Harry sešel ještě ten večer do společenské místnosti, kde u krbu seděli Ron s Hermionou, a nesl svůj sešit z Lektvarů z prvního ročníku, který vyhrabal mezi starými učebnicemi. Když si mezi ně sedl, otevřel ho na první stránce a začal se usmívat. Hned věděl, proč ho Snape chtěl.

„Co je?" zeptal se ho Ron, když Harryho viděl.

„Nic. Jen myslím, že zítřejší Lektvary budou stát za to. Hermiono, nemáš kousek papíru a tužku?"

„Jasně," podávala mu je hned Hermiona. „Co píšeš?" ptala se a se zájmem ho pozorovala.

„Jen chci nechat Snapeovi vzkaz," odpověděl, jakoby to byla ta nejběžnější věc pod sluncem.

„Cože mu chceš nechat?" myslel si Ron, že špatně slyší.

„Vzkaz," zopakoval Harry. „Myslel si, že mě převeze, ale to se přepočítal," usmíval se pořád Harry, když vzkaz zakládal do sešitu a spokojeně ho zavřel.

„Máš poslední dobou nějak dobrou náladu," poznamenala Hermiona a podezřele se dívala na Harryho sešit.

„A to je špatné?"

„To ne, jsem ráda, jenom mi to připadá zvláštní. A i to, jak o Snapeovi mluvíš. V hodině se k tobě chová strašně a ty mu teď ještě píšeš vzkazy? A včera ses z nitrobrany vrátil taky podezřele dobře naladěn."

„Včera jsem ani netrénovali," mávnul rukou Harry. „Řešili jsme ty Prasinky."

„A to bylo tak zábavné?"

„To ne, byl pěkně vytočenej. A možná tě překvapí, že ani ne tak za tu whisky, ale protože jsem jedl cizí jídlo, které podle něj mohlo být otrávené. Což ani jednoho z nás nenapadlo, že?" Hermiona s Ronem na okamžik ztuhli.

„To by byla hodně blbá náhoda," vypadlo nakonec z Rona. „Jen aby neotrávil on tebe."

„Zatím žiju, takže otrávit mě fakt nechce," pronesl Harry a Ron se zatvářil podezíravě.

„Tys u něj něco pil?" zeptal se ho nevěřícně.

„Ne, to jsem už odmítnul. Bylo mi blbý brát si od něj ještě pití, když jsem mu snědl půl talíře chlebíčků," pousmál se na něj Harry a Ron na něj zůstal zírat s otevřenou pusou. Přesně tuhle reakci čekal.

„Nabídl ti chlebíčky? Nepraštil ses při tréninku do hlavy?" Harry zakroutil hlavou.

„Jenom tím chtěl demonstrovat mou blbost. Neboj, nenosí mi běžně z kuchyně občerstvení. Možná ho samotného překvapilo, že jsem je snědl. Ale nechtěl jsem, aby si myslel, že od něj bych si nic nevzal, chápete? Chtěl jsem mu ukázat, že jemu věřím." Hermiona pořád mlčela a přemýšlela. Ron se tvářil, jako by se Harry zbláznil.

„Pořád tu mluvíme o umaštěnci Snapeovi?" ujišťoval se raději Ron.

„Harry, můžu se na něco zeptat?" ozvala se ve stejnou chvíli Hermiona.

„Ano?"

„Co jsi s profesorem Snapem řešil dnes po BA?"

„Jen Nevilla. Myslel si, že neumí ani nikoho odzbrojit. Proč?"

„Sledovala jsem vás. Kvůli tomu, co jsi o něm říkal. Byla jsem zvědavá, tak jsem ho schválně pozorovala," vysvětlovala pomalu.

„A k čemu jsi došla?" zajímalo Harryho.

„Nevím, jestli sis toho všimnul, ale během té hodiny tě hodně sledoval. Ostatní chvílemi taky, ale tebe skoro pořád. A měl...takový zvláštní výraz, vypadal zamyšleně. Bylo to zvláštní, protože obvykle se na každého dívá, jako by byl hnusný hmyz. Na tebe především," nadzvedla obočí a sledovala Harryho reakci. Ten vypadal spokojeně.

„Asi zjistil, že nejsem takový idiot, jak pořád tvrdí," pokrčil rameny.

