Severus postával dole v hale a čekal, kdy se Potter objeví. Brumbál ho pověřil, aby Pottera přivedl zpět do Bradavic, neboť sám už musel zpátky. Nebo nemusel? Ať to bylo jakkoliv, zhledem k tomu, že se mu ten kluk neustále vyhýbal, Severus očekával, že tou zprávou nadšený příliš nebude.

„Neviděl jsi Remuse?" objevila se vedle něj Tonksová, která se rozhlížela dokola a pátrala po svém partnerovi. Severus začal mít neblahé tušení.

„Ne," odpověděl jednoslovně a jeho obavy se naplnily, když se najednou Lupin objevil na schodech, kam před nějakou chvílí zmizel Potter. Pospíchal po nic rychle dolů a skoro si jich ani nevšimnul, kdyby ho Tonksová nezadržela.

„Remusi," zachytila ho za paži a s obavami si ho začala prohlížet. Ani Severusovi neuniklo, jak vyvedeně z míry vypadal. „Jsi v pořádku, zlato?"

„Musíme jít," zavelel, ale hlas se mu přitom třásl. Vykročil směrem ke dveřím domu, z jehož posledního schodu se měli přemístit pryč, přičemž udivená Tonksová ho poplašeně začala dohánět.

Severus se otočil ke schodišti, jestli neuvidí Pottera, ale ten se neobjevil. Neváhal tedy, a vykročil nahoru. V patře začal nahlížet do jednoho pokoje po druhém, až se ocitnul u úplně posledního, jehož cedule hlásala, že tento pokoj patří Siriusi Blackovi. Věděl, že Potter musí být tam.

Potichu otevřel dveře, a výjev, který se mu naskytnul, ho přikoval k zemi.

Potter na kolenou poplašeně sbíral nějaké střepy, klepal se jako osika a hned na to si Severus všimnul, že po tvářích mu kanou slzy. Jestli chtěl kdy někdo spatřit výjev totálního zoufalství, byla tohle ta pravá chvíle. Severus se znovu zadíval na střepy, které tak chaoticky sbíral, když si náhle všimnul, že ty, co drží, jsou od krve. ‚Co se tady u Merlina stalo?'

Okamžitě vstoupil dovnitř a tiše za sebou zavřel. Sklonil se k svému synovci a chytil ho za ruku, která se natahovala po dalším střepu. Potter se vylekal, až lehce zavrávoral. Severus ho proto sevřel pevněji.

„Co to děláš?" zeptal se ho Severus potichu tónem tak vzdáleným jeho obvyklému, že kdokoliv by ho slyšel poprvé, nevěřil by, jakou hrůzu jím jinak dokáže nahnat.

Potter k němu zděšeně vzhlédl.

„Sledujete mě snad?" vydal ze sebe roztěkaně, načež hned začal sklánět tvář zase k zemi. Bylo pochopitelné, že nechtěl, aby ho jeho profesor v takovém stavu viděl.

„Brumbál už musel odejít. Mám tě odvést zpět do Bradavic," vysvětloval potichu. Severus poklekl k němu a přitáhl si jeho ruku blíž k sobě. Oproti Severusově teplé dlani byla ta Potterova studená jako kus ledu. „Pořezal ses," zkonstatoval a vytáhnul z kapsy hůlku. „Episkey," pronesl lehce a drobné ranky se začaly na Potterově dlani zatahovat. „Evanesco." Krev z dlaně zmizela. Potter zůstal překvapeně hledět na Severuse a ten se začal natahovat pro jeho druhou ruku, ve které však držel hromádku střepů.

Potter se na ně zadíval a výraz naprostého zoufalství se mu okamžitě vrátil.

„Rozbil jsem ho. Já- já jsem...ho rozbil," opakoval, jako by tomu pořád nemohl uvěřit.

Severus ho pustil a z hábitu vytáhnul malou krabičku, kterých jako Mistr lektvarů nosil vždy několik. Nevěděl, proč to Pottera vyvedlo tolik z míry, ale bylo jisté, že pro něj ta věc, ať už to bylo předtím cokoliv, hodně znamenala.

„Na, dej to sem," podával mu ji a Potter chvíli váhal, než si krabičku vzal a nasypal do ní střepy, které už posbíral. Jakmile to udělal, Severus uchopil jeho druhou ruku a uzdravil mu ji stejně jako tu předchozí. Pak ještě mávnul hůlkou a zbytek střepů se z podlahy vznesl za těmi již sebranými. Severus si začal uvědomovat, že mu celou dobu tyká, ale Potterovi, který si to tak moc nepřál, to teď bylo stejně úplně jedno. Hodlal v tom tedy pokračovat, protože to bylo pro tuto chvíli určitě jednodušší.

Potter se i s krabičkou, kterou pevně svíral v ruce, vyčerpaně posadil na zem a začal si rukávem otírat obličej. Mlčel a jakémukoliv očnímu kontaktu se Severusem se vyhýbal. Zíral do země a stále se trochu třásl.

