Harry seděl na posteli a v ruce žmoulal zrcátko od Severuse. Pořád váhal, jestli mu zavolat nebo ne. Jenže co by mu řekl? Nemohl mu říct pravdu, ale stejně tak se mu chtěl se vším svěřit a slyšet od něj, že vše bude dobré. Jenže řekl by mu něco takového vůbec? Ale chtěl mu tak moc zavolat! Co když si o něj dělá starosti? Myslí si, že je Harrymu zle a on mu přitom lže... I když vlastně mu tak zase nelže, protože stav, ve kterém se nacházel, by dobrým rozhodně nenazval. Ne, raději udělá to, nad čím uvažoval celý den.

V tu chvíli si roztáhly závěsy u jeho postele a za nimi stáli Ron s Hermionou.

„Tak jsme tady," oznámil mu jeho kamarád a sednul si s Hermionou k Harrymu na postel. V pokoji byli sami, takže nemuseli sesílat žádná tišící kouzla.

„Našlas něco?" zeptal se Harry Hermiony, domnívaje se, že byla v knihovně hledat cokoliv o Divoké magii.

„Ne, nenašla," odpověděla s očima upřenýma někam mimo. „Ale příště budu určitě úspěšnější," snažila se ještě obhajovat svůj neúspěch.

„Takže co jsi vymyslel?" zeptal se ho Ron. Harry jim při večeři řekl, že na večer něco naplánoval. Nebyl si tím ještě úplně jistý, takže slíbil, že jim o tom víc sdělí později u nich na pokoji.

„Chci, abychom našli Protivu, a já bych ještě jednou zkusil tu kletbu zrušit," oznámil jim rozhodně.

„A kdy to chceš provést?" zajímalo Hermionu.

„Ještě dnes." Hermiona vyvalila oči, ale s Ronem to nic očividně nedělalo. Naopak ještě souhlasně přikyvoval.

„Za hodinu je večerka," podotkla váhavě. „Ne, že by to nebyl dobrý nápad. Podle mě bys měl svou Divokou magii procvičovat stále, ale možná ve vhodnější-"

„Zbláznila ses?" vyjel na ni nevěřícně Harry. „Chceš, abych zase něco provedl?"

„Nemůžeš před tím pořád utíkat," oponovala mu jeho kamarádka.

„Neutíkám před tím! Jen... jen nechci riskovat, že někoho třeba zabiju."

„Ale prosím tě," odfrkla si Hermiona. „nemusíš to přece hned zkoušet na lidech."

„Jo, můžu to zkoušet třeba na duchách, že?" vyprskl Harry sarkasticky. „Protivovi už snad víc ublížit nemůžu, takže tohle jsem ochotný zkusit. Ale tím to končí!" pronesl Harry důrazně.

„Tak v kolik jdeme?" zeptal se Ron nadšeně. Vyhlídka nějakého dobrodružství ho zjevně lákala.

„Po večerce. Nechci, aby nás někdo viděl," odpověděl hned Harry a neušel mu Hermionin povzdech. „Podívej, vy dva jste prefekti. Můžete svůj pohyb po chodbách nějak zdůvodnit. Ale nemělo by to být potřeba, protože si vezmeme plánek. Já si raději ale vezmu neviditelný plášť, takže by mělo být vše v pohodě. Souhlasíte?" Harry na ni vrhnul svůj prosící výraz, před kterým Hermiona nemohla utéct.

„Tak dobrá," souhlasila nakonec, ale moc šťastně se u toho netvářila.

„To bude dobrý," přikyvoval Ron. „Třeba se ti vážně povede ho odklít."

„Chce to velkou koncentraci, Harry," začala mu radit Hermiona. „Nesmíš se toho bát. To by tě mohlo blokovat."

„A poradit mi, jak se toho nebát, to nevíš?" podíval se na ni nechápavě.

„Já vím, že je to složité, ale-"

„Ne, nevíš," přerušil ji Harry, ale než mu stačila odpovědět, ztuhnul. V rukou mu začalo jemně vibrovat zrcátko, které celou dobu držel, a Harry ihned pochopil, že ho volá Severus. Harry se neodvažoval na něj ani podívat. Nevěděl, jestli má hovor nějak přijmout, jako se to dělá s telefonem, nebo se prostě ukáže, když se na něj podívá, ale každopádně tam s nimi seděl Ron. Už zase se nenáviděl za to, že o ničem Ronovi neřekl. Bylo by to o tolik jednodušší, kdyby před ním nemusel vše tajit. Jenže zrovna tohle vážně neutajil.

„Co to je?" zeptal se ho Ron, když uviděl, co Harry drží v ruce, a kam se dívá „Není to to obousměrné zrcátko?" Zrovna teď musel být tak chápavý.

„Ehm... jo," připustil nakonec Harry. Hermiona zbledla a nevěděla, kam s očima.

„Nemělo být rozbité?" přemýšlel Ron nahlas.

„Tohle je... nové zrcátko. Dal mi ho Remus," vymyslel si rychle Harry. „Jako náhradu za ta rozbitá. Chtěl se mi tím omluvit a to druhé si nechal, kdyby se něco dělo." Ale i přes to pořád držel zrcátko přední stranou dolu a z toho, jak stále vibrovalo, ho už bolely pomalu prsty.

„Tak to vezmi. Třeba se něco děje," pobídnul ho Ron.

„Já myslím, že to nic není," vyjekla napjatě Hermiona.

„Třeba došlo k nějakému útoku! Nebo se něco chystá," zíral na ni nevěřícně Ron. Co po tomhle Harrymu zbývalo? Nadechnul se a zrcátko otočil před sebe. V tu chvíli se v něm zjevila tvář jeho strýce. V Harrym hrknulo, když uviděl, jak ustaraně vypadá, ale snažil se nenechat se tím rozptýlit. Promluvil rychleji, než stihnul Severus vůbec otevřít pusu.