„A potom po hodině za tebou přišel k té tabuli a ty ses každou chvíli usmíval a on měl takový divný výraz, vypadal otráveně, ale nebyl, mluvil s tebou celkem zaujatě. A když jsi odcházel, něco jsi mu řekl a on zůstal zaraženě stát jako by na něj někdo použil Petrificus."

„Hermiono, kdy ty tohle všechno dokážeš sledovat?" nechápal Ron. Hermiona na něj mávla rukou, aby byl ticho. Harry na to vzpomínal a usmíval se.

„Z toho se bude ještě vzpamatovávat dlouho," řekl pobaveně. Když uviděl nechápavé výrazy svých přátel, pokračoval. „Řekl jsem mu, že mě chtěl Moudrý klobouk zařadit do Zmijozelu." Ron s Hermionou o tom již věděli, takže nebyli tou informací nijak překvapeni.

„Tak to musel být nadšenej," okomentoval to Ron. „Neříkal jsi, že to je tajemství? No nic, a cos nám tím vším chtěla vlastně říct, Hermiono? Že se ze Snapea snad stává dobrák? Já si teda ničeho nevšimnul. Kdykoliv jsem se na něj podíval, zdálo se mi, že mě zabije pohledem. Nevím proč, na Lektvary už nechodím, nic jsem mu neudělal," nechápal Ron. Harry dělal, že ho neslyšel, a raději se díval někam jinam. Bylo mu jasné, že za to může on.

„To ne," odpovídala opatrně. „Vlastně o tom už přemýšlím dlouho. On je Zmijozel. Co když je to celé nějaká lest, jak se k Harrymu dostat?" S obavami sledovala, jak bude Harry reagovat. Ten se zarazil. „Nemáme žádnou jistotu, že pořád nepracuje pro Voldemorta. Jen Brumbálovo slovo, ale nikdo není neomylný."

„Tobě přeskočilo?" díval se na ni Harry nevěřícně. „Vloni jsi tvrdila opak, ne?"

„Harry, zkus se nad tím na chvíli zamyslet. Co když tě chce dostat na svou stranu?"

„My jsme na jedné straně, Hermiono!"

„A co když ne? Já mám jen o tebe strach. Je to prostě celé divné."

„Tak víte co? Utneme to dřív, než se rozhádáme. Tímto končím debatu na téma Snape a už se k tomu nebudeme nikdy vracet, ano? Můj názor znáte, já váš taky, a tím bychom to mohli pro jednou uzavřít. Ne, Hermiono!" zastavil ji Harry, když viděl, že chce něco říct, „neměl jsem vám to vůbec říkat. Ale budu vám vděčný, když si to necháte pro sebe. Dík!" A s tím se Harry zvedl, sebral svůj sešit na Lektvary z pohovky a odešel.

*****

„Pottere, uráčil jste si donést, co jsem po vás chtěl?" byla jedna z prvních věcí, kterou se Severus ve čtvrtek dopoledne na Lektvarech zaobíral.

„Ano, pane," podával mu Potter svůj zašlý sešit.

„Vida. Takže se podíváme, kdepak jsme s vámi učinili chybu," pronesl posměšně a sešit otevřel. Jakmile ale zahlédl první stranu a navíc s Potterovým komentářem, otočil se a šel se posadit za katedru. Třída vyčkávala. „Nevidíte snad na tabuli, co máte dělat?" vyštěkl Snape, když zjistil, že nikdo nic nedělá. Hned na to se všichni pustili do přípravy Žaludečního lektvaru.

Snape je tu tam po očku sledoval, občas něco nevrle zavrčel, ale většinu času zíral na Potterův vzkaz. Absolutně nechápal, jak se dopracovali k tomu, aby mu Potter nechával vzkazy. A ještě takové!

‚Já vám prokázal takovou důvěru a vy mi stále nevěříte? PS: Jestli takhle stále děsíte prváky, není divu, že z vás mají panický strach. Pokud byste chtěl poradit ohledně správné motivace, víte, na koho se obrátit. PSS: Profesor While to není.'

Severus si to četl pořád dokola. Myslel si, že se mu to zdá. Samozřejmě byl na první straně kostrbatý zápis toho, co říká všem prvákům první hodinu. Bylo zjevné, že to psal ve spěchu a s ještě nevypsaným rukopisem.

