Po odchodu Harryho ze schůze se v jídelně rozhostilo ticho. Moody přestal mluvit v půlce věty.

„Asi jsem to měl nechat být," promluvil jako první Lupin. Severus by mu nejraději vmetl do tváře, že jen idiot jako on si to neuvědomil hned na začátku, ale nemohl. Nemohl jít ani za Harrym, což by udělal okamžitě, pokud by to bylo možné, protože mu bylo jasné, co ho k tomu vedlo. Pro jednou ale musel v duchu souhlasit s Lupinem. Také věděl, co při setkáních s mozkomorem zažívá. Když to v hodině nitrobrany slyšel poprvé, samotného ho to rozhodilo. Nebylo divu, že na Harryho tak působili.

„To bylo možná vhodné, Remusi," odsekla Molly naštvaně. „Myslím, že dal Harry hned zpočátku najevo, že se o tom nechce bavit. A ty," otočila se naštvaně k Moodymu, „ho nech už taky na pokoji."

„Snad jsem toho zase tolik neřekl," bránil se Moody uraženě.

„Já jen vím, jak ho to tehdy trápilo. Netušil jsem, že to trvá pořád," řekl Lupin. „Chtěl jsem mu připomenout, že to není projev slabosti, jak si myslíval. Slyšet, jak Voldemort vraždí Lily a Jamese, pro něj muselo být samozřejmě neúnosné. Přehrává se mu to v hlavě celé od té chvíle, kdy k nim do domu Voldemort přišel," vysvětloval sklíčeně. Severus byl na jednu stranu naštvaný, že o tom Lupin mluví, protože to byla přesně ta věc, o které se Harry nechtěl bavit, ale na druhou stranu zjišťoval, že o tom nevěděl zdaleka vše. On totiž slýchával v Harryho vzpomínkách jen Lilyin křik.

„Chudák chlapec," pronesla Molly zdrceně.

„Kupodivu je to pro něj tak silná vzpomínka, že díky ní dokáže vykouzlit patrona. Na nic jiného si nepamatuje, a i když je to ve své podstatě strašné, pořád mu je to připomíná." Severus si poprvé uvědomil, jak blízký musel Lupin Harrymu být, když se mu s tímhle vším svěřil. O to větší na něj pociťoval vztek, že se k němu obrátil zády. Nyní ale Lupin vypadal, že má o Harryho skutečně obavy. A Severus ještě větší. Kdyby se jen mohl tak zvednout a jít za ním...

„A ty vážně věříš tomu, že dokázal neverbálně kouzlit hned napoprvé?" zeptal se ho Moody podezíravě.

„Chceš tvrdit, že si to snad vymyslel?" osočila se na něj Molly.

„Zní to dost neuvěřitelně."

„Tvrdil, že se to začal učit někdy před měsícem," vložila se do rozhovoru Minerva, která dosud mlčela. „Na začátku prosince neverbálně omráčil svého učitele Obrany proti černé magii, takže nevidím důvod, proč tomu nevěřit." Udivené pohledy se stočili k ní. „Profesor While ho o to sám požádal, bylo to po útoku v Prasinkách a chtěl demonstrovat Harryho zásah proti Smrtijedům," dodala, když si všimla, jaký rozruch tím způsobila. „Jen nečekal, že Harry bude kouzlit neverbálně. Odnesl to se zlomenou rukou. Navíc pochybuji, že by si to Harry vymyslel, on nemá za potřebí se před nikým předvádět. To není jeho styl." Severus byl za slova své kolegyně neskutečně vděčný. Sám by Moodymu rád vmetl do tváře, že byl toho svědkem, ale zase - bylo stále těžší a těžší se Harryho nemoct zastat.

„V tomto mi nezbývá než souhlasit s Minervou," vyjádřil se konečně i Brumbál. „Pokud je to tedy vše, mohli bychom se vrátit k tomu, co jsme řešili?"

Severus další tři čtvrtě hodinu trpěl při jedné z nejnudnějších schůzí, kterou si pamatoval. Když skončila, kývnul na Brumbála, aby mu dal najevo, kam jde, a jako jeden z prvních opustil jídelnu. Když v chodbě nikdo nebyl, vydal se do patra Harryho hledat.

Zamířil automaticky do Blackova pokoje, kde ho našel posledně, ale tam nebyl. Vracel se tedy pokoj po pokoji dopředu, až v jednom našel toho, koho hledal. Usoudil, že to byl asi jeho a Weasleyho pokoj z léta, když si všimnul plakátů s hráči famfrpálu na stěnách. V pokoji bylo šero a Harry ležel na jedné z postelí otočený zády k němu. Vypadal, že spí, protože se ani nepohnul, když Severus vstoupil, ale ten o tom pochyboval.

Zavřel tedy za sebou a přešel k Harrymu.

„Schůze už skončila. Můžeme se vrátit," oznámil mu Severus. Žádné reakce se ale nedočkal. Všimnul si, jak Harry trhaně oddechuje, takže bylo jasné, že nespí a slyší ho. Po krátké úvaze se tedy Severus posadil na postel k němu.

„Harry, možná si z toho všeho děláš jen zbytečně těžkou hlavu. I když nerad, souhlasím s tím, co říkal Lupin. Nebo se chystal říct." Harry se zase ani nepohnul a dál mlčel.

„Tak něco aspoň řekni." Severus položil Harrymu ruku na rameno a naklonil se blíž k němu. Cítil, jak Harry ztuhnul. „Víš, že jsme se domluvili, že když ti nebude dobře, řekneš mi to."

Byl to jen okamžik, ale stačil k tomu, aby Severus ztuhnul také. Dveře od pokoje se totiž otevřely a v nich Severus uviděl stát Molly s Minervou. Severus si začal nadávat do všech idiotů světa, že zapomněl dveře od pokoje zakouzlit. Když tam ale vešel a uviděl Harryho, dočista na to zapomněl. Asi se dalo čekat, že i Severus se jednoho dne dopustí nějaké chyby. Sakra, ale dal přece Brumbálovi najevo, kam jde! Proč Minervě neřekl, že Harryho do Bradavic doprovázet nemusí!

