(po zápase v kabinetu profesorky McGonagallové)

„Pane Pottere... Harry," spustila s rukama zaklesnutýma do sebe profesorka McGonagallová, když dosedla za svůj stůl a Harry naproti ní. Když si sedal, píchalo ho trochu pod žebry, ale nevěnoval tomu příliš pozornost. Dalo se to zvládnout, takže jen napjatě očekával, co mu profesorka chce. On přece nic neprovedl, pouze se bránil.

„Malfoy si začal," poznamenal Harry, když profesorka hledala ta správná slova, kterými by začala.

„Viděla jsem," nerozporovala jeho tvrzení, ale i tak se nezdála být spokojená. „Nemohla jsem si nevšimnout, že jste se po celý zápas s panem Malfoyem o něčem dohadovali. Snažili jste se navzájem vyprovokovat? Protože to vypadá, že pan Malfoy to nakonec neunesl, což dopadlo, jak jsme všichni viděli. Nemohu ani vypovědět, jak zklamaná jsem." Tak tohle Harry nečekal.

„Takže za to můžu podle vás já? Neříkala jste před chvílí NAVZÁJEM vyprovokovat?" kladl Harry zvláštní důraz na její slova.

„Takže to připouštíte?" podívala se na něj přísně skrz své brýle profesorka. Harry se zamračil.

„Nenechám se od něj pořád zesměšňovat. Nečekáte snad, že si nechám líbit, když-" Harry to nedořekl. Založil ruce na hrudi, opřel se do křesla a upřel svůj pohled někam jinam.

„Co?" zajímalo profesorku McGonagallovou.

„Nebylo to poprvé, co Malfoy mluvil zle o Siriusovi a dobíral si mě kvůli ministerstvu," sdělil jí nakonec Harry pravdu. „Belatrix Lestrangová se zjevně často baví na můj účet. A vůbec, všichni víme, jak Malfoy skončí. Nebudu si brát servítky s někým takovým," vyprskl Harry podrážděně. „Jestli mě chcete potrestat za to, že jsem se bránil, tak prosím."

Profesorka si povzdechla a zadívala se na něj trochu soucitně.

„Oba za ty roky víme, jaký pan Malfoy je. Vždy se vás snažil vyprovokovat a vloni tomu nebylo jinak. Ale máte mít dost rozumu na to, abyste jeho řeči už dokázal unést. Nemusíte mu oplácet stejnou mincí. Máte přece na víc. Já vím, že máte," povídala pevným hlasem profesorka. Harry se při jejích slovech lehce zastyděl. Měla pravdu? Klesal na Malfoyovu úroveň?

Harry na to neměl co říct, takže jen přikývnul.

„Vím, že to nemáte jednoduché, nechci vás trestat, ale body vám za to strhnout musím. Dvacet bodů bude optimálních, když přihlédnu k tomu, že jste tu rvačku nezačal vy. Příště však podobné chování tak mírně tolerovat nebudu. Tohle není chování hodné člena koleje Godrica Nebelvíra. Měl byste si uvědomit, že spousta mladších spolužáků k vám vzhlíží. Jste pro mnohé vzorem. Nerada bych, abyste jim ještě někdy dával podobný příklad, rozumíme si?" Harry polknul. Vzorem pro mladší studenty? ON?

„Ano," uslyšel sám sebe odpovídat, i když byl myšlenkami jinde.

„Dobrá. Vážně je vám dobře, Harry? Nepotřebujete na ošetřovnu? Zasáhnul vás potlouk a spadl jste z koštěte," připomínala mu profesorka McGonagallová a ustaraně si ho prohlížela.

„Jsem v pohodě," zalhal Harry. Úplně tak nebyl, ale věřil, že do zítra bude. A navíc nechtěl běhat hned na ošetřovnu. Co kdyby tam narazil na Malfoye? Anebo nenarazil, což by znamenalo, že on to zvládnul, ale Harry potřeboval pomoct. Ještě by ho začal Malfoy zesměšňovat, že tam šel kvůli tomu, jak od něj dostal do zubů – to určitě!

„Jak myslíte. Ale tohle vám ještě spravím," vstala profesorka ze své židle a došla k němu. Hůlku mu namířila na obličej a něco zamumlala. Harry usoudil, že napravovala, co na něm zanechal Malfoy. „Tak a teď už můžete jít slavit," usmála se na něj profesorka za pár vteřin, když schovávala hůlku zpět do hábitu. „Když si odmyslím ty nepříjemné okolnosti, zvládl jste zápas opět skvěle. Gratuluji k vítězství. Předpokládám, že poslední zápas s Mrzimorem pro vás nebude velký oříšek." Profesorka samozřejmě očekávala nejvyšší možné umístění ve školním poháru a Harry už po dnešku také.

„Děkuji. Budeme se snažit," slíbil jí Harry, když se spolu loučili. U dveří ho ještě ale zastavila.

„Upozorněte své spolužáky, že se ještě ve společenské místnosti ukážu. Ráda bych pogratulovala i vašim spoluhráčům. Nemusím snad připomínat, že alkohol je přísně zakázán."

„Oh, jistě," přikývnul ještě Harry a vydal se co nejrychleji do nebelvírské společenské místnosti, aby Deana a Seamuse včas varoval.

*****

(po zápase v kabinetu profesora Snapea)

„Co to mělo znamenat, Draco?" ptal se nebezpečným hlasem Severus svého kmotřence. Ten ale jen zarytě mlčel a upíral svůj pohled do stolu, za kterým seděl jeho kmotr. „Co tě to u Merlina napadlo?" zvýšil o něco svůj tón, když se mu nedostávalo odpovědi.

„Potter dostal, co zasloužil," zazněla jediná odpověď Draca.

„Zasloužil – nezasloužil. Teď to vypadá, že se Zmijozelové nedokážou smířit s prohrou! Takto uboze potopit vlastní kolej, kolej Salazara Zmijozela! A ještě k tomu ses rozhodl pro odplatu tím nejhorším způsobem - jako nějaký mudla! Umíš si představit, jaké to pro tebe může mít následky?" Jenže se zdálo, že to jeho kmotřence ani v nejmenším netrápí. Zarputile opětoval Severusovi jeho pohled.

„Mám Pottera už po krk!" vykřikl najednou Draco. „Kdybych mohl, udělal bych to znovu!"

„Ty už nikdy nic takového nezopakuješ, Draco. Právě jsi svou kolej připravil o padesát bodů a vysloužil sis dva týdny školního trestu!" Po tomto prohlášení už Draco trochu zkrotnul.