Nejdřív uvažoval nad Potterovou vyslovenou důvěrou, což ho při nejmenším zaskočilo, a poté nad jeho další poznámkou. Ten kluk si z něj normálně střílel! Z něho! Ze Severuse Snapea, z kterého si nikdy nikdo nestřílí! Až tedy na Brumbála, ale to je kapitola sama o sobě. Kdy si jen Potter začal myslet, že právě on je tou vhodnou osobou nejen na jeho důvěru, ale i na jeho žerty???

Ale Brumbál mu to říkal. Pamatoval si na to, jak mu říkal, že získal Potterovu důvěru a že ten kluk důvěřuje jen málokomu, a měl by si toho vážit. A teď to tady měl. I přesto, jak se k němu v Lektvarech choval, si troufnul mu tohle napsat. Musel si být jistý, že ho nepotopí. Samozřejmě to ani udělat nemohl – těžko by mohl veřejně hlásat něco o Potterově důvěře v něj. A vlastně ani nechtěl. Dokonce musel přiznat, že poznámka ohledně Karfeuse Whilea byla docela trefná.

Začal tedy listovat v jeho sešitě, hledajíc něco, čím by mu mohl jeho drzost oplatit. Netrvalo dlouho, a našel, co hledal.

‚Nenávidím Snapea! Je to ten nejhorší učitel na světě!!! A Lektvary nesnáším taky!!!!! Stejně jsou úplně k ničemu, kouzlení je lepší!!!!!!!!!! On asi kouzlit ani neumí, tak učí Lektvary!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!'

Milá poznámka ke konci sešitu. Snape nebyl nikterak překvapen, hledalo by se málo sešitů, ve kterých by něco takového nebylo. Málokterý prvák byl schopný docenit kouzlo lektvarů, zvláště pak, když pocházeli z mudlovských rodin. To pak bylo kouzlení s hůlkou vrcholem jejich života. Toho Potterova doteď. Našli se samozřejmě výjimky, třeba taková Grangerová, ale ta měla smůlu, že byla z Nebelvíru. A Severus nesnášel Nebelvíry. Dělalo mu nevýslovnou radost je v hodinách potápět. Až tedy na jeho synovce, to ho netěšilo vůbec. Dobře věděl, jak ho tím nervuje a že na jeho neúspěchu v hodinách má valnou zásluhu on. Ale teď se zdálo, že Potter tomu začíná rozumět. Že by byl vážně trochu Zmijozel? Kam tohle až zašlo... Severus nic takového v plánu rozhodně neměl. Chtěl mu jen pomoct, ne se s ním sbližovat.

Ovšem ale malá odpověď neuškodí.

‚Řídím se heslem, kterým byste se podle mých posledních zjištění měl řídit především vy: Důvěřuj, ale prověřuj. PS: Nejsem si jist, že by mi měl s motivací radit někdo, kdo tak horoucně nenávidí Lektvary. Možná byste mi ale mohl poradit, jak kouzlit, v tom jste prý expert. PSS: Anebo bych si mohl nechat poradit od profesora Whilea. Podle vaší dedukce by měl kouzlení ovládat, když učí Obranu, že?

Severus zasunul vzkaz zpět do sešitu na stránku, kde si Potter vyléval své jedenáctileté srdce, a nechal kus vyčuhovat, aby ho viděl. Jeho vzkaz si sám uschoval ve svém hábitu.

„Pottere, vy jste evidentně Lektvary nepochopil hned v prvním ročníku. Obávám se, že teď už to lepší asi nebude," prohlásil ledově a hodil jeho sešit před něj. „Slečno Grangerová, neměla byste místo toho zírání raději míchat?" Zajímalo by ho, co Potter těm svým dvěma spřízněným duším vykládá, že ho Grangerová furt sleduje. Nechce si to ani domyslet, když si Weasley myslí, že chce Pottera otrávit. ‚Idiot!'

Když mu pak Potter odevzdával svůj zatím nejlepší lektvar tohoto roku, tvářil se přitom dost samolibě. Severus litoval, že neuvidí, jak mu jeho šťastný výraz mizí z tváře, až zjistí, co v sešitě ještě našel...

*****

Harry se u oběda odvážil podívat do sešitu, co mu Snape vrátil. Viděl, že mu tam sám něco zanechal. Když ho otevřel, první, co uviděl, byly jeho nadávky směřované na jeho tenkrát ještě dost neoblíbeného profesora.

„Do háje," zaklel Harry, když si to přečetl.

„Copak, odepsal ti něco špatného?" zeptala se ho ironicky Hermiona.

