„Cože? Potter?" zaslechl Severus neutuchající hlasy, když mířil na oběd do Velké síně. Už zase se ten kluk musel kvůli něčemu dostat do řečí! Nebylo snad dne, kdy by nikoho neslyšel se o něm bavit! Proč zrovna on musel mít za synovce bradavickou celebritu? A kdyby jen bradavickou... ‚Tak co to zase bude tentokrát?' uvažoval Severus a nenápadně zpomalil, aby zaslechl, co si mezi sebou havraspárští studenti šuškají.

„Říkám ti, že mu fakt zlomil ruku!" Severus se zastavil na místě a svým ledovým pohledem probodnul poblíž stojící studenty. Jenže ten, co to ostatním vypravoval, stál ke svému profesoru zády, takže popisoval směle dál.

„Neverbálně Whilea při hodině omráčil! Potterovo kouzlo ho na stěnu odhodilo takovou silou, že si zlomil ruku!"

„Potter kouzlí neverbálně, jo?" podivovala se menší dívka s vykulenýma očima, která postávala v hloučku.

„Jako nic!" popisoval obdivně chlapec, jako by to byla ta nejjasnější věc. „Toho Smrtijeda v Prasinkách prý taky takhle dostal! A Terry ještě říkal, že když While odešel na ošetřovnu, Potter za něj převzal hodinu a byla to ta nejlepší hodina Obrany, co kdy měli. Učil je, co dělat, když narazí na Smrtijedy a jak se bránit." Někteří v hloučku havraspárských začali po Severusovi nervózně pokukovat a snažili se svému spolužákovi naznačit, aby toho nechal. „Prý Smrtijedi nikdy nechodí sami – co je Karol?"

„Ehm, ehm," odkašlal si Severus za zády studenta. Ten hned věděl, kdo za ním stojí. Nejobávanějšího bradavického profesora jste poznali už jen podle jeho chůze, natož pak hlasu. „Pane Derene," promlouval k němu Severus tichým nebezpečným hlasem, „hodláte tu ještě dlouho blokovat chodbu, abyste mohl roznášet klepy jako nějaká stará babka po vesnici? Připadá vám snad, že toho je chování hodné studenta Bradavic? Pátého ročníku? Nebo se snažíte své spolužáky oslnit stejně, jako to již léta dělá vámi tolik obdivovaný hrdina z Prasinek? Pan Potter?"

„Ne," hlesnul vysoký chlapec nervózně.

„Pak tedy pokračujte ve své cestě do Velké síně. Vy všichni," rozhlédl se po přítomných a sjel je chladným pohledem. Studenti se nerozmýšleli ani vteřinu a dali se do kroku. „Ještě abych nezapomněl, pane Derene," zavolal na hříšníka Severus, „patnáct bodů z Havrasáru," ušklíbnul se spokojeně Severus a sám se rázným krokem vydal na oběd. A jedno věděl určitě – tohle si jeho synovec za rámeček nedá.

*****

„Ne, Hermiono, jasně, že mu Harry nechtěl tu ruku zlomit schválně," zastával se u obědaHarryho jeho nejlepší kamarád.

„Jo, říkal jsem ti to už několikrát," přidával se k němu Harry. Jistě, že mu neplánoval zlomit ruku. Jen chtěl Whilea omráčit, což ale Hermioně samozřejmě neřekl. Ale ani nemusel, Hermiona nebyl hloupá, došlo jí to samo.

„Ale chtěl jsi ho omráčit. Proto jsi kouzlil neverbálně," stála si za svým Hermiona.

„Promiň, ale já nemůžu za to, že si ten mamlas není schopný vykouzlit obyčejný štít." Což byla pravda. Harry přece nemohl za to, že se jeho učitel nebránil. Chtěl, aby ho omráčil? Chtěl! Tak to udělal.

„Neříkej mu tak. While je jedním z nejschopnějších učitelů Obrany, jakého jsme kdy měli. Překvapil jsi ho," bránila Hermiona jejich profesora.

„Asi tak schopný nebude, když se nechal Harrym omráčit i přesto, že útok čekal," pochechtával se Ron. Rozhodně stál v tomto za Harrym.

„A proč jsi nám neřekl, že ovládáš neverbální magii?" přešla Hermiona k tomu, co ji udivovalo snad nejvíc. „Neverbální magie je hodně náročná, učí se až v sedmém ročníku."

„Párkrát jsem to zkoušel v Komnatě nejvyšší potřeby. Ani jsem nevěděl, jestli to vyjde," lhal jim Harry.

„A proč bys ho zkoušel na Smrtijeda v Prasinkách, kdyby sis nebyl jistý, že ti to vyjde," zamračila se na něj Hermiona, která evidentně tušila, že Harry nemluví tak úplně pravdu. Ten protočil očima a vyčerpaně si oddechnul.

„Dobrá, v Prasinkách jsem ještě neverbálně nekouzlil, stačí?" řekl jim popravdě tichým hlasem, aby ho nikdo neslyšel. Hermiona na něj vykulila své hnědé oči.

