Druhý den mířil Harry s Hermionou na jejich hodinu Pokročilých lektvarů. Mělo to být poprvé, co se se Severuse uvidí od doby, kdy mu dal jeho dárek k narozeninám. Byl nervózní, protože na snídani kolem něj ani neprošel, a ani se na něj za celou dobu nepodíval.

„Hermiono, co když ho to naštvalo," zeptal se jí Harry zoufale.

„Já nevím, to snad ne."

„Ale říkala jsi, že včera od večeře hned zmizel."

„Třeba ho to dojalo," napadlo Hermionu, ale hned se zatvářila pochybovačně. „I když si moc nedokážu představit profesora Snapea dojatého."

„Určitě se na mě zlobí," neviděl Harry jiný důvod jeho chování.

„To si nemyslím," uklidňovala ho Hermiona.

„Asi to byla chyba."

„Harry, večer s ním budeš mluvit. Uvidíš, určitě ho to potěšilo a ty si děláš jen zbytečné starosti."

Když dorazili před učebnu, Zmijozelští a druhá půlka Nebelvíru tam už čekali. S Malfoyem se vyměnili opovržlivý pohled, ale vzápětí se otevřely dveře a všichni vešli dovnitř. Po usazení na svá místa začal jejich profesor bez jakéhokoliv slova na uvítanou rozdávat studentům testy.

„Máte na to hodinu a půl. Jestli někoho uslyším, okamžitě letí ven, " oznamoval jim Snape při rozdávání a když se zastavil u Harryho, konečně se na něj podíval. Jeho pohled byl nic neříkající jako vždy, ale Harry si všimnul, že ještě jednou zkontroloval jeho test, než mu ho dal. „Začněte," vyzval je, když se posadil na své místo za katedru.

Harry pocítil malou úlevu, když se začátek hodiny obešel bez jakékoliv poznámky na jeho osobu, což nebylo zvykem, ale doufal, že to není předzvěstí ničeho horšího. Začal tedy vyplňovat test a k jeho radosti mu otázky nedělaly zatím sebemenší problém. Taky se včera do noci s Hermionou na test připravoval, protože při tomhle mohl konečně ukázat, že není takový idiot, jak to vždy při hodině vypadá.

Když dorazil k otázce číslo sedm, začal se chtě nechtě usmívat. ‚Jak se nazývá institut pro vývoz Mandragor do zemí Blízkého východu?' Tato otázka se dala čekat, jen Severusův komentář u ní už ne.

Pozn.1: Jestli tvá odpověď bude obsahovat jen tři slova, asi ti utrhnu hlavu.

Harry se nenápadně podíval ke katedře a viděl, jak ho jeho strýc pozoruje. Úsměv rychle vystřídal výraz hlubokého zamyšlení a začal s vyplňováním otázky.

Pokračoval dál, až narazil na poznámku číslo dvě. ‚K čemu se využívá Dlabostník?'

Pozn. 2: Napadá mě, že vzhledem k stále se zvyšujícím návštěvám určitých osob ve sklepení je ho ve skladu vysoký nedostatek.

Harry opět zodpověděl otázku a neopomněl ani zde zanechat malý komentář.

Asi po hodině a čtvrt se dostal až na konec testu a zároveň i k poslední poznámce jeho strýce. ‚Pokud je to možné, čím byste nahradili oči mloka v Krvetvorném lektvaru?'

Pozn. 3: I když dle tvého včerejšího komentáře je možné nahradit vše, podle mých posledních zjištění existuje i něco nenahraditelného. A ne, nemyslím tím oči mloka v Krvetvorném lektvaru. Ty pochopitelně nahraditelné jsou.

Harry ztuhnul a pomalu se podíval ke katedře. Měl pocit, jako by ho právě někdo polil ledovou vodou. Tušil, že ten včerejšek může být špatný nápad, ale vážně věřil, že nebude. Teď to měl černé na bílém. No, co si myslel? Je jasné, že Povídavé košíčky, které nosila Severusovi v mládí jeho maminka, se s nějakým jeho paskvilem nedají rovnat. Harryho euforie byla ta tam a on se nešťastně sklonil zpět k testu. Rychle napsal, že oči mloka se dají nahradit očima čolka a přemýšlel, co dál. Zase se rychle podíval na Severuse a se zničeným výrazem pak ještě k odpovědi dopsal jednu větu.

*****

Severus svého synovce celou hodinu a půl pozoroval. Všimnul si, jak při čtení jeho poznámek pookřál a přesně tím mohl sledovat, jak si v testu vede. Pořád něco psal, takže doufal, že po dnešním testu by se Harryho nálada ohledně Lektvarů mohla trochu spravit.

Včerejšek ho neskutečně zaskočil. Už dlouho ho nikdo takhle nedostal – jestli vůbec kdy někdo. Rozhodně se kvůli němu nikdy nikdo neplahočil hodiny v kuchyni, jen aby ho potěšil. A Severus včera zjistil, jak moc asi pro Harryho znamená. Pochopitelně v tom byla i rivalita s jeho kmotřencem, ale i to vypovídalo o tom, jak moc Harrymu záleží na tom, jak ho Severus bere. Sám tvrdil, že je to otázka života a smrti. Opravdu pro něj bylo tolik důležité, aby pro Severuse znamenal víc než Draco? Proč něco takového vůbec chtěl? Zrovna od něj?

A kde ho ksakru mohlo napadnout, že zrovna Draco by měl na tom pomyslném prvním místě být? Protože Severus se po smrti Lily snažil, aby na něm už nikdy nikdo nebyl. Alespoň do doby, než bude Voldemort poražen. Protože v úloze, jakou on ve válce sehrával, si nemohl dovolit, aby mu na někom tolik záleželo. Jenže to už samozřejmě neplatilo. Už dlouho to neplatilo, ale po každém setkání s Harrym si to uvědomoval víc a víc. Severusovy plány se bortily jako domeček z karet a jemu záleželo na tom nejohroženějším ze všech.

