Harry se ani nenadál a první týden školy měli za sebou. V úterý i ve čtvrtek nebelvírskému famfrpálovému družstvu přibyly další tréninky, ve středu probíhala dál schůzka Brumbálovy armády, a dokonce už Harry navštívil i schůzi Řádu.

Ta se neobešla bez Moodyho neustálého varování, že musí být Harry ve střehu, a předvídat každý možný krok nepřítele. Harry se nehodlal pouštět do žádných velkých sporů, takže mu to jen odkýval, ale neušel mu ironický úšklebek jeho strýce, který měl přitom ve tváři. Harry měl co dělat, aby se nerozesmál.

Hodiny Obrany byly pořád stejného charakteru. Harry byl pokaždé po ruce profesoru Whileovi a ten neustále opakoval, jak je štěstím bez sebe, že Harry po tom útoku neutrpěl nějaké vážnější zranění.

„Opravdu mě mrzí, že jsem na vlak odešel ještě dřív, než se to přihodilo, protože jsem musel dohlížet na mladší studenty. Ani nevíte, jak bych si ale přál být zde v tu chvíli nápomocen. Je neskutečné, že viník nebyl stále dopaden," rozčiloval se profesor při hodině. „Osobně bych okamžitě povolal bystrozory z ministerstva, nechápu, proč tak nebylo učiněno." Harry si v tu chvíli snad poprvé přál, aby zůstal ještě na ošetřovně...

V neděli odpoledne tam musel Harry na poslední kontrolu k madam Pomfreyové, aby se ujistila, že je skutečně už v pořádku. Harry doufal, že tam jde naposledy, protože ošetřovny měl ve skutečnosti už plné zuby. Nakonec ale děkoval všem svatým, že tam šel.

„Jak jsem očekávala. Jste už naprosto v pořádku, Pottere."

„To je dobře. Takže už sem příště nemusím?" zeptal se Harry s nadějí v hlase.

„Zase tak hrozné to tu snad není," ohlédla se po něm madam Pomfreyová přísně.

„Tak jsem to nemyslel," podíval se na ni hned omluvně Harry. „Z mého posledního pobytu tady si vlastně odnáším i spoustu příjemných vzpomínek," usmál se na ni Harry. Bradavická ošetřovatelka si ho chvíli zamyšleně prohlížela.

„O tom nepochybuji. Pacientovi se daří lépe, když má vždy nějakou společnost." Harry tušil, koho tím myslí, takže jen plaše přikývnul. „Nevím o nikom, kdo by byl kromě vaší maminky Severusovi natolik blízký, aby za ním chodil téměř každý večer na ošetřovnu. A to si ho pamatuji ještě jako studenta," podotkla ošetřovatelka s prozíravým pohledem.

„Asi jste už pochopila, že...jsme přátelé," pronesl Harry trochu s obavami. Znělo to zvláštně i jemu samotnému. Studenti se s profesory většinou nepřátelí. Ona ale věděla, že v tom je mnohem víc.

„Jsem ráda, že se Severus konečně přenesl přes to, kdo je váš otec, a konečně si taky uvědomil, kdo je vaše matka, drahoušku. Jak už jsem říkala, vím, že si byli moc blízcí. Asi mi to připomíná vás a slečnu Grangerovou." Harry se nad tím přirovnáním musel pousmát. Jestlipak jeho máma Severuse taky občas tak štvala, jako Hermiona jeho.

„To je dobře, že někoho takového měl. Vím, že to měl ve škole těžké," vzpomínal Harry na událost s Poberty, kterou viděl v myslánce.

„S tím si ale vy, drahoušku, nemusíte dělat těžkou hlavu. Severus se s tím vypořádal a to je hlavní. Teď mi řekněte něco vy. Víte, co je zítra za den?" zeptala se ho madam Pomfreyová a ve tváři jí přitom pohrával úsměv.

„Pondělí?" Harry netušil, z čeho ho teď zkouší. Jestli má pojem o čase?

„Datum."

„Devátého ledna," odpověděl zaraženě.

„Hm. Takže to nevíte," usoudila ošetřovatelka podle jeho nechápavého výrazu. „Tušila jsem, že vám to Severus neřekl. Všichni víme, že nic nechce neslavit. Vánoční dárky mně a ostatním profesorům posílá jen z Brumbálova nařízení. Merlin ví, že už se mi ty lahve za ta léta pomalu nikam nevejdou," posteskla si ještě na závěr. Harry začal mít neblahé tušení.

„A co že to nemám vědět?" ptal se jí zdráhavě.

„Že má Severus zítra narozeniny." Harry vyskočil z lůžka, na kterém doteď seděl.

„Cože? Už zítra?! Nemůže – nemůže je mít třeba až za týden? Jste si tím jistá?" začal Harry pomalu panikařit.

„Očividně jsem se nemýlila, když jsem si myslela, že bys mu rád něco dal," usmála se na něj vřele a položila mu přitom ruku na rameno. „Má je určitě zítra. Pamatuji si všechna data narozenin svých kolegů."

„Děkuji! Moc vám děkuji!" objal Harry radostí překvapenou madam Pomfreyovou a rychle začal utíkat z ošetřovny pryč. Ošetřovatelka zůstala vykuleně stát na místě. Oči jí ulpěly na dveřích, kde Harry zmizel, a málem se polekala, když se rozzářená tvář s černými rozčepýřenými vlasy objevila ve dveřích znovu.

„Jestli nevíte, co s těmi lahvemi, vůbec se neostýchejte je Severusovi následující Vánoce zase vrátit. Profesorka Prýtová to dělá běžně. Určitě ho to neurazí a ještě je dobře zužitkuje," mrknul na ni šibalsky Harry a zase odběhnul pryč.

*****

Harry utíkal na kolej, aby vyhledal Hermionu. Byla jediná, kdo mu mohl pomoct. I když byl šťastný, že se konečně může taky vytáhnout, byl zároveň zoufalý z toho, že vůbec nevěděl jak. Proč ho jen nikdy nenapadlo se Severuse zeptat, kdy má narozeniny. Ten proradnej Malfoy to stoprocentně ví a má pro něj už určitě přichystaný nějaký extra předražený dárek!