„Ahoj Remusi!" Severusův ustaraný výraz vyměnil nelíčený údiv. „Děje se něco? Jo, Hermiona s Ronem tě pozdravují. Zrovna tu jsou se mnou," vyhrkl rychle Harry a pak zvedl pohled ke svým přátelům. „Taky vás prý pozdravuje," oznámil jim a koutkem oka viděl, jak Severus nechápavě zírá. „Asi ho neslyšíte, protože je to zakouzlené tak, aby protější stranu slyšel jen majitel toho zrcátka," vymýšlel si Harry rychle. Vyplašeně sebou ale trhnul, když najednou uslyšel Severuse promluvit.

„Dobrý den, pane Weasley. Slečno Grangerová," promluvil Severus chladně. Harrymu se šokem rozšířily zorničky a na prázdno otevřel pusu. „Promiň. Nedalo mi to. Ta zrcátka jsou vážně tak zakouzlená. A než to stačíš říct dřív, tak ano – myslím na všechno," pověděl mu Severus se samozřejmostí v hlase.

„Co se stalo?! Nějaký útok?" zeptal se Ron vyplašeně, když si všimnul Harryho zděšeného výrazu. Harry si v tu chvíli úlevně oddechnul.

„Ehm... Ne." Harry pomalu rozdýchával právě utrpěný šok a přitom se ještě stihnul na Severuse zamračit.

„Tak co se děje? Něco se muselo stát," nedal si pořád pokoj Ron. Hermiona zůstávala potichu a ani se nepohnula.

„Díky Merlinovi, že se nedostal do Pokročilých lektvarů. Tohle mi vážně nechybělo." Harry sebou zase trhnul, když uslyšel Severusův pohrdavý hlas.

„Musíš to dělat?" neudržel se Harry a obořil se na Severuse. Ten si jen pobaveně odfrknul.

„Něco s Tonksovou?" napadlo Rona a Harry zase pro jednou rychleji mluvil, než myslel.

„Jo," souhlasil a hned by si za to nejradši nafackoval.

„Je v pořádku?"

„Jasně že je Tonksová v pořádku. Proč by nebyla?" nechápal Harry.

„Tak proč jsi byl tak vyděšený?" Harry nevěděl, co na to říct, ale Ron si hned něco vydedukoval. „Čekají spolu dítě?" Harry uslyšel, jak se Severus zakuckal, jen už nevěděl, jestli to bylo smíchem nebo hrůzou.

„Jistě, vlkodlak zkřížený s metamorfágem tu ještě nebyl," utrousil vzápětí Severus s výsměchem.

„Nečekají!" vyhrkl Harry hned, jak Severus domluvil.

„Budou se brát?" zkoušel to dál Ron.

„Ne!" vyjekl Harry znovu poplašeně. Do čeho se to zase dostal, přemýšlel zběsile.

„Harry, Remus mě slyší?" zeptal se nakonec Ron zamyšleně. Harry bez váhání odpověděl. Asi by byl malér, kdyby mu chtěl teď Ron něco říct.

„Ne." To Ronovi stačilo. Podle následujících slov se o to zajímal z jiného důvodu.

„Super. Tak to můžu říct nahlas. Díky Merlinovi! Kdyby věděla, jakej je to grázl a co ti udělal, kopla by ho hned do prdele. Stejně nechápu, proč sis od něj to zrcátko bral. Neříkal jsi, že už s ním nechceš nic mít? Co si vůbec o sobě myslí! Měl jsi tenkrát nechat Snapea, aby ho proklel. Možná mu měl rovnou rozbít hubu, aby věděl, jaký to je! Konečně by jednou udělal něco užitečnýho." Harry ani nedýchal a bál se podívat do zrcátka.

„Rone!" vyjekla už konečně zděšeně Hermiona.

„Konečně jednou řekl něco rozumného," uslyšel Harry Severusův pobavený hlas.

„A dost!" zastavil všechny hlasitě Harry a obrátil svůj pohled do zrcátka. „Ehm, Remusi," usmál se křečovitě Harry, „trochu mě to překvapilo, ale..." Harry hořečnatě přemýšlel, co říct, aby Rona upokojil, ale nic kromě slov jeho kamaráda ho nenapadalo. „Ale jestli chceš, no, ehm, Tonksovou požádat o ruku, tak to ti neporadím. Udělej, jak myslíš." Severus kroutil hlavou a na rtech mu pohrával nevěřícný úsměv.

„No ty vole! Snad si fakt toho blba nevezme!" vykřiknul zase překvapeně Ron.

„Rone, jak takhle můžeš mluvit!" osočila se na něj zase Hermiona. Harry už nevěděl, jak si sednout, jak si pořád nervózně poposedal co nejdál od Rona.

„Jasně, nikomu ani slovo. Je to tajemství," začal hraně přikyvovat Harry a odpovědí v zrcátku mu bylo jen nechápavé kroucení hlavy jeho strýce. „Ani nevíš, jestli to chceš ještě udělat? To chápu. Je to velký krok."

„Pořád ti nějak nevím, jestli v sobě toho Zmijozela máš nebo ne," podotknul Severus zamyšleně. „Evidentně ti to Weasley žere i s navijákem, ale přitom je to taková neskutečná blbost. I když to taky bude možná tím, že je to prostě Weasley."

„Taky budeme končit!" reagoval na jeho slova hlasitě Harry.

„Vlastně jsem se chtěl zeptat, jak ti je, ale vidím, že asi už lépe" pronesl na závěr ještě Severus a Harry při těch slovech zase ztuhnul.

„Jo. No... my jen plánovali – teda ne. Neplánovali jsme nic," opravil se rychle Harry, ale pak se zarazil. „Vlastně jo, plánovali. Plánovali jsme co napsat do eseje na Obranu." Věděl, že tohle zpackal, a raději zavřel oči. Radši neměl mluvit. Vlastně ten hovor neměl vůbec přijmout...