Na nejohroženějším a asi zřejmě i nejpitomějším. ‚Proč má sakra zase ten provinilý výraz?' napadlo Severuse, když si všimnul, jak nešťastně se na něj Harry dívá. Věděl, že je u poslední otázky. Severus nebyl zvyklý se o své pocity s někým dělit. Vždy si zakládal na tom, jak skvěle nečitelný dokáže pro druhý být. Ono to tedy nebylo moc těžké, v jeho životě nebylo dlouhé roky nic, co by na něj nějak emočně působilo. Ale teď bylo, a po včerejšku seznal za vhodné o tom ujistit i Harryho, i když se domníval, že musí vědět, co pro Severuse znamená. Jinak by přeci mezi nimi nemohlo být to, co bylo. Nebo se snad Severus spletl a o něco takového Harry nestál?

„Odevzdejte mi své testy," prohlásil do ticha zvučným hlasem a studenti jeden po druhém k němu začali přistupovat. Všimnul si, že Harry se loudá někde na konci, a když mu předával svůj test, klopil přitom oči k zemi. Severus už za ty měsíce věděl, že to dělá vždy, když ho něco trápí.

Studenti si začali balit věci a Severus začal pročítat poslední test, který obdržel. Přeskočil všechny otázky až k té poslední.

Oči mloka můžeme nahradit očima čolka.

Omlouvám se, vím, že něco vážně nahradit nelze.

Severus si tu poslední větu přečetl asi desetkrát, než se dokázal na Harryho podívat. Třída byla už skoro prázdná, až na Grangerovou a Thomase.

„Pottere!" zavolal na něj Severus, když odcházel. Harry se zastavil a obrátil svou pozornost k němu. „Tu odpověď na poslední otázku myslíte vážně? Jste si jistý, že jste pochopil zadání?" zeptal se ho Severus rázně. Harry zůstal mlčky stát. Grangerová s Thomasem se zastavili také. „Vy dva – ven! Pottere, vy pojďte sem!" přikázal třem studentům a během pár vteřin už byli v učebně sami. Severus je od katedry zamknul a třídu zakouzlil proti odposlouchávání. Harry mezi tím pomalu přešel k němu. Severus si všimnul, jak nervózní je.

„Můžeš mi něco říct?" spustil Severus bez okolků.

„Ano?"

„Idiotizmus je vlastnost všech Nebelvírů nebo jen tvoje?" Harry na něj vytřeštil oči, otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale ihned ji zase zavřel. „Tohle má být co?" zvednul mu před obličej jeho test s poslední odpovědí.

„Já... No... Jen jsem chtěl-"

„Můžeš mi vysvětlit, za co se tady zase omlouváš?" Harry se rozpačitě ušklíbnul a pokrčil rameny. „Ty to snad ani nevíš, nebo co má znamenat tohle?" napodobil Severus Harryho a s bouchnutím položil jeho test zpátky. Vůbec nebyl nadšený tím, že by mu to měl vysvětlovat. Forma mimochodné poznámky mu totiž naprosto vyhovovala.

„Myslel jsi ty košíčky," promluvil konečně Harry. Severusovo obočí vylétlo až skoro ke stropu. „Říkal jsem si, jestli to nebude blbý... No asi bylo. Já vím, že nemůžou nahradit ty, co ti dávala máma. Teda... Madam Pomfreyová říkala-"

„Mně je přece jasné, kdo ti to řekl," přerušil ho Severus okamžitě. „U Merlina, Harry, tohle jsem tou poznámkou přece vůbec nemyslel! Nenapadá tě něco jiného, co jsem tím chtěl asi říct?" Harry se zmateně podíval nejdřív na něj, poté znovu na svůj test, a nakonec zakroutil hlavou. Severus si povzdechl. „Možná to něco značí někoho," pokusil se mu napovědět Severus. Harry na něj zůstal ale jen koukat. „Možná tebe?" došla mu už trpělivost a řekl mu to na rovinu. Jenže nezdálo se, že by se kýžený efekt dostavil.

Harry se udiveně podíval zpět na jeho poznámku.

„No jo! To mě vůbec nenapadlo," pousmál se trochu úlevně Harry. To Severuse překvapilo, protože už dávno zjistil, že jeho synovec je dost citově založená osoba, a očekával, že by ho to mohlo třeba trochu sebrat. Ne, že by o to stál, to ne, ale čekal to. Jenže vzápětí zjistil, proč to s Harrym nic nedělalo. „Jasně že jsem nenahraditelný. Jsem Vyvolený. Kdo jiný dokáže Voldemorta zabít, že?" zasmál se trochu křečovitě.

Severus schoval hlavu do dlaní. ‚To není možný!'

„Neber to tak tragicky, to už nic nezmění," prohlásil k jeho údivu zase Harry a Severus složil ruce zpět na stůl.

„Stojí tam snad něco o válce?" ukázal už poněkud vyčerpaně na papír.

„Ne."

„Pak tím nejspíš nemyslím, že jsi nenahraditelný pro válku. Co takhle třeba pro mě?" Jakmile to Severus dořekl, Harry ztuhnul. Severus si všimnul, jak začal zrychleně dýchat. Bylo to tady. Tomuhle se chtěl přesně vyhnout.

„A-ha," vydechl Harry, začal si žmoulat rukáv od hábitu a rozpaky nevěděl, kam se dřív podívat. Ani nevěděl proč, ale připomnělo mu to Lily, což se nestalo poprvé.

„No, tak to bychom měli," opřel se úlevně Severus do židle.

„Já ti chci jen říct, že-"

„Nic mi neříkej," přerušil ho zase Severus. O opětované vyznání skutečně nestál. Určitě ne teď. „Za ten dárek ti děkuji. Potěšilo mě to."

„Opravdu?" zeptal se Harry potichu.

„Opravdu. Moc si toho cením. A teď bys měl jít," posílal ho už raději pryč. Harry stál ale pořád na místě.

