméno jeho kmotra.

Harry odevzdaným pohledem hypnotizoval Siriusovu mladou, šťastnou tvář. Pořád se ještě cítil odpovědný za to, že tu už Sirius není. Ale někdo za to byl odpovědný víc...

Odsunul Denní věštec a pohledem sklouznul na Timesy, které si ráno schoval jen pro sebe. Už asi po sté se díval na stránku s oběťmi sobotního útoku. A po každém dalším pohledu jeho odhodlání vzrůstalo.

Vytrhnul onu stránku z novin a uschoval ji spolu s výtiskem Denního věštce do nočního stolku jako připomínku toho, za co bojuje. Poté se natáhnul na postel a palcem si přejel po zápěstí levé ruky. Znak Bradavic se objevil v celé své kráse. Ne, bojuje za mnohem víc. Za všechno.

*****

Ve středu dopoledne seděl Harry s Ronem na hodině Obrany proti černé magii. Profesor While vypadal už od svého příchodu do třídy poněkud nervózně.

„Dobré ráno, třído," oslovil je While a položil několik knih na katedru před sebou. Harry z něj nespouštěl oči. V duchu mu dával desítky jmen a ani jedno by se mu nejspíš nelíbilo. Celou dobu se tvářil jako svatoušek, Harryho vychvaloval až do nebes, a přitom nebyl nic víc, než jen podlá krysa. Koho to jen připomínalo, napadlo Harryho.

Harry se k němu asi také nezachoval nejlépe, když ho omráčil přímo v hodině, ale on si o to prostě říkal. A navíc se ukázalo Harryho tušení jako správné. Vždycky věděl, že While není normální. A podle toho, co mu ještě včera Severus o Whileovi a jeho důvodech k útoku řekl, to byla jasná věc. Byl to magor.

Harry Whilea zamyšleně pozoroval, což obvykle nedělal. Většinou se věnoval učebnici nebo praxi. Profesor si toho v jednom okamžiku ale všimnul, a ihned pohledem uhnul. Harryho by vážně zajímalo, co Severus Whileovi řekl, že se na Harryho bojí byť jen podívat. Nebo snad pochopil Harryho včerejší narážku? To by jeho chování vysvětlovalo, protože normálně tak roztěkaný nebyl.

„Ehm, takže k tomu, co jsme si říkali minule. Blokování útočných kleteb druhého stupně-"

Harry zvednul ruku. While se zarazil a chvíli váhal, než Harryho vyvolal.

„Ano, pane Pottere?"

„Omlouvám se za přerušení, pane, ale napadlo mě, jestli bychom nemohli probrat událost, která nastala v sobotu v mudlovském světě. A i situaci v kouzelnickém, pochopitelně. Nenapadá mě, v jaké jiné hodině by se to dalo řešit, a domnívám se, že to je pro nás dost důležité, i když Ministerstvo je nejspíš jiného názoru."

While zůstal na Harryho překvapeně hledět, ale ani jemu nemohlo uniknout, jak dychtivě ostatní naslouchají.

„Ehm, no..."

„Včera jsem vám dal jeden výtisk mudlovských novin. Četl jste o tom útoku?"

„Jistě, pane Potter. Četl jsem to," přitakal čím dál víc nervóznější While.

„Skvělé. Co si o tom myslíte?" Jedna otázka byla zde. Severus nemůže nic namítat, protože vše další bude jen rozvedená diskuze k otázce. Možná.

„Prosím?" zeptal se While zaskočeně.

„Je samozřejmě hrozné, když Voldemort se svými Smrtijedy útočí na kouzelníky. Ale nemyslíte si, že zaútočit na někoho, kdo se nemůže bránit a nemá k tomu ani žádné prostředky, je jen důkaz zbabělosti a neschopnosti změřit si své síly s někým sobě rovným?"

Harry si byl jistý, že While zcela jistě pochopil onu narážku na jeho samotného, protože u toho znatelně zblednul. Ostatní si mohli myslet, že to zapříčinilo pronesení Voldemortova jména, ale Harry věděl své.

„No..." snažil se ze sebe něco While dostat, ale Harry po krátké pauze pokračoval.

„Podle mě je to jen jasná ukázka toho, jak pokleslý a bezcharakterní někdo může být. O tom už samozřejmě spoustu důkazů máme, koneckonců vy jste zažil i minulou válku, a podle mých informací bylo ještě hůř, než zatím je. Co nám tím chce ale Voldemort dokázat?" To byla když tak jen řečnická otázka...

„Ehm, pravděpodobně... v tom můžeme vidět jistou formu zastrašování," řekl profesor opatrně.