„Možná by to šlo opravit," nadhodil Severus po chvíli ticha, kdy sám nevěděl, co má dělat. Potter zavrtěl rozhodně hlavou. „Podíval bych se na to, kdybys chtěl," zkusil mu nabídnout ještě svou pomoc, ale marně.

„Bylo to obousměrné zrcátko. To nejde opravit," vydal ze sebe potichu. „Rozbil jsem ho. Rozbil jsem už tátovo a teď ještě i to Siriusovo," začaly se mu zase kutálet slzy po tváři a hned vzápětí si je roztěkaně utíral. Severus tomu asi začínal rozumět. Když se ale pozorněji zadíval na jeho tvář, tak plnou bolesti, všimnul si na té jemu vzdálenější červeného fleku. Chytil Pottera za bradu a natočil si ji k sobě. Jasně se na ni rýsovala něčí dlaň. A nemusel dlouho přemýšlet nad tím, komu patřila.

Potter se poplašeně odtáhl a snažil se ji skrývat, ale už bylo pozdě. V Severusovi se začala vařit krev. Kdyby tu Lupin ještě byl, rozhodně by odsud neodcházel po svých. Možná, že by neodcházel vůbec!

„Já toho vlkodlačího zmetka opravdu prokleju," procedil skrz zuby Severus rozhořčeně a všimnul si, jak Potter začal trhavě kroutit hlavou.

„To ne," vyjekl poplašeně, a hned se k Severusově překvapení začal toho idiota zastávat. „Byla to nehoda. Nechtěl to udělat, opravdu. Omluvil se mi," začal ho hořečnatě obhajovat. „Navíc...jsem si to zasloužil. Neměl jsem... Neměl jsem to dělat. Ani nevím, proč jsem to udělal. Rozbil jsem Siriusovo zrcátko," slyšel ho už po několikáté pronést tu větu, po které se Potterovi vždy jen přitížilo. Severus věděl, že je jeho synovec komplikovaná osoba, ale tohle už bylo moc i na něj.

„Co prosím? To, co udělal, je neomluvitelné!" zvolal Severus nevěřícně.

„Nechtěl jsem ho rozbít, vážně ne," začal pro změnu obhajovat ten kluk sebe a na Severuse vůbec nedbal. „Když ale Remus říkal, že se chovám, jako by mi Sirius ani nechyběl, už jsem vůbec nepřemýšlel. Nebyla to pravda! To přece není pravda!" ujišťoval spíš sám sebe než Severuse. Ten popadl svého synovce za ramena, a slabě s ním zatřásl. Chlapec zmlknul a podíval se na něj těma Lilyinýma zelenýma očima.

„Harry, uklidni se! Kolikrát jsem ti říkal, ať Lupina neposloucháš! To, že ti řekl takový nesmysl, který snad už nemůže být víc vzdálenější pravdě, svědčí jen o tom, že mu už totálně přeskočilo!"

„Jenže já na něj zapomněl," vyhrkl Potter nešťastně a Severus už zase netušil, která bije. Pustil ho, a pozoroval zhrouceného chlapce, s tak velkou vinou ve svých očích.

„Na co jsi zapomněl?" ptal se ho trpělivě.

„Na to zrcátko, co mi dal, když jsem se minulý rok po Vánocích vracel do Bradavic. Bylo táty a mohl jsem jím Siriusovi zavolat. Sirius na to čekal. Byl tu zavřený a nenáviděl to tu. Čekal, kdy mu zavolám. Víte, jaké to je, být zavřený někde, kde to nenávidíte? A čekáte na někoho, kdo se vám ani neozve? Brumbál mi to předešlé prázdniny dělal celý měsíc! Zakázal Ronovi a Hermioně, aby mi psali, když já byl po smrti Cedrika zavřený u Dursleyů - jako celé ty roky. Přitom věděl, jak je nenávidím! Sirius čekal-"

„Určitě jsi mu psal," skočil mu Severus do řeči.

„Ale to není to samé. Mohl...já...mohl jsem mu zavolat, když mi Voldemort ukázal, že ho drží na ministerstvu," prohlásil nakonec potichu a skryl si obličej do dlaní. Severus pochopil. Tohle si tedy vyčítal nejvíc? „Kdybych ho kontaktoval zrcátkem, zjistil bych, že na ministerstvu není a nikdy bych tam nešel. Jenže já na něj zapomněl," mluvil Potter potichu, ale stále roztřeseně. Severus se mu zadíval na ruce, ve kterých žmoulal krabičku se střepy zrcátka.

„Minulý rok," začal rozvážně Severus, „byl v Bradavicích těžký. A pro tebe mnohem víc než pro ostatní. Musel ses vyrovnávat nejen s návratem Pána zla a jeho neustálými vpády do tvé mysli, ale i s Dolores Umbridgeovou a přístupem ministerstva." Severus se odmlčel, a když viděl, že Potter čeká na to, co řekne, rozhodl se pokračovat. „A ani já jsem ti to nijak neusnadňoval," připustil nakonec. „Musíš mi věřit, že toho lituji víc než čehokoliv jiného." Potter mu s očekáváním stále hleděl do očí. „Nemůžeš si vyčítat, že při tom všem stresu, jsi na to zrcátko zapomněl. Ani nikdo jiný ti to nemůže vyčítat!" vybavil se mu v mysli zase obrázek Lupina. Toho zmetka jednou zabije! „Lupin si neumí ani v nejmenším představit, čím jsi procházel," chytil ho znovu za ruku a otočil ji tak, aby byla viditelná Harryho jizva – pozůstatek školních trestů s Umbridgeovou. „Řekl jsi o tom někomu?" Harry prázdným výrazem zíral na svou ruku a Severus na něj. Nemám vykládat lži.

