Harry toho měl další den na ošetřovně už plné zuby. Ani Ron s Hermionou ho nedokázali nijak rozveselit. Jeho strýc na něj byl evidentně pořád naštvaný a on byl kvůli tomu na dně. Když po obědě na ošetřovně s madam Pomfreyovou osaměli, nedalo mu to, a znovu to zkusil.

„Mohl bych se jít projít? Už se cítím dobře," pověděl jí popravdě. Nic ho už nebolelo, takže nechápal, proč tam musí pořád trčet.

„Říkala jsem vám dva dny, Pottere. Zítra vás propustím," oznámila mu ošetřovatelka přísně.

„Stačilo by jen na hodinu. Trochu se provětrat," zkoušel to dál.

„Zdá se vám, že je tu snad špatný vzduch?"

„To ne, ale prostě bych se jen chtěl projít. Aspoň na chvíli. Prosím," vrhnul na ní prosebný výraz a pohled madam Pomfreyové změknul.

„Možná na hodinu by to šlo," povolila nakonec. Harry vyskočil z postele, celý radostí bez sebe. „Ale za hodinu ať tu jste zpátky!"

Harry slíbil, že se nezdrží ani o minutu déle, rychle se oblékl a vyběhnul z ošetřovny ven.

„A neběhejte!" zakřičela za ním ještě madam Pomfreyová, ale to už byl Harry daleko.

Přesně věděl, kam půjde. Jeho nohy ho nesly přímo do sklepení. I když mu to připadalo jako celá věčnost, došel tam za chvíli. Pospíchal, protože měl málo času, ale pobyt na ošetřovně se na jeho kondici dost podepsal. Dorazil tam celý zadýchaný a vyčerpaný. Na chvíli se zapřel o nohy, aby popadl dech, a poté se odvážil zaklepat.

Nic.

Zkusil to znovu a silněji.

Zase nic.

Nemohl mít přece takovou smůlu, že zrovna, když má na hodinu vycházku, si jeho strýc bude lelkovat bůhví kde!

Když ani na třetí pokus nikdo neotevřel, sklesle se vydal zpět. Šel už pomalu, aby se jeho vycházka aspoň nějak protáhla, a když procházel kolem chodby, kde byl vstup do bradavické kuchyně, na okamžik se zarazil. Proč by svůj volný čas nemohl strávit zrovna tam?

Zahnul tedy do chodby, až došel k obrazu s mísou plnou ovoce. Přejel prstem po hrušce, která se začala hihňat a která se následně proměnila v kliku, díky níž mohl do kuchyně vstoupit.

Harry se nad tím výjevem musel pousmát. Hromada domácích skřítků nesourodě pobíhala po obrovské kuchyni mezi čtyřmi dlouhými stoly, které zely v tuto chvíli prázdnotou. Nebylo to ani tak proto, že bylo po obědě, protože v opačném případě by na nich stejně nic nebylo. Přes prázdniny se na nich neprostíralo, k tomu sloužil jeden stůl pro všechny, kteří o vánočních prázdninách v bradavicích zůstali, ale i tak skřítkové vypadali, že mají stále co dělat.

„Harry Pottere, pane!" hnal se k němu prostřední uličkou Dobby, vypadající v tom jeho barevném oblečení od ostatních tak odlišně, že ho nešlo přehlédnout. I ostatní skřítci, oblečení v čajových ubrouscích, se při jeho slovech zarazili uprostřed pohybu a otáčeli své zvědavé hlavičky k tolik očekávanému návštěvníkovi. Se zbožnou úctou na něj zůstali zírat.

„Hezký den vám všem!" popřál Harry skřítkům, ale to už se kolem něj obtočily Dobbyho malé ručičky. „Ahoj, Dobby," poplácal ho Harry jemně po zádech, když ho Dobby nepřestával objímat.

„Harry Potter říkal, že dnes nepřijde, ale Doby pána pořád čekal, a on nakonec přišel!" nalévaly se mu jeho obrovské oči zase slzami.

„Dostal jsem na hodinu propustku," vysvětloval Harry, když se ho Dobby konečně pustil. Ostatní skřítci stáli pořád bez hnutí.

„Harry Potter má tak málo času, a přesto se rozhodl přijít sem k nám. Dobby má radost!" A Harry mu jí nehodlal kazit tím, že by přiznal, že byli až jeho druhou volbou.

„Přece jsem to slíbil," pokrčil Harry rameny a nechal se Dobbym vést ke stolu, který patřil Nebelvíru.

„Dá si pan Harry Potter něco k pití?" zeptala se ho jedna maličká skřítka.

„Rád. To, co máš při ruce," souhlasil Harry, ale nechtěl jim přidělávat moc práce, takže si nevybíral.

„Co si pan Harry Potter jen bude přát," naléhala skřítka, aby si vybral.

„Tak tedy dýňový džus." V tu ránu se před ním objevilo půl tuctu dýňových džusů, jak se skřítci mohli přetrhnout, aby ho obsloužili.

„Moc vám děkuji," natáhnul se Harry po jedné ze skleniček a skřítkové zavzdychali. Harry se zarazil. „Stalo se něco?" zajímal se, když si všimnul, jak se na něj vykuleně skřítkové dívají. Ne, že by jinak vykuleně nevypadali...

„Harry Potter nám poděkoval," špitla malá skřítka, která se ho předtím ptala na pití.

„To slušní kouzelníci dělají," řekl to, co už dříve Dobbymu.

„Vidíte? Říkal jsem vám to! Harry Potter je ten největší kouzelník ze všech! Je náš Vyvolený! Náš zachránce!" vzdával mu hold neúnavně Dobby. „Harry Potter je náš přítel!"

