„Je to můj strýc!"

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Ron a Harry na sebe zůstali zírat a ani jeden z nich nevěděl, co říct. Harry si ihned uvědomil, co udělal, ale věděl, že teď už ta slova vzít zpět nemůže.

„Je to můj strýc, Rone. Nevlastní bratr mé matky," vysvětlil, když znovu našel svůj hlas.

„To – to je nějaká blbost, kámo. Víš, co jsi právě řekl?" zeptal se ho nevěřícně Ron. „Mluvíš tady o Snapeovi!" Zdálo se, že Ron Harrymu přiznání příliš nevěří. Nebo spíš nechce...

„Mluvím tady o svém strýci, Rone," přikývnul pomalu Harry. „Severus je můj strýc." Ron vyvalil na Harryho oči. „A to, co jsi před chvílí tvrdil, je ta největší, naprosto největší pitomost, jakou jsi kdy mohl říct." Harry byl pořád v šoku. Něco takového Severusovi ani nemůže říct! Bůhví, co by Ronovi udělal, kdyby věděl, co si o něm myslí.

„Seve- Severus?" zopakoval Ron s vytřeštěným výrazem. „Ty jsi zešílel?!" vykřikl zděšeně. Harry se zhluboka nadechnul a plánoval, jak to celé Ronovi vysvětlit co nejlépe.

„Ano, Severus. Tak se totiž jmenuje," odpovídal Harry rádoby vyrovnaně. „To, čeho jsi byl svědkem, byl jeden z našich tréninků, kterým se už nějaký čas věnujeme. Běžně se tedy neodehrávají v kumbálech, ale byla to jen rychlá reakce na vyzkoušení mé dovednosti uzamknout neverbálně místnost, tak jako se mi to už jednou podařilo pomocí mé Divoké magie."

„Harry? Mluvíš teď naprosto vážně?" zeptal se Ron opatrně.

„Ano, mluvím naprosto vážně. Je můj strýc a já jeho synovec. Brumbál to zjistil vloni v létě a já na podzim, když jsem šel tenkrát potají do ředitelny. Vyslechl jsem to víceméně omylem, ale už... už jsme si vše ujasnili a funguje to," prohlásil Harry nejistě. Opravdu nevěděl, co od Rona očekávat.

„Co jako funguje?"

„No... My. Já a Severus. Funguje to. Vycházíme spolu dobře. Je jiný než ve škole," snažil se ho přesvědčit Harry. Ron na něj ale i přesto shlížel jako na šílence.

„Ne. Tomu nevěřím," zamítnul tu myšlenku rázně Ron.

„Proč?"

„Proč? Ty se mě ptáš PROČ?! No proč asi!" vykřikl Ron. „Protože to je Snape! Umaštěnec pitomec Snape! Ten, co nám celé roky dělal ze života peklo! Nenávidí tě! Vždycky tě nenáviděl! Všechny Nebelvíry nenávidí a tebe nejvíc ze všech! Jak můžeš tvrdit, že to funguje?!"

„Rone, už jsem ti to říkal několikrát a teď ti to říkám znovu. Nemluv tak o něm. Mluvíš o-" Ron nevěřícně kroutil hlavou.

„Čím tě zblbnul?"

„Ničím mě nezblbnul!" ztrácel pomalu už nervy i Harry. „Neznáš ho! Nemůžeš ho soudit! Snaží se mi v týhle válce zachránit krk, jestli sis toho ještě nevšiml. Dělá to, protože mu na mně záleží!" Ron nepřestával kroutit hlavou.

„Nebo aby ho zachránil sobě, co?"

„Vůbec nevíš, o čem mluvíš!"

„Jo, ale vím, že Snapeovi nezáleží na nikom! Nevidí si dál, než na špičku svýho dlouhýho, hnusnýho nosu!"

„Nech toho, Rone! Nevíš o něm vůbec nic!"

„Za to ty asi jo, co?"

„Jo, já ano!"

„Hm, tak je hezký vidět, že Snape ti stojí asi za víc než já! Proč jsi mi o tom dávno neřekl, když je tak skvělý!? Myslel jsem, že jsem tvůj nejlepší kámoš!" vyprskl Ron naštvaně.

„Ty jsi! Ale... Nemohl jsem o tom mluvit. Měl jsem zakázáno o tom komukoliv říct," snažil se obhájit Harry. Věděl, že až jednou nadejde chvíle, kdy se o všem Ron dozví, bude těžké mu tohle vysvětlit. „Víš, jak je to nebezpečné? Víš přece, co Severus pro Řád dělá. Kdyby se tahle informace dostala ven, byl by mrtvej dřív, než by se před Voldemortem jen uklonil."

„Já bych to přece nikomu neřekl!" vykřikl Ron, ale zdálo se, že možná trochu váhavěji než předtím.

