Harry došel ke kamenné zdi, za níž se nacházela Komnata nejvyšší potřeby. Pocity uplynulých dvou dnů se v něm nahromadily a on měl dojem, že nedokáže ani dýchat. Sejmul ze sebe neviditelný plášť a hlavou se opřel o studenou zeď. Teď nebo nikdy. Věděl, že možná právě tady ho čeká něco, co může od základu změnit vše, v co věřil. Možná také teď zjistí, že mu Duch Bradavic nepomůže. Anebo mu naopak řekne něco, díky čemu dokáže tuhle válku vyhrát.

Nadechnul se a soustředil se na jedinou myšlenku. Najít Ducha Bradavic. S tím Komnatu třikrát obešel, a když se před ním objevily známé dveře, měl srdce až v krku. Zavřel oči a natáhnul ruku ke staré železné klice. Teď už nebyla cesta zpět. Harry otevřel oči a vzal za kliku.

Před ním se zjevila prázdná kulatá místnost, v níž na první pohled neviděl nic než jen holé kamenné zdi. Vkročil váhavě dovnitř a zavřel za sebou. Nyní se mohl rozhlédnout lépe. Na stěnách skutečně nic nebylo, ale uprostřed místnosti si všimnul většího stojícího kamene, který narušoval jinak hladkou strukturu podlahy. Pomalým krokem se vydal k němu, a když se u něj zastavil, objevil na jeho vrcholu vyrytý erb Bradavic.

„Vítám tě, Harry Pottere." Harryho vylekal hlas za jeho zády. Jakmile se za ním otočil, zůstal nevěřícně zírat. Naproti němu stál muž, kterému mohlo být okolo padesáti let. Světle hnědé, lehce prošedivělé, zvlněné vlasy, které mu sahaly po ramena, barevně ladily k jeho přesně střiženému kníru. Na sobě měl honosný tmavě modrý hábit se zlatými výšivkami, a jak si Harry po rychlém prozkoumání všimnul, znázorňovaly všechny čtyři kolení znaky. A rozhodně to nebyl duch. Viděl toho muže tak jasně, jako sám sebe v zrcadle.

„Duch Bradavic?" zeptal se ho opatrně, když znovu našel svůj hlas. Přitom ještě stihnul zapřemýšlet, jestli se na toto setkání také neměl obléknout lépe. Ve svém mudlovském oblečení si najednou připadal trochu nepatřičně.

„Tak, jak pravíš. A rovnou tě uklidním. Společenský hábit pro tuto příležitost neshledávám potřebným." Harry se zarazil.

„Dokážete mi číst myšlenky?" zeptal se rovnou a muž se lehce pousmál.

„Na tomto místě to dovedu. Tato Komnata je v mé plné kompetenci. To já dávám nejen tobě, ale i ostatním, kdo Komnatu nejvyšší potřeby vyhledají, to, oč žádají," vysvětloval Duch Bradavic a Harry se zděsil, kolikrát při jeho tréninku musel vyslyšet jeho touhy po pomstě Voldemortovi nebo Bellatrix. „K tomu se ještě dostaneme," prohlásil Duch Bradavic a Harry se snažil na nic nemyslet. „Ještě ti ale sdělím, že pokud bych tě neshledával vhodným k setkání se mnou, nestáli bychom tu. A ani události uplynulých dnů na tom nic nemění." Severus mu nejednou řekl, že se v něm dá číst jako v otevřené knize, a Duch Bradavic tomu dodal nový rozměr.

„Dobrá," řekl Harry, když ho malinko uklidnilo vědomí, že ani jeho selhání a smrt dvou mudlů není překážkou k jejich diskuzi.

„Než se však pustíme dál, musím tě upozornit, že vše, co zde bude dnes nebo v budoucnu řečeno, neopustí zdi této Komnaty. Nikomu nesdělíš, kde jsi mne našel, ani co jsem ti řekl." Něco takového Harry čekal, ale mělo to malý háček.

„Pár lidí ví o tom, že jsem vás hledal. A vědí, že vím, kde vás najít." Muž naproti němu přikývnul.

„Ředitel Albus Brumbál, tvůj strýc profesor Severus Snape, Hermiona Grangerová a Ronald Weasley." Harry překvapeně zamrkal. „Nebuď překvapen, Harry Pottere. Již dlouho tě sleduji. Dobře tě sleduji a také ty, kteří do války zasahují. Sice nevím, co si lidé mimo tuto místnost myslí, ale dokážu vidět každý jejich krok. A některé kroky sleduji pozorněji než jiné," vysvětloval muž tajemně a Harrymu se přitom zježily chloupky na rukou.

„Chápu," řekl Harry, když se trochu vzpamatoval. „Takže, když se mě zeptají-"

„Nejspíš to poznají," vzal mu slovo Duch Bradavic. „Můžeš jim sdělit, že jsi vykonal, co jsi zamýšlel."

„Jasně. Tedy, jistě," opravil se rychle Harry. V duchu se okřiknul, že se musí vyjadřovat trochu kultivovaněji než jako při rozhovoru se svým strýcem. Severus... „Můj strýc mi hodně pomáhá," odvážil se Harry znovu promluvit. „Pokud by šlo o něco vážného, možná bych jen jemu mohl naznačit-"

„Profesor Severus Snape," zopakoval Duch Bradavic zamyšleně. „Čekal jsem to. Jak jsem již říkal, sleduji tě. A i jej. A s politováním ti musím sdělit, že ani on k tobě není naprosto upřímný. K této výměně nemohu svolit. Pokud on v tebe stoprocentně nevěří, nemohu věřit ani já jemu." Harry měl pocit, jako by ho někdo právě polil ledovou vodou. „A to ani nemluvím o jeho přístupu zde v Komnatě, kdy jsi mu o svých plánech s mým hledáním minulý rok řekl. Jeho ignorace v této otázce nehraje v jeho prospěch."

