„Harry? Harry?!" Harry vůbec nevnímal, že na něj někdo volá. Jen dál konsternovaně zíral na předměty ve svých rukou. Až něčí dlaň na rameni ho z jeho šoku probrala. „Stalo se něco, Harry?" ptala se ho s obavami Hermiona. Rychle se k ní otočil a krabičku se zrcátky schoval pod čokoládovou žabku.

„Ne," vydechl, ale jeho oči ho prozradily. Snažil se dívat někam mimo ni, ale Hermiona ho znala příliš dlouho na to, aby poznala, že nemluví tak úplně pravdu.

„Čokoládová žabka? A ještě něco jsi dostal," zkonstatovala při pohledu na krabičku, kterou ukrýval pod ní. „Kdo ti to poslal?" zeptala se ho, ale spíš než podezření zněl v jejím hlase skutečný zájem. Harry se podíval nejdřív na ní a poté na ostatní, kteří napjatě očekávali, čí jméno vyřkne.

„Susan," napadla ho první osoba, na kterou si vzpomněl. „Na uzdravenou," dodal, když si uvědomil, že dárek mu už vlastně dala. Zahlédl ho mezi ostatními pod stromkem, takže jej musel někdo sebrat, když ho s ním útočník omráčil.

„Aha," poznamenala zvláštním tónem, načež se s úsměvem obrátila k ostatním. „Jestli ty se jí náhodou opravdu nelíbíš," pronesla už naprosto uvolněně, jako by tím chtěla ostatní zbavit veškerých pochybností. A Fred s Georgem se toho hned chytli.

„Harryho pocity jsou v tomto ohledu naprosto zřejmé," mrknul na něj George.

„Tak čímpak tě tak rozhodila?" zajímal se jeho bratr, ale to už Harry zamířil ke své posteli a spěšně ukryl dárky do nočního stolku.

„Ničím," pronesl spěšně a v tom si všimnul zaražené Ginny. Když uviděla, že ji Harry sleduje, rychle sklopila pohled k zemi

„Jo tak ničím," nadhodil Fred a s Georgem na sebe vyslaly významné pohledy. „Tomu tak budeme věřit!"

„Slyšel jsem, že paní ministryně se již sešla s Brumbálem ohledně toho útoku na tebe," změnil téma z ničeho nic pan Weasley. Harry mu za to byl neskutečně vděčný. „Je odhodlaná útočníka dopadnout za každou cenu. Brumbál na poradě říkal, že jednou z možností je, že už se útočník nebude chtít do Bradavic vrátit."

„Proč by to dělal? Nikdo přeci neví, kdo to byl," zeptal se zmateně Ron. „I když je jasný, že to byl někdo ze Zmijozelu," ušklíbnul se na Harryho. Již včera si oba notovali, že by za tím mohl být Malfoy. Harry si přál, aby to byl on, protože to by si pak za rámeček před svým kmotrem nedal.

„Jenže on nemůže tušit, že nemáme žádnou stopu," vysvětloval pan Weasley.

„Doufám, že ho chytí co nejdřív. Merlin ví, čeho všeho může být ten člověk schopný," zadoufala paní Weasleyová.

Když se začaly rozebírat všemožné verze toho, kdo to mohl udělat, Harry koutkem oka zachytil Hermionu s Ginny. Hermiona jí něco šeptala u ucha. Dívka s rudými vlasy se pak po ní překvapeně ohlédla a bylo vidět, jak ožila. Dokonce se nakonec i usmála. Další pohled věnovala Harrymu, a nebyla v něm už ani kapka zášti.

Harry tomu příliš nerozuměl, ale napadlo ho, že to mělo co dočinění s jeho dárkem. Hermionin spokojený výraz, který nasadila po oznámení, že mu dárek poslala Susan, se mu moc nepozdával. Bylo v tom něco víc. A Harry se měl pravý důvod dozvědět zanedlouho poté.

Weasleyovi s Hermionou se zdrželi až téměř do oběda, ale pak už museli odejít. Madam Pomfreyová je upozorňovala na to, že by se její pacient neměl přemáhat a měl by odpočívat. Ještě než však stihli odejít, dveře ošetřovny se otevřely. Harry se s nadějí, že za ním přišel jeho strýc, blesku rychle otočil k nim, ale pocítil velké zklamání, když vešel Brumbál.

Měl na sobě křiklavě fialový hábit posetý pestrobarevnými vločkami, a na hlavě zářivě žlutou čapku s modrorůžovým vánočním stromkem. Harry už byl u něj zvyklý na ledacos, ale jeho vánoční outfity ho vždy dokázaly zaskočit.