„Severusi?" řekla Minerva neskrývající údiv.

„Je... Harry v pořádku?" zeptala se s obavami Molly. Severus stáhnul ruku z Harryho ramena a postavil se.

„Jistě. Proč by nebyl? Zrovna jsem panu Potterovi sděloval, že se vracíme do Bradavic. Brumbál o to snad požádal i tebe?" Hlavně na sobě nedat nic znát.

„Ne, ale myslela jsem, že jsi už odešel. Pochopitelně jsem nemohla tušit, že budeš zde."

„Harry usnul?" zeptala se Molly tiše.

„Ne," promluvil konečně potichu Harry. Pořád ale ležel nehnutě zády k nim. Minerva Severuse bez přestávky nepokrytě sledovala.

„Pak bychom tedy mohli vyrazit," promluvil s ledovým klidem Severus. Harry se k jeho úlevě posadil a poprvé k nim vzhlédnul. Severusova úleva byla ta tam. Byl celý úplně bledý a vypadal otřeseně. Zrychleně dýchal a na okamžik zaváhal, než vstal. Nejistě pohlédnul na Severuse a ten přikývnul. Harry se tedy postavil na nohy a zadíval se do země.

„Drahoušku, je ti dobře? Nechceš něco?" ptala se ho Molly s obavami.

„Je mi fajn," prohlásil Harry tiše. Molly si s Minervou vyměnila všeříkající pohled.

„Pokud chcete, můžete se do Bradavic vrátit se mnou, Harry," prohlásila k Severusově překvapení Minerva. Severus se zarazil. Myslí si snad, že za jeho stav může on?

„Půjdu s panem profesorem," odpověděl okamžitě Harry. Severus si však nebyl jistý, jestli to bylo dobře nebo špatně. Harryho oznámení obě ženy totiž zaskočilo. „Můžeme jít?" podíval se na něj Harry s prosbou v očích.

„Ovšem."

Všichni čtyři se tedy vydali po schodech zpět do haly, kde uviděli postávat Brumbála v rozhovoru s Lupinem a Arthurem Weasleym. Když si skupiny na schodech všimli, přestali mluvit.

„Minervo, zapomněl jsem ti asi říct, že Harryho doprovod do Bradavic je již zajištěný," spustil Brumbál, když si všimnul pronikavého pohledu profesorky McGonagallové.

„Mohla bych si s vámi promluvit, Albusi?"

„Samozřejmě. Jsem si jistý, že šálek dobré brazilské kávy nám oběma prospěje. Jeden můj přítel mi ji vozívá vždy, když do Anglie zavítá." Když Brumbál mluvil, na okamžik neopomněl svůj pohled zastavit na Harrym. Severus přitom protočil očima. „Můžeme jít, drahá Minervo? Dámy mají přednost." Za okamžik byli oba pryč.

„Už můžeme!" přispěchala odněkud z jídelny Tonksová a popadla Lupina za ruku. Se všemi se rozloučili a šli ven na schodiště, odkud se pak přemístili domů. Lupin se však ještě neopomněl po cestě na Harryho obrátit a smutně na něj pokývnul. Harry po krátkém zaváhání zvednul ruku a krátce mu zamával.

Když zmizeli, Molly přistoupila k Harrymu. „Vážně se nic neděje, Harry?" zeptala se ho znovu. Harry se konečně přiměl k slabému úsměvu.

„Vážně. Všechno je v pořádku. Jen jsem neměl den. Omlouvám se, že jsem vás vylekal." Když ho objala, Harry jí ještě zašeptal do ucha. „Nechte si to pro sebe, prosím." Molly se na Harryho zvláštně podívala a ten se na ni znovu usmál.

„Jistě, Harry. Uvidíme se zase za týden." Ještě ho pohladila po tváři, podívala se na Severuse a přikývla mu na rozloučenou. Pak zmizela do kuchyně.

„Hezký zbytek večera," popřál jim oběma Arthur, když si s nimi podával ruku a za chvíli se oba ocitli v Severusově bytě.

*****

„Minervo, vypadáš znepokojeně," podotknul Albus Brumbál, když pokládal šálek kávy před svou kolegyni.

„Možná proto, že jsem znepokojená," odvětila Minerva úsečně.

„Vede tě k tomu něco konkrétního?"

„Konkrétně to, čeho jsem byla před malou chvílí svědkem."

„A čeho jsi byla svědkem?"

„Když jsem šla s Molly hledat Harryho, našla jsem s ním u něj pokoji Severuse." Albus, který míchal svůj šálek kávy, se na okamžik zarazil. Podíval se skrz brýle na Minervu a pak pokračoval dál v míchání.

„To mě nepřekvapuje," odtušil Albus, jako by to byla ta nejběžnější věc.

„Nepřekvapuje?" zvolala udivená Minerva. „Měl položenou ruku na chlapcově rameni. Nejdřív jsem si myslela, že ho snad utěšuje."

„Nejdřív?" zamračil se Albus.

„Pochopitelně mi to přišlo zvláštní. Pak mi došlo, že s ním ten chlapec nejspíš nechce mluvit a Severus to nechce pochopit. Nejsem si jistá, jestli vůbec o jeho přítomnost stál. Nakonec chtěl ale odejít do Bradavic s ním. Já tomu vůbec nerozumím, Albusi." Profesorka Přeměňování vypadala bezradně.

„Minervo, mám za to, že Harry nechtěl mluvit vůbec s nikým. A jestli se domníváš, že Severusova přítomnost mohla být Harrymu nějak nepříjemná, tak tě ujišťuji, že v takovém případě by s ním určitě neodešel," hovořil Brumbál vážně.