Potter zavrtěl zase hlavou.

„Proč?" To vrtalo Severusovi hlavou už od léta, kdy si té jizvy všimnul.

„Komu bych to říkal?" začal hypnotizovat své ruce, když si rozvzpomínal na loňský školní rok. „Vlastně Ron s Hermionou to věděli." Což Severuse nepřekvapovalo. „Siriusovi jsem ale nechtěl přidělávat starosti, stejně by nic nemohl dělat, a jen by se tím užíral. Brumbál se mi celý rok vyhýbal, a já nevěděl proč – nechtěl jsem ho obtěžovat, když sám mě nechtěl ani vidět. Profesorka McGonagallová a vlastně ani kdokoliv jiný by stejně nic s Umbridgeovou nezmohl. Vymyslela by si nějaký další výnos číslo tři milióny dvě stě dvacet tisíc sto padesát devět, aby svoje praktiky uzákonila-"

„Tohle by nikdy uzákonit nemohla. Za tohle by mohla už tenkrát skončit v Azkabanu! Tohle je týrání-"

„Nemohl jsem ji nechat vyhrát!" vykřikl Potter odhodlaně, až tím Severuse zaskočil. Zdálo se, že důvody byly zřejmě jiné, než nejdřív ten kluk tvrdil.

„Vyhrát? Co to je za hru? Kdo vydrží psát svou krví déle, ten vyhraje?" zíral na něj Severus nevěřícně. Ne, ani když tomu klukovi vidíte do hlavy, stejně nikdy nepochopíte, jak myslí. A zrovna Severus tomu musel být vystavován z první ruky...

„Chtěla mě nechat vyloučit ze školy, i když věděla, že jsem nic neudělal, protože to byla ona sama, kdo na mě ty mozkomory poslal! Celou dobu tvrdila, že lžu, a kdybych někomu řekl, co mi dělá, jen bych jí tím dokázal, že jsem slaboch, a že má pravdu. Ale já jsem nelhal! Jak bych mohl tvrdit, že jsem bojoval s Voldemortem, když bych nevydržel tohle," natáhnul demonstrativně ruku před zaraženého Severuse. „Ale to se přepočítala! Myslela si, že hned poběžím za Brumbálem, jako nějaký jeho chráněnec, ale to jí nevyšlo. Já si totiž nikdy nestěžuji. Bylo mi už v raném věku ukázáno, že to nemá vůbec žádný smysl, protože nakonec stejně skončíte sám a nikdo vám nepomůže. Ale i kdybych měl na tu větu vypsat poslední zbytky své krve, za nikým bych nikdy nešel! Umbridgeová MĚ zlomit a ponížit nemůže," ukazoval chlapec s odhodláním v očích na sebe, „ta mrcha teda NE!"

Severus snad poprvé slyšel Pottera mluvit tak sebevědomým tónem, až ho málem nepoznával. Pryč byl zoufalý a věčně nešťastný chlapec. Konečně ho viděl jako bojovníka. Už si ho i dovedl živě představit, jak Brumbálovi vyhrožuje, že je vyhodí z Ústředí, pokud ho nevezme na schůze. A ač by tomu nikdy dřív nevěřil, musel ho obdivovat. Protože to, co říkal, nakonec dávalo smysl, a málokdo by nad tím dovedl takhle uvažovat. A ještě méně lidí by se toho dokázalo držet. Jeho synovec ale ano. A Severus byl na něj v tu chvíli skutečně pyšný.

„Rozumím," zkonstatoval pouze a na okamžik si zůstali v tichu hledět do očí. Rozhodl se ho prolomit Severus.

„Má nabídka pomoci stále platí," sdělil mu jednoduše a Potter byl v tu ránu zase celý nesvůj. Něco se v něm pralo, Severus to na něm viděl a opravdu by ho zajímalo co.

„Proč-" Chlapec se zarazil, jako by si nebyl jistý, že se chce vůbec na něco ptát.

„Co proč? Proč ti chci pomoct? To jsem ti už jednou-"

„Proč jste mi dal to povolení do Prasinek," nenechal ho Potter domluvit, a Severus byl znovu překvapen, co jeho synovci vrtá hlavou. To přece muselo být jasné! Říká se, že muži nechápou ženy, ale to jste ještě nebyli příbuzní s Harrym Potterem.

„Není to zřejmé?" nerozuměl mu Severus.

„To tedy není," vyvedl ho jeho synovec z omylu.