„Přešťastné a převeselé Vánoce vám všem!" popřál s rozpaženýma rukama skupince lidí před sebou ředitel Bradavic. Jako vždy byl dobře naladěný s širokým úsměvem ve tváři. Dárek od něj Harry zahlédl pod stromkem již ráno. Nezdržel se však dlouho. Po několika zdvořilostních frázích a dotazech na Harryho zdraví je zase opustil s tím, že je nechce rušit. Harry byl rád, že ho nepřesvědčila ani slova paní Weasleyové, že už jsou taktéž na odchodu, a nezůstal tam s ním sám. I když už ho ta největší zloba na ředitele opustila, pořád mu nedokázal zapomenout, jak se k němu zachoval.

Při pohledu na staříka s bílými vlasy a stejně tak i vousy, který byl oblečen natolik výstředně, že by mnozí jistě pochybovali o jeho zdravých smyslech, si Harry říkal, že by se přes to možná pokusil přenést. Když na něj ale promluvil tím jeho až nesnesitelně klidným hlasem, kterým ho v jeho sladké nevědomosti obelhával už tolikrát předtím, bylo mu jasné, že to už nejspíš nebude možné.

*****

Když všichni odešli, Harry se konečně podíval na dárky, které dostal. Bylo jich opravdu dost a u většiny byl i vzkaz k brzkému uzdravení. Udivilo ho, když mezi nimi byl i jeden od Remuse, ale když si rozložil dopis, který k němu byl přiložen, zjistil, že byl psán celý Tonksovou a to dokonce i jejich podpisy. Harry nevěděl, co si o tom myslet. Buď se po onom výstupu na schůzi Remus už Harrymu neodvážil ani napsat, anebo možná ani nechtěl, jen Tonksové to nedalo.

Po obědě se Harry konečně odvážil znovu vyndat ze šuplíku dárek, jež mu poslal Severus k Vánocům. Několikrát dokola si četl jeho vzkaz a srdcem se mu prohnal nevýslovný pocit, v který už ani nedoufal. Měl někoho, komu na něm doopravdy záleželo, někoho blízkého, který o něj stál. Měl rodinu, ve kterou už nevěřil.

Když v ruce třímal čokoládovou žabku, usmíval se jako blázen. Tohle gesto bylo prostě úžasné. Jakmile ale znovu otevřel krabičku se zrcátky, usmívat se přestal. Možná to zapříčinila připomínka na ty, kteří tu s ním už být nemohli, nebo neschopnost uvěřit v to, že by tohle pro něj Severus skutečně udělal. Ale samozřejmě, že udělal. Protože věděl, jak moc pro něj ta zrcátka znamenala. A protože nejspíš Harry znamenal mnoho pro něj. Přenesl se kvůli němu i přes svou nechuť k Vánocům a daroval mu je. Když se na ně tak díval, přesně věděl, co s nimi provede.

Doufal, že ho Severus brzy navštíví. Každou chvíli se otáčel ke dveřím, jestli nejde, ale on nešel. Pak ho napadlo, že by mohl zjistit i jiným způsobem, co jeho strýc právě dělá. Vyndal si tedy z kufru, který měl u postele, Pobertův plánek a rozevřel ho.

„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti."

Mapa Bradavic se začala pomalu objevovat. Harry ihned prozkoumal sklepení, ale ke svému překvapení shledal, že tam Severus není. Propátral tedy celý hrad, což nebylo těžké, protože na hradě skoro nikdo přes Vánoce nebyl, ale Severus stále nikde. Zachmuřeně se opřel o polštář a začal přemýšlet nad tím, kde mohl jeho strýc být. Napadl ho Voldemort, ale pochyboval o tom, že by své Smrtijedy svolával na sváteční oběd. Tak kde jenom mohl být?

Po chvíli mu to nedalo a zase začal prozkoumávat sklepení. Najednou se ale ozval zvuk otevírajících dveří. Harry se k nim natěšeně otočil, ale k jeho lítosti se v nich objevila opět Hermiona.

„Nemusíš vypadat tak nadšeně, že mě zase vidíš," poznamenala, když viděla jeho pohled.

„To ne, promiň. Jen jsem-" zarazil se, protože už málem začal víc mluvit než myslet.

„Čekal někoho jiného?" dopověděla za něj Hermiona.

„Ne. Koho taky?" předstíral Harry.

„To jste vy, slečno Grangerová?" vykoukla na ni ze své pracovny ošetřovatelka.

„Jen jsem přišla ještě Harrymu něco říct. Bude to jen chvilka, madam Pomfreyová," usmívala se na ni mile Hermiona. To vždy zabralo.