„Můžu," ukázal nesměle na svůj test, „můžu si to vzít?"

„Můžu to nejdřív opravit?" zeptal se ho Severus na oplátku. Harry se uchechtnul.

„No jo vlastně. Tak já radši vážně jdu."

„To bude nejlepší," pronesl Severus úlevně, když Harry odešel. Jen doufal, že se k tomu nebudou večer ještě vracet.

*****

„Co jsi tam dělal tak dlouho?" zeptala se ho Hermiona, která na Harryho čekala před učebnou. Už tam stáli další studenti, kteří měli mít hodinu po nich.

„Nic," usmál se na ni Harry a společně se vydali na hodinu Kouzelných formulí.

„Něco asi jo. Oproti tomu, jak jsi vypadal po testu, doslova záříš," prohodila na jeho adresu. „Profesor Snape říkal, že jsi něco pokazil."

„Špatně jsem pochopil jednu poznámku na konci," pokrčil rameny, ale pořád se nemohl zbavit úsměvu, který měl po rozhovoru se svým strýcem ve tváři.

„Poznámku? Já žádnou poznámku v testu neměla," podivila se Hermiona.

„Tu tam dopsal jen mně. Poslouchej, jak ty bys to pochopila," rozhodl se Harry své nejlepší kamarádce o Severusově poznámce říct. „Včera nás slyšel, když jsem říkal, že nahradit se dá vše. A on k té otázce o nahrazení mločích očí dopsal, že i když já si to nemyslím, tak podle jeho posledních zjištění existuje i něco nenahraditelného." Hermiona se na něj udiveně otočila.

„Och, Harry!" dotkla se letmo jeho ruky a začala se také usmívat. „To ti opravdu napsal? To je moc hezké. To bych do něj nikdy neřekla!"

„Ty jsi to pochopila hned?" překvapilo Harryho.

„Ovšem! Ty ne?"

„Myslel jsem, že tím myslí ty košíčky. Tak jsem se mu omluvil," prohodil Harry trochu rozpačitě.

„Bože, vy kluci jste opravdu někdy úplně natvrdlí. Už chápu, co myslel profesor tím, že jsi nepochopil zadání," protočila očima Hermiona.

„Pak jsem myslel – no, víš co. Věštbu. Když říkal, že tím myslel mě," prohlásil potichu Harry. Hermiona začala kroutit nechápavě hlavou. „Vůbec mě nenapadlo, že myslí pro něj. Ale pak mi to řekl," dodal a koutkem oka zachytil, jak se Hermiona zase usmívá.

„A ty ses bál, že by se mu ten dárek nelíbil. Myslím, že tady máš odpověď."

„Chtěl jsem mu říct, že pro mě taky hodně znamená, ale nenechal mě."

„Nejspíš na tohle není, Harry. Jinak by ti to sám řekl a nepsal ti to do testu."

„Asi jo. Něco takového říkal i Brumbál. Večer za ním jdu, myslíš, že se k tomu tedy už nemám vracet?"

„Myslím, že ne. Podle mě profesor po včerejšku dobře ví, co pro něj znamenáš. I když by byl asi slepý, kdyby si toho doteď nevšimnul."

„Asi máš pravdu," souhlasil Harry, když se blížili k učebně Kouzelných formulí. Šli na poslední chvíli. „Dnes to mám nabitý. Odpoledne po Bylinkářství máme se Susan sraz kvůli naší práci, pak hned trénink, z něj rovnou na večeři a potom za Severusem," propočítával své dnešní aktivity Harry.

„Možná bylo navýšení tréninků hloupost. Teď už přece víš, že s Malfoyem nemusíš bojovat. Pochybuji, že profesor řekl někdy něco takového jemu," pronesla pochybovačně Hermiona.

„Nebojuji s ním kvůli němu," podíval se Harry po Hermioně, jako by se zbláznila.

„Pardon, jistě že ne," ušklíbla se ironicky.

„Neuvěřitelně mě vytáčí!" Hermiona po Harryho poslední větě znovu protočila očima a v tu chvíli došli do učebny.

*****

Severus po večeři ještě doopravoval dnešní testy. Ten Harryho si nechal až nakonec, a dobře udělal. Když četl jeho odpověď na sedmou otázku, jež se táhla skoro přes celou stranu, chvíli na ni zůstal nevěřícně koukat a pak se hlasitě rozesmál. Kam na tohle ten kluk chodil! Ani si nepamatoval, kdy se pořádně něčemu zasmál. Jistě, jeho synovec ho svými komentáři mnohdy k úsměvu přiměl, ale čím bližší si byli, tím častěji se tak dělo. A když byl k tomu všemu Severus sám, nemusel se před nikým kontrolovat.

Při čtení jeho odpovědi na Dlabostík si pobaveně odfrknul a když byl už u konce testu, napsal své jednoslovné hodnocení. Byl spokojený. I když za tu poslední otázku by mu dal nejradši Trolla. Severus věděl, že Harry bude chtít test zpět, takže si potají udělal jeho kopii a schoval ji do šuplíku k dalším ‚cennostem'.

Chvíli poté se ozvalo zaklepání na dveře kabinetu. Severus vstal od svého stolu v bytě a přešel vedle Harrymu otevřít.

„Ahoj," usmíval se na něj od ucha k uchu Harry.

„Pojď dál," vyzval ho a jeho synovec ho následoval k němu. Tiše za sebou zavřel.

„Opravuješ testy?" zeptal se Harry zvědavě, když si všimnul štosu pergamenů na jeho stole.

„Už jsem hotov," oznámil mu věcně.

„A?" čekal Harry na svůj ortel. Severus se zamyslel, pak vzal do ruky jeho test a začal vyrovnaným hlubokým hlasem předčítat odpověď na otázku, u níž ho Severus upozorňoval, že by neměla obsahovat jen tři slova.