„Ne, to jsem psal já. Jak nenávidím Snapea a Lektvary," kroutil hlavou Harry. Úplně zapomněl, že se se svými přáteli na tohle téma už odmítal bavit.

„To jsi zjistil teď? Četl to a nic ti na to v hodině neřekl?" nechápal Ron. Harry ho nevnímal, začetl se do vzkazu a začal se usmívat. Snape dokonce zareagoval na jeho vtip!

„Ne, dnes neříkal skoro nic. Jen párkrát si neodpustil nějakou poznámku na naši čtveřici, ale většinu času se asi zaobíral psaním odpovědi tady Harrymu," odfrkla si Hermiona a Harry k ní konečně zvednul zrak.

„Vadí ti, že za námi celou hodinu nestál a nedobíral si nás?"

„Vadí mi, že se jím necháváš takhle zmanipulovávat," odpověděla Hermiona vážně. Harry se jí začal smát, což se Hermiony pochopitelně dotklo. Ron moc nevěděl, na kterou stranu se přidat, takže spíš čekal, jak se to vyvine.

„A k čemu, že mě to zmanipulovává?" Harrymu už nezbývalo nic jiného, než se tomu smát. Myslel si, že jí vážně už přeskočilo.

„Na to jsem zatím nepřišla, ale brzy to zjistím," odpověděla po chvíli váhání Hermiona, stále uražená, že je Harrymu k smíchu. „Už ale vím, co k tomu všemu vede tebe." Harry nasadil rádoby vážný výraz a naklonil k ní hlavu.

„Tak povídej, na to jsem vážně zvědavý." Hermiona zůstala mlčet, vypadala, že neví, jestli to má říct. „Tak do toho, řekni to. Třeba je to něco, co ještě nevím." Hermionina tvář se změnila. Podívala se na Harryho smutnýma očima a pomalu začala.

„Harry, neber si to špatně, ale všichni víme, co pro tebe znamenal Sirius. Jak nadšený jsi byl, když jsi ho našel. A jak těžká ztráta to pro tebe byla, když zemřel. Nikdy jsi neměl pořádně žádný vzor, ke kterému bys mohl vzhlížet, dokud se Sirius neobjevil. Pak když odešel a Remus se k tobě otočil zády, muselo tě to pochopitelně dost zranit, koho taky ne, rozumím ti. Takže logicky mě napadlo, když se teď tak často setkáváš s profesorem Snapem, kterému podle svých slov dokonce věříš víc jak Brumbálovi, že jím chceš možná nahradit to místo, které po Siriusovi zůstalo prázdné. A já si prostě nemůžu pomoct, ale nejsem si jistá, že profesor Snape je k tomu ta pravá osoba. Jsem si jistá, že tím něco sleduje, nedělá to určitě pro tebe."

Ron přestal jíst a zaraženě těkal ohledem z Harryho na Hermionu. Harry zavřel oči a snažil se rozdýchat, co Hermiona právě řekla. Ona se však rozhodla ještě pokračovat.

„Možná si to ani neuvědomuješ, a já chápu, že jsi musel být zoufalý, když tě opustil nejen Sirius, ale zradil tě i Remus a podle všeho dokonce i Brumbál. Možná ale, že tak moc hledáš někoho dospělého, ke kterému bys-"

„Už sakra sklapni!" neudržel se už Harry a vykřikl na ní. Přitom třísknul ještě příborem o talíř před sebou. Studenti se po nich začali zvědavě otáčet. „V životě jsem tě ještě neslyšel říct větší blbost?!" vstal Harry od stolu a chtěl odejít. Viděl, jak Hermiona začala roztřeseně natahovat, ale bylo mu to jedno. Pak se k ní však ještě sám rozhozený otočil a už tišeji pokračoval. „Jak si dovoluješ mluvit o Siriusovi jako o nějaké věci, kterou bych mohl nahradit?" ptal se jí nevěřícně. Hermioně začaly stékat slzy po tváři.

„Já jsem přeci nemyslela, že-"

„Pane Pottere, můžete mi vysvětlit své chování?" ozvala se za ním přísně profesorka McGonagallová. Nejdřív si překvapeně prohlédla jeho, poté Hermionu. Hermiona hned sklápěla hlavu ke stolu. „Možná byste pro příště mohl volit mírnější tón hlasu," napomenula ho, když uviděla roztřesenou Hermionu. On tedy nevypadal o moc líp.