„Jak můžeš vědět, že by ses nikdy neprokecl? Dáváš pořád dost najevo, jak moc ho nesnášíš! Možná jsem i čekal, jak tuhle informaci přijmeš, a proto jsem to taky nechtěl. Nebaví mě pořád poslouchat tvoje kecy o tom, jak je hroznej a já pod nějakým lektvarem! Vůbec ho neznáš!" zopakoval už poněkolikáté Harry naštvaně. „I Hermiona si myslí, že-" pak se Harry zarazil, když viděl, jak se Ronovi nevěřícně rozšířili zorničky.

„Hermiona – ona – ví to?" Harry si povzdechl. Tohle bude to nejtěžší...

„Zjistila to. Tedy ne vše, ale dost. Udeřila na mě o Vánocích na ošetřovně. Jinak bych jí to taky neřekl." Ať by teď ale řekl cokoliv, Harry věděl, že tohle se bude těžko napravovat. „Fakt mě to mrzí, Rone. Strašně rád bych ti to řekl dřív. Ale nemohl jsem. Věř mi to." Ron si odfrknul a přešel si sednout na svou postel. „Severus strašně zuřil, když se o tom dozvěděl, a Hermiona se teď musí učit nitrobranu!"

„Jo tak on zuřil? No jo, tak to je pak jasný! Proč bys měl chtít naštvat strejdu, co? To se radši obrátíš zády ke svýmu kámošovi, jen aby byl Snape v klídku!" Ron si začal rovnat polštář, přičemž do něj několikrát vrazil pěstí, než si na něj lehnul. „Ale Hermiona, to je něco jinýho, co? Jasně, ona to vědět může, ale já ne! Já jsem jen blbej Weasley!"

„Hermiona začala mít podezření, když viděla, že mi Severus dal dárek k Vánocům!" odsekl Harry. Ron se na Harryho podivně zadíval, ale pak jen zatřepotal hlavou. „Vážně by to jinak nevěděla ani ona."

„Tak tys od něj dostal dárek k Vánocům, jo? Co to bylo? Příručka Lektvarů pro začátečníky?" Harry se snažil přehlížet Ronům posměšný tón, ale šlo to obtížně.

„Dal mi obousměrná zrcátka. Mohl jsi ho vidět před pár dny." Ron se nadzvedl na loktech a zaraženě se zadíval na Harryho.

„Tos dostal přece od Remuse." Harry si stejně jako Ron sednul na postel, ale nelehnul si. Zničeně si složil hlavu do dlaní.

„Ne," zakroutil hlavou, když se zase narovnal. „Dal mi ho Severus. To s Remusem jsem si vymyslel. Promiň," omlouval se smutně. Vážně nechtěl o Rona přijít. Nevěděl ale, jak tohle napravit.

„Hm, tak to je fakt super," vyprskl zase Ron a položil si hlavu zpátky na polštář. „Proč bych měl čekat, že bys ke mně mohl být upřímnej."

„O Divoké magii jsem ti řekl," začal Harry s něčím, co by mohlo mluvit v jeho prospěch. „A taky jsem neměl. Jenže už jsem ti dál lhát nechtěl! Myslíš, že to pro mě bylo jednoduché? Myslíš, že mě to neštvalo? Pořád něco předstírat a přetvařovat se?"

„Zjevně ti to zase takový problém nedělalo!"

„Bylo to nebezpečné, Rone. Pořád je, neumíš si ani představit jak! A věř, že kdybych měl na výběr, kdybych si možná víc věřil, byli byste ty i Hermiona první, komu bych to řekl. Jenže já na výběr neměl! Nemám na výběr ani teď! Nemůžu – nemůžu se už chovat tak, jako před rokem! Nemůžu pořád něco riskovat! Už nejde jen o mě, Rone!" Harry si zase složil hlavu do dlaní. Věděl, co chce Ronovi říct, a věděl, že právě možná dělá velkou chybu. Ne kvůli sobě, ale kvůli Severusovi. Už ale jednu udělal, takže teď to lepší stejně nebude.

„Takže ty teď riskuješ, jo? Jsem rád, že máš ve mě takovou důvěru!"

„Teď nejde ale o tebe," zadíval se na něj nešťastně Harry. „Jde o všechno," pronesl tiše a teď i Ron přesunul svůj pohled z nebes na něj. „Opravdu mě to mrzí, Rone. Jenže já už se nemůžu rozhodovat jen sám za sebe. Udělal jsem už tolik chyb a teď už si nemůžu dovolit žádnou-"

„Jsem tvojí chybou?!" zeptal se ho Ron nevěřícně!

„Tak to nemyslím!" bránil se hned vehementně Harry. „Jen... Brumbál... Když jsem nad vším v létě u Dursleyů uvažoval, zařekl jsem se, že už ho budu poslouchat, protože když jsem to naposledy neudělal, stálo to Siriuse život! Myslíš, že chci riskovat ten váš? Tvůj a Hermiony? Protože teď nejde jen o to, že Severus je můj strýc, protože to celé je úplně o něčem jiném!"