„Možná proto, že jsi tam chtěl?" Severus si na ten večer, kdy za ním Potter přišel – za ním, ne za ředitelem ani kýmkoliv jiným, ale za ním - pamatoval moc dobře.

„Já jsem tam chtěl, ale co jste chtěl vy?" Severus příliš nerozuměl jeho další otázce.

„Já? Co bych měl chtít já."

„Proč jste mi to povolení dal?" ptal se ho znovu Potter netrpělivě a Severusovi už pomalu docházely nervy.

„Chtěl jsi jít do Prasinek, tvrdil jsi, že jsi pořád někde zavřený, a já už věděl, že je to pravda, tak jsem si řekl, že to pitomý prohlášení podepíšu, když ti na tom tolik záleželo. Co k nepochopení na tom je?"

„Ale na čem záleželo vám?" Jakmile to Potter vyřkl, Severus pochopil, co chtěl ten kluk slyšet. Bylo to jednoduché. Chtěl jen slyšet, že někomu taky záleží na něm.

„Na tobě?" prohlásil po chvíli potichu a Potter viditelně ztuhnul.

„To víte nebo se mě ptáte?" pronesl Potter nejistě stejnou větu, jakou mu již tolikrát řekl on sám. Severus byl ohromen. Chtě nechtě se musel pousmát a zakroutil nechápavě hlavou, čímž Pottera evidentně vyvedl naprosto z míry. Zůstal na něj vyjeveně zírat s otevřenou pusou.

„Teď by se hodilo říct, že jablko nepadá daleko od stromu," poznamenal s nadzdviženým obočím. „Ale prý už tuto větu nepoužívám," dodal škodolibě.

„Poslouchal jste nás!" udeřil na něj Potter. „Věděl jsem to!"

„Jistě, zapomněl jsem, že ty víš vlastně všechno," odfrknul si Severus, než pokračoval. „Neposlouchal, jen jste nešli se slečnou Grangerovou přeslechnout, a to je rozdíl," zkonstatoval nakonec a Potter se začal tvářit hned míň pobouřeně.

„To asi jo," souhlasil a zase vypadal nejistě. Severus věděl, že ho nesmí nechat příliš přemýšlet, protože ten kluk nebyl bez mozku, jak si vždycky myslel, ale podle jeho úvah naopak přemýšlel až moc.

„Takže o to povolení do Prasinek stále stojíš?" Potter se zarazil a začal se mračit.

„Proč se ptáte?" dotázal se ho nejistě.

„Nevím, jestli ho mám sundávat ze zdi a vracet řediteli. Vytapetoval jsem si s ním," pronesl naprosto vážně Severus a Potter se zarazil.

„O- opravdu?" Ti Nebelvíři jsou tak naivní...

„Ne, žertuji," prohlásil Severus, ale stále vážným tónem, takže Potterovi význam stále unikal.

„Nikdy nežertujete, pane," tvářil se stále dost nejistě.

„No, vidíš. Můžeš si pogratulovat. Dosáhl jsi nemožného. Porážka Pána zla se zdá být v tomto světle už o mnoho uvěřitelnější," zkonstatoval Severus ledabyle a vykročil ke dveřím. „Vracíme se do Bradavic," oznámil věcně, a aniž by se ohlédl, vyšel z pokoje. Podle jeho očekávání za sebou za chvíli uslyšel Pottera popobíhat.

U krbu se zastavili.

„Následuj mě. Bradavice, byt Severuse Snapea," prohlásil Severus a vhodil letax do ohniště. Harry Potter se držel jeho příkladu.

*****

Potter se začal zvědavě rozhlížet po Severusově obývacím pokoji, i když v něm nebyl poprvé. Tenkrát na to však asi neměl příliš času a ani myšlenek.

„Takže?" zeptal se ho Severus, aby prolomil ticho, které po jejich příchodu do Bradavic vzniklo.

„Takže co?" nerozuměl Potter.

„Ptám se, jestli chceš přijmout mou pomoc." Severuse napadlo, že jestli ji nepřijme teď, tak už asi nikdy. A necítil se nejlépe, když spatřil, jak Potter zase váhá. „Chceš nějaký čas na rozmyšlenou? Třeba týden?" použil jeho taktiku, kterou zkoušel na Brumbála.

„Brumbál vám řekne vše, že ano?" zamračil se Potter.

„Skoro," připustil Severus. „Musím přiznat, že jsem byl překvapený. Bylo to velice zmijozelské," prohlásil Severus s pomalou vypočítavostí a Potter se zatvářil překvapeně.

„Já jsem ale Nebelvír!" prohlásil nakonec hrdě a nezapomněl při tom pozvednout bradu o něco výš než obvykle.

„Toho by si jeden nevšiml," uniklo z úst jeho profesorovi. „Zdá se, že můj kompliment se minul účinkem."

„Kompliment?" zatvářil se Potter trochu nejistě.

„Myslel jsem tím, že to bylo chytré," vysvětloval Severus trpělivě.

„Když je něco zmijozelské, je to chytré? Nebelvíři chytří nejsou?" Severus měl pocit, že tato diskuze nebyla krok správným směrem.