„Takže jsi Whileovi lhal! Chtěl jsi ho omráčit, proto jsi kouzlil neverbálně. A netvrď mi, že sis nebyl jistý tím, zda se ti to kouzlo povede. Podle jeho síly ovládáš neverbální kouzla velmi dobře," vyčítala Hermiona stejně tichým, ale rozčileným hlasem, svému kamarádovi.

„Ano, máš pravdu. Chtěl jsem ho omráčit," naklonil se Harry taky už naštvaně k Hermioně. „Zasloužil si to. Už se to totiž nedalo poslouchat. Jestli tobě ten blbec nevadí, tak mně teda jo. V jednom ale pravdu nemáš," zamračil se Harry stejně jako Hermiona „neverbální kouzla neumím velmi dobře. Včera jsem je zkoušel poprvé." S tím vstal, a aniž by se dotknul jídla, hodlal odejít z Velké síně pryč. Jenže to by se po třech krocích nemohl ocitnout tváří v tvář svému strýci.

„Pottere," oslovil ho Snape ledově, „vy jste schopný skutečně všeho, aby se o vás muselo neustále mluvit. To bažíte po pozornosti natolik, že jste kvůli tomu i ochoten zlomit svému profesorovi při hodině ruku?" Harry byl jeho výhružným tónem poněkud vyveden z míry.

„Byla to nehoda," vydal ze sebe kajícně. Pak si uvědomil, že vedle něj stojí už Ron.

„Harry přece nemůže za to, že se profesor While nebránil," zastával se svého nejlepšího kamaráda neohroženě Ron.

„Pane Weasley, vás jsem se na nic neptal, mluvím s panem Potterem. Pět bodů z Nebelvíru," pronesl úlisně. To už ale naštvalo i Harryho.

„Ron řekl jen pravdu. Nemůžu za to, že profesor Obrany proti černé magii není schopný něčeho tak základního, jako vykouzlit obranný štít. A jestli čekal na to, až pronesu inkantaci nahlas, tak to už není můj problém. Možná se měl namísto vysílání úsměvů po třídě věnovat našemu souboji. Pak by nemusel skončit na ošetřovně." Když Harry skončil svůj proslov, všimnul si, že na něj vyjeveně zírá s Ronem i Hermiona, která se k nim připojila. Snapeův pohled byl stále ledový, dokonce ještě víc než předtím, pokud to bylo možné.

„Pottere, vaše arogance a drzost nemá hranic. A nejen to. Kdyby blbost nadnášela, vy byste lítal ze všech nejvýš. Dvacet bodů z Nebelvíru za vaše nemístné poznámky o svém profesorovi." Pak se Snape nahnul k Harrymu a zabodl mu své oči do jeho. Harry v nich poznal, jak moc se zlobí. „Teď už jistě neverbální magií nikoho nepřekvapíte, že?" pronesl pomalu. Pak se narovnal a dlouhým krokem se vydal k učitelskému stolu.

Harry se za ním chvíli díval a nejspíš už tušil, co Snapea tak naštvalo. Tedy kromě toho, že zlomil svému profesorovi ruku. Jenže on mu neříkal nic o tom, že by neměl před ostatními neverbálně kouzlit. Jestli o tom neměl nikdo vědět, měl ho na to Snape upozornit.

„Parchant jeden umaštěnej," uslyšel vedle sebe potichu klít Rona, když vycházeli z Velké síně ven.

„Nech toho, Rone," obořil se na něj neobvykle Harry namísto Hermiony, která to měla většinou ve zvyku.

„Čeho?" nechápal Ron.

„Nenadávej mu," ujasnil Harry. „To, co jsem udělal, byla blbost," uznal Harry konečně svůj čin za unáhlený.

„Ale Snape se kvůli tomu po tobě vozit nemusí, no ne?" nerozuměl Ron stále tomu, co Harrymu vadí. „Taky jsi na něj vždycky nadával."

„Tak už jsem z toho asi vyrostl," zašklebil se na něj Harry. „A ty bys měl taky," odseknul mu ještě.

„Nebo tě zase něčím voblbnul. Jako posledně," vrátil mu to Ron.

„Co to plácáš za nesmysly? Ničím mě-"

„I Remusovi se to nezdálo!"

„Proč do toho taháš jeho? Nebyl jsi to ty, kdo tvrdil, že na názorech Remuse vůbec nezáleží?" dohadoval se se svým kamarádem Harry.

„Protože už je to zase divný, Harry. Ty a Snape! Snape tě bezdůvodně sjede a ty se ho pak ještě zastáváš. Nakonec jsem ten nejhorší já, protože jsem si dovolil proti němu něco říct!" Harry ho chvíli pozoroval, ale pak přesunul svůj zájem na Hermionu, která vypadala, že s Ronem snad ještě souhlasí.

„A ty si myslíš co?" obořil se Harry naštvaně i na ni.

