Před schůzí Řádu seděli Severus s Harrym ještě v ředitelně, kde si je s úsměvem prohlížel Brumbál skrz své půlměsícové brýle. Severus se tvářil jak jinak než znuděně, neboť tušil, nad čím Brumbál uvažuje. Harryho výraz byl nečitelný, ale Severus si všimnul, že párkrát zabloudil pohledem na fénixe sedícím na bidýlku.

„Vypadáte vcelku spokojeně," podotknul po chvíli Brumbál a Severus si lámal hlavu, kde se tahle myšlenka zrodila. On ani Harry zrovna spokojeně nevyhlíželi. „Což je příjemná změna oproti minulým dnům," doplnil ještě a Severusovo obočí vystřelilo vzhůru.

„Kvůli tomu tu však nejspíš nejsme," řekl Severus a ani se nepohnul. Brumbál na to zareagoval jen dalším úsměvem.

„Slyšel jsem, že jsi učinil pokrok, Harry."

„Ano," přisvědčil jeho synovec okamžitě. „Hermiona měla takový nápad, který se nakonec ukázal jako správným."

„Slečna Grangerová má samé lepší nápady," pokyvoval Brumbál uznale hlavou. „Takže v čem ten nápad spočíval?"

„Slyšel jste někdy o józe? A meditaci?" zeptal se ho Harry a Brumbálův pohled se malinko zúžil.

„Něco mi to říká," odpovídal pomalu. „Ne, že bych to snad někdy praktikoval, ale mám menší povědomí o tom, čeho se to týká. Takže jóga," zamyslel se Brumbál.

„My se spíš věnovali té meditaci," upozornil ho Harry vzápětí. „Ale Hermiona, myslím, zkouší i nějaké cvičení. Prý jí to pomáhá při učení nitrobrany."

„Nitrobrany? Slečně Grangerové?" otočil se se zájmem k Severusovi.

„Doporučil jsem jí, aby se pokusila nitrobranu ovládnout. Vzhledem k tomu, že věděla až příliš mnoho, přišlo mi to vhodné," vysvětloval Severus monotónně.

„Ovšem, ovšem," hladil si Brumbál svůj plnovous a nad něčím přemýšlel. „A co pan Weasley? Také mu to doporučíš?" Severusovi se rozšířily zděšením zorničky.

„Chraň Merlin! Pochybuji, že by na něco takového měl Weasley vlohy." Snažil se nevšímat zamračeného Harryho pohledu. „A počítám, že ani on by tou myšlenkou nebyl nějak nadšen. I když to nemám v povaze, v tomto případě se prostě budeme muset spoléhat na štěstí." A Harryho výraz hned zjemněl. Nejspíš i on si byl vědom, že by jeho nejlepší kamarád nebyl myšlenkou nitrobrany nijak potěšen.

„Ale té meditaci jste se věnovali všichni, nemýlím se? Možná to v něm něco zanechalo," otočil se Brumbál ještě k Harrymu, který se začal k Severusovu překvapení lehce usmívat.

„No, asi se snažil. Ale někdy u toho usnul. Častěji tedy. Většinou. Vždycky," vysoukal ze sebe Harry a Severus jen protočil očima. To si mohl myslet. „Ale vážně se snažil," dodal ještě Harry při pohledu na svého strýce. „A snaha se cení," dodal ještě a Severus nevěděl, jestli mu to dělá naschvál.

„Jistě. Cení," ušklíbnul se a dál to raději nekomentoval. On by řekl, jak moc si Weasleyho snahy cení, ale nechtěl zase Harryho hned naštvat. Stačí, že to včera mezi sebou aspoň nějak urovnali.

„Myslím tím KAŽDÉ snahy," nespouštěl ho Harry z očí. A Severusovi došlo, že tím naráží na jeho snahy ohledně Harryho Divoké magie.

„Dobrá. Takže pana Weasleyho z toho vynecháme," vložil se do toho Brumbál. „A jak to jde slečně Grangerové, Severusi?" Tady byl ale Severus trochu ztracený.

„Vlastně ještě nebyl čas na to, abych si to ověřil." A vzpomínal na tu jedinou příležitost, kdy ji k sobě kvůli tomu pozval, ale o nitrobranu ani nezavadili. Už tomu tak prostě bylo – všechen volný čas mu zabíral jeho synovec. Ať už přímo nebo nepřímo.

„Pak bys to měl jistě napravit," upozornil ho zkoumavě Brumbál.

„Jo, není snad učení nitrobrany z 95 procent o praxi?" usmál se na něj Harry a Severus věděl, že tohle mohl být bod pro něj. Ale Severus měl vždy odpověď.

„Já se ji taky dlouho učil sám, aniž by mě z ní někdo musel zkoušet. Buď to v sobě má anebo ne."

„A co s lidmi, co to v sobě nemají, ale musí ji umět?" poukázal Harry na svou osobu.

„Prosím tě, ty jsi úplně jiná kategorie," odmávnul ho Severus, až tím vyvolal u Harryho další smích.

„Ale i ty jsi už pokročil, Harry," upozornil ho Brumbál mile. „A možná se tvá nitrobrana s pomocí slečny Grangerové ještě zlepšila."

„To se uvidí," ozval se Severus. „Možná bych mohl slečnu Grangerovou vyzkoušet. A tebe taky. Poslední dobou jsme nitrobranu zanedbávali. Takže zítra vás očekávám," rozhodl se zničehonic najednou Severus. Ani netušil, kde se v něm ten nápad vzal, a nejspíš to netušil ani Harry, protože vypadal podle očekávání zaraženě.

„Jako i s Hermionou?" zeptal se ho raději znovu.