„Jak se nazývá institut pro vývoz Mandragor do zemí Blízkého východu? Když se tak zamýšlím nad touto otázkou, již poněkolikáté mě napadá, zda skutečně spadá do oboru Lektvarů. Bylinkářství se mi v tomto světle jeví jako daleko příhodnější, i když si vzápětí uvědomuji, jak jsme v této oblasti pozadu, a to o neuvěřitelné čtyři roky! Je donebevolající, že Mandragory jsme probírali již ve druhém ročníku, a taková zásadní informace, kterou existence Sdružení pro přepravu nadměrně hlučných magických rostlin bezesporu je, nám až dodnes unikala. Nedokážu vůbec pochopit, jak jsem bez ní mohl do dnešní doby vůbec přežít!

Dle mého osobního názoru navíc společnost využívá zbytečně dlouhé pojmenování. Pokud by k tomu byl prostor, rád bych jim navrhnul své vlastní. Rozhodně by bylo o dost ekonomičtější, a v dnešní době se každá úspora hodí. Institut uřvaných kytek se zdá být dokonce daleko výstižnějšího charakteru. Už jste někdy Mandragory slyšel? Nazval byste je nadměrně hlučnými? Já tedy ne! A upozornění, že se jedná o magické rostliny, mi připadá už opravdu scestné. Jaké jiné než magické rostliny by asi měli kouzelníci dovážet? A když jim je dováží, je logické, že se zabývají vývozem. Nač na to dále zbytečně upozorňovat? V tomto světle se mi jeví pojmenování IUK (rozuměj Institut uřvaných kytek) daleko vhodnější a praktičtější.

Doufám, že jsem vaše obavy ohledně nedostatečného počtu slov mé odpovědi dostatečně uspokojil. Velmi nerad bych totiž přišel o hlavu. Jsem si jist, že Nebelvír již svého bezhlavého maskota má, i když jen skoro. Rozhodně bych si nepřál plést Siru Nicholasovi do zelí, nedej bože ho ještě provokovat tím, že má hlava by byla od těla oddělena celá. Mějme úctu k starším lidem!"

Když Severus vzhlédl od pergamenu, uviděl, jak se jeho synovec na pohovce pochechtává.

„Šašku," odfrknul si Severus pobaveně a hodil mu jeho test do klína.

„Vynikající!" zajásal Harry, když si přečetl svou známku.

„S ohledem na tvou odpověď na poslední poznámku bys zasloužil Trolla, ale jsem si vědom toho, že to již nespadá pod mé hodnocení."

„Možná by ses mohl pro příště také vyjadřovat jasněji," popíchnul ho Harry, když pořád zíral s úsměvem do svého testu.

„Nemůžu za to, že Nebelvíři nemají tolik důvtipu, aby dokázali číst mezi řádky"

„Pardon, možná jsem se měl poradit se studenty tvé koleje, co tím chceš vlastně říct," ušklíbnul se Harry a Severus zakroutil hlavou. „Mimochodem, mám se tě nenápadně zeptat, co dostala Hermiona. Je celá nedočkavá."

„Málem jsem zapomněl, že nenápadnost je tvé druhé jméno."

„Já nejsem zvyklý chodit kolem horké kaše jako někdo," oplatil mu Harry.

„Slečna Grangerová má samozřejmě Vynikající," rozhodl se Severus jeho poznámku přejít bez povšimnutí. „Čaj?"

„Děkuji. Ten samý, jako vždycky."

„Jistě."

„Máš nové šálky?" Harryho pohled při těch slovech ulpěl na černých šálcích se stříbrným lemováním, které mu daroval Draco včera k narozeninám.

„Ano," odpověděl bez zájmu. Harry se zamračil.

„Raději bych ten, na který jsem zvyklý."

„Ovšem. Ani mě nenapadlo dávat ti jiný," poznamenal Severus a za chvíli už před nimi stály dva kouřící šálky s čajem. „Zítra se koná schůze Řádu. Mám tě tam odvést hned po tvé schůzce Brumbálovy armády," oznámil mu Severus a Harry se zase rozzářil. Harry se Severusem na schůzi nikdy předtím nešel.

„Paráda! Mám si zabalit svačinu na cestu?" Severus se na něj podíval jak na blázna.

„K čemu jako?"

„Bude to náš první malý rodinný výlet. Dudley si vždy brával batůžek se svačinou. Někdy mu ten batoh ani nestačil." Už zase si z něj dělá blázny.

„A co sis brával ty?" nadhodil Severus.

„Já se jich pochopitelně nezúčastňoval," odmávnul rukou Harry. „Chodíval jsem k Arabelle Figgové. Má neskutečné množství koček," ušklíbnul se při té vzpomínce.

„Nikdy?" zarazilo Severuse ono zjištění, i když jakmile se nad tím zamyslel, ani ho to vlastně nepřekvapovalo.

„Jednou vlastně jo. To bylo poprvé a naposledy," zamyslel se Harry. „Tenkrát jsem si poprvé pokecal s hadem." Severus nad tím slovním spojením protočil očima. Jistě, proč si nepokecat s hadem. „Bylo to v zoo, Dudley slavil své jedenácté narozeniny."

„Co jste si povídali?" zajímal se Severus.

„Byl to spíš jednostranný rozhovor. Ptal jsem se ho, jak se má a jestli se nenudí." Což dle jeho tónu považoval jeho synovec za naprosto běžné. „Pak jsem ho tak trochu neúmyslně poštval na Dudleyho." Když uviděl Severusům šokovaný výraz, dal se do vysvětlování. „Byl na něj dost hrubý, furt bouchal na sklo a chtěl, aby se hnul. Tak jsem nějak podvědomě chtěl, aby se na něj podíval trochu z blízka a sklo zmizelo. Pak, když se plazil kolem mě pryč, řekl mi, že jde domů do Brazílie," usmál se Harry spokojeně. „No co, bylo mi ho líto, proč by měl být zavřený v nějakém teráriu, když může žít lépe někde jinde." Severus pochopil tu narážku.