„Kde je Hermiona?" zeptal se zadýchaně Rona, který ležel u krbu. Měl na sobě položený sešit z Obrany a podřimoval.

„Co? Cože? Asi v knihovně? Děje se-"

„Spi dál!" odmávnul ho rukou Harry a pospíchal zase pryč, tentokrát směr Knihovna.

Když tam vběhnul, zpomalil po přísném pohledu madam Pinceové krok, a celý rudý začal nakukovat za regály.

„Hermiono! Tady jsi! Díkybohu!" zvolal Harry, když u jednoho ze stolků našel opuštěně sedět svou nejlepší kamarádku. „Ihned musíš jít se mnou! Potřebuju tvou pomoc! Je to otázka života a smrti!"

„Co se děje?" zvedla se s obavami Hermiona ze židle.

„Má narozeniny," zašeptal jí Harry vynervovaně.

„Kdo má narozeniny?" zeptala se ho normálním hlasem udivená Hermiona.

„Kdo asi?" syknul Harry. „Severus," zašeptal jí ještě tišeji těsně u ucha. Hermiona se na něj s pochybnostmi podívala.

„A to je jako otázka života a smrti? Víš, jak jsi mě vyděsil?" osočila se na něj rozzlobeně.

„Je to otázka života a smrti. Na zítřku záleží vše!" pověděl jí Harry naprosto vážně tichým hlasem. Hermiona na něj zůstala nechápavě zírat. „Ten blbec pro něj už určitě něco má! Nemůže mě přece předběhnout úplně ve všem!"

„Kdo?" nechápala pořád Hermiona.

„Pojď jinam. Tady to řešit nemůžeme," začal ji Harry tahat za ruku ven.

„Mám tady učení," protestovala Hermiona.

„Hermiono, to odsud samo neodejde," nebral na ni Harry ohledy a pokračoval dál v cestě.

Když Knihovnu opustili, zpoza vedlejšího regálu vyšel Severus Snape. Asi minutu zůstal zírat na opuštěné místo po Grangerové a dával si dohromady útržky rozhovoru, který vyslechl. Byl rád, že měl jeho synovec v hlavě aspoň tolik rozumu, že jeho jméno nevyřvával stejně tak hlasitě jako slečny Grangerové. Pro jistotu ale Severus obhlédl terén, aby se ujistil, že nikdo další je vyslechnout nemohl. Naštěstí nemohl. Odhodil na vedlejší prázdný stůl knihu, do které se před narušením začetl, a namířil si to přímo do ředitelny. ‚Tohle už Albus opravdu přehnal!'

*****

Harry zatáhnul Hermionu do prázdné učebny, neverbálně je zamknul a ještě místnost zakouzlil proti odposlouchávání.

„Můžeš mi vysvětlit, co to má všechno znamenat?" spustila Hermiona, jen co Harry skončil.

„Už jsem ti to říkal. Severus má zítra narozeniny. A já nemám vůbec, ale absolutně vůbec žádné tušení, co mu mám dát!" začal panikařit Harry. Hermiona se zamyslela.

„Harry, můžeš mu dát jen nějakou drobnost. Určitě ho potěší jen to, že si na něj vzpomeneš-"

„Severus nic neslaví. Nechce, abych mu něco dával," nenechal ji Harry ani domluvit.

„Pak ale nechápu, proč-"

„O Vánocích tvrdil to samé, a přesto mu Malfoy daroval nějakej exkluzivní čaj nevím ani za kolik!" odfrknul si Harry naštvaně.

„Malfoy?" zarazila se Hermiona. „Proč mu Malfoy něco dával?"

„Aha, ty to vlastně nevíš. Severus je Malfoyův kmotr. Skvělé, že? Už si za kmotřence nemohl vybrat nikoho horšího!"

„Neřekla bych, že si ho profesor Snape vybral. Asi to bylo spíš naopak, ale," ušklíbla se zase Hermiona, „léta nadržování už dávají konečně smysl."

„Mluvíš mi z duše, Hermiono," byl Harry rád, že mu dává konečně někdo za pravdu. „Takže, Malfoy o těch narozeninách určitě ví a něco pro Severuse má. Kdybych to nezjistil, umíš si představit, jak bych zase vypadal?" Hermiona si ho chvíli mlčky prohlížela.

„No, vzhledem k tomu, že profesor Snape od tebe nic nechce a vlastně ani nic neočekává, řekla bych, že bys vypadal úplně normálně. Rozhodně normálněji než teď."

„Ty to nechápeš?"

„Co mám chápat? Že se chceš měřit s Malfoyem, kdo z vás dvou dá profesoru Snapeovi lepší dárek?" Teď se zase zarazil Harry.

„Ne," podíval se na ni nechápavě, „jde přece o princip. Jeho kmotřenec mu něco dá a vlastní synovec ne?"

„Dobrá, tak mu dej nějakou drobnost-"

„Nemůžu mu dát drobnost, když Malfoy mu dává kdoví co!" přerušil ji zase Harry, čímž jen podpořil Hermioninu původní myšlenku.

„Myslíš si, že na to bude profesor Snape hledět? Že bude řešit, kdo z vás mu dá lepší dárek? Cos vůbec myslel tím, že tě nemůže předběhnout úplně ve všem?" vzpomínala Hermiona na Harryho slova z knihovny.

„Prosím tě, Hermiono, to snad musíš vidět i ty. Představ si Severuse, ano? Pak Draca Malfoye, jednoho z nejlepších studentů z ročníku, čistokrevného kouzelníka, Zmijozela, nejlepšího studenta Pokročilých lektvarů – promiň – a prefekta k tomu. Nemluvím o tom, že se znají od doby, co se Malfoy narodil, takže je pojí jistě daleko víc, než jen jejich přirozený talent na lektvary a kolejní příslušnost.

Na druhé straně jsem já – Nebelvír s antitalentem na lektvary, jak již Severus v minulosti několikrát řekl emočně labilní, a roky jsem byl jeho nejnenáviděnější student z celé školy. Těžko si mohu připadat ve výhodě jen kvůli tomu, že máme trochu stejné krve." Hermiona si povzdechla a přistoupila blíž k Harrymu.

„Harry, doufám, že nežárlíš na Draca Malfoye," tvářila se přitom, jako by snědla něco špatného. Harry otevřel pusu dokořán.