„Tak dobrá. Jeden člověk je lepší jak deset," zabrbrala a zmizela zase pryč. Hermiona se tedy přesunula k Harrymu a posadila se na židli u jeho postele. Bylo jisté, že tu není jen tak, protože nezapomněla zakouzlit protiodposlouchávací kouzlo.

„Nešla jsi na Grimmauldovo náměstí?" zajímalo Harryho, proč neodešla s ostatními.

„Řekla jsem, že ještě chci zajít do knihovny. Ve skutečnosti jsem si ale s tebou chtěla o samotě promluvit," pověděla mu jeho kamarádka pravý důvod toho, proč tu zůstala. Pak se k němu nahnula blíž a prohlédla si plánek, který mu stále ležel na peřině. „Hmm, sklepení, není divu, že jsi mě neviděl přicházet." Harry spěšně vrátil plánku jeho původní podobu a schoval ho pod polštář. Raději se to rozhodl přejít bez komentáře, i když tušil, proč tu Hermiona byla, a tohle mu moc nepřidávalo. A vůbec tomu nebyl rád. Stavělo ho to do špatné situace...

„Tak proč jsi tady?" zeptal se jí s hraným klidem.

„Jak dlouho se známe, Harry?" Její otázka ho trochu překvapila, ale raději odpověděl.

„Pět let a čtyři měsíce?" Hermiona přikývla.

„Jak dlouho jsme nejlepší přátelé?"

„Něco kolem pěti let a dvou měsíců? Co tím sleduješ, Hermiono?" zeptal se jí, když začal pociťovat mírnou nervozitu.

„Měli jsme před sebou někdy nějaká tajemství?" Harry zaváhal. „Do těchto prázdnin," dodala tak, až přitom Harry musel studem sklopit oči.

„Ne," vydechl potichu.

„Jak dlouho ti Snape dělal z Lektvarů, a nejen z nich, peklo?" pokračovala dál ve výslechu. Harry se na ni ublíženě opět zadíval.

„Pět let."

„Jenom?" zadivila se Hermiona a Harry poznal v jejím hlase stopy ironie. „Letošní Lektvary se už asi nepočítají."

„Ne, nepočítají," nepopřel její poznámku Harry. Hermiona se trochu zarazila, ale hned zase pokračovala dál.

„Tak proč zrovna on, Harry? Řekni mi jediný rozumný důvod a nechám to být!" Hermiona ho přitom chytila za ruku a úpěnlivě se dožadovala odpovědi.

„Nevím, o čem mluvíš, Hermiono," pokusil se Harry zvrátit pohromu, která měla přijít.

„Myslíš si, že jsem úplně pitomá? Stojí ti Snape za to, abys zahodil všechno, co jsme si vybudovali? Naši důvěru? Přátelství? To chceš?"

„To přece nedělám, o čem to mluvíš, Hermiono! Jste pro mě s Ronem ti nejlepší přátelé a vždycky budete," odporoval jí důrazně Harry. Sám se na posteli posadil, aby jí byl blíž.

„Ale už nám nevěříš. Proč nám lžeš?" ptala se ho nešťastně Hemriona. „To blouznění nebylo jen blouznění. Souviselo s tvými vzpomínkami! Něco se stalo. Muselo! Protože jinak nevidím jediný normální důvod k tomu, proč bys Snapeovi tykal a on ti pak k Vánocům posílal čokoládovou žabku," dostala ze sebe Hermiona s naprosto nevěřícným výrazem. „To přece není normální. Snape studentům neposílá čokoládové žabky," pokračovala Hermiona, chtějíc tak vyvrátit její nejhorší představy.

Harry byl v koncích. Zničeně si složil hlavu do dlaní. Tohle nemělo řešení. Ne takové, aby tím někoho nezklamal. Svého strýce nebo svou nejlepší přítelkyni. Přítelkyni tak chytrou, že by na vše časem určitě přišla sama. Už tak věděla příliš. A uměla mlčet jako hrob. Nikdy by to nikomu neřekla...

„Ne, není to normální. Máš pravdu. To by Severus nikdy neudělal," podíval se na ni Harry odevzdaně. Hermiona zalapala po dechu. „Pokud by se k tomu nevázala jedna veselá příhoda, a pokud by dotyčný nebyl něco víc než jen jeho student," dodal ještě a na okamžik zavládlo hrobové ticho.

„Pokračuj. Prosím," stiskla jeho ruku silněji, když viděla, že zaváhal.

„Hermiono, tohle je tajemství, které se nikdo nesmí dozvědět. Víme to jen já, Severus a Brumbál. Kdyby se to dozvěděl někdo další, mohlo by to stát Severuse život. Víš, co dělá pro Řád. Kdyby se to dostalo k Voldemortovi..." Harry si povzdechl, když si uvědomil, jaký dopad by to pro ně mělo.

