„Hermiono, existuje nějaké kouzlo, kterým by se dalo opravit rozbité koště?" zeptal se Harry ze zvědavosti u večeře.

„Došlo ti, cos udělal, a bojíš se jít za Hoochovou?" ozval se s úšklebkem Ron. Harry věděl, že dnes zrovna nebyl tím nejpříjemnějším společníkem.

„Měl jsem den blbec, promiň," omluvil se Harry svému kamarádovi.

„No jo," odmávnul ho Ron rukou a Harry svou pozornost zaměřil zpět na Hermionu.

„Kdyby nějaké takové existovalo, určitě by ti za jeho pomoci profesor Kratiknot tvůj Nimbus 2000 opravil. Většina magických věcí nejde kouzly opravit, to jsme se učili už ve druháku," poučila ho Hermiona. Harry přestal jíst a zůstal na ni chvíli koukat. Že by zase uměl něco, co druzí ne? Není to špatně? Co když je to zase něco od Voldemorta? „Děje se něco?" zeptala se ho, když viděla, jak se Harry zarazil.

„Ne, nic. Skočím tedy zítra za madam Hoochovou," zamluvil to rychle Harry. V tu chvíli kolem prošla Ginny a věnovala mu jeden rychlý pohled. Harry rychle popadl sklenici s vodou a celou naráz ji vypil. „Co?" zeptal se, když se všimnul, jak si ho Hermiona zkoumavě prohlíží.

„Nic," zatřepala hlavou, podívala se za Ginny, pak zpět na Harryho a nakonec se pro sebe usmála.

„Budu muset jít, ať to stihnu ještě do věže. V sedm musím být u Snapea."

„To je stejně neskutečný," prohlásil naštvaně Ron. „Malfoy si vyhodí do vzduchu svůj kotlík a ty to za něj vodneseš." Ron sice nadával na Snapea, ale Harry se toho chytnul, aby si vylil ještě trochu vzteku na Malfoye.

„Malfoy to udělal schválně!" obvinil ho Harry. „Něco zkazil a než aby měl horší známku, schválně ho vyhodil do vzduchu, protože věděl, že to odnesu já. Takže já mám T a on V." V tu chvíli si Hermiona odfrkla a Harry se otočil k ní. „Něco k tomu chceš dodat? Viděla jsi, jak to udělal?"

„Viděla jsem toho dost, ale určitě ne to, že by to Malfoy zavinil sám," poznamenala s pohledem upřeným na Harryho.

„Musím jít," zvednul se Harry raději od stolu a šel si pro své věci do věže. Byl ze setkání se Severusem trochu nervózní. Dopoledne se k němu nechoval nejlíp, ale on k němu taky ne, když ho obvinil z výbuchu Malfoyova kotlíku. Nevěděl, jestli mu má říct o tom koštěti. Co když si pak budeme myslet, že Harry ovládá nějaká neznámá kouzla a jedno takové použil i na Malfoye. A nebylo to tak?

‚Ne, ne, ne!' okřiknul se Harry v duchu. S tím nic společného neměl. Nemůže kouzlit pouhou myšlenkou, to nedokáže nikdo. Možná, že Brumbál bez hůlky kouzlit dokáže, ale on je nejmocnější kouzelník své doby, a Harry si byl jistý, že bezhůlková magie nespočívá v tom, že si člověk prostě něco přeje a ono se to vyplní. I ta má své podmínky, jako třeba znalost určitého kouzla, které má být provedeno. Navíc to od té doby ještě několikrát zkoušel a nic se nikdy nestalo.

Když byl ale malý, někdy bez hůlky kouzlil. ‚Ale to přece všechny kouzelnické děti.' Pak si vzpomněl na tetu Marge před jeho třetím ročníkem. ‚Ne, to byla jen uvolněná neřízená magie ze vzteku,' zavrhnul to hned vzápětí. Najednou se zastavil na místě. Mohla se uvolnit i dnes při Lektvarech? Jenže dnes měl konkrétní přání, stejně jako když chtěl, aby Malfoy zakopnul a upadnul. Takhle by divoká magie fungovat neměla. Ta nejde vědomě ovládat, proto se jí říká divoká.

Harry si tím lámal hlavu celou cestu do věže i následně do sklepení a přitom si usmyslel, že bude lepší, když si to nechá pro sebe. Co by Severus řekl na to, kdyby zjistil, že za výbuchem Malfoyova kotlíku stojí opravdu Harry. Toho se bál nejvíc. Přesně totiž věděl, co by si o něm myslel...

*****

Severus otevřel Harrymu dveře a odvedl ho k sobě do bytu. Kromě pozdravu si nic dalšího neřekli. Viděl na Harrym, že je z něčeho nervózní, ale co ho překvapilo víc, že po jeho vzteku z rána nebylo ani vidu.

„Už ses uklidnil?" zeptal se ho Severus, když se usadili. Harry se ušklíbnul.

„Jo. Promiň za to ráno. Měl jsem blbej den. To co jsem řekl, jsem nemyslel, jak jsem to řekl."

„V pořádku. Tvé rozhořčení dokážu pochopit." Severus nad tím celý den přemýšlel, a opravdu rozuměl tomu, proč byl Harry naštvaný. Je přirozené, že člověk nechce své slabosti odkrývat před druhými. „Nicméně to nemění nic na tom, že za tím, co jsem řekl, si stojím."

„Jako o Malfoyovi?" zamračil se Harry.

„Ne, to nemyslím. Jestli tvrdíš, že s tím nic společného nemáš, pochopitelně ti věřím. Měl jsem na mysli Brumbála."

„Aha."

„Tak už se k tomu nebudeme vracet, souhlasíš?" Harry přikývnul. „A teď mi řekni, komu nebo čemu vděčím za tu tvou proměnu." Jeho změna nálady byla trochu zarážející, ale Severus si myslel, že si prostě jen při tréninku vyčistil hlavu.