„Cože?! Žárlit na Malfoye? Tak to fakt ne!" Hermiona se nezdála být jeho slovy příliš přesvědčená.

„Když to říkáš... Protože Malfoy ti nesahá ani po kotníky. Domnívám se, že profesor Snape je natolik inteligentní člověk, že to musí vidět i on. Prosím tě, Harry. Neřeš Malfoye!" zvýšila hlas, když viděla, jak už se Harry nadechuje, aby jí odporoval. „Jestli chceš svému strýci něco dát, nedělej to kvůli Malfoyovi."

„Nedělám to kvůli němu! Chci něco Severusovi opravdu dát. Jen...vůbec nevím co," byl Harry zase na začátku.

„Tak přemýšlej, co má rád?" zkoušela mu Hermiona pomoct. Viděla, jak důležité to pro Harryho je.

„Já nevím – dobrou kávu a čaj?"

„No vidíš-"

„Jenže to mu už dává Malfoy! Kafe odněkud z Brazílie a čaj asi z Číny nebo nevím. Nezapomíná mu to dávat v dózách s barvami Zmijozelu, aby mu připomněl, kdo vlastně jsou!" odfrknul si Harry naštvaně.

„Ehm, dobrá," odkašlala si Hermiona, „a co dál?"

„Lektvary? Černou magii? Ohnivou whisky? Co já vím! Vlastně o něm skoro nic nevím!" uvědomil si tu vážnou skutečnost Harry. „Pořád mluvíme jen o mně, ale o něm nevím vůbec nic! Jsem fakt úplně nemožnej!" podíval se zdrceně na Hermionu.

„Uklidni se, Harry. Možná o sobě ani mluvit nechce."

„Brumbál říkal, že je dost uzavřený."

„Což je vlastnost, kterou mu jistě dostatečně kompenzuješ," usmála se na něj povzbudivě Hermiona. Harrymu se po tom prohlášení začal rýsovat šibalský úsměv.

„To asi jo. Pořád čekám, kdy to nevydrží, a vyrazí mě ze dveří. Má se mnou svatou trpělivost."

„To si dovedu představit," kroutila hlavou jeho kamarádka.

„Tak mi poraď – co třeba dáváš ty svému tátovi?" napadlo znenadání Harryho.

„Tátovi?"

„No, jsou přece asi v podobném věku."

„Asi jo. Jenže můj táta a profesor Snape, to je trochu rozdíl," zapochybovala Hermiona.

„Oba jsou odborníci ve svém oboru, který spolu může hodně vzdáleně nějak souviset-"

„Myslíš si, že Mistr lektvarů a Zubař mají snad něco společného?" zděsila se Hermiona při tom pomyšlení.

„Oba vědí, jak někoho zdrogovat?" napadla Harryho první věc, kterou si se Severusem z poslední doby vybavil. Hermiona se rozesmála.

„Kam ty na to chodíš?"

„Ani radši nechtěj vědět," mávnul rukou Harry. „Tak co? Já opravdu nevím."

„Jednou jsem svým rodičům poslala mou pohyblivou fotku. Hrozně je to potěšilo," pronesla Hermiona zamyšleně.

„Jsem si jistý, že Severus odebírá Denní Věštec. Řekl bych, že mě má na očích ještě častěji, než by si sám přál," pochyboval Harry, že zrovna jeho fotografie by měla Severuse potěšit.

„Co se zeptat někoho, kdo ho zná líp?" napadalo už jediné řešení Hermionu.

„Za Brumbálem fakt nejdu!"

Hermiona si zase povzdechla a vydala se ke dveřím. „Budu o tom přemýšlet, jo?"

„Hm."

„Alohomora." Vzala za kliku a nic. „Konstaptoso," zkoušela znovu, ale zase nic. „Čím jsi to zamknul? Nejde to otevřít ani víceúrovňovým otevíracím kouzlem," podivovala se Hermiona.

„Nechtěl jsem, aby sem mohl někdo vejít. Ukaž," mávnul hůlkou Harry a dveře se otevřely. „Někdy mám pocit, že s neverbální magií jsou ta kouzla ještě lepší," pokrčil Harry rameny, když vycházeli ven. Hermiona se znovu podívala na dveře a pak na Harryho. „Daleko líp se ovládají," pousmál se ještě a doprovodil ji zpět do Knihovny.

*****

„Nezdá se vám, Brumbále, že už to trochu přeháníte?" spustil Severus bez jakéhokoliv pozdravu, když vešel do ředitelny. Brumbál k němu překvapeně vzhlédnul.

„Teď ti nějak nerozumím, Severusi."

„Jen se nedělejte! Řekl jste Harrymu, že mám zítra narozeniny! Přitom víte, že jsem nestál o to, aby se k němu ta informace dostala."

„Nic jsem mu neřekl. Respektuji tvé rozhodnutí," odporoval mu Brumbál. „I když se domnívám, že by Harryho mrzelo, kdyby se to dozvěděl až později."

„Neřekl jste mu to?" zarazil se Severus.

„Ovšem, že ne."

„Od koho to teda ví?"

„Možná zaslechl mladého pana Malfoye?" napadlo Brumbála. Severus se nad tím zamyslel. Nebylo to úplně tak nemožné... „Harry tě ohledně toho nějak kontaktoval?" chtěl vědět ředitel.

„Ne, zaslechl jsem ho v knihovně, jak trochu hystericky žádá slečnu Grangerovou o pomoc s dárkem. Označil to za otázku života a smrti," vzpomínal Severus s úšklebkem. Brumbál se začal usmívat.

„Domnívám se, drahý Severusi, že Harry to myslel naprosto vážně. Je až neuvěřitelné, jaký si k tobě ten chlapec dokázal za tak krátkou dobu vytvořit vztah. A tys ještě před pár měsíci tvrdil, že je to nemožné," sledoval ředitel pečlivě profesora Lektvarů. Ten na okamžik ustrnul v pohybu.

„Bojí se, že ho Draco prý zase předběhne," sdělil Brumbálovi Harryho obavy, které Severuse zarazily nejvíc.