„Ne, pořád nevím, kvůli čemu tě chtěl Moudrý klobouk zařadit do Zmijozelu," ušklíbnul se Severuse, ale Harryho to jen rozdráždilo. Proč pořád musel řešit jeho kolejní příslušnost!

„Tak promiň, že nejsem Zmijozel jako Malfoy! Každý nemůžeme být perfektní!" vykřiknul uraženě Harry. „A hovor ukončen!" Dodal a už jen viděl, jak údivem zamrzlý výraz jeho strýce mizí ze zrcátka pryč. Vzteky schoval zrcátko zase do nočního stolku.

„Co to bylo?" zeptal se ho zaraženě Ron. Harry se musel několikrát nadechnout, aby mohl promluvit. Předběhla ho ale Hermiona.

„Já nevím, co Remus řekl ale... Možná to nemělo vyznít tak, jak jsi to pochopil. Určitě ti nechtěl říct něco špatného." Harry se na ni chvíli zůstal dívat.

„Možná ne," připustil nakonec sklesle. Vážně ho ale nebavilo pořád podobné řeči poslouchat. Tak dobrá, neposlouchal je pořád, ale občas Severus něco na tu adresu utrousil.

„Je to šmejd. Vykašli se na něj už," poradil mu Ron a Harry jen doufal, že skutečného Remuse ještě dlouho jeho kamarád neuvidí.

„Měli bychom se vrátit k plánování," rozhodnul nakonec Harry.

*****

Severus už podruhé toho večera postával u svého stolku s alkoholem a dopřával si další sklenku Ogdenské.

‚Jestli to takhle půjde dál, skončím jako můj otec,' pronesl v duchu a zahořkle se u toho zasmál. Už dlouho neměl pocit, že by mu vše unikalo mezi prsty tak jako teď. Vážně uvažoval, že bylo jednodušší hrát dvojitého špiona v jedné z největších kouzelnických válek, než být strýcem Harryho Pottera. Tušil, že před ním Harry něco skrývá, ale ani v nejmenším si nepředstavoval něco takového.

Teď jen nevěděl, co ho šokovalo víc. Nejspíš by to mělo být to, že jeho synovec ovládá Divokou magii. Pořád tomu nemohl uvěřit. Jestli to byla pravda, a on tušil, že byla, měli v rukou neuvěřitelnou moc. Tedy Harry měl...

Harry. Ne, nebyla to jeho Divoká magie, která ho nenechávala klidným. Asi byl víc zasažený tím, že o něm Harry stále pochyboval. Nemyslel si, že by to po tom všem mohlo ještě přetrvávat. On mu přeci sdělil, nebo spíš tedy napsal, co pro něj znamená. Už dvakrát! A on si myslí, že to dělá jen z povinnosti? Nebo ještě hůř - jen kvůli Lily?!

Severus nepočítal s tím, že by někdy k někomu měl být takto otevřený. Nechtěl. Jedním z důvodů bylo ale také to, že by bylo nejspíš těžké najít i osobu, která by o něco takového stála. Jenže Harry o to stál a Severus byl nejednou udiven tím, jak moc. Vždyť včera mu Harry řekl, že ho má rád!

Možná se na tuhle roli vážně nehodil. Ani nepoznal, že mu Harry nevěří. Sám si ale celou dobu myslel, že svým jednáním dává své city dostatečně najevo. Harry přece věděl, kým Severus je. Nemohl počítat s tím, že bude sentimentální jako třeba Black. Severus nikdy nebýval sentimentální. A ani neplánoval být.

Vzteky položil skleničku zpět na stolek, až to zacinkalo. Uvědomil si totiž, jak reagoval včera na Harryho slova a musel chtě nechtě připustit, že i on někdy selže... Asi by ale nesměl mít srdce, aby to na něj nějak nezapůsobilo. A on měl přece Harryho taky rád. Největším důkazem bylo to, jak byl nyní rozrušený z toho, že svým chováním vyvolal v jeho synovci pochybnosti. Bohužel tyto pochybnosti vedli k tomu, že se mu nedokázal ani svěřit s něčím tak závažným, jako že ovládá Divokou magii.

Bál se o Severuse přijít? ‚Pošetilý blázen!'

Když už se Severus rozhodl, že Harryho zkontaktuje, aby ho k sobě zavolal a uklidnil ho, nastala celkem komická situace, která však skončila mnohem hůř, než v jejím průběhu dokázal předpokládat.

Už zase narážky na Draca. To si pořád myslel, že je srovnává nebo co? Tohle už taky musel Harrymu pro jednou vysvětlit, pomyslel si, a uložil si to v hlavě na jedno z míst s nejvyšší prioritou.

A pak tu byli ještě jeho dva přátelé. Skvostné trio opět něco plánovalo. Když ti tři něco plánovali, nedopadalo to dobře. Co mohli chystat? Muselo to nějak souviset s Harryho magií. Poněkud zděšeně si v tu chvíli Severus uvědomil, že o tom ví nejspíš i Weasley. Proto se v Harryho blízkosti tvářil teď tak nadšeně! To jim ještě scházelo... Jako by nestačilo, že je do toho všeho zatažená Grangerová. Severus ale musel uznat, že i s ohledem na dnešek to byl od Harryho možná krok správným směrem. Ale Weasley? Ten nikdy!

Takže co mohli plánovat, že udělají? Harry se prý své magie bál a byl zděšený z toho, že nedokáže Protivu odklít. Je to to, co mají v plánu? Zkusit to znovu? Mohla to být správná úvaha, ale i kdyby ne, jít si to ověřit nebude na škodu...