„Co ti za to Dursleyovi udělali? Počítám, že tě z toho obviňovali."

„Jistěže mě z toho obviňovali. Obviňovali mě z úplně všeho, co se jim kdy v životě přihodilo špatného. Ale za tohle jsem fakt mohl," ušklíbnul se Harry.

„Co ti udělali?" ptal se Severus znovu.

„To nestojí za řeč. Řekněme, že to byl můj nejdelší trest v životě. Ale dost o mně. Víš, co mi včera došlo?" Severus se to rozhodl přejít a odpověděl na další Harryho otázku.

„Ne."

„Že vůbec nic nevím o tobě." Tohohle se Severus obával. No, jednou to přijít muselo... „Kdyby mi madam Pomfreyová neporadila, byl bych úplně v koncích." To jistě, a v koncích by byl i Severus, až by šel hledat svého synovce do Tajemné komnaty. „Mimochodem, jak ti chutnali ty košíčky?" pustil ho Harry konečně ke slovu.

„Ještě jsem je nechutnal," odpověděl Severus po pravdě. „Nejsem si jist, zda bych měl první Povídavé košíčky od tebe jíst. Nějak jsem z tvého jednání ohledně čokoládové žabky ode mě usoudil, že se to nejspíš nedělá." To byl pochopitelně výmysl, ale Severus nemohl Harrymu říct, že je má pečlivě schované jako ten nejhezčí dárek, co kdy od někoho dostal.

„Čekáš snad, že ti budu péct další?" nadhodil usmívající se Harry.

„V rámci tvé ergoterapie? Proč ne," připustil Severus.

„Takže ty vůbec nevíš, jak skvělé jsou. Můžu použít tvůj krb?" zeptal se ho Harry rozpustile a vyskočil na nohy.

„NE."

„Ale no tak, chci si jen zaletaxovat do kuchyně." Severus pochopil, co má v plánu, a upřímně byl zvědavý, jak Povídavé košíčky od Harryho chutnají. Mávnul tedy na něj, ať si dělá, co chce, a Harry byl v tu ránu hlavou v krbu.

„Ahoj, to jsem já, Harry."

„Určitě by tě jinak nepoznali," utrousil Severus potichu.

„Trinky, jak se máš? Je tam někde Dobby? Je s Winky? A můžeš mi ho zavolat? A když narazíš na Fonky, tak tu taky!" Severus protočil očima při pomyšlení, že jeho synovec zná snad všechny bradavické skřítky i jménem. „Ahoj, Dobby! Fonky, rád tě zase vidím! Zbyly ještě nějaké Povídavé košíčky? To nevadí, klidně nám doneste ty vaše, určitě jsou ještě lepší než ty moje. Ale jděte, myslím to vážně. Přijďte sem, ano? Jo, k profesoru Snapeovi. To budete hodní. Děkuju!" A byl zase zpět. „Jsou na cestě," oznámil spokojeně Severusovi, který nechápal, proč zval Harry oba skřítky. Než se ho na to stihl zeptat, výše jmenovaní se objevili vedle Harryho i s tácem s několika košíčky.

„Dobrý večer, profesore Snape," uklonili se mu s pozdravem oba skřítci. Severus jen přikývnul. Harry si najednou mezi ně na jedno koleno poklekl a oba skřítky chytil kolem jejich malých tělíček. Oba skřítci se na něj láskyplně, i když poněkud plaše usmáli.

„Severusi, tohle je můj přítel Dobby, o kterém jsem ti už vyprávěl, a tohle je Fonky, má největší pomocnice ze včerejška. Jen díky Fonky jsou Povídavé košíčky tak skvělé, jako jsou. Věříte tomu, že je pan profesor ani neochutnal?" zeptal se jich Harry vesele. Oba skřítkové se zatvářili zděšeně. Fonky si dokonce skrývala dlaněmi oči.

„Pan profesor neochutnal Povídavé košíčky od Harryho Pottera?" pronesl Dobby nevěřícně.

„Harry Potter je dělal jen pro pána. A pán je ani neochutnal," začala vzlykat malá skřítka.

„Klid, Fonky. Pan profesor k tomu měl důvod." Severus si odfrknul a skřítkové hned začali vypadat přívětivěji. „Proto jsem vás požádal, abyste donesli další."

„Ale tyhle dělal Dobby s Drupym," oznámil mu omluvným tónem skřítek.

„To vůbec nevadí. Jsou určitě stejně skvělé. Vždyť jsme je všichni dělali podle Fonky, že?" Severus z toho pochopil, že každý dělal nějakou svou várku.

„Ale Povídavé košíčky Harryho Pottera byly nejlepší. Pán má velké štěstí," poznamenala potichu Fonky směrem k Severusovi.

„Pán musí být pyšný, že má za synovce Harryho Pottera," pousmál se na Severuse Dobby. Ten se zarazil. „Harry Potter je ten největší a nejlaskavější kouzelník ze všech kouzelníků na světě!" prohlásil Dobby hrdě.

„Ale no tak," snažil se ho zastavit červenající se Harry.

„Dobby říká jen pravdu. Harry Potter říkal, že je profesor Snape jeho přítel. Pán má skutečně velké štěstí! Dobby je ten nejšťastnější skřítek od té doby, co Harry Potter Dobbyho osvobodil, a stal se jeho přítelem," naplnily se skřítkovi oči slzami a začal popotahovat. Harry ho poplácal po rameni a vyslal k Severusovi jeden ze svých omluvných štěněcích pohledů.

„Fonky taky!"

‚Severus taky,' pomyslel si Severus trpce, když ty tři před sebou sledoval.

„Tak co kdybyste dali panu profesorovi ochutnat?" Oba skřítci přešli k Severusovi a Fonky k němu natáhla své ručičky s tácem. Severus si tedy jeden ze zákusků vzal. Pak se podíval na Harryho, který ho s napětím sledoval a vzápětí udělal něco, co dosud nikdy.