„Popravdě nevím, co si mám myslet o tom, že na Snapeův názor dáváš víc než na ten náš," odpověděla trochu podrážděně.

„Cože?"

„Když jsem ti útok na profesora Whilea vyčetla já, byla jsem pitomá. Když to teď udělal Snape, najednou to byla fakt blbost." Harry chvíli nevěděl, co říct, protože to vlastně byla pravda, i když každý z nich Harrymu vyčítal něco jiného. To ale Hermioně pochopitelně říct nemohl.

„Víte co, já se vám tady nemusím zpovídat, mám svých starostí dost. Nemusím ještě řešit, co vy si o kom myslíte," otočil se od nich Harry a chtěl odejít. Hermionina slova ho ale zastavila.

„Jistě. My žádné problémy nemáme. Nikdo jiný kromě tebe problémy totiž nemá!" vyprskla Hermiona.

„No, tak si to se mnou vyměň," prohlásil Harry po chvíli ticha odevzdaně. Jeho tón Hermionu s Ronem zarazil.

„Co se děje, Harry?" zeptala se ho Hermiona opatrně. I jí se naštvaný tón z hlasu vytratil. Sledovala Harryho trochu s obavami, stejně jako Ron.

„Nic," zalhal Harry. Oba jeho přátelé se na sebe vědoucně podívali. „Což pochopitelně není pravda, protože je válka," dodal nakonec, když viděl, jak se dívají. „A poslední, co potřebuji, je, abychom se ještě my hádali mezi sebou."

„Nechci se hádat," pronesla Hermiona smířlivě.

„Ani já ne, kamaráde," přidal se k ní Ron.

„Jen nechceme, aby ti zase ublížil," upozorňovala ho opět na Snapea. „Vidím, jak se na něj díváš. Zase mu věříš." To Harry popřít nemohl. A ani nechtěl.

„Ano, věřím. A vy byste měli taky. Hermiono, všichni jsme se strašně mýlili." Hermiona si však po jeho slovech jen nešťastně povzdechla. „Nemůžu vám říct proč, ale je to tak," snažil se je Harry přesvědčit.

„Vždyť se k tobě chová jak ke kusu hadru. Hermiona vyprávěla, jak to vypadalo minulý týden na Lektvarech." Harry si taky povzdechl.

„To se těžko vysvětluje. Berte to tak, že ne vše je takové, jak to vypadá," pronesl Harry tiše, ale Ron to moc dobře nepřijal.

„Jasně, ve skutečnosti je to děsně správnej a milej chlap! Tys snad při tréninku zase dostal potloukem, tentokrát ale do hlavy!" vykřikl Ron nevěřícně, až se po nich pár studentů zvědavě otočilo.

„Tohle nemá cenu," prohlásil zaraženě Harry a kroutil u toho hlavou. Tady se mu asi pochopení nedostane. „Zapomeňte na to. Prostě už tohle téma řešit nebudeme, protože každý jsme někde úplně jinde." Pohodil si tašku na rameni, a i když měli ještě spoustu času, vydali se za ticha pomalu ke skleníkům na Bylinkářství.

Bylinkářství proběhlo až na Justinovi nevraživé pohledy k Harrymu a Susan, kteří spolu jako vždy pracovali ve dvojici, celkem poklidně. Susan se ještě Harrymu omlouvala za chování její matky, ale to Harry přešel jen s úsměvem. Víc starostí mu dělal Justin. Susan ho však ujistila, že mu vše vysvětlila a že ho to určitě brzy přejde. Harry jen doufal, že má pravdu.

*****

Čas schůze se nezadržitelně přiblížil a Harry se odebral do ředitelny, odkud se měl na Grimmauldovo náměstí s Brumbálem přenést.

„Dobrý večer," pozdravil Brumbála Harry, když do ředitelny vstoupil.

„Harry, rád tě vidím," sršel Brumbál jako obvykle úsměvy. „Jak se ti daří?"

„Dobře," odpověděl jednoduše. Tyhle zdvořilostní fráze očekával. „A vám?" zeptal se také ze slušnosti.

„Také dobře, děkuji. Slyšel jsem, že jste měli dnes při Obraně proti černé magii menší nehodu," zkoumavě si Harryho ředitel prohlížel skrz své půlměsícové brýle.

„Tak trochu," připustil Harry nerad. Pořád si stál ale za tím, že to nebyla jeho vina.

„Profesor While o tobě ale stále mluví s respektem. Možná ještě větším než předtím," ujišťoval ho Brumbál. To ale Harryho příliš nenadchlo.

„Škoda, že nemohu říct to samé," odvětil Harry s pokrčením ramen.

„Nevycházíte spolu?" podivoval se Brumbál. „Domníval jsem se, že jsi Karfeusův oblíbenec."

„No právě. Trochu to přehání," vysvětloval Harry, dávaje si pozor na to, aby o Whileovi nemluvil před Brumbálem moc špatně.

„Ach tak. Chápu," přikývl Brumbál. „Karfeus se snadno pro něco nadchne. V jádru to ale myslí dobře. Znám ho už od jeho studentských let."