„Nevyjádřil jsem se snad dostatečně jasně, když jsem hovořil v množném čísle?"

„Jo, vyjádřil."

„Takže? Dorazte nejlépe nepozorovaně."

„Máme Brumbálovu armádu," namítnul Harry a ušklíbnul se směrem k Brumbálovi, který se stále usmíval.

„Vzhledem k tomu, že ji máte každou středu už sedmý měsíc, nejspíš jsem si toho vědom," utrousil Severus ironicky. „Pochopitelně myslím poté."

„Dobře, dobře," souhlasil Harry spěšně.

„Nu, tohle bychom tedy měli. Doufám, že budeš dál pracovat na své neverbální magii, Harry, a že postupem času se vytříbí i tvá samotná Divoká magie. Severus i slečna Grangerová ti jistě budou nadále nápomocni. A já doufám, že už nedojde k dalším nedorozuměním," upřel Brumbál svůj pohled přímo na Severuse. Nemusel být tak okatý, Severus věděl i tak dobře, že prostě šlápnul vedle. Ne, že by mu měl zrovna Brumbál co vyčítat. Jeho způsob Harryho vedení byl snad ještě horší!

„Mohl bych se ještě na něco zeptat?" ozval se najednou Harry a Severus si všimnul, že zase zahlížel na Brumbálova fénixe.

„Ano, chlapče, ptej se," pobídnul ho Brumbál.

„Ten dopis pro Fideliuse jsem posílal už před více jak dvěma týdny a zatím nedorazila žádná odpověď."

„Nikdo z nás moc nevěřil tomu, že nějaká přijde, že?" okomentoval to stoicky Severus.

„Já ji tedy čekám," obrátil se na něj nesouhlasně Harry.

„A na co ses chtěl zeptat?" vložil se mezi ně zase Brumbál.

„Napadlo mě napsat mu ještě jeden. Trochu... otevřenější," pověděl s menším zaváháním Harry.

„Tím otevřenějším myslíš co?" probodnul ho Severus pohledem, protože tušil, kam tím míří.

„Možná by měl Fidelius vědět, jak moc je v sázce. Třeba by byl poté sdílnější."

„Třeba bychom to mohli vyvěsit do Denního věštce," napadlo Severuse a schytal od Harryho další zamračený pohled.

„Ještě bych s tím počkal," navrhnul Brumbál. „Týden by byl vyhovující?"

„Ovšem," přikývnul Harry spokojeně a Severus si jen odfrknul.

„Tohle ještě probereme. Moc se mi ten nápad nezamlouvá," upozornil je Severus, když se Brumbál zvedal od stolu.

„Samozřejmě," přisvědčil ředitel. „Pokud už je to vše, měli bychom se přesunout na Ústředí. Mimochodem, Harry, gratuluji k vítězství v posledním famfrpálovém zápase." Severus čekal, nejspíš jako Harry, na nějakou výtku ohledně konce toho zápasu, ale ta nepřišla.

„Děkuji, pane," poděkoval Harry a následně se jeden po druhém odebrali krbem na schůzi.

*****

Na Grimmauldově náměstí už se to hemžilo lidmi. Severus zdvořilostně opětoval pozdravy a sledoval, jak si Harry sedá kousek od něj mezi Weasleyova dvojčata. Začali ho poplácávat po ramenou a dělali mu směšné poklony. Severus se nemusel příliš namáhat, aby je slyšel.

„Prej si to Malfyovi zase nandal!" pochvaloval ho jeden z těch dvou.

„A dokonce se i opakovalo loňské finále," pokyvoval druhý.

„Jen z trochu opačného konce, co?"

„Prozraď, Harry, čím jsi ho dostal?"

„Čímpak jsi tu malou fretku vyprovokoval?"

„Stejnou taktikou?" Konečně ti dva pustili Harryho ke slovu.

„Jestli myslíš, že jsem urážel jeho matku, tak na takovou úroveň jsem ještě neklesl," slyšel odpovídat svého synovce a přemýšlel nad tím, jestli něco takového Draco udělal minulý rok.

„S tím jsme ani nepočítali."

„No jasně, že ne. Na urážku Malfoye stačí dostatečně jeho vlastní osoba," rozesmály se dvě zrzavé hlavy a Harry se k nim trochu nejistě přidal. Zdálo se totiž, že si všimnul posluchačů kolem. A jak i Severus zjistil, nebyl jediný. Kousek opodál je totiž sledoval i Lupin. Ten by mohl říct jedno slovo a Severus by asi ztratil zábrany. Naštěstí ale mlčel. Což také nevěstilo nic dobrého, protože očekával aspoň nějaké gratulace.

To si mohl myslet. Harry posmutnělý výraz dával tušit, že i on něco takového čekal. Jak toho vlkodlačího zmetka Severus nesnášel!

„Prý jsi zase skončil na ošetřovně," ptal se ho Fred nebo George.

„Ehm, no, jo. Ale nic vážného. Už jsem v pohodě."

„Madam Pomfreyová říkala, že byste se měl šetřit," upozornila ho Minerva, která je nejspíš také poslouchala.

„Šetřím," přisvědčil Harry a nejspíš čekal, kdy se začne řešit něco jiného než on.

„Jsem rád, že jsme se tu dnes sešli v takovém počtu," zahájil schůzi Brumbál, jako by snad četl Harryho myšlenky. „Severus přinesl znepokojivé informace o záměrech lorda Voldemorta." Oči všech se stočily ke jmenovanému.