„Což ještě podporuje mé předchozí tvrzení. Harry si stále myslí, že si lásku druhých musí něčím zasloužit." Severus si při slově láska odfrknul. „Drahý chlapče, přede mnou se nemusíš přetvařovat. Došlo na má slova – myslíš, že nevidím, jak ti ten chlapec přirostl k srdci?"

„Tohle není vůbec předmětem naší diskuze, Brumbále," nehodlal se s ředitelem pouštět do rozebírání svých pocitů.

„Ovšem že ne. Nikdy bys nic takového před druhými nepřiznal." Severus to raději ani nekomentoval. „Ví vůbec Harry, jaký vztah je mezi tebou a Dracem?"

„Proč by to měl vědět?" nechápal Severus.

„Musíš si uvědomit, jaký vztah měl Harry se svým kmotrem. Sirius mu takřka nahrazoval otce. Možná se domnívá, že mezi tebou a Dracem je to stejné."

„To je přece nesmysl," vyprskl Severus. „Pochopitelně mi na Dracovi záleží, znám ho od narození, jsem jeho kmotr, vím, co ta role znamená. Ale Draco má svou rodinu a než nastoupil do školy, vídal jsem ho tak dvakrát do roka. O Vánocích a na jeho narozeniny. Vím také, že si mě Draco váží, ale pochybuji, že by v tom bylo nějaké hlubší citové pouto," vysvětloval Severus zatvrzele.

„Možná bys měl tedy Harrymu vysvětlit, že nemá smysl vést o tebe s Dracem nějaký boj," navrhnul mu Brumbál.

„Tohle s ním skutečně řešit nehodlám," zamítnul tu myšlenku rázně Severus. Ještě aby tak musel řešit Harryho city k němu. Ne, tohle prostě není jeho parketa, sám moc dobře netušil, jak k tomuhle všemu vůbec došlo, ale jedno věděl jistě. Šťourat se v tom určitě nebude.

„Jak myslíš. Pak tedy doufám, že na své zítřejší narozeniny nezapomeneš. Harry dokáže být dost vynalézavý, když mu na něčem záleží. Nebo na někom," mrknul na něj Brumbál.

„Já hlavně doufám, že ho nenapadne nějaká hloupost, jako třeba jít do Prasinek. Merlin ví, že k tomu, aby nepozorovaně zmizel, má díky vám dost prostředků," podíval se po Brumbálovi Severus pohrdavě.

„Jistě mluvíš o jeho neviditelném plášti," pousmál se zase Brumbál. „Patřil mu, nebyl důvod, abych ho před ním skrýval."

„Určitě si dokážu představit tisíc lepších věcí, které by se pro jedenáctileté dítě hodily, ale Merline, div se, neviditelný plášť mezi nimi kupodivu chybí," pronesl Severus sarkasticky.

„Vždy jsme měli na některé věci odlišný názor," podotknul Brumbál a nic si ze Severusovy výtky nedělal.

„Tak v tom s vámi souhlasím."

*****

„Hermiono, to je strašný průšvih," šeptal Harry ráno své kamarádce při cestě na snídani. Ron šel raději napřed, protože Harry se ještě naschvál vracel pro svou učebnici Lektvarů s tím, že ho Hermiona musí u snídaně vyzkoušet. Ronovi naštěstí nebylo podezřelé, že to po ní chce dnes, když Lektvary mají až zítra, takže si nemusel vymýšlet další lži.

„Když to je opravdu těžké, Harry. Určitě by ho potěšila nějaká kniha, ale tu teď v Bradavicích těžko seženeš." Harry zaúpěl.

„Co zajít tajným vchodem do Prasinek?" Hermiona se po něm zhrozeně podívala. „Dobrá, dobrá, blbý nápad," uvědomil si Harry vzápětí a přemýšlel dál. „Víš, něco mě včera večer napadlo," zastavil ji a trochu nejistě spustil. „Jsou šupiny a zuby s jedem z baziliška vzácné přísady do lektvarů?" Hermiona vyvalila oči.

„To nemyslíš vážně, že ne!" uvědomovala si, co tím Harry myslel.

„Řekl bych, že běžně k sehnání nejsou. Určitě by mu to udělalo radost."

„Myslíš, že by mu i udělalo radost, až by přišel na to, kde jsi je sehnal? Obávám se, Harry, že tvůj dárek by tím ztratil na jakékoliv hodnotě!"

„Třeba ne," trval si na svém stále tvrdohlavě Harry. „V Tajemné komnatě už nic není, není to tam nebezpečné. A cesta tam je poměrně jednoduchá. Pořád ale nevím, jak bych se dostal zpátky. Nemyslím si, že by tam pro mě Fawkes letěl, když bych nebyl v ohrožení života. Nenapadá tě něco?" Hermiona naštvaně našpulila pusu.

„Něco mě napadá," vytrhla Harrymu učebnici z ruky a praštila ho s tím po hlavě.

„Au! Tak dobrá, ale ponechám si to jako plán pro případ nouze," dal se rychle za odcházející Hermionou do kroku.

*****

Severus seděl vedle Brumbála a zamyšleně pozoroval svého synovce, který se se slečnou Grangerovou usadil hned u vchodu do Velké síně na okraji nebelvírského stolu. To bylo celkem nezvyklé, ale bylo mu jasné, proč to udělal. I na tu dálku si všimnul, jak do ní pořád něco hučí a ona na to jen neustále kroutila hlavou. Vymýšlí snad pořád dárek pro něj?

„Ehm, ehm," odkašlal si vedle něj důležitě Brumbál.

„Co zase?" utrousil Severus podrážděně.

„Než jsem před chvílí přišel, měl jsem zajímavý rozhovor s Lordem Confusem, který visí na jedné z chodeb nedaleko odtud. Chtěl mě upozornit na jednu záležitost, která se možná chystá, a domníval se, že bych o tom měl jako ředitel školy vědět," vyprávěl mu s úsměvem.

„A co já jako s tím. Jestli to nechystá jeden nejmenovaný Nebelvír, je mi to ukradený," ušklíbnul se na něj Severus.

„Právě, že to chystá jeden nejmenovaný Nebelvír," odvětil nezúčastněně Brumbál a dál si Severuse nevšímal. Ten vyčkával, kdy bude Brumbál pokračovat, ale když se k tomu neměl, Severus vypěnil.