„Jistě. My dva si ale už stejně nemáme co říct," hodil si brašnu na ramenu a za údivu McGonagallové a některých spolužáků v okolí opustil Velkou síň. Už mu ani nestihla sebrat body.

*****

Harry se pomalu chystal jít na lekci nitrobrany, když ho v pokoji ještě zastavil Ron.

„Hele, Hermiona to dneska přepískla, ale je jí to fakt líto. Nemyslela to tak, jak to vyznělo," začal mu domlouvat Ron. Celý den se jim už Harry stranil.

„Myslíš si to taky?" zeptal se ho Harry popuzeně.

„Ne, jasně že ne. Taky jsme se s Hermionou málem chytli. Říkal jsem jí, že je to pěkná blbost," kroutil hlavou jeho kamarád.

„Aspoň někdo je normální," podíval se na něj trochu vděčně.

„Ale znáš holky. A hlavně Hermionu. Pro všechno musí mít nějaké vysvětlení. Řekla to asi špatně-"

„To celé bylo špatné, i kdyby to řekla sebelíp," namítal Harry.

„Já vím. To, že se kámošíš se Snapem, přece neznamená, že zrovna z něj by sis-"

„Nekámoším se s ním!" namítal zase Harry. „Jen spolu prostě vycházíme líp, co je na tom k nepochopení?"

„Jasný. Já vím. I když to je divný, možná to souvisí s tím, víš, jak jsi říkal, že se přátelil s tvou mámou." Harry čekal, co z něho vypadne. „No, a když zjistil, jak se k tobě chovali Dursleyovi, možná si uvědomil, že se v tobě pletl. Přece ti i říkal, že jsi jako ona, ne? Možná to je kvůli ní?" Ron se bál Harryho reakce, nevěděl, jestli má pokračovat. Harry si povzdechl a posadil se zpátky na postel.

„Taky mě to napadlo. Zní to divně, ale může to tak být. Docela by to i sedělo. Všiml jsem si toho už v létě poté, co mě odvedl od Dursleyů. Ale jestli chce zakopat válečnou sekeru, nehodlám se tomu bránit. Musím s ním trávit dost času, takže s ním budu raději vycházet. Vloni mi to stačilo." Ron chápavě přikývl.

„Jasný. Zkusíš to s Hermionou nějak urovnat?"

„To by měla spíš ona, ne?" nesouhlasil Harry.

„Fakt jí to mrzí."

„Už musím jít nebo zase přijdu pozdě," vstal raději Harry a za Ronova domlouvání odešel na svou lekci nitrobrany.

*****

„Cítíte se dnes dobře?" zeptal se Severus podivně zamlklého Pottera. Samozřejmě si nemohl nevšimnout jeho výstupu při obědě. Když odcházel, slyšel ještě Weasleyho, jak Grangerové se zarudlýma očima vyčítá, že do Pottera pořád ryje a že by spíš měla být ráda, že je konečně zase v pohodě. Bohužel neslyšel, kvůli čemu, ale napadlo ho to. Už nějakou dobu ho pořád sledovala a pustila se do Pottera poté, co četl jeho vzkaz a smál se u toho. ‚Proč do všeho ta otravná malá šprtka pořád musí strkat nos?'

„Jo, neměl bych?"

„Pottere, vaše roztržka se slečnou Grangerovou nešla přehlédnout. Víte, že při nitrobraně se musíte cítit naprosto vyrovnaně, a já pochybuji, že toho jste teď schopen." Potter se začal dívat do země. „Co vás tak rozhodilo?" snažil se to z něj Severus vytáhnout.

„Nechci o tom mluvit," odpověděl rychle Potter. Severus si byl stále jistější, že v jejich roztržce mohl sehrát nějakou roli. Ale pořád se mu nechtělo věřit, že by se kvůli němu Potter rozhádal se svými přáteli.

„Dobrá. Tak mi řekněte, jak vás mohl chtít Moudrý klobouk zařadit do Zmijozelu, protože to já nemůžu pořád pochopit," rozhodl se změnit téma. Potter k němu překvapeně vzhlédl.

„Já nevím, ale tvrdil, že bych ve Zmijozelu uspěl," začal se konečně tvářit trochu líp. A toho chtěl Severus docílit, protože jinak by mohli nitrobranu zase odpískat.

„To vám řekl? Tak jak to, že tam tedy nejste?" upřímně se podivoval.