„Cože? Dáváš mi školní trest?" ptal se ho nevěřícně. „Mně?!"

„Ano, tobě. Co mi asi tak zbývá? Viděla to celá škola!" Draco chvíli přemýšlel, když se mu v hlavě zrodil plán hodný Zmijozela.

„Budou ty tresty u tebe, že ano? Takže budeme dělat, že k tobě na ně chodím, a přitom si můžu dělat úkoly nebo tak něco, hm?" navrhnul suverénně Draco a tvářil se přitom spokojeně.

„Snažíš se se mnou vyjednávat? Protože to bys mi musel dát něco na oplátku, Draco." Severus věděl, jak na svého kmotřence. Byl jako jeho otec, vždy něco za něco...

„A co by to mělo být? Už ti došel ten čaj, co jsem ti daroval k Vánocům? Byl skvostný, že? Otec ho získává jen zřídka, je velmi drahý, ale určitě by se to dalo zařídit," pověděl Draco svým osobitým stylem, který Severuse nikdy nenechal na pochybách, že před ním stojí právě Malfoy. A i když bylo jeho kmotřenci teprve šestnáct, nikdy s ním neopomněl také tak jednat.

„Ne, Draco. Nechci od tebe čaj. Mimochodem, je vskutku výborný. Dávám si ho při zvláštních příležitostech, takže ho mám ještě dostatek." Draco se pousmál, nejspíš potěšený tím, že jeho výběr byl správný. „Chci, abys nechal Pottera na pokoji." Po té větě ale jeho úsměv zamrzl.

„Cože?"

„Nevím, co jste spolu celý zápas řešili, ale vím, že ti tohle jednání přináší víc problémů než užitku. Když jsem mluvil o následcích, nemyslel jsem ředitele ani nikoho z učitelů. Měl jsem na mysli Temného pána! Draco, uvědom si, v jakém je tvá rodina postavení. Co dobrého může vzejít z toho, že se na Pottera před celou školou vrhneš jako nějaký mudla? Myslíš si, že něco takového našeho Pána potěší? Jen ses zesměšnil!" procedil skrz zuby Severus.

A myslel to vážně. Tohle nedělal jen kvůli Harrymu, i když to mu samozřejmě jedno také nebylo, ale ať už měl se svým kmotřencem vztah jakýkoliv, nepřál si, aby skončil špatně. Draco se k němu choval vždy uctivě, a i když svou malfoyovskou stránku zapřít nemohl, bral Severuse jako autoritu. Draco nemohl za to, kdo a jak ho vychoval. Pořád měl celý život před sebou a Severus nerad viděl, že se řítí do stejné záhuby jako před lety on. Navíc, když věděl, že to není z Dracovy vůle.

Poté, co ho Severus upozornil na možné komplikace u Temného pána, Draco zbledl.

„Myslíš, že mě potrestá?" Severus zaslechl v jeho hlase obavy. Byl vyděšený. Jestli něco mohlo Draca vyděsit, byl to Voldemort. A koho ne?

„Tebe? Těžko. Myslíš, že bude čekat do léta?"

„Jak to myslíš?" podíval se na něj Draco nejistě. „Jako..."

„Jako že potrestá někoho jiného místo tebe? Ano," odpověděl Severus bez zaváhání. Draco si musel uvědomit, co svým jednáním riskuje.

„Otce?" zeptal se Draco chvějícím se hlasem. Teď jen Severus nevěděl, z čeho měl jeho kmotřenec větší strach. Z toho, co bude s jeho otcem, nebo s ním samotným, až se s otcem shledá? Protože Lucius si se svým synem nikdy servítky nebral. Poslušnost. To bylo to, co vždy Lucius vyžadoval na prvním místě.

„Je to pravděpodobné," souhlasil Severus a byl si jistý, že to tak skutečně dopadne. I kdyby tu situaci Pán zla nebral příliš vážně, byla to dobrá záminka pro to, aby se pobavil. Jako by mu Draco četl myšlenky, zeptal se ho:

„Je pravda, že Pán zla mučí své Smrtijedy pro zábavu?" Severus ho chvíli pozoroval, než promluvil.

„Kdo ti to řekl?"

„Potter," vyplivnul Draco opovržlivě jméno jeho synovce. To dávalo smysl, napadlo hned Severuse.

„Někdy," odpověděl nakonec. Draco zbělal ještě víc, pokud to bylo vůbec možné. „Ještě máš čas-"

„Necelých šest měsíců! Co je to za čas?" vyhrkl Draco bez rozmýšlení. Severus věděl, že mu chce Voldemort v srpnu po Dracových sedmnáctých narozeninách dát Znamení zla a přijmout ho mezi Smrtijedy. A také věděl, že se toho Draco děsí. Jak rád by mu pomohl, ale nemohl dělat vůbec nic. Nemohl mu pomoct, ani ho varovat, ani před tím zachránit. Mohl mu jen lhát...

„Sloužit našemu Pánu je pro nás čest, Draco."

„Myslíš, že nevím, proč mu otec slouží? Už jen ze strachu! Slyšel jsem ho, jak se s matkou baví o tom, že by byl raději, kdyby se Pán zla nikdy nevracel. Bylo nám líp! Jsme Malfoyové! Ne ničí sluhové! Já se před nikým plazit nechci! Nechci, aby mě někdo mučil jen – jen pro-"

„Uklidni se Draco. Takové myšlenky jsou nebezpečné," upozornil ho Severus tichým hlasem a Draco v tu ránu zmlknul. Teď už bylo jasné, co Draca tak rozrušilo. Harry musel určitě o něčem takovém mluvit. A Severus podobné řeči neslyšel od Draca poprvé. V živé paměti měl ještě rozhovor z léta, kdy byl Lucius v Azkabanu, a on Draca a Narcissu navštívil, aby poblahopřál svému kmotřenci k narozeninám. Takhle zoufalou Narcisu ještě neviděl. A Draco si nejspíš v tu chvíli uvědomil, jak zlé může být Temnému pánu sloužit.

Pozoroval na něm změny od začátku školního roku, kdy se dozvěděl, že ho Pán zla hodlá za rok přijmout mezi své Smrtijedy. Nechtěl to, což Severus věděl, aniž by mu to naplno kdy řekl. Draco pochopitelně věřil tomu, že Severus Voldemortovi skutečně slouží, ale znal ho dost dlouho na to, aby mu své obavy aspoň částečně naznačil.

