PA: Nejprve vám chci poděkovat za vaše komentáře k minulé kapitole a omluvit se, že jsem vůbec neměla čas všem odepsat. Času je nyní málo, ale aspoň jsem pilně pracovala na pokračování. Takže ještě jednou díky a můžete se do toho pustit ;-)

            Harry zůstal zaraženě hledět na sovu nad sebou a uvažoval nad Severusovými slovy. Myslel tím, že by ta sova mohl být zvěromág? Že by to byl samotný Fidelius? Oba se ponořili do ticha a Harry si začal uvědomovat, že se mu pomalu vrací jeho podoba.

„Ehm, Svene," oslovil Harry svého strýce, „asi půjdu pomalu k tomu pomníku." Severus kmital pohledem mezi Harry a sovou, která se najednou vznesla a odletěla pryč.

„Půjdu s tebou," oznámil mu po chvíli jeho strýc.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad," namítal Harry nejistě.

„A já nevím, jestli je dobrý nápad, aby ses ve své podobě ode mě vzdaloval."

„Budeš poblíž, kdyby s něco dělo-"

„Půjdu s tebou," zopakoval Severus rozhodně, na což už Harry neměl co víc říct. Vyhodil papírový sáček s odpadky do koše vedle lavičky a pomalým krokem se vydali k pomníku.

„Myslíš, že to byl vážně Fidelius?" zašeptal Harry Severusovi.

„Očekáváš snad, že si bere Fidelius na cesty svou sovu jako doprovod?" zeptal se ho jeho strýc ironicky a Harry si odpověděl sám. Pravděpodobně ne.

„No, aspoň nebude překvapený, že tu jsi se mnou," napadlo Harryho a od pomníku se začal rozhlížet, jestli Fidelia někde nezahlédne. „A nemohlo ho to naštvat? Co když vůbec nepřijde?"

„Jediné, co ho mohlo naštvat, bylo tvoje otravné srkání. Pokud by ho to však tolik iritovalo, pravděpodobně by odletěl už dávno."

„Strašně vtipné."

„To neměl být vtip," odvětil Severus vážně a Harry si odfrknul. Pak se však zarazil, když v dálce uviděl lehce shrbeného starého muže, jak míří jejich směrem. Na sobě měl polodlouhý hnědý kabát a na hlavě hnědý klobouk, zpod nějž mu vykukovaly husté šedé vlasy, které mu rámovaly hubený obličej. Rukou se opíral o hůl, která mu pomáhala v chůzi. Harry si uvědomoval, že Fideliusovi musí být kolem sta let, ale i Brumbál, který byl o něco málo starší, měl víc elánu, než muž, jenž k nim mířil.

Pak se podíval na Severuse a všimnul si, že ten se dívá stejným směrem jako předtím on. Ve tváři měl ostražitý výraz a rukou svíral pevně hůlku, jíž ukrýval v rukávu. Harry se ho lehce dotkl na paži a slabým kývnutím mu dal najevo, že vše bude v pořádku. Severus nijak nezareagoval, a tak Harry předstoupil před něj a pár kroky se vydal starému muži naproti.

Když se zastavil přímo u něj, pohlédl mu do očí. Nemohl si nevšimnout, že měli tu samou barvu jako sova, která mu od něj přinesla dopis, a i barva vlasů byla podobná peří té sovy. To Harryho ujistilo v tom, že Archibald Fidelius byl skutečně zvěromágem.

„Dobrý den, pane. Já jsem Harry Potter," podával mu ruku Harry a starý muž ji po chvíli váhání přijal.

„Těší mě, pane Pottere. Archibald Augustus Fidelius," představil se mu muž svým celým jménem. Hlas měl trochu chraplavý, asi tak, jako když ho dlouho nepoužíváte. Toto vědomí Harryho lehce znejistělo, ale okamžitě se sebral zpět.

„Jsem moc rád, že jste si na mě udělal čas, pane. Moc to pro mě znamená. Jen – mám sebou doprovod. Nemohl bych přijít sám, tak snad to ničemu nevadí. Pokud ale nechcete, samozřejmě nebudeme rušeni," oznámil mu Harry a Fidelius se lehce naklonil a zahleděl se na Severuse. Ten postával stále na tom samém místě a nedůvěřivě na Fideliuse zahlížel.

„Jen klid, profesore, já vám toho chlapce neprokleji," pověděl kouzelník trochu silnějším hlasem. Severus sebou lehce škubnul a hůlku ukryl zpět na své místo.