„Jo, říkal, že chodil taky do Bradavic."

„Jistě," vstal Brumbál od svého stolu. „Můžeme tedy vyrazit, pokud ještě něco nemáš na srdci." Harry ale nikdy neměl nic na srdci, když vstoupil do ředitelny. Jen chtěl co nejdřív zase odejít.

„Ne, nemám," ujistil ho a poté se jeden po druhém krbem přenesli na Ústředí Řádu.

*****

Jídelna již byla téměř plná, když Harry s Brumbálem dorazili. Byl rád, že dnes mu držela místo dvojčata, protože volná židle byla už jen vedle Mundunguse.

„Čau, Harry," zdravili se s ním Fred a Geroge.

„Ahoj, kluci."

„Co jsme se to dočetli, kámo."

„Tak neteř paní ministryně?"

„Ty moc nezahálíš!"

Harry protočil očima.

„Nevěřte všemu, co se ve Věštci píše. Se Susan jsme jen kamarádi," ubezpečoval je Harry a začal trochu litovat, že si sednul zrovna k nim.

„Se Susan," protáhl Fred s úsměvem.

„Hmmm," sekundoval mu George.

„Ale utíkal jsi ji před Smrtijedy zachránit-"

„-rychleji jak Viktor Krum na koštěti!" vyžívala se dvojčata v kopírování Věštce.

„Což ale byla pěkná pitomost, že jo!" ozval se přes celý stůl Alastor Moddy. Harry si všimnul, že ho teď všichni u stolu pozorují.

„Alastore, prosím," utišoval ho Brumbál.

„Vždyť je to pravda, Brumbále. No? Co ti říkala Tonksová?" nehodlal Pošuk přestat. Harry zaraženě mlčel, nečekal, že jeho čin dnes budou řešit. Ale vzhledem k tomu, jak ostatní Moodyho sledovali, to nečekali ani oni. „Říkala ti, že se máš ihned vrátit do Bradavic!" odpověděl si Moody sám. „A co ti řekl Snape, když tě potkal?" Harry se překvapeně podíval na svého strýce, který mlčky seděl kousek opodál. Netušil, že jim o tom Snape řekl. „Abys zůstal s ním a nikam se ani nehnul!" odpověděl zase Moody.

„Alastore," zopakoval znovu Brumbál důrazněji, pokoušeje se ho zarazit.

„A cos udělal? Běžel jsi Smrtijedům přímo do náručí! Tak k čemu pak naše práce ksakru je! Jsme tu jen tak pro srandu?" Moody zněl hodně naštvaně a Harry se neodvážil ani pípnout.

„Nejspíš by sis na to měl zvyknout, Alastore. Harry neměl nikdy příliš respekt k pravidlům," promluvil znenadání vyrovnaně Remus. Harry s překvapením shledal, že jeho neuvážený čin v něm nejspíš probudil staré rány. Doufal, že už je to za nimi, ale mýlil se. A po tom všem, co mu řekl a udělal, ho jeho poznámka neskutečně naštvala.

„No, tak si posluž, Remusi, teď už máš aspoň zase důvod," obořil se na něj zvýšeným hlasem Harry. „Řekni mi, jaký jsem hloupý a nezodpovědný, jak stále hazarduji se životem svým i mých přátel, jak si necením oběti svých rodičů nebo práce Řádu! Jak kvůli mně ostatní umírají! Jak kvůli mně Sirius umřel! Už jsem to od tebe dlouho neslyšel!"

Harry sledoval jen Remuse, který na něj zůstal vytřeštěně zírat. Možná si ani nevšimnul ticha, které se v jídelně po jeho slovech rozhostilo, protože nemyslel na nic jiného, než na to, jak mu Remus zase ublížil. Dokonce i Alastor Moody přišel o řeč.

„Nic takového ti přeci nikdo nevyčítá, drahoušku," ozvala se do ticha zmateně Molly Weasleyová. Harry, který se v tu ránu vzpamatoval, se k ní roztěkaně otočil. Najednou se ale někdo uchechtnul. A nebyl to nikdo jiný, než Severus Snape.

„Někdo evidentně ano, jak jsi právě mohla slyšet," pronesl se zjevným potěšením.

„To, ale – Remusi?" otočila se ke jmenovanému zhrozeně rusovlasá žena, když jí vše, co Harry řekl, došlo.

„Nic takového jsem Harrymu říct nechtěl," začal se nervózně Remus obhajovat.

„Ale už někdy řekl?!" postavila se již značně rozhořčená Molly Weasleyová. „Remusi Lupine! Jak jsi mohl! Jak jsi mohl Harrymu vyčítat Siriusovu smrt? A ty ostatní věci?!" zvolala do ztichlé místnosti zvučným hlasem ‚paní domu'. Harry se nezmohl už vůbec na nic. Byl tím vším naprosto vyveden z míry. Litoval, že o tom vůbec mluvil. Cítil se teď vůči Remusovi špatně, nechtěl, aby o tom nikdo věděl. A on to začne rozmazávat přede všemi.