*****

„Měl by tu někde být," pronesla do ticha Hermiona, když se ocitli na místě, kde Harry Protivu proklel. Dle plánku, který dívka svírala v ruce, byl vzduch čistý. Obecně se vědělo, že Protiva se v těchto místech stále zdržuje, jako by mu místo činu snad mělo pomoct vrátit hlas. Harry si sundal neviditelný plášť a schoval si jej pod mikinu, aby se mu nepletl.

„Protivo?" zavolal Harry do prázdné chodby. „Jsi tu někde?" Jakmile to dořekl, Protiva se k nim, ani nevěděli odkud, přiřítil. Něco začal vztekle artikulovat, a podle výrazu v jeho obličeji si šlo snadno domyslet, že Harrymu nadával.

„Hele, uklidni se, jo! Harry ti přišel pomoct!" ozval se Ron pobouřeně. „Taky by tě mohl nechat tak, jak jsi. Nebylo by to vůbec na škodu, to mi věř."

„Díky, Rone. Myslím, že Protiva to chápe," ocenil kamarádovy snahy Harry. „Ehm, takže... Opravdu bych to chtěl ještě zkusit, ano?" Bradavické strašidlo shlíželo na Harryho dost nedůvěřivě. Zase mu začal něco říkat, ale když si uvědomil, že z něj nic nevychází, uraženě odvrátil hlavu.

„Protivo, jen se prosím zkus chvilku nehýbat a Harry se tě pokusí odklít," domlouvala mu ještě Hermiona milým hlasem. Na chvilku se na ni zadíval a pak přikývnul. „Tak do toho, Harry," pobídla svého kamaráda Hermiona. „Pamatuj, že se musíš pořádně soustředit. Musíš si věřit, že to dokážeš. A ty to dokážeš. Nesmíš se toho bát. Děláš dobou věc a určitě tím nikomu neublížíš, ano?" Harry si povzdechl a přikývnul. Tohle vše se snadno říkalo, ale hůř dělalo.

Zavřel na okamžik oči a vše si přehrával v hlavě. Soustředil se jen na to, aby zase vrátil Protivovi jeho hlas. Když otevřel oči, zadíval se přímo do těch Protivových. V duchu si stále opakoval, že chce, aby Protiva zase mluvil. Snažil se vůbec nemrkat, aby snad kouzlo nepřerušil, a za chvíli ucítil, jak ho v očích štípou slzy. Harry nechtěl přestávat. Bál se, že to je celé k ničemu, a pokud by Protivu požádal, aby promluvil, mohl by mu jeho nejhorší obavy jen potvrdit.

„Zkus něco říct, Protivo," udělala to za něj tedy Hermiona, když měla pocit, že už to celé trvá dlouho. Protiva otevřel pusu, ale nic z něj nevyšlo. Harry od něj rychle odvrátil zrak a vzteky bouchnul pěstí do zdi vedle sebe.

„Sakra!" zaklel ještě, když si pak zničeně opřel hlavu o studenou kamennou zeď. Selhal. Přesně jak předpokládal.

„Harry, nevěš hlavu. Můžeme to zkusit znovu," přistoupila k němu Hermiona, ale Harry jen zavrtěl hlavou. Najednou uslyšel hrozný rachot. Protiva zase začal šílet a shazoval vše, co se mu dostalo pod ruku.

„Nech toho! Ihned toho nech!" začal ho okřikovat Ron. Jen tak tak se vyhnul svícnu, který po něm Protiva hodil. „Tak tohle jsi přehnal!" zrudnul rozčilením Ron a znovu se vyhnul něčemu, co už ani nestihnul identifikovat. Hermiona tu scénu sledovala s rozšířenými zorničkami.

„Protivo, přestaň, prosím. Někdo nás uslyší a Harry už ti nebude moci pomoct," pokusila se ho uklidnit Hermiona. Harry ji k sobě strhnul na poslední chvíli, když na ni Protiva hodil část brnění, které s rámusem dopadlo na zem těsně vedle ní. Tohle už ho vážně rozčílilo. S šíleným výrazem vyrazil k Protivovi, který už se po nich chystal hodit další částí brnění.

„Ihned toho nech! Jestli po nás ještě něčím hodíš, tak ti garantuji, že ztráta hlasu bude tvým nejmenším problémem, rozumíš mi?! Doufám, že si pamatuješ, jak to dopadlo minule, když jsi mě provokoval. Nezahrávej si se mnou, Protivo, nebo takhle zůstaneš navždy. Nezapomínej na to, že kromě mě ti nikdo jiný nepomůže!" Po Harryho prohlášení zůstal Protiva v šoku stát ve vzduchu. Hermiona s Ronem překvapeně hleděli na Harryho. Neslyšeli Harryho často jednat tímto tónem a už vůbec ne někomu vyhrožovat.

Vzápětí ale ztuhnul i Harry, když se k nim začala přibližovat známá tmavá postava. Podle obrysů a chůze si Harry vyvodil, kdo to je. Vyplašeně se otočil k Hermioně, která se až teď znovu podívala na plánek.

„Promiň," špitla, když si přečetla jméno příchozího. „Zapo- zapomněla jsem ho sledovat."

„Myslím, pane Pottere, že Protivovi je to jasné dostatečně, že?" podíval se Snape na ducha, která roztřeseně přikývnul. „Zmiz," přikázal mu ještě a Protiva je ihned opustil. Harry měl pocit, že mu celé tělo ztuhlo a on se nemůže ani pohnout.

„Já- já- to vysvětlím," začal ze sebe koktavě vydávat Harry. „To není... Tedy je, ale... Nechtěl jsem-"

„Pottere, vy půjdete se mnou. Vy dva zpátky do věže. Okamžitě," rozkázal ledovým hlasem Severus. „A právě jste svou kolej každý připravil o dvacet bodů za vycházení po večerce. Zítra se budete v sedm hodin hlásit u pana Filche na školní trest, je vám to jasné?"