„Jak víte-" chtěl se Harry zeptat, odkud ví, že jeho doprovod je profesor, ale Fidelius mu to ozřejmil ještě dřív, než to stihnul doříct.

„Oba víme, že jste mě poznal, pane Pottere," oznámil mu Fidelius. „Nesmíte mi to mít za zlé, ale chtěl jsem zjistit, s kým mám tu čest. Denní věštec nelze brát jako přesný obraz skutečnosti." Harry se zhrozil. Začal vzpomínat, co říkal nebo dělal, ale byli přerušeni Severusem.

„Mistře Fideliusi," podával mu svou ruku, kterou kouzelník uchopil a potřásl mu s ní.

„Profesore Snape," opětoval Fidelius a Harrymu to nedalo.

„Jak jste ho poznal?" Harry přemýšlel, jakými kouzly tenhle čaroděj vládne, když pozná i člověka pod Mnoholičným lektvarem, ale jeho úvahy byly rychle smeteny.

„Oslovil jste ho zde na lavičce Severusi, a pokud se nepletu, jediný Severus v blízkosti Brumbála je profesor Snape, Mistr Lektvarů a profesor v Bradavicích, že?" Severus vrhnul pohled na Harryho značící, že to zase zvoral, a poté stroze přikývnul Fideliovi. „Byl jsem trochu překvapen, že tu vidím zrovna vás, profesore Snape."

„To chápu," odvětil Severus a Harry si usmyslel, že musí Fideliuse ujistit o jeho důvěryhodnosti.

„Profesor Snape má mou naprostou důvěru. Nikomu jinému nevěřím víc jak jemu." Po tomto prohlášení zůstali Severus s Fideliusem okamžik na Harryho hledět. Jako první se vzpamatoval starý kouzelník.

„Jistě k tomu máte dobrý důvod, pane Pottere."

„Ano, to mám," sdělil mu stroze Harry, a poté se odvážil. „Nechcete se jít posadit?" ukázal na lavičku, kde předtím seděl se Severusem.

„Uvítám to," souhlasil Fidelius a pomalým tempem k ní přešli. Severus však zůstal postávat kousek od nich a Harry nevěděl, jestli je vhodné Fideliuse žádat, aby se k nim připojil. Jeho dilema naštěstí vyřešil sám Fidelius, jen trochu jinak, než Harry doufal. „Jste Brumbálův člověk," oznámil spíš, než že by se Severuse ptal.

„To ano," přisvědčil Severus a o něco se přiblížil.

„Ne vždy tomu tak ovšem bylo, že?" Harry začínal mít pocit, že se dostávají někam, kam nechtěl.

„To je pravda," souhlasil opět Severus, ale Harrymu neuniklo, že ani jemu se téma hovoru nelíbí.

„Brumbálovu úsudku jsem vždy věřil. Nevidím důvod, proč by tomu mělo být dnes jinak. Připojíte se k nám, profesore?" požádal ho Fidelius a Severus s dalším krátkým přikývnutím učinil, o co ho Fidelius požádal. Posadil se po Harryho druhém boku a nespouštěl z něj oči. I tak se Harry začal cítit trochu nesvůj. A ještě se to zhoršilo, když Fidelius na nic nečekal, a přestoupil rovnou k věci. „Takže vy máte být ten, kdo porazí Voldemorta, a zachrání kouzelnický svět." Harry neunikl zkoumavému pohledu starého muže, který si ho po svém konstatování zůstal neochvějně prohlížet.

„No... Proroctví to tak tvrdí," připustil nejistě.

„Nevěříte si," pronesl Fidelius a Harry se zarazil.

„Těžko si můžu myslet, že mé schopností předčí ty jeho. Tedy... zatím," dodal, když si znovu připomínal, že je po několika sta letech dalším Divokým mágem.

„Zatím," opakoval po něm Fidelius. „Říkáte to tak, jako byste si ani tím nebyl jistý."

„Tím si přeci nemůžu být jistý," namítal Harry a k jeho překvapení se Fidelius zasmál.

„Není dobrou vizitkou, že ani sám Vyvolený si nevěří. Jak pak můžete něčeho dosáhnout? Protože kde není víra, tam není ani síla, chlapče," oslovil ho poprvé Fidelius důvěrněji. Harry nevěděl, co na to říct, takže byl rád, když se do jejich rozhovoru zapojil i Severus.

„Harry je silný. Je silnější, než kterýkoliv jiný kouzelník, kterého znám," prohlásil Severus a Harry na sucho polkl.