„Není ke mně upřímný?" zeptal se Harry muže zmateně. Nic jiného ho v tuto chvíli nezajímalo.

„Tvůj slib. Co zde bude řečeno, zůstane v této Komnatě, pokud nesvolím jinak."

„Přísahám," pronesl Harry spěšně.

„Polož levou ruku na Kámen Přísahy a zopakuj, co jsem ti řekl." Harry tedy přistoupil znovu ke kameni, na něj položil svou ruku a řekl:

„Slibuji, že co zde bude řečeno, zůstane v této Komnatě, pokud nesvolíte jinak." Vzduch kolem Harryho se zavířil, a jak rychle přišel, tak zase odešel. Raději se ani neptal, co by se stalo, pokud by svůj slib porušil, protože teď ho především zajímalo, co myslel tím, že k němu Severus není upřímný. „Jak ke mně není profesor Snape upřímný?" položil Harry znovu tu otázku nahlas. Duch Bradavic si ho znovu pečlivě prohlédl.

„Čeká nás dlouhý rozhovor. Neposadíme se?" zeptal se ho a v tu chvíli se naproti sobě objevila dvě pohodlná křesla. Kámen Přísahy byl přesně mezi nimi. Harry tu nabídku vděčně přijal a do jednoho z křesel se posadil. „Těší mne, že jsi konečně přišel," začal úplně z jiného konce muž na jeho druhé straně.

„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho," dokázal ze sebe Harry vydat jakousi omluvu. „Vím, že jsem byl blízko. A o to víc mne mrzí, jak to celé dopadlo," vzpomínal opět na svůj výlet do Londýna a na smrt chlapce a jeho otce, kterou svým jednáním zavinil.

„Pochopitelně jsem nemohl nevidět tvé snažení. A když za mnou Mistr Fidelius jednoho dne přišel s tím, že jej žádáš o pomoc, byl jsem vděčný jeho myšlence, že ti napoví. Byl jsi už jednou blízko, takže to nebylo těžké rozhodnutí."

„Byl tady za vámi?" zeptal se ho Harry překvapeně. „A kdy?"

„Ten den, co ti ve své zvěromágské podobě předal ten dopis." To si Harry moc dobře pamatoval.

„Tak proč mi to neřekl rovnou? Mohlo – mohli -" Harrymu selhal hlas. Mohli být ti dva ještě naživu, chtěl říct. Nejednou ho to napadlo a měl kvůli tomu na Fideliuse vztek. Věděl dobře, že neoprávněný.

„Tvé obviňování není na místě. Ani Mistra Fideliuse ani sebe samého. Mistr Fidelius byl tak laskav, že svolil k tomu se s tebou sejít. Za jakých okolností, to už bylo v jeho rukou. A smrt těch dvou mudlů, kteří se do vašich plánů přimíchali, je sice nešťastná, ale bohužel není jistě ani první ani poslední. Mohli zemřít v tu samou dobu kdekoliv jinde. Nelze se vinit za jejich smrt. V tvém případě to ani není žádoucí." Harry zatřepal nechápavě hlavou.

„Není žádoucí? Co tím myslíte?"

„Ve svém postavení si něco takového nemůžeš dovolit." Harry otevřel pusu, aby něco namítnul, ale Duch Bradavic ho nenechal. „Jsi Vyvolený, Harry Pottere. Jsi Vyvolený k porážce jednoho z nejhorších čarodějů, jakého tento hrad pamatuje. Vím to od samého počátku, co se ředitel Albus Brumbál o Věštbě dozvěděl, a co jsi nastoupil do Bradavic, nevyhnul ses mému zájmu. Už od tvého prvního ročníku jsem věděl, Harry Pottere, že se my dva jednou setkáme. A každým rokem jsem si tím byl jistější. Už od tvého čtvrtého ročníku bych tě mezi těmito stěnami uvítal. Mrzí mne, že ředitel Albus Brumbál začal jednat až o dost déle."

„Začal jednat?" nechápal Harry, co tím myslí.

„O Věštbě ti řekl až na konci tvého pátého ročníku. Dle mého názoru to bylo pozdě. Nevhodně se to promítlo i do tvého psychického stavu, když došlo k událostem, kterým se šlo vyhnout." Harry byl jeho slovy překvapen. Nečekal, že by byl Duch Bradavic až tolik otevřený. „Tím samozřejmě nemyslím, že ti to měl sdělit v tvých jedenácti letech, ale po návratu Lorda Voldemorta to již bylo na místě. Už se však stalo a ty časy minuly," prohodil ležérně muž a přehodil si nohu přes nohu, aby se pohodlněji usadil.

„Myslíte," odvážil se ho Harry zeptat, „že by Sirius, můj kmotr, ještě žil, kdyby mi to Brumbál řekl dřív?" Muž se na něj s pochopením podíval.

„Tak jako nelze říci, zda by ještě žili ti dva mudlové, nelze to říci ani o Siriusovi Blackovi. Faktem však je, že i po tom všem, co jsi už za ty roky zažil a čím jsi prošel, jsi dle mého názoru neustále podceňován. Možná je ti pouhých šestnáct let, ale musím ti sdělit, že jsi nejmladší osoba, se kterou jsem se za dobu své existence setkal. Máš za sebou mnohem více než mnohý o dost starší kouzelník, ale přesto se s tebou stále jedná jako s dítětem. Ty jsi ale Vyvolený, Harry Pottere," oznámil mu muž vážně a zadíval se mu do očí. Harry jeho slovům pečlivě naslouchal. „Jsi Divoký mág. Jsi ten, kdo má sílu, jakou ani sám Pán zla nemá. Máš ve svých rukou osud kouzelnického světa, a já tě znám za tu dobu natolik dobře, že vím, že máš dost schopností na to Lorda Voldemorta porazit. Proto nechápu, proč s tebou není náležitě jednáno," zakroutil Duch Bradavic nevěřícně.