„A koho tím chce zastrašit? Mudly asi těžko, když o nás nevědí. Takže nás? Asi si to myslí, taky mě to napadlo," ujal se zase slova Harry. „Ale jaký obraz nám tím vlastně dává, když demonstruje svou sílu tím, že útočí na bezbranné lidi? To je přece ubohost jít na fotbalový stadión a začít zabíjet nic netušící mudly. A co je vrchol všeho – hlásá pořád svá moudra o čistokrevnosti a nenávisti vůči mudlům, a přitom jeho otec byl sám mudla."

Ve třídě to začalo slabě šumět.

„A proč to vlastně Ministerstvo tají?" zapojil se Seamus taky do diskuze. Dean mu k tomu souhlasně přikyvoval. „Nenahrávají tím jen Vy-víte-komu do karet?"

„Jo, jako v mudlovském světě," přidal se k němu Dean. „Mudlové o tom píší jako o teroristickém útoku. Teroristé se vlastně taky snaží vyvolat v lidech strach. V těch novinách třeba psali, že se uvažuje o zrušení dalšího zápasu. Není to přesně to, o co vlastně teroristům jde?"

„Pochopitelně. A Voldemort se snaží o to samé. Výsledkem je, že kvůli hrozící panice nás raději neinformují," dodala Hermiona pobouřeně. „Ale my bychom přeci měli být informováni. Všichni kouzelníci by měli být! Tohle je zase jen důkaz naší slabosti! Zatajovat takové informace, abychom se příliš nepolekali. Ale jak se máme poté na to, co nás čeká, připravit?" Harry spokojeně sledoval, jak se rozproudila diskuze, do které začalo zasahovat stále více jeho spolužáků. Jen While stále mlčel, jako by tam ani nebyl.

„A když to bude Ministerstvo tajit, nehrozí, že by chtěl na sebe Vy-víte-kdo upoutat pozornost nějakým dalším útokem?" zeptal se tišším hlasem Neville.

„Nemyslím si, že by to byl jeho poslední útok. A kdo ví, o kolika ještě nevíme! Mamka mi psala, že se nedávno odehrál útok i Londýnském metru. Co když za tím byl také Vy-víte-kdo," řekl Terry Boot z Havraspáru.

„No jo, o tom jsem vlastně také slyšela," pronesla zamyšleně jeho spolužačka.

„To nebyla Voldemortova práce," prohlásil Harry. „Několik útoků z minulosti, které byly připisovány teroristům ano, ale tenhle ne. Nejhorší na tom je, že Voldemort vlastně přispívá svými činy i k nenávisti mezi mudly samotnými. Je jisté, že jeho sobotní útok mohl inspirovat někoho dalšího, kdo se bude také chtít mstít na nevinných lidech." Konečně mohl Harry své hodiny strávené na povětšinou nudných schůzích Řádu nějak zúročit.

„Tak co bychom měli dělat?" zeptal se další mladík z Havraspáru.

„Rozhodně bychom neměli odpískávat další utkání ze strachu z dalšího útoku," odpověděl mu Harry přeneseně. „Protože to je to, o co Voldemortovi jde. Zastrašit nás. Zahnat nás do kouta. Aby se lidé báli vyjít jen na třeba Příčnou ulici. Aby studentům byly ze strachu zakázány návštěvy Prasinek. Aby se lidé báli po setmění vycházet sami ven. K čemu tohle pak vede?" zeptal se všech Harry. „K tomu, aby nás ovládnul. Aby nám určoval, co smíme nebo nesmíme dělat, jak se máme chovat. Cenzurou v novinách to jen začíná. A jednoho dne bychom zjistili, že na ministerstvu vlastně už ani nikdo z naší strany nesedí. Protože by nás dávno ovládal sám Voldemort." Po Harryho slovech se třída na chvíli ponořila do ticha, kdy každý přemýšlel nad tím, co Harry řekl.

„Oh, pane, vůbec jste se nezapojil, to je škoda," vzpomněl si Harry na Whilea, který stál za katedrou, a zaraženě ho pozoroval. „Myslel jsem si, že zrovna VY byste mohl svými zkušenostmi s útoky přispět," nadnesl Harry důrazně.

„Jak-jak prosím?" zakoktal se While a posadil se raději na židli.

„Ale no tak! Nebuďte tak skromný," pousmál se na něj Harry. „Zažil jste minulou válku. A teď jste se vrátil, abyste se, jak jste nám říkal v první hodině, zapojil také do odboje. Jistě máte spoustu zkušeností."

„Ach... tak," zamrkal While zmateně. „To... ano. Jistě. A... něco jsem si zapomněl. Můžete to za mě na chvíli převzít, pane Pottere? Nebo ne, vy ne!" rozmyslel si to z nenadání While a začal odcházet ze třídy. „Co vy, Slečno Grangerová?"

„Ano, pane profesore." While byl ale pryč ještě předtím, než mohl Hermioninu odpověď slyšet.

„Co mu bylo?" zeptal se nahlas Terry.

„Nezdál se vám už od začátku divnej?" přidal se Seamus.

„Myslíš od začátku hodiny nebo školního roku?" řekl Ron a půlka třídy se rozesmála.