Skřítkové vypadali po Dobbyho posledních slovech vyděšeně, proto se Harry rozhodl zakročit.

„Je to pravda. Jsem váš přítel," souhlasil Harry s úsměvem. „Jak se jmenuješ?" zeptal se malinké skřítky.

„Trinky," špitla skřítka a její oči nabraly nových rozměrů, když k ní natáhl Harry ruku.

„Těší mě, Trinky. Já jsem Harry." Harry si s ní zatřásl rukou, dokud skřítka poplašeně neucukla. Dlouho poté si onu ručku ještě nevěřícně prohlížela.

„Dobby s ostatními skřítky připravili Harrymu Potterovi něco dobrého," ozval se zase Dobby, a jakmile to dořekl, skřítci se vzpamatovali a začali pobíhat kolem. Na stůl nosili nejrůznější zákusky, moučníky, pudinky, ale i obložené tousty a mísy s ovocem a zeleninou. Harryho při tom pohledu napadlo, že by to stačilo pro půlku Bradavic, ale i přesto se na ně nepřestával usmívat a děkovat jim.

„A ty jsi?" zeptal se jednoho skřítka, od něhož si bral toust.

„Druppy, pane," špitnul skřítek nesměle.

„Je to moc dobré, Drubby," pochválil ho Harry.

„Nedá si pán ještě kaštanový dortíček?" natahovala se k němu další drobná skřítka.

„Ochutnám, děkuji ti, ehm..."

„Pranky," prozradila mu své jméno s plachým úsměvem.

„Pranky," přikývnul Harry. „Snad si to vše budu pamatovat," řekl si spíš pro sebe Harry a skřítka se na to začala culit ještě víc.

Harry jim chtěl udělat radost, takže se snažil ochutnat od každého něco, ale bylo toho tolik, že už za chvíli vůbec nemohl. Když odmítal už asi čtvrtý puding, všimnul si jedněch známých vyplašených oček, která na něj zírala od krbu.

„Winky, jak se ti daří?" oslovil ji Harry a skřítka sebou zmateně škubla.

„Harry Potter si na Winky pamatuje?"

„Jistěže si na tebe pamatuji. Už se cítíš trochu lépe?" Po jeho dotazu skřítka sklopila své velké oči k zemi, na niž začaly dopadat její slzy.

„Winky už nepije, pane, ale je pořád smutná," prozradil mu Dobby.

„Winky je špatná skřítka. Nemá ze své práce ani radost," vysoukala ze sebe s několika vzlyky. Harrymu se jí zželelo. Ani po dvou letech nenašla svůj klid. Vstal od stolu a přešel k ní.

„Nejsi špatná skřítka, tomu nevěřím. Uvidíš, že bude zase lépe, Winky. Jsem moc rád, že už nepiješ. Alkohol tvé problémy nevyřeší. Musíš se dívat dopředu, víš? Musíš věřit, že jednou bude zase lépe. Protože všechno zlé je k něčemu dobré. Tak to beru i já," pověděl jí Harry a pohladil skřítku po hlavičce.

„Winky bude lépe, až Harry Potter porazí Toho, jehož nesmíme jmenovat," špitla skřítka a odívala se mu do očí. „Protože to on může za všechno, co se mému pánovi přihodilo." Pak se prudce otočila a začala hlavou mlátit o zeď u kamen. „Špatná Winky! Špatná Winky!"

„Ne, to nedělej, Winky," zachytil ji rychle Harry.

„Winky mluví špatně o kouzelnících," vzlykla zahanbeně. „To se na skřítka nesluší."

„Voldemort je ale zlý kouzelník," pověděl jí Harry a všimnul si, jak si všichni skřítci zděšeně zakryli své dlouhé uši a polekaně klopili hlavičky k zemi. „Promiňte," omluvil se Harry rychle. „O Vy-víte-kom tak smýšlet můžete, protože to je pravda. Něco vám povím," vstal Harry od Winky a přešel kousek opodál, kde stálo vedle sebe v řadě několik nízkých kamen. Na každých bylo pět plotýnek a nesahaly Harrymu výš než do půlky stehen. Nad nimi visely rozličné druhy pánví, hrnců a poklic. Harry se na ně zadíval a přemýšlel, odkud začít. Nejlepší bude, když rovnou od začátku.

*****

Severus se rozhodl po dvou dnech zajít na ošetřovnu, aby aspoň od Poppy zjistil, jak se jeho synovci vede.

Ne, ještě stále nepřestal mít na Harryho zlost, ale starost o jeho zdraví měl pořád. Kdyby vyšel jen o pár minut déle, nebo zahnul do jiné chodby, nejspíš by Harryho potkal. Ale nestalo se tak, a on došel na ošetřovnu, která zela prázdnotou.

Nakouknul k Poppy, přičemž ta něco luštila za stolem.

„Potter je pryč?" zeptal se jí zaraženě. Ošetřovatelka k němu vzhlédla.

„Chtěl na hodinu vycházku. Odešel asi před patnácti minutami," oznámila mu věcně a zase sklonila hlavu k papírům.

„Je už tedy zdráv?" zeptal se jen tak mimochodem.

„Zítra ho propustím. Bude docházet jen na kontroly a pro lektvary. Můžeš být klidný," pronesla a nenápadně přitom na něj zahlížela.

„Jsem naprosto klidný," oznámil jí s kamennou tváří a vyšel z její kanceláře ven.