„No, Denní Věštec-" Harry chtěl nadhodit, že pozornosti se mu dostává až dost, ale muž se opět usmál.

„Nemluvím o kouzelnické společnosti. Mluvím o tvých nejbližších. Ředitele Brumbála jsem již zmínil. Líbilo se mi, jak ses odhodlal prosadit svou, když jsi chtěl být přijat na schůze Fénixova řádu. Sám jsem neviděl důvod, proč ti to jako Vyvolenému odmítat. Co ale nedokážu pochopit je, proč je ti zatajováno, že jsi v bezprostředním smrtelném nebezpečí."

„Co tím myslíte?" zeptal se ho Harry zmateně.

„Jak tvůj strýc, profesor Snape, řediteli Brumbálovi sdělil, žádal po něm Lucius Malfoy s Bellatrix Lestrangovou, aby jim tě pomohl dostat z hradu k rukám Lorda Voldemorta." Harry nevěřícně otevřel pusu.

„Cože? A kdy?"

„Během vánočních prázdnin a poté ještě několikrát. Když odmítl z důvodu, že je to nemožné, pověřili tím Draca Malfoye."

„A Severus to ví?"

„Pochopitelně. Mladý pan Malfoy mu to sám řekl." Harry nemohl věřit svým uším.

„Proč... proč mi to neřekl?"

„Jistě jsou to citové důvody. Nebudu tvrdit, že v tom byl zlý úmysl, protože je to v tomto případě naopak, avšak dle mého názoru by se k tobě měli profesor Snape a ředitel Brumbál začít chovat s větší otevřeností a jednat s tebou jako se sobě rovným. Co dalšího mi nejde na mysl-"

„Ještě něco?" zhrozil se Harry, co dalšího tu je, o čem mu zase neřekli.

„Bohužel. Obávám se, že tě příliš nepotěším, když ti sdělím, že útočník, který tě v prosinci napadnul, byl již dávno odhalen." Harrymu se zastavil dech. Jestli mu teď Duch Bradavic řekne, že Brumbál ví-

„Profesor Snape ho sám před několika měsíci usvědčil." Harry si rukou přikryl pusu a nevěřícně zakroutil hlavou.

„Byl to Malfoy, že?" řekl prudce, jakmile se vzpamatoval.

„Nebyl to Draco Malfoy. Útočníkem byl profesor Karfeus While." Harry se zarazil a nechápavě nadzvedl obočí.

„Cože?" zeptal se s vykulenýma očima a nechtěl tomu obvinění ani věřit. „Profesor While?! Ale- ale proč? Co jsem mu udělal?" Harry ani v nejmenším nedokázal pochopit, proč by zrovna na něj While útočil.

„Dle vysvětlení, které podal tvému strýci, zde byly nějaké nesrovnalosti s tvým otcem a nepochopení tvého přístupu v hodinách. Profesor Snape ti to jistě vysvětlí. Můžeš se ho na to zeptat, pokud budeš chtít," sdělil mu Duch Bradavic. Jedno ale Harrymu nešlo na mysl.

„A Brumbál ho tu i přesto nechá učit? Málem mě zabil!" zvolal Harry nevěřícně.

„Ředitel Brumbál o tom neví. Tuto informaci si tvůj strýc nechal pro sebe," odvětil muž klidně.

„Já tomu nerozumím. Proč by to dělal? Proč by mi nic neřekl?"

„Opět musím říct, že v tom nebyl vůči tobě ze strany profesora Severuse Snapea zlý úmysl. Vzhledem k tomu, jakým způsobem profesoru Whileovi vyhrožoval, lze říct, že se tě rozhodnul chránit, jak nejlépe si myslel, že dovede. Je zvláštní, jakým způsobem se vaše citová vazba rozvinula. Mám ještě v živé paměti, když mu ředitel Brumbál sdělil, že jsi jeho synovec." Harry si nebyl jistý, zda právě to chce teď slyšet. Stačilo mu, když mu Uršula řekla, že neskákal do stropu nadšením.

„Ne, nebudu ti to zde podrobně líčit," promluvil Duch Bradavic dřív, než stačil Harry něco namítnout. „Důležité je, jak je to nyní. A i když s jistými kroky profesora Snapea nesouhlasím, nelze mu upřít, že má o tebe starost. Oceňuji jeho snahu naučit tě kouzlům, která ti budou ve válce užitečná, i jeho psychickou podporu, kterou ti věnuje. Přiznávám, že něco takového jsem od něj neočekával." Konečně něco pozitivního. Harry byl rád, že muž přešel onu událost s Kulovým bleskem, a když se na něj v tu chvíli Duch Bradavic pousmál, byl si vědom toho, že určitě ví, co mu zrovna prolétlo hlavou.

„Vážně mi moc pomáhá. Je jediný, kdo mi zbyl," rozhodl se Harry také svého strýce trochu bránit.

„Jediný? Já tu s tebou ale jeden čas vídal tvé přátele, kteří ti v důležité chvíli pomohli zcela jedinečným způsobem," namítnul s pozvednutým obočím muž. „A oni ti stojí po boku celé roky, co zde v Bradavicích pobýváš."