„Mrzí mě to," omlouval se Remus potichu. Harry si všimnul, jak nevěřícně na něj Tonksová vedle něj hledí. „Už jsem se Harrymu omluvil. Já-"

„To ale bylo za něco jiného, že?" prohlásil Snape zase s posměškem v hlase. Teď se na něj ale obrátili s vyděšenými pohledy jak Remus, tak i Harry.

„O čem to mluvíš, Severusi?" zajímalo paní Weasleyovou.

„Byla to hloupost!" vykřikl najednou Harry, aby zabránil nejhoršímu. „Zachoval jsem se neuváženě," souhlasil najednou z ničeho nic s Moodym a Remusem. „Omlouvám se."

„Nemáš se za co omlouvat, Harry," vložil se do rozhovoru Brumbál. Všechny pohledy se stočily k němu. „Zachránil jsi své spolužačce život. O tom nemůže být sporu," sjel všechny přítomné pohledem, dávaje tak najevo, že nikdo nemůže nic namítat. Déle se zastavil u Remuse a Moodyho. „Posaď se Molly. Pokud vím, Remus a Harry si již vše ujasnili. Je to pouze mezi nimi."

„Promiňte mi, Brumbále, ale do tohohle mám co mluvit," odporovala mu paní Weasleyová. „Víte, že beru Harryho už roky jako vlastního," promlouvala s rukou na srdci, „a rozhodně mi není jedno, když se dozvím, že za to, jak špatně se ten chudák cítil, může někdo od tohoto stolu. Jak jsi jen mohl, Remusi?" otočila se zase rozhořčeně k hříšníkovi. Z očí jí sršely blesky. „Nemyslíš si, že už toho Harry zažil dost? Polovinu léta tu chodil jako tělo bez duše, truchlil za Siriuse, a ty ses nestyděl mu ještě tohle předhazovat?! Vyčítat mu jeho smrt?"

Harry nevěděl, co ho zasáhlo víc, jestli to, jak zase slyšel, že je pro paní Weasleyovou jako vlastní, nebo to, jak se ho zastává vůči Remusovi. Každopádně to bylo něco pro jeho nervy. Opřel si čelo o dlaň a zůstal zírat do stolu. Bylo mu hrozně, ale zároveň i trochu dobře. Moc těm pocitům uvnitř nerozuměl, ale byl za upřímná slova paní Weasleyové vděčný.

„Harry, drahoušku, nic si z toho nedělej. Nikdo si nic takového nemyslí," začala paní Weasleyová láskyplně promlouvat přímo k němu. Evidentně si Harryho gesto vyložila trochu jinak. Obešla stůl, a když přišla k němu, sklonila se k němu a položila mu své ruce na ramena. „Víš, že když bys cokoliv potřeboval, jsme tu pro tebe." Harry se nezmohl ani na slovo, takže jen trochu roztřeseně přikývnul. „A ty," otočila se zase k Remusovi, „jsi mě skutečně zklamal, Remusi. Chtěla bych ti připomenout, že tím svým, jak ty říkáš, hloupým a nezodpovědným chováním Harry zachránil před třemi a půl lety život mé dceři! Kdyby dělal jen to, co má, byla by má malá Ginny už dávno mrtvá," vyřkla poslední slova již se slzami v očích.

To už k ní ale vstal Fred s Georgem a začali svou matku utěšovat.

„Molly, uklidni se, prosím," ozval se i trochu nejistě pan Weasley. „Jak Brumbál říkal, Harry s Remusem si již vše vyříkali, že je to tak?" obrátil svou pozornost k Harrymu.

„A-ano. Vyříkali," souhlasil Harry s pohledem upřeným na Remuse. Ten se hned raději začal dívat jinam.

„Tak vidíš, Molly. Nemusíš si dělat starosti. Vše je tak, jak má být," pokynul jí Brumbál znovu rukou, aby se usadila.

„Dobrá," pocuchala ještě Harrymu vlasy a vrátila se na svou židli. Přitom se ovšem nezapomněla ještě zle podívat na Remuse.

„Takže tedy poprosím o nejnovější informace z Azkabanu," kývnul Brumbál na Kingsleyho, který začal všem podávat nejnovější zprávy o tom, kdo z vězení unikl a kdo naopak zůstal.

Harry ho ale vnímal jen na půl slova. Bylo mu hrozně. Koutkem oka se ohlédl po svém strýci, který ho taktéž zamyšleně pozoroval. Už se netvářil moc potěšeně, i když si byl Harry jistý tím, že veřejné zostuzení Remuse ho muselo zahřát u srdce. Přál si, aby už byl zítřek. Ne kvůli Lektvarům, to bude zase peklo, ale kvůli nitrobraně. Severus mu určitě řekne něco, co ho zase povzbudí. Tohle mu totiž šlo. Nebo ho aspoň vyslechne. Nikdy by to do něj neřekl, ale Snape byl neskutečně vnímavý. Dokázal odhadnout vše, co se Harrymu honí hlavou ještě před tím, než na něj použil Legilimens. A vždy pak přesně věděl, co má říct.