„O čem jsi v létě uvažoval? O čem to celé tedy je?" zeptal se Ron nechápavě. Harry zavřel na chvíli oči.

„Jsem Vyvolený, Rone. Podle Věštby můžu zabít Voldemorta jen já," pověděl potichu Harry. Když otevřel oči, zjistil, že na něj Ron zírá s otevřenou pusou. „Nemůže to udělat ani Brumbál, ani nikdo z Řádu, ani nikdo z bystrozorů. Jen já," pokrčil rameny Harry a raději se zadíval do podlahy. Ronovi došla slova a na Harryho jen zíral. „Voldemort to neví. Zná jen část Věštby. Ale jeden musí zemřít rukou toho druhého, protože ani jeden nemůže být živ, pokud druhý zůstává naživu." Harry si povzdechl, vstal a začal přecházet po pokoji.

„Jak – jak dlouho-"

„Brumbál mi to řekl vloni poté, co Sirius zemřel na ministerstvu. Proč to nevzít při jednou, co?" zasmál se Harry neupřímně.

„Proč jsi-"

„Proč jsem vám to hned neřekl?" dořekl za Rona Harry a na chvíli se zastavil, aby se podíval svému kamarádovi zpříma do očí. Ron seděl na posteli a stále ho zaraženě sledoval. „Jak jsem říkal, Brumbál mi zakázal o tom mluvit, samozřejmě. Jenže v tu chvíli to ani nebylo tak o tom, co Brumbál říká, protože jsem na něj měl takový vztek, že mi to bylo jedno. Ale... Šlo o mě," vydechl Harry poraženecky. „Co jsem vám měl říct? Že je asi všechno úsilí k ničemu? Že brzy tahle válka nejspíš skončí, ale ne s výsledkem v náš prospěch? Že nezáleží na ničem, co kdo udělá, jen na mně? Tak mi upřímně řekni, co by sis myslel? Protože já si docela dlouhou dobu myslel, že jsme všichni úplně v prdeli! A ne, že bych si teď myslel, že máme nějaké větší šance, když jsme objevili tu moc, kterou já mám a Voldemort ne!" Ron na něj civěl s otevřenou pusou. „To je část Věštby – že budu mít moc, co Pán zla nemá. Teď se se Severusem pokoušíme to nějak rozluštit, ale... Víš sám moc dobře, jak skvěle mi to jde," ušklíbnul se Harry a na chvíli zůstali opět potichu. Harry chtěl nechat svému příteli čas na to, aby to vstřebal, ale také věděl, že musí říct ještě něco.

„Nechtěl jsem vám o tom říct, protože jsem to sám vstřebával dost těžko. Nežije se moc dobře s pocitem, že osud celého Kouzelnického světla záleží na tom, jestli dokážu porazit Voldemorta. Sám. V tomhle mi totiž nikdo pomoct nemůže, ani vy, Rone. Nechtěl jsem vám kazit vaše představy o budoucnosti. A pak," nadechl se zase Harry, „pak jsem se začal scházet se Snapem při nitrobraně. Víš, že už tenkrát byl jiný. Řešili jsme to několikrát. Pomáhal mi, i když o Věštbě ani nevěděl. Záleželo mu na mně už tehdy, Rone, a mně začalo být opravdu lépe. Zastával se mě před Remusem, i když nemusel. Dělal to kvůli mně, i mu vážně chtěl asi rozbít hubu, jak jsi nedávno navrhoval, když zjistil, že mě Remus uhodil," zašklebil se Harry při té vzpomínce.

„Později mě začal i učit, aby mě připravil na to, co mě čeká. On mi věří a pro mě to strašně znamená. Už jsem si nikdy nemyslel, že budu mít někdy příbuzného, kterému na mně bude záležet. A on mě má rád. Tak... jsem ho nechtěl zklamat, víš? Protože i já ho mám rád, ať se ti to může zdát sebedivnější. Asi tohle nešlo dobře vysvětlit, když jsem nemohl být úplně upřímný, ale teď jsem byl, Rone, a já doufám, že to pochopíš," hlesl Harry a vydal se z pokoje ven. U dveří se ještě otočil k Ronovi, který zíral někam neurčitě před sebe.

„Za tyhle informace by Smrtijedi i Voldemort zabíjeli. Což je docela podstatný důvod, proč jsem vám to taky nechtěl říct. Nejspíš by i zabíjel Severus, kdybyste se ty nebo Hermiona prořekli." Pak se zase Harry zamyslel, když uviděl Ronův zděšený pohled. „A možná zabije mně, že jsem se prořekl já. Taky možnost."

S tím Harry odešel pryč a Rona nechal o samotě jeho myšlenkám. Sám se šel ale zašít někam, kde bude moci přemýšlet nad tím, jak to celé vysvětlí Severusovi. Už teď ale tušil, že to stejně nevysvětlí...