„Znáte se s dvěma nejsilnějšími kouzelníky této doby," namítnul Fidelius a všem bylo jasné, že myslí Brumbála s Voldemortem.

„A přesto si za svým tvrzením stojím," konstatoval vážně Severus. Harry se na něj nemohl ani podívat a raději si prohlížel špičky svých bot.

„Proto jste tu teď s námi vy, profesore? Nemějte mi to za zlé, ale nedá mi to, abych se nad tím nezamyslel. Nejdřív Voldemort, potom Brumbál, a teď rovnou Vyvolený? A jste pro chlapce tím nejdůvěryhodnějším člověkem, důvěryhodnějším než i samotný Brumbál. Připadá mi to... zvláštní. Přinejmenším." Harry zůstal nechápavě zírat na kouzelníka a snažil se vstřebat jeho nařčení, že Severus by měl být po jeho boku jen kvůli vlastnímu prospěchu.

„Jsem tu, abych se postaral o bezpečí svého synovce a zajistil, že se živý vrátí do Bradavic," oznámil mu ledovým hlasem Severus. „Což nedá zase mně, abych se nezamyslel nad tím, proč jste ho tahal sem, i když jste věděl, jaké riziko to pro něj znamená. Přitom dostat se do Bradavic pro vás očividně není problém, i když by měl. Zvěromágové nemají bez povolení ředitele do Bradavic přístup." Teď už se tahle diskuze Harrymu vůbec nelíbila. Pokud Severus přistoupil k tomu, aby Fideliusovi sdělil pravdu o jejich příbuzenském vztahu, muselo to už být vážné.

„Tak synovce," prohlédnul si je Fidelius zamyšleně. „Pak tomu rozumím," pousmál se trochu omluvně. „Nesmíte mi mít za zlé, že mám nějaké pochybnosti. A nemusíte se bát, s nikým se nestýkám, takže vaše tajemství je u mě v bezpečí," ujistil Severuse Fidelius.

„Vzhledem k tomu, že už víte o tom, že je Harry Vyvolený, je to nejspíš jedno," odfrknul si Severus nevrle.

„Byl jsem zvědavý, jak důležitá pro něj ta informace je-"

„Velmi," přisvědčil Harry nedočkavě.

„Navíc sem chodím tento den každý rok, takže se to hodilo," navázal ještě Fidelius. „A pokud máte pochybnosti o tom, jak jsem se jako zvěromág dostal do Bradavic, vězte, že mě hrad pozná."

„Takže jste ho skutečně našel," odtušil Harry s nadějí v hlase. „Ducha Bradavic."

„Ano."

„A můžete mi tedy říct, kde bych ho našel?" zeptal se Harry a srdce mu přitom bušilo.

„Ne. To bohužel nemohu." Harry ztuhnul a nevěřícně zůstal na Fideliuse hledět.

„No, měl jsem nejspíš očekávat, že tahle cesta se neobejde bez zádrhele," zasmál se s jasným sarkasmem v hlase Severus. „Již od začátku jsem tušil-"

„Počkej, Severusi," zarazil ho Harry. „Jste vázán tajemstvím? Nebo nějak jinak," zkoušel to dál, když mu Fidelius neodpovídal. „Možná nemusíte být konkrétní. Můžete to naznačit. Já už se ho snažil najít, víte?"

„A kde jste hledal?" zeptal se ho Fidelius tajemně.

„No, nejdřív jsem se ptal duchů, ale ti mi nepomohli. S Hermionou, to je má kamarádka, jsme prošli hromadu knih, ale nic. Zkoušeli jsme to v Komnatě nejvyšší potřeby, že?" obrátil se na Severuse, jenž přikývnul. „Zkoušel jsem se ptát i Moudrého klobouku, ale ten mi řekl, že ho musím najít sám a že na mě Duch Bradavic čeká. Což je ještě horší, protože je ze mě už předem zklamaný. Já... Asi je to můj úděl, nejspíš musím zklamat každého, i Ducha Bradavic. Co když už se se mnou ani nebude chtít setkat? Třeba už setkání s ním nejsem hoden."

„Pomáháte mu při tom?" bylo jediné, na co se Severuse Fidelius zeptal.

„Pochopitelně," přisvědčil Severus.

„Tak to nedělejte. Ten chlapec ho musí najít sám. Před vámi se neukáže, což si neberte ve zlém, je jen malá hrstka lidí, kterým by se ukázal, a na hradě je pan Potter nejspíš jediný," vysvětloval Fidelius. Severus překvapeně zamrkal.