Když Snape povytáhl trochu obočí, Harry si uvědomil, že na něj civí až příliš dlouho. Zatřásl hlavou a stočil svůj pohled raději na Brumbála. A zrovna včas, aby zaslechl, že Lucius Malfoy z Azkabanu s několika dalšími Smrtijedy utekl. Tenhle večer prostě už nemohl být horší.

„Parchant," pomyslel si Harry, ale když se vedle něj začala dvojčata pochechtávat, uvědomil si, že to řekl nahlas. „Pardon," pípnul Harry a začal raději zase zírat do stolu.

„V pořádku, Harry. Jsem si jist, že jsi jen nahlas pronesl názor většiny," podotknul pobaveně Brumbál a pokračoval dál v diskuzi.

*****

Malfoy však druhý den při Lektvarech nevypadal příliš nadšeně vzhledem k tomu, že se jeho otci podařilo z Azkabanu utéct. Stále měl ten svůj zadumaný výraz a při urážkách nebelvírských se skoro neusmíval. Harryho by zajímalo, čím to je, a taky se na to plánoval svého strýce večer zeptat.

Hermioně i Ronovi o roztržce na schůzi samozřejmě řekl. Ron byl rád, že se na Remuse konečně dostalo, a své nadšení vůbec neskrýval. Zastával názor, že si to Remus po tom všem zasloužil, a litoval toho, že Harry nenechal Snapea říct celou pravdu.

Když šel večer konečně do sklepení na svou další lekci, potkal po cestě ještě ke všemu profesora Whilea. Dlahu už na ruce neměl, takže ji měl nejspíš už v pořádku.

„Dobrý večer," pozdravil ho Harry a zastavil se u něj.

„Pottere, kam takhle pozdě?" dotázal se ho s úsměvem.

„Mám školní trest s profesorem Snapem," odpověděl naučenou lež. „Ruku už máte v pořádku?"

„Och, ano. Děkuji za optání. Madam Pomfreyová ji dala dohromady za pár hodin," odmávnul s ní While Harrymu před obličejem.

„To jsem rád. Vážně mě to moc mrzí," omlouval se Harry znovu. „Opravdu jsem netušil-"

„Ale to je v pořádku, chlapče. Upozornění pro mě, že si mám dávat větší pozor," odvětil While a stále se usmíval. „Zítra na hodině třídě ukážeme, jak to má vypadat," poplácal Harryho po rameni.

„Jistě," procedil Harry skrz zuby a snažil se tvářit trochu nadšeně.

„Tak běžte, ať nepřijdete pozdě," doporučil mu a s krátkým rozloučením se jejich cesty rozešli.

Harry dorazil do sklepení za pár minut. Zaklepal a chvíli čekal, než se dveře otevřely.

„Pojďte dál, Pottere," ozval se nepříjemný hlas od stolu. Harry překvapeně vstoupil a zjistil, že Snape není v kabinetu sám. Byl tam s ním Malfoy. „Dořešíme to zítra, Draco. Teď běž, ať Pottera nezdržujeme od jeho školního trestu," uslyšel, jak jeho strýc posílá Malfoye pryč.

„Samozřejmě. Zatím a- na shledanou, pane profesore," loučil se svým typickým povýšeným hlasem Malfoy. Harrymu to malé přeřeknutí neušlo. Když kolem něj Malfoy procházel, probodli se navzájem očima. ‚Tak on mu taky tyká, pitomec jeden,' pomyslel si Harry v duchu.

„Máš špatnou náladu?" zeptal se ho Severus, když osaměli.

„Existuje snad nějaký důvod pro to, abych ji měl dobrou?" poznamenal Harry trochu podrážděně a zabral místo po Malfoyovi, jak si bohužel hned uvědomil.

„Kvůli včerejšku?" narážel na poněkud vyhrocenou schůzi Řádu.

„Kvůli dnešku, včerejšku, předevčerejšku, předpředevčerejšku," vypočítával Harry zamračeně.

„Aspoň se nenudíš. Za While si můžeš sám," rozpoznal Severus jeden z důvodů Harryho špatné nálady.

„Ne, za to si mohl While sám. Neměl se zase chovat jako idiot," vyprskl Harry uštěpačně.

„Takže jsi to udělal schválně," zkonstatoval Severus fakt, který mu byl jasný už včera. Samozřejmě věděl, že Harry toho Smrtijeda v Prasinkách neomráčil neverbálně.

„Mám být upřímný?"

„Ty musíš být upřímný. Víš, že poznám, když lžeš," poznamenal Snape ležérně. Harry se na židli napřímil.

„Ano, udělal jsem to schválně. Chtěl jsem, aby už zmlknul," pověděl prudce a jeho strýc jen protočil očima.