„Děkuji." Harry se na něj zářivě usmál a skřítkové taky. Když je ochutnal, musel uznat, že byly vážně jako pravé Povídavé košíčky. Severus si na sladkém nikdy nezakládal, ale tohle cukroví pro něj mělo i jinou symboliku. Když na něj však přitom všichni tři společníci zírali, cítil se poměrně nesvůj. „Velmi chutné," prohlásil, aby je uklidnil.

„A to je od pana profesora velká poklona, toho si važte," zdůraznil jim Harry. „Tak moc děkujeme," začal se s nimi Harry loučit.

„Kdyby Harry Potter nebo pán cokoliv potřeboval, stačí Dobbyho zavolat."

„Budu si to pamatovat. Ještě jednou děkuji a mějte se! Zase se za vámi stavím," slíbil jim Harry a skřítci s lusknutím zmizeli. „Myslíš, že by sebou v Bradavicích dokázali přemístit i člověka?" nadhodil Harry zamyšleně k Severusovi. Tác s košíčky odložil na stolek u pohovky a posadil se zpět k čaji.

„To netuším," odvětil a posadil se do svého křesla k němu.

„Jsou milí, že? Někdy trochu přehání, ale jsou strašně dobrosrdeční," natáhnul se i Harry pro jeden z košíčků. „Proč už se asi nevyrábí?"

„Možná proto, že jejich tvůrci na ně při vzrůstající moci Pána zla nechávali vyrývat odbojová hesla a několik z nich poté nalezli mrtvé s týmiž vyrytými hesly přes jejich tělo?" Severus si všimnul, jak se Harry zarazil uprostřed sousta a pak ztěžka polknul.

„To- to jako vážně?" zeptal se ho Harry zaraženě.

„Osobně jsem u toho nebyl, ale ví se to." Severus čekal, jak na to Harry zareaguje.

„Nemyslel – nemyslel jsem, že bys u toho-"

„Myslíš, že jsem nikdy nikoho nezabil?" Severus viděl, že Harryho rozhodil.

„Když jsem mluvil o tom, že o tobě nic nevím, nemyslel jsem... Nemyslel jsem tohle. Tedy..." Harrymu došla slova.

„Nechci, aby sis o mě činil nějaké zkreslené představy. Byl jsem, čím jsem byl," říkal Severus klidným hlasem. „Možná jsme o tom měli mluvit dřív."

„Nezáleží mi na minulosti," pronesl Harry tiše. „Jen možná... Dělal jsi to z vlastního přesvědčení?"

„Nedělal jsem to rád, jestli tě zajímá tohle. Dělal jsem to, protože jsem musel."

„Pak je to... polehčující okolnost." Severus si odfrknul. Domníval se, že by ta informace mohla s Harrym něco udělat, ale vypadalo to, že nikoliv. Severus si totiž vážně nemyslel, že by bylo fér před Harrym tohle tajit. Opravdu nechtěl, aby si o něm fantazíroval, že byl Smrtijedem bez poskvrny.

„Myslel jsem ale spíš tebe, tvou rodinu a tak. Ani nevím, jestli tví rodiče žijí, kde bydlíš, když nejsi v Bradavicích, co děláš ve svém volnu..."

„Mí rodiče nežijí, žiju ve svém domě po rodičích v Cokeworthu a ve svém volnu se věnuji Lektvarům a četbě."

„Aha. To mě mrzí. To s rodiči tedy."

„Nemusí tě to mrzet, mě to taky nemrzí." Harry vypadal zaskočeně. „I kdyby žili, stejně by ses s nimi nesetkal, jestli ti jde o tohle. Rozhodně ne s mým otcem. Chápu, že tě to zajímá, je nebo byl to tvůj dědeček, ale věz, že té roli by byl dalece vzdálen. Nezasloužil by si s tebou strávit ani minutu tvého času."

„Chápu," přikývl Harry nejistě.

„Pochybuji. Byl to alkoholik a násilník. Má matka zpřetrhala veškeré svazky se svou rodinou, když si ho vzala. Pochopitelně ji všichni odsoudili za to, že se provdala za mudlu. Ani se jim nedivím. Byl ztracenou existencí nejspíš už tehdy. Zabila se sama tím, že s ním zůstala."

„Tvůj otec byl mudla? Myslel jsem, že jsi čistokrevný kouzelník."

„Jak vidíš, tak nejsem. Se svým otcem jsem však kromě jména a krve neměl nikdy nic společného. Díky Merlinovi za to, že ani tvá matka ne. Možná jen zdědila trochu výbušné povahy, ale to není někdy na škodu. A tu jsi zdědil i ty. Nic víc naštěstí ne." Severus vstal a šel si nalít panáka Ohnivé whisky. Harry ho přitom zaraženě pozoroval.

„Promiň, asi jsem s tím neměl začínat. Jen... že o nikom nic nevím. Vlastně ani o mámě a tátovi ne. Ani o jejich rodinách. Dokonce ani nevím, kdy by měla máma narozeniny." Severus se na něj smutně podíval. Chápal, že to pro něj musí být těžké.

„Třicátého ledna. Tvá matka by oslavila narozeniny za necelé tři týdny." Harry pomalu mlčky přikývnul. „Hrozně mi ji připomínáš. Jsi celý ona. Možná tak nevypadáš, ale jsi." Severus zaznamenal, jak přitom Harry ztuhnul. Asi nečekal, že k němu bude tak otevřený. „Máš její povahu. Určitě by na tebe byla pyšná, kdyby tu ještě byla." Harry netečně pozoroval svůj hrnek

„Přál bych si, aby její oběť jednou nebyla zbytečná," pronesl do ticha Harry. Severus k němu přešel a položil mu ruku na rameno.

„Neboj. Nebude."

*****

Následujícího večera pospíchal Harry po schůzce Brumbálovy armády do sklepení, kde na něj čekal Severus, aby je co nejdřív dopravil na Ústředí Řádu.