*****

Když šel za hodinu a půl Harry na večeři, měl nohy jako z olova. Každý krok byl pro něj těžký. Vůbec nevěděl, jak se Severusovi dokáže podívat do očí. Po tom všem, čím si poslední dobou prošli, tušil, že tohle může být poslední kapka.

Jakmile vešel do Velké síně, jeho první pohled ale padl k učitelskému stolu. Zastavil se ve dveřích a s kamennou tváří se zadíval na svého strýce. Ten zrovna jedl, ale když si všimnul Harryho zaváhání, zarazil se. Harry se rychle vzpamatoval a podíval se po Velké síni, která byla zatím jen zpola zaplněná.

Pomalým krokem se tedy vydal k nebelvírskému stolu a všimnul si, jak Ron nepřítomně nabodává bramboru na vidličku, a vůbec se mu to nedaří. Co měl teď dělat? Zastavil se pár míst od něj a po dalším krátkém zaváhání se posadil o několik židlí před ním. Třeba nic z toho, co Harry Ronovi řekl, nepomohlo, a on je pořád naštvaný. Zadíval se na svůj prázdný talíř a nic okolo pro něj v tu chvíli neexistovalo. Asi to všechno podělal...

„Víš, co na tom nechápu?" ozval se z ničeho nic hlas jeho přítele vedle něj. Harry vzhlédl a viděl, jak si Ron přesedá vedle něj. Harry zaraženě zakroutil hlavou. „Jak tě mohlo napadnout, že bych si myslel, že jsme kvůli tomu všichni prdeli. Už tolikrát jsem tě následoval do naprosto šílených situací! Ale šel jsem, protože jsem ti vždycky věřil. Vždycky jsem věřil, že to zvládneš. Tak proč sis myslel, že teď to bude jinak?" Harry neschopen slova sledoval svého přítele. „To, že si nevěříš sám, přece neznamená, že ti nevěříme my," pověděl Ron vyrovnaně.

„Díky." To bylo to jediné, na co se Harry zmohl, a zase zabodl svůj pohled do prázdného talíře, na kterém se zrovna v tu chvíli objevilo vepřové maso s pečenými bramborami. Dalších pár minut oba jedli v naprostém tichu, i když Harry spíš ze svého talíře jen uždiboval.

Ticho přerušila až Hermiona, která se naproti nim posadila. Na okamžik zaváhala, když se její pohled střetl s Ronovým, ale ten byl tak mimo, že kromě pozdravu jí ani nic dalšího neřekl, což bylo vzhledem k posledním dnům neobvyklé.

„Stalo se něco?" zeptala se zmateně, když si všimla jejich vážných tváří a ticha, které mezi nimi panovalo. Oba v tu chvíli přestali jíst a po krátkém očním kontaktu se Harry ujal slova.

„Všechno jsem Ronovi řekl," pověděl Harry tiše. Hermiona překvapeně zamrkala. „Úplně všechno." Její příbor zacinkal, když ho spustila zpět na talíř.

„Ty si snad myslíš, že bych to vědět neměl?" zeptal se jí Ron podrážděně.

„Ne, to ne!" spustila hned Hermiona. „Jen – překvapilo mě to. Asi je to dobře, jen nevím, jak to přijme-" Její zrak padnul k učitelskému stolu.

„Nedívejte se tam," požádal je Harry, který už sám neměl odvahu se tam znovu podívat. Věděl, že jeho strýc musí něco tušit. „Tohle už je na mně. Buď to přijme, nebo ne," pověděl Harry. „Nakonec jsem rád, že to víte oba. Máte právo to vědět. A asi jste ho měli daleko dříve. I dřív než o Vánocích," zadíval se na Hermionu. „Omlouvám se, vám oběma. Měl jsem k vám být upřímný už dávno. Vím, kolikrát už jste kvůli mně oba riskovali."

„To byla přece samozřejmost, kámo," pověděl vážně Ron.

„A ty přece za to všechno nemůžeš," navázala Hermiona. „Děláš, jako kdyby ses o něco z toho prosil. My jsme tví přátelé a vždycky budeme stát při tobě. Ať se děje cokoliv."

„No jasně. Jak sis mohl myslet, že ne?" ušklíbnul se Ron. Harry si povzdechl a složil příbor na nedojedený talíř.

„Já nevím," řekl nakonec.

„Jde sem," zašeptala Hermiona skloněná k talíři. Harry ihned věděl, koho tím myslí, takže zůstal sledovat raději svůj talíř. Ron se ale samozřejmě hned otočil, aby viděl Snapea, který kolem nich zrovna procházel.

„Už je pryč, Harry," oznámila šeptem Hermiona. „On to pochopí, uvidíš," uklidňovala ho, ale on si to nemyslel.