„Co tak strašného ti řekl, že to stálo za to, aby ses zbavil zatím jediného trumfu, který jsi měl." Po téhle poznámce se Harry začal cítit zase provinile.

„Když ty netušíš, jak hrozné ty hodiny pro mě jsou," začal si svému strýci stěžovat. „Ani nevím, jestli byly horší hodiny s Umbridgeovou nebo teď s Whilem."

„Zase to tak nepřeháněj," zakroutil hlavou Severus.

„Nepřeháním. Je to peklo, jen opačného charakteru než vloni. Umbidgeová mě bytostně nesnášela a While mě až chorobně zbožňuje. Pořád mu dělám asistenta, vychvaluje mě až do nebes, jako by neexistoval nikdo lepší než já. Všechno dělám nejlíp a ostatní jsou proti mně jen idioti. Už několikrát jsem slyšel havraspárský, jak si naštvaně šeptají ‚zase Potter tohle, Potter tamto'," parafrázoval své spolužáky pobouřeně Harry. „Včera dělal, jako bych ty Smrtijedy skolil všechny sám. Neville se Seamusem jako by tam ani nebyli. Přitom tam toho dokázali daleko víc než já!"

„Je jistě těžké být oblíbený," pronesl Snape oproti Harrymu s naprostým klidem. Harry na něj vyvalil oči.

„Ty to vůbec nechápeš. Víš, jak trapně mi v těch hodinách je? A myslíš, že ten včerejšek k něčemu byl?" ptal se ho Harry nevěřícně, ale ani nečekal na odpověď a rovnou pokračoval. „Nebyl! Teď jsem ho potkal a byl zase samý úsměv, a že zítra třídě předvedeme, jak to má vypadat! To už bych šel snad radši na Lektvary," vyprskl a pořád se cítil naštvaně.

„A to je co říct, že?"

„Promiň, ale tvůj předmět nikdy nebyl mým oblíbeným," připustil Harry zdráhavě.

„Toho jsem si doteď nevšimnul," poznamenal Severus ironicky. „Takže ani dopis od paní ministryně ti v posledních dnech nezvednul náladu?" Harryho překvapilo, že o tom věděl. „Pana Finnigana nešlo přeslechnout," dodal na vysvětlení, když viděl, jak se Harry tváří.

„Chceš ho vidět?" nabídnul mu jej s očekáváním Harry.

„Nemusím číst všechno," odtušil Snape mechanicky a Harryho naděje tím povadly. Jeho dopis nad krbem opravdu viset nebude.

„Tos nejspíš četl parádní článek ve Věštci, co vyšel zároveň s dopisem," pronesl sarkasticky Harry.

„To bohužel četl. Mohl jsi mi sdělit pravý důvod toho, proč jsi se do Tří košťat tak hnal," ušklíbnul se na něj Severus.

„Děláš si z toho srandu?" nevěřil svým uším Harry. „Jenže ono to vůbec vtipné není! Víš, jak se na mě dívala Susanina matka?"

„Viděl ses už s ní?" dobíral si ho stále jeho strýc.

„Omylem! Na ošetřovně! Myslí si, že se asi vezmeme hned, co vyjdeme z Bradavic. A na to, že si vše Věštec jen vymyslel, vůbec nereagovala!"

„Hrůza," zkonstatoval zase Snape s pozdviženým obočím.

„Susan navíc chodí s Justinem," snažil se Harry svého strýce přesvědčit vším možným. „Až někde najdete mou mrtvolu, Voldemort to nebyl. Mám totiž pocit, že by mě Justin nejraději zabil pohledem, kdyby to šlo," poznamenal už trochu klidněji Harry a nakonec se té myšlence dokonce zasmál.

„Dáme si na něj pozor," ujistil ho Severus pobaveně.

„A ještě ta schůze – to bylo strašný, co?" složil si Harry ruce pod bradou a nešťastně se zadíval zase na Severuse. Ten se podíval na hodiny a přikývnul.

„Vylívej si své zhrzené srdce klidně dál, času máme ještě dost," ujistil ho s poklidem a vyčkával, co z jeho synovce zase vypadne.

„Zdržuji, že?" odtušil Harry a podíval se také na hodiny. „Už jen chvíli," mávnul rukou a zase pokračoval. Severus na okamžik zavřel oči, aby je zase otevřel a uviděl, jak Harry rukama znázorňuje ve vzduchu vše, o čem mluví. „Ale já jsem to nechtěl říct! Proč do mě ten Pošuk musel rejpat, o co mu šlo?" ukazoval někam směrem, kde na schůzi Alastor Moody seděl. „A proč vůbec Remus řekl to, co řekl!" ukazoval zase nevěřícně někam na druhou stranu. Severus ale začal o něčem jiném.

„Jedno se musí nechat. S Molly Weasleyovou bych se do křížku dostat nechtěl," prohlásil Severus a Harry se začal zase usmívat.

„Byla skvělá, že?"

„Rozhodně jsem jí ten večer fandil," ujistil ho Severus.