„Stejně už jdeme nejspíš pozdě," poznamenal, když si všimnul, jak je Harry zadýchaný.

Když se pak objevili na Grimmauldově náměstí, dveře od jídelny byly zavřené. Schůze už tudíž začala.

„Odkdy vlastně obraz Siriusovy matky nekřičí?" zastavil se a zeptal Harry tiše svého strýce.

„Od té doby, kdy jsem seznal, že už nemá koho rozčilovat," odpověděl mu jednoduše.

„Věděl jsi, jak ji utišit a nikomu jsi to neřekl?" udivilo Harryho. Severus se ušklíbnul.

„Jistě. Vždy mi ale připadalo zábavné sledovat tvého kmotra, jak s ní bojuje."

„No, ha ha," vrátil mu úšklebek Harry. Pak se na svého strýce zadíval a s tajemným úsměvem začal šmátrat v tašce, kterou měl hozenou přes rameno. Většinou si ji nebral, ale dnes musel. „Pak bychom tedy tvůj úspěch měli něčím oslavit," vytáhnul z brašny papírový sáček a nabídnul Severusovi jednu z obložených baget. „Výlet se vším všudy, no ne?" protáhl Harry rozpustile. Když uviděl, jak se jeho strýc tváří, potichu se uchechtnul.

„Baví tě si ze mě pořád střílet?" zeptal se ho s povytaženým obočím.

„Děsně!"

„No, ha ha," zopakoval Severus jeho repliku a Harry vyprskl smíchy poněkud hlasitěji, než zamýšlel. Po Severusově ledovém pohledu toho však rychle nechal. Odkašlal si a nasadil stejně vážný výraz, jako měl jeho strýc. „Jdeme," rozkázal Severus a Harry rychle schoval svačinu zpět do brašny.

Když vešli do jídelny, vládlo v ní zvláštní ticho. Všichni stočili své pohledy k nim.

„Harry, Severusi, jsme rádi, že jste se k nám připojili," uvítal je Brumbál a podivně se u toho usmíval. „Jaká byla dnes tvá hodina, Harry?"

„Já doufám, že dobrá, ale asi nejsem ten pravý k tomu, abych ji hodnotil," prohodil Harry, když se se Severusem vedle sebe usazovali.

„Čaj, drahoušku?" Harry přikývnul na obvyklou nabídku paní Weasleyové. Severus, jak si Harry všimnul, také.

„Nejspíš jste se dobře bavili," nadhodil Moody a pronikavě přitom Harryho sledoval. Harrymu došlo, že všichni pravděpodobně slyšeli, jak se na chodbě směje.

„No, snažím se, aby hodiny nebyly moc nudné. Koho by pak bavilo na ně chodit, že?" opětoval mu Harry a nezapomněl se přitom na všechny usmát.

„Zrovna jsme řešili útok, který se předevčírem odehrál poblíž Londýna," rozhodl se zakročit Brumbál změnou tématu. „Tonksová nám vysvětlovala, co přesně se na místě stalo. Zemřel přitom jeden mudla." Harry zvážněl a zadíval se na Tonksovou, která seděla naproti němu.

„Ano. Bystrozorské oddělení mělo informace od dvou Smrtijedech, kteří se na místě měli zdržovat. Ten mudla se do našeho zásahu připletl náhodou."

„Cukr, zlato?" podávala mu po čaji ještě přes rameno tiše paní Weasleyová.

„Och, ano, děkuji," poděkoval jí také šeptem Harry, přičemž Tonksová stále vyprávěla. Když si do čaje přidal čtyři lžičky cukru, začal jej vracet paní Weaasleyové zpět.

„Možná si dá ještě Severus," naznačila mu, aby podal cukr profesorovi vedle něj.

„Severus nesladí," vylítlo z něj naprosto automaticky, a i když mluvil značně potichu, jeho poznámku nemohli lidé sedící poblíž přeslechnout. Tonksová se zarazila uprostřed věty, a jakmile si Harry uvědomil, co řekl, šokem upustil cukřenku na zem. Na svého strýce se v tu chvíli neodvážil ani pohlédnout.

„Děkuji za vaši péči, pane Pottere," procedil skrz zuby Severus.

„Omlouvám se, pane. Já... no... paní Weasleyová řekla vaše jméno a mě nedošlo... Vážně se omlouvám. Opravdu. A nikdy jsem si nevšimnul, že byste sladil, tedy-" Harry radši přestal mluvit, vytáhnul hůlku a mávnutím jí navrátil původní podobu i včetně cukru uvnitř. „Dáte si?" nabídnul mu Harry třesoucí se rukou.

„Kdybychom byli ve škole, vaše kolej by v tuto chvíli přišla o hodně velký počet bodů, Pottere," odtušil Severus ledově. „A ne, nedám," dodal, když si všimnul, že mu Harry stále podává cukřenku.

„Pak jsem nebyl daleko od pravdy, že?" nadhodil pro uvolnění atmosféry a uslyšel slabý smích vycházející od dvojčat Weasleyových kousek opodál.

„Ovládáš neverbální magii, Pottere?" zeptal se ho zamračeně Moody. Harrymu se vůbec nelíbilo, jak se na něj od začátku schůze dívá. Věděl, že nemá rád Severuse, a od té doby, co se ho při jedné ze schůzí zastal, se divně díval i na něj. Jako by snad tušil, že je mezi nimi něco víc.

„Ano. Přišlo mi vhodné se ji naučit," odpověděl mu Harry a těšilo ho, že má možnost se před bývalým bystrozorem trochu vytáhnout.

„Kdy jste si tím začal?" zajímal se dál.

„Někdy před měsícem," pokrčil rameny Harry.

„To jste si ji osvojil poměrně rychle." Harry postřehnul, že v jeho hlase bylo rozpoznat uznání.