„Samozřejmě. Ron s Hermionou," opravil se rychle Harry. „Myslel jsem, že Severus je má jediná rodina. Ale Hermionu s Ronem tak vlastně také beru. Pomohli mi s mou Divokou magií. Hlavně tedy Hermiona."

„Chytrá mladá čarodějka," pronesl Duch Bradavic uznale. „Vskutku ti s ní pomohli. V této souvislosti možná budeš lépe chápat, proč nepovažuji za žádoucí, aby ses obviňoval ze smrti těch mudlů. A všech dalších, kteří v této válce ještě padnou. Ty musíš, Harry Pottere, uvažovat s jasnou myslí. Tvá úloha je nejdůležitější a musíš k ní přistupovat zodpovědně." Harry měl dojem, že k tomu tak vždy přistupoval, ale Duch Bradavic ho již od začátku vyváděl z míry.

„Snažím se-"

„Já vím, že se snažíš. Viděl jsem všechny tvé tréninky nejen zde, ale i u profesora Snapea. Vím, s jakým úsilím vedeš Brumbálovu armádu. Vím, kolik času trávíš meditacemi a vím i, a to musím vyzdvihnout nejvýš, jak ses již angažoval mezi domácími skřítky. Výborně, Harry Pottere, jen tak dál," kývnul k němu hlavou, zdvihl ruce a lehce mu jimi třikrát zatleskal. Harry byl překvapený a příliš nerozuměl tomu, co myslel tím ‚dál'.

„Vidím tvé zmatení, proto přistoupíme k tomu nejdůležitějšímu. Proč jsi za mnou přišel?" Harry se zarazil. Nebylo to zřejmé?

„Abys mi pomohl," řekl po chvilce přemýšlení Harry.

„Co čekáš, že ti nabídnu? Že budu říkat, co máš dělat a ty se tím budeš řídit?" To by byl Harry rád, ale tušil, že tak snadné to nebude.

„To asi ne," zapochyboval Harry. „Vlastně jsem nejprve čekal, že mi poradíte s mocí, kterou já mám a Voldemort ne. Ale to už jsem zjistil. Jenže... stejně ji neovládám plně. Nevím, jak na to," pokrčil Harry bezradně rameny. Duch Bradavic nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Ty přece víš, jak na to. A budeš ji ovládat tak, jak ji jen ovládat lze, to ti mohu slíbit." Harry zatajil dech.

„Vidíte do budoucnosti?" zeptal se ho s nadějí v hlase. „Moudrý klobouk ve svých písních vždy sděluje, co nás čeká."

„Nevidíme do budoucnosti, ale jsme tu tak dlouho, že dokážeme s přesností říct, co bude následovat. Historie se až příliš často opakuje. Bohužel."

„A co vlastně jste? Kdo jste?" Duch Bradavic se malinko naklonil k Harrymu a zadíval se mu do očí.

„Co vidíš, Harry Pottere?" Co to bylo za otázku?

„No..."

„Vidíš svou představu, Harry Pottere. Možná si to neuvědomuješ, ale takhle nějak sis mě představoval." Na tom něco bylo. Harry měl dojem, že mu je muž nějak povědomý. „Jsem stvořen magií, již tu zanechali čtyři zakladatelé. Každý do mě vložil kus sebe. Ano, dokonce i Salazar Zmijozel," odpověděl na Harryho nevyřčenou otázku. „Já jsem srdcem a myslí zakladatelů Bradavic. Chráním hrad a v případě nouze, kdyby došlo k tomu, že by nebezpečí bylo příliš veliké, jsem oprávněn tím pověřit někoho dalšího. V minulosti jsem to učinil pouze dvakrát. Nyní hodlám potřetí," prohlásil vážným, pevným hlasem a Harry se pod jeho pohledem slabě otřásl. Velmi jasně si uvědomoval, že jeho rozhodnutí je vlastně rozhodnutím samotných zakladatelů.

„A... co to znamená?" zeptal se muže opatrně.

„To znamená, že já ti pomohu v tvém boji a ty zase v tom mém."

„Teď ve vás promluvila část Zmijozela, pokud se nepletu," poznamenal Harry a začal se také malinko usmívat.

„Je to možné, i když takto konkrétně to říct nelze. Jsem Jedno. A abys v mých slovech neviděl jen výměnný obchod, musím dodat, že jedno bez druhého by stejně nefungovalo. Lze předpokládat, že finální souboj se bude odehrávat zde, a byl bych tomu i rád. Není možné bojovat a nechránit hrad. Navíc je pravděpodobné, že jeho síla ti v jistém ohledu může dopomoct k vítězství."

„To samozřejmě," přisvědčil pohotově Harry. „Budu hrad chránit. Udělal bych to, i kdybych vás nenašel."

„Něco takového jsem předpokládal. Proto ti s čistým svědomím mohu předat do rukou moc, která ti v tom pomůže," oznámil mu Duch Bradavic a povstal z křesla. Harry ho následoval a také vyskočil na nohy. „Polož opět levou ruku na Kámen Přísahy," přikázal mu muž a Harry tak učinil.

„Harry Pottere, Bradavice se rozhodly předat ti část své moci. Ve tvých rukou nyní spočívá kontrola nad veškerými magickými ochranami i bytostmi, které k hradu náleží. Hodláš-li s nimi nakládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a ku prospěchu Dobra, pak přísahej."

„Přísahám," hlesl Harry na okamžik zaskočený tím, co mu Duch Bradavic předal. Vzduch kolem nich se opět zavířil, nyní silněji než předtím a když si Harry všimnul, že vítr kolem něj nabírá barev, které náleží jednotlivým kolejím, ucítil na vnitřní straně zápěstí slabé pálení.