„Takže již hledal na správném místě?" zeptal se opatrně.

„Možná." Jakmile to Fidelius nepopřel, Harry vyskočil na nohy.

„Komnata nejvyšší potřeby! Byl jsi tam se mnou! No jistě! Tenkrát jsem ho volal, ale neozval se, protože jsi tam byl i ty!" začínal si to celé Harry zpětně vybavovat. „K čemu Komnata slouží? Dá nám, co potřebujeme! A když potřebuji najít Ducha Bradavic... Jak to, že nás to nenapadlo!"

„A jak se daří Brumbálovi," změnil náhle Fidelius téma, čímž jen potvrdil Harry domněnky.

„On, och, něco vám posílá," začal se Harry hrabat ve svém batohu a usmíval se přitom od ucha k uchu. „Tady," podával mu lahev Medoviny od Brumbála.

„Starý Albus měl vždycky vkus," ohodnotil ji pouhým pohledem Fidelius a schoval si ji do kabátu. „Že mu děkuji," pověděl lehce posmutněle, což Harryho překvapilo.

„A taky mám pro vás ještě jeden vzkaz. Od mé nejlepší kamarádky." Harry střelil pohledem po Severusovi, když si pohrdavě odfrknul. „Je to jen vzkaz. Můžeš být rád, že si neprosadila svou, protože v tom případě by tu seděla s námi." Pak se otočil zpět k starému kouzelníkovi, takže mu ušla už reakce Severuse, který se při té myšlence zhrozil. „Strašně by se s vámi chtěla setkat. Ona je moc chytrá, nejchytřejší v ročníku a velice vás obdivuje. Mám vám vyřídit, že jste pro ni vzorem a že si vás velmi váží. Velice lituje toho, že už nepokračujete ve své práci. No, to jsem vám měl vzkázat."

„Že jí děkuji," opakoval se po chvíli ticha Fidelius. Jeho tvář byla najednou o spousty let starší. V tu chvíli se Harry odvážil k něčemu, nad čím uvažoval, ale ani Severusovi, ani svým přátelům o tom dopředu neřekl. Netušil, jaký Fidelius bude, ale teď věděl, že tím nic neztratí. Mohl jen získat.

„Vlastně si to myslím i já. Myslím, že kouzelník vašich schopností by naší straně prospěl. Nejen ve válce, ale celkově..." Harry hledal správná slova, kterými by Fideliusovi naznačil, že by ho v budoucnu uvítal po jejich boku.

„Já už, chlapče, jednu válku zažil. A ztratil jsem v ní vše, pro co jsem mohl bojovat. Ať už bojují jiní," pověděl pochmurně Fidelius.

„Taky jsem si ještě nedávno myslel, že nemám pro co bojovat. Víte, to, že jsem Vyvolený, jsem se dozvěděl vloni po bitvě na ministerstvu. Ztratil jsem v ní svého kmotra. Svou vinou," dodal tichým hlasem Harry. „Myslel jsem, že ho jdu zachránit, a přitom pak musel zachraňovat on mě. Umřel tam. Nikdy si to nepřestanu vyčítat."

„Byla to past od samotného Pána Zla," namítnul Severus.

„A stejně si nepřestanu vyčítat, že jsem se do ní nechal chytit," namítnul Harry. „Kdybych dělal, co jsem měl, nestalo by se to. A pak mi Brumbál řekl o Proroctví," pokračoval dál. „Myslel jsem si, že je to vtip, ale nebyl. Začátek léta jsem poté trávil u svých příbuzných a byl to nejhorší měsíc v mém životě. Myslel jsem si, že to je konec. Že nikdy nemám šanci Voldemorta porazit. Že všichni umírají kvůli mně. A – a pořád mám někdy pocit, že se snažím málo. Protože lidé stále umírají a já jsem v bezpečí ve škole a nemám tomu jak zabránit. Říkal jsem si, proč to tedy dělám? Proč mám pořád trpět, když stejně není žádná naděje, že jednou bude líp? Protože jsem si v to léto vážně myslel, že nikdy Voldemorta neporazím, a kolikrát jsem si přál, abych na tom ministerstvu umřel já. Protože ta bolest byla strašná a já si myslel, že už nikdy nepřejde." Harry líčil své pocity tak procítěně, až málem při vzpomínkách na to, co cítil dřív, ztrácel hlas.