Přemýšlel, kde by mohl být. Nešel za ním? Možná ho hledá... Severusovi to nedalo a potichu došel k jeho posteli. Nahlédl pod polštář a dle očekávání tam našel Pobertův plánek.

Neverbálně kolem sebe zakouzlil protiodposlouchávací kouzlo, aby ho Poppy neslyšela, a poté se zaměřil na plánek. Zašklebil se, když se připravoval pronést onu infantilní formuli, ale nakonec se odhodlal.

„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti."

Mapa Bradavic se pomalu vyjevovala a on začal pátrat, kde je sklepení. Když už byl nedaleko, jeho oči upoutala tečka se jménem Harry Potter. Severus znovu zkontroloval, jestli se dívá dobře, protože ho nenapadal jediný důvod, co by Harry dělal o své vycházce zrovna v kuchyni. Pak ho ale jeden napadnul.

„Skřítkové," odfrknul si Severus, schoval opět prázdný pergamen zpět pod polštář a odhodlaně se vydal tím samým směrem.

*****

Severus věděl, jak se do kuchyně dostat, to nebylo žádným velkým tajemstvím. Byl tam však jen jednou, a to když ho Brumbál přijímal na pozici učitele Lektvarů a ukazoval mu hrad tak, jak by ho měli profesoři znát.

Hihňající hruška ho iritovala už tehdy, a dnes tomu nebylo jinak. Nenápadně raději vstoupil do kuchyně a zůstal stát hned na prahu. Nikdo si ho nevšimnul, protože jak vzápětí zjistit, desítky malých skřítků, navlečených ve směšných ubrouscích od čaje s bradavickým erbem, téměř se zbožnou úctou hypnotizovalo jeho synovce.

„Winky, jak se ti daří?" slyšel Harryho, jak od stolu plného všemožného jídla zdraví nějakou skřítku. Severuse nejdřív zarazilo, odkud ji vůbec zná, ale pak si její jméno spojil se skřítkou Skrka, a měl jasno.

„Harry Potter si na Winky pamatuje?"

„Jistěže si na tebe pamatuji. Už se cítíš trochu lépe?" Severus protočil očima. Koho zajímá, jak se skřítci cítí? Nikoho, kromě jeho synovce a možná ještě Grangerové. To byla vážně dvojka!

„Winky už nepije, pane, ale je pořád smutná," vložil se do toho dost nesourodě oblečený skřítek, vypadající ještě hůř jak Brumbál o Vánocích. To musel být ten Dobby, napadlo hned Severuse.

„Winky je špatná skřítka. Nemá ze své práce ani radost." A kdo jo? Severus ji taky neměl a nebrečí kvůli tomu u krbu. Ještě by ji mohl ten kluk začít utěšovat... K jeho zděšení k ní však Harry skutečně přešel.

„Nejsi špatná skřítka, tomu nevěřím. Uvidíš, že bude zase lépe, Winky. Jsem moc rád, že už nepiješ. Alkohol tvé problémy nevyřeší..." Severus nevěděl, jestli je tohle skutečnost, nebo se mu to jen zdá. Doufal v to druhé, ale smiřoval se s tím prvním.

Severus sledoval svého synovce, jak se snaží Winky utěšit, až od ní najednou vstal a přešel ke kamnům u zdi. Chvíli si je strnule prohlížel, než se ke skřítkům obrátil zpět. A jeho výraz dával tušit, že se chystá k něčemu závažnému.

„Povím vám něco, co jsem kromě svých dvou nejlepších přátel ještě nikomu neřekl. Byly a jsou stále chvíle, kdy se já a vy od sebe příliš nelišíme." Skřítci nesouhlasně kroutili hlavičkami, ale Harry na to nedbal a pokračoval dál. „Ani nedokážu spočítat, kolik času jsem v kuchyni strávil já," rozhodil Harry rukama a Severus nechápal, proč se přitom ještě usmívá. Zůstal na něj zaraženě hledět. Nevěděl, co si má myslet o tom, že se Harry rozpovídal zrovna o tomhle.

„Asi víte, že jsem vyrůstal u své tety a strýce. Jsou to mudlové. Asi byste o nich neřekli, že jsou to zrovna příjemní lidé. Nikdy mě neměli příliš v lásce. Proto, když jsem dorostl k tomu, abych dosáhnul na sporák, začal jsem své tetě pomáhat v kuchyni. Nejdřív jen občas, ale časem se to stalo již zvykem, a asi od mých šesti let jsem každé ráno musel své rodině připravovat snídaně. A nejen to. Když jsem nebyl zrovna ve škole, pomáhal jsem tetě s čímkoliv, co řekla. Sklízet ze stolu, když ostatní dojedli, umývat nádobí, uklízet dům, zametat, vytírat, sekat trávník, zastřihávat plot..." Skřítci se zděšením v očích hltali každé Harryho slovo. A Severus zrovna tak.

„To všechno bez kouzel. V tu dobu jsem ani nevěděl, že jsem kouzelník, natož slavný. A když se každé léto ke své tetě a strýci vracím, dělám to všechno zase. Pořád dokola. Možná si říkáte, proč to dělám, jsem přeci Harry Potter, kouzelník, a tohle by kouzelníci dělat neměli. Jenže," zakroutil Harry hlavou, „někdy musíte udělat i to, o čem si myslíte, že byste neměli, protože vás to povede zase dál. A neděláte to jen kvůli sobě, ale i kvůli něčemu, na čem vám záleží, nebo kvůli těm, které máte rádi.