„Ale ne, netrvalo mi to měsíc," hodlal ho Harry vyvést z omylu. „Podařilo se mi to hned, když jsem to poprvé zkusil." Místností se začal linout udivený šepot.

„Děláš si z nás blázny, kluku?" Moody nevypadal, že by mu to věřil. Pomoc však přispěchala z míst, odkud to čekal Harry nejmíň.

„Já bych tomu tedy věřil, Harry má pro magii veliké nadání," pronesl zvučným hlasem Remus. Šum utichnul. Harryho roztržku s Remusem měli všichni ještě v živé paměti, proto to, že se Remus Harryho zastal, nepřekvapilo jen jeho. Dokonce i Severus, jak si Harry uvědomil, sebou lehce trhnul.

„Ano?" zeptal se Moody, dávaje tak najevo, aby Remus pokračoval.

„Když jsem učil v Bradavicích, byl Harry ve třetím ročníku. Požádal mne, abych ho naučil Patronovo zaklínadlo. Zvládnul ho hned na naší první schůzce, i když to bylo jen prostřednictvím bubáka. I u dospělého kouzelníka je ale něco takového nevídaného, natož když je vám třináct. Nehledě na to, že v témže věku pak, jak všichni víme, prostřednictvím patrona odehnal stovku skutečných mozkomorů, když se chystali dát Siriusovi polibek. To, řekl bych, dokáže jen velmi málo kouzelníků. No," prohrábl si nervózně rukou vlasy a odkašlal si, „nepřekvapuje mě, že si Harry dokáže osvojit některé kouzelnické dovednosti dříve než druzí. Má na to přirozený talent."

„Díky," pronesl do vzniklého ticha zaraženě Harry. Doufal, že tímto to skončí, jenže k jeho překvapení se Moody chytnul něčeho, co ho při Remusově projevu zaujalo.

„Tvůj bubák na sebe bere podobu mozkomora, Pottere?"

„No a? Nemyslím si, že je to vaše věc. Ptám se já na toho vašeho?" Harry už začal být podrážděný. Měl Moodyho dotěrných otázek až po krk. Proč do toho Brumbál zase nevstoupil, když viděl, jakým směrem se to celé ubírá. Rychle se podíval na svého strýce, ale uvědomil si, že v něm zastání teď nenajde. Ledovým pohledem hypnotizoval Remuse, takže o zábavu měl postaráno i on.

„Moody nejspíš čekal to samé, co já před lety, Harry. Že se promění ve Voldemorta," vysvětlil Remus. Harrymu ale bylo jasné, proč se v tom Moody šťourá.

„No, jistě. Tak to vás zklamu, a nejspíš bych zklamal i Voldemorta, kdyby o tom věděl," ušklíbnul se Harry na Moodyho. „Voldemort skutečně není tím, co by mě děsilo nejvíc," usmál se na něj neupřímně.

„Samozřejmě. Některé vzpomínky mohou být děsivější-"

„O co ti sakra jde?" vyjel Harry na Remuse. Tohle byla jeho osobní věc! Neměl se v tom šťourat tady přede všemi.

„Jen jsem nechtěl, aby sis myslel, že je na tom něco špatného. Vím, že před třemi lety jsi z toho byl-"

„Ještě tu všem řekni, proč jsem tě o to tenkrát vůbec požádal!"

„To není známka slabosti, Harry, už jsem ti to jednou říkal. Mozkomorové na tebe působí hůře než na ostatní, protože-"

„Ani to nedopovídej," přerušil ho Harry okamžitě. Měl toho už akorát dost. V místnosti začalo být dusno. Všimnul si, jak se Tonksová nechápavě dívá na svého partnera. Nejspíš jí o tom neřekl. Teď už to ale asi bylo jedno.

„Remus ti neřekl o našem prvním setkání?" zeptal se jí Harry najednou mile. Severus se ani nepohnul. Harry si uvědomoval, že některé z těch věcí jsou novinkou i pro něj. Především to, z čeho má Harry největší strach. „Aby tu nezůstaly nějaké nevyřčené otázky, tak s Remusem jsem se poprvé setkal ve vlaku do Bradavic, když mě na zemi křísil po návštěvě jednoho z mozkomorů, kteří prohledávali vlak kvůli uprchlému masovému vrahovi." Když mluvil o Siriusovi, neopomněl ve vzduchu prsty naznačit uvozovky. „Takže asi tak na mě působí. Naštěstí mi Remus pomohl, a ukázal mi, jak se můžu bránit. Takže ještě jednou děkuji. Nejednou mi to zachránilo život," podíval se s vážností na Remuse. Upozorňoval tím nejen na třetí ročník, ale i na léto před pátým ročníkem, kdy se objevili mozkomorové i v Kvikálkově.

„Rád jsem to pro tebe udělal, Harry."

„Tak kde že jsme to skončili?" řekl Brumbál a po všech se rozhlédl. Harry se na něj ale ani nepodíval. ‚To brzy,' pomyslel si hořce. Už ho měl taky plné zuby. Všech. Nestačilo snad, že si nevěří on sám? Musel z něj Remus udělat ještě slabocha přede všemi z Řádu? Díkybohu, že nevědí o Věštbě. To by bylo soucitných pohledů. Harry Potter, který omdlévá při pitomém setkání s mozkomorem, má být zachráncem kouzelnického světa. Byl vážně k ničemu. Přesně tak k ničemu, jako mu vždy říkával strýc Vernon. Už zase to na něj celé doléhalo.

Napadlo ho to náhle a neuvažoval nad tím, jak bude vypadat. Ani ho to vlastně nezajímalo. Během řeči Moodyho, který se zrovna vyjadřoval k útoku, o němž mluvila na začátku Tonksová, se zvednul a za pohledu všech přítomných beze slova opustil jídelnu. Odejít z Grimmauldova náměstí sám nemohl, toho si byl vědom, takže zamířil do svého pokoje v patře. Doufal, že tam bude mít aspoň chvíli klid. Klid na to, aby ho to celé zase pohltilo.