„Co- co- cože? Jak jako... komu? Proč- proč bys za to-" Harry se zakoktal a trochu zrudnul. Severuse to udivilo, protože tím nic ani nikoho konkrétního nemyslel. Zřejmě ale svého synovce ještě neměl přečteného tak, jak si myslel.

„Myslel jsem tím váš trénink," podotknul Severus. Harry na něj vyvalil oči.

„Tys mě sledoval?" Harry vypadal, jako by ho měla ranit mrtvice.

„Proč bych tě měl sledovat?" zeptal se Severus nechápavě. „Říkal jsi, že létání ti pomáhá."

„Jo aha," vysoukal ze sebe Harry znovu. „Ty myslíš trénink jako... trénink." Byl dost nesvůj. Severus mu vůbec nerozuměl.

„Jaký jiný trénink bych měl asi myslet?"

„Můžeme začít s trénováním my? Nechtěl jsi mi dnes říct něco o živelných kletbách?" změnil rychle téma Harry. „A v neděli bys mohl přijít do Komnaty a mohli bychom si to vyzkoušet."

„Myslel jsem, že bychom měli zase procvičit nitrobranu, když-"

„NE!" zvolal zhrozeně Harry. Severus se zarazil, aniž by dokončil větu. V hlavě si začal dávat dvě a dvě k sobě.

„Stalo se snad něco, co nechceš, abych viděl?" zeptal se ho překvapeně. Harryho tvář nabrala ještě rudějšího odstínu než předtím.

„Jasně že ne," zapíral Harry již nepopiratelné.

„Něco, co si myslíš, že by mělo být soukromé?" zkusil znovu Severus a viděl, jak Harry tápá, co na to říct.

„V tvých vzpomínkách už jsem tebe a slečnu Changovou viděl. Viděl jsem za ty roky, co tu učím, dost líbajících se studentů. Rád za to strhávám body, ale nemusíš se bát, tobě za to žádné strhávat nebudu," snažil se ho uklidnit Severus, i když byl vývojem událostí poněkud překvapen. Harry si skryl obličej do dlaní.

„Musíme to řešit?" zeptal se ho prosebně.

„Rozhodně nemusíme. Osobně budu radši, když ani nebudeme," odpověděl popravdě Severus. „Ale na nitrobraně trvám-"

„Dnes fakt ne, prosím!"

„Máš o to větší důvod se snažit."

„O to nejde! Prostě se kvůli něčemu nesoustředím, a nechci, abys to viděl. To vůči Ginny není fér!" vystřelil ze sebe Harry dřív, než stihnul přemýšlet. Severus zpozorněl.

„Tak přece slečna Weasleyová," pronesl s podivem. Pak se s povytaženým obočím podíval k Harrymu. „Jen doufám, že si uvědomuješ, že na to, abych vám hlídal děti, není ta nejvhodnější doba." Harry na něj vytřeštil oči.

„Och, bože, to ne! Co si o mně myslíš? Že po půl roce distancování z ní servu ručník hned, jak jí v něm uvidím?" pronesl Harry nevěřícně.

„Takže ti jde o to, abych slečnu Weasleyovou neviděl v ručníku?" Do tohoto tématu se Severus zpočátku nechtěl vůbec pouštět, ale když viděl, jak je z toho Harry úplně mimo, nedalo mu to. „Mohu tě ujistit, že jsem už pár žen v ručníku viděl. A dokonce i bez něj." Harry šokovaně vytřeštil oči a pak si je zase zakryl rukama.

„Proboha, Severusi, nemusím vědět všechno. Fakt ne!"

„Nemusíš mít obavy, nehodlám tě poučovat."

„No, tak to jsem neskutečně šťastnej," utrousil Harry a rychle to zapil dýňovým džusem. „I když, ehm..." Harry si odkašlal a obrátil se trochu nejistě s prosbou v očích zase k Severusovi. Tomu zatrnulo. Ani nechtěl hádat, na co se ho chce Harry zeptat. Nechtěl to vědět! „Jedna věc mi není jasná." A bylo to tu...

„A jsi si jistý, že se na to chceš zeptat mě?" Severus doufal, že změní názor.

„Ron mi těžko pomůže. Okolo Hermiony krouží už pár let a pořád jsou na mrtvém bodě. Navíc – Ginny je jeho sestra."

„To jsem dodnes netušil." Harry zvednul ruku, aby ho umlčel.

„Poslouchej," zadíval se vážně na svého strýce, „když si tě holka prohlídne a řekne ‚hmm, dobrý', myslí tím, že jako fakt dost dobrý, anebo ujde to?" Severusovo obočí vylétlo až skoro ke stropu a nevěřícně svého synovce sledoval.

„Co si slečna Weasleyová prohlížela?" Severuse napadla jedna věc, kterou ženy mnohdy na mužích hodnotí, ale nebyl si jistý, že zrovna to má Harry na mysli.

„No mě," odpověděl Harry nejistě.

„A měla na mysli něco konkrétního?"

„Co by měla-" V tu chvíli to Harrymu došlo. Zděšeně se podíval na Severuse. „NE! To ne, měl jsem ručník! Myslel jsem – ne, změníme raději téma!" navrhnul Harry spěšně. Tváře mu hořely a nevěděl, kam s očima dřív.

„Tak ty taky? Tohle se děje v kabinách běžně? Není divu, že jsou pozice ve famfrpálových družstvech tak žádané. Možná bych měl své Zmijozeli chodit kontrolovat," zamyslel se Severus nahlas.