„Ale pak jsem si řekl, že to nemůžu vzdát. Ne kvůli sobě. Na mně záleží nejmíň. Ale co ostatní? Oni se nemohou spoléhat na nikoho jiného. A co mí přátelé? Jak bych jim to mohl udělat? No nemohl jsem jim to udělat, nemohl jsem to vzdát. A... pak tu byl Severus. Byla to dlouhá cesta, ale měl byste vědět, že se mi rozhodl pomoci ještě předtím, než vůbec o Věštbě věděl. Znal jsem ji jen já a Brumbál. A ani jeden z nich v tu dobu ještě netušili, jakou moc mám, co Voldemort ne. Ovládám totiž Divokou magii." Severus sebou trhnul a nevěřícně se podíval na Harryho. „Je to má hlavní zbraň proti Voldemortovi a jste pátým člověkem, který o tom ví. Zatím ji ještě nedokážu plně ovládat, ale vážně na tom pracuji. A doufám, že Duch Bradavic mi také poradí. I ohledně války. Já totiž vlastně ani nevím, co dělat. Jediné, co vím, je to, co nám řekl Moudrý klobouk. Že potřebný bude každý, i ten nejmenší ze všech. Takže jsem už požádal skřítky. To bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat, protože jinou příležitost jsem zatím neměl. Ale teď mám, a rád bych o pomoc požádal vás." Harry dokončil svůj monolog, a když se obrátil k Fideliusovi, uviděl, jak ho zamyšleně sleduje.

„Skřítky?" vyslovil první věc, která ho překvapila, Fidelius.

„Mám mezi nimi pár přátel. A... myslím, že kouzelníci jejich schopnosti podceňují," vysvětlil mu Harry a Fidelius se pousmál.

„Zajímavý názor. Ale domnívám se, že domácí skřítci mají svá pravidla-"

„Myslím, že nám pomůžou, až to bude potřeba."

„Nejspíš to mohu potvrdit. Řekl bych, že jednou z hlavních předností mého synovce je jeho schopnost druhé přesvědčit i k těm největším šílenostem," pronesl Severus ledabylým tónem.

„Pořád si myslím, že tahle cesta je skvělá, Severusi," usmál se na něj Harry sladce.

„Jistě. Schopnost přesvědčovací nebo donucovací. Po měsíci přemlouvání nemáte jinou možnost, než souhlasit," ušklíbnul se Severus na Fideliuse.

„Brumbál mě již o pomoc žádal několikrát. Chtěl, abych se stal členem Fénixova řádu," oznámil starý kouzelník a Harrymu hned svitlo.

„Proto jste o něm věděl? Zmínil jste ho v dopise."

„Vím toho mnohem víc, než tušíš, chlapče. Nemusím se do kouzelnického světa osobně zapojovat, ale nic mi nebrání v tom, abych se čas od času nepodíval, jak se mu daří. Pak ale vidíte, co se kolem děje, a jen si potvrdíte své původní myšlenky, že zmizet odsud byl ten nejlepší nápad. A nemyslím jen první válku s Vodlemortem, ale i to, co se děje třeba na ministerstvu. Vždyť to nemá obdoby. Ten chlapík, Popletal, to byla katastrofa."

„Už není ministrem. Teď je to madam Bonesová a ona je, řekl bych, celkem rozumná žena," namítal Harry.

„Ano, to jsem v novinách zahlédl," potvrdil Fidelius a zase se odmlčel.

„Ehm, takže, budete o tom přemýšlet?" zeptal se ho Harry opatrně.

„S mou ženou jsme se seznámili tady. Před 75 lety zde bylo stejně tak krásně jako dnes," pronesl Fidelius tichým bolestivým hlasem.

„Je mi moc líto, co se vám stalo. Vaší ženě i dceři," promluvil Harry soucitně. „Ale nemůžete se trestat věčně. Už tím nic nezměníte. To je to, co jsem poznal, když jsem se rozhodl dál bojovat. Protože vždycky tu bude něco, za co stojí bojovat. Vždy je tu něco, co můžeme udělat pro druhé. A já chci pro ně udělat maximum. Chci Voldemorta porazit. A ano, možná si teď tolik nevěřím, ale věřím tomu, že udělám vše pro to, abych to jednou dokázal."

„Pak vám přeji hodně štěstí, pane Pottere," řekl po chvilce rozmýšlení Fidelius. Harry se zarazil. Že by to nevyšlo? „O vašem návrhu popřemýšlím. Myšlenku, že bych vám mohl být nápomocen, předem nezavrhuji. Jste sympatický mladý muž, rád jsem vás poznal," podával mu Fidelius ruku, když ztěžka vstával z lavičky. Harry vyskočil opět na nohy a potřásl mu s ní.