„Neřekneš to nikomu, že ne," prosil ho Draco úpěnlivě, naprosto oproštěn od svých běžných manýrů.

„Nemusíš mít obavy, Draco. Víš, že se mi můžeš svěřit, od toho jsem tvůj kmotr." A Draco sklesle přikývnul.

„Děkuji. Kdy mám nastoupit na ten trest?" změnil rychle téma Draco. Severus začal přemýšlet. Bude mít úterky a čtvrtky nadále volné nebo se Harry zase objeví?

„Příští dvě pondělí a středy."

*****

Když se Harry dostal do věže, oslavy byly v plném proudu. Jakmile si ho ostatní všimli, byl okamžitě vtažen do víru zábavy, a jeho jméno se provolávalo na každém kroku. Harry se snažil nevšímat té bodavé bolesti pod žebry, ale úplně tak ignorovat se to nedalo. Když se dostal z držení svých spolužáků, šel se skrýt na chvíli do kouta, kde mohl konečně trochu vydechnout. Jenže ne všem se dokázal vyhnout.

„Cítíš se dobře, Harry?" dostala se k němu Hermiona a ustaraně ho pozorovala.

„V rámci možností," vydechl Harry a rukou si přidržoval bolavý bok.

„Měl bys zajít na ošetřovnu," radila mu jeho kamarádka, ale to už je našel Ron.

„Co je, kámo?"

„Nic."

„Prý nic," odfrkla si Hermiona. „Má bolesti. Možná je zraněný, ale na ošetřovnu nechce."

„Vyspím se z toho, dobrá? Když to nebude zítra lepší, zajdu tam." Což ve skutečnosti nebylo to, co plánoval. Hodlal jít na vyučování jako každý druhý, ne si hrát na Malfoye, který vždy využil každou situaci k tomu, aby se povinnostem vyhnul. Živě měl v paměti jeho scény, když ho zranil před třemi lety Klofan.

„Tak jdi ale spát dnes dřív," žádala ho Hermiona, přičemž její ustaraný výraz se ani ne chvíli nezmírnil.

„Ale ještě nejdeš, ne?" nehodlal Ron tak brzy propustit ‚Hrdinu dne'.

„Ne," zakroutil hlavou Harry. „Tohle musíme oslavit. Hlavně tvé zákroky. Hrál jsi parádně, Rone," poplácal svého přítele po zádech. „Vrátili jsme jim vše i s úroky." Ron se tvářil na výsost spokojeně.

„O to nám přece šlo." Takovéhle pochvaly si Ron nechal líbit.

„Jo. A... Díky za záchranu," vysoukal ze sebe nakonec Harry. „Nevím, co by se stalo, kdybys mě nezastavil," pověděl mu popravdě.

„Nezastavil?" podivovala se Hermiona a kmitala pohledem mezi nimi, doufaje, že jí to někdo ozřejmí.

„Málem jsem Malfoye proklel. Po zápase," vysvětloval potichu Harry. „Kořeny," ušklíbnul se, když řekl jejich tajné heslo. Hermiona se nejdřív šokovaně podívala na Harryho a následně vděčně na Rona.

„Skvělá práce, Rone." Ron po jejích slovech zrudnul jako rajče.

„To nestojí za řeč."

„Hermiona má pravdu, Rone. A myslím, že už si je toho vědom i někdo další," upozornil je Harry. A Ron nevypadal příliš překvapeně, na rozdíl od Hermiony.

„Viděl jsem, jak se na mě dívá, když jsi odcházel. Asi mu to došlo," přikyvoval Ron.

„Komu?" zajímalo Hermionu.

„Snapeovi," odpověděl jí Ron. Hermiona se opatrně podívala na Harryho.

„Co teď budeš dělat, Harry? Mohl by ses s profesorem usmířit," navrhla tiše.

„Já? Jestli on o něco takového stojí, tak ať přijde. Já určitě nebudu ten, kdo bude klepat na jeho dveře."

„Čekáš, že zaklepe na ty naše?" dobíral si ho s úsměvem Ron. Harry ho jen s úsměvem odmávnul.

„Už musí vědět, že se mýlil. A nejen v Kořenech. I ve vás. Za poslední týden jste pro mě oba udělali tolik, že vám to nebudu nikdy schopen splatit. Nebýt vás, mohlo to celé skončit hodně zle," trval na svém i přes očividné protesty svých přátel Harry.

„Víš, že tu jsme pro tebe. Jsme v tom všichni společně, pamatuješ?" ozvala se jako první Hermiona.

„Jo. Vím," bylo jediné, co na to Harry dokázal říct.

„V těch meditacích budeme pokračovat i nadále," zmínila najednou Hermiona. „Ale ne tak často jako poslední týden. Ty se jim ale stále věnuj, Harry. Další na řadě jsou totiž tvá zrcátka."

„Zrcátka?" podivoval se Ron nad použitím množného čísla. Harrymu ale smysl došel.

„Myslíš i na tátovo a Siriusovo?" zeptal se Harry a uvnitř sebe ucítil ledový balvan. Vážně by je mohl opravit všechna!?

„Samozřejmě," souhlasila Hermiona.

„Kdy to provedeme?" Harry by to zkusil nejraději hned, ale Hermiona byla jiného názoru.

„Až tenhle humbuk trochu utichne. Někdy v týdnu po meditaci, ano?" podívala se s očekáváním na své dva kamarády.

„Nejsem proti. Však víte, mám ty meditace rád," ozval se Ron, načež Harry s Hermionou obrátily oči v sloup.

„Víme," zasmály se oba nastejno a vrátili se zpět mezi své spolužáky, kteří už Harryho a Rona netrpělivě vyvolávali.

*****

Ráno Harrymu lépe nebylo. Jestli se to dalo říct, bylo mu milionkrát hůř jak večer. S těžkostmi se vyškrábal z postele a znovu proklínal svou pýchu, kvůli které se na ošetřovnu nevydal už včera. Opatrně si vyhrnul tričko, aby se podíval na místo, které mu tepalo bolestí. A srdce se mu na okamžik zastavilo, když uviděl velkou zelenofialovou podlitinu, která se mu rozprostírala na pravé straně břicha, kde mu končila žebra a táhla se do boku, kam ho zasáhnul potlouk.

Došoupal se k Ronově posteli a slabě se svým kamarádem zatřásl. Ještě spal, stejně jako ostatní.