Harry se zničeně sklátil tělem na pohovku a obličej zabořil do opěrky. „To se neděje běžně," zahuhlal, ale pořád v té pozici zůstával. Severus se pro sebe v duchu usmál a usoudil, že Harry už má asi dost.

„Pokud chceš tedy znát můj názor, řekl bych, že slečna Weasleyová je s tím, co viděla, spokojená."

„Dík," vydechl Harry a vrátil se zpět do sedu.

„A tys jí řekl co?" zajímalo ještě na závěr Severuse. Doufal, že zase neřekl nějakou pitomost.

„Zvláštní, taky se mě ptala. Netušil se, že se něco říká." Severus protočil očima.

„Tak cos jí řekl, když se tě zeptala."

„Nic."

„Nic?"

„Slova nebyla potřeba. Chápeš, jak to myslím?" uculil se Harry nesměle. Severus si oddechl. Asi to byla lepší alternativa, než kdyby mluvil.

„Chápu."

„Ale to už jsme byli oblečení. Nemysli si, že-"

„Já už si nemyslím raději vůbec nic!" přerušil ho Severus. V tomhle už nehodlal dál pokračovat. Merlin ví, že se nikdy neplánoval do podobného rozhovoru ani pouštět.

„To je dobře," vydechl úlevně Harry. Zdálo se, že už se k tomu také vracet nechce. „Ale jestli tě můžu poprosit – neříkej to Brumbálovi, jo?"

„Škoda, zrovna jsem si plánoval, jak mu zpříjemním zítřejší snídani tím, že mu převyprávím tvé zážitky ze sprchy," pronesl Severus ironicky. Harry vyprskl smíchy.

„Měl by sis uvědomit, že Brumbál už není nejmladší. Nechceš mu přivodit infarkt nebo tak něco, že ne," sekundoval mu poťouchle Harry.

„Ne, jen mu v jeho věku dopřát aspoň hezké snění," odvětil Severus vážně. Harry vypadal, že neví, jestli se ještě smát nebo ne.

„Chudák. Tak tohle je docela podpásovka."

„Jistěže je. Jsem taky Zmijozel," pokrčil Severus rameny a spokojeně se pousmál.

*****

Další den po tréninku se Harry v kabinách raději déle nezdržoval. On i Ginny se snažili dělat, že se nic nestalo, a před ostatními se spolu bavili jako dřív. Když se ale jejich pohledy střetly, mluvily samy za sebe.

Sobotní odpoledne trávil Harry s Herminou v knihovně. Ron se k nim nepřidal, takže když je Hermiona zakouzlila, aby je nikdo nemohl odposlouchávat, mohli spolu mluvit otevřeně.

„Co ty a Ginny?" zeptala se ho jeho kamarádka. Když si všimla jeho udiveného výrazu, pokračovala. „Vím, co se mezi vámi v létě stalo. Komu jinému by se Ginny mohla svěřit."

„Ehm, no, vy holky si musíte říct všechno, že?" utrousil Harry bez valného nadšení. Hermiona si toho nevšímala.

„Řekla mi i tvé důvody. Myslíš, že má smysl se takhle trápit?"

„A mělo by smysl se trápit, až by ji Voldemort využil stejně jako Siriuse?" obrátil Harry. Hermiona posmutněla. „Stačí, že už ohrožuji tebe a Rona. I vaše rodiny se musí skrývat."

„Tak co by se změnilo? Ginny je v Bradavicích přece v bezpečí. A když není tady, je na Ústředí."

„Nikdo mně blízký není v bezpečí. A i na mě už tady někdo zaútočil. Už jsem se rozhodnul. Ve válce není místo pro city-" chtěl uzavřít Harry.

„To máš od Snapea?" přerušila ho Hermiona.

„Jestli tě to zajímá, tak jo. A když mi to říkal, o Ginny ještě nevěděl." Hermiona se zarazila.

„Ještě? Tys mu o ní řekl? To je to mezi tebou a jím tak..." Hermiona najednou nevěděla, jak to nazvat.

„Včera jsem se prořekl," zčervenal trochu Harry, když si na jejich rozhovor vzpomněl.

„No, nějak si nedokážu představit, jak takové věci se Snapem řešíš," začala se chichotat Hermiona.

„Tak to buď ráda. Není o co stát," zakoulel Harry očima a Hermiona se znovu rozesmála.

„Takže se včera vážně něco stalo? Všimla jsem si, jak se na sebe u večeře s Ginny díváte," vyzvídala dál Hermiona.

„Zeptej se Ginny. Nebudu ti to vyprávět. Nebudu to vyprávět už nikdy nikomu, protože včera u Severuse mi to fakt stačilo," vydechl Harry a zatřepal hlavou, aby ty vzpomínky co nejdřív vytěsnil.

„Dobrá. Původně jsem ti vlastně chtěla něco jiného, ale musela jsem se zeptat," pousmála se na něj spiklenecky Hermiona.

„Tak raději přejdi k tomu, co jsi chtěla původně." Hermiona se tady zhluboka nadechla a hrdě napřímila.

„Možná jsem objevila něco, co by mohlo souviset s Duchem Bradavic," spustila rovnou Hermiona. Harry zpozorněl.

„Vážně?" zeptal se s podivem, rychle odsunul svou práci na Lektvary a sledoval Hermionu, jak sahá pro něco do tašky. Vytáhla z ní temně modrou knihu se zlatým písmem na deskách a položila ji před Harryho.

„Ochranná zaklínadla všech úrovní od Archibalda Fidelia," okomentovala to Hermiona. „Obsahuje všechny nejmožnější ochranná zaklínadla, na která si vzpomeneš. A ano, asi tě to napadlo, spoustu jich také vytvořil a to včetně známého Fideliova zaklínadla. Fidelius je o něco mladší než Brumbál, i když ne o moc. Pokud vím, jeden čas zde v Bradavicích také vyučoval Kouzelné formule.