„Evidentně máte víc informací než já," odvětila Minerva podrážděně.

„To vskutku mám, drahá. Můžeš zůstat naprosto v klidu. Severus a Harry navázali během jejich hodin nitrobrany trochu bližší kontakt, to je vše."

„To je vše? Bližším kontaktem nazýváte i to, že Harry Severusovi nejspíš i tyká? Skutečně se začínají potvrzovat mé domněnky, že Harry po tom úrazu na ošetřovně neblouznil. Už tehdy tak o něm mluvil. Dnešek to jen potvrzuje." Albus se zasmál.

„Jsem si jistý, že Harry za své přeřeknutí na veřejnosti dostane ještě vyčiněno."

„Vám se to zdá v pořádku?" Minerva ve tváři úsměv rozhodně neměla.

„V naprostém. Věř mi, Minervo, že se tím nemusíš nijak znepokojovat."

„Severus Harryho přece nesnáší!" zvolala profesorka už trochu zoufale.

„Máš stále ten pocit?" podíval se na ni Albus zkoumavě. Profesorka na něj zamyšleně hleděla.

„Kdy tedy k té změně došlo?" zeptala se ho nakonec rezignovaně.

„Myslím, že když se vloni v létě Harry se Severusem vrátili k hodinám nitrobrany, Severus zjistil, že se mýlil. Jistě ti nemusím připomínat, že byli s Lily dobří přátelé. Není těžké ji v Harrym vidět."

„Takže si Severus prostě jen uvědomil, že je Harry i synem Lily? Po tolika letech?" Minerva měla o všem stále značné pochybnosti.

„Řekl bych, že si uvědomil, jaký Harry ve skutečnosti je. A rozhodl se mu pomoct," vysvětloval Albus rozvážně. Minerva se opět zamračila.

„Pomoct?" Brumbál upil ze svého šálku a zvedl se ze židle. Ruce si spojil za zády a pomalu začal přecházet po ředitelně.

„Není žádným tajemstvím, že Harrymu dělala nitrobrana dlouho dobu problémy. Severus zjistil, že ty problémy jsou převážně psychického charakteru. Po té události na ministerstvu Harry propadl beznaději. Ztráta Siriuse ho velmi zasáhla. Dodnes věří tomu, že to byla jeho chyba a nikdo, ani Severus, mu to nedokáže vyvrátit. Remusův postoj, jak jistě víš, ničemu nepomohl. Voldemort nabývá své moci a Harry má pochopitelně obavy, že by se něco podobného mohlo ještě opakovat. Nechce si připustit, že by mohl znovu selhat, ale zároveň se toho bojí. Bojí se, že opět selže. Musí ti být už proto jasné, že dnešní připomínka jeho slabosti, ho dostala do takového stavu, v jakém jsi ho nalezla. Severus o tom ví, a proto za ním také po schůzi hned šel."

Minerva Brumbála zaraženě poslouchala. Když Albus skončil, usadil se zpět naproti ní.

„Harry má deprese?" zeptala se ho nevěřícně.

„Ano, občas tomu tak bohužel je," nevyvracel jí to Albus.

„Neměl by s tím jít za Poppy? Vypadal dnes tak zničeně. Určitě by mu něco-"

„Severus se toho ujal. Harry mu věří a ty bys měla taky."

„Albusi, jsi si jistý, že Severus je k tomu ten pravý? Jsem ředitelkou jeho koleje. Mohla bych si s Harrym promluvit."

„Nikdy jsem si nebyl ničím tak jistý, má drahá." Po Albusově prohlášení si Minerva povzdechla a stále nevěřícně zakroutila hlavou.

*****

Harry seděl mlčky na pohovce a bez mrknutí oka sledoval plameny v krbu. Severus se posadil neobvykle přímo vedle něj.

„Můžeš mi říct, co se stalo?" zeptal se ho Severus. Odpovědí mu však bylo jen další mlčení. „Nemohu ti pomoct, když mi neřekneš, co ti je."

„Severusi," opřel si vedle něj Harry zničeně hlavu do dlaní. „Mně nemůžeš pomoct. Chápeš to? Nikdo mi nemůže pomoct. Jsem ztracený případ, úplně k ničemu, a teď už to ví i celý Řád!"

„Co to meleš za-"

„Kdyby znali Věštbu, Fénixův řád by se hned rozpadnul, protože následovat mě by se rovnalo jejich sebevraždě!"

„Můžeš mi říct, kde jsi přišel na takovou-" Harry ani podruhé nenechal Severuse domluvit a dál si vedl tu svou.

„Omdlívám před pitomým mozkomorem a mám měřit své síly s Voldemortem? Severusi, jestli pořád něčemu takovému věříš, tak snad musíš lhát sám sobě!"

„Teď věřím tomu, že ses asi úplně zblá-"

„Všechny budu mít na svědomí," otočil se konečně k němu a Severus si všimnul hlubokého zoufalství v jeho očích. „Všechny je zabiju. Protože jsem úplně k ničemu. Vždycky jsem byl. Strýc Vernon to říkal odjakživa a měl pravdu."

„Nech toho."

„Co jsem si myslel? Že by se mi to snad mohlo povést? Nedokážu seslat ani na Bellatrix, kterou z duše nenávidím, cruciatus, tak jak pak můžu kdy někoho zabít? Jak můžu být vrahem, když jím nechci být? Neumírá kvůli mně už tak dost lidí?"

„Nech toho," zopakoval Severus znovu trpělivě. Netušil, co bylo horší. Když Harry zarytě mlčel, nebo když nešel zastavit?

„Kolik už jich může být? Desítky? Stovky? A co dělám já? Trčím tady a nechávám je kvůli mně umírat! Kolik dětí zůstalo už bez rodičů a budou žít někde, kde je nenávidí?" Severus už to nevydržel, popadl ho za ramena a zatřásl s ním.