„Tak co?"

„Och, zajímá tě to tedy?" otočil se k němu s hraným překvapením Brumbál. „Nejsem si jist, že bych ti o tom měl říkat, protože se to tak trochu týká tvého dárku k narozeninám-"

„Co ten kluk chystá," zavrčel Severus nebezpečně, nenechaje Brumbála ani domluvit.

„Nevím, jestli to stále chystá, protože jeho nejlepší kamarádka je výslovně proti, a vlastně ani neví, jak by se vrátil-"

„Vrátil? Někam chce odejít?!"

„-i když nevím, proč mě nepožádá, zda bych mu Fawkese nepůjčil. Fawkes ho má rád, jistě by mu opět pomohl," dodal Brumbál zamyšleně a v Severusovi rostlo napětí.

„Co chce k čertu ten kluk udělat, že by měl k tomu využít vašeho fénixe?" zeptal se ho Severus a v hlavě se mu přehrávaly ty nejhorší možné scénáře.

„No, už včera jsem mluvil o tom, jak je tvůj synovec vynalézavý, ale to mi ještě nedocházelo, jak moc," usmál se na něj Brumbál. „Opravdu Severusi, koho jiného by tohle napadlo. Má tě asi vážně moc rád, a domnívám se, že žádný další dárek od někoho jiného by s tím jeho v konkurenci neobstál," podíval se významně ke zmijozelskému stolu.

„Chce odejít ze školy a vy s tím nic neuděláte?" ptal se ho rozčileně Severus.

„Ale on nechce odejít ze školy. Tajemná komnata se mimo školní pozemky přeci nenachází," oznámil mu s klidem Brumbál a po krátkém očním kontaktu s profesorem Lektvarů se zase začal věnovat svému talíři. Severus na něj však nepřestával zírat. Vzpamatoval se asi za deset vteřin a s tím nejděsivějším pohledem, kterého byl schopen, vyhledal ve Velké síni svého synovce. „Co myslíš, Severusi, jak by se ve tvém lektvarovém arzenálu vyjímaly takové přísady, jako jsou jed ze zubů Baziliška nebo jeho šupiny," podotknul Brumbál se spokojeným výrazem. Severusův děsící pohled se s pomalou pečlivostí přesunul z Harryho zpět na něj.

„Jestli tohle udělá, bude mít strana Dobra velký problém, protože jejich Vyvoleného přetrhnu jako hada," pronesl ledově. Brumbál se uchechtnul, ale hned toho nechal a vážně se podíval na Severuse.

„Harry velké hady probodává mečem," prohodil Brumbál konverzačním tónem, čímž Mistra lektvarů už nadobro odrovnal.

Severus v tu ránu naštvaně vstal a rázným krokem se vydal z Velké síně pryč.

*****

„Hermiono, nevypadáme tu moc podezřele, že ne," zeptal se Harry během snídaně své kamarádky. Ta před sebou měla otevřenou učebnici Lektvarů pro pokročilé a dělala, že Harryho zkouší.

„Jak to myslíš - podezřele."

„Nechci, aby můj strýc pojal sebemenší podezření, že o jeho narozeninách vím," promlouval potichu k Hermioně. „Chci ho překvapit."

„Jak by si mohl myslet, že o nich víš, když ti o nich sám neřekl, to je vyloučené," kroutila zamítavě hlavou Hermiona. „I když teď se dívá tak vražedně, jako by se právě dozvěděl, že se chystáš jít do Tajemné komnaty," zkonstatovala, když si všimla, že je profesor Snape sleduje.

„Asi ho něco naštvalo," napadlo Harryho a vyslal ke svému strýci rychlý povzbudivý úsměv, domnívaje se, že mu tím zvedne náladu. Nezdálo se, že by to zabralo...

„Nejspíš, ale to u něj není nic neobvyklého."

„No ne, Grangerová, ty doučuješ Pottera z Lektvarů? Sorry, ale myslím, že jemu už nepomůže fakt nic," ozval se za Harrym pohrdavý hlas Draca Malfoye. „Vážně, Pottere, být tebou, ještě si to s Pokročilými lektvary rozmyslím. Tebe by totiž možná předběhl i Longbottom, a to je už co říct," vysmíval se mu Malfoy s Crabbem a Goylem za zády.

„Malfoyi, nemám zájem si s tebou u snídaně povídat. Chápu, že tví dva kamarádi vzhledem k jejich mozkové kapacitě nejsou zrovna těmi nejlepšími společníky, ale být tebou, posunu se o stůl dál," odpálkoval ho s výsměchem Harry. Crabbe s Goylem se o sobě nechápavě podívali. Hermiona si všimla, že se k nim blíží profesor Snape, a rychle kopla Harryho pod stolem do nohy.

„Pottere, jestli si myslíš, že tě všichni bezmezně obdivují a umírají touhou být v tvé blízkosti, tak to se šeredně pleteš," odvětil pohrdavě Malfoy.

„Tak co tu ještě pořád děláš?" zeptal se ho Harry, přičemž sebou vzápětí trochu trhl a šokovaně se na něj podíval. „Netušil jsem, že i ty mě bezmezně obdivuješ. Promiň Malfoyi, ale já nejsem na kluky," sjel ho Harry naschvál očima a s úšklebkem zakroutil hlavou. „I když si dovedu představit, že u zrcadla trávíš víc času jak holky." Harry už viděl, jak Malfoy sahá do hábitu pro hůlku. Chtěl udělat automaticky to samé, když v tu chvíli oba zarazil hluboký hlas profesora Lektvarů.

„Ani ty hůlky nevytahujte!" vyštěknul jeho strýc a Harry ustrnul v pohybu. „Pane Malfoyi, pokud správně usuzuji, byl jste na cestě z Velké síně, že?" Malfoy bledý vzteky přikývnul.

„Ano, pane."

„Pak můžete pokračovat." Harry si všimnul, jak Malfoy na okamžik zaváhal, ale nakonec namísto odchodu ještě k Snapeovi přistoupil.

„Chtěl jsem se vás zeptat, zda byste si na mne dnes neudělal čas. Chtěl bych s vámi zkonzultovat jeden z mých nápadů ohledně vylepšení Růst urychlujícího lektvaru." Harry se zahleděl Hermionu, přičemž ta se na něj s pochopením zašklebila.