Vítr ustal, barvy zmizely a slabá bolest na ruce také. Harry sundal ruku z kamene a podíval se na ni. Už poněkolikáté zde ustrnul, tentokrát když zjistil, že se mu zevnitř zápěstí rýsuje malý erb Bradavic.

„To je znamení, že jsi Patronem hradu. Přetřeš znak palcem a on zmizí. Přetřeš místo znovu a ono se objeví. Nemá žádnou funkci, nemusíš se bát. Je to pouze doklad toho, čím jsi. Až bude tvůj úkol naplněn, zmizí." Harry to hned vyzkoušel. Přejel si palcem po erbu a byl pryč. Udělal to znovu a byl zpět.

„Asi to nemám nikomu ukazovat," usoudil Harry a nechal erb opět zmizet.

„Dle situace můžeš," vyvedl ho z omylu Duch Bradavic. „Proto ho máš. S jeho pomocí můžeš ovládat bradavické strážné, když budeš potřebovat jejich pomoc. Dále tě to staví do té nejvyšší hierarchie. Sám hrad tě posvětil svou magií. Tvá rozhodnutí ohledně hradu mají vyšší moc, než má ředitel nebo samotné ministerstvo." Tohle už bylo něco, co Harrymu začalo nahánět strach. Nestačilo, že byl Vyvolený a Divoký mág. Ještě se stal Patronem Bradavic.

„Nestal ses jím, aby tě to děsilo," navázal Duch Bradavic na jeho myšlenky. „Stal ses jím, protože jsi tím nejpovolanějším. Jsi dost silný na to, abys to zvládnul. A já ti nemohu lhát, mohu ti povědět jen pravdu. Nejsem v tvé situaci nijak citově angažovaný, jako tví blízcí, kteří ti podobné věci mohou říkat jen pro tvé dobro, proto můžeš věřit, že tomu tak doopravdy je." Tato slova dodala Harrymu odvahy. Dávalo to smysl. Duch Bradavic mu podobná slova neříkal jen pro uklidnění. Říkal mu je, protože věděl, že jsou pravdivá, a to Harryho vnitřně neskutečně uklidnilo.

„A jak tedy mohu tu sílu ovládat?" zajímalo ještě Harryho, když vstřebal, co mu muž právě řekl. „Jsou na to nějaká zaklínadla? Která mám použít, až to bude potřeba? A kdy vlastně je mám použít? A co vy?" Zasypal Ducha Bradavic množstvím otázek, které ho v tu chvíli začaly napadat.

„Hrad můžeš ovládat svou Divokou magií. Hrad ji cítí a ona jeho. Je možné, že již nyní, až odsud odejdeš, rozpoznáš magii, která hrad obklopuje. Ale zatím s ní nemusíš dělat nic. Já tu stále budu a budu na ochrany dohlížet."

„Budu se moci na hradě přemisťovat?" To Harryho napadlo hned na začátku, když přísahu složil.

„A už jsi složil přemisťovací zkoušky?" zeptal se ho Duch vážně. Harry zamrkal a zjišťoval, zda to muž myslí vážně. Když se začal usmívat, došlo mu, že naštěstí ne. „Jen žertuji. Přemisťovat se můžeš kamkoliv. I z hradu ven nebo dovnitř, pokud by to bylo nutné." Bylo dobré vědět, že tato bytost, ať to bylo cokoliv, má po tisíci letech i smysl pro humor.

„Skvělé. A ty zkoušky stejně budu brzy skládat," prohodil s úsměvem, aby se neřeklo. Duch Bradavic vážně přikývnul. „Mohu se ještě vrátit k tomu, co jste říkal?"

„Ano?"

„Když jste mluvil o skřítcích, říkal jste mi, abych pokračoval. Jak jste to myslel?" Muž před ním se opět pousmál.

„Velmi dobře, Harry Pottere. Vím, že si píseň Moudrého klobouku pamatuješ. Její základní myšlenkou bylo, že se musí spojit především koleje. A že v boji mohou pomoci jakýkoliv tvorové – chytře ses obrátil na skřítky, jejichž magie je kouzelníky dalece podceňovaná. Ale nejsou to jediné bytosti, o nichž byla zmínka. Jsou mnozí další, kteří tobě a ostatním mohou být nápomocni." Harry tápal, ale napadlo ho jen jediné.

„Myslíte třeba kentaury?" zeptal se ho zmateně Harry, když přemýšlel, koho by poblíž mohl požádat o pomoc.

„Možná. Zkus nad tím zapřemýšlet a příště mi sděl své dojmy. A zkus také zapracovat na té záležitosti s kolejemi. Je velká pravděpodobnost, že by se spojení mohlo zdařit. Dívej se kolem sebe. Možná ti může pomoct někdo, o kom by sis to nikdy nemyslel," dodal ještě a Harry nevěděl, co by měl dělat dřív. „Bitva je ještě daleko. Máš čas," oznámil mu Duch Bradavic, když viděl jeho zaváhání. „Teď ti poradím, co bys měl udělat úplně nejdřív." Konečně nějaká přímá nápověda, zaradoval se Harry. To však ještě netušil, že se raduje předčasně.

„Naslouchám," oznámil mu Harry nadšeně.

„Až odsud vyjdeš, půjdeš za Protivou a vrátíš mu jeho hlas." Nadšení z Harryho rychle opadlo.

„To... lze jen Divokou magií," řekl Harry zaraženě a Duch Bradavic přikývnul na souhlas.