Takže já každé léto musím přetrpět u svých opatrovníků, protože mi to na oplátku zaručuje, že se ke mně Vy-víte-kdo nedostane. Nedělám to rád, ale abych přežil, a mohl dál bojovat. Ne kvůli sobě, protože na tom mi až tak nezáleží. Já bojuji pro své přátele, pro svou rodinu, pro všechny ostatní, kteří stojí na správné straně, a dokonce i pro vás. Abyste i vy mohli dál žít v míru a dělali to, co máte tak rádi. A to přeci stojí za to, udělat něco, co se tak úplně nehodí, není to tak?" Skřítci dál bezhlesně upírali obrovské oči na svého zachránce, který se už mezitím posadil na pult vedle kamen, a strnule přikyvovali.

„Brumbál jednou říkal, že brzy se budeme muset rozhodnout mezi tím, co je snadné, a tím, co je správné. A to je pravda, kterou bychom se měli řídit my všichni, včetně vás. Vezměte si třeba Dobbyho. Pojď sem ke mně, Dobby," zavolal Harry na svého oblíbeného skřítka. Ten vyskočil na pult vedle něj a pyšně se rozhlížel po ostatních. „Dobby udělal něco, co jste vy všichni určitě zavrhli. Zradil své pány." Skřítkové si začali schovávat oči, zacpávat uši, nesouhlasně se otáčeli pryč. „Počkejte!" okřiknul je jemně Harry a zjednal si tím velice rychle zase pořádek. „Zradil své pány, kteří se snažili o návrat Vy-víte-koho, aby mě zabil. Dobby mi chtěl zachránit život! A i když to možná tak nevypadalo, skutečně mi pomohl. Vše v životě má svůj smysl. I díky Dobbyho činům, kterých se dopustil před čtyřmi lety, se já jednoho dne budu moci postavit Vy-víte-komu a naplnit tak svůj osud." Skřítci už nevypadali tak zděšeně jako před chvílí, a znovu Harrymu pozorně naslouchali.

„A bylo to pro tebe snadné, Dobby?" Skřítek se zatvářil nešťastně.

„Nebylo. Dobby dělal zlé věci i Harrymu Potterovi. Dobbymu je to tak líto," začal skřítek brečet a natahoval se po pánvi, aby se s ní mohl praštit do hlavy. Harry ho okamžitě zachytil.

„Dobby, ale bylo to správné, a já ti to nikdy nezapomenu," utěšoval ho Harry. „Ta správná cesta pro vás může být někdy skutečně těžká," otočil se Harry ke skřítkům, „musíte dělat i to, co třeba nechcete, můžete tím někomu ublížit, někoho možná zklamete, možná přijde doba, kdy některá vaše rozhodnutí budou špatná, ale..." Harryho pohled byl najednou plný úzkosti. „Jak už jsem říkal, vše v životě má svůj smysl. Takže i jedno špatné rozhodnutí vás může přivést k něčemu nebo někomu, kdo vám nabídne deset dalších správných," pověděl o dost tišším hlasem, než dosud mluvil. Zahleděl se do země před sebou a chvíli mlčel. Severus věděl, že vzpomínal na Blacka, ale neodvážil se ani pomyslet na to, jestli tím člověkem, o kterém mluvil poté, je on sám.

„Já mnohokrát dělal, co jsem nechtěl," sebral se zase Harry a pokračoval. „Ublížil jsem mnoha lidem a zklamal jsem jich možná ještě víc. Někdy mám pocit, že každým svým činem musím zákonitě někoho zklamat. Kdo ví, možná jednou zklamu úplně všechny... A špatných rozhodnutí, která si v sobě ponesu už napořád, jsem udělal hned několik. Ale vždy jsem to dělal proto, protože jsem si myslel, že je to tak správné. A tak to dělám pořád. A věřte, že je to všechno, jen ne snadné." Harry se zahleděl k oknu a nejspíš přemýšlel, jak dál.

„Víte, kolikrát si dokonce přeju, abych byl zase ten obyčejný kluk z přístěnku pod schody, připravoval svým příbuzným snídaně, a děsil své sousedy rozcuchanými vlasy. Možná by to nebyl zrovna šťastný život, ale co je to vlastně šťastný život? Svými činy bych rozhodoval maximálně tak o tom, jestli strýčkovi Vernonovi bude chutnat nebo nebude. Říkám si, o kolik snazší bych to asi měl, kdybych do Bradavic nešel. Ale...snadné by to samozřejmě nebylo, protože zlo si k vám svou cestu najde. Takže," povzdechl si Harry a rozhlédl se po skřítcích, „i vy se jednou vydejte tou správnou cestou. Zapomeňte na to, co je snadné, co máte dané, nebo co se pro vás hodí, ale myslete na to, co můžete udělat nejen pro sebe, ale i pro druhé. Protože vše dobré se vám jednou vrátí. V to věřím já," usmál se na ně Harry, i když si Severus všimnul, že v tom úsměvu se skrývá mnoho smutku. Nejeden skřítek měl přitom ubrousek od čaje zmáčený slzami.

On sám stál pořád u vchodu, opřený o stěnu a chvílemi ho poslouchal se zavřenými víčky. Mylně se domníval, že už ho zná, že ví, jak mu je, a co od něj může čekat, ale opravdu to věděl? Nebo si jen myslel, že to ví.

„Vypadáte nějak smutně," probral ho z jeho melancholie Harryho hlas. Hlas najednou zase tak veselý, že si Severus pomyslel, kolikrát už zněl Harry vesele, i když vlastně ani nebyl. „Nechtěl jsem vás takhle rozesmutnit, to ne. Víte co? Už mám málo času, ale - Trinky, je tohle těsto na palačinky?" zeptal se k Severusovu překvapení Harry maličké skřítky poblíž. Ta začala horlivě přikyvovat.