„Rone? Asi musím na tu ošetřovnu," oznámil svému příteli, když otevřel oči.

„Co? Je ti zle?" začal se škrábat Ron do sedu, když si promnul oči.

„No, už mi bylo líp," zlehčoval situaci Harry, ale ve skutečnosti se cítil pod psa. Když se na něj Ron nechápavě podíval, ukázal mu Harry své zranění. Ron při tom pohledu vyvalil oči.

„Ty vole," vydechl Ron. „Asi bys vážně měl jít. Víš co, půjdu radši s tebou," začal se rychle Ron oblíkat a kdyby Harry mohl, také by se o to pokusil. Ale usoudil, že přehodit přes sebe jen hábit bude pro tuto chvíli praktičtější. Dalo mu dost práce se večer do toho pyžama dostat. Hádal, že teď by to bylo ještě těžší.

„Co se děje?" ozval se ze své postele Neville a až teď si Harry všimnul, že na ně ze závěsu kouká jeho hlava.

„Nic," řekl Harry v samou chvíli, kdy Ron začal s panikou popisovat, že je Harry vážně zraněný.

„Vážně to nic nebude. Asi to mám jen naražené," snažil se je uklidňovat Harry.

„Harry, můžeš mít vnitřní krvácení," zblednul Neville, když mu na jeho žádost ukázal podlitinu.

„Myslím, že to už bych tu asi nebyl," utrousil Harry, když si zapínal hábit.

„Nezlehčuj to. Fakt to nevypadá dobře. Můžeš mít něco poraněné."

„Proto jdu teď za madam Pomfreyovou. Omluvíš mě u McGonagallový?" požádal Harry Nevilla, který jen strnule přikývnul. Jeho vyděšený pohled ho vyprovázel celou cestu až ke dveřím.

*****

„Pottere? Co je to tentokrát?" vítala ho bradavická ošetřovatelka a vypadala, že ji Harryho příchod ani v nejmenším nepřekvapil. „My jsme včera při famfrpálu vyváděli zase ztřeštěnosti, co?"

„Zatoulaný potlouk," ušklíbnul se Harry, když ho madam Pomfreyová odváděla k jedné z postelí.

„Zase žebra?" zeptala se ho, když viděla, jak si při chůzi přidržuje bok. Na začátku školního roku mu při konkurzu jeden z potlouků polámal tři žebra. Tentokrát měl ale pocit, že bolest je jiná.

„Harry, ukaž to. Vypadá to fakt děsně," ozval se Ron a madam Pomfreyová se po jeho slovech nedůvěřivě podívala na Harryho.

„Co tam-" Ani nedořekla větu, protože mu v tu samou chvíli začala vyhrnovat tričko a zarazila se, když spatřila barevnou podlitinu u žeber. „Kde jste, u Merlina, od včerejška byl?! Proč jste hned nepřišel? Nechcete mi tvrdit, že vás to začalo bolet až dneska?" vyjekla madam Pomfreyová.

„Myslel jsem, že to přestane," pípnul Harry. To už ale ležel a ošetřovatelka nad ním začala kroužit hůlkou a provádět nejrůznější diagnostická kouzla, přičemž si u toho pro sebe něco zlobně mumlala.

„Přestane," odfrkla si nevěřícně. „Víte, jak vážného charakteru to může být? Od čeho tu asi jsem?!" Vypadala rozčileně, ale zároveň nešlo přehlédnout, že jí Harryho stav dělá starosti. „Nezvracel jste?"

„Ne."

„Nekašlal jste krev?"

„Ne."

Ron se zděšením sledoval, co se s jeho kamarádem bude dít.

„Ale trochu tě to včera už bolelo," snažil se madam Pomfreyové s diagnostikou pomoct Ron.

„A vás to snad překvapuje, pane Weasley?" utrousila ošetřovatelka na jeho poznámku. „Máte nalomené jedno žebro a další naražená. To způsobuje tu bolest. Naražená žebra bývají někdy bolestivější než zlomená. S tímhle není legrace, Pottere. Víte, co by se mohlo stát, kdybyste měl to žebro zlomené? Co kdyby vám protrhlo slezinu? Už byste tu taky nemusel být," spílala mu ošetřovatelka. „Cokoliv se vám stane, ihned musíte přijít řešit sem! Ne čekat, že to do zítra bude dobrý. Nebo se při způsobu vašeho života zítřku ani nedočkáte." Pak se madam Pomfreyová rozčileně otočila k Ronovi. „Aspoň vy mějte příště víc rozumu. Měl jste sem Pottera dotáhnout." Ron zůstal bezhlesně zírat na Harryho a ten se mu snažil naznačit, aby si z toho nic nedělal.

„A co ta modřina?" zajímalo Harryho.

„Při tom nárazu se vám poranila vnitřní tkáň a utvořila se vám tam podlitina. U těch žeber máte i otok, ten budeme ledovat. Obávala jsem se nějakého vážného vnitřního poranění, ale nebude to tak strašné, jak se na první pohled zdálo. Jako obvykle jste měl víc štěstí jak rozumu."

„Takže bude Harry v pohodě?" ptal se okamžitě Ron.

„Samozřejmě, že bude," podívala se na něj madam Pomfreyová pohledem, který Rona hned utišil. „Ale pobytu zde se, Pottere, nevyhnete. Poležíte si tu do zítra. Vyřiďte to prosím ředitelce vaší koleje, Weasley," obrátila se zpět na Rona. „Ať se tu o volnu zastaví, ano? Vyřiďte jí to ještě u snídaně. Teď už běžte, pacient potřebuje klid," vyklidila Rona z ošetřovny svým obvyklým způsobem ošetřovatelka.

„Po vyučování se s Hermionou stavíme," slíbil Harrymu ještě Ron, když byl mezi dveřmi, a věnoval Harrymu poslední soucitný pohled.

„No, Pottere, tak zase spolu," podotkla konverzačním tónem madam Pomfreyová, když mu nesla lektvar na bolest. Harry jí za něj nebyl nikdy víc vděčnější než teď. Bolest byla pomalu k nevydržení.

„Děkuji vám," přijal Harry lektvar s úlevou a ihned ho vypil do dna.

„To musí asi hodně bolet, když jste se ani nestihnul zašklebit, jak míváte vždycky ve zvyku. Znám vás už jako svoje boty, chlapče," povídala ošetřovatelka, když odnášela prázdnou lahvičku od lektvaru pryč. Harry neměl ani sílu odpovídat. „Ale za chvilku to poleví," dodala ještě soucitně, než zmizela u sebe v pracovně, kam šla pro další lektvary a masti.