„Protože jsem mu řekl, že tam nechci." Když uviděl profesorův nechápavý výraz, pokračoval. „Potkal jsem ve vlaku Malfoye, kterého tam přede mnou zařadili, je jasné, proč jsem tam nechtěl... No, pro vás asi ne," dodal ještě na závěr, když viděl, jak se pořád tváří.

„Dneska se studenti nechávají zařadit do koleje dle sympatičnosti spolužáků?"

„Nemohl bych být s Malfoyem v jedné koleji," bránil se pořád Potter, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc.

„Asi bych toho nechtěl být svědkem," připustil nakonec Severus. „Ušetřil jste mi pravděpodobně spoustu perných chvil." Potter se nadechoval, že ještě něco řekne, ale pak si to rozmyslel a zase se začal dívat někam jinam. „Chtěl jste ještě něco dodat?"

„Ne. Vlastně jo. No..."

„Tak ano nebo ne? Už se vymáčkněte nebo tady zase další lekci prosedíme," pronesl Severus netrpělivě.

„Jen jsem vás chtěl ujistit, že to, co jsem psal v prváku do sešitu, si opravdu nemyslím," díval se na něj Potter kajícně. Severus čekal, kdy tohle přijde. ‚Prý Zmijozel, to určitě! Nevydržel by tam ani deset minut.'

„Pottere, mně je úplně jedno, co si o mně studenti myslí-"

„Já si to vážně nemyslím!" Severus ho zarazil pohybem ruky.

„Čekal jsem, že tam něco takového najdu. U každého druhého bych něco takového našel. Vím, že Lektvary nejsou zrovna oblíbený předmět a já nejsem oblíbený učitel, nemusíme si nic nalhávat. A věřte, mně to tak vyhovuje. Takže si vaše řeči schovejte třeba pro Grangerovou," doporučil mu znuděným hlasem a vstal, aby mohli začít.

„Nebudu se Hermioně omlouvat, to ona by se měla omluvit za to, co řekla!" ohradil se zase naštvaně Potter.

„Pottere, jestli mi nehodláte říct, co vám řekla, tak se k tomu radši nevracejte." Když viděl, že nechce, ještě se na chvíli zarazil. „Ale můžu vám poradit jednu věc. Pro příště raději nebuďte tak sdílný. Slečna Grangerová by si mohla některé věci špatně vyložit." A Severus snad ani nechtěl vědět, jak si je vyložila, že to Pottera při obědě doslova nadzvedlo ze židle. Zjevně ho pochopil, protože nasadil zase ten svůj omluvný výraz. ‚Ty bys ve Zmijozelu rozhodně neuspěl...'

*****

Dva dny utekly jako voda a nastal čas prvního famfrpálového zápasu Nebelvír versus Havraspár. Celý nebelvírský tým čekal už připravený v šatně a schylovalo se k Harryho první kapitánské předzápasové řeči.

„Netvařte se, jako bychom měli jít na pohřeb. Hlavně ty, Rone. Všichni víme, že když chceš, chytáš skvěle. Evelyn, ty se drž holek a bude to v pohodě, jde vám to dobře," mluvil k nové vystrašeně vypadající střelkyni. „Kluci, vy jste sehraní. Když předvedete to, co při tréninkách, bude to perfektní," radil nejmladším hráčům týmu. „Holky," otočil se ke Katie a Ginny, „o vás strach určitě nemám. Prostě jim tam nasolte, co půjde, a já se o zbytek postarám, jasný?" Děvčata přikývla. „Máme skvělý tým, nevidím důvod, proč bychom neměli nevyhrát."

„Tvůj optimismus bych chtěl sdílet," prohlásil bledý Ron a Harry protočil očima.

„Přestaň už fňukat, jsi horší jak holka," nevydržela to už Ginny, která od rána nic jiného neposlouchala.

„Jak to tak vypadá, budeš asi muset zlatonku chytit co nejdřív," ozvala se Katie, když sledovala Rona.

„Budu se snažit," souhlasil Harry.

„Hlavně se nenech rozhodit Changovou, buď tak hodný."

„Proč by mě měla Cho rozhodit?" nechápal Harry.

„Všichni tady víme, že jste spolu vloni měli menší románek," dívala se na něj Katie pobaveně.

„Jo, ale ten skončil dřív, jak začal. Skoro. Mohu tě ujistit, že Cho mě absolutně nezajímá," vysvětloval Harry.