„Jistě," odvětil profesor odměřeně. „Ve čtyři vás budu očekávat, pane Malofyi." Oba se otočili a vydali se směrem ven z Velké síně. Harrym lomcoval vztek a svého soka vyprovázel pohledem. Nic si nepřál víc, než aby se rozplácl na podlaze jako před týdnem. Litoval, že nestojí u dveří a nemůže mu zase podrazit nohy.

‚Spadni, ty idiote, spadni! Spadni, spadni, spadni na zem! Hned!' Jako by ho nějaká vyšší moc vyslyšela, v tu chvíli Draco Malfoy zakopnul a odporoučel se k zemi. Studenti v jeho dosahu se dali do smíchu. Harry viděl, jak se hned Severus podíval na něj a zkoumal, jestli v ruce nedrží hůlku, ale kromě vidličky a nože Harry nic jiného v rukou neměl. Aby svého strýce neprovokoval příliš, otočil se se spokojeným úsměvem raději k Hermioně. Nesnažil se však mluvit zrovna potichu.

„Vážně, Hermiono, ani se nedivím, že Zmijozel již několik let nevyhrál Famfrpálový pohár. Těžko jejich chytač může chytit Zlatonku, když nedohlédne ani na krok před sebe." Ti, kdo Harryho slyšeli, se dali opět do smíchu.

„Jsi mrtvej, Pottere," procedil vzteky bez sebe Malfoy, když už stál zase na nohou. Severus postával nezúčastněně o kus za ním.

„Jasně," přikývnul Harry a s úsměvem se podíval na svého nepřítele. „Myslím, že to samé si říká i Voldemort, když mě potká, ale jeho se radši na radu neptej. Vypadá to totiž, že ani on sám neví jak na to." Malfoy se prudce otočil a uraženě odkráčel pryč. Harry si všimnul, že Severus stále postává na místě a pozoruje ho. Stočil proto svůj pohled zpět na Hermionu, podepřel si rukou bradu, a jako by se nic nestalo, zeptal se jí: „Tak jak to bylo s tím Institutem uřvanejch kytek? Myslím, že jsi říkala něco o ročním obratu. Fakt si za to účtujeme tolik? To se jim jako vyplatí? Nemůžou použít něco jiného? Víš, já když nemám hořčici, tak si dám třeba kečup. Všechno jde něčím nahradit." Hermiona po každé Harryho větě kmitala vyděšeně z něj na Snapea. Nebylo pochyb, že Harryho slyší. Čekala, kdy vybuchne, ale k jejímu nemalému překvapení se nakonec také otočil a odešel pryč.

„On má s tebou vážně svatou trpělivost," zašeptala Hermiona nevěřícně. „Čekala jsem, kdy už to nevydrží a strhne ti body nebo napaří trest." Harry se spokojeně ušklíbnul.

„Myslím, že už si zvyknul," pokrčil Harry rameny. „Slyšelas toho vola? Říkal jsem to. Dneska ve čtyři mu jde poblahopřát," zkřivila se Harryho tvář rozhořčením.

„To bude dobrý," poplácala ho Hermiona povzbudivě po ruce.

„Jak to může být dobrý, když pro něj furt nic nemám! Fakt budu muset přistoupit k nouzovému plánu."

„Možná by se chtělo poradit s někým, kdo ho zná déle než ty," napadlo Hermionu ještě na závěr, a doufala, že tím tak pozmění Harryho úmysl vydat se do Tajemné komnaty. Harry se zamyslel a něco ho napadlo.

*****

Před odpoledním vyučováním zaběhl Harry opět na ošetřovnu. Madam Pomfreyovou našel sedět ve své kanceláři. Lehce zaklepal na otevřené dveře, aby dal o sobě vědět.

„Děje se něco, drahoušku?" Harry si už zvyknul, že jej madam Pomfreyová brala trochu jinak. Přece jen spolu byli v kontaktu poměrně často.

„Chtěl jsem se s vámi ohledně něčeho poradit. Neruším?"

„Ani v nejmenším. Pojďte dál." Harry tedy vešel a usadil se na židli naproti ní.

„Mám menší problém. Nebo spíš větší. A napadlo mě, že vy byste mi mohla pomoct."

„Určitě si lámeš hlavu s tím, co dát Severusovi, že?" odhadla ošetřovatelka naprosto přesně, s čím má Harry potíže. „To se ti vůbec nedivím. Jsem si vědoma toho, že to není nic jednoduchého. Obzvlášť, když ses to dozvěděl až na poslední chvíli."

„Popravdě ho příliš ani neznám," utrousil Harry omluvně. „Moc o sobě nemluví."

„To mě u něj vůbec nepřekvapuje."

„Nevíte třeba, co má rád? Co by mu udělalo radost? Možná jste si něčeho všimla, když byl ještě student. Říkala jste, že tu taky občas pobýval." Madam Pomfreyová se zamyslela.

„Vždycky byl zahloubaný do knih."

„Teď už nikde žádnou neseženu," posteskl si Harry. Madam Pomfreyová se znovu zamyslela, když se najednou vítězně usmála.

„V době zhruba před dvaceti lety byli mezi studenty oblíbené Povídavé košíčky."

„Jako dorty?" zeptal se Harry zamračeně. Moc se mu to nezdálo. „Severus nemá rád sladké."

„A přesto byl vždy nadšený, když mu je sem vaše maminka nosila. To si určitě pamatuji jistě. Vždy si je totiž položil na noční stolek a od knih na ně každou chvilku zahlížel. Když si pak myslel, že ho nevidím, jeden z nich snědl. Připadalo mi to, jako by si myslel, že jíst sladkosti je něco špatného."

„To - to jako – vážně? Co dělají? Jak vypadají?" chtěl hned vědět Harry. Tohle znělo dobře!

„Samy nedělají nic. Kromě toho, že jsou vynikající. Minervě jsem je vždy kupovala k narozeninám."

„Proč se jim tedy říká ‚povídavé'?"