Kromě jiného zde věnuje i zvláštní kapitolu Bradavicím a ochranám hradu. Píše o tom, jaká kouzla byla v minulosti kdy použita, proč se zde nemůžeš přemisťovat, proč hrad nevidí mudlové a mnohé další."

„Píše i o Duchu Bradavic?" zajímalo především Harryho.

„Právě že ne," odpověděla k jeho překvapení Hermiona.

„Tak k čemu nám to je?" nechápal Harry.

„To je přece logické. Každý, kdo někde píše o ochranách hradu, Ducha Bradavic zmiňuje. Nepřipadá ti zvláštní, že Archibald Fidelius ne?"

„Třeba tomu nevěřil," napadlo Harryho.

„Anebo o něm zjistil víc. Neříkali ti duchové, že pokud ho kdy někdo našel, že o tom nebude mluvit?" Harrymu to stále nedávalo moc smysl. „Třeba tě to nutí k mlčenlivosti nebo se zavážeš slibu, já nevím, ale připadá mi to podezřelé. Fidelius v Bradavicích učil, když byl na vzestupu Grindelwald. Možná se v té době pokusil navázat s Duchem Bradavic kontakt."

„Grindelwald soupeřil s Brumbálem," namítal Harry.

„Což nevylučuje, že by se jeden z největších kouzelníků na ochranná zaklínadla své doby nemohl zajímat o ochranu Bradavic." Harry nad tím uvažoval. Tohle bylo asi zatím nejvíc, čeho se dopátrali, takže by bylo nesmyslné, kdyby to hned zavrhnul.

„Dobrá. A žije ještě? Nikdy jsem o něm moc neslyšel." Harry uviděl, jak se Hermionina tvář zachmuřila. Asi neměla ty nejlepší zprávy.

„To by mohl být menší problém," pronesla Hermiona nejistě. „Po porážce Grindelwalda se stáhnul do ústraní a nikdo nejspíš netuší, kde by mohl být. Vlastně je možné, že už ho nikdo ani nehledal. Kouzelník jeho schopností se dokáže ukrýt tak, že nemá smysl ho vůbec hledat."

„Ví se, proč to udělal?" zajímalo Harryho.

„V knize O nejmocnějších kouzelnících dvacátého století píšou o tzv. Fideliově paradoxu, i když mudlové by prostě řekli, že kovářova kobyla chodila bosa. Vypadá to, že největší odborník na ochranná zaklínadla během Grindelwaldovy nadvlády nedokázal ochránit své nejbližší. Měl při ní ztratit ženu i jedinou dceru. Tato kniha," ukázala Hermiona na modrý svazek před sebou, „byla poslední, co vydal." Harry knihu zamyšleně hypnotizoval. Znělo to děsivě. Harry si ale dokázal představit, jakými výčitkami svědomí se musel, a možná stále musí, Fidelius potýkat.

„Zkusím se zeptat Severuse, jestli o něm něco neslyšel," usoudil nakonec.

„Také mě to napadlo. Vezmi si ji k sobě a ukaž mu ji," podávala ji Hermiona Harrymu a ten si ji schoval k sobě do tašky. Pak ho něco napadlo. Něco, s čím by mu Hermiona možná mohla pomoct.

„Hermiono, víš, jak jsem se tě ptal na to koště? Jestli nejde kouzlem opravit?"

„Ano?" poznamenala a napjatě Harrymu naslouchala, jako by přesně čekala, co řekne.

„Opravil jsem ho," prohlásil Harry tišším hlasem, i když vůbec potichu mluvit nemusel. Nikdo je slyšet nemohl. Hermiona ho chvíli s úžasem pozorovala.

„Harry, to- to je neskutečné. Nikdo z profesorů tvé koště před třemi lety opravit nedokázal! Kouzlil jsi neverbálně?" zeptala se ho hned nadšeně.

„Jak - jak jsi to uhodla?"

„Říkal jsi přeci, že tvá kouzla jsou lepší, když je používáš neverbálně. Tehdy, jak jsem nemohla prolomit tebou očarované dveře, trochu jsem nad tím pak přemýšlela, protože to je zvláštní. Neverbální kouzla nejsou silnější, než verbální. Většinou trvá dlouho, než se jejich síly vyrovnají a někdo dokáže neverbálně používat jen jednoduchá kouzla."

„O něčem takovém mluvil už Severus. Jednou jsem mu trochu vylepšil koberec, co jsem mu omylem sežehl," pousmál se potutelně Harry.

„A co na to říká on?" zajímalo Hermionu.

„Neví to," odvětil Harry jednoduše. Hermiona se zarazila a zkoumavě ho začala pozorovat.

„Proč jsi mu o tom neřekl?" Harry si povzdechnul.

„Nechci, aby si myslel, že umím něco nenormálního, čím bych vyhodil do vzduchu Malfoyův kotlík." Hermiona zatřepala hlavou.

„Prosím?"

„Zase by mě z toho podezříval." A to bylo to poslední, co si Harry přál.

„Proč by tě z toho podezříval? Hůlku jsi přeci neměl." Pak se Hermiona zarazila. „Opravdu s tím nic společného nemáš? Nechceš mi říct ještě něco?" ptala se ho opatrně.

„Ne, nemám! Tohle je vše," odsekl Harry rozzlobeně. Ještě aby začínala i Hermiona. „Jen mě prostě napadlo, jestli jsi už o něčem takovém neslyšela."

„Ehm, tak dobře. Nechtěla jsem tě naštvat. Promiň. Ale o tomhle jsem nečetla. Zatím jsem si o neverbálních kouzlech ani moc nezjišťovala, ale můžu se na to podívat. Třeba se to už někdy stalo," pousmála se na něj. A Harry pevně doufal, že stalo. Nerad by byl zase výjimkou potvrzující pravidlo.