*****

První, čeho si Severus před Velkou síní všimnul, byla značně nervózní Grangerová, která zjevně někoho vyhlížela, a Neville Longbottom, který nevypadal o moc lépe.

„Měla jsem jít za nimi," uslyšel promluvit Grangerovou. „Co když na tom je Harry zle?" To Severuse zarazilo a zůstal postávat u vchodu do Velké síně a předstíral, že tam dělá dozor. Dva Nebelvíři si ho naštěstí nevšimli, takže je mohl dál bezpečně odposlouchávat. Nutně totiž musel vědět, co jeho synovec zase prováděl.

„Vypadalo to fakt příšerně." Po Longbottomových slovech Severus ztuhnul. Co se to ksakru dělo? A proč se u toho tvářil, jako by někdo umřel? „Snažil se tvářit, že je v pohodě, ale fakt nebyl. Sotva šel. Bude v pohodě, viď, že jo?" podíval se na svou spolužačku bezradně Longbottom.

„Ale to víš, že bude. Je to Harry, ne? Toho jeden potlouk neskolí. Zvlášť ne v péči madam Pomfreyové."

„Můj prastrýc Felix zemřel na vnitřní krvácení. Zranil se při testování nového nadnášecího kouzla za pomoci Zvukovřivek – to jsou takové magické byliny, jenže to kvůli těm Zvukovřivkám prováděl v lese, kde mu pak nikdo nemohl pomoct, protože tam byl sám, a pro pomoc si už nezvládnul dojít. Našli ho mrtvého asi po čtyřech dnech," vyprávěl bezduše Longbottom s pohledem upřeným někam do zdi.

„Och, to mě moc mrzí, Neville," pohladila ho soucitně Grangerová po paži. „Už jde!" vyjekla najednou a Severus se podíval po objektu jejího zájmu. Weasley. Grangerová se rozeběhla k němu.

„Tak co? Jak je na tom?" vyzvídala hned, ani nestačila zastavit.

„Já – já myslím, že bude v pohodě," vykoktal ze sebe zaraženě.

„Myslíš?" opakovala po něm nevěřícně Grangerová.

„Já nevím, nejdřív vypadala Pomfreyová zděšeně, pak zase líp, ale nakonec mluvila o nějakém poranění vnitřní tkáně – jsem snad lékouzelník, abych věděl, co tím myslela? Mám to říct McGonagallový." Tak tohle Severusovi stačilo. Od Weasleyho se zjevně ničeho nedočká, takže udělal to, co stejně zamýšlel hned od začátku. Zamířil do nemocničního křídla sám.

*****

Když vešel dovnitř, uviděl, jak se nad jednou z postelí sklání madam Pomfreyová. Bylo překvapením, že po včerejším zápasu byla obsazena jen jedna, ale tím líp. Severus nezaváhal ani chvilku, když se rázným krokem vydal k jediným dvěma osobám na ošetřovně.

Jeho synovec překvapeně vzhlédl, když ho spatřil, a Severusovi neušlo, jak bledě vypadá.

„Severusi?" oslovila ho stejně překvapená Poppy, která v ruce držela nějakou mast. Vypadalo to, že ji zrovna plánovala aplikovat.

„Poppy," přikývnul své kolegyni na pozdrav a dál sledoval Harryho. Ten už zase pozoroval svou peřinu. „Co mu je?" zeptal se jí bez velkých okolků.

„No, co bys řekl," ušklíbla se na něj Poppy a vyhrnula Harrymu tričko. Severus ustrnul. Jeho synovec vážně nemůže prožít jeden měsíc v klidu. „Tady mladý pán se domníval, že to do rána přejde," dávala jasně najevo, jak jí Harry nazlobil, že za ní hned včera nepřišel. „Ale naštěstí nemá nic vážněji poraněné. Obávala jsem se vnitřního zranění orgánů, ale na to, jak hrozně to vypadá, má jen jedno nalomené žebro, tři naražená, otok a podlitinu z vnitřního poranění tkáně," vysypala ze sebe madam Pomfreyová diagnózu. „Už jsem mu dala lektvar na bolest a na srůst toho žebra. Nechci do toho raději zasahovat magií, obávám se excitace nervů okolo toho otoku. Zrovna jsem mu chtěla nanést Kostisvalovou hojivou mast."

Severus natáhnul ruku k masti, kterou Poppy držela, a ta mu ji zaraženě předala.

„Nezkontroluješ, jestli je ve skladu toho lektvaru na bolest ještě dostatek?" zeptal se jí bez výrazu Severus. Poppy ho hned pochopila.

„Proč ne. Ale za dvacet minut začíná vyučování, pokud se nepletu," upozorňovala ho ještě, když je opouštěla. Harry nedůvěřivě sledoval, jak ošetřovatelka mizí za dveřmi, než se obrátil k Severusovi.

„Můžu si to namazat i sám, nemusíš se přemáhat," začal na něj útočit Harry.

„Myslíš si, že se přemáhám?" zeptal se ho Severus překvapeně.

„A ne snad? Protože jsem měl dojem, že ti je ukradený, jak mi je. Vlastně možná ne tak úplně ukradený," opravil se najednou Harry. „Vypadalo to, že ti vyhovuje, když se cítím mizerně. Takže si můžeš pogratulovat – je mi dost mizerně i teď. Spokojený?" zeptal se ho Harry ironicky.

„Nemluv nesmysly a nehejbej se," upozornil ho Severus nezvykle tiše, když mu na jeho zranění začal nanášet mast. Harry se prudce nadechnul. „Bolí?" zeptal se ho, a i když se Harry snažil tvářit statečně, nezapřel to.

„Ne, nebolí. Jenom jsem si to tam namaloval pro okrasu," procedil skrz zuby Harry.

„Aspoň jsi neztratil svůj smysl pro humor," podotknul Severus poklidně a dál Harrymu opatrně natíral mast. Ten už mu ani neodpovídal a trucoval dál. „Zvládnul jsi to," řekl po chvíli ticha Severus, když s aplikací masti skončil. Ten dvojsmysl byl zjevný i Harrymu, protože na něj patřičně zareagoval.

„Ne však tvojí zásluhou, že?"

„Ne, to nejspíš ne," nehádal se s ním Severus. Věděl, že má Harry pravdu. V tomhle naprosto ztroskotal. „Ale snažil jsem se ti jen pomoct." Harry si na to odfrknul.