„To mi je jasný," zašklebil se Harry. „Co tady vůbec dělal Malfoy?" vzpomněl si najednou Harry na svého soka v strýcově přízni. Malfoy měl přitom před Harrym už dobrých šestnáct let náskok...

„Co bys řekl? Jsem ředitelem zmijozelské koleje. Studenti mě občas vyhledávají," odpověděl Snape po chvíli rozmýšlení.

„Na to, že jeho otec už je u Voldemorta, moc nadšeně nevypadá," utrousil Harry lhostejně.

„Možná nemá být proč nadšený. Lucius se po fiasku na ministerstvu netěší u Pána zla přílišné oblibě. Což platí samozřejmě i pro zbytek jeho rodiny." Harry se po jeho slovech začal spokojeně usmívat.

„To je dobře."

„Vím, že jste si s Dracem nikdy nerozuměli, ale jak jsi jednou sám říkal, rodinu si člověk nevybírá."

„Ale může si vybrat, jestli se bude chovat jako blbec, nebo nebude," podotknul Harry.

„Každý je nějak vychován," přešel jeho poznámku Severus.

„To bych měl jít asi připravovat s domácími skřítky na zítra snídani," zašklebil se zase Harry.

„Anebo bys mi mohl předvést, jak jsi na tom s nitrobranou a neverbálním kouzlením. I když o tom druhém jsi již podal jasnou zprávu včera," zkonstatoval Severus a Harry se zase zatvářil omluvně.

„Byla to už celkem síla," pokýval Harry ale nakonec hlavou.

„Očividně," utrousil jeho strýc, když se zvedal od stolu. „Zlomená ruka tvého profesora se zdá být celkem jasným důkazem."

*****

Dny do vánočních prázdnin snad ubíhaly ještě rychleji než obvykle. Harry skoro ani nepostřehl, že nastal den odjezdu na Grimmauldovo náměstí. Měl totiž pocit, že se od té akce v Prasinkách téměř nezastavil. Začal se Snapem pravidelně zase trénovat nitrobranu, ve které se už cekem zlepšil, což jen potvrdilo Severusovy domněnky, že za vše mohla Harryho psychika.

Neverbální kouzlení šlo Harrymu také stále lépe a lépe. Zkoušely již mnohá kouzla, dokonce i štíty, a většina Harrymu nečinila velké problémy. Jen občas se u nějakého zdrželi, ale nic, co by po pár lekcích nešlo zvládnout.

Na setkáních Brumbálovy armády pokračovali v útočných kouzlech, hodiny Obrany proti černé magii byly pro Harryho pořád utrpení a Malfoy mu byl stále trnem v oku. Do Vánoc proběhla už jen jedna schůze Řádu, na níž se Harry rozhodl nikterak nevystupovat. Pozdravy ostatním členům byly tehdy vrcholem jeho komunikace.

Když se dva dny před Vánocemi Harry při snídani loučil se svými přáteli (on s Ronem, Hermionou a Ginny se měli z bezpečnostních důvodů na Grimmauldovo náměstí přenést krbem), přišla k němu Susan s malým balíčkem v ruce.

„Tady jsem ti chtěla dát ještě malou drobnost," podávala mu pečlivě zabalený vánoční dárek. Harry tím byl trochu zaskočen, protože pro Susan nic neměl. Vůbec ho nenapadlo, že by jí měl něco dát, ale vzhledem k vývoji jejich přátelství se to teď zdálo být docela jasné.

„Děkuji ti, Susan. Já mám pro tebe dárek v kufru, chtěl jsem ti ho poslat po sově až na Vánoce," začal Harry předstírat, že pro ni taktéž něco má. A v tu chvíli ho napadlo, že vlastně nějaký ten dárek navíc skutečně má. Dokonce hned o dva víc, kdyby ještě bylo potřeba, ale s dalším dárkem ve frontě už za Susan nikdo nestál...

V kufru však schovával tři celkem hezké, úplně nové, ještě nerozbalené a v této době jistě užitečné příručky pro čaroděje v nesnázích. Pro jeho kamarádku nebylo nic vhodnějšího.

„To je v pořádku. Vlastně jsem ani nic nečekala," začala se Susan trochu červenat.

„Skočím pro to, jestli máš ještě čas," nabídnul se Harry. On měl ještě spoustu času.

„Ještě chvíli ano. Ale opravdu si nemusíš dělat starosti, Harry." Bylo ale vidět, že ji potěšilo, když si na ni Harry také vzpomněl.

Harry se tedy rychle vydal do nebelvírské věže. Po cestě na nikoho už nenarazil, protože většina studentů byla již na cestě na nádraží do Prasinek nebo ještě ve Velké síni.

Když pospíchal po jedněch z posledních schodišť, bral už schody po dvou, aby mu cesta utíkala rychleji. Najednou však za sebou uslyšel cizí hlas. Harry se už chtěl otočit, když do něj něco silně narazilo, a v tu chvíli se mu zatmělo před očima. To, jak bezvládně padá po schodišti dolů, už nevnímal.