„Někteří. Možná," připouštěl nerad. „Ale jiným způsobem. Nemusíš být ale překvapený, Moudrý klobouk tě chtěl přece do Zmijozelu zařadit."

„Je to pro vás tak důležité? Má kolejní příslušnost?" Severus se zarazil. Potter vypadal už trochu naštvaně. „Nebelvíry nesnášíte."

„Není. Asi bych přežil i to, kdybys byl Mrzimor," připustil po chvíli ticha a Potter se zatvářil hned o něco přívětivěji.

„Nosím smůlu," začal ho znenadání smutně upozorňovat.

„Nemám pocit, že by jí v mém životě mohlo být ještě víc," pronesl Severus monotónně.

„Lidé kvůli mně umírají."

„Nech už těch mrzimorských patosů nebo tě nechám přeřadit," odfrknul si Severus. Už věděl, že si to může dovolit. Potter zmlknul a zadíval se do země. Začal nervózně šoupat nohou o podlahu.

„Můžu," začal opatrně, „můžu vám to říct za ten týden?" vypadlo z něj nakonec.

„Jistě, Harry," přikývl Severus a schválně ho ještě oslovil jménem. Potter na to nic neřekl, jen se na něj díval. Po chvilce začal couvat ke dveřím.

„Tak...já...půjdu," soukal ze sebe jeho synovec a Severus ho pobaveně pozoroval. Ten idiot Lupin ani netušil, jakou službu mu dnes prokázal. Ale děkovat mu nebude. S ním si to ještě hodlá vyřídit jinak.

„Pokud by ses chtěl vrátit do mých hodin Lektvarů, samozřejmě můžeš. Asi bych se smířil s tím, kdyby byl můj synovec třeba Mrzimor, ale nikoliv s tím, že by neměl OVCE z Lektvarů," zavolal ještě za ním konverzačním tónem, když už byl Potter u dveří. Ten jen překvapeně přikývl a zmizel pryč.

„Týden," pronesl si pak Severus pro sebe, když osaměl, a šel si nalít panák Ohnivé whisky. Po dnešku ho rozhodně potřeboval. A nejen jeden.

*****

Harry se vracel do nebelvírské věže s tak smíšenými pocity, až si myslel, že mu pukne hlava. Když si vzpomněl na zrcátko, bylo mu úzko. Když na Remuse, bylo mu zle. Když na Snapea, bylo mu...lépe. To, jak se zachoval, to, co mu řekl, to Harryho naprosto vyvedlo z míry.

Od toho, jak mu uzdravil pořezané ruce, přes to, že chtěl kvůli němu Remuse proklít, až po to, že mu řekl, že mu na něm záleží. Harrymu to úplně vyrazilo dech. A žertoval? A smál se? Jestli se to tedy dalo tak nazvat, Harry si nebyl pořád jistý, protože ho nikdy usmívat se neviděl, ale asi ano. Asi se opravdu usmál, když Harry schválně replikoval jeho oblíbenou větu, kterou mu každou chvíli omílal o hlavu. Navíc chtěl, aby se vrátil do hodin Lektvarů, protože jeho synovec z nich přeci musí mít OVCE! To značilo, že ho tak opravdu bral! Aniž by si to Harry uvědomoval, zahřálo ho to u srdce. Ale chtěl se opravdu k někomu zase vázat? Harry nevěděl. Doopravdy nevěděl, co má dělat...

„Tak jaké to dnes bylo?" vyzvídala Hermiona, když se usadili u krbu.

„Až na to, že se na můj účet bavil celý Řád, to ušlo. Probíraly se Prasinky." Harry jim přetlumočil celý výstup s Tonksovou a Mundugusem Fletcherem, a jak z toho on sám vyšel, čímž své přátele skutečně pobavil.

„Jasně, že Dung nikoho neodmítal. Ten jim spíš ještě platil, protože si nedovedu představit, v jakém jiném případě by o něj někdo mohl projevit zájem," lámal se smíchy Ron a Harry s Hermionou s ním.

„No a co Remus?" nadhodila Hermiona, která stále doufala ve šťastný konec. Harrymu se úsměv z tváře vytratil.

„Nic," zalhal Harry.

„Stalo se něco?" ptala se Hermiona podezíravě.

„Ne."

„Proč mám pocit, že neříkáš pravdu?" Harry vstal.

„Protože stále věříš v nemožné? Už to nikdy dobré nebude, Hermiono. Nikdy!" zdůraznil Harry a své přátele opustil.

*****

Harry celý následující den přemýšlel, co má udělat. Kromě Snapea ale ještě víc snad myslel na Siriuse a na to, co tvrdil Remus. Nebyla to pravda. Když tvrdil, že Sirius byl člověk, na kterém mu záleželo nejvíc, tak nelhal. A proto se rozhodl udělat to, co si Sirius zasloužil. Mělo se to udělat už dávno. Brumbál by toho určitě byl schopný, ale asi mu záleželo víc na jiných věcech než na mrtvém člověku. Ale Harrymu tedy ne.