*****

„Živelné kletby," spustil Severus, když stáli následující den s Harrym v Komnatě nejvyšší potřeby, „patří mezi mocnými kouzelníky v soubojích k hojně využívaným. Jsou silné a pokud je dobře ovládáš, nevyčerpáš při nich tolik své síly. Soupeřovo kouzlo můžeš totiž pouze pozměnit a poslat ho zpět. Nevyčerpá tě to tolik, jako když ho pohltíš štítem a vyšleš kletbu novou."

„Něco takového jsem viděl vloni na ministerstvu, když bojoval Brumbál s Voldemortem."

„To je možné," odvětil Severus.

„Myslíš, že se to mohu naučit?" zeptal se ho udiveně Harry.

„Nejen, že můžeš. Ty musíš," ujistil ho Severus. „Z hodin Kouzelných formulí umíš vyčarovat oheň i déšť. Já tě naučím vyvolat tyto živly v daleko větší míře. Nebude pak pro tebe problém proměnit oheň v příval vody, ten zase v ledové ostří nebo ve vánici sněhu. Naučíš se také ovládat vítr, jímž můžeš způsobit takový chaos, že tvůj soupeř nebude ani tušit, kde zrovna stojíš. Možnosti Živelných kleteb jsou mnohem rozmanitější, ale k tomu dojdeme časem." Harry ho užasle sledoval.

„Páni," vydechl Harry. „Za jak dlouho se to mohu naučit?"

„Doufám, že s tvými schopnostmi to nebude trvat příliš dlouho. Vidím to tak do konce tohoto školního roku." Harry na něj vyvalil oči.

„Ale nemyslíš si, že bych to ovládal v takové míře, jako třeba Brumbál."

„Pokud mají být Živelné kletby co k čemu, tak minimálně v takové, jako jsi měl vloni možnost vidět." Severusovi neušly Harryho pochybnosti, ale s tím počítal. Nevěřil si, ale Severus už za tu dobu, co Harryho učil, poznal, že jeho talent je mimořádný. Rozhodně nepřeháněl, když si usmyslel, že to do konce června zvládnou.

„V Brumbálově armádě jsme na začátku školního roku dělali ohňové a ledové štíty," poznamenal Harry.

„Vím o tom," odtušil Severus. „Bude to dobrý odrazový můstek. Tady jsem ti ještě donesl knihu, která se Živelnými kletbami zabývá. Do našeho úterního setkání si přečteš první dvě kapitoly. Zabývají se podstatou Živelných kleteb a ozřejmí ti některá základní kouzla, která využívají." Harry se na ni podíval, a poté ji odložil mimo. Severus mu naznačil, aby zaujal bojovou pozici. „Teď vyzkoušíme ty štíty. Inkantaci kouzel budu provádět nahlas, abys o nich získal alespoň nějaké povědomí, ale při skutečném boji se samozřejmě provádí neverbálně." Harry přikývnul a čekal s hůlkou napřaženou před sebou.

„Aqua fluentum!"

„Crystall scutum!"

Severusův proud vody dopadl na Harryho ledový štít a vzápětí se proměnil v led, který s tříštivou ozvěnou dopadl na zem a rozbil se na stovky ledových částí.

„Jak to, že ho to nepohltilo?" díval se na spoušť před sebou překvapeně Harry.

„Tak fungují Živelné štíty na Živelné kletby. Jiná kouzla pohlcují, ale s kouzly své stejné podstaty pracují podle fyzikálních zákonů."

„A já měl za to, že kouzla všechny fyzikální zákony popírají," podotknul s úsměvem Harry.

„To jistě. Ale koloběh světa nezmění, že?" ušklíbnul se Severus. Na to už Harry neměl co říct.

Vyzkoušeli tedy ještě několik základních kouzel a ke dvěma Živelným štítům přidali navíc reversní, kdy se kletby vracely zpět k Severusovi a on je proměňoval v další. Takhle pokračovali asi hodinu.

„Šlo ti to dobře," poznamenal Severus, když skončili. „Je dobře, že máš nějaký náskok a nemusíme začínat úplně od nuly." Harry se na něj potěšeně usmál.

„Můžu se ještě na něco zeptat? Tedy na něco, co s tímhle nesouvisí," naznačil Harry, že o Živelných kletbách mluvit nechce. Severus se zarazil.

„Nevím, jestli se nemám začít bát. Živě si pamatuji, když ses mě takhle na něco ptal posledně," pronesl se zdviženým obočím. Harry začal horlivě kroutit hlavou.

„Ne! Můžeme tamto uzavřít? K tomu se nehodlám už NIKDY vracet."

„S tím nemohu jinak než souhlasit."

„S tímhle přišla Hermiona," namítl Harry, ale spíš tím jen přilil oheň do vody.

„Tak slečna Grangerová nebo Weasleyová? Měl by sis v tom udělat jasno," popíchnul ho Severus, i když samozřejmě věděl, že to Harry takhle nemyslel.

„Ty seš fakt hroznej, víš to?"zamračil se na něj Harry.

„Vím. Přesně o to mi taky jde," ujistil ho Severus klidně. Harry si odfrknul, ale pak přešel k věci.

„Hermiona si myslí, že Archibald Fidelius mohl objevit Ducha Bradavic. To je kouzelník, který-"

„Já vím, kdo je Archibald Fidelius. Předpokládám, že všichni studenti od čtvrtých ročníků výš to vědí," přerušil ho Severus se svou typickou jízlivostí.

„Ehm, no... jasně," začal horlivě přikyvovat Harry a Severus pojal neblahé tušení, že se o něm dozvěděl teprve nedávno od slečny Grangerové.