„Uklidni se, Harry!" Ten se v tu ránu zarazil a těžce oddechoval. Severus ho nepouštěl. „Právě teď nedokážeš vůbec rozumě uvažovat. Jsi ve stavu úzkosti a všechno, čeho se podvědomě obáváš, ti nyní připadá jako jediná možnost." Severus mluvil pomalu a pečlivě, aby Harrymu neuniklo jediné slovo. „Oba ale už dávno víme, že tomu tak není. Ty nejsi zodpovědný za ničí život. Že nedokážeš seslat cruciatus je jedině dobře. Nikdo nikdy neříkal, že Voldemorta musíš zabít smrtící kletbou. Vernon Dursley je tupec bez mozku, a nechtěj, abych si to samé myslel i o tobě, když věříš slovům někoho takového. A pokud si o tobě něco lidé z Řádu po dnešní schůzi myslí, pak možná to, že od tebe mohou očekávat ještě mnohé, vzhledem k tomu, co se dozvěděli o tvých kouzelnických schopnostech. Určitě si nemyslí, že jsi slabý. Podle mě si myslí naprostý opak. Rozumíš tomu?" Harry roztřeseně přikývnul.

„To je dobře. Dám ti něco na spaní," vstal Severus z pohovky a přešel vedle do kabinetu, kde skladoval lektvary. Když se vracel, Harry seděl pořád na tom samém místě, v té samé poloze. „Tady máš. Dal bych ti i něco na uklidnění, ale byl bych radši, kdybys šel hned spát. Myslím, že to ti pomůže nejvíc. Ráno je vždy moudřejší večera."

„Dobře."

„Mám tě doprovodit? Je už po večerce, dalo by se to odůvodnit," nabídnul mu Severus.

„Ne, to je dobrý."

„Nezapomeň si vyčistit mysl," připomínal mu raději ještě, když ho vyprovázel ke dveřím.

„Nezapomenu. Co McGonagallová?" vzpomněl si Harry na svou profesorku.

„Věřím, že Brumbál už bude vědět, jak ji uklidnit."

„Promiň za to s tím cukrem. Vůbec mi to nemyslelo," omlouval se ještě Harry za své přeřeknutí na schůzi.

„Tak ať ti to hlavně myslí ve škole."

„Dám si pozor, přísahám."

„Běž už, prosím tě. Zítra ráno se uvidíme."

„Ahoj. A díky." Harry si schoval lahvičku s lektvarem do tašky a odešel.

Když za ním Severus zavřel, opřel se unaveně o dveře a přemýšlel, co bude dál. Jestli tohle jsou ty jeho stavy úzkosti, kdy ze sebe v šoku není schopný vydat ani hlásku a jeho hlavní myšlenkou je, že svým jednáním všechny zabije, upřímně se obával, kam by to až mohlo zajít...

*****

Ráno se cítil Harry skutečně lépe. Kvůli včerejšku mu bylo možná trochu trapně, ale nic, co by nedokázal přežít. Chvíli uvažoval nad tím, že účastnit se schůzí Řádu možná nebyl ten nejúžasnější nápad, který kdy v životě dostal, ale s tím se už taky popere. Musí se vrátit do role tichého pozorovatele, nic nekomentovat, s nikým nemluvit, prostě dělat, jako by tam vůbec nebyl.

Harryho lepší nálada trvala asi tak dvacet minut, přesněji do doby, než si ho odchytila profesorka McGonagallová. Rona s Hermionou poslala na snídani a Harryho si začala odvádět k sobě do kabinetu. Harry měl zlé tušení, že tenhle rozhovor se nebude týkat písemné práce ze včerejší hodiny Přeměňování.

„Harry," spustila profesorka, když se usadili k jejímu stolu. Už to, že ho oslovila jménem, dávalo tušit, kam bude rozhovor směřovat. „Včera jsem měla kratší rozhovor s profesorem Brumbálem, a nebudu předstírat, že bych nebyla znepokojená."

„Jde o profesora Snapea?" byla první věc, která Harryho napadla. Možná měl být ticho a počkat, co mu řekne. Třeba Snapea vůbec neřešili, uvědomil si Harry v zápětí. Jenže jak se dál ukázalo, tak řešili.

„O tom jsem přímo mluvit nechtěla, ale musím přiznat, že jeho postoj mě velmi překvapil. Jsem ráda, že jste konečně překonali tu... překážku, která mezi vámi byla. Koneckonců, jsme všichni na stejné straně. Když jsem nad tím večer přemýšlela, seznala jsem, že to je všem ku prospěchu."

„Aha. Tak proč jsem tu?" Harry nerozuměl tomu, co jiného po něm mohla ještě chtít.

„Harry, známe se už skoro šest let. Doufám, že víte, že za mnou můžete s čímkoliv přijít. Jsem tu pro vás nejen jako ředitelka nebelvírské koleje, ale také jako člověk, když si budete potřebovat s někým dospělým promluvit. Pokud budete mít nějaký problém nebo se nebudete cítit dobře, nemusíte chodit až do sklepení. Mé dveře jsou vám také vždy otevřené." Harry na ní zůstal zírat. Co sakra s Brumbálem probírali, že došla k tomu, že by se nemusel cítit dobře?!

„Já... vám děkuji, paní profesorko," vykoktal Harry zaskočeně. „Myslím, že to však nebude potřeba. Už se cítím dobře. Včera jsem jen neměl den-"

„Harry," přerušila ho a položila mu svou ruku na jeho, kterou měl opřenou o stůl. „Pan ředitel mi svěřil, že od jisté doby se potýkáte s depresemi. Profesor Snape na to přišel během vašich hodin nitrobrany. Chápu, že pro vás není příjemné o tom mluvit, ale není to nic, za co byste se měl stydět." Harry nevěřil svým uším. Ne, tohle jí přece neřekl! Tohle přece ani nemohl vědět! Rozhodně to neměl vědět!