Když v sobotu ráno seděl u snídaně a pomalu dojídal, několikrát se otočil k mrzimorskému stolu, aby vyhledal Susan. Seděla s Hannah, Erniem a Justinem a pomalu už také dojídali. Čas od času jeho pohled zabrousil i k jeho strýci, který se tvářil stejně nevrle jako vždy. Když ale uviděl, že ho Harry pozoruje, zarazil se. Harry toho okamžitě využil. Pro Harryho Mrzimoři nebyli horší než ostatní, Zmijozelové jim podle něj nesahali ani po kotníky! Teď tedy byla ta pravá chvíle zabít dvě mouchy jednou ranou. Harry se na Snapea s vypočítavostí usmál a když viděl, jak se Snape zatvářil překvapeně, vstal.

„Ještě musím za Susan kvůli té naší práci. Sejdeme se pak ve věži," oznámil Harry svým přátelům a namířil si to za svou spolužačkou z Mrzimoru.

„Ahoj Susan, máš čas? Ještě mě něco napadlo ohledně té naší práce," sklonil se k dívce se zrzavými vlasy. Ta na něj překvapeně pohlédla.

„Jistě. Vlastně jsem ti taky ještě něco chtěla," zamyslela se Susan a Justin protočil očima.

„Nedáte pokoj ani o víkendu? Ještě, aby si z tebe Hermiona nebrala příklad. Stačí, že mě uhání každý všední den," zoufal si Justin, který byl s Hermionou ve dvojici.

„Nechceš mě přirovnávat k Hermioně, že ne," vyděsil se Harry. Justin se zamyslel.

„To asi ne," připustil nakonec. „Sedni si, my už vážně půjdeme," vyzval Harryho a ten si sedl k jejich stolu. Harry to skoro nikdy nedělal, ale spousta studentů měla přátele nebo příbuzné v jiných kolejích, takže to nebylo nic neobvyklého. Koutkem oka viděl, že ho Snape sleduje. Harryho by zajímalo, co si teď asi myslí.

„Ber to z té lepší stránky, Justine," pokračoval zase Harry, když se mrzimorští začali zvedat. „Máš jistotu, že dostanete Vynikající. Pro Hermionu jiná známka neexistuje."

„To je pravda. S Ronem ten pocit bohužel nemám," podotkla se smíchem Hannah a opustili je. Harry a Susan osaměli.

„No," začal Harry opatrně, „vlastně nebyla tak úplně pravda, když jsem říkal, že chci s tebou mluvit kvůli Bylinkářství." Susan se viditelně zarazila a nervózně si začala strkat vlasy za ucho. Harryho napadlo, že si to asi mohla jinak vyložit, proto raději hned přešel k věci. „Tvá teta je Ministryně kouzel," podotkl potichu a Susan zvážněla.

„Ano? Toho sis všimnul až teď?" zamračila se na něj trochu. „Poslední dobou se docela umím vžít do toho, když za tebou ostatní chodí jen kvůli jménu." Harry pochopil, jak blbě to asi vyznělo.

„O tom mi povídej. Ne, ale já od tebe nic nechci. Jen poradit. Chci tvé tetě napsat ohledně jednoho problému, ale nevím, jestli je to dobrý nápad," vysvětloval stále potichu Harry.

„Jakého problému?" zajímalo Susan.

„Zůstane to jen mezi námi, ano?" ujišťoval se Harry.

„Samozřejmě."

„Dobrá. Chci nechat očistit jméno svého mrtvého kmotra, který byl před lety nespravedlivě odsouzený za vraždu." Susan nevypadala příliš překvapeně.

„Siriuse Blacka?" Na začátku školního roku se tahle zpráva Bradavicemi šířila rychlostí blesku.

„Ano," souhlasil Harry. „Víš, pamatuji si tvou tetu z mého disciplinárního řízení, byla tehdy ještě předsedkyní Starostolce, hlasovala pro mou nevinu. A i z toho, jak teď ministerstvo vede, mám dojem, že je férová a skutečně jí záleží na pravdě. Ale to jsou jen mé dojmy, neznám ji, nechci, aby si myslela, že jen proto, že jsem ten slavný Harry Potter, bych měl mít nějaká privilegia-"

„To si určitě nemyslí," přerušila ho Susan. „Má o tobě vysoké mínění," oznámila mu věcně a Harry se zarazil.

„Opravdu? Já jsem nevěděl, jestli je to vhodné a jestli má vůbec cenu pokoušet se-"

„Má. Mluvila o tobě už tehdy po tom řízení a opravdu hezky. Když vyplavalo na povrch, že ty mozkomory tenkrát na tebe poslala sama Umbridgeová, bylo jedním z jejích prvních cílů poslat ji do Azkabanu. Vůbec byla strašně rozzlobená z toho, jak se k tobě a Brumbálovi ministerstvo zachovalo. Už tenkrát se jí to moc nezdálo, slyšela jsem, jak se o tom baví s mámou. Teta Amélie si cení pravdy nade všechno. To, že ses jí držel celý rok i přesto, že se k tobě tolik lidí otočilo zády, na ni učinilo opravdu dojem. Proto se teď snaží, aby se o tobě psalo jen v dobrém. Ujišťuji tě, že jí s klidným srdcem můžeš napsat a ona tě neodmítne. Nedivila bych se ani, kdyby se tím začala zabývat okamžitě," vysvětlovala Susan stále víc a víc překvapenému Harrymu.