„Rád bych při této příležitosti použil tvá slova z posledního testu z Lektvarů. Je donebevolající, že základní ochranná kouzla se probírají již ve čtvrtém ročníku, a tobě taková zásadní informace o Archibaldu Fideliusovi až dodnes unikala," pronesl Severus sarkasticky.

„Hele, ve čtvrtém ročníku jsem měl na starosti důležitější věci," rozhodil Harry rukama, jako by za to vůbec nemohl. Pak se na něj ale záludně ušklíbnul. „Ty ses to naučil nazpaměť?"

„Hele," opakoval po něm Severus ironicky, „přejdi k věci. Jak na to slečna Grangerová přišla?

„Přečetla si jeho poslední knihu o ochranných kouzlech a zjistila, že v ní o Duchu Bradavic nepíše." Severus čekal, až bude pokračovat, ale vypadalo to, že tím jeho synovec skončil.

„A? Jak na to tedy přišla?"

„Teď jsem ti to řekl," odvětil Harry. „Jasně, nejdřív jsem byl taky zmatený, ale když se nad tím zamyslíš, tak je to vážně divné."

„A to v čem?" zeptal se Severus úsečně.

„Možná by bylo lepší, kdyby ti to vysvětlila Hermiona." Severus se na něj podíval jako na blázna. „Tak jo, zkusím to sám," dodal Harry, když viděl, jak se jeho strýc tváří.

Dalších několik minut tedy Severus Harrymu naslouchal, ale nebyl si vůbec jistý, jestli se úvahy slečny Grangerové ubírají správným směrem. Mohlo to něco znamenat, ale také vůbec nemuselo. Pokud se v tom ale chce ta žába pitvat, tak prosím. Jeho, ať z toho ale vynechají. Je totiž dost pravděpodobné, že takový odborník na ochranná kouzla, jakým byl nebo možná stále je Archibald Fidelius, jen zjistil, že je to vše pouhá snůška lží, a považoval za zbytečné se o tom vůbec zmiňovat. Svému synovci ale nechtěl brát plané naděje, takže mu doporučil, ať si o něm zkusí zjistit víc. Když už nic, tak se aspoň zabaví, a nebude myslet na nesmysly.

Před odchodem z Komnaty nejvyšší potřeby ještě Harry prozkoumal plánek, aby zjistili, jestli je vzduch čistý. Severus byl plánkem neustále udivován, kdykoliv ho viděl.

„O pár pater níž je jen While, mohl bys na něj narazit," podotknul Harry. „Asi dohlíží na pořádek," zašklebil se na Severuse.

„Proč by měl dohlížet na pořádek?"

„Já nevím, to on si myslel, že kdyby tu při tom útoku byl, tak by asi útočníka dopadl. Nebo nevím, co tím chtěl říct. Každopádně jsem rád, že tu nebyl. To bylo jediné štěstí, jaké se na mě ten den usmálo. A pak taky to, že odjel. Nechtěl bych, aby za mnou furt lezl na ošetřovnu." Severus se na okamžik zarazil.

„Proč myslíš, že tu nebyl? Při snídani seděl u stolu." Severus ho tam ráno skutečně viděl, ale poté už si ho nevšímal.

„Říkal něco o tom, že musel odejít brzy, protože hlídal studenty, nebo tak něco. Víš, já ho moc neposlouchám, ale neříkej mu to," mrknul na něj Harry s úsměvem.

„To mě u tebe vůbec nepřekvapuje. Spíš mi řekni, co ty posloucháš."

„Tebe, Severusi. Jenom tebe!" odpověděl velkodušně jeho synovec a Severus si musel zase odfrknout.

„Drzoune," odtušil potichu. I když si s Harrym vyměňovali pichlavé poznámky, v hlavě mu to šrotovalo. Jak to While myslel, že musel odejít brzy? Neříkal Finch-Fletchley, že šel na vlak před ním? A nešel Finch-Fletchley spíš pozdě? Pohádal se přece se slečnou Bonesovou, že nestihnou vlak, když budou na Harryho čekat. I když v tu dobu bylo ve Velké síni ještě pár desítek studentů, rozhodně už se řadili mezi opozdilce. Finch-Fletchley nešel na vlak v žádném případě brzy. Odešel v době, kdy k útoku na Harryho muselo dojít. A jestli z hradu v tu samou dobu odcházel i While, pak...

„Počkáš tu ještě deset minut a pak půjdeš do věže," oznámil Harrymu, ale nedal na sobě absolutně nic znát.

„Jasně," souhlasil Harry a plánek schoval do brašny. Nikdy neodcházeli společně, takže mu to nepřišlo podezřelé. „A díky za dnešek. Ty kapitoly si přečtu," přislíbil mu ještě a na to Severus s kývnutím odešel.

*****

Severus ve čtvrtém patře narazil na osobu, kterou nemohl celou cestu pustit z hlavy. Nadával si do všech idiotů světa, že ho něco takového nenapadlo už dřív. Vždyť While měl skvělý motiv! A že šlo o jeho oblíbence? Bylo to skutečně tak? Neskrýval za přehnaný obdiv jen své pravé pocity? Harry už na začátku prosince tvrdil, že While si z jeho útoku na něj nic nedělal a ještě ho vychvaloval. ‚To by přece mohl udělat jen úplný magor,' pomyslel si Severus.

Možná ten útok byl jen vyústěním něčeho jiného. Možná mu Harry neseděl už od začátku. Harry ty hodiny nenáviděl. While si musel uvědomovat, že to Harrymu vadí, protože Harry se umí cokoliv, jen ne dobře přetvařovat. Dělal to snad schválně? ‚Ale proč?!' To bylo to, co Severusovi na tom všem nesedělo.

„Zdravím, Karfeusi. Co vy tady?" zastavil se u něj Severus a vysloužil si od svého kolegy široký úsměv.