„Pán zla zamýšlí opětovný útok na Azkaban a plánuje také zaútočit na mudly," pověděl Severus. „Útok na mudly se má odehrát někdy v dubnu a mělo by to být na nějakém místě se zvýšenou návštěvností. Bude to o víkendu a ve hře mohou být historické památky nebo turisticky vyhledávané atrakce. Bohužel nebyl Pán zla konkrétnější, což se snad ještě do té doby změní."

„To by asi bylo dobré, protože jinak jsme v pěkné bryndě," ozval se jak jinak než Alastor Moody. „Londýn má takových míst nespočet."

„On ale nemluvil o Londýnu. Může to být jakékoliv jiné město."

„Tak to je ještě lepší," zavrčel bývalý bystrozor.

„Jak velký by ten útok měl být?" zajímala se Molly.

„Velký dost na to, aby jím Pán zla nahnal všem strach. Mělo by se to podobat těm útokům, které mudlové považovali za teroristické za minulé války."

„Oh, Merline," zašeptala Molly zděšeně. I ona si pochopitelně uvědomovala, jak závažný útok je plánován.

„Zde neumírají dva, tři lidé. Ale desítky," vložil se do hovoru Kingsley. „Dáme echo Ministerskému předsedovi. Říkal jsi nějaký dubnový víkend?" obrátil se k Severusovi.

„Tak to Pán zla tvrdil."

„A k čemu jim to bude, Kingsley? Nemohou zvýšit bezpečnostní opatření na všech památečních místech v zemi," podotýkal Moody.

„Ministerský předseda o podobná upozornění stojí. Minimálně zařídí, aby se takovým místům vyhnuli nejvýše postavení členové královské rodiny, to je pro ně prvořadé. Mohou se účastnit nějakého meetingu, slavnosti nebo zahajování. Pokud se objeví bezpečnostní rizika, jako jsou tyto, budou včas omluveni pro nemoc nebo něco podobného," vysvětloval Pastorek.

„No jo, tak hlavně, že ti budou v bezpečí," brblal Moody, až už to začalo Severuse rozčilovat.

„Dobrá, informuj ho tedy co nejdřív," přikázal Pastorkovi Brumbál. „A ty, Severusi, při každé nové informaci mi podej neprodleně hlášení." Jako kdyby to snad doteď nedělal...

„A o útoku na Azkaban jsou nějaké bližší informace?" zajímal se Arthur Weasley.

„Na to je Pán zla ještě opatrnější, než na útok na mudly. Jen zatím mluvil o tom, že to má v plánu. Žádný termín nesdělil." Severusovi neušlo, jak upřeně ho celou dobu jeho synovec sleduje.

„Minule se mu to moc nepovedlo," promluvil Mundungus. „Ve Vobrtlý sem potkal zatím jen jednoho uprchlýho z Azkabanu. Sama Bakera, víte? Znám ho vod Teda Kozmuckiho. Byl fakt dost mimo, asi mu tam hráblo. Nepoznal rozdíl mezi svrčkama a srpcema! No chápete to? Pochybuju, že někdo takovej bude Vy-víte-komu co platnej."

„Pán zla nepotřebuje, aby jeho služebníci ovládali měnový systém, Mundungusi," upozornil ho Severus nevrle a viděl, jak Harry stěží zadržuje smích.

„Crabbe a Goyle," zašeptalo jedno z dvojčat Weasleyových.

„Jo, jestli jsou otcové jako synové, tak to sedí. Ti nerozeznají ani pravou ruku od levý," přidal se k němu druhý a Harry se na ně s přikývnutím ušklíbnul. Severus si pomyslel, že v tomhle nebyli tak daleko od pravdy.

„Frede, Georgi," zasyčela na ně jejich matka varovně. Harry stočil svůj potutelný úsměv zpět na Severuse. Byl vážně nenápadný jako Brumbál ve vánočním úboru.

„Děkuji všem za postřehy," podíval se Brumbál nejprve na Dunga a poté i na skupinku kolem Harryho.

Zbytek schůze se zabývali novými návrhy z ministerstva ohledně evidence hůlek a jeden přes druhého se dohadovali, jestli by to k něčemu bylo dobré. Mundungus překvapivě trefně poznamenal, že neregistrovanou hůlku by si dokázal sehnat každý druhý ve Vobrtlý, a že by se tím jenom rozjel kšeft na černo. Severus ho podezříval, že by mu to zas tolik proti srsti nebylo, možná právě na opak.

Když po schůzi odcházel, Harry se připojil k profesorce McGonagallové. Chvíli na něj Harry koukal, jako by mu chtěl ještě něco říct, ale nakonec si to rozmyslel, protože si nejspíš uvědomil, že by vypadali příliš nápadně. Severus se tedy vydal ke krbu, aby se přenesl do svého bytu. Jako poslední u Harryho viděl Molly, která se strachovala, jestli je skutečně v pořádku, a zda už ho nic nebolí.

*****

Následující večer po osmé hodině čekal Severus ve svém kabinetu na dva mladé Nebelvíry. Byl trochu nesvůj, že se k nim měla připojit i Grangerová, ale něco jí zadal, takže bylo jeho povinností jednou za čas zkontrolovat, jak si vede. Nebude sem chodit každý týden, to tedy ne. Jednou za měsíc by to mohlo být optimální.

Ozvalo se klepání na dveře, a když je otevřel, uviděl jen osamoceného Harryho. Ten ustoupil a Severus ucítil, jak kolem něj někdo prošel. Za slečnou Grangerovou, která byla očividně pod neviditelným pláštěm, vklouznul dovnitř i Harry.

„Ahoj, tak jsme tu," oznámil mu Harry, když za sebe Grangerová sundala plášť.

„Dobrý večer," pozdravila Grangerová.

„Toho bych si bez tebe nevšimnul. Pojďte sem," vyzval je ke stolu a Harry na něj zůstal zaraženě hledět.