„Víš, kdo mi pomohl? Mí přátelé, které jsi do toho tak strašně nechtěl zatahovat."

„Prosím tě, jak ti asi tak pomohl Weasley? Počítám, že zásluhy na tom spíš nese Grangerová, nebo se snad mýlím?" protočil Severus očima. Jenže když uviděl Harry naštvaný obličej, věděl, že píchá do vosího hnízda.

„O co ti pořád jde? Proč do něj furt ryješ? Asi pro tebe nic neznamená, že mě včera zachránil před použitím Divoké magie," osočil se na něj Harry.

„To, uznávám, byl vcelku dobrý zásah," připustil tak trochu nerad Severus. Bylo totiž pravdou, že ho včera Weasley skutečně překvapil. „Co jsi chtěl Dracovi udělat?" zajímalo ho ale spíš.

„Chtěl jsem, aby mi přestal otravovat život," odpověděl pohotově Harry. „Co myslíš, že by se asi tak stalo?" zeptal se ho s úsměvem, i když o jeho upřímnosti Severus pochyboval.

„To není sranda, Harry," upřel na něj Severus svůj pohled. Kdyby Weasley nezasáhl, kdoví, jak by to dopadlo? Co by se s Dracem doopravdy stalo?

„No né! Takže konečně jsme se dostali přes to nekonečné ujišťování, jak to není nebezpečné, jak se Divoké magie nemám bát, až k fázi ‚fakt to není sranda, Harry'?" řekl s notnou dávnou ironie Harry.

„Nikdo netvrdil, že to není nebezpečné. Tak kde byla tvá opatrnost?" zeptal se Severus s klidem.

„To nemyslíš vážně?" zvolal Harry nevěřícně. Pak jeho výraz potemněl. „Pověz, jaké vůbec byly Vánoce u Malfoyů? Bavil ses tam taky dobře?" Severus se zasekl. Z těch Vánoc si pamatoval především jedno – plán únosu Harryho Luciusem a Belatrix, jehož měl být součástí.

„Teď moc nechápu, co tím myslíš," odpověděl opatrně Severus.

„Já jen, jestli jsi byl při tom, když Belatrix ostatní bavila, jak jsem si vedl na ministerstvu." Severus si skoro oddechnul, ale nakonec jen povytáhl obočí. „Takže byl," usoudil z jeho pohledu Harry, a Severus to nijak nepopřel.

„A?"

„A?" opakoval Harry nevěřícně. „Připadá ti to v pořádku?"

„A co jsem měl dělat? Odejít, abych to neposlouchal? Nebo Belatrix napomenout, aby o tobě takhle nemluvila? Uvědomuješ si, že mám také nějaký úkol?"

„Taky mám svůj úkol! A slíbil jsi mi s ním pomoct! Ale cos udělal? Jenom jsi mi házel klacky pod nohy!"

„Chtěl jsem ti pomoct!" ohradil se Severus ostře.

„Myslím, že vyšlo dost brzy najevo, že nepomáháš! Ale bylo ti úplně jedno, jak mi je! Jenom jsi do mě dál šil a potápěl mě!" křičel na něj už Harry.

„Věř, že to nebylo snadné ani pro mě," ujišťoval ho Severus tišeji. „Ale považoval jsem to v tu chvíli za nejvhodnější řešení. Domníval jsem se, že tě tím vybudím k akci." Když mluvil, Harry od něj odvrátil hlavu pryč a Severus si všimnul, jak ji kroutí bolestí. „Nechme toho. Musíš si odpočinout a já mám hodinu. Promluvit si můžeme později," začal pomalu odcházet od jeho postele, když v tu chvíli se na něj Harry opět nevěřícně ohlédl.

„A to je jako všechno, co mi na to řekneš?"

„Co chceš slyšet? Že mě to mrzí? Že jsem to neměl dělat? Že už to neudělám? Mám ti složit přísahu?"

„Ty se mě ptáš, co já chci slyšet? Tak víš co?" zeptal se ho ublíženě Harry. „Později už spolu ani mluvit nemusíme, protože já ti po tohle asi nemám co říct." Severus na něj zůstal chvíli zírat, ale Harry se od něj zase otočil a dál si ho nevšímal.

„Ještě se stavím," oznámil Severus po chvíli ticha, ale Harry dělal, že ho vůbec nevnímá. To byl tedy pro Severuse signál k odchodu. Po cestě se zastavil u Poppy, aby jí oznámil, že odchází, a namířil si to do sklepení.

*****

Harry tomu nemohl uvěřit. Opravdu si myslel, že se mu Severus omluví nebo aspoň nějak projeví svou lítost nad tím, co Harrymu provedl a jak se choval. Ale ne, Severus mu chtěl jen pomoct. No ale jak?! Severus musel vědět, že mu vážně nepomáhá! A nezmohl se na jedinou omluvu? Ještě se ironicky pitvořil, když něco takového Harry naznačil.

Vůbec nechtěl, aby za ním ještě chodil. Až příliš mu to připomínalo jeho pobyt na ošetřovně o Vánocích, kdy se věci měly ještě úplně jinak. O moc lépe. Kam se to jen dostali? A proč? Kvůli čemu? Protože byl Harry neschopný? A Severus mu to měl za zlé, takže ho chtěl, jak říkal, vyprovokovat k akci?

Ale on přece nebyl neschopný, vždyť to dokázal! Jen na to musel jít jinak... Ani nevěděl jak, ale po chvíli úvah upadnul do spánku, ke kterému mu pomohly mimo jiné i lektvary, které do něj nasoukala madam Pomfreyová.

*****

Odpoledne se cítil Harry o mnoho lépe, ale se svou žádostí o dřívější propuštění u madam Pomfreyové neuspěl.

Po vyučování se za ním stavili Ron s Hermionou a Nevillem, který vypadal už o mnoho klidněji, když zjistil, že bude Harry v pořádku. Hermiona mu samozřejmě donesla zápisky z hodin z dnešního vyučování a nějaké knihy z Harryho kufru. Vážně ho potěšilo, že si s Ronem vzpomněli na jeho knihu o Józe a meditaci. Tohle téma u něj totiž bylo na prvním místě, dokonce i před Hermioninými poznámkami z vyučování.

Po tři čtvrtě hodině ale začala Hermiona tahat Rona a Nevilla z ošetřovny pryč s tím, že musí vypracovat úkol na Přeměňování, a Harry začal mít zvláštní podezření, že jde i o něco víc. Když na něj začala Hermiona při odchodu ještě mrkat, usoudil, že to vážně nebude jen tak.