„Každopádně se tvářil divně," poznamenal Ron. „I když podle mě se tak tváří vždycky."

„Tohle už nespravím," pronesl Harry, ale Hermiona si jen odfrkla.

„Prosím tě, když tvůj strýc zvládnul i to, že jsi mu vypil půl lahve Ohnivé whisky, přežije i tohle."

„Cože jsi?!" vyjekl Ron užasle.

„Minulý týden se u něj Harry opil, když tam zůstal na hodinu sám," vysvětlovala Hermiona tiše.

„No, ty vole!"

„Pane Weasley, právě jste svou kolej připravil o pět bodů. A víte, že něco takového nedělám ráda," ozvala se za nimi ředitelka jejich koleje.

„Pardon," omluvil se Ron spěšně.

„Už to neřešte," požádal je Harry, když se profesorka McGonagallová zase vzdálila.

„Tady ne, to je fakt," přikývnul Ron. „Takže kde? Protože nutně musím vědět, jak je možný, že pořád žiješ."

„Po večeři v Komnatě?" navrhla Hermiona. „Domnívám se, že toho ještě hodně nevíš," usmála se na něj. „A vymyslíme, jak to celé svému strýci povíš."

„Já mu nic říkat nemusím, protože on to podle mě už dávno ví. Podívá se na mě a ví to," prohlásil Harry, ale proti jejich nápadu nakonec nic neměl.

*****

Ronův pohled na svět se toho večera v Komnatě nejvyšší potřeby úplně změnil. Po Harryho a Hermionině vyprávění upadal do stále větší a větší deprese.

„Proč mi tohle děláte? Teď už ho nemůžu nenávidět, i když ke mně bude pořád stejně hnusnej až do konce života!" zvolal několikrát nešťastně.

„Můžeš ho začít zase nenávidět, až mě zabije," posteskl si Harry pochmurně.

„To zvládneš. Má tě rád, Harry. Pochopí to," uklidňovala ho Hermiona.

„To je ta nejabsurdnější věc, jakou jsem kdy slyšel. Jestli by mi někdo ještě včera tvrdil, že má Snape Harryho rád, poslal bych ho k Mungovi za Lockhartem," pověděl Ron stále dost nevěřícně.

Nejhůř ale nesl informaci o Malfoyovi jako Severusově kmotřenci.

„Ten zmetek! Vždycky jsem věděl, že v tom je něco víc! Snape by mu celý ty roky nenadržoval pro nic za nic!" rozčiloval se Ron. Tentokrát si s ním zanadával i Harry, přičemž Hermiona je s očima obrácenýma ke stropu jen poslouchala.

Kdyby to Harrymu nekazilo pomyšlení, co se bude dít zítra, shledal by ten večer vcelku příjemným. Byl rád, že ze sebe strhnul další závaží, jenže ono se na něj obratem navěsilo jiné a mnohem těžší.

*****

Takhle přesně se cítil, když mířil v neděli odpoledne opět do Komnaty nejvyšší potřeby, kde se měl setkat se Severusem. Zničený z té tíhy viny, která se na něm od včerejška držela.

Když se před Harrym objevily dveře do Komnaty, na chvíli zaváhal. Ne, musí se sebrat. Zařekl se, že už před ničím utíkat nebude, a před Severusem bude už vždy jen upřímný.

Vešel tedy dovnitř a uviděl, jak Severus sedí u stolku a pročítá si opět svůj Měsíčník o lektvarech. Harry si nebyl jistý, jestli na dálku dobře vidí, ale připadalo mu, že ta písmenka na titulní straně jsou vzhůru nohama. Že by se nechal známý lektvaristický plátek inspirovat Jinotajem? To se Harrymu moc nezdálo.

„Ehm, ahoj," pozdravil ho Harry. Severus na okamžik vzhlédl od novin a přikývnul. Pak pokračoval dál ve čtení. To nevypadalo dobře... „Nemáš – nemáš to obráceně?" zeptal se Harry zdráhavě, a když sebou Severus cuknul a nad časopisem zpozorněl, Harry si řekl, že to nejspíš nebyl nejlepší úvod rozhovoru.

„Ne," řekl jeho strýc příkře a hodil s novinami na stůl.

„Jasně," souhlasil bez námitek Harry. V duchu se připravoval na nejhorší. Severus musel být v hodně špatném rozpoložení, když si ani neuvědomil, že ‚čte' ty noviny obráceně. „Asi bych to měl říct hned," vysypal ze sebe Harry, načež se Severus postavil naproti němu.

„Co bys měl říct hned? Proč na mě Weasley od včerejška při každém jídle zírá, jako by mě viděl poprvé? Podobně jako slečna Grangerová po Vánocích, kdy jsi byl tak sentimentálně sdílný?" Severusovi ta slova odkapávala od úst s notnou dávkou hořkosti v hlase. Harry věděl, že musí něco tušit.