„Jistě. A ty, pokud vím, ji ovládáš. Zaklel jsi ho a teď ho i odčaruješ. Umíš to. Kdybys to nedokázal, nepověřoval bych tě tím. Ale sám jsem si teď za tu dobu, co zde spolu jsme, ověřil, že jsi schopen mnoha věcí, ve které sám zatím nevěříš. Pamatuj však, že já vím, že to dokážeš."

„Do-dobrá," souhlasil Harry rozechvěle. „Zkusím to."

„Nelámej chleba nad prvním nezdarem," poradil mu ještě muž. „Někdy je zapotřebí těžkých a zdlouhavých zkoušek, aby se dílo povedlo. Na tuto radu nikdy nezapomínej, Harry Pottere. Bude ti ještě mnohokrát užitečná."

„Moc vám děkuji," pověděl Harry, když se zvednul k odchodu. „Za vše. Doufám, že vás nezklamu."

„Nezklameš. Budu se těšit na tvou další návštěvu," pověděl Duch Bradavic a rukou naznačil, že může odejít.

„A kdy mám přijít?" zeptal se ještě Harry spěšně.

„Kdykoliv budeš potřebovat. Já budu tady," oznámil mu muž s úsměvem. Po tomto ujištění Harry opustil Komnatu nejvyšší potřeby a vešel do tiché chodby bradavického hradu.

Zůstal stát na místě jako opařený a pokoušel se rozpoznat, co právě cítil. Zavřel oči a ponořil se do sebe. Měl pocit, jako by kolem sebe cítil vibrovat magii. Přestoupil proto k nejbližší stěně hradu, kde ji cítil více, a položil na ni ruku. Pocit se v něm začal ozývat zřetelněji. Cítil ochrany.

Ruku ze zdi sejmul a snažil se ten pocit zatlačit do pozadí. Soustředil se a za chvíli byly vibrace pryč.

„Úžasné," zašeptal užasle, přehodil přes sebe neviditelný plášť a vydal vykonat to, oč ho Duch Bradavic požádal.

Stále tomu nemohl uvěřit. Když procházel ztichlým hradem, bylo již po večerce. Pod jedním schodištěm se zastavil, když v dálce zahlédnul Filche. Jakmile byl školník pryč, dal se zase do pohybu.

Protiva se často zdržoval v chodbě, kde jej Harry zaklel, a k jeho radosti tomu ani teď nebylo jinak. Bradavické strašidlo sedělo na římse jednoho z oken na konci chodby a Harryho zaplavil pocit viny, když si uvědomil, jak nešťastný výraz v obličeji mužík měl. Sejmul ze sebe tedy plášť a Protivovi se ukázal.

Jakmile si ho strašidlo všimlo, nepřišlo žádné němé nadávání ani házení předmětů, které měl po ruce. Protiva na něj zůstal šokovaně zírat a Harry si jen pomalu uvědomoval důvod. Mohl to vědět? Tak jako hrad? Byli i duchové a strašidla pod jeho patronací?

„Ahoj, Protivo. Přišel jsem, abych napravil to, co jsem ti udělal." Když to Harry říkal, ani mu nepřišlo na mysl, že by měl říct něco jako ‚pokusím se' nebo ‚budu se snažit'. Ne. Prostě to přišel udělat.

A Protiva udělal něco, co naopak šokovalo Harryho. Slétl k němu a uklonil se mu.

Harry měl zase pocit, že sní, protože kdy jindy by se mu Protiva klaněl než ve snu?

„Tak fajn," dodával si Harry odvahy. Duch Bradavic mu věřil. Věděl, že to Harry dokáže. A Harry to dokáže, musí! „Jen to může chvíli trvat. Musíme být trpěliví," upozornil ho ještě Harry, tak jako předtím jeho Duch Bradavic.

Harry se soustředil. Soustředil se jen na jedno – aby Protiva mohl zase mluvit. Díval se bez mrknutí přímo na něj a v mysli si opakoval stále onu žádost.

„Zkus to." Protiva se pokusil něco říct, ale bez výsledku. Nepovedlo se. „Nic se neděje," zarazil ho ihned Harry, když se chtěl Protiva naštvaně rozletět pryč. „Budeme to zkoušet do té doby, dokud se mi to nepodaří. A ono se to podaří, to ti slibuji," prohlásil rozhodně Harry a Protiva se už ani nepohnul.

Zkoušeli to dlouho. Možná hodinu. Harryho často přepadaly myšlenky, že se mu to ani nepovede, ale vždy si vzpomněl na víru Ducha Bradavic a na jeho slova, že někdy je zapotřebí těžkých a zdlouhavých zkoušek, aby se dílo povedlo.

A ono se to nakonec přece jen povedlo.

„Zkus to," vyzval ho Harry asi po patnáctém pokusu.

„Stejně to nemá žádnou cenu!" odsekl Protiva sklesle, a jakmile to dořekl, zarazil se. Stejně jako Harry. „Sly-sly-slyšel jsi to?" zeptalo se ho strašidlo nevěřícně.

„Ano, slyšel," potvrdil Harry a na tváři se mu vyrýsoval široký úsměv. „Zvládnul jsem to," zašeptal Harry, jako by tomu nemohl ani věřit.

„Já mluvím! Já můžu mluvit! Můžu zpívat! Můžu nadávat! Můžu – ty jeden zatracenej–" Harry měl dojem, že by to od něj teď pořádně schytal, kdyby ho ovšem před pár hodinami neučinil Duch Bradavic Patronem hradu. A teď si byl jistý, že Protiva o tom ví, protože se zasekl a nepokračoval v tom, co měl v plánu mu pěkně od plic říct.