„Také mě těšilo, pane. Jsem vám velmi vděčný, že jste se si na mě udělal čas. Snad jsme vás nezdrželi příliš dlouho."

„Já už nikam nespěchám, chlapče. Vyřiďte můj pozdrav Brumbálovi a té vaší kamarádce."

„Vyřídím," přisvědčil Harry.

„Těšilo mě, Mistře Fideliusi," učinil rychlý úklon hlavou Severus.

„Dávejte na svého synovce nadále pozor. Myslím, že vám to jde dobře," sdělil mu ještě starý kouzelník a s posledním pozdravem se od nich začal vzdalovat. A za chvíli jej neviděli. Starý muž zmizel a namísto něj se objevila šedá sova. Proletěla kolem nich a zamířila k severu. Severus s Harrym ji vyprovázeli pohledem, a když zmizela za obzorem, podívali se na sebe a nějakou dobu jen mlčeli. Ticho protnul až Severus.

„Stihneme ještě plán číslo jedna," oznámil mu poté, co zkontroloval hodinky. Ten byl takový, že se vrátí do Bradavic v době oběda, kdy budou chodby prázdné. Severus zamíří do sklepení a Harry na ošetřovnu.

„Aspoň se vyhnu Mnoholičnému lektvaru," usmál se lehce Harry a připojil se k Severusovi, který začal přecházet na nějaké méně viditelné místo.

„Přenášedlo se aktivuje za čtyři minuty," oznámil mu jeho strýc. „V žádném případě nepůjdeš do Komnaty hned. Půjdeš pod pláštěm rovnou na ošetřovnu a tam zůstaneš do zítřka, je ti to jasné?" I přes Harryho plány, že by se tam ještě dnes vydal, Severusovi přikývnul a nedohadoval se s ním. Měl prostředky k tomu, aby se tam případně dostal bez toho, aby o tom kdokoliv věděl. „A ne, nepůjdeš tam ani v noci pod tím svým pláštěm," dodal ještě Severus, jako by mu bylo úplně jasné, nad čím Harry uvažuje.

„To jsem vůbec neměl v úmyslu," ubezpečil ho Harry vážně.

„Vůbec," ušklíbnul se Severus. „Jako bych tě neznal."

„Tak co, stála tahle cesta za to?" zeptal se ho s potutelným úsměvem raději Harry.

„Když zapomenu na pár událostí, dala by se považovat za úspěšnou," připustil s pomalým klidem Severus.

„Tak kdy si to zopakujeme?" zeptal se ho Harry nadšeně.

„Nikdy," odvětil okamžitě Severus.

„Teda, to ale není vůbec motivační," začal si ho Harry dobírat.

„Dobrá, pak tedy až porazíš Voldemorta. To tě vezmu klidně do toho akvária, aby sis mohl potvrdit svou domněnku, zda vodní hadi mohou pod hladinou používat hadí řeč." Harrymu se po tváři rozlil úsměv.

„Paráda! Tomu konečně říkám motivace. Teď nemůžu jinak, než ho porazit, protože výlet do Vodního světa se svým strýčkem si nemůžu nechat za žádnou cenu ujít." Severus si velice rychle uvědomil svou chybu.

„Dobrá. To jsem asi neměl slibovat. Nějak teď totiž začínám cítit rozpaky nad tím, které straně vlastně přeji úspěch."

„Tomu už se nevyhneš, Severusi. Pamatuj si, že jsme tu dnes nebyli naposledy," ujišťoval ho Harry.

„Dobrá, ještě mohu doufat v to, že se tvého vítězství nedožiju."

„Ani se mi nepokoušej umřít dřív, než sem zase pojedeme."

„Ano, to by mi asi k ničemu nebylo. Zapomněl jsem, že ty jsi schopný přesvědčit i mrtvého, aby vstal z hrobu."

„Tak fajn, kdy už s touto morbidní konverzací skončíme?" zeptal se ho raději Harry.

„Za patnáct vteřin," informoval ho Severus a Harry si v tu chvíli přes sebe přehodil neviditelný plášť.

„Skvěle. Takže stihnu ještě říct," začal promlouvat teď již neviditelný Harry, „že jsem si to dnes náramně užil a že se nemůžu dočkat další návštěvy. McDonald nevyjímaje." Dřív, než stihl Severus ostře zaprotestovat, přenášedlo se zaktivovalo a přeneslo je zpět za brány Bradavic.