„Musel jsem to Ronovi říct," přiznal Harry sklesle, ale snažil se znít pořád trochu sebejistě. Obhájí si to. Musí.

„Mohl bys být konkrétnější?" zeptal se Severus a probodával ho přitom pohledem.

„Řekl jsem Ronovi vše o tobě a o Věštbě. Jako Hermioně." Severus ho probodával dál, ale Harrymu se zdálo, že ten pohled ještě zintenzivnil. Přesně tohle byla ta chvíle, kdy si každý, kdo poznal Severuse Snapea, uvědomil, že by ho nikdy neměl chtít naštvat. Harry by asi začal couvat, kdyby si nebyl jistý, že mu jeho strýc neublíží. Jemu ne. Možná, kdyby tam stál třeba Ron...

„Takže ty jsi musel?" zeptal se Severus tichým děsivým hlasem.

„Ano, musel. Už – už to nešlo dál popírat," vymáčkl ze sebe Harry.

„Copak se stalo tak závažného, že jsi musel porušit tu nejdůležitější úmluvu, jakou jsme si stanovili?" Harry se nadechl a polkl.

„To- Na tom nezáleží. Prostě se to stalo." Severus si uchechtnul.

„Prostě se to stalo! To je báječné! Prostě se to stalo," opakoval se svým typickým sarkasmem Severus. Harry čekal, kdy začne řvát, ale vypadalo to, že něco takového nemá Severus v plánu. Možná by ale bylo lepší, kdyby řval, protože tohle bylo k zbláznění. Na něco čekal. Určitě něco plánoval. Harry věděl, že jinak by už dávno zuřil.

„Možná to tak bude lepší-"

„Dostal jsi při tréninku potloukem do hlavy? Jak by mohlo kdy být dobré, že zrovna Ronald Weasley bude jedním z pěti lidí v celém kouzelnickém světě, kteří znají ta nejpodstatnější tajemství války? Většbu! Tvé dovednosti!" Teď už Severus trochu křičel.

„Je to můj nejlepší přítel. Bude mlčet-"

„Tento výběr skutečně neshledávám tím nejlepším," okomentoval to Severus posměšně.

„Pro mě ale je. Rozhodně lepší než žádný," vrátil mu to Harry. „Chyba. Domnívám se, že žádný je ten správný výběr, pokud by jedinou možností ohledně nejlepšího přítele byl zrovna Weasley." Tohle Harryho naštvalo.

„Já naštěstí přehnanými požadavky při výběru přátel netrpím. A pokud ty ano, ani se nedivím, že žádné přátele nemáš." Harry si hned uvědomil, že něco takového nejspíš říkat neměl, ale nezdálo se, že by tím Severuse urazil.

„Žádné nemám, protože ani nechci," odpověděl mu Severus ostře. „Není vhodná doba ani nemám vhodné postavení na to, abych se nechal někým ovlivňovat tak, jako to děláš ty."

„Pak se asi v tomto nikdy neshodneme, protože válka je podle mě ta nejvhodnější doba na to mít dobré přátele. Mí přátelé byli to jediné, co mě drželo nad vodou v těch nejhorších chvílích a jestli ty nikoho takového nepotřebuješ, tak já ano! Pro co jiného bych měl asi bojovat? Pro koho jiného? Ještě donedávna jsem nikoho jiného ani neměl!" Severuse však asi nepřesvědčil, protože si jen odmítavě odfrknul.

„Tak si je měj, nikdo ti je nebere, ale zkus používat hlavu!"

„Jenže tohle mi je bere! Všechny ty lži a přetvářky! Už tak bylo dost těžké Ronovi vysvětlit, proč o všem Hermiona věděla a on ne. A i té jsem lhal dlouho! Oni mě vždycky následovali do všeho nebezpečí, do kterého jsem se dostal – proboha, vždyť vloni se mnou šli dobrovolně na ministerstvo, i když si mysleli, že tam čeká Voldemort! Tak jak se k nim teď můžu obracet zády?" Severus se k Harrymu vzteku zase jen pobaveně zasmál.

„Následovali tě, protože jste všichni hloupí Nebelvíři, vrhající se bezhlavě do všeho, co se vám naskytne! Ta vaše odvaha a hrdinství vás jednou zabije!"

„No, tak aspoň umřu s vědomím toho, že jsem se snažil něco udělat. Ne jako zbabělec, který čeká, až to za něj udělá někdo jiný!" Tohle bylo něco pro Harryho a jeho nervy. Samozřejmě by byl raději konkrétnější a zmínil určité Zmijozely, ale nechtěl svého strýce naštvat ještě víc, než už byl.

„A to je přesně to, o čem mluvím. Nepoužíváte v nebezpečí hlavu, proto měl Pán zla v poslední válce tak navrch."