„Ach, Severusi! Zdravím. Jen jsem tu řešil s Madame de la Tusot a Sirem Brownem skřetí válku ze sedmnáctého století," ukázal na obrazy před sebou. Oba zmiňovaní začali Severuse hned zdravit.

„Jak... poučné," utrousil Severus chladně. „Mohl bych vás pozvat na skleničku brandy do svých pokojů? Ještě jsme ani neměli možnost si spolu pohovořit mezi čtyřma očima. Připadá mi to... nekolegiální," pokusil se Severus o něco, co mělo připomínat úsměv. Ten Whileův však zamrzl.

„Měl jsem za to, že vy společnost svých kolegů příliš nevyhledáváte," poznamenal mírně podezíravě.

„Pracuji s nimi již roky, takže mě ničím nepřekvapí. Velice by mě ale zajímalo, jak dalece se liší výuka Lektvarů či Obrany v Bradavicích od té na Ilvermorne. Třeba jsou ve Spojených státech praktiky, o kterých my tady ani nevíme." Severus se od něj otočil a s příkazem ‚následujte mne', nedal Karfeusu Whileovi jedinou možnost ho odmítnout.

*****

Když Severus před Whilea postavil jednu ze skleniček se zlatavou tekutinou, chvíli si ho prohlížel. Vycítil z učitele Obrany proti černé magii již při příchodu, že je poměrně nesvůj.

„Tak na naše setkání," pozdvihl Severus svou sklenku a upil z ní. While ho nejistě následoval. Pak se Severus opřel do křesla, vyhrnul si rukávy a ruce překřížil na své hrudi. Své Znamení zla, které nikdy veřejně neukazoval, tak uzřelo tmavá světla sklepení. While při tom pohledu šokovaně vytřeštil oči.

„Oh, žádný strach. Pozůstatek mé mladické nerozvážnosti. Každý máme svou minulost, že?"

„O-o-ovšem," zakoktal se Karfeus While a Severusovi tím připomněl jednoho z jeho předchůdců.

„Na čem však záleží, je, jakou stranu jsme si vybrali teď."

„S-s tím s-souhlasím," přikývnul While a roztřeseně zase upil ze své sklenice.

„A jaká strana je ta vaše, Karfeusi?" nadhodil Severus tlumeným hlasem.

„Prosím? To přeci-"

„Ne, to přeci není samozřejmé," dokončil za něj Severus. Pak se naklonil blíž k němu a s upřeným pohledem spolu s tím nejnebezpečnějším hlasem, jakého byl schopen, mu s pomalou pečlivostí oznámil. „Vy mě nechcete mít za nepřítele, While."

„Já nevím – netuším, o čem-"

„Vím, co jste udělal, While." Severus si byl jistý, že se nemýlí. Skoro nikdy se nemýlil, a když už se v útočníkovi spletl jednou, podruhé byla taková šance vyloučená. Pokud by k tomu však opět došlo, jedno obliviate to rychle vyřeší.

Podle toho, jak vyděšeně se ale While zatvářil, Severus tušil, že není daleko od pravdy.

„Takže budete mluvit sám? Nebo vám snad musím rozvázat jazyk Veritasérem?" mluvil otevřeně Severus. Karfeus se začal zvedat, ale Severus byl pohotovější. Zvednul se z křesla a napřímil na něj svou hůlku. While poraženecky dopadl zpět na pohovku a s hrůzou v očích očekával, co se bude dít. „Tak jak?"

„Já opravdu netuším, o čem to mluvíte, Severusi." While sbíral poslední zbytky své odvahy. Severus, nespouštěje ho z očí, zacouval ke svému stolu, z jehož šuplíku vytáhnul malou lahvičku s čirou tekutinou. Tři kapky nakapal Whileovi do jeho pití.

„Vypijete to sám nebo na vás musím použít imperius?" While šokovaně zalapal po dechu. „Och, ano," pohlédnul na své Znamení zla na ruce, „nebylo by to poprvé. Věřte, že znám i daleko děsivější způsoby, jak někoho přinutit mluvit, ale k tomu se tu nebudeme snižovat, že?" Severus si všimnul, jak Whileova ruka míří k hábitu, kde ukrýval svou hůlku, což ho v danou chvíli skutečně pobavilo. S výsměchem se na něj podíval. „Ale no tak. Věřte, že jsem schopný říct império dřív, než vy... stupefy." Dal si záležet na tom, aby jeho poslední vyniklo, a Whileovi připomnělo, čeho se dopustil.

„Tohle nebyl dobrý nápad, Karfeusi. Vskutku nebyl. Zaútočit na Brumbálova Zlatého chlapce? Domnělého Vyvoleného? Oblíbence paní ministryně a většiny kouzelníků strany Dobra? Navíc jste jeho učitel, řekl bych, že to je přitěžující okolnost," kroutil hlavou Severus. „Za tohle vám budou dělat mozkomorové společnost hodně dlouho dobu." Karfeus ho vyděšeně sledoval. „Pokud se ovšem nedohodneme. Takže?" ukázal Severus na sklenici.

„Proč to děláte?" zeptal se ho znenadání While.

„Proč dělám co?"

„Proč vám na tom klukovi tak záleží? Přece ho nesnášíte. Tak jako jeho otce, čemuž se tedy nedivím," odtušil While už trochu vyrovnaněji. Severuse jeho slova zarazila. „Chodil jsem o tři ročníky níž než vy, ale na Pottera a Blacka si vzpomínám velmi dobře. Všichni je tenkrát obdivovali, až tedy na pár výjimek. A i já byl tou výjimkou," potvrdil Severusovy domněnky While. To bylo poprvé, kdy si u něj While něčím šplhnul, protože jen idioti mohli Blacka s Potterem obdivovat.