„Nikomu neřekneš, co se stalo. Ani že jsem tě zaklel, ani že jsem tě dnes odklel," přikázal duchovi Harry. „Pokus se dělat dnes v noci co nejmenší rámus. Rád bych nechal studentům a učitelům ještě jednu poklidnou noc. A až se do toho zítra zase ponoříš, vynechej mě ze svých manévrů, děkuji ti." Protiva po chvíli váhání přikývnul. Když si chtěl Harry přes sebe přehodit neviditelný plášť, aby zase odešel, ještě se zarazil. „A znovu se moc omlouvám za to, co jsem ti způsobil. Už se to nestane."

„To doufám," zabručel naštvaně Protiva a Harry už na nic nečekal, skryl se pod svůj plášť a vrátil se do věže.

*****

Ron s Hermionou na něj opět čekali. Když se k nim Harry nenápadně připojil, oba zvědavě čekali, co jim řekne. Harry se ale jen svalil na pohovku vedle nich a spokojeně se zadíval do plamenů.

„Byl jsi tam?" zeptala se ho Hermiona a napjatě čekala, co Harry odpoví. Duch Bradavic už měl zase pravdu. Poznali to na něm, aniž by cokoliv řekl.

„Ano," přisvědčil Harry a jeho přátelé překvapeně zalapali o dechu.

„A co?" zajímal se hned Ron.

„Nemohu o tom mluvit. Nezlobte se," pověděl Harry popravdě a nadšení z jejich přátelé rychle začalo mizet.

„Jako Fidelius, že? Nějaká úmluva?" Hermiona vždy věděla, jak se věci mají, takže Harry jen přikývnul.

„Tak nějak. Ale," nadechnul se nakonec a podíval se na ně, „bude to dobré. To je vše, co můžu říct. Bude to dobré," zopakoval znovu a sám těm slovům konečně začal věřit.

„To bude," usmála se na něj Hermiona a pevně mu stiskla ruku, na níž, aniž by o tom dívka věděla, měl ukryté tajné znamení moci.

*****

Severus měl v úterý ráno těžkou hlavu. Dnes ho čekala neoblíbená část vyučování – Pokročilé lektvary s jeho synovcem. Už si na to celkem zvyknul, ale od neděle byl Harry v hrozném stavu a vědomí, že mu bude ještě dál škodit, ho nenechávalo chladným.

Když se blížil k Velké síni, uslyšel hluk. Přidal do kroku, aby dotyčnému nebo dotyčným napařil nějaký ten školní trest a strhnul jim hodně bodů, ale zůstal stát jako opařený, když zjistil, kdo rámus způsobuje.

„Copak sis myslel, Filchíku, že se mě zbavíš?" poletoval si vyřvávající Protiva nad schodištěm u Velké síně a házel po studentech a školníkovi, který se ho snažil uklidnit, co mu přišlo pod ruku. „Ne, ne! Protivy se nezbavíte! Na mě jste příliš krátcí! A já vám vše vrátím dvojnásob!" V tu chvíli na hlouček čtyř děvčat přilétla vodní bomba z Protivových zásob a celé je všechny zmáčela. Dívky začaly pištět a utíkat rychle pryč.

„No tak to je skvělý," ozývaly se kolem Severuse pobouřené hlasy studentů, kterým se Protivův návrat ani za mák nelíbil.

„To nemohl němý zůstat napořád?" řekl někdo další.

Severus se otočil od podívané, která se před ním odehrávala, a zamířil do Velké síně. Okamžitě si všimnul svého synovce, který již seděl na svém místě a něco spokojeně vyprávěl svým přátelům. Ti vzrušeně hltali každé jeho slovo. Severusovi bylo jasné, že to bylo Harryho dílo, ale co ho k tomu vedlo? Jak to dokázal? Odpověď byla jediná – musel jít za Duchem Bradavic.

Když si ho Harry všimnul, věnoval mu rychlý pohled, ale pak se zase vrátil ke svým přátelům. Severusovi to však stačilo. V tom pohledu bylo totiž něco, co jeho domněnky potvrzovalo. Byla v něm vyrovnanost, kterou u něj dlouho neviděl. Možná nikdy.

„Krásné ráno, Severusi. Máš také tak báječný den jako já?" zeptal se ho s úsměvem ve tváři Brumbál. Severusovi bylo jasné, že je z Harryho pokroku nadšený, ne-li přímo v sedmém nebi.

„Věci se hýbou dobrým směrem" odpověděl vyhýbavě Severus a oči mu neustále odbíhaly k jeho synovci. Co se asi dozvěděl, že to s ním provedlo takovou změnu?

„Máš nějaké bližší informace?" Jistě, Brumbál chtěl hned vědět, co se stalo, a čekal, že mu to Severus naservíruje jako králi rovnou na podnose.

„Ne." Na jednoduchou otázku jednoduchá odpověď. Během následujících několika chvil přilétly ke snídani sovy a Severus byl rád, že mu Brumbál nepokládal už žádné další otázky. Uviděl, jak před Grangerovou dopadl malý balík a jak se k němu hrne jeho synovec. Neměl dobrý pocit z toho, když si uvědomil, co z něj ti tři vyndávají. A z toho, co následovalo, zůstal v tichém šoku.

*****

„Je to tu," oznámila Hermiona, když se před ně snesl balíček s daleko větším počtem novin, než o který Hermiona své rodiče žádala.

„Je dobré vědět, že to po někom máš, Hermiono," okomentoval Ron snahu jejích rodičů, aby získali ohledně útoku co nejvíce informací. Dohromady dorazilo asi dvanáct různých plátků mudlovských novin z uplynulých dvou dnů.