„Ano, pane," souhlasili ihned Ron s Hermionou a když odcházeli, soucitně se dívali na svého kamaráda, který s nimi nešel.

„A na pana Pottera už nečekejte. Pravděpodobně se zdrží," oznámil jim ještě Severus a Harry ztěžka polknul.

Když byli dva Nebelvíři z dohledu, konečně se Severus zaměřil jen na Harryho. Ten se zadíval někam do zdi a stále se ani nepohnul.

„Cos zase vyváděl?" Harry se po něm překvapeně podíval, když Severus uchopil jeho ruku, a až teď si uvědomil, že ho trochu pobolívá. Z té rány do zdi ji měl na kloubech odřenou až do krve. Když viděl, že Severus čeká na odpověď, jen pokrčil rameny.

„To už jsi přišel o hlas stejně jako Protiva?" zeptal se ho příkře, ale Harry zase jen zakroutil hlavou. „Nandej si ten plášť, co schováváš pod mikinou, a pojď se mnou," nařídil mu nakonec, a když tak Harry učinil, mlčky se vydali do Severusova bytu.

*****

Harry zůstal stát uprostřed obývacího pokoje. Severus se s prsty zaklenutými do sebe usadil za stůl. Harry čekal, kdy vybuchne a bál se k stolu vůbec přiblížit. Tušil, že to nebude příjemný rozhovor, když ani nešli ke krbu do křesel.

„No tak si už sedni!" překazil vzápětí jeho plány o distanc Severus a Harry se váhavě posadil naproti. Severus si ho dlouho prohlížel. Harry každou chvíli uhýbal pohledem. Cítil se jak pod rentgenem. Napadlo ho, jestli Severus nedokáže číst myšlenky i bez hůlky. Kouzlit bez hůlky se evidentně dalo, takže možné bylo vše.

„Nestává se mi to často – snad nikdy – ale teď opravdu nevím, odkud začít," prolomil ticho nakonec jeho strýc. Harry se na něj překvapeně podíval, protože i přes svá očekávání neslyšel v jeho žádný hněv, ani zlobu. Zněl vážně ustaraně nebo se mu to jen zdálo? To Harry donutilo také konečně promluvit.

„Udělal jsem to." Ještě větší překvapení bylo, když si jeho strýc odfrknul.

„To vím přece celou dobu," okomentoval Harryho udivený výraz.

„Cože? Ty- ty to víš?!"

„Pochopitelně. Za koho mě máš? Jen jsem čekal, kdy za mnou přijdeš, a povíš mi o tom sám." Harryho zavalil ohromný pocit viny, který se mu musel zračit i v obličeji, protože Severus si povzdechnul a čelo si na chvíli opřel o propletené ruce.

„Promiň," špitnul Harry, protože na nic víc se nezmohl.

„Něčeho ses bál, Harry? Jestli ano, tak mi to prosím řekni. Snad jsem natolik soudný, abych pochopil, že svou magii nedokážeš prozatím ovládnout. Nemohl sis přece myslet, že bych tě-" Harry ztuhnul. Nejen kvůli tomu, že Severus přestal mluvit, protože někdo zrovna v tu chvíli zaklepal na dveře vedlejšího kabinetu, ale především proto, že věděl o Harryho Divoké magii. Takže mu to vše došlo jako Hermioně! Ví to! Ví o všem! „Vydrž chvíli," omluvil se Severus a šel vedle otevřít. Dveře do bytu nechal pootevřené, takže Harry mohl přesně slyšet, kdo je vyrušil.

„Ahoj Severusi, promiň, že tě ruším takhle pozdě, ale Susan McDownllové z druhého ročníku je docela dost zle," uslyšel Harry hlas Draca Malfoye. „Asi by potřebovala jít na ošetřovnu."

„V pořádku, Draco. Hned přijdu a doprovodím ji tam. Když tak počkej, půjdu hned s tebou." Harry uslyšel, jak se dveře zavřely a jeho strýc se v za okamžik objevil zpět v bytě. „Musím s jednou studentkou na ošetřovnu. Nejspíš to bude déle trvat, ale byl bych rád, kdybychom to dnes dořešili. Můžeš tu na mě počkat?" Co kdyby Harry řekl ne. Vážně by mohl odejít?

„Asi jo," odpověděl navzdory své myšlence.

„A přestaň se pořád tvářit tak ublíženě. Děláš, jako by snad někdo udělal něco tobě. Až se vrátím, vyřešíme to." A s tím Severus odešel a nechal Harryho osamoceného ve svém bytě.

Několik minut jen seděl na židli a zíral před sebe. ‚Tak já se tvářím ublíženě! On si odejde s tím blbcem, perfektním Zmijozelem Malfoyem, a já ze sebe dělám podle něj jen chudáka. O co mu jde? Když ví, že jsem to všechno udělal já, jak to, že se mnou ještě nevyrazil dveře? Proč je furt tak v klidu? Proč aspoň nezuří? Nekřičí? Nenadává?'

Harry vstal ze židle a začal nervózně přecházet po pokoji. Pohled mu zalétnul ke stolku s alkoholem, na kterém stála zpola naplněná sklenička. Harry si k ní přičichnul a hned poznal Ohnivou whisky. Zašklebil se a s nakrčeným nosem ji položil hned zpátky.

‚Takže Severus popíjí," napadlo hned Harryho. Že by kvůli němu? No, nemůže zase vše shazovat na sebe. Možná mu to prostě chutná, což ale Harry moc nechápal. Anebo se tím možná vážně uklidňuje. Proto je pořád tak v klidu, i když by měl být rozzuřený k nepříčetnosti. Aspoň tak to Harry tedy předpokládal.