„Nikdo se to nedozví, slibuji." Harry se na ni zadíval a pomalu přikývnul. „Chceš, abych složila Neporušitelný slib?" zeptala se ho tiše.

„Ne, to proboha ne," vykulil na ni Harry nevěřícně oči.

„Udělala bych to," trvala na svém Hermiona.

„Já vím. Ale to nechci. Vím, že to nikomu neřekneš." Harry se nadechnul a zadíval se jí přímo do očí. „Víš, jak jsem říkal, že Snape a má matka byli přátelé?" Hermiona přikývla. „Tak to nebylo vše, co měli společného. Měli ještě...společného otce." Hermioniny oči se doširoka otevřely. Na židli se napřímila a nevěřícně zírala na Harryho.

„To- ale-" Došla jí slova, takže jí Harry přispěchal na pomoc.

„Jsem Severusův synovec. A on můj strýc," zkonstatoval skutečnost, která již z jeho slov byla patrná. „Brumbál to zjistil v létě. A je to pravda, Genetický lektvar to potvrdil." Tahle informace rozmetala veškeré Hermioniny pochybnosti, protože pokud to potvrdil Genetický lektvar, musela to být pravda.

„Vůbec nevím, co na to říct," okomentovala to stále se značným údivem.

„Chtěl jsem vám to říct. Vážně. Jenže jsem nemohl. Vlastně ani nechci vědět, co se stane, až se Severus dozví, že jsem ti to řekl," uvažoval Harry nad tím, jaký to bude mít na jejich vztah dopad.

„Tak mu to neříkej. Já budu taky dělat, že nic nevím," nabádala ho Hermiona, stále trochu otřesená z nového zjištění.

„Pozná to na mně. Ví, kdy mu lžu. Zná mě už docela dobře, víš?"

„Proto se začal tedy chovat jinak? Už na začátku školního roku," vzpomínala Hermiona na všechny ty podivnosti, které se kolem jejich profesora Lektvarů točily.

„Jo. Začalo to Dursleyovými. Asi poznal, že vše nebylo tak, jak si myslel," začal Harry také vzpomínat. „A pak jsme se scházeli dvakrát týdně na nitrobraně. Byl jsem úplně mimo. Vůbec mi to nešlo a on se tak mohl o mně dozvědět spoustu věcí. Už tehdy asi změnil svůj pohled na mě. Vím, že se ti už ve škole nezdálo, že spolu vycházíme, ale nebylo to hrané, jak jsme si pak mysleli."

„Takže ten jejich rozhovor s Brumbálem..."

„Tenkrát jsem se to dozvěděl. Slyšel jsem, jak o mně mluví jako o jeho synovci. Myslel jsem si, že mě pořád nenávidí a že se se mnou chtěl sblížit jen na Brumbálovu žádost."

„Nedovedu si ani představit, jak ti muselo být," litovala ho Hermiona. Harry přikývnul. Bylo mu z toho hrozně.

„Jenže to tak nebylo. Severus mi řekl, že po těch letech, kdy se ke mně choval, tak jak se choval, si myslel, že bych o něj jako o strýce už nestál. Brumbál mi pak ještě řekl, že to udělal asi i kvůli sobě. Po smrti mé matky byl vždy už jen sám, je dost uzavřený, nejspíš se bál si mě víc pustit k tělu. Asi to byla pravda. Nerad dává najevo své pocity, hlavně ohledně mě, ale já vím, že mu na mně záleží," vysvětloval Harry se slabým úsměvem na tváři.

„Nějak si to nedovedu představit," okomentovala to Hermiona, ale nemyslela to nijak špatně.

„Protože ho neznáš. Víš, že poté, co jsem si myslel, že to byla vše jen hra, mě několikrát vyhledal a omlouval se mi? I za to, jak se ke mně ty celé roky choval. Chtěl, abych mu dal šanci, ale tenkrát jsem mu ještě nevěřil."

„A kdy se to změnilo?" chtěla vědět Hermiona.

„Když jsem začal chodit na schůze Řádu," pověděl Harry. „Zjistil jsem, že Brumbál nelhal, když tvrdil, že se mě Severus zastává před Remusem. Dělal to už od té doby, kdy se dozvěděl o tom dopise, co mi Remus poslal. A pak mě našel poté, co mi Remus dal tu facku," zahleděl se Harry někam neurčito před sebe a vzpomínal na ten večer.

„Muselo ho to naštvat," napadlo Hermionu.