„Již od vašeho nástupu do Bradavic je na vás vyvíjen neustálý tlak, který se rok co rok stupňuje. Co se Voldemort vrátil, je pochopitelné, že už to pro vás někdy nemusí být únosné. Jsem si také vědoma toho, že očekávání, která na vás Denní věštec klade, vás mohou tížit. Chci, abyste ale věděl, že na to nejste sám, a kdykoliv mě můžete vyhledat, i kdyby to třeba mělo být o půlnoci. Slíbíte mi to?"

„A-ano," vysoukal ze sebe Harry, stále ještě trochu v šoku.

„Dobrá. Omlouvám se, že jsem vás zdržela od snídaně, ale vzhledem ke včerejšku jsem si s vámi o tom chtěla promluvit co nejdřív. Teď běžte, ať ji ještě stihnete." Harry se tedy nejistě zvednul od stolu, ještě jednou profesorce poděkoval a potom se rychlým krokem vydal do Velké síně.

Nemohl tomu uvěřit! Jak to Severus mohl Brumbálovi říct?! S tímhle se přeci svěřil jen jemu, protože věřil, že to nikomu neřekne! A on jde a z první ruky to hned Brumbálovi vyslepičí? A on zase McGonagallový? Harrym začal lomcovat vztek, a netrvalo dlouho, aby si ho na někom nevybil.

„Harry, Harry! Dnes je trénink zase od tří?" odchytili si ho před Velkou síní Rob a Bob Sandlerovi, nebelvírští odrážeči.

„Ano, ve tři! Což znamená přesně ve tři hodiny! Ne ve tři – pět ani ve tři – deset, ale ve tři hodiny!" rozkřikl se na ně Harry. Rob s Bobem na něj zůstali civět.

„My to v úterý ale fakt nestíhali. Měli jsme odpolední Obranu," namítal jeden z chlapců překvapeně.

„Pokud vím, tak ta vám končí v půl třetí. Nebo vám snad je půl hodiny na přesun na hřiště málo? Jestli tréninky nezvládáte, tak na ně nemusíte vůbec chodit!"

„Chceme na ně chodit. Jen nás zdržel-"

„Mně je úplně ukradený, kdo vás zdržel! Úterní a čtvrteční tréninky začínají ve tři hodiny a v ten čas taky budete stát připravení na hřišti nebo letíte, je vám to jasný? Chcete to dát písemně, abyste si to zapamatovali?" Rob a Bob na něj šokovaně hleděli. „A teď – teď mi laskavě dejte pokoj. Dík!"

S tím se Harry otočil a po pár krocích zjistil, že na něj ode dveří do Velké síně překvapeně hledí jeho strýc. Harry mu věnoval jeden ze svých nejnaštvanějších pohledů, pak se obrátil k velkým hodinám, které visely na stejně, a když zjistil, že čas snídaně už je skoro u konce, otočil se na patě a zamířil rovnou na hodinu Lektvarů. Proč zrovna dnes museli dělat lektvar k pololetnímu hodnocení!

*****

„Dnes byste měli ukázat, co jste se v Pokročilých lektvarech za uplynulé pololetí naučili. Nebudete používat učebnice, a jestli kohokoliv uvidím, že nahlíží, kam nemá, byť jen třeba do sousedova kotlíku, může očekávat to nejhorší ohodnocení. Zadání máte na tabuli. Na přípravu lektvaru máte hodinu a půl."

Harry poslouchal svého strýce jen napůl. Pořád jím lomcoval vztek a svými pohledy k němu se to nepokoušel ani nijak zastřít.

Chtěl se ale pokusit připravit lektvar co nejlíp. Ani dnes nehrozily žádné nepříjemné poznámky na jeho adresu, takže jakmile jim dal profesor Snape povel, pustil se do práce. Rozhodně se ale nedokázal plně soustředit.

Již brzy Harry zjistil, že jeho lektvar nevypadá tak, jak by měl vypadat. Žaludeční lektvar dělali někdy na začátku roku a byl si jistý, že fialovou barvu by neměl mít ani v jedné z fází. Pomalu začínal panikařit.

Když se čas na udělání lektvaru chýlil ke konci, Severus začal procházet mezi žáky, aby se podíval, jak si vedou. Harry si všimnul, že u něj se zastavil o něco déle, ale Harry se rozhodl na něj ani nepodívat. Stačilo mu, že všem se nad kotlíkem vznášel našedlý výpar, a jemu jako jedinému zelený. Bylo mu jasné i bez strýcova pohledu, že ta břečka uvnitř kotlíku nestojí za nic.

U Draca Malfoye se Harry pohledem na okamžik zastavil. Všimnul si, jak se na něj usmívá a píše něco na papír, který vytáhnul z hábitu. Pak ho zvednul a ukázal Harrymu.

Troll?

To byla pro Harryho poslední kapka. Co si vůbec ten idiot o sobě myslel? Podíval se na Severuse, ale ten k nim stál otočený zády. Jistě! I kdyby si toho všimnul, stejně by Malfoyovi nic neudělal!

Malfoy se zase začal věnovat svému lektvaru a Harry začal hypnotizovat jeho kotlík. ‚Kdyby tak aspoň vybuchnul. Vybuchni! Vybuchni! Prosím, vybuchni!' začal si ze srdce přát Harry. Když si posledně přál, aby zakopnul, taky ho nějaká vyšší moc vyslyšela. Proč by nemohl mít štěstí i teď. ‚Tak sakra vybuchni! Hned vybuchni! Vybuchni!'

Malfoyův kotlík v ten okamžik explodoval. Jeho majitel polekaně uskočil dozadu a Severus byl v tu ránu u něj. Hned začal lektvar likvidovat a poté kontrolovat, jestli se Malfoyovi nic nestalo.