Pak Harryho napadla jedna z jeho skvělých myšlenek. Možná by to mohl taky vyzkoušet. Třeba by mu jedna- dvě skleničky prospěly. Severus nic nepozná a až se vrátí, půjde všechno lépe. Když vzpomínal na tu jedinou příležitost, kdy s kluky slavili Deanovy sedmnáctiny a popíjeli, opravdu se tu noc cítil dobře. Ráno to bylo tedy horší, ale ten večer měl pocit, jako by všechny starosti někam zmizely a on si jen užíval.

Takže on se teď taky uklidní. Dá si jednoho panáka a bude to fajn. Jeden panák nic není. Severusovi to očividně také pomáhá. A nebude vypadat ublíženě, jak tvrdil jeho strýc, ale bude vyzařovat sebevědomím a jistotou. ‚Jo, přesně tak to udělám!'

Popadnul načatou lahev, jejíž nápis hlásal Ogdenská starorežná ohnivá whisky, a nalil si trochu do prázdné skleničky, která byla na poličce nad stolkem. Nadechnul se a pak ji do sebe na jeden lok hodil.

„Fuj!" zašklebil se Harry. Už zapomněl, jak hnusně chutnala, a až teď si vzpomněl, že by to měl něčím zapít. Našel džbán s vodou a rychle si doušek dal.

‚Hm, a co teď?' pomyslel si. Zase začal lelkovat po bytě a každou chvíli jeho pohled padnul na hodiny, jejichž čas ubíhal neskutečně pomalu. A Harrymu bylo pořád stejně děsně.

‚Možná je jeden málo,' napadlo ho, když se zase zadíval na jantarově zbarvenou tekutinu. Nalil si tedy ještě druhou sklenku a bez přemýšlení ji do sebe taky hodil. Tělem se mu prohnala vlna tepla a lehce se zakuckal. Raději se posadil ke krbu a bez hnutí zíral do ohně. Nevěděl, jestli mu bylo po tom pití líp, každopádně zírání do ohně mělo za následek to, že mu víčka ztěžkla, a on se přistihnul, že by to nejradši zalomil. Byl za ty dva poslední dny tak vyčerpaný a tohle čekání ho ničilo ještě víc. Ne, musel vydržet. Vyskočil zase na nohy a pochodoval po bytě.

„Ty vůbec nepomáháš!" začal mluvit k lahvi s pitím, a jakmile si tu směšnou věc uvědomil, začal se sám sobě smát. „To je dobrý, už mluvím i s pitím. Já jsem fakt zoufalec! Nechceš mi odpovědět? Možná bych zjistil, že kromě hadů umím mluvit i s lahvemi," zeptal se ironicky a když mu překvapivě neodpovídala, chmátnul po ní a nalil si dalšího panáka. Severus byl pryč už půl hodiny a Harry si jen domýšlel proč. Na ošetřovnu to zase taková dálka nebyla, ale možná se někde zapovídal se svým úžasným kmotřencem. Jakmile si na Malfoye Harry vzpomněl, hned do sebe vztekle ten další panák kopnul.

A takhle to pokračovalo i další půl hodinu. Harry měl pořád dojem, že na něj Ohnivá whisky vůbec nepůsobí, ale když po asi šestém panáku uslyšel dveře od kabinetu, poplašeně se od stolku s trhnutím otočil a najednou se s ním vše zatočilo...

*****

Severus se na ošetřovně zdržel déle, než předpokládal, ale to děvče na tom opravdu nebylo dobře. Když nakonec madam Pomfreyová usoudila, že si tam dívku nechá, odešel zpět k sobě do sklepení. Doufal, že mezitím Harry neusnul.

Když ale otevřel dveře do svého pokoje, okamžitě si uvědomil, že jeho obavy byly naprosto neopodstatněné. Harry postával u jeho barového stolku, a jakmile si uvědomil, že vešel, vrávoravě se k němu otočil.

„A-a-ahoj!" pozdravil ho rozjařele jeho synovec. Snažil se tvářit jako nevinnost sama, ale Severusovi neušlo, jak se musí toho stolku přidržovat.

„Tys pil?" zeptal se ho nevěřícně. Dnešní večer si představoval všelijak, ale ani v tom nejhlubším koutku duše si nepomyslel, že by se tu Harry opil jeho whisky. Severus pohledem zalétl ke skoro vypité lahvi, která byla před jeho odchodem minimálně ještě z poloviny plná, a zavřel oči, aby to rozdýchal.

„Pil? Já? Nééé!" protáhl Harry a velice horlivě kroutil hlavou. „Víš, co jsem ti vloni slíbil! Já už ten hnus nechci ani vidět!" řekl, ale jakmile to dořekl, začal se tomu strašně smát. Udělal pár kroků k němu, ale nohy se mu tak motaly, že kdyby ho Severus vědoucně nezachytil za paži, asi by k němu ani nedošel. „Já tu jen čekal! Na tebe!" usmál se na něj široce Harry.

„Co tě to u Merlina napadlo!?" zatřásl s ním naštvaně Severus a z očí mu sršely blesky. Jeho synovec si z toho však nic nedělal a dál se připitoměle usmíval.

„Vždyť si sám říkal, ať tu počkám. Tak jsem čekal, vidíš? Tady jsem! Nemáš radost?" rozhodil Harry rukama do stran, ale tak podezřele se u toho zase zakolébal, že ho Severus raději vzal a usadil do křesla.

„Kolik jsi toho vypil?" udeřil na něj.

„No tak joooo, no," protočil Harry očima. „Tak já se ti teda přiznávám," kýval hlavou a zahlížel tajemně na Severuse. „Možná jsem si trošku dal. Ale jen tro-trošku! Tro-tro-trošičku," naznačoval mu prsty svou míru a ještě se u toho zakoktal.