„To je mírné slovo. Po další schůzi jsem ho našel, jak drží Remuse pod krkem a chce ho proklít." Hermiona se trochu zhrozila, ale pak se zase zaposlouchala do Harryho vyprávění. „Ale tenkrát, když mě našel u Siriuse v pokoji, se zachoval úplně úžasně. Pomohl mi. Nedokážeš si ani představit, jak moc. Odvedl mě pak k sobě a znovu mi řekl, že mi chce pomoct. Poznal už dřív, jak jsem na dně. Když jsem se ho zeptal, proč to dělá a na čem mu záleží, odpověděl mi, že na mně." Harry se pak zase otočil k Hermioně, která mu naslouchala se zatajeným dechem. „Víš, že to on mi dal povolení do Prasinek?"

„Ne..." vydechla užasle Hermiona.

„Jo. Kdybys ho líp poznala, uviděla bys, že je úplně jiný, než jak ho znáš z Lektvarů. Přetvařuje se. Kvůli Zmijozelům. Říkal, že i on je pořád sledovaný. Většina z těch, co s námi na Lektvary chodí, jsou ze smrtijedských rodin. Nemůže se ke mně najednou chovat dobře, ale i tak tam chci chodit. Víš, co mi totiž řekl?" zeptal se jí s úsměvem.

„Co?"

„Že by se nesmířil s tím, kdyby jeho synovec neměl OVCE z Lektvarů." Hermiona se poprvé také usmála.

„To si umím představit," zakoulela očima.

„Opravdu mě tak bere. Je vážně vtipný – svým osobitým způsobem. Musela bys ho znát, abys to pochopila. A naslouchá mi, ať už se potřebuju vypovídat z čehokoliv. Jistě, že si neodpustí poznámky typu, kolik času mu ubírám, a že asi nemá nic lepšího na práci, než poslouchat puberťácké výlevy, ale za tím vším jen ukrývá fakt, že mi sám chce naslouchat. To pro mě moc znamená, víš? Dělo se to už i předtím, než jsem zjistil pravdu. Vždycky před nitrobranou jsme jen chvíli seděli a povídali si. A teď? Teď sem za mnou chodí vždy večer, aby o tom nikdo nevěděl." Hermiona pořád držela Harryho za ruce a lehce se na něj usmívala.

„Nikdy bych do něj něco takového neřekla," pronesla udiveně. Harry ji pustil a natáhnul se k nočnímu stolku, ze kterého vytáhl malou krabičku.

„Severus Vánoce neslaví. Už předem mě upozorňoval, ať mu ani nezkouším něco dávat. Neslaví nic, ale přesto mi poslal tohle," natáhnul ruku s krabičkou k Hermioně. Ta si ji opatrně převzala. „Otevři to," pobídl ji a Hermiona tak tedy učinila. Když zahlédla, co se uvnitř ukrývá, zalapala překvapeně po dechu. Harry do krabičky ještě ukryl vzkaz, který k tomu byl přiložen.

„Smím?" zeptala se ho, když si malého papírku všimla

„Přečti si to," souhlasil bez problému Harry. Hermiona rychle papírek vytáhla a přečetla si ho. Ke konci se jí už třpytily slzy v očích.

„To je moc krásné, Harry. Bože, ani z toho dnes nebudu spát. Čekala jsem cokoliv, ale tohle," kroutila hlavou Hermiona, když si znovu uvědomovala, co vše jí dnes Harry řekl. „Mám z toho radost, opravdu."

„Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že jsem to konečně někomu řekl," pověděl Harry to, co byla čirá pravda. Byl rád, že se o to štěstí mohl podělit právě s Hermionou. „Chtěl bych, aby to věděl i Ron, ale mám strach, že by se někde prořekl. Ne schválně, ale...znáš ho," zadíval se trochu zoufale na Hermionu.

„Jo. Vím, jak to myslíš. Ty jeho věčné komentáře. Jednou by mu něco ujelo a bylo by to," souhlasila Hermiona s tím, aby před Ronem mlčeli.

Harrymu bylo najednou skutečně líp. Zbavil se jednoho těžkého kamene, který ho tížil, a když odhodil jeden, mohl by i druhý. Teď už nemusel před Hermionou tajit přece nic.

„Hermiono," oslovil ji zase trochu tišším hlasem. „Já...ti musím říct ještě něco," oznámil jí a začal si přitom v ruce žmoulat kus peřiny. Hermioně neušlo, jak najednou zvážněl.

„A co?" zajímalo ji, co Harryho mohlo tak rozhodit.

„Znám celou Věštbu," oznámil potichu a zavřel přitom oči. Hermiona ztuhla a s obavami hleděla na svého nejlepšího přítele. Tušila, že její obsah nebude moc příznivý, vzhledem k tomu, jak se Harry tvářil. „Jsem skutečně Vyvolený. Jen já můžu Voldemorta zabít. Jeden musí zemřít rukou toho druhého, protože ani jeden nemůže být živ, pokud druhý zůstává na živu," zopakoval tu část Věštby, která rozhodovala o jeho osudu. Hermiona si zhrozeně zakryla rukou ústa a nešťastně shlížela na Harryho. Nastalo několik dalších dlouhých vteřin ticha.