„Na spodní straně každého košíčku je vyryté vždy jedno slovo. Studenti se bavili tím, že pak pomocí těch slov tvořili nesmyslné, vtipné věty. Byly tehdy dost populární, jako jsou třeba dnes Čokoládové žabky. Každá doba má to své," vzpomínala zasněně madam Pomfreyová. „Dnes už se bohužel nedělají, což je škoda. Byly vážně výborné."

„To vůbec nevadí. Tohle zvládnu zařídit," ujistil ji Harry. „Z čeho tedy byly?"

„No, bude to trochu delší než recept na palačinky," vzpomněla si madam Pomfreyová na Harryho blábolení před Vánocemi.

„Palačinky nejsou vrcholem mého kuchařského umění," usmál se na ni Harry poněkud váhavě. „Ale kdyby náhodou, mám mezi domácími skřítky pár přátel, kteří mi určitě rádi pomůžou."

„No dobrá, chlapče. Vypadaly tedy zhruba takto..."

*****

Harry zrušil famfrpálový trénink, což vzhledem k tomu, že ho měli teď čtyřikrát týdně, nikomu příliš nevadilo. Harry oznámil Ronovi, že se jde do Knihovny připravovat na zítřejší test z Lektvarů a Hermiona ho měla doprovázet. Po cestě se od ní však odpojil, ale ještě předtím jí sdělil svůj plán.

„To zní báječně," rozzářila se Hermiona. Až příliš se obávala toho, že by se skutečně chtěl vydat do Tajemné komnaty.

„Tenhle plán si nechám v záloze do příštích Vánoc. Do té doby snad přijdu na to, jak se odtamtud dostat," zkazil tak trochu její představy.

Harry si vyčíhal, kdy bude cesta do kuchyně prázdná, protože se před jejím vchodem každou chvíli objevil nějaký Mrzimor, a když se tak stalo, spěšně vešel dovnitř.

„Harry Pottere! Pane, vítejte!" začali ho jeden přes druhého rozjařele zdravit domácí skřítci.

„Dobby je tak šťastný, že Harryho Pottera vidí!" vrhnul se na něj Dobby a Harry měl co dělat, aby jeho ‚útok' ustál.

„Také jsem rád, že jsem zase tady s vámi. Jak se vám daří?" zeptal se jich Harry a skřítci na něj začali pokřikovat jejich odpovědi.

„Dá si pán palačinky?" zeptala se ho malá Trinky.

„Děkuji, ale dnes ne. Jsem tu kvůli něčemu jinému a potřebuji vaši pomoc."

„Dobby pomůže Harrymu Potterovi s čímkoliv!" napřímil se hrdě skřítek. Ostatní skřítci se k němu začali přidávat.

„Jeden můj blízký přítel dnes slaví narozeniny a já bych mu chtěl upéct něco, co má rád."

„Profesor Snape slaví dnes narozeniny," vypísknul jeden ze skřítků.

„Harry Potter chce svému strýci něco upéct?" zeptal se další.

„Cože? Víte to?" zarazil se překvapeně Harry.

„Skřítci každému z profesorů, když mají narozeniny, musí uvařit to, co mají nejraději. Pan ředitel to nakázal. Profesor Snape bude dnes večeřet středně propečený steak s-"

„Nemyslím tohle," přerušil je Harry netrpělivě, „ale to, že je můj strýc?"

„Máme přístup do všech částí hradu. Už jsme zaslechli ledascos. Zlobí se na nás Harry Potter?" Skřítci vyděšeně vykulili svá velká očka a trpělivě očekávali ortel jejich Vyvoleného. Harrymu vzápětí došlo, že když vědí o Věštbě, zákonitě musí vědět i spoustu jiných věcí. Kdoví, co všechno zaslechnou od duchů či z obrazů, když po nocích uklízí hrad.

„Nezlobím," uklidnil je Harry vzápětí. „Samozřejmě, že nezlobím. Jen se to nesmí nikdo další dozvědět."

„Bradavičtí skřítkové jsou vázáni mlčenlivostí, pane," oznámila mu Winky.

„Tak to je dobře. Teď se vás zeptám – zná nebo slyšel už někdo z vás v minulosti o Povídavých košíčcích?" Někteří skřítci si po sobě zmateně povídali, ale jiní začali horlivě přikyvovat.

„Lonky si pamatuje ten nepořádek, co po nich vždy všude zůstával," ozvala se jedna starší skřítka.

„Pok si pamatuje, že všude po nich zůstávalo hodně fleků od čokolády," přidal se další skřítek.

„Fonky milovala Povídavé košíčky," uslyšel pípnout tiše drobnou skřítku, která si hned po svém prohlášení schovávala obličej do dlaní. Harry k ní pokleknul a stáhnul jí je z obličeje dolů.

„To je vynikající zpráva, Fonky. Chceš být má pomocnice?"

„Ano, ano, ano!" začala pištět a poskakovat skřítka. „Fonky pomůže Harrymu Potterovi. Fonky ví, jak se Povídavé košíčky dělají! Fonky připraví ty nejlepší Povídavé košíčky!" jásala a bylo vidět, jak je dalším skřítkům líto, že mu také nemohou být ku pomoci.

„Chtěl bych ty pro svého strýce udělat sám, ale můžeme jich udělat víc i pro vás ostatní, co říkáš, Fonky? Můžete se taky zapojit, pokud budete chtít," oznamoval ostatním skřítkům Harry a ti byli z té zprávy nadšením bez sebe.

Fonky na nic nečekala a začala táhnout Harryho k regálu s desítkami různých forem na dorty, pudinky a bábovky. Pak otevřela šuplík a v něm se nacházelo nespočet druhů malých formiček na košíčky.

„Chce si Harry Potter vybrat sám? Větší nebo menší?"

„Prý byly větší. Aby se na ně zespod vešlo nějaké slovo."

„Ano, ano. Asi takové," vytáhla skřítka jednu z těch větších. Položila ji na vedlejší stůl, luskla prsty a najednou byl celý stůl posetý košíčkovými formičkami. Harry to odhadoval na takovou stovku.

„Měl jsem představu asi o pěti," podotknul Harry mimochodem. „Aby se na ně vešla jedna věta," dodal, když viděl, jak ho skřítkové nechápavě sledují. „Ale vlastně budou i pro vás, tak proč ne," souhlasil nakonec a dali se do práce. Harrymu a Fonky pomáhal ještě Dobby, Trinky a další dva skřítci, přičemž ostatní chystali večeři, která se měla podávat přibližně za dvě a půl hodiny.