„Budeme tady?" zeptal se ho zmateně jeho synovec, když se rozhlížel po jeho kabinetu. Severus uvažoval. Možná by Harrymu mohl prokázat trochu vřelosti, když se bude k jeho nejlepší přítelkyni, která mu tolik pomohla, chovat trochu lépe. Ale opravdu jen trochu. Kdyby tu nebyl Harry, samozřejmě by ho to ani nenapadlo, ale...

„Tak tedy pojďte," nakročil si to ke dveřím do svého bytu a uviděl, jak se tvář jeho synovce rozzářila.

Harry vešel k Severusovi do bytu následován váhající Grangerovou. Kdy by si Severus pomyslel, že jeho byt bude někdy sloužit k večírkům s Nebelvíry? Už jen ten Weasley tu chyběl.

„Takže k věci. Nemá smysl s tím otálet," spustil Severus rovnou, když si všimnul, jak se Grangerová začala rozhlížet kolem.

„Och! Vy máte knihu Sedm tajných triků pro precizní přípravu lektvarů!" uslyšel najednou vzrušený hlas slečny Grangerové. Harry zjevně nechápal, co tak působivého na tom je, takže si sednul na pohovku a začal vytahovat z brašny nějaké knihy.

„Ano, mám," odpověděl Severus dvouslovně a probodával dívku pohledem.

„Tak dlouho ji hledám! Už několik let!"

„Tak hledejte dál, Grangerová." Tolik k tomu, že bude milejší. Ukázal na místo před sebou, kam chtěl, aby se pohnula, ale dívka ho vůbec nevnímala a dál luštila názvy knih v jeho knihovně.

„A také Krvežíznivé Turbelíny! Tu jsem sháněla při pololetní práci na bylinkářství. Bože! Zapomenuté přísady dávnověku?" zírala na jeho sbírku knih téměř se zbožnou úctou. „Ta je nesehnatelná!"

„Asi jako ty přísady, ne?" ušklíbnul se jeho synovec z pohovky. „No, jsou z dávnověku," vysvětloval, když se na něj Severus s Hermionou podívali pohledem, který dával najevo, že je úplně mimo mísu. „Snad jsem tolik neřekl," utrousil ještě Harry, ale to už Severus sledoval rozjařenou Nebelvírku, která byla očividně ve svém živlu.

„Promiňte, slečno Grangerová, ale připomeňte mi, proč tu jsme?"

„Kvůli nitrobraně, pane," odpověděla lehce zčervenalá dívka.

„Neříkejte. Měl jsem dojem, že to snad ani nevíte."

„Omlouvám se, pane." Konečně spustila oči z jeho knihovny a sledovala jeho.

„Postavte se támhle," začal ji dirigovat Severus. „Víte, co máte dělat?"

„Ano," odpověděla sebevědomě.

„Prý jste vymyslela novou techniku učení."

„Nevymyslela jsem ji. Jen-"

„Nemyslel jsem to doslovně, slečno Grangerová," přerušil ji Severus netrpělivě. „Doufejme, že vám byla stejně užitečná jako zde vašemu kolegovi," poukázal na Harryho, který je nyní zaujatě pozoroval. Klečel na pohovce a rukama se opíral přes opěrku, aby na ně měl dobrý výhled.

„Kolegovi? Nemusíš o mě mluvit tak formálně, Severusi," mrknul na něj jeho synovec, který se nejspíš dobře bavil.

„Na tohle jsem vskutku čekal. Jsem zvědavý, jestli budeš stejně pozitivně naladěný, až přijde řada na tebe."

„Jako vždy," přikývnul Harry.

„No právě," poznamenal Severus otráveně a věnoval se dál dívce před sebou. „Budu počítat do tří a poté se pokusím proniknout do vaší mysli. Vy se mě pokusíte blokovat, připravena?"

„Ano," zopakovala znovu a Severus napřáhnul hůlku.

„Jedna, dva, tři. Legilimens!"

Nečekal, že by se to Grangerové povedlo napoprvé, takže nebyl překvapený, když se mu před očima začaly míhat její vzpomínky.

Malá dívka chlubící se rodičům s vysvědčením se samými jedničkami, plačící dívka, které se její spolužáci smějí kvůli příliš velkým zubům, jásající dívka držící svůj dopis o přijetí do Bradavic, její první setkání s Harrym a Weasleym ve vlaku, pohled na horského trola tyčícího se nad ní na dívčích záchodcích...

Když se spojení přerušilo, Grangerová stěží popadala dech. Harry už nevypadal tak pobaveně.

„Nechceš napít?" zeptal se jí, a aniž by čekal na odpověď, šel jí nalít vodu ze džbánu.

„Páni, nečekala jsem, že to bude tak silné. Bylo to tak... zvláštní," začala jim Grangerová sdělovat své pocity, ale bylo na ní znát, že je zklamaná svým neúspěchem.

„Nemusíte se stresovat, že se vám to hned napoprvé nepovedlo. To se podaří málokomu. Pokud to ale v sobě máte, při dalším pokusu bychom mohli zaznamenat nějaký úspěch. Alespoň už víte, co máte očekávat. A ty - už jsi skončil?" zeptal se svého synovce, který čekal, až Grangerová dopije.

„Víš, ono je to celkem vyčerpávající. Zvlášť napoprvé."

„Představ si, že vím. A jak myslíš, že je vyčerpávající, když do toho musíš ještě předsouvat falešné vzpomínky? A můžu pak někoho požádat, aby mi podal vodu? Asi těžko, že?" Harry se se sklopenou hlavou přesunul zpět na své stanoviště na pohovce.

„Promiň."