„Odkdy to víš?" podařilo se jí ze sebe nakonec dostat.

„Od toho večera, co umřel Sirius. Brumbál mi to řekl. Věděl to celou dobu. Možná ti teď můj postoj k němu bude připadat trochu pochopitelnější." Hermiona vypadala, že usilovně přemýšlí, až nakonec přikývla.

„Takže jsi to v sobě dusil celé to léto?" dívala se na něj smutně.

„Jestli myslíš vědomí toho, že s nejvyšší pravděpodobností budu příčinou Voldemortova vítězství a smrti mnoho nevinných lidí, tak jo – to jsem teda v sobě dusil," připustil Harry s trochou ironie.

„Takhle nemluv, Harry. Máme naději. A velkou. Jsi skvělý kouzelník, Harry, věřím, že to dokážeš. Pomůžeme ti," přesvědčovala ho Hermiona a vzápětí ho pevně objala.

„Jedno máte se Severusem společné. Jste v tomhle neskuteční optimisté," ušklíbnul se na ni Harry, když ho pustila.

„Pomáhá ti?" napadlo ji, když si uvědomila Harryho pokrok, především v neverbálním kouzlení.

„Jo, učí mě. Pořád mě přesvědčuje, že ho porazit dokážu. Věštba má totiž ještě jednu důležitou část," zadíval se zase zpříma na svou kamarádku. „Mám mít moc, kterou Pán zla nezná. Jenže problém je, že nikdo nevíme jakou," zašklebil se zase. „Brumbál si tedy myslí, že to je láska, ale moc se mi to nezdá. Takže potřebuji najít Ducha Bradavic, aby mi poradil." Hermiona si ho prohlížela přimhouřenýma očima a usilovně přemýšlela.

„Moc jakou Pán zla nezná?" opakovala po něm zamyšleně. „Budu o tom přemýšlet. A do té knihovny opravdu ještě půjdu."

„Teď už nechoď. Užij si Vánoce, Hermiono. Ale jsem ti moc vděčný, opravdu," chytnul ji pro změnu za ruku zase Harry a pevně ji stisknul.

„Měl jsi mi to říct hned, ty trdlo. Víš, že bych to nikomu neřekla," rozcuchala mu vzápětí vlasy.

„Popravdě mi dost dlouho trvalo, než jsem se s tím smířil já sám. A nechtěl jsem, abyste se mysleli, že už nemáme naději," pověděl jí po pravdě se sklopeným pohledem.

„Někdy se vážně chováš jako idiot," zakončila jejich diskuzi rázným hlasem Hermiona a přátelsky do něj šťouchla. „Teď půjdu do knihovny, která bude naprosto prázdná, sednu si ke stolu, budu zírat někam mimo, a vstřebávat několik hodin to, co jsi mi všechno právě řekl," pronesla vesele. Na rozloučenou mu dala ještě pusu na tvář a s ujištěním, že se uvidí zítra, opustila ošetřovnu.

*****

(v tu samou dobu na Malfoy Manor)

U dlouhého, honosně vypadajícího stolu sedělo šest lidí.

„Překvapilo nás, že jsi naše pozvání letos přijal, Severusi," oslovila ho paní domu.

„To ano. Po tolika letech zvaní," podotknul Lucius Malfoy, který vypadal ještě pořád dost strhaně po svém pobytu v azkabanské věznici.

„Snažíte se utvořit dojem, že je Malfoy Manor neobydlený?" dodal, když se rozhlédl po místnosti se zataženými okny.

„Když sem chtějí bystrozorové vejít, dům je nevpustí. A nechceme je zbytečně dráždit," vysvětlovala poněkud sklesle Narcissa.

„Jen ať si klidně přijdou," zasmála se svým hysterických smíchem Bella. „Ráda bych si trochu pohrála."

„Neměla jsi toho včera dost?" podotknul její manžel bez sebemenšího vzrušení.

„Neee!" zasmála se znovu.

„Možná nejspíš tušíte, proč jsem přišel. Kvůli Vánocům to rozhodně není," odpověděl konečně Severus na původní otázku.

„Myslíš si, že toho útoku na Harryho Pottera se dopustil náš syn?" zeptal se ho s pozvednutým obočím Lucius.

„To si opravdu nemyslím," zkonstatoval Severus s pohledem na Draca, který se do rozhovoru již od jeho příchodu téměř nezapojoval. Spíše než hostů kolem stolu si všímal svého talíře.