Harry to celé s úžasem sledoval. Na tváři se mu začal rýsovat spokojený úsměv. V tu chvíli mu bylo úplně jedno, že jeho lektvar nestojí za nic. Ten Malfoyův vybuchnul! Měl z toho málem druhé Vánoce. Chvíli se zamyslel nad tím, jestli to nemohlo způsobit jeho přání, ale ihned tu myšlenku zavrhnul. Něco takového nebylo možné, mnohem pravděpodobnější bylo, že se Malfoy dopustil nějaké chyby, když psal Harrymu ten vzkaz.

Stín pochybností ho ale hlodal, proto se zadíval na špachtli na svém stole a myšlenkou se jí pokusil pohnout. Když asi po desáté v mysli zopakoval, aby se pohnula, nic se nestalo. ‚Takže Malfoy je fakt idiot.' Ta myšlenka Harryho hřála u srdce a opět se začal usmívat.

S tím byl ale rychlý konec, když promluvil Severus.

„Pane Pottere, kde máte svou hůlku?" zeptal se ho ledově jeho strýc.

„Ve své tašce," odvětil Harry klidně. Ne, tohle mu nemohl přišít, ani kdyby chtěl.

„Skutečně?" Harryho vztek na něj se vrátil v plné síle.

„Skutečně. Lektvary přeci nejsou o nějakém pošetilém mávání hůlkou ani přihlouplých zaříkávadlech. Podle vašich požadavků ji tedy vždy nechávám v tašce." Harry si všimnul, jak Severusův pohled ještě ztvrdl.

„Vašimi poznámkami jste právě nebelvírskou kolej připravil o dvacet bodů, Pottere. Ihned doneste svou tašku sem!" ukázal profesor na svůj stůl. „A nemusíte mít žádný strach, svůj lektvar už víc zkazit nemůžete. Možná se mu bez vaší péče povede lépe." To bylo něco na Harryho. Nejdřív ho obviní z toho, že za Malfoyův vybuchlý kotlík může on, a pak ještě začne kritizovat jeho práci! Harry čapnul svou brašnu a vzteky ji hodil před Severuse na katedru.

„A za vaše nepřístojné chování dalších deset bodů dolů," okomentoval Harryho vystoupení Severus. Harry stál a pozoroval, jak mu prohledává tašku. Co tak ksakru hledá? Asi po třech minutách toho nechal a naštvaně se ohlédnul po svém synovci. Harry se mu nebál jeho pohled opětovat.

„Takže? Co to bylo? Když jste nekouzlil, tak to byl nějaký vynález od vašich přátel Weasleyů?" Harry zůstal na svého strýce zírat. On se to snad vážně chystá hodit na něj!

„Co bylo co?" dělal Harry, že nerozumí, o čem mluví.

„Čím jste vyhodil do vzduchu kotlík pana Malfoye," ozřejmil mu Severus.

„Nic jsem neudělal."

„Nelžete, Pottere."

„Nic jsem neudělal!" zvýšil už Harry hlas. Koutkem oka zachytil Malfoyův spokojený úšklebek. No jistě, taky to mohl způsobit sám schválně, protože věděl, že to odnese on! Něco pokazil a pak to hodil na něj! Ten parchant!

„Ihned mi řekněte, čím jste vyhodil kotlík pana Malfoye do vzduchu, nebo toho budete litovat!" zněl už hodně nebezpečně Severus. Harry viděl, že se sotva drží.

„Rád bych si něco vymyslel, abych vaši potřebu po nalezení jiného viníka než pana Malfoye uspokojil, ale já NEMÁM VYKLÁDAT LŽI!" Tohle, zdálo se, už zarazilo i Severuse. Rozhlédl se po třídě, která je lačně sledovala, a pak se obrátil zpět k Harrymu.

„Dalších dvacet bodů dolů za váš tón, Pottere. Vaše drzost nemá hranic. Sedněte si zpět na své místo. Po skončení hodiny uklidíte třídu a večer v sedm si přijdete odpykat školní trest. Na ten budete chodit každý čtvrtek po následující dva měsíce, je vám to jasné?"

„Jistě," odvětil Harry lhostejně, posadil se na židli a zkřížil si ruce přes prsa.

„Za tohle nemám jinou možnost, než vás ohodnotit známkou T," ukázal ještě Severus na Harryho kotlík a nechal lektvar v něm zmizet. O Harryho se pak začaly pokoušet mdloby, když Malfoyovi udělil Vynikající, protože si byl prý vědom toho, že se za celou hodinu a půl nedopustil žádné chyby.

Harry se musel držet. Hodně se musel držet, aby nevybuchnul a neodešel ze třídy ještě před koncem hodiny. Jakmile ale zazvonilo, ihned se o to pokusil.

„Pane Pottere, vy jste mi asi nerozuměl, když jsem vám nakázal uklidit třídu!" Harry se zastavil a naštvaně se otočil na Severuse.

„Nejspíš mi to vypadlo," odsekl a vrátil se na své místo. Když odešel ze třídy i poslední student, posadil se zpět na židli, zase překřížil ruce a zadíval se lhostejně někam do stěny.

„Co to mělo znamenat?!" objevil se znenadání Severus u jeho lavice a pěstí do ní praštil. Harry sebou trhnul a úlekem se zaklonil z jeho dosahu, až málem spadl ze židle. Vybalancoval to na poslední chvíli. Severusovi to stačilo k tomu, aby si uvědomil, že i on nejspíš zašel daleko. Chvíli to totiž vypadalo, jako by si Harry myslel, že se ho Severus chystá uhodit.

„Proč... Proč jsi to udělal, Harry?" zeptal se ho naprosto jiným hlasem, než před chvílí. „Dokážeš si vůbec představit, jaké následky by takový výbuch mohl mít, kdyby Draco pohotově neuskočil?" Jako by to snad Harryho zajímalo! Jen litoval toho, že vůbec uskakoval!