„A to vám dává právo k tomu, abyste zaútočil na jeho syna? Mohl jste ho zabít!" I sám Severus za to roky Harryho nenáviděl, a doteď si to neodpustil, protože to byl jeden z jeho největších omylů, ale nikdy ho ani ve snu nenapadlo mu fyzicky ublížit. Po těch slovech While zase zkrotnul.

„Nechtěl jsem ho až takhle zranit!"

„A to vám mám věřit?"

„Když jsem souhlasil s nabídkou učit v Bradavicích, byl jsem na Vyvoleného upřímně zvědavý. Neházel jsem ho už předem do jednoho pytle s jeho otcem. Již při naší první hodině jsem ale poznal, že je stejně tak arogantní, jako byl vždy James Potter. Ten kluk si nevidí ani na špičku svého nosu," procedil opovržlivě While. Severus zažil nepříjemný pocit deja-vu, když si uvědomil, že naprosto stejně uvažoval před pěti a půl lety on.

„To, jak se musel hned na naší první hodině předvést, když tak vehementně Blacka hájil! Pak jsem mu chtěl dát ještě šanci, aby aspoň předvedl, co dokáže. Má nepopiratelný talent, ale to, jak se tváří vždy, když ho vyvolám, to jen dokazuje, jak moc si o sobě ten kluk myslí! Myslí si, že když se o něm mluví jako o Vyvoleném, že v hodině nemusí nic dělat? Vždy vypadá tak, jako bych ho tím strašně obtěžoval, a proto to dělám znovu a znovu." Severus k tomu zmetkovi pociťoval pořád větší a větší vztek.

„Předpokládám, že po jednom prosincovém incidentu vaše trpělivost přetekla," podotknul Severus vědoucně.

„A vy se mi divíte? Potom, co mě ten kluk přede všemi naschvál zesměšnil? Musel se zase předvést a všem dokázat, že na něj nikdo nemá?!" Whileova síla hlasu nabývala na intenzitě. „A ještě si myslí, že jsem takový idiot, abych věřil tomu, že Smrtijeda v Prasinkách taky omráčil neverbálně! Od známého na ministerstvu, který má přístup k záznamům ze slyšení, vím, že tomu tak nebylo. Ten poslední Smrtijed zaváhal, když Pottera slyšel. Takže?" rozhodil While rukama do stran. „Jen jsem mu oplatil jeho mincí."

„Málem jsi ho zabil," odhodil Severus stranou všechny zdvořilosti a začal mu tykat. Tyčil se nad ním s nebezpečným výrazem ve tváři. Whileova statečnost vzala za své. Jeho zrak sklouznul opět k Severusovu Znamení zla a slabě se roztřásl. „A za to bych tě nejraději zabil já. Nebudu si ale špinit ruce někým takovým, jako jsi ty." Severus mluvil pomalu a zřetelně. „Mohl bych tě nechat zavřít do Azkabanu-"

„Říkal jsi, že se dohodneme!" vyjeknul While se strachem v očích.

„To jistě," odtušil Severus. „Nač tě zavírat do Azkabanu, když bys mohl být každým dnem na svobodě, až by Azkaban Pán zla osvobodil. Nerad bych tě pak někde honil, abych dokončil práci mozkomorů. A navíc – nehodlám za tebe s některým z mých kolegů půl roku suplovat," odfrknul si Severus povýšeně.

„A-a c-co teda chceš?" zeptal se ho profesor Obrany roztřeseně.

„Chci, abys zapomněl na to, že jsi tu u mě někdy byl. Jedno si ale zapamatuj. Sleduji tě. POŘÁD tě sleduji!" upozorňoval ho Severus s hrozbou v očích. Jeho hlas byl děsivý. „Jeden špatný pohyb, jeden špatný pohled a nebudu mít slitování. Někomu se jen zmíníš, že jsi tu byl, a zabiju tě. Jednou se pokusíš zopakovat to, cos udělal, a zabiju tě. Jestli se Pottera jen dotkneš – zabiju tě. Nepokoušej se utéct, protože já si tě najdu. Nepokoušej se hledat u nikoho pomoct, protože já vím, cos udělal, a když prozradíš mě, já prozradím tebe. Mozkorové tě pak budou čekat s otevřenou náručí. Dobře si tohle prohlédni," natáhnul svou ruku se Znamením před vyděšené oči. „Znám věci, o kterých se ti ani nesní. Kouzla, při kterých bys žebral jen o to, abych tě zabil. Cruciatus je proti tomu jen lehké pošimrání. Takže znovu - jestli se Pottera ještě jednou dotkneš, budeš si přát, aby ses nikdy nenarodil. Rozuměl jsi mi?"

While prudce oddychoval a celý se klepal.

„Ptal jsem se tě, jestli jsi mi rozuměl!" zopakoval Severus znovu.

„A-a-ano."

„Výborně. Jsem rád, že jsme to takto vyřešili," uhladil si Severus svůj černý hábit a rukávy natáhl zpět do své původní délky. „Děkuji za vaši společnost, profesore While," vrátil se k původním zvyklostem okázale Severus. „Pevně však doufám, že jste tu byl naposledy." While plaše přikývnul a postavil se.

Sotva se držel na nohou, když ho Severus doprovázel ke dveřím. „A ještě," zastavil ho Severus, když se chystal otevřít, „snad to z toho vyplynulo, ale jestli ne, tak to ještě upřesním. Přestaň Pottera vyvolávat k asistencím. Pokládat otázky mu můžeš. Jsem si dokonce jistý, že mu to i prospěje." Severus vystrčil Whilea ze dveří. „Hezký večer," popřál mu ještě sladce, když za ním zavíral, a když osaměl, spokojeně si oddechnul. Konečně bude moct s klidem spát.