„Sedni si už a vy se soustřeďte. Zkusíme to znovu," díval se upřeně opět na Grangerovou. „Jedna, dva, tři. Legilimens!"

Malá dívka si prohlíží zubařskou ordinaci, následně je starší a prohlíží si obraceč času, který jí visí na krku, nad jezerem se na ni ženou mozkomorové... „Expeliarmus!" Severusova hůlka vylétla do vzduchu a přistála Grangerové u nohou. Vypadala lehce otřeseně, ale usmívala se. Tohle bylo pro Severuse dost překvapující. Svého synovce však hned vzápětí provrtal smrtícím pohledem, když začal tleskat.

„Kolikrát ti to mám opakovat – nejsme na žádném famfrpálovém zápase."

„Ale to bylo úžasný! Povedlo se jí to hned napodruhé! Mně se to podařilo až někdy – kdy vůbec? Kolik měsíců mi to trvalo?" přemýšlel Harry a Severus jen převrátil oči.

„Pro tvé vlastní dobro a nějaké zbytky sebeúcty bych to raději ani nepočítal," poznamenal kysele.

„Hej, ale zase se mi napoprvé podařilo neverbálně kouzlit. To se taky počítá!"

„Vylep si to nad postel," doporučil mu Severus. Grangerová se zasmála, ale hned zmlkla, když viděla, jak se na ni Severus podíval.

„Ale já to přece trénovala dva měsíce, Harry. Asi proto se mi to podařilo," snažila se ho jeho kamarádka nakonec utěšit.

„To je fakt, já takové štěstí tedy neměl, že?" střelil pohledem po svém strýci.

„Pořád říkám, že jsi jiná kategorie. S tebou nemohou jít věci normálně. Takže to zkusíme znovu," obrátil se Severus opět ke Grangerové.

Situace se opakovala a nyní Grangerová odrazila Severusův útok ještě rychleji.

„Jde vidět, že vám byl váš trénink ku prospěchu. Máte velmi silnou mysl, slečno Grangerová. Dělejte to dál a časem vám nitrobrana nebude činit žádné problémy."

„Děkuji, pane," poděkovala mu potěšená Grangerová a vyměnila si své místo s Harrym.

„Tak konečně došlo i na tebe," řekl Harrymu, když se před něj postavil.

„Už jsem se nemohl dočkat," odpověděl mu jeho synovec s jasnou ironií v hlase.

„Koukej se snažit, teď tu máš obecenstvo."

„To bys mi mohl říct, až budu stát naproti Voldemortovi. Třeba mi to pomůže," ušklíbnul se Harry a Severus si jen odfrknul.

„Zapoj Divokou magii. To je vše, co ti řeknu. Jedna, dva, tři. Legilimens!" Netrvalo to ani pět vteřin a Severusova hůlka vylétla k Harrymu, který ho odrazil a odzbrojil. „No, to celkem šlo," poznamenal Severus, když mu Harry podával jeho hůlku.

„Harry, ty jsi přeháněl, když jsi tvrdil, že ti to moc nejde," kárala ho s úsměvem Grangerová.

„Jistě, přeháněl, aby na vás pak mohl zapůsobit. Už se s tím moříme skoro rok, ještě, aby mu to nešlo," podotknul Severus.

„Někdy se mi ještě stane, že to není stoprocentní," sdělil jí Harry, i když u toho vypadal trochu sebevědoměji. „Ale dneska jsem měl pocit, že to bylo lepší, co myslíš?" zeptal se Severuse.

„Bylo to lepší," připustil po chvilce. „Ty meditace ti nejspíš pomáhají i v tomto."

„Já... jsem to sem donesl," naklonil se Harry na stůl pro knihu, kterou na začátku vytáhnul z tašky. „To je ono," zvednul do vzduchu knihu, kterou už u něj Severus viděl. Jóga a meditace. „Myslel jsem, že by tě to třeba mohlo zajímat. Tedy jen něco-"

„Přečtu si to," čapl Severus po knize.

„Přečteš?" zeptal se ho Harry překvapeně.

„Nevím, proč tě to překvapuje. Studentka šestého ročníku díky tomu zvládla za dva měsíce nitrobranu a ty po týdnu ovládnout Divokou magii při neverbálním kouzlení. Pokud ti to má pomoct v tom, abys ovládnul celou svou Divokou magii, chci vědět, v čem to spočívá. S vaším dovolením," obrátil se ke Grangerové, „bych si ji tedy půjčil."

„O-ovšem. Beze všeho. Je vaše."

„Děkuji. Teď už vás nebudu déle zdržovat. Co jsme měli, to jsme udělali. Za chvíli bude večerka." Severus byl rád, že to zvládli poměrně rychle. Čekal, že to bude složitější. „Harry, tebe zítra čekám jako obvykle," oznámil ještě svému synovci, když mířil s Grangerovou ke dveřím. Pak se ještě zarazil a vrátil zpět ke své knihovně.

Když dva Nebelvíry došel, aby je propustil, podal Grangerové do ruky knihu Sedm tajných triků pro precizní přípravu lektvarů.

„Něco na oplátku," vysvětloval Grangerové, když zůstala němě zírat na knihu ve svých rukou. „Budu ji chtít zpět, až vám budu vracet tu vaši. Vezměte v potaz, že čtu rychle. Dobrou noc," rozloučili se s nimi. Harry se na něj široce usmál a děkoval mu pohledem. Když se Hermiona nehýbala, přehodil přes svou kamarádku neviditelný plášť a vytlačil ji ze dveří.

„Bude se z toho muset vzpamatovat," sdělil Severusovi Harry tlumeně. „Díky a ahoj," rozloučil se s ním ještě, a pak oba zmizeli venku.