„Tak jo. Zkusím to," připustil Harry po chvíli.

„Udělej to hned. Je v práci téměř pořád," radila mu ještě.

„To si umím představit. Musí být dost odvážná, když se rozhodla kandidovat za tohohle stavu, co teď panuje."

„Je to nejlepší čarodějka, jakou znám. A má i osobní důvody. Babičku s dědou zabili Smrtijedi za první války. Je odhodlaná Voldemorta porazit za každou cenu," svěřila Harrymu.

„Tak to úplně chápu," zkonstatoval Harry mechanicky.

Ještě chvíli se bavili o situaci, která teď v kouzelnickém světě panuje, přičemž Harry ani netušil, jaký má Susan přehled. Když se rozloučili, rozhodl se Harry řídit Susaniným doporučením, a šel dopis ministryni napsat.

*****

V pondělí u snídaně Harry s napětím očekával, jestli mu Hedvika doručí nějakou odpověď, i když příliš nevěřil tomu, že by mu madam Bonesová odpověděla tak rychle.

Nebyl v dopise příliš konkrétní. Uvedl samozřejmě, že ministryni kontaktuje z důvodu očištění jména neprávem odsouzeného vězně, který je však již po smrti, ale že se jedná o Siriuse, přímo nenapsal. Otázkou zůstávalo, jestli už nějaké informace sama nemá. Přeci jen o tom sám veřejně mluvil a bylo možné, že se to k ní nějakým způsobem dostalo. Snažil se ale působit vstřícným dojmem, neboť měl zájem o to, aby byl jeho požadavek vyslyšen.

Sovy s poštou přilétly, ale Hedvika mezi nimi nebyla. Harry ucítil malý osten zklamání. Nu což, zítra byl taky den.

Když ale najednou začala Velká síň utichat a studenti se začali zvědavě otáčet ke dveřím, Harry stočil pohled stejným směrem. A byl ohromen. Paní ministryně Harrymu nenapsala. Paní ministryně přišla osobně.

Nejprve se rozhlédla po stolech, a zastavila se pohledem u toho nebelvírského. Harry tušil, že hledá jeho a začal být nervózní. Vůbec nečekal, že by přišla rovnou za ním, a už vůbec ne přímo na snídani před celou školou. Když ho zahlédla, vykročila jeho směrem. Harry vyslal zaražený výraz ke svým dvěma přátelům, tvářícím se stejně překvapeně jako zbytek studentů – o svém plánu jim nic neřekl. Říct jim o něm by znamenalo spoustu vyptávání, co ho k tomu tak náhle vedlo. Musel by jim říct o zrcátku a tím pádem i o Remusovi, ale to nechtěl už vůbec. A vymýšlet si něco jiného taky ne.

Madam Bonesová se s úsměvem zastavila u Harryho, který se začal už chvíli předtím zvedat, čímž si vysloužil od Rona a Hermiony nechápavý pohled.

„Velmi mě těší, že se zase setkáváme, pane Pottere," podávala Harrymu ruku.

„Potěšení je na mé straně, paní ministryně," opětoval jí Harry nesměle.

„Měl byste na mě chvíli času? Nebo máte vyučování?"

„Mám mít teď první hodinu Přeměňování," vysvětloval Harry. Madam Bonesová vyhledala pohledem u učitelského stolu profesorku McGonagallovou a chápavě přikývla. Harry se tam konečně ohlédl také, a zjistil, že Brumbál stojí a ostatní profesoři o něčem debatují. Až na Snapea, který Harryho jako vždy podezíravě sledoval.

„To s Minervou vyřídím. Hned budu zpět," oznámila mu a za doprovodu dvou mužů v tmavých pláštích se vydala k profesorskému stolu. Harry váhavě přikývl.

„Co to bylo?" ptal se užasle Ron, když od nich ministryně odešla.

„Pak vám to řeknu," zašeptal Harry a nejistě se posadil zpět ke stolu, aby tak moc nevyčníval.

*****

Severus se snažil nedávat příliš najevo své překvapení, když do Velké síně u snídaně vstoupila samotná ministryně kouzel. Trochu mu to ale činilo potíže poté, když zamířila přímo k jeho synovci, který začal od stolu stávat ještě předtím, než k němu přišla. Jak ten kluk mohl tušit, že jde za ním, to nechápal.

Bonesová se na něj smála a on na ní trochu nejistě taky. Sobotní rozhovor s mladou Bonesovou, její neteří, začínal Severusovi dávat smysl. Domníval se, že ho tím chtěl jen dráždit, když si šel sednout k mrzimorskému stolu, ale když viděl, jak vážně nakonec Potter s Bonesovou tehdy vypadali, měl o tom pak trochu pochybnosti.