„Má pán chuť na palačinky? Trinky připraví Harrymu Potterovi palačinky," spěchala k němu ihned.

„Ne, to nemusíš. Jen mě napadlo, jestli byste nechtěli vidět, jak je dělají mudlové. Tohle mě totiž vždycky strašně bavilo. Něco vám prozradím – osobně si taky myslím, že vaření je zábava, pokud vás k tomu však někdo násilím nenutí," mrknul na ně Harry. „Tak chcete to vidět?

„Dobby to chce vidět!" začal vedle něj poskakovat barevně oblečený skřítek. Někteří další skřítkové také přikyvovali, jiní však zase vypadali, že nevědí, jestli se mají radovat nebo být nešťastní z toho, že u nich v kuchyni vaří někdo jiný než oni. Asi dva skřítkové si dokonce zakrývali oči.

„Tak pozor," vzal Harry jednu z pánví do ruky a nalil na ní naběračkou trochu těsta. „Vám asi stačí jen lusknout prsty a je to, ale mudlové to mají trochu těžší. I když po troše cviku to vlastně vůbec těžké není," zatočil Harry párkrát pánví, vyhodil palačinku do vzduchu, kde se dvakrát obrátila, a zkušeně ji zachytil zpět. Skřítkové začali poněkud zdráhavě jásat a tleskat. „Tolik k tomu, odkud pramení můj talent chytače," usmál se na ně Harry. „Podáš mi, prosím, talíř, Trinky?" Skřítka luskla a talíř v tu chvíli držela před Harrym. „Vy jste vážně skvělí. Většina kouzelníků ani nedokáže docenit, jak moc," pověděl jim Harry, když nakládal palačinku Trinky na talíř. „Máš ráda palačinky?" zeptal se skloněný k ní dolů. Skřítka plaše přikývla. „Tak ta je pro tebe." Trinky začala popotahovat.

„Harry Potter je ten nejlaskavější kouzelník. Trinky ještě nikdo nikdy palačinku nedal."

„Tak já ti slibuji, že ti zase někdy nějakou udělám. Chceš taky, Dobby?" podíval se na skřítka vedle sebe.

„Harry Potter chce udělat Dobbymu palačinku?" nevěřil svým uším skřítek.

„Samozřejmě," přikývnul Harry a za již mnohem většího jásotu zopakoval své umění. „Tak tady máš," podal druhou palačinku Dobbymu.

„Dobby je tak šťastný, že je Harry Potter jeho přítel," začal vzlykat opět skřítek.

„A já jsem šťastný, že ty jsi můj přítel," usmál se na něj Harry. Pak se podíval k hodinám a zhrozil se. „Je mu tu s vámi skvěle, opravdu. Člověk by při tomhle zapomněl na všechno," ukázal Harry na pánev, která už ležela na sporáku. „Toho brzy zase někdy využiju, ale teď už musím běžet. Určitě ale opět přijdu, bylo mi tu s vámi vážně bezva. A příště," zvedl Harry ukazováček a udělal tím malou dramatickou pauzu, „vám udělám palačinky všem, ano?" Skřítkové začali zase zvesela jásat a poskakovat a Dobby ho už znovu objímal.

„Už fakt musím jít," slyšel Severus, když zavíral dveře od kuchyně. Udělal asi tři kroky, protože více jich nebyl schopen a zůstal zírat neurčito do chodby. Čekal už jen, kdy vyjde i Harry.

Ten se vynořil asi za deset vteřin. Zastavil se za dveřmi, které hned zmizely, a s povzdechnutím zůstal zírat na stěnu před sebe. Severus by rád věděl, co se mu asi honí hlavou...

„Severusi?" vyjekl Harry překvapeně, když zjistil, kdo stojí kousek od něj.

„Měl jsi být už na ošetřovně," oznámil mu Severus hlasem, který sám ani nepoznával.

„Hledal jsi mě?" zeptal se ho Harry. „Taky jsem tě hledal. Nebyl jsi u sebe," oznámil mu Harry to, co si původně myslel i on sám. Severus chvíli přemýšlel, jestli by mu k tomu, čeho byl před chvílí svědkem, neměl něco říct, ale nemohl.

„Pojď, nebo se Poppy zblázní," otočil se od něj a sám se pomalu vydal na ošetřovnu. Harryho kroky za ním na sebe nenechaly dlouho čekat.

„Stalo se něco?" ptal se ho Harry za chůze, když procházeli prázdnou chodbou. „Vypadáš nějak vážně. Teda, ty se na mě asi pořád zlobíš, viď?" ptal se ho pořád na něco Harry, když Severus neodpovídal. „Chtěl jsem se ti to pokusit vysvětlit."

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Chápu to," zarazil ho Severus a víc, než kdy jindy, si byl jistý tím, že teď už to opravdu chápe.

„Vážně mě to moc mrzí, Severusi. Ani nevíš, jak. Asi jsem tě zklamal-"

„Říkal jsem ti, že to chápu," přerušil ho Severus rázně. Věděl, že Harry by teď spíš než jeho ostrá slova potřeboval slyšet, že všechno bude zase jednou dobré a že je vše v pořádku, ale Severus tohle neuměl. Byl naštvaný sám na sebe za to, jak tvrdý k němu byl. Protože tohle si Harry nezasloužil a on to dobře věděl.

Harry ublíženě sklopil svůj pohled k zemi a v naprostém tichu došli až na ošetřovnu.