„Tomu říkáš trošičku!" rozkřikl se na něj Severus. „Kdybych mohl, nejradši bych tě přerazil!" No, rozčilovat se mohl, jak chtěl, ale na Harryho nic z toho nepůsobilo. Možná se usmíval trochu míň, ale to bylo tak vše, čeho tím dosáhnul.

„Klid, strejdo, nebo ti stoupne tlak," odpověděl mu s hranou vážností Harry. Severus na něj nevěřícně zíral. Ne, to vážně nemělo cenu. „Navíc je to tvoje povinnost!"

„Co jako?" nerozuměl mu Severus.

„No na-na-naučit mě pít, víš?"

„A na to jsi přišel kde?"

„No kdo jinej mě to má naučit? Můj táta je mrtvej, můj kmotr je mrtvej, teď už mám jenom tebe, víš?" koulel na něj psíma očima, a než stačil Severus jakkoliv zareagovat, Harry vstal a značně kymácivým krokem se vydal zase k jeho soukromému baru. „Tak co je ještě dobrý, hm?" Severus k němu vystřelil a rychle ho zachytil, když se natahoval po něčem dalším.

„Tak na to zapomeň a honem rychle!"

„Ale proč? Je to děsná sranda, no ne? Taky piješ, máš tu nalito, vidíš? Můžeme si přiťuknout! Sám jsi mi už jednou panáka dával, nevzpomínáš si?"

„Ty se napiješ už maximálně tak lektvaru na vystřízlivění, rozumíš?" zatřásl s ním znovu Severus, aby se probral, ale Harry se zase začal pochechtávat.

„Hej, strejdo, ty to kazíš!" mračil se na něj Harry a Severus sebou při tom oslovení zase trhnul. Jakmile mu tak řekl, uvědomil si tu zodpovědnost, kterou za něj má. Ne, že předtím by si to neuvědomoval, ale najednou to bylo vše zase o tolik skutečnější!

„To mě opravdu strašně mrzí," odpověděl Severus ironicky. „Sedni si a já ti donesu ten lektvar."

„NE! Ty mě vůbec nemáš rád!"

„Nemel blbosti a sedni si. Vždyť seš tak namol, že sotva stojíš!"

„Ne-nejsem! Klidně zvládnu ještě někoho začarovat, když budu chtít!" trval si na svém Harry. „K-k-klidně i Vo- Vo- Vol- Volme- Volte- Voldeto- Voldemurta!" zmohl se nakonec jen na mírnou zkomoleninu jména jeho svého nepřítele.

„A co bys asi tak udělal?" zajímalo Severuse. Harry zvážněl a přiblížil se obličejem k Severusovi.

„BAF!" udělal na něj nakonec a pak se zase začal svíjet smíchy. „Leknul by se a umřel!" zvolal zvesela.

„Tomu bych se ani nedivil," zamumlal si spíš pro sebe Severus, ale Harry ho slyšel, za což mu věnoval další úsměv.

„Viď?" Severus se od něj otočil.

„Jdu pro ten lektvar," oznámil mu, ale najednou ho Harry chytnul za rukáv.

„Nechci žádnej ten tvůj blivajz! Stejně za to všechno můžeš ty!" osočoval ho a mračil se u toho.

„Nepovídej. Kdo taky jiný, že? Přece nic z toho nemůže být tvá vina! Jako by se slavný Harry Potter mohl něčeho takového vůbec dopustit." Harry vyvalil oči a chtěl něco říct, ale Severus se od něj zase otočil a pokračoval dál do skladu.

„Vykašlal ses na mě kvůli tomu ulízanýmu idiotovi!" zakřičel na něj Harry a Severus se udiveně otočil zase zpět.

„Odváděl jsem jednu studentku z mé koleje na ošetřovnu," oznámil mu Severus důrazně.

„Několik hodin, jo? To určitě! Vím, že jsi odsud šel s ním! Co ti chtěl tak důležitýho? Bude skládat smrtijedské zkoušky?" Severus si v hlavě musel pořád opakovat, že Harry je opilý, a neví, co říká, jinak by mu musel jednu střelit, aby se probral. Ale ne, to nemohl udělat. Jemu už nikdy neublíží. Za ty roky už mu ublížil dost a stejně tak i ostatní. Možná by to teď potřeboval, ale Severus si stále připomínal, že Harry byl předtím zoufalý. Hodně zoufalý. A zoufalí lidé, dělají zoufalé věci. Je mu šestnáct, takže pochopitelně udělal tu nejpitomější věc a opil se.

„Draco se nechce stát Smrtijedem, ale to není nic, co by tě mělo zajímat. A byl jsem pryč hodinu," odpověděl a hlídal se, aby zněl stále klidně.

„To určitě! Že nechce! Ten- ten- ten – nesnáším ho!" bouchnul Harry pěstí do opěrky pohovky, která stála vedle něj. „Proč si od něj furt vystavuješ ty pitomý hrnky?" ukázal Harry na poličku, kde měl věci na přípravu kávy a čaje.

„Neměl bych je tam mít?" zeptal se ho Severus.

„Vytáčí mě pokaždý, když sem přijdu! Nechci, abys je tam měl! Ode mě si tady taky nic nevystavuješ! Jenom od něj!"

„Zrcátko od tebe nosím pořád u sebe, řekl bych, že to má větší váhu," pověděl mu po pravdě. Harry kroutil hlavou.

„Ne, nesnáším je!" Severus sledoval, jak se k nim Harry vydal a lehce sebou trhnul, když je vzal do rukou a třísknul s nimi o zem, kde se rozbily na malé kousky. Kdyby nevěděl, že je jedním reparem dá zase dohromady, asi by se hodně zlobil. Takhle se taky zlobil, ale trochu míň. Ani si nepamatoval, kdy se naposledy takhle ovládal.