„A proto ses k němu přidal, že?" sekundoval Harry impulsivně, ale po Severusově smrtícím pohledu toho ihned zalitoval. „Promiň-"

„Dnes se tu před tebou rozhodně obhajovat nebudu. Pokud tě to ale tak zajímá," promlouval Severus vyrovnaným hlasem a o něco se k Harrymu přiblížil, „řekněme, že Pán zla je dost chytrý na to, aby dokázal zmanipulovat lidi, kterým inteligence a chytrost imponuje. Zvláště, když jeho původní cíle a plány nebyly předkládány v takové podobě, jaká je nám známa teď. Toto je ale skutečně diskuze na jindy." Harry ani nedutal a sledoval, jak ho Severus obchází. Na chvíli si myslel, že odejde, a nechá ho tu samotného, ale pak se pro něco sklonil a Harry si uvědomil, že má v ruce jeho Kulový blesk.

Severus se zadíval na koště a následně vrhl jeden zamyšlený pohled k Harrymu.

„Kde jsi ho vzal?" zajímal se Harry zaskočeně. Absolutně nechápal, co s ním chce Severuse dělat. Leda by mu ho chtěl zabavit?

„Tvůj malý přítel Dobby byl tak laskav, že mi ho na mou žádost poskytl," odpověděl Severus.

„Chceš mi ho zabavit? Za trest?" ptal se pomalu Harry. No, něco čekal. Ne tedy zrovna tohle, ale pokud to měl být Severusův způsob trestu, pak mu asi nezbývalo, než souhlasit. Severus ale zakroutil hlavou.

„Rozhodně ti ho zabavovat nebudu. Ponechám ti ho plně k dispozici," pak se ale zarazil. „Vlastně tak plně zase ne. To už bude záležet na tobě, jestli ho ještě dokážeš využít," pronesl Severus falešně medovým hlasem.

„Jak na mně?" nerozuměl Harry. „Zakážeš mi létat? Nebo já tomu nerozumím."

„Já ti nic zakazovat nehodlám, Harry. Létat si můžeš, jak jen ti je libo, ovšem pokud to má být ještě někdy na tomto koštěti, budeš se muset začít konečně snažit." Harry přestal málem dýchat. Začal si uvědomovat, kam tím Severus nejspíš míří. Tohle nemohl chtít udělat. Nemohl!

„Dej – dej mi mé koště zpátky," požádal ho Harry lehce roztřeseným hlasem.

„Ale beze všeho," začal natahovat ruku s koštětem k Harrymu, který stál asi deset kroků od něj. Harry na nic nečekal a vykročil k němu. „Moment!" zvolal najednou nahlas a Harry se zastavil v půlce kroku. „Málem bych na něco zapomněl." Obě Severusovy ruce popadly každá jeden konec koštěte.

„Ne, prosím, nedělej to!" vyhrkl Harry a zase se dal rychle do pohybu. Už ale bylo pozdě. V další vteřině totiž Severus přelomil rychlým chvatem přes koleno Harryho Kulový blesk na dvě části.

Harry se zastavil a zůstal zírat na rozlomené koště, které Severus odhodil před něj na zem. Tohle bylo jako ze špatného filmu. Nechtěl tomu ani věřit, ale viděl to na vlastní oči, takže to těžko mohl popřít. Harry se začal slabě třást.

„Zničil jsi mi moje koště," zašeptal Harry nevěřícně.

„Vypadá to tak," odvětil Severus klidně. „Ale slyšel jsem, že takové věci dokážeš snadno spravit." Jenže Harry ho sotva vnímal a jen dál zíral na dvě části jeho Kulového blesku.

„Zničil jsi mi moje koště, které mi dal Sirius," zašeptal znovu naléhavěji. Harry se podíval Severusovi do očí a všimnul si, jak na okamžik ztuhl. Pokud si ale Harry myslel, že teď svého činu bude litovat, byl na omylu.

„Skvěle. Tak to tu máme i citovou vazbu. Pak by ses měl nejspíš snažit o to víc. Tak mě tak napadá – nezkoušel jsi opravit i to jeho zrcátko?"

„Zničil jsi mi poslední věc, co mi po Siriusovi zbyla!" vykřikl Harry nepříčetně. „Jak jsi mi mohl něco takového udělat!" Severuse však Harryho citový výlev nechával chladným.

„Asi bych se teď mohl hájit tím, že jsem nevěděl, od koho to koště máš, ale nejspíš bych to býval udělal, i kdybych to předem věděl," pokrčil Severus nevzrušeně rameny. Harry těžce oddechoval a hledal slova, která v tuto chvíli nepřicházela. „Každopádně mě to asi mohlo napadnout. Black se nikdy neštítil ničeho, ani toho ukrást třeba koště-"

„Sirius ho neukradnul!" vykřikl Harry, aniž by Severus stihnul domluvit.

„Jistě. Zapomněl jsem, že dnes se z Azkabanu utíká s tisíci galeony v kapse," ušklíbnul se Severus.