Bonesová se vydala k nim, přesněji k Brumbálovi. Ten si stoupnul, jakmile vešla, a i on vypadal, že tuto návštěvu nečekal.

„Amélie, čemu vděčíme za vaši návštěvu?" ptal se jí poklidně, když si s ní podával ruku.

„Jsem tu v pracovní záležitosti," oznámila mu s úsměvem.

„Mohla jste dát vědět, nechal bych vám připravit čestné místo u našeho stolu," díval se na ni upřeně skrz své půlměsícové brýle.

„Bylo to náhlé rozhodnutí, Brumbále. Ale považuji za nutné to vyřešit co nejdříve. Pak si s vámi chci také samozřejmě promluvit, protože k tomu máte jistě co říci," upozornila ho okamžitě.

„Pak?" podivil se Brumbál upřímně.

„Nejprve bych ráda mluvila s panem Potterem," prohlásila, čímž si vysloužila překvapené pohledy od profesorů, kteří byli v doslechu. Severus pendloval pohledem z ní, přes Brumbála, na Pottera a zase zpátky a snažil se v tom najít nějaký smysl. „Má prý s vámi mít nyní hodinu, Minervo. Doufám, že vám nebude vadit, když budete pana Pottera chvíli postrádat." Jenže Minerva moc vlídně nevypadala.

„Tvrdila jste, že jste přišla v pracovní záležitosti. Nějak nerozumím tomu, v čem by vám měl být Potter tedy užitečný. Pokud ho však nechcete využívat k agitaci veřejnosti a pro dobré jméno ministerstva. Denní věštec, zdá se, tuto činnost už zastává celkem přesvědčivě. A vzhledem k tomu, jak se k němu ministerstvo zachovalo, mi to připadá dosti nemístné," jala se hned hájit svého studenta profesorka Přeměňování. Nejen Severuse její reakce zaskočila.

„Jsem si jistý, že to tím Amélie nesleduje," vložil se do toho Brumbál, když viděl, že madam Bonesové mizí úsměv z tváře.

„Velice mě mrzí, že o mě máte takové mínění, Minervo. V žádném případě bych pana Pottera nechtěla využívat ve prospěch ministerstva," odvětila ministryně odměřeně. „Pan Potter mě požádal o pomoc sám." Tímto prohlášením vzala všem u stolu vítr z plachet. Minerva vypadala zaskočeně. „A právě vzhledem k tomu, jakým nehorázným způsobem se k němu ministerstvo kouzel v minulosti zachovalo, považuji vyřešení této záležitosti za prioritní. Pan Potter již naší společnosti prokázal mnohé. Ráda bych mu touto cestou vyšla vstříc."

„To je jistě velice chvályhodné, Amélie. Smím se zeptat, čeho se ta záležitost, se kterou se na tebe Harry obrátil, týká?" vyzvídal Brumbál. Severus byl jako na trní. Co může ministryni ten kluk chtít?

„Jak jsem vám již říkala, Brumbále, budu s vámi chtít také potom mluvit. Pokud jsou mé předpoklady správné, a já si troufám tvrdit, že ano, budete k tomu mít také co říct."

„Týká se to nějak našeho rozhovoru z léta?" nenechal se stále odbít ředitel a tvářil se přitom dost tajemně. Severuse by zajímalo, o jaký rozhovor šlo, protože ministryně zvážněla.

„Ne, netýká. A mohu vás uklidnit, že v tomto ohledu nehodlám na pana Pottera vyvíjet jakýkoliv nátlak. Jsem si jistá, že by to bylo zbytečné, že?"

„Domnívám se, že ano," odvětil Brumbál poklidně. Severus začal mít dojem, že hovoří o Oddělení záhad. Amélie Bonesová není hloupá, právě naopak. O boji na Oddělení záhad musí mít přesné informace, tedy i o tom, že se část odehrávala v místnosti s věštbami. A účast samotného Harryho Pottera a Pána zla dává tušit zasvěceným mnohé.

„Tím pádem budu ráda, pokud nás s panem Potterem necháte o samotě."

„Mohu vám nabídnout svůj kabinet?" nabídla se Minerva, snažíc se tím smazat své nepříliš vřelé přijetí paní ministryně.

„To budete laskavá," usmála se na ní madam Bonesová a společně odešly k nebelvírskému stolu pro Pottera. Severus jen z dálky viděl, jak si ještě Potter snaží nervózně uhladit vlasy, ale již předem bylo jasné, že to bylo marné.

„Vy tomu rozumíte?" zeptal se Severus podezíravě Brumbála.

„Možná," připustil ředitel a na Severuse se vlídně usmál. „Pokud jsou mé předpoklady správné, můžeš být klidný, chlapče." Profesora Lektvarů tím však příliš neuklidnil.

PA: Když už máme ten svátek, rozhodla jsem se přidat kapitolku dřív. Snad vás to potěšilo, ale upozorňuji předem, že další bude přibližně zase za týden. Samozřejmě se budu snažit přidávat i dříve, ale nemohu to zaručit. Děkuji všem, co mi necháváte komentáře, jsem za ně opravdu moc ráda ;-)