„Ty si vážně myslíš, že jsem to udělal?" nevěřil svým uším Harrym.

„Draco neudělal žádnou chybu a v téhle fázi lektvaru by dokázal vyhodit kotlík do vzduchu možná tak Longbottom, který by si spletl žábu s červem." Harry začal nevěřícně kroutit hlavou.

„Až doteď jsem doufal, že je to jen nějaká hodně blbá forma tvojí hry, ale asi jsem se v tobě už zase spletl!" Teď to byl Severus, kdo se zarazil.

„Zase? O čem to mluvíš? Udělal jsem ti snad něco?" nerozuměl mu jeho strýc.

„Jo, udělal!" vyskočil už na nohy i Harry, ale výškový rozdíl byl stále markantní. Nepoměr mezi nimi se Harry snažil dohnat alespoň silou svého hlasu. „Pořád ze mě před ostatními děláš idiota!"

„Přestaň na mě řvát!" napomenul ho přísným, nebezpečným hlasem Severus. „Asi zapomínáš na to, s kým mluvíš. Já nejsem člen tvého famfrpálového týmu, abys se mnou takhle jednal!" usadil ho Severus a Harry ihned zkrotnul. „A teď mi v klidu řekni, proč jsi od rána tak rozhozený. Co tak strašného jsem ti udělal?" zeptal se ho Severus v klidu.

„Řekl jsi Brumbálovi o tom, že mám deprese, a ten to zase včera vyžvanil McGonagallový." Severus se zatvářil překvapeně. Tohle nejspíš nečekal. „Jak jsi mu o tom mohl říct? Svěřil jsem to jen tobě!" zvolal Harry ublíženě.

„Harry, musel jsem mu o tom říct," řekl po chvíli uvažování Severus. „Pořád si myslí, že uneseš všechno. Měl jsem dojem, že už si vůbec neuvědomuje, že ti je jen šestnáct, a chtěl jsem mu naznačit, že nejsi jeho figurka v boji, aby s tebou jednal, jak se mu zlíbí. Upozornil jsem ho na to několikrát."

„Skvělé, takže si teď myslí, že jsem naprostý zoufalec, co nezvládne už vůbec nic!"

„Tohle si nemyslí-"

„A teď si to myslí i McGonagallová! Dokonce mi naznačovala, že když to bude potřeba, její pokoje jsou blíž než sklepení!"

„No, asi neměl Brumbál včera jinou možnost. Můžeme být rádi, že se mu to podařilo uhrát aspoň takhle," odvětil k Harrymu údivu Severus.

„Můžeme být rádi? Já nepotřebuju, aby mě furt někdo litoval!" zvýšil už zase hlas Harry.

„Teď už to asi těžko vyřešíme. A jsem si jistý, že Brumbál Minervu upozornil, aby o tom nikomu dalšímu neříkala."

„Víš, co? Mně už je to všechno jedno. Ať si to třeba píše i Denní věštec. Možná jsem ti neměl říkat vůbec nic! Bylo mi líp, když můj život nikdo neřešil!" Harry si naštvaně hodil tašku na rameno a vydal se ke dveřím. „A dík, že si myslíš, že když Malfoy něco pokazí, můžu za to hned já! To by se přece nemohlo stát, aby úžasný, geniální Draco Malfoy udělal jednou v životě chybu! Za to já, já je dělám pořád, takže jedna další hozená na mě nikomu neuškodí!" Když za sebou pak zavíral, nezapomněl prásknout s dveřmi.

*****

Harry byl už podrážděný po celý zbytek vyučování, a ani jeho tým to s ním na tréninku neměl jednoduché.

„Rone! Ty u toho snad spíš nebo co?!"

„Hele, sorry, holky jsou prostě fakt dobrý!" bránil se Ron.

„Ne, to není holkami! To je tebou! Laskavě se probuď a začni pořádně chytat!"

„Pustil jsem jen tři rány-"

Najednou k Ronovi letěla střela od Harryho, který mezitím vyrval camrál z rukou Emily, a hodil ho po něm. Ron ani nemrknul a střela kolem něj proletěla obručí. Chybělo deset centimetrů, aby ho camrál sejmul. „Když ti trefí gól i chytač, pak nejspíš bude chyba někde jinde! Pokračujte," otočil se k děvčatům, která nevěřícně Harryho pozorovala. Jeho pozornost už ale upoutali Rob s Bobem, kteří se potlouky snažili trefovat co nejblíže k očarovanému koštěti, které po hřišti sem a tam létalo.

„Co takhle sejmout to koště!?" zeptal se jich Harry ironicky, když přiletěl k nim.

„To je ale školní koště," namítal Rob.

„No a co? Bojíte se, že ho budete muset ze svého kapesného zaplatit? Ukaž mi to," vzal si jeho pálku do ruky Harry a s naprostou přesností se trefil do koštěte, které tím přepůlil na dvě části. Jelikož ho předtím očaroval, stále se zůstalo vznášet ve vzduchu. Když se k němu potlouk vracel, znovu ho na koště odpálil, a to se začalo lámat dál. „A takhle pokračujte, dokud nebude aspoň na tisíc částí, jasné?"

„Jasné," odpověděli mu naráz vykuleně dvojčata.

V podobném duchu probíhal celý trénink.

Když se pak naprosto vyřízený tým začal přesouvat do šaten, Harry zůstal na hřišti, aby si ještě trochu pročistil hlavu. Z dálky viděl, jak se někteří z hráčů přesouvají do hradu. Snesl se tedy i s rozlámaným koštětem na zem a zase mu to nedalo, aby se ho myšlenkou nepokusil opravit. Jak už ale předem očekával, nešlo to. Aby taky jo, vždyť koště kouzlem opravit nejde, stejně jako většina magických předmětů. Dobře si pamatoval, jak skončil jeho Nimbus 2000 po setkání s Vrbou Mlátičkou. I přesto ale vytáhnul hůlku a pokusil se koště opravit neverbálně. Vážně měl pocit, že se mu takhle kouzlí lépe.