„Ale jak jsem si všimla na BA, ty jí asi pořád jo," dobírala si ho s úsměvem. Harry se zarazil.

„Fakt? No, zdálo se mi, že tam možná nějaké náznaky jsou," přemýšlel Harry nahlas. „Na nádraží mě před odjezdem do Bradavic představovala rodičům." Katie vyprskla smíchy, Ginny se tvářila zaskočeně.

„Tak ta to bere hopem. Jsi si jistý, že jste se spolu rozešli?" Harry zůstal zaraženě stát.

„Já doufám, že ano. Vždyť pak chodila s Michaelem, ne?" podíval se na Rona, aby mu pomohl. Ten je ale vůbec nevnímal. Pořád vyděšeně zíral na dveře vedoucí na stadion.

„Měl by sis v tom udělat jasno. Každopádně si na ní dej pozor. Při zápase a i po něm," plácla ho po rameni Katie a přešla k východu. Ostatní ji následovali.

„Dnes je krásný den, snad přímo zrozený pro první famfrpálový zápas tohoto roku, a to Nebelvíru proti Havraspáru," uslyšel Harry nový komentátorský hlas. Nebyl to nikdo jiný než Colin Creevy. Vedle něj zahlédl nějaké černovlasé děvče v barvách Havraspáru.

„A už je tady máme. Nebelvírský tým pod vedením nového úžasného kapitána, kterým není nikdo jiný než slavný Harry Potter! Do týmu nastoupil hned ve svém prvním ročníku a stal se tak nejmladším bradavickým chytačem za posledních sto let! Má na svém kontě pouze jediný prohraný zápas a my doufáme, že to tak zůstane i nadále," rozléhal se tribunou Colinův hlas následován řevem nebelvírských.

„Šance Havraspáru jsou ale neméně vysoké. Kapitánka Cho Changová je taktéž velmi zkušená chytačka," ozýval se od komentátorského stolku pro změnu dívčí hlas. „Určitě nás čeká velmi zajímavý zápas. Tady máme havraspárský tým!" Potlesk a řev havraspárské koleje, ke které se přidala i zmijozelská, nebyl o nic menší než ten předchozí.

Když se obě družstva seřadila na hřišti, Harry s Cho se setkali u madam Hoochové.

„Kapitáni, podejte si ruce!" Když si Harry podával s Cho ruku, neušlo mu, že na něj nenápadně mrkla. Rozhodl se vzít si Katiino varování raději k srdci.

„Tak už je máme ve vzduchu. No, Elis, myslím, že tohle bude souboj chytačů," zaslechl Harry Colina, když stoupal do vzduchu.

„To jistě, Coline, a určitě se máme na co těšit. Sovy na střeše mi houkali, že mezi chytači to minulý rok nějak jiskřilo. Jak to asi bude jiskřit dnes?" Harry si pomyslel, že zlatonku by měl opravdu chytit co nejdřív. Lepší komentátory už vybrat nemohli... Měl Colina rád, ale co bylo moc, to bylo moc.

„Noví nebelvírští odrážeči se činí. Harry Potter se vůbec rozhodl omladit náš tým. Bob a Rob Sandlerovi jsou teprve ve druhém ročníku, ale dívejte se, jak jim to pálí! Rozhodně nebyla chyba držet se dál dvojčat na pozici odrážečů. Že bychom tu měli nové Weasleyovi?"

Harry už ho vnímal na půl ucha. Byl rád, že Colin přesunul svůj zájem na ostatní.

„A tohle byla čistá trefa Stoneové! 20:10 pro Havraspár! Ronald Weasley asi nemá svůj den, tohle šlo chytit jedna báseň!"

„Camrál má Weasleyová, přihrává Bronscheové, ale ne! Camrál jim vzal Kolby, který přihrává Stonové. A tady máme další pěkný zásah od Sandlera! Roba nebo Boba, to je jedno. A camrál má už Bronscheová, přihrává Bellové a Katie Bellová dává góóól! 20:20 a je vyrovnáno! I Evelyn Bronscheová je novou posilou nebelvírského týmu! A ani tady nesáhl Harry Potter vedle."

„No, říká se, že štěstí stojí na jeho straně, ale teď ještě rozhodně vyhráno nemá. Potter i Changová kolem sebe krouží, ale ani jeden z nich, zdá se, zlatonku zatím nezahlédl."