Ošetřovatelka se už chystala Harrymu za jeho pozdní příchod spílat, ale Severus ji okamžitě utnul.

„Pana Pottera jsem zdržel já," oznámil jí bez jakýchkoliv emocí a vzápětí ošetřovnu zase opustil. Už ani neviděl, jak zničeně Harry padá na postel a schovává si hlavu pod polštářem.

*****

Severus stál u vitríny s lahvemi alkoholu, kterých po Vánocích značně přibylo, a naléval si již v pořadí třetí panák Ogdenské starorežné.

Nechápal, jak mohl být tak slepý. Myslel si, že Harry se už cítí mnohem lépe, ale zjevně se zmýlil. Zase. Přetvařoval se snad celou dobu? Když byl Harry s ním, zdál se Severusovi tak bezstarostný, spokojený, možná dokonce šťastný. Ale Harry lhát neuměl, ne jemu, takže jak se mohlo stát, že si Severus ničeho nevšimnul? Že ten jeho šťastný výraz není skutečný...

Nevšimnul si, jak ho to všechno pořád trápí a ničí. Když mluvili o tom, co Harryho čeká, když trénovali, nebo mu Harry vyprávěl o Duchovi Bradavic, nevypadal na to, že by ho to pořád tak tížilo. Jistě, byl horlivý do všeho, co by mu mohlo válku pomoct vyhrát, ale kromě jeho abnormálního zapálení na něm Severusovi nic zvláštního nepřišlo.

Jeho stavy beznaděje, při kterých ho v minulosti párkrát našel, už se víckrát neopakovaly. Aspoň o tom tedy nevěděl. Ale Harry mu přeci říkal vše! Tak proč nebyl i k němu tak upřímný, jako byl ke skřítkům dnes odpoledne?

Nemohl za nic z hlavy dostat Harryho spokojený výraz, když skřítkům dělal palačinky. Jak mohl být tak spokojený v roli, kterou mu v dětství vnutili? Možná, že když tvrdil, jak se mu strašně ulevilo, když o všem Grangerové řekl, mohl něco začít tušit. Opravdu ho to tolik trápilo? A co on udělal? Otočil se k němu zády a nechal ho v tom ještě víc máchat. A dnes zrovna tak.

Viděl, jak bolestně se na něj Harry dívá, ale nic neudělal. Byl tak naštvaný! Ne na něj, ale na sebe. Za to, že to neviděl už dřív. Byl vůbec pro Harryho dobrým strýcem? Mohl být dost dobrý pro někoho, jako je jeho synovec?

Když dnes Harryho pozoroval, vyvedlo ho to z míry. Nechápal, jak, i přes to všechno, co ho už v životě potkalo, a co v sobě celou dobu dusil (a Severus poznal, že skutečně dusil), dokázal zase vstát a na pokraji vlastních sil ještě povzbuzovat druhé. Tu řeč přednesl skřítkům s takovým přesvědčením, že by se před ním i ti nejlepší řečníci museli zahrabat do země. Teď už nepochyboval ani v nejmenším o tom, že skřítkové za Harrym půjdou, kamkoliv jim řekne.

Samozřejmě pochopil, že Harry ke skřítkům mluvil kvůli jejich účasti ve válce. Několikrát hovořil o tom, že si myslí, že jsou to ti nejmenší tvorové z písně Moudrého klobouku, kteří budou válce prospěšní, ale Severus ho nikdy nebral vážně.

Nalil si čtvrtý panák a přemýšlel, co by měl dělat dál. Bylo po páté a on jistojistě věděl, že na večeři dnes nepůjde. Měl by jít za Harrym. Ale co by mu řekl?

Podíval se na skleničku v ruce a po chvíli úvah nechal tekutinu v ní kouzlem zmizet. Věděl, co musí udělat a s alkoholem v krvi by to asi nebylo dobré. I když hodlal počkat až do pozdějších hodin, chtěl mít hlavu čistou co nejdřív.

*****

Když dorazil Severus po desáté hodině na ošetřovnu, byla celá ponořená do tmy. Nesvítilo se už ani u Poppy. Rozsvítil si tedy hůlku a vydal se k posteli, na níž plynule oddechoval Harry. Možná měl přijít dřív. Už zase do něj plnou silou udeřilo, jak byl vlastně ještě mladý. Bylo mu pouhých šestnáct. Co on sám dělal v šestnácti? Zajímal se o černou magii a uvažoval o tom, jak se již brzy přidá k Pánu zla, aby pomohl naplnit jeho ideály. Zdálo se to jako z nějakého špatného filmu, když se teď jeho synovec snažil o naprostý opak. A on mu chtěl pomoct. Jenže jak mu mohl doopravdy pomoct, když ani netušil, co ho ve skutečnosti tak sžírá?

Harry se párkrát zachrul, až najednou prudce otevřel oči a vyděšeně se posadil do sedu. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval. Začal poplašeně hledat brýle a hůlku, ale Severus ho uklidňujícím hlasem zastavil.

„To jsem já, Harry," položil mu ruce na ramena, a cítil, jak Harryho začalo opouštět napětí. Úlevně sebou praštil zpátky do polštáře.

„Vyděsil jsi mě. Není to nejpříjemnější pocit, když zjistíš, že na tebe někdo zírá, zatímco spíš," vyčetl mu Harry, ale nezněl přitom vůbec rozzlobeně.

„Asi jsi nespal, když jsi to zjistil," podotkl Severus.

„Tomu se říká intuice," ušklíbnul se Harry. „Nespím moc tvrdě. Jsem vzhůru tak třikrát za noc."