‚Reparo,' pomyslel si v duchu, mávnul hůlkou a k jeho údivu se koště začalo skládat dohromady. Na opravené koště zůstal zírat s otevřenou pusou. Zíral na něj asi dalších pět minut a přemýšlel nad tím, co se to vlastně děje. Asi by se měl poradit s profesorem Kratiknotem, jestli vážně neexistuje nějaké kouzlo, kterým to jde.

Vzal tedy obě košťata a vydal se do kabin. Když vešel dovnitř, uslyšel, jak se vypíná voda v dívčích sprchách. Jak si všimnul, dveře byly trochu pootevřené. Rozhodně nechtěl nikoho šmírovat, ale když procházel kolem, nemohl se ubránit, aby mu do mezery ve dveřích jeho zrak nezajel, a zůstal stát jako přimražený, když uviděl Ginny omotanou jen v krátkém bílém ručníku.

Vlasy měla mokré a spouštěly se jí přes holá ramena až na ručník, který jí končil někde v půli stehen. Harry už viděl, jak sahá na ručník, že si ho sundá, když se najednou Ginny zarazila a podívala jeho směrem.

„HARRY!" vykřikla a rychle se začala zakrývat ještě rukama.

„Ahoj," vydal ze sebe Harry přidušeně naprosto nesmyslný pozdrav, zavřel rychle dveře a odběhnul na druhou stranu do sprch určených pro chlapce. Když za sebou zabouchnul, musel se opřít o dveře, aby to trochu rozdýchal. Měl pocit, že tohle byla ta nejúžasnější věc, jakou kdy v životě viděl. On už tedy dávno věděl, že Ginny je úžasná, ale... Právě teď asi potřeboval sprchu a to hodně studenou, protože... No prostě proto.

Byl v ní asi deset minut. Plán studené sprchy si hodně rychle rozmyslel. Jako by snad nestačilo, že teď hodinu mrznul venku. Omotal si kolem pasu také ručník a vylezl ven. Jaký šok ho ale vzápětí čekal, když mezi dveřmi uviděl stát již oblečenou Ginny.

„Když ty se můžeš dívat na mě, pak je zřejmě fér, abych i já se podívala na tebe," sdělila mu tím nejsvůdnějším hlasem, jaký kdy Harry slyšel. Úplně mu vyschlo v ústech. Všimnul si, že ho Ginny sjela pohledem odshora až dolů a pak se na něj laškovně usmála. „Hm, dobrý." Po tomhle prohlášení odešla ven a zavřela za sebou dveře.

Harry se málem přerazil, jak rychle se snažil obléknout, aby Ginny dohnal. Trvalo mu to asi minutu a půl, a když zadýchaně rozrazil dveře ven, objevil se tváří v tvář přímo Ginny, která za nimi pořád stála.

„Řekla jsem ti svůj názor a pak jsem si uvědomila, že jsem ještě neslyšela ten tvůj na mě." Tohle Harrymu stačilo k tomu, aby porušil všechna svá předsevzetí, co si dal, popadl Ginny do náruče a začal ji líbat. Ginny byla zpočátku nejspíš překvapená, ale pokud ano, nedala to na sobě znát a oplácela Harrymu své polibky se stejnou náruživostí, jakou líbal on ji. Udělal pár kroků zpět a zatáhnul ji zpět do sprch. Kopnul do dveří a ty se za nimi s bouchnutím zavřely. Harry opřel Ginny o dveře a na chvíli se na sebe zůstali jen dívat, aby se mohli také nadechnout.

„Tohle má být tvá odpověď na mou otázku?" zeptala se ho zadýchaně s rudými tvářemi, které dosahovaly téměř stejné barvy jako její vlasy.

„Domníval jsem se, že slova by k tomu nestačila," odpověděl Harry a v tu chvíli si ho Ginny opět přitáhla k sobě a on ji začal znovu líbat.

Harry úplně ztratil pojem o čase. Netušil, jak dlouho tam byli, ale věděl, že by tam nejraději zůstal celou věčnost. Jestli by si měl vybrat jediný den ve svém životě, který by chtěl prožívat znovu a znovu, i přes všechno ostatní, co se dnes událo, by to byl tenhle.

„Na tom, o čem jsi mluvil v létě, to asi ale nic nemění, že?" zeptala se ho Ginny poté, co spolu stáli už jen v objetí a pevně se drželi. Harry si povzdechnul a přitáhnul si ji ještě blíž. Bylo to všechno tak nespravedlivé! Políbil ji do vlasů, které voněly po třešních, a pak se jí zadíval do očí.

„Kdyby to záleželo na mně, dělal bych tohle každý den znovu a znovu třeba až do smrti. Jenže v téhle době záleží na všem, jen ne bohužel na tom, co chci já." A to byla pravda všech pravd.

„Něco tě trápí, Harry. A neviděla jsem to na tobě jen dnes."

„Víš, co mě trápí? Že nemohu udělat tohle, kdykoliv bych chtěl." Na to ji zase hluboce políbil a všechny obavy a starosti se rozplynuly jako pára nad vodou.

Když později toho dne zamířil Harry na večeři, po špatné náladě nebylo ani vidu. Své přátele včetně svého strýce u profesorského stolu obdařil upřímným úsměvem, a koutkem oka zachytil, jak Severusova vidlička zůstala trčet někde na cestě k talíři. Snad Harryho změny nálad nevyvolají dnes večer ještě nějakou diskuzi. Harry si usmyslel, že se musí chovat především nenápadně. Jen aby ale Severus nechtěl procvičovat nitrobranu, protože v hlavě měl pořád jen jeden obraz, a ten si opravdu nepřál, aby jeho strýc viděl...