„A nebude jediná," okomentoval to Severus, když osaměl.

*****

Několik dalších dnů Harry Hermionu skoro neviděl. A když už ano, pořád jen četla.

„Nemám čas, musím si z toho udělat co nejvíc poznámek. Slyšel jsi svého strýce – čte rychle. Nedivila bych se, kdyby tu knihu požadoval vrátit hned dneska," sdělila mu hned druhý den, kdy se jí Harry ptal, kdy vyzkouší opravit ta zrcátka.

Hermiona nebyla daleko od pravdy. Večer, když se se Severusem viděl, zjistil, že má knihu již přečtenou.

„Ale co Hermiona? Je tak trochu šílená. Podezírám ji, že tu knihu celou opisuje," pověděl Harry poněkud znepokojeně.

„Tak to bych ji mohl ještě nějaký den nechat v nevědomosti," odvětil jeho strýc, když před něj pokládal šálek s čajem.

„To by bylo fakt skvělý! Jinak to nepřežije! A bylo od tebe vážně moc hezké, že jsi jí tu knihu půjčil. I když se obávám, že teď bude hledat další knihy, které by s tebou směnila."

„S tím si možná dovedu poradit." Opravdu zněl jeho strýc, jako by mu to nevadilo? Nebo dokonce zajímalo? Věděl, že je stejný knihomol jako Hermiona, a možná tedy oceňuje i jiný pohled na věc.

„Zapůsobil jsi na ni."

„To nebylo mým cílem."

„Říkala, že už možná chápe, proč jsem si tě tak oblíbil."

„Ještě horší věc, než jeden sentimentální Nebelvír, jsou dva sentimentální Nebelvíři."

„Jen Ron tomu stále moc nerozumí."

„Tak to už bylo mým cílem."

„Je rád, že se taky nemusí učit nitrobranu."

„To jsme dva."

„Proč jsi jí tu knihu půjčil?"

„Proč musíš mít pořád tolik otázek?"

„Jsem mladý a od přírody zvědavý."

„To se na mě skutečně usmálo štěstí."

„Tak proč?"

„Abys měl nad čím přemýšlet."

Harry se na něj zaculil a familiérně ho poplácal po rameni. To Severuse lehce vyvedlo z míry.

„Tak díky."

„No, máš za co," utrousil jeho strýc a Harry měl pocit, že je zase vše tak, jak má být.

*****

Toho večera se Harry při dobrém rozpoložení odhodlal k něčemu, co zatím s přáteli odkládali. Harry ale nevěděl, na co dalšího čekat, takže si před sebe na jednotlivé kupičky rozložil všechna tři rozbitá zrcátka a chvíli je pozoroval. Opraví je. Věděl, že je opraví. Bude to jako s tím koštětem. Na chvíli zavřel oči a ještě naposledy se pokusil uvést do klidu. Byl ale vzrušením bez sebe, takže toho rychle nechal, zadíval se na zrcátko od Severuse. Soustředil se a namířil na něj hůlkou.

‚Reparo,' pronesl v duchu formuli, před níž myslel na to, aby zrcátko uvedl do jeho původní podoby. A střepy se vznesly do vzduchu, kde se po slabém zakmitání spojily v jedno. Harrymu se na tváři rozprostřel úsměv. Dokázal to. Opět použil Divokou magii. Bylo to pořád lepší a lepší. Tohle půjde. Bude muset, pomyslel si vesele a s trochu větší nervozitou se vrhnul na opravu zrcátek po svém otci a kmotrovi.

Výsledek byl stejný jako předtím. Po pár minutách před Harrym ležela všechna tři obousměrná zrcátka v celé své kráse. Harry byl nadšením bez sebe. Chtělo se mu dokonce radostí i brečet. Co on se kvůli těm rozbitým zrcátkům natrápil. A teď je tu měl zpět – i to po tátovi a Siriusovi. Co s nimi ale teď? Trochu už přemýšlel nad tím, co by s nimi udělal, kdyby se mu tohle povedlo, ale ta myšlenka byla tak vzdálená, že si netroufal tomu příliš věřit.

Teď ale musel udělat jedno. Vzal do ruky zrcátko od Severuse a zavolal: „Severus Snape."

Nemusel dlouho čekat a na druhé straně se objevila tvář jeho strýce.

„Ahoj, to jsem zase já," oznámil mu Harry radostně, jakmile ho uviděl.

„Vidíš, a já čekal, že to je Brumbál."

„Má s tebou také zrcátko?" zasekl se Harry.

„Ne."

„Tak proč-"

„Vtip. Pochopitelně jsem čekal, že to budeš ty. Kdo jiný taky."

„Promiň, ale pochopitelně jsem nečekal, že budeš dělat vtipy. Však víš, nikdy nežertuješ," dobíral si ho Harry. Pak ho ale ani nepustil ke slovu a spustil. „Severusi, já mám takovou radost! Ani netušíš jakou! Opravil jsem všechna zrcátka!" začal před svůj obličej strkat i ta dvě zbylá a demonstrativně mu je ukazovat.

„Gratuluji. Věděl jsem, že to zvládneš," sdělil mu upřímně jeho strýc.

„Tak moc mě mrzelo, když jsem rozbil i to od tebe. Kdybych mohl, skáču tu do stropu radostí!"

„Ty radši nikam neskákej. Z ošetřovny jsi odešel teprve v úterý a je čtvrtek. Možná jsi Poppyin oblíbenec, ale čeho je moc, toho je příliš."

„To víš, když jsem ti pekl Povídavé košíčky, také jsem jí tři poslal. Ještě aby na mě dala dopustit," ušklíbnul se na něj Harry.