„Aha," poznamenal pouze Severus. Toto doznání ho jen utvrdilo v jeho úvahách.

„Co tu vůbec děláš. Už jsem ani nečekal, že přijdeš," zeptal se ho Harry a v hlase mu byly slyšet ještě stopy smutku.

„Napadlo mě," spustil Severus svou připravenou řeč, „jestli máš ještě Tajemství nitrobrany, co ti tak velkodušně daroval Brumbál k tvým narozeninám." Harry párkrát zamrkal.

„No...mám," vysoukal ze sebe pochybovačně. „Proč?"

„Napadlo mě, že bys ji mohl půjčit slečně Grangerové. Nebylo by od věci, pokud by se pokusila nitrobranu ovládnout. Uvidíme, zda na to bude mít vlohy. Já se třeba nitrobranu naučil sám a to přibližně v podobném věku. Pokud by však měla nějaký problém, jsem ochoten jí čas od času poskytnout konzultace nebo vyzkoušet, jak si vede." Severus si všimnul, jak vyjeveně na něj Harry zírá. „Čas od času konzultace neznamená ale každý týden, ano? Na to nemám chuť ani nervy. Tak jí to, prosím, vyřiď."

„Je ti dobře, Severusi?" zeptal se ho s obavami Harry.

„Mně rozhodně, a tobě?" Severus vyčkával, co mu Harry odpoví. Chvíli si Severuse prohlížel, než se na něj usmál.

„Mně taky," odpověděl mu Harry a k Severusově překvapení v tom neshledal žádné stopy po lhaní či přetvářce.

„Opravdu?"

„Jo. Zítra mě už madam Pomfreyová propustí z ošetřovny." Severus chvíli uvažoval, jak začít. A asi nejlepší bylo být naprosto upřímný.

„Harry, dneska jsem tě poslouchal, když jsi mluvil ke skřítkům." Harrymu se vytratil úsměv z tváře a i v tom přítmí měl Severus dojem, že trochu zblednul.

„Fakt? Neviděl jsem tě," snažil se znít vyrovnaně, ale moc mu to nešlo.

„Evidentně jsi veškerou svou pozornost věnoval skřítkům. A oni tobě," dodal Severus. „Napadlo mě přitom, že jsme spolu ještě nikdy nemluvili o Dursleyových," pronesl pomalu Severus a zjišťoval přitom, jak na to Harry zareaguje. Trochu se ošil a zadíval se do peřiny.

„Proč bychom o nich měli mluvit? Viděl jsi, co jsou zač, v létě jsi u toho byl sám. A netvrď mi, že jsi neposlouchal," snažil se to Harry zamluvit.

„Jistěže jsem poslouchal," neodporoval mu Severus. „Zavírali tě jako dítě do přístěnku, za trest ti nedávali jíst, mlátili tě... To jsem slyšel."

„Takže?" zeptal se ho Harry celý nesvůj.

„Nezavírali tě do přístěnku jen za trest, je to tak? Žil jsi tam?" zeptal se ho Severus.

„Kdo ti to řekl?" vypálil ze sebe Harry zaskočeně.

„Na tom teď nezáleží. Prostě to vím. Měl jsi někdy nějaké kamarády?" odbočil trochu Severus.

„S Dudleym a jeho partou v zádech? Zmlátili by každého, kdo by se se mnou jen pokusil promluvit. O co ti teď jde, Severusi? Jestli chceš slyšet, že moje dětství bylo peklo, tak jo, bylo to peklo," díval se na něj už trochu zoufale jeho synovec. Severus se párkrát nadechnul, než ze sebe vydal otázku, která ho trápila celý den.

„Tak proč si někdy, u Merlina, přeješ, abys v tom pekle zase žil?" Harry teď poblednul už zřetelně. Chvíli na Severuse zíral, než se sebral, aby mu odpověděl.

„Někdy trochu přeháním." Lež.

„Harry, chci ti pomoct, myslel jsem, že ti pomáhám, ale před pár hodinami jsem zjistil, že tomu tak není. Tak mi už nelži, prosím," snažil se Severus o neutrální tón.

„Já ti přece nelžu," bránil se ublíženě Harry.

„Když jsem se tě ptal, jak ti je, řekl jsi mi, že dobře. Ale tobě není dobře," naléhal Severus. „Je ti všechno, jen ne dobře."

„Bylo mi dobře, když ses mě ptal. Je mi dobře, když za mnou přijdeš," odpověděl mu Harry potichu. Severus chvíli přemýšlel.

„Dobrá, takže jak ti je, když jsi třeba sám," zeptal se ho trochu jinak. Harry ho chvíli pozoroval, načež se od něj s bolestí vepsanou ve tváři odvrátil a zadíval se někam k oknu.

„Je mi tak, že bych kolikrát raději ani neexistoval. Nebo byl někým jiným. Klidně skřítkem u Dursleyů. Protože...tam jsem neznamenal vůbec nic. Ale tady...tady znamenám úplně všechno," pronášel Harry hlasem tak tichým, že byl sotva slyšet. „A to je tak děsivá představa, že bych dal cokoliv za to, aby to bylo jinak." Harry se zase otočil k Severusovi, který mu naslouchal se zatajeným dechem. „Jenže to jinak nebude. Nikdy to jinak nebude."

„Harry, nikdy jsi nevypadal na to, že tě to pořád tak trápí. Když jsme o Věštbě nebo o Duchu Bradavic mluvili, nikdy mě nenapadlo, že to pořád bereš takhle. Jak ti můžu pomáhat, když ani nevím, jak ti vlastně je." Tohle Severuse mrzelo nejvíc. Že nic nepoznal...