A nebylo, protože asi za patnáct minut vešla na ošetřovnu osoba, která Harrymu okamžitě rozsvítila den. Přišla Ginny.

„Ahoj, Harry," objala ho a posadila se k němu na postel. Byl to skvělý pocit, mít ji tak blízko u sebe.

„Ahoj," chytil ji Harry za ruku a chvíli se na ni jen s připitomělým úsměvem díval. Madam Pomfreyová nakoukla, kdo přišel, a když zjistila, že nepřišel žádný velký dav ale jen Ginny, zmizela zpět v pracovně.

„Jak se cítíš? Prý už ses včera necítil dobře," ptala se ho Ginny ustaraně.

„Je mi už fajn," odpověděl Harry. „Nebylo to nic strašného."

„No, Neville s Ronem tak nezněli," odvětila nepříliš přesvědčeně.

„Přehánějí," mávnul rukou Harry. Chvíli se na sebe zůstali jen v tichosti dívat a ani jeden nejspíš nevěděl, co tomu druhému říct.

„A... jak ses měla ve škole?" zeptal se Harry na první nezáživnou věc, která ho napadla.

„Celkem to šlo. Dokonce i Lektvary byly dnes stravitelné," ušklíbla se Ginny.

„Fakt?" překvapilo Harryho. „Žádné vražedné scénáře se po včerejším zápase nekonaly?"

„Kupodivu byl Snape fakt v klidu. Oproti minulému týdnu byl zase spíš nemluvný. Zadal práci a moc si nás nevšímal." Pak se Ginny naklonila k Harrymu blíž. „Asi přemýšlí, jakým způsobem by mohl Zmijozel famfrpálový pohár ještě vyhrát," zahihňala se potichu. Harry byl tak okouzlený, že na nic nečekal, a políbil ji na rty. Ginny zaváhala jen na chvilku, kdy přešel moment prvotního překvapení, a pak Harrymu polibek opětovala.

„Tak jsem se o tebe bála," přiznala tiše, když se od sebe na kousek vzdálili. Harry, jako by se v ten moment vzpamatoval, podíval se rychle ke dveřím. Co kdyby tam někdo přišel? Ale Ginny nejspíš napadlo, co Harrymu dělá starosti, a uklidnila ho.

„Hermiona všem řekla, že u tebe madam Pomfreyová zakázala už návštěvy, protože potřebuješ klid," usmála se na něj a Harry se už opět utápěl v jejím pohledu. Proč to takhle nemůže být pořád?

„Jsem rád, že jsi tu," stiskl jí ruku silněji a teď to byla Ginny, kdo na nic nečekal, naklonila se nad Harryho, který už byl opět opřený do polštáře, a začala ho líbat. Harry jí jednu ruku zabořil do vlasů a druhou chytil kolem pasu. Bylo to tak dlouho, co tohle dělali naposledy a bylo to snad ještě lepší. Je možné, aby to bylo pořád lepší a lepší?

Neslyšeli, jak se otevírají dveře, ale když se s větším rámusem zavřely, Ginny od Harryho uskočila a oba se otočily za příčinou toho hluku. Harry ztuhnul, když uviděl u dveří postávat svého strýce, který na ně dva překvapeně hleděl. A následně si úlevně vydechnul, protože ze všech možných lidí byl jeho strýc ten, který pro ně nepředstavoval žádnou hrozbu. Bylo to možná trochu trapné, ale ne nebezpečné.

Ginny tak vyrovnaně jako Harry rozhodně nevypadala, ale když Snape bez jakéhokoliv komentáře vešel do pracovny madam Pomfreyové, překvapením se jí rozšířily oči.

„Nevzal nám body," okomentovala to nejzvláštnější na celé situaci.

„Ehm, jo," přikývnul Harry. „Asi usoudil, že je to nějaká inovativní léčba," zaculil se na ni Harry, jako by je právě nenačapal ten nejděsivější profesor na škole, který podobné chování nikdy nestrpí.

„Vůbec tě to neznepokojuje?" dívala se na něj Ginny stále trochu rozhozeně. „Co když to někomu řekne?"

„Neboj, neřekne," uklidňoval ji Harry a věděl, že říká pravdu. Severus by ho nikdy nepodrazil. Na něj se mohl spolehnout ve všem, jen... Už ho to zase hlodalo.

„Co když o tom řekne mámě nebo tátovi na schůzi Řádu?" uvědomila si Ginny zděšeně.

„Neřekne, opravdu ne," ujišťoval ji znovu Harry.

„Jak to můžeš vědět? Vy... Vážně spolu vycházíte?" zeptala se ho potichu. Harry musel vypadat zmateně, protože Ginny pokračovala. „Víš, už v létě jsi o tom mluvil. Jak před Řádem tvrdil, že ti nitrobrana jde a přitom nešla. A že není tak hrozný."

„Jo, no... V soukromí spolu docela vycházíme," reagoval váhavě Harry.

„Jasně," přikývla Ginny okamžitě. „Tak... to je dobře. Asi bych měla ale raději jít. Nebudeme ho dál provokovat." Harry neměl nic proti tomu provokovat Severuse, ale Ginny měla pravdu. A navíc tam mohl přijít kdokoliv jiný, takže bylo bezpečnější, když půjde.

„Můžeš zrušit dnešní trénink?" pověřil ji ještě. „A Katie můžeš uklidnit, že teď už s tréninky budeme moct zase polevit."

„Bude nadšením bez sebe," zasmála se Ginny, dala Harrymu poslední rychlou pusu a se zamáváním od dveří odešla z ošetřovny pryč.

Když uslyšel po chvíli Severuse, jak vychází z pracovny madam Pomfreyové a loučí se s ní, otočil hlavu na druhou stranu a dělal, že spí. Rozhodně nebyl zvědaví na nějaké jeho poznámky. A asi se nemýlil, protože slyšel, že Severus došel k němu.

„Zítra bude schůze. Máš přijít k řediteli hned po večeři. Chce s tebou ještě mluvit," sdělil mu úplně něco jiného, než Harry čekal, a když mu Harry neodpovídal, odešel pryč. Harry následně otevřel oči a zůstal zírat do okna kousek od jeho postele. Proč jen musí být vše tak komplikované? Ale on jako první neustoupí. On ne!