„O něčem takovém mi říkala. Co vím, byla nadšená."

„A kdo nebyl?" odvětil rozevlátě Harry, myslíc na něj. „Tedy, ehm, skřítci byli. Myslel jsem skřítky," zamluvil to rychle, ale vzápětí se zase vrátil k hlavnímu tématu. „Myslel jsem, že bych ta dvě zrcátka po tátovi a Siriusovi daroval Ronovi a Hermioně. Co myslíš?"

„Myslím, že to není špatný nápad."

„A dokázal bys je propojit s těmi našimi?" Když uviděl udivený pohled svého strýce, dal se do vysvětlování. „Víš, napadlo mě, že bych chtěl být ve spojení i s mými přáteli. Nikdy nevíš, co se může přihodit. A pak jsem si řekl, že by nebylo na škodu, kdyby byli ve spojení i s tebou. Jasně – tuhle možnost by využili jen v nejvyšší nouzi. V 99 procentech by byli ve spojení mezi sebou nebo se mnou. Ale kdyby se něco stalo, a já nechci nic přivolávat, ale víš, jak nepředvídatelná dnešní doba je, no, prostě by tě někdy mohli taky potřebovat. Kvůli mně, víš? Tak co ty na to?" Harry to na něj vychrlil a čekal, že o tom bude Severus chvíli uvažovat. O co překvapenější byl, když se ze zrcátka ozvalo: „Souhlasím."

„Vážně?" udivoval se Harry. „Dokážeš je tedy propojit?"

„Pochopitelně."

„Jsi skvělý!"

„Nepoužívej pro mě stejnou frázi jako pro členy Brumbálovy armády nebo svého týmu," požádal ho Severus ledabyle.

„Dobrá, jsi nejvíc nejlepší. To nikomu neříkám," zaculil se na něj znovu Harry.

„To už je lepší. Zastav se u mě v neděli ve čtyři. Zkusíme to," oznámil mu jeho strýc.

„Přijdu! Tak dobrou!"

„Dobrou noc, Harry."

*****

V neděli odpoledne seděl Harry s Ronem a Hermionou v knihovně. Harry listoval ve svém sešitu Brumbálovy armády a jako vždy jednou za čas dělal sumarizaci toho, co probrali.

„Myslíte, že bychom mohli nakousnout Živelné kletby? Jen nějaká základní zaklínadla," zeptal se svých přátel Harry.

„To je poměrně dost náročná oblast," poznamenala Hermiona, ale nevypadala na to, že zrovna pro ni by to bylo překážkou.

„Na mě se nedívej. V tomhle já ti neporadím," odvětil jeho kamarád.

„Možná se zeptám Se- no, v knihovně," opravil se Harry nakonec. Nepotřeboval, aby někdo slyšel, jak o svém profesoru Lektvarů mluví jako o Severusovi.

„V kolik tam máš být?" zajímala se Hermiona.

„Ve čtyři. Což je... za deset minut. To už je fakt tolik? Hele, já letím," vstal rychle od stolu, popadl sešit, rozloučil se s přáteli a pospíchal s brašnou přes rameno do sklepení.

Jak spěchal, ani si nevšimnul, že se naproti němu zpoza rohu někdo vynořil, a do dotyčného vrazil. Oba se zakymáceli a Harry si okamžitě uvědomil, že stojí naproti Dracu Malfoyovi.

„Proč nečumíš na cestu, Pottere?" zeptal se ho ostře Malfoy, když si urovnával hábit, ale něco na něm bylo divného. Vypadal jinak. Vystrašeně?

„Proč nečumíš ty?" oplatil mu Harry stejnou mincí a sehnul se na zem pro sešit, který mu při nárazu vypadnul z ruky. Když se narovnal, viděl, jak Malfoy zhnuseně civí na název na deskách. Brumbálova armáda. Přes Harryho očekávání však Malfoy nic neřekl a odešel pryč.

Harryho to udivilo, ale především ho to donutilo přes sebe v nestřežený moment přehodit neviditelný plášť, pod kterým došel až k Severusovi.

„Nestíhal jsi?" zeptal se ho Severus, když se u něj Harry usadil. Sešit si položil vedle sebe na roh pohovky a neviditelný plášť smotal zpět do tašky.

„Zapomněl jsem se v knihovně. Přemýšlel jsem nad plánem Brumbálovy armády na zbylé měsíce. Co myslíš, mohl bych je naučit pár základních Živelných kleteb? Ohňový a ledový štít už jsme trochu probírali."

„Záleží, jak zdatní tví spolužáci jsou. To, že ty si osvojíš většinou kouzel snadno a rychle, neznamená, že u nich to bude podobné."

„Ale oni jsou dobří." Severus protočil očima.

„Já bych řekl, že ty jsi dobrý. Takže jakým stupněm bych označil potom je?" zeptal se ho svým obvyklým ironickým tónem.

„Jsi moc přísný," namítnul Harry.

„Myslíš, že dobrý je pro tebe málo?"

„Nemluvím o sobě, ale o nich," ohradil se Harry. „Samozřejmě mě těší, že si o mně myslíš, že jsem dobrý. Dobrý je... dobrý. Lepší než celkem dobrý," zamotal se do toho trochu, když vzpomínal, jak označil jeho dovednosti v Lektvarech.

„Přestaň blábolit. Máš ta zrcátka, ty Dobrý?" zeptal se ho Severus.

„Jasně," začal se Harry zase hrabat v tašce, když v tom někdo zaťukal na dveře kabinetu. Harry se zarazil a podíval se ke dveřím. „Někoho čekáš?"