„V Denním věštci stále nic?" zajímal se Harry a v rukách již svíral Timesy, které viděl na schůzi Řádu. Pečlivě si je uschoval do tašky.

„Stále ani slovo," oznámila Hermiona, když do nich zběžně nahlédla.

„Co to máte?" zajímal se Dean se Seamusem, když si všimnuli mudlovských novin rozházených před nebelvírským triem. V tu chvíli se Harry rozhodnul.

„Voldemort v sobotu zaútočil na mudly. Denní věštec to tají. Zabil 56 lidí včetně několika dětí. Chcete si o tom něco přečíst?" podával jedny z novin svým spolužákům. Ti se po nich jako hladoví psi vrhli.

„Na fotbalovém stadionu v Manchesteru?" pronesl Dean nevěřícně. Jako fanouška fotbalu se ho ta informace dotkla tak, jak Harry předpokládal. Ke klukům se naklonil i Neville, který je prozatím jen mlčky poslouchal. Harry tedy vstal, a když viděl, že se i ostatní začali zajímat o to, co se u nebelvírského stolu děje, vzal několikery noviny a vydal se k místu, kde seděla Katie a několik dalších sedmáků Nebelvíru.

„Chcete si to přečíst? Voldemort napadnul mudly a 56 jich je mrtvých. Denní věštec o tom kdoví proč nepíše."

„Jasně, Harry," chopila se Katie novin a spolu s dalšími studenty se do nich dychtivě začetla.

Harry zamířil k sousedícímu stolu Mrzimorů.

„Ahoj. Už jsi o tom slyšela, Susan?" podal i jí Harry jedny z novin, tentokrát The Daily Telegraph s obrovským titulkem přes hlavní stranu.

„Ne," vydechla překvapeně.

„To udělal Ty-víš-kdo?" zeptal se Ernie zděšeně.

„Ano. Tady máte ještě jedny. Můžete je předat dalším."

Přešel k Havraspárům.

„Ahoj, Cho..."

„Ahoj, Rodgere..."

„Lenko, jak se máš? Nepsal o něčem tvůj otec? Slyšelas už o tom?" Třetí svazek novin skončil u havraspárského stolu v rukách jeho kamarádky.

„Něco mi naznačoval. Prý nás čekají zlé časy," pronesla dívka zasněně. „Napíše o tom v dalším čísle."

„To je skvělé," přitakal Harry a odhodlal se k dalšímu kroku.

Harryho pohled sklouzl k poslednímu stolu v řadě. Zmijozelé byli podivně zamlklí a nevrle Harryho sledovali. Už se k nim pochopitelně doneslo, co se stalo. Hovory po Velké síni nešly přeslechnout. Jeho oči se střetly s Malfoyovými. Tohle nebyl plán smíření se zmijozelskou kolejí. To si Harry stejně zatím nedovedl ani představit. Ale prostě to udělat chtěl.

Za pohledu mnohých studentů Harry předstoupil před Malfoye a spol.

„Copak, Pottere? Dal ses už rovnou k tisku?" zeptala se ho uštěpačně Pansy.

„Ne, ale nerad bych někoho opomíjel," odvětil Harry s poklidnou tváří. „I když někteří z vás jistě již informace mají." Při těch slovech zabodnul svůj pohled opět do Malfoye. Otevřel noviny na stránce s fotografiemi obětí a pohodil je před Malfoye. „Zabíjet mudly, co se nemohou bránit, a dokonce i děti – nejmladší bylo myslím sedm? Hm, to je fakt čin hodný obdivu!" pronesl Harry zamyšleně a bez dalších slov se od nich otočil a plánoval se vrátit k nebelvírskému stolu, když mu ale mezi havraspárským a mrzimorským stolem zkřížil cestu profesor While.

„Oh, pane profesore. Nechcete také jeden výtisk? To by vás mohlo zajímat," natáhnul Harry k Whileovi ruku s posledním výtiskem, co mu zbyl, a tím ho zastavil.

„Pane Pottere, jak... milé. Děkuji," vzal si od něj trochu váhavě noviny a chtěl odejít, ale Harry ho nenechal. To se k nim už začali přibližovat profesorka McGonagallová se Severusem, kteří očividně zjišťovali, co rozpoutalo ve Velké síni takový rozruch.

„Vážně si to přečtěte, pane profesore. Jsem si jistý, že jako učitele Obrany proti černé magii vás bude jistě zajímat, jaké využívají Smrtijedi nejnovější techniky." To už došli ředitelé dvou kolejí k nim. „To byste nevěřil," věnoval však dál pozornost pouze Whileovi, „co dokáže způsobit jedna nevinná kletba přímo do zad." Profesor While viditelně pobledl, přičemž ho Harry nespouštěl z očí.

„Pane Pottere, můžete mi to vysvětlit? Co to má znamenat?" ptala se profesorka McGonagallová zmateně. Harry přesunul svůj zrak pomalu na ni.

„Dobré ráno, paní profesorko. Přišlo nám víc novin, než jsme si objednali. Myslel jsem, že by byli studenti rádi v obraze. Co myslíte, pane profesore?" zadíval se nyní rovnou na Severuse. „Neměli bychom vědět o nebezpečí, které nám hrozí? Já se domnívám, že měli," kladli zvláštní důraz na svá poslední slova. Pak se však zase obrátil k Whileovi.

„Profesore While, těším se na naši zítřejší hodinu. Jistě bude stejně skvělá jako všechny předchozí. Mám na vás pár otázek, tak snad mi budete schopný pomoct. To víte, váš předmět je můj nejoblíbenější. Hezký den," rozloučil se se všemi třemi Harry a přidal se k Hermioně, s níž zamířil na jejich hodinu Lektvarů.