*****

Večer před spaním madam Pomfreyová namazala znovu Harryho podlitinu, která se začala pomalu ztrácet. Dostal ještě Hojící lektvar na noc, a s tím ho opustila. Harry ještě chvíli čekal. Za okny už byla tma a čas na hodinách ukazoval, že je již po večerce.

Posadil na postel a přemýšlel, jestli Severus ještě přijde. Chodíval sem za ním přece v noci. Tak strašně chtěl, aby přišel a aby se mezi nimi vše urovnalo. Byl tak zklamaný tím, jak se to celé vyvinulo, až začal pociťovat úzkost.

Věřil, že až Severus zjistí, že se mu podařilo to koště opravit, uzná, že udělal chybu. On vlastně ráno říkal, že na to šel špatně, to přiznal, ale co dál? Když někdo udělá chybu, něco by snad mělo následovat, ne?

Ne, nesměl se stresovat. Měl být v klidu. Musel být v klidu. Žádné deprese, žádné úzkosti... Překřížil si nohy a zaujal pozici na meditaci. Tohle mu pomůže. Zavřel oči, dlaně opřel o kolena a snažil se nemyslet na nic z toho, co ho trápilo. Co je nejdůležitější? Aby ovládnul Divokou magii a porazil Voldemorta. Vše ostatní je jen marnost.

Už v tom měl trochu praxi, takže mu netrvalo dlouho dostat se do potřebné fáze, kdy na nic nemyslel a vnímal jen sám sebe. A nic jiného skutečně nevnímal. Až když měl najednou pocit, že je někým sledován, otevřel prudce oči. Díval se přímo do očí svého strýce, který ho sledoval s typicky povytaženým obočím.

„Jóga a meditace?" zeptal se Severus a Harrymu hned došlo, že naráží na knihu, kterou u Harryho před pár dny viděl. Harry složil ruce do klína, ale nespouštěl z něj svůj pohled.

„Hermionu napadlo, že namísto stresu potřebuji klid. Pokud použiji Divokou magii ve vzteku, dopouštím se toho jen díky impulsivnímu jednání, které je však krátkodobé. Abych ji mohl ovládnout, kdykoliv budu chtít, potřebuji s ní souznít. Co si o tom myslíš?" zeptal se Harry povzneseně, když přetrpěl šok, že za ním Severus skutečně přišel.

„Že je slečna Grangerová v určitých ohledech chytřejší, než jsem se domníval." Tohle doznání Harry úplně vykolejilo. Nečekal, že by někdy od Severuse něco takového slyšel. „Nedívej se tak překvapeně," poznamenal Severus, když viděl, jak se na něj Harry dívá. „Dokážu uznat svou chybu. A ano, dopustil jsem se jí. Ne však schválně. Se slečnou Grangerovou jsme měli stejné cíle, jen známe každý jiná řešení. A pokud ona přišla na to, jak ti pomoct, jsem jí za to vděčný, protože mi jde v první řadě o tebe. Ne o mé ego. A vážně mě mrzí, že jsem ti ublížil, protože to jsem nikdy nechtěl, to snad už víš. Nikdy jsem nechtěl, aby to zašlo takhle daleko."

Omluva zároveň s poctou Hermioně bylo víc, než Harry kdy čekal.

„Jo." Dokázal ze sebe sotva vydat jedno slovo. Víc nedokázal, tak byl mimo. Jenže Severus si jeho váhání vyložil nejspíš jinak.

„Jestli už mi ale nevěříš, chápu to-"

„Ne, ne, ne," zastavil hned Severuse Harry. „Já ti přece věřím. Nikomu nevěřím víc jak tobě. Já přece vím, že jsi to dělal kvůli mně. Jen... mrzelo mě, že nehledíš na to, jak mi je," snažil se trochu popsat své pocity.

„Omlouvám se," odhadl Severus směr jeho myšlenek a udělal to, o co Harry nejvíc stál. „Útěchou ti může být, že i mě z toho bylo dost mizerně," ušklíbnul se Severus. „A to se mi neděje často."

„Já se taky omlouvám," odvětil okamžitě Harry. „Jak jsem na tebe křičel. To jsem nechtěl."

„Vynervoval jsem tě," obviňoval z toho Severus sebe.

„Ale stejně jsem to neměl dělat."

„O tom s tebou polemizovat nebudu, podobné jednání je pro příště nežádoucí," konstatoval Severus strojeně a Harry se konečně pousmál. „Chtěl jsem ti to říct už odpoledne, ale byl jsi zrovna zaneprázdněný, když jsem přišel." Harryho tváře se hned zbarvily do ruda.

„Nooo, to byl takový pokus o inovativní léčbu," pověděl mu Harry s lehkým jiskřením v očích, co vymyslel už odpoledne. A k jeho údivu se začal usmívat i Severus, což byl vzácný úkaz.

„Asi mi už chybělo slyšet moudra z tvého repertoáru." Což v překladu znamenalo, že mu chyběl on, jak Harryho napadlo. Jen není Severus zvyklý říkat takové věci přímo. Ale tohle Harrymu stačilo. Vlastně mu to takhle vyhovovalo. Bylo by asi nudné jednat pouze přímočaře. Harry ale tak jednal vždy.

„Taky jsi mi chyběl." Severus si na to jen odfrknul, ale Harrymu neušlo, jak zvláštně se přitom po něm podíval. „Ani jsi mi neřekl, jak se ti včera líbil zápas? A klidně řekni, co si myslíš, chápu, že se to může jevit jako střet zájmů, když tvůj synovec hraje proti koleji, jíž jsi ředitel. Ale to neznamená, že kvůli tomu musíš jednu stranu nutně zavrhnout. A ano, myslím tím tvou kolej, ne sebe," ujišťoval ho Harry šibalsky.

„To víš, že jsi byl nejlepší. Ani nemohu popsat ten neskutečný pocit pýchy, když kvůli tobě má kolej prohrála," prohlásil Severus ironicky.

„Myslel jsem si to," popíchnul ho znovu Harry.

„Ale pokud se příští zápas obejde bez tvých sebevražedných kousků, užiju si ho ještě víc."

„To ti slíbit nemůžu. Víš, že já a adrenalin k sobě patříme."

„Jistě. A velmi často následuje další spojení, a to je ty a ošetřovna."

„Což není tak děsné, když v důsledku jsme tu já i ty," mrknul na něj Harry a na to už Severus vážně neměl co říct. Jen zakroutil hlavou a dál naslouchal svému synovci, co skvělého zase vymyslí.