„Ale ty mi pomáháš, Severusi. Strašně moc! Když jsme spolu, najednou věřím, že máme ještě šanci, že nic není ztraceno. Vůbec si v tu chvíli nepřipouštím, že bychom neměli vyhrát. Když jsem s Hermionou a Ronem, dodává mi to sílu, abych se snažil ještě víc. Nebo když létám, tak na vše zapomenu, a cítím se tak...volný!" rozhazoval Harry rukama do stran a snažil se Severusovi vysvětlit, že ne vždycky je to tak zlé, jak si myslí.

„Ale?" Severus tušil, že v tom všem je nějaké Ale.

„Ale pak si na to vzpomenu a..." Harrymu selhal hlas. Nemohl ani mluvit.

„Jak často se to děje?" zajímal se Severus.

„Jak často na to myslím?" vzhlédl k němu odevzdaně Harry. „Myslím na to každý den. Úplně-každý-den," zopakoval Harry naléhavěji. „Je to ve mně, nedá se na to zapomenout! Každé ráno, když přilétá Denní věštec, děsím se, kolik lidí zase zemřelo, zatímco já trčím tady. Pokaždé, když se rozhlédnu po Velké síni a vidím, jak jsou ostatní šťastní, říkám si, jak dlouho jim to vydrží, než taky někoho ztratí – třeba zrovna spolužáka, co sedí vedle. Protože jaká je šance, že by přežili všichni? A pokaždé, než si čistím před spaním mysl, vzpomenu si na to, proč to dělám. Protože to je připomínka toho, že Voldemort může zaútočit kdykoliv a kdekoliv. I když budu spát. A pak ve snu vidím Cedrika nebo Siriuse a budím se se strachem, jakou chybu zase udělám." Severus se nadechoval, aby mu odporoval, ale Harry ho nenechal. Rukou ho zarazil, aby mohl mluvit dál.

„Protože já dělám spoustu chyb, Severusi. Nejsem ničím zázračný ani mimořádný, jak si ostatní myslí. Když mi byl rok, nebyla to má zásluha, že Voldemort padl. To bylo díky mojí mámě. Madam Bonesová doufá, že jsem Vyvolený, protože ve mě věří, Brumbál mi věří, protože kdyby ne, neztrácel by se mnou tolik času. Půlka kouzelnického světa mi věří a ty – ty taky! Moc to pro mě znamená, ale zároveň je to tak strašně...svazující! Ten pocit, že všechny zklamu! Já totiž nejsem výjimečný, jsem úplně obyčejný, průměrný student, maximálně s trochou víc nadání v Obraně, ale to ze mě přece ještě nedělá někoho, kdo by se mohl Voldemortovi rovnat!"

„Přesto jsi dnes skřítky přesvědčoval, aby tě následovali," zkonstatoval Severus tiše. „Musíš si přece aspoň trochu věřit, bez toho bys tam nemohl předvést to, co jsi tam předvedl."

„Samozřejmě, že jsem je šel přesvědčovat," zakroutil Harry hlavou, jako by nechápal, co k nepochopení na tom je. „Co jiného mi zbývá? Musím něco dělat. Musím pořád něco dělat, jinak bych z toho už dávno zešílel."

„Proč jsi mi nic neřekl, Harry," ptal se ho znovu Severus. Byl z Harryho vyprávění celý přepadlý. Nechápal, jak to mohl nevidět.

„Já jsem nechtěl, aby..."

„Aby co?" zeptal se Severus, když se Harry odmlčel a zase se od něj odvrátil.

„Pořád mám v hlavě, jak jsi ještě v létě říkal, že ve válce není místo pro smutek, city ani jiné slabosti-"

„To snad-"

„Nechtěl jsem, aby sis myslel, že jsem slabý a-"

„U Merlina, Harry-"

„-a už tak máš se mnou starostí až dost, nechtěl jsem ti přidělávat-"

„Harry, zastav. To sis přece nemohl myslet," nevěřil svým uším Severus. Harryho provinilý výraz mluvil za vše. Severus vstal a za doprovodu dvou zelených očí došel do kanceláře madam Pomfreyové. Vzal dvě lahvičky lektvarů a vrátil se s nimi k Harrymu. „Máš noční můry?" Jeho synovec slabě přikývnul, načež mu Severus podal do ruky jednu z lahviček. Harry ji do sebe ihned vyklopil. „Mohl sis o něj říct dávno." Severus nechápal, proč aspoň to neudělal.

„Promiň," hlesl Harry.

„Teď se zase omlouváš za co?" nevěděl už si s ním rady Severus.

„Zlobíš se na mě, že jsem ti nic neřekl," myslel si Harry.

„Ano, zlobím se. Hodně. Ale ne na tebe! Zlobím se na sebe, za to, že jsem takový idiot." Harry už chtěl něco namítat, ale Severus mu vrazil do ruky další lahvičku. „Zítra ke mně přijdeš. Teď by se měl ale pořádně vyspat," okomentoval to, když Harry upíjel další lektvar.

Když Harry čekal, kdy ho přepadne spánek, sledoval Severuse a ten zase jeho.

„Mrzí mě, že jsem tu teď nebyl," omlouval se Severus tiše. Unavený Harry jen slabě zavrtěl hlavou. „A chci ti říct, že mě jsi nikdy nezklamal. Vlastně je to úplně naopak. Překonáváš neustále všechna má očekávání." Jen co to dořekl, zavřel Harry oči a za okamžik už zase pravidelně oddechoval.