„Neudělal jsem to," přiměl se konečně k hovoru.

„Bohužel!" dodala Bellatrix jízlivě. „Taky jsi mohl! Víš, jak by to Pán zla ocenil?"

„Domníváš se, že by Pána zla potěšilo, kdyby Pottera zabil místo něj někdo jiný?" podíval se po ní chladně Severus. „Aby vypadal, že je neschopný zabít ho sám?" Bellatrix po Severusových slovech zostražitěla.

„Netvrdila jsem, že by ho měl zabít. Jen mu ublížit," pronesla tak bezcitným hlasem, až by z toho šel méně otrlým mráz po zádech. „Nejradši bych to udělala já sama. Mučila bych ho tak dlouho, dokud by nežebral o milost. Mučila bych ho, dokud by nezešílel," šeptala s nezdolným chtíčem v hlase.

„A někdo se snad domnívá, že za tím stojí Draco?" přešla Narcissa poznámky své sestry bez komentáře a s obavami se zahleděla na Severuse.

„Nebyl přímo jmenovaný, ale je podezření, že za tím stojí někdo ze Zmijozelu," pověděl Severus po pravdě. „Nevíš náhodou o něčem, Draco?" obrátil svou pozornost na svého kmotřence.

„Pottera všichni nesnáší, ale o žádném plánu útoku na něj nebylo řeči. Aspoň tedy, co vím," odpověděl Draco bezbarvým tónem.

„Jsi prefekt a máš ve Zmijozelu značný vliv. Věřím, že pokud by to tak bylo, věděl bys to," přikývl souhlasně Severus. „Osobně si také nemyslím, že by to udělal někdo ze Zmijozelu," pronesl opět ke zbytku osazenstva.

„Takže žádná konkrétní podezření ještě nejsou?" zajímalo Luciuse.

„Konkrétní ne. Brumbál chce začít s pátráním, až se vrátí studenti do školy. Jestli si někdo něčeho nevšimnul nebo neviděl," vysvětloval Severus. „Dle mého názoru to však bude k ničemu."

„Škoda. Ráda bych dotyčnému pogratulovala," pronesla Bellatrix jízlivě. „Hodil by se do našich řad."

„Až to budu vědět, sdělím ti jeho jméno," ušklíbnul se na ni Severus.

„A jak se ti vůbec daří, Severusi, v tom teplém učitelském místečku pod nohami Brumbála," dotázala se ho Bellatrix falešně sladkým hlasem.

„Přímo báječně, Bellatrix. Děkuji za optání," odpověděl chladně Severus.

„Severus dělá jen svou práci, Bello. Dobře to víš," ozvala se opět Narcissa.

„Jistě," uchechtla se Bella.

„Já bych to tedy dělat nechtěl," zapojil se do rozhovoru opět Rodulfus. Ne však na dlouho.

„Ty bys ani nemohl," podotkla posměšně Bellatrix a utnula tak svého manžela.

„Náš Severus má nervy z oceli," pousmál se na něj přátelsky Lucius.

Samozřejmě to byl vypočítavý bastard, který by nikdy nic neučinil bez osobního prospěchu, ale k Severusovi se vždy choval slušně. Povýšeně, ale slušně. Pravděpodobně i díky jeho lukrativnímu postu učitele v Bradavicích a navíc byl ještě ředitelem Zmijozelu. Počátek jejich přátelství, pokud se to tak dalo nazvat, spadal však ještě do dob, kdy byl Severus Smrtijedem z vlastního přesvědčení. Severus byl již za mlada velice nadaným kouzelníkem, jako mnozí tehdy okouzleným černou magií, a jeho dovednosti co se Lektvarů týče, byly vždy mimořádné. A toho si Lucius cenil. Ne náhodou šel poté za kmotra jejich synovi.

„A jak si vede Draco, Severusi?" optal se ho se zájmem Lucius.

„Velmi dobře. Jako vždy. Patří k těm nejlepším studentům v ročníku," oznámil mu uznale Severus.

„Ale není nejlepší, že? I při NKÚ ho předehnala ta obyčejná mudlovská šmejdka," procedil skrz zuby rozhořčeně Lucius.

„Grangerová jen kopíruje to, co ví z knih," postavil se za svého kmotřence Severus. „Pokud by se s Dracem měla rovnat v boji, neuspěla by. Je lepší se soustředit na to, co je důležité, ne se snažit získat co nejvyšší počet NKÚ. Kvalita zpravidla vítězí nad kvantitou."

„To je pravda," usmála se na něj Narcissa.