„Měli bychom pokračovat," přerušila je Hermiona rázně. „Takže... ehm... Harry. Dobré téma. Mohl bys pokračovat?" předala mu štafetu zpět a Harry se začal rozvzpomínat na své hodiny se strýcem.

„Možná by to chtělo nějaké další pravidlo," nadhodil a postavil se. „Nepřítele nikdy nespouštějte z očí. Jediná chvilka nepozornosti vás totiž může stát život." On toho svého, patřícího do Zmijozelské koleje, rozhodně z očí nespouštěl.

*****

„Severusi, nevíš, co se děje s Karfeusem Whilem?" zeptal se ho u oběda Brumbál. Severus již od chvíle, kdy do Velké síně vešel, pozoroval zvýšený hluk u nebelvírského a havraspárského stolu.

„Proč bych to měl vědět?" zeptal se Severus ostře a koutkem oka sledoval svého synovce bavící se s několika svými spolužáky u jídla. Bylo jich víc než obvykle.

„Potkal jsem ho dnes dopoledne na chodbě, když měl mít výuku v Harryho třídě. Nebylo mu prý dobře. A teď tu také není." Severus se prudce otočil k Brumbálovi.

„A kdo tedy učil?"

„Prý pověřil slečnu Grangerovou, ale to víš, byl jsem zvědavý, tak jsem chvíli poslouchal za dveřmi," pověděl mu s jiskřičkami v očích Brumbál. Ne, Severuse to prostě nepřekvapovalo.

„A?"

„Vypadalo to, že otěže přebral Harry. A bylo to vskutku zajímavé. Jako by mu někdo vlil elán do žil."

„Tak to jste jistě spokojený," pronesl Severus ne zrovna vřelým tónem.

„A ty ne?" zeptal se ho Brumbál a Severus se nad tím zamyslel. Popravdě si tím nebyl jistý. A hlavně ho zajímalo, co se v té hodině dělo. Neměl mít Harry jen jednu otázku? „Nejspíš bych si s ním měl promluvit. Chceš se zúčastnit? Zítra před schůzí?"

„Nic vám neřekne. Ani mně nic neřekl. Jedné co vím je, že jsme neustále sledováni."

„Sledováni? Kým?"

„Vím já? Asi hradem," pokrčil Severus rameny a dál uvažoval nad tím, o co se Harry vlastně snaží.

„Psala mi Amélie Bonesová. Dostala spoustu sov od rodičů studentů," informoval ho ještě Brumbál. „Zítra by měl o útoku vyjít článek ve Věštci. Zdá se, že Harryho manévr zabral."

„Sláva mu," pronesl Severus nevrle a i když by měl vážně mít asi radost, nějak se k tomu nemohl donutit.

*****

Když večer Harry mířil na schůzku Brumbálovi armády, připojil se k němu, Ronovi a Hermioně ještě Neville.

„Harry? Víš, jak jsem si koupil před Vánocemi od tvého známého ten náramek?" Jak by Harry mohl nevědět. Na scénu s Mundungusem a jeho náramky, která se na schůzi jednou odehrála, nikdy nezapomene.

„Jo, vím. Dal jsi ho babičce?"

„Dal. Měla z něj fakt radost. Ale víš, jak měl upozorňovat na nějaké zdravotní potíže?"

„Ano?"

„No tak mi psala, že prý chvílemi trochu září. Jako ten náramek, ne babička." Ron právě spolknul uchechtnutí a skryl to za nepříliš věrohodné zakašlání. „Ale babička psala, že se cítí normálně. A za žádnou cenu se nechce jít nechat vyšetřit," vysvětloval dál Neville sklesle.

„To by ale měla," přidala se do rozhovoru Hermiona. „Může jít o nějaké skrytý problém."

„Já jí to taky psal. Ale nejsem jistý, jestli je ten náramek vážně pravý, víte? Jestli to není nějaký podvrh. Ten chlápek vypadal divně."

„Tos ho nazval ještě hezky, Neville," ušklíbnul se Ron. „Já bych teda Dungovi nevěřil ani nos mezi očima."

„Počkej, to že je trochu jiný neznamená, že by měl prodávat podvrhy," zastávala se ho k Harryho nepochopení Hermiona.

„Mě jen napadlo, jestli by ses ho na to nezeptal, Harry."

„To bych mohl," souhlasil Harry s vidinou toho, jak si hned při další schůzi Mundunguse proklepne. A jestli zjistí, že to je jen nějaký šunt... Tak to už bude muset jednat.

„Napíšeš mu tedy?" ptal se ho s nadějí Neville.

„Hned zítra," přislíbil mu Harry. A nebyl daleko od pravdy, protože zítra byla na pořadu dne další schůze Řádu. A na tu se po té nedělní vůbec netěšil. Zvlášť, když se měl ještě předtím sejít s Brumbálem.