„Ne," odpověděl ostražitě Severus a šel tam. „Zůstaň tu a buď ticho." Tentokrát dveře od bytu zavřel, takže Harry neslyšel, kdo je to vyrušuje. Když se ale Severus za okamžik vrátil, na jeho tváři nebylo nic znát.

„Přeneseš se krbem k Brumbálovi. Vezmi si tašku," přikázal mu Severus.

„Kdo to je?" zajímalo Harryho, který zmateně vstával s taškou už hozenou na rameni.

„Student mé koleje. Ředitelna," zvolal Severus do krbu, když do něj hodil letax. „Brumbále? Mohu k vám poslat Harryho? Vysvětlí vám to."

Nejspíš souhlasil, protože Severus vzápětí vytáhnul hlavu z krbu a naznačil Harrymu, aby se přenesl.

„Budu tě čekat v úterý," oznámil mu Severus ještě, než Harry na dobro zmizel.

*****

„Dobrý den, pane," pozdravil Harry ředitele. Ještě byl trochu zaskočený rychlým sletem posledních událostí, takže moc nepřemýšlel nad tím, proč neodešel, ale posadil se k usmívajícímu Brumbálovi ke stolu.

„Mohu ti nabídnout čaj, Harry? Mám tu k němu vynikající limetkový dortík."

„Ehm, no, asi jen ten čaj. Děkuji," souhlasil zdráhavě.

„Někdo za Severusem přišel?" zajímalo Brumbála, když připravoval čaj.

„Prý nějaký student. Asi to bude na dlouho, tak mě Severus poslal sem," vysvětloval Harry a ze všeho nejraději by se teď podíval na Pobertův plánek a zjistil, kdo dotyčný je. Co když tam je Malfoy? A co mu asi chce?

„To je v pořádku. Již jsme takovou možnost probírali. Bylo jen otázkou času, kdy tě okolnosti zavedou sem," usmíval se na něj Brumbál. „Pověz, Harry, už ti odepsal Fidelius?" zeptal se ho ředitel, když před něj stavěl šálek s čajem.

„Ještě ne, pane."

„Tak co takhle mu napsat? Když máš teď čas?" sunul už před něj pergamen s brkem. „Rovnou ho můžeš poslat. Dle mého názoru již není na co čekat." Harry na něj zaraženě hleděl.

„Vážně myslíte, že to mám udělat?"

„Ovšem. Podle mě skutečně nehrozí, že by Fidelius naše tajemství někomu prozradil. Nemá komu. A Fawkes to psaní doručí pouze jemu. Pokud doteď váhal, nyní už snad nebude. Aspoň v to tedy doufám." Harry vzpomínal, jak dlouho minule ten dopis psal, a trochu se zděsil.

„Můžeš být stručný. Někdy je to tak i lepší. Pokud budeš chtít, mohu ti pomoct," nabídnul mu ještě Brumbál, jako by četl jeho myšlenky.

„Zkusím to, děkuji," rozhodl se Harry do psaní pustit sám a nepřemýšlet, kdo je tak nevhodně u Severuse vyrušil.

*****

„Posaď se, Draco," vyzval Severus svého kmotřence, který vypadal bledší než obvykle. „Co se děje?" Draco byl poslední měsíce možná trochu mimo, ale nyní to bylo patrné na první pohled.

„Psal mi otec," oznámil mu trochu roztřeseně.

„Ano? Špatné zprávy?" zajímal se Severus.

„Prý jim nechceš pomoct dostat Pottera z hradu," odpověděl nečekaně jeho kmotřenec. Severus se zarazil. Opravdu to s Luciusem řešil ještě několikrát. Většinou když odcházeli od Temného pána. Nikdy však s Belatrix nepřišli s žádným rozumným plánem, jak to uskutečnit, takže mohl vždy zdvořilostně odmítnout. A i kdyby přišli, stejně by odmítnul a na něco se vymluvil.

„Je to nemožné. Tohle nejde Brumbálovi pod nosem provést. Nehodlám to riskovat, navíc, když o tom Pán zla ani neví. To je prostě nesmysl. Myslíš, že kdyby to bylo proveditelné, nepokusil by se o to Temný pán sám?" snažil se svůj postoj obhájit Severus.

„Otec s tetou to chtějí po mně," řekl Draco bezbarvým tónem a upřeně sledoval oheň v krbu. Severus na okamžik zavřel oči. Tohle nebylo dobré. Opravdu ne... „Co to-" zasekl se najednou Draco v půli slova a Severus si s hrůzou uvědomil, že v rukou drží Harryho sešit z Brumbálovy armády. „To je Pottera," konstatoval Draco odměřeně a nejistě se zahleděl na svého kmotra.

„Ano," nepopíral Severus. „Zabavil jsem mu to, když nedělal, co měl. Je to snůška žvástů," vzal Dracovi sešit z rukou a hodil ho k sobě na stůl. Dracův pohled se však k jeho znepokojení vůbec nezměnil. Právě naopak. Vypadal ještě udiveněji než předtím. „Děje se něco, Draco? Mohl bych ti dát nějaký lektvar, pokud se necítíš dobře."

„To... bude dobrý," vysoukal ze sebe jeho kmotřenec zmateně. „Asi půjdu," začal se zvedat z pohovky.

„Už? Teď jsi přišel. Dej si se mnou čaj a probereme tu záležitost, kterou po tobě tvůj otec požaduje. Jsem si jistý, že na něco přijdeme," nenechal ho Severus odejít, protože se domníval, že tohle probrat prostě musí.

Draco na něj zůstal chvíli hledět, načež trochu váhavě souhlasil a posadil se zpátky. Svého ostražitého výrazu se však už do konce návštěvy nezbavil. A ke krbu zalétl jeho pohled častěji, než bylo obvyklé.