„To je ta Pottříčkova kamarádka z ministerstva?" zašvitořila Bella. „Tak na té bych si ráda smlsla. "

„Jednou jistě tvá chvíle přijde, Bello," přikývnul Lucius. „Škoda, že nevíme, co bylo v té Věštbě," vzpomínal Lucius na jejich zmařenou akci.

„Co myslíš, že v ní asi tak mohlo být. Myslíš si, že by snad Potter mohl být nějaký soupeř našeho Pána?" obořila se na něj zlostně Bellatrix.

„To si pochopitelně nemyslím," odporoval jí Lucius chladně. „Je to jen hloupý, malý kluk."

„Přesně. Hloupý, malý, otravný, namyšlený ufňukanec," zasmála se zase Bella. Severus se v duchu musel krotit. A hlavně se musel hlídat, aby jeho tvář zůstala bez jakékoliv známky reakce. Přetvařování však bylo jeho prací, takže mu to nečinilo velké problémy. Pokud by však mohl, nejradši by Bellatrix na místě proklel.

„Ať bylo v té Věštbě cokoliv," pokračovala dál opovržlivě, „Potter nebyl schopný na mě ani správně použít Cruciatus, a to jsem mu zabila jeho milovaného kmotra, mého úžasného bratrance, přímo před jeho očima. Člověk by řekl, že pak tomu druhému budete chtít ublížit dost na to, aby se vám tak jednoduché kouzlo povedlo," obdařila všechny u stolu svým dalším děsivým úsměvem hodným vraždícího maniaka, kterým Bellatrix bezpochyby byla. „Ale on ne. Je to malé neviňátko. Jak by se mu pak mohlo kdy povést někoho zabít? Je to jen ubožák, který si myslí to, co Brumbál, že láska spasí svět," zašklebila se Bella, jako by se jí z toho slova dělalo zle. „Tolik štěstí, kolik měl doteď, už ale dlouho mít nebude. A až ho Pán zla zabije, doufám, že mi pak dovolí si s jeho mrtvolou trochu pohrát," zasnila se Bellatrix a Severus zbystřil.

„Už ne dlouho? Existuje snad nějaký plán, o kterém nevím?" zajímalo Severuse, a i když zvenčí vypadal lhostejně, uvnitř plál jako oheň.

„Napadlo nás, příteli," obrátil se k němu Lucius, „že bys nám mohl pomoct Pottera dostat k Pánu zla."

„To je váš plán? Ne Pána zla?" snažil se Severus pochopit, zda tomu rozuměl dobře.

„Víš, jak na tom teď naše rodina je," pověděl mu Lucius sklíčeně. „Nějak se v jeho očích musíme zase vyzvednout. Když mu předáme Pottera, budeme zase jeho předními Smrtijedy. Budeme na vrcholu! Tak, jako byli Malfoyové vždy!" vysvětloval zaníceně Lucius.

„Nějak nechápu, v čem bych vám měl být já nápomocný," hrál nechápavého Severus.

„Dostaneš ho z hradu," oznámila mu Bellatrix jednoduše.

„Myslíš, že kdyby to bylo tak jednoduché, nepověřil by mě tím sám Pán zla už dávno?" zvýšil lehce hlas Severus.

„Nějak to jít musí! Prý od tebe dostává každou chvíli školní trest. Něco do něj naliješ z těch svých zásob, a přivedeš ho sem," oznámila mu Bella, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.

„Ty ses úplně zbláznila. Dovedeš si vůbec představit, jak jsou Bradavice chráněny? Kromě množství ochranných kouzel jsi na každém kroku sledována obrazy, které mají přímé spojení s ředitelnou. Jeden špatný krok a má úloha špeha by byla v troskách. Myslíš si, že o něco takového Pán zla stojí?"

„Říkal jsem, že to není zrovna nejlepší nápad. Pottera Brumbálovi před nosem jen tak neunesete. Navíc teď po tom útoku si ho bude hlídat ještě víc," prohlásil Rodulfus lhostejně.

„Tak vymysli něco lepšího, když seš tak chytrej," obořila se na něj Bellatrix rozzuřeně.

„Klid, Bello," uklidňoval ji Lucius. „Ještě jsme neměli moc času to promyslet. Ale až přijdeme na to, jak to provést, budeme počítat s tvou pomocí, Severusi, ano?" obrátil se na něj jeho přítel ne se žádostí, ale oznámením. Přítel, který mu chtěl zabít synovce. Tedy nepřítel.

„Pokud to bude proveditelné, tak samozřejmě. Ale rovnou vám říkám, že to je velmi nepravděpodobné." Muselo být.

„Což neznamená, že to není neproveditelné," zkonstatoval Lucius s úsměvem a pozvedl číši, přičemž ostatní následovali jeho příkladu, a připili si k jejich budoucímu úspěchu.