„Neukradnul ho!" zaječel Harry znovu. Nechápal, jak z něčeho takového může jeho strýc Siriuse obviňovat.

„Ať to bylo jakkoliv, zase jsi musel mít to nejlepší. Jistě, Potterovi nelétají na obyčejných košťatech. I tvůj otec měl vždy ten nejnovější model. Nejspíš si Black myslel, že by ses svému otci trochu míň podobal, kdybys také neměl to nejlepší, a to přece nemohl dopustit! Jak bys mohl být dokonalá kopie svého otce bez nejnovějšího koštěte!" Každým slovem zasazoval Harrymu další a další ránu.

„Nech toho!"

„Možná bys byl trochu klidnější, kdybys ho teď opravil, co říkáš?" navrhnul mu Severus nevzrušeně. Harry mlčel a hypnotizoval své koště. Věděl, že ho neopraví. Jeho Divoká magie nefungovala, a pokud by se o to teď pokusil, jen by si své domněnky potvrdil. A to by bylo ještě horší, protože takhle mohl aspoň doufat, že časem na to přijde. Proto na Severusův návrh jen zakroutil hlavou.

„No, pak hodně štěstí v dalším zápase se Zmijozelem. Trochu se obávám, že Zameták ze školního skladu nebude moc silný soupeř pro Nimbus 2001 mého kmotřence." Harry se na Severuse opět zadíval.

„Takže to byl ten důvod? Aby Zmijozel neprohrál?" zeptal se Harry tiše.

„Ale, Harry, já přece nemívám tak povrchní důvody." Pak se ale k Harrymu zděšení pousmál. „Když se nad tím ale tak zamyslím, zní to jako dobrý bonus." To byla poslední rána. Harry se rychlým krokem prosmýkl kolem Severuse a vydal se ke dveřím.

„Nezapomněl jsi na něco?" zavolal na něj Severus, který stál stále na místě s rukama v bok. „A nebo ti ho raději pošlu po Dobbym. Můžete se s Weasleym a Grangerovou zkusit zamyslet, jak ho dát zase zpátky dohromady. Tví nejlepší přátelé ti budou jistě nápomocni i v této těžké chvíli."

Harry s rukou na klice zničeně pozoroval Severuse. Tak takhle to končívalo. Myslíte si, že děláte to nejlepší, a vlastně se dopouštíte jen další chyby, která vede k tomuto. Když si Harry včera myslel, že už se to nespraví, v koutku duše doufal, že ano. Jenže teď se zdálo, že tohle je vážně konec. Severus věděl, čím mu ublíží nejvíc, a právě proto to udělal. A všechny ty věci, co řekl o Siriusovi a jeho otci - to bylo pro Harryho nepochopitelné. I kdyby se na něj zlobil sebevíc, pokud by ho vážně měl rád, nikdy by něco takového neudělal. Jenže on to udělal. Proč?

Harrymu po tváři stekla jediná slza i přesto, že se je už delší chvíli snažil zadržovat. Rychle se proto odvrátil od Severuse a beze slova opustil Komnatu nejvyšší potřeby.

*****

Když Harry odešel, Severus mohl konečně shodit tu kamennou masku, a nechat volný průchod svým emocím. Zběsile uhodil rukou do kamenné zdi, kudy Harry před malou chvílí zmizel.

Do poslední chvíle si nebyl jistý, jestli to udělá. Napadlo ho tohle udělat už několikrát předtím, a to ještě dřív, než Harry stačil všechno Weasleymu vyžvanit. Jenže vždycky si představil Harryho reakci a zželelo se mu ho. Doufal, že by něco takového jeho Divokou magii mohlo probudit, ale ponechával si to pro stav nejvyšší nouze.

Stav nejvyšší nouze dnes sice nenastal, ale nastala doba, kdy mu jeho synovce až tolik líto nebylo. Byl na něj naštvaný. A poté, co mu odmítl sdělit důvod, proč o tom Weasleymu řekl, jeho vztek ještě stoupnul. Dokonce začal vykládat něco o tom, jak je rád, že to udělal! ‚Pitomec!' pomyslel si Severus nevěřícně.

Bohužel, radikální skutky si žádaly radikální odměnu. A tu Harry dostal. Jen si teď nebyl Severus jistý, jestli to bylo správné. Samozřejmě se snažil celou dobu působit tak, že ano, ale už když se dozvěděl, že měl to koště od Blacka, začal mít pochybnosti. Už to však zastavit nemohl. Pokud tohle rozehrál, musel to dohrát. A nehrálo se mu to snadno. Byla to jedna z jeho nejtěžších her v jeho životě a dlouho mu nebylo nikoho tak líto, jako před chvílí Harryho.

Severus ale nebyl zvyklý prohrávat. Možná teď Harrymu ublížil, ale pokud to povede tam, kam má, určitě se přes to přenesou. A pokud ne... Na to nechtěl Severus raději ani myslet.