Harry sledoval Fonky, která mu vysvětlovala postup a podávala již odvážené ingredience. I zbylí čtyři skřítci pracovali na svých košíčcích. Když dali péct těstem naplněné formičky, vrhli se na přípravu pralinkové náplně a čokoládové polevy. Tou pak upečené košíčky plnily a hořkou čokoládou polévali.

„Navrch prý ještě patří malý želé bonbónek," podotknul Harry, když čokoládou poléval své košíčky. Samozřejmě jich dělal víc než jen pět. Hodlal je pak dát svým pomocníkům.

„Ano, ano! Bývaly všech druhů barev."

„Trinky ví, kde tu takové bonbónky máme. Trinky je donese," odcupitala pryč a za okamžik se vracela s obrovskou mísou malých želé kuliček všech různých barev.

„Nemáte tu ještě nějakou hezkou krabičku? Nebo dózu s víkem, do které bych je mohl profesoru Snapeovi dát."

„Dobby něco sežene!" vyskočil Dobby od stolu a běžel pátrat po kuchyni. Když se vracel, nesl na sobě tolik krabiček, že nešel ani vidět.

„Tady, Harry Pottere," postavil je na volnou židli. Harry si měl opravdu z čeho vybírat.

„Skvělé, Dobby," pochválil ho Harry a rozhodl se pro jednu obdélníkovou krabičku s odklápěcím víkem, akorát tak na jeho pět košíčků. Byla červenozelená a Harryho při pohledu na ni napadlo, že není potřeba lpět pouze na zmijozelských kolejních barvách. Proč nepředat i něco z těch jeho...

I košíčky se rozhodl ozdobit třemi zelenými a dvěma červenými bonbónky. Když poleva zaschla, opatrně vzal jeden po druhém do ruky a za pomocí hůlky na ně kouzlem vyryl zamýšlená slova. Pečlivě je do krabičky narovnal a s úlevným vydechnutím zavřel.

Nakonec ještě zapátral ve své tašce a z prázdného pergamenu udělal malou cedulku, na kterou napsal krátký vzkaz. Ten pak uvázal ke krabičce.

„Nádhera!" obdivoval Harryho dárek Dobby a ostatní skřítkové se k němu přidávali.

„Tak se teď do toho pustíme?" ukázal Harry na hotové košíčky na stole a skřítkové se rozzářili. „A tyhle jsou pro vás," ukázal svým pomocníkům na košíčky, které dělal. Harry si všimnul, že mnozí z nich mají slzy v očích, ale po dalším pobídnutí se na ně vrhli. Harry konečně také ochutnal a musel uznat, že už chápe, proč je všichni milovali. Nebyly vůbec přeslazené, hořká čokoláda dodávala pralinkové náplni ten správný šmrnc. „Tak ty musí chutnat i Severusovi," zamumlal s plnou pusou Harry a skřítkové, kteří ho slyšeli, hned přikyvovali.

Večeře začínala za pár minut a Harry nervózně přečkával v kuchyni. Rozhodl se poslat jeho dárek Severusovi rovnou na stůl. Nechtěl se dočkat toho, že by jej u sebe přehlédnul, ani tam nechtěl jít on sám, když ho Severus neočekával. Takhle to bude skutečné překvapení!

„Profesor Snape už je na svém místě," oznámila mu Winky.

„Výborně. Tak do toho." V tu ránu jeho krabička zmizela a Harry doufal, že udělal dobře. Byl to ale ten nejlepší nápad, který měl. „Pošlete ještě zítra ráno tři košíčky na ošetřovnu Madam Pomfreyové? Myslím, že jí to také potěší." Pak na tři košíčky vyryl své poděkování a skřítci je schovali stranou.

„Dá si Harry Potter večeři tady?" zeptal se ho Dobby.

„A víš, že raději jo?" schvaloval jeho nápad Harry. Najednou se mu totiž do Velké síně vůbec nechtělo.

*****

„Tak co, Severusi, jak jsi oslavil své narozeniny?" zeptal se ho Brumbál.

„Kde je?" odseknul Severus nevrle, když viděl, že jeho synovec na večeři chybí. Grangerová s Weasleym přitom už u stolu byli. „Co když tam vážně šel? Jak jste to mohl dopustit?" otočil se rozzlobeně k Brumbálovi. „Měl jsem to zatrhnout sám!"

„Nešel. Duchové by mě o tom informovali. Možná-" Brumbál se zasekl vprostřed věty, protože se před Severusem právě objevila zelenočervená krabička. I Severus se zarazil. S pozvednutým obočím se podíval na cedulku, která visela zboku.

Možná nejsou jako z Medového ráje, za to však mnou dělané speciálně pro tebe!

Severus nevěděl, jestli to má otevřít. Bylo jisté, že to bylo od Harryho. Výběr barev nezklamal. Obával se ale, aby na něj nevyskočila nějaká napodobenina čokoládové žabky.

„Neotevřeš to?" zeptal se ho Brumbál. Severus, aby si Brumbál nemyslel, že tím je snad nějak rozhozený, otevřel krabičku, a když uviděl, co je uvnitř, zatajil se mu dech. Ustrnul v pohybu a jen zíral na tak důvěrně známé Povídavé košíčky. V hlavě se mu vyrojilo množství vzpomínek. Na Lily.

„Severusi?" Na Brumbála nereagoval. Sáhnul po prvním košíčku a lehce chvějící se rukou jej otočil. Na jeho spodní straně stálo ‚všechno'. Obracel další a pak další, až došel až k poslednímu. „Severusi?" oslovil ho Brumbál znovu.

Všechno nejlepší k narozeninám přeje Harry.

Severus zavřel na okamžik oči, a když je otevřel, podíval se na Brumbála. Tím pohledem mu řekl vše. Nemohl tu zůstat. Nemohl ani mluvit, protože jeho hlas by prozradil, jak moc ho tohle zasáhlo. Beze slova zvednul od stolu a s krabičkou schovanou v hábitu spěšně odešel do svých pokojů do sklepení.