„Takže jestli tě tohle uklidnilo, můžeš si konečně sednout a já ti donesu-"

„Víš, že jsem tvého úžasného kmotřence málem zranil? Nechal jsem mu vybouchnout kotlík! To byla sranda, co? Pamatuješ si na to? A ještě větší by byla, kdyby mu ten lektvar chrstnul do ksichtu," smál se škodolibě Harry. „To jsem zlej, co? Že jsem děsně zlej! Já jsem si to totiž přál! Strašně jsem chtěl, aby mu ten kotlík vybouchnul. A ono pffff! Buch buch!"

„Nevěděl jsi, že to vybouchne," zkonstatoval neutrálně Severus.

„Ale chtěl jsem to!" namítal Harry.

„Chtěl jsi ho jen znemožnit. Ne ho zranit."

„Jak můžeš vědět, co jsem chtěl?"

„Protože tě znám," odpověděl mu Severus a Harry zase kroutil hlavou a začal někam ustupovat, přičemž se málem přerazil o gauč. Na poslední chvíli se zachytil a vybalancoval to.

„Vůbec mě neznáš! Jsem zlej, jsem jako Vol- Volte – tamten - Voldemort!" Severus si odfrknul. „Sám mi říkal, že mu jsem podobný!"

„Tohle je ta největší kravina, kterou jsi kdy řekl! A on taky," ušklíbnul se Severus. „Podívej, máš v krvi vysokou hladinu alkoholu a kvůli tomu říkáš a děláš věci, které bys normálně neříkal. Takže už-"

„Nic od tebe nechci! Nepotřebuju, abys mi pomáhal. Nepotřebuju nikoho, aby mi pomáhal! A víš co? Já jdu do věže!" vykročil sebevědomě ke dveřím, ale když procházel kolem Severuse, byl jím zastaven.

„Nikam nejdeš, a jestli si myslíš, že ano, tak jsi úplně zešílel. Stačí, že si Brumbál myslí, že tě učím Černou magii. To by ještě scházelo, aby zjistil, že ses tu opil." Severus už měl pomalu nervy na dranc.

„Jistě, záleží ti jen na tom, co by si ostatní mysleli, že jo! Ale já ti jsem úplně ukradený!"

„To přece není pravda!" Severus se musel obhajovat, i když věděl, že ve stavu, v jakém Harry byl, se to stejně bude míjet účinkem. Harry se mu vyškubnul a pokračoval dál ke dveřím.

„Já už nevím – vážně nevím, co mám s tebou dělat. Ať se snažím sebevíc, pořád si budeš namlouvat, že se přetvařuju, i když to není pravda. Co chceš slyšet? Že-" Už to ale nedořekl, protože Harrymu se zamotaly nohy a upadnul na zem. „U Merlina, vstávej," došel k němu Severus, chytnul ho pod rukama a vytáhnul ho k sobě nahoru.

Ztuhnul, když ho přitom Harryho ruce chytily kolem krku a Harry mu zabořil obličej do ramene. Severus nevěděl, co má dělat, takže ho začal trochu nesměle poplácávat po zádech. „Pojď si sednout, ano?" Jenže Harry se ani nehnul. „Všechno to bude v pořádku, Harry. Tvou magii vyřešíme a musíš ještě vědět, že se na tebe nezlobím."

„Opravdu?" zvednul k němu Harry hlavu s tím svým štěněcím výrazem.

„Opravdu." Harry ho chvíli nešťastně sledoval a pak váhavě přikývnul, Severuse pustil a nechal se jím odvést na pohovku. „Počkej tu na mě a ani se nehni," přikázal mu a rychle se vzdálil do skladu pro lektvar lektvar na vystřízlivění. Alkohol sice neodbourával, ale zbaví člověka všech příznaků, které přehnané pití provází. Z toho zbytku se bude muset už jen vyspat.

Když se za okamžik vrátil, našel Harryho, jak už zavírá oči. Když promluvil, rychle se probral.

„Vypij to," podával mu lahvičku se zelenou tekutinou. Harry si k ní přičichnul a začal mu ji ihned vracet.

„To je hnusný. Nemůžu to vy-vypít. Je mi blbě." Severus protočil očima a zase se musel zhluboka nadechnout. Ještě tohle chybělo!

„Jak moc blbě?"

„Blbě."

„Pojď." Harryho zelený obličej dával tušit mnohé, takže jej zvednul ho z pohovky a zavedl k sobě do ložnice, odkud se vcházelo do koupelny. Jakmile tam dorazili, Harry se nahnul nad umyvadlo a začal zvracet. „Za co mě, Merline, trestáš?" pronesl tiše Severus, ale Harry na něj jen hodil soucitný pohled a vydal ze sebe něco jako omluvu, i když mu Severus příliš nerozuměl. Pak si ještě opláchnul obličej vodou a celý bílý se nechal Severusem zase vyvést z koupelny ven.

Severus to nezamýšlel, ale jakmile procházeli okolo jeho postele, Harry se mu vysmýknul a obličejem padnul přímo na postel. Ruce nechal volně roztažené a plynule oddechoval.

„Harry?" zatřásl mu slabě ramenem. Když neodpovídal, natočil mu hlavu k sobě a zjistil, že Harry spí. „To je výborné. Vskutku výborné!" dal si Severus ruce v bok a upřeně ho pozoroval. Pak se vyčerpaně posadil na kraj postele vedle spící mrtvoly a rukama se zapřel o nohy. Tak takhle si večer opravdu nepředstavoval. Za chvíli ho plánoval probudit a nalít mu ten lektvar sám do krku, aby ho mohl pod neviditelným pláštěm odvést rovnou do věže, ale teď měl ještě chvíli na to, aby si celý večer přehrál.

Pochopitelně už s opilými studenty zkušenosti měl, ale ti z něj měli respekt, i když byli pod vlivem. Tohle ale bylo jiné. Úplně celé na hlavu postavené! Teď by ho jen zajímalo, jestli jako ‚strejda' obstál nebo ne...