„Ale tohle byl faul! Nehorázný zákrok na Ginny Weasleyovou. A máme tu první trestné střílení. Jak si s tím poradí naše nová střelkyně? Vloni ukázala, že chytačka je zdatná. A paráda! 30:20 pro Nebelvír! Post střelce jí tedy také zjevně svědčí!" tleskal nadšeně Colin a spolu s ním i půlka tribuny. Mrzimor se přikláněl na stranu Nebelvíru.

Zápas byl dlouho vyrovnaný. Ron, i když pustil několik jednoduchých střel, se docela držel. Havraspárskému brankáři, který byl také nováčkem jejich týmu, se naštěstí rovněž nijak extra nedařilo.

„Dneska se počasí vydařilo, co?" objevila se vedle Harryho Cho.

„To jo," přitakal Harry a snažil se jí dál nevšímat. Když však poodletěl, Cho se držela stále za ním.

„Chci ti jen říct, že ať to dnes dopadne jakkoliv, beru to jen jako hru." Harry nechápal, proč mu to říká.

„Jo? To já taky." Jako co jiného by to asi tak měl brát?

„Stejně jsi lepší chytač jak já."

„Ty jsi taky dobrá," musel Harry dál konverzovat. Držela se pořád za ním.

„Ne tak jako ty," usmívala se na něj. „Možná bys mi mohl někdy ukázat nějaké triky. Proti tobě už je stejně nepoužiju," navrhla udivenému Harrymu. Harry se na ni podíval. V tom dresu jí to vážně slušelo...

„Ty Casanovo, mohl bys sledovat hru a nevykecávat se?!" zakřičela na něj naštvaná Katie a ukazovala někam za sebe, kde Harry zahlédl třepotat se zlatonku. On ani Cho na nic nečekali a začali ji stíhat.

„Naši kapitáni a chytači zároveň snad úplně zapomněli, že hrají zápas. Tak se mi zdá, že Bradavická romance má možná pokračování, o kterém nevíme. Ty snad ano, Elis?" ptal se za komentátorským stolkem Colin své kolegyně z Havraspáru.

„Tak to nevím, Coline, ale nemůžeme se Harrymu Potterovi divit. Cho Changová ho, jak víme, okouzluje již delší dobu, takže se dá pochopit, že při pohledu na ní dočista zapomene hledat zlatonku."

„Můžete se držet hry?" ozvala se za nimi profesorka McGonagallová.

„Držíme se hry, paní profesorko."

„Ale i přes menší komplikaci to vypadá, že na Kulový Blesk Harryho Pottera Nimbus 2001 Cho Changové stačit nebude. Joooo!!! Harry Potter chytil zlatonku!!! NEBELVÍR VYHRÁVÁ 220:80 NAD HAVRASPÁREM!!!" neskrýval Colin své nadšení. Z tribun se ozval ohlušující jásot.

Když se Harry snesl na zem, okamžitě ho s nadšením obklopilo jeho družstvo.

„Máš štěstí, jinak bych tě něčím praštila po hlavě!" objímala ho Katie, následována hned Ginny. Ta se ale příliš nadšeně netvářila.

„Vysvětlím vám to," dušoval se Harry. Tým se ale na chvíli zklidnil, když se na zem sneslo havraspárské družstvo a Cho přišla Harrymu podat ruku.

„Říkala jsem, že na tebe nemám," usmívala se trochu smutně. „Ale je to jen hra. Gratuluji." Na to ho stále držíc za ruku přede všemi políbila na tvář. Následně, za údivného pískotu z tribun, spolu se svým týmem opustila hřiště. Úplně rudý Harry zůstal nechápavě stát na místě.

„Wau! Tak to vypadá, že to mezi dvěma kapitány jiskří i nadále, co myslíš, Coline? Sice jsme nevyhráli, ale všichni máme rozhodně na co vzpomínat."

„No, Elis, domnívám se, že Harry Potter může dnes večer slavit rozhodně víc než jen výhru v dnešním zápase. Gratulujeme!"

Harry se za neutuchajícího potlesku rozhodl také raději odebrat do šaten.

„Proč se tohle musí dít zrovna mně?" bylo první, co ze sebe dostal, když se za nimi zavřely dveře.

„Co jsem ti říkala? Dej si na ní pozor! Cos tam s ní řešil, když jsi měl hledat zlatonku?" pustila se do něj Katie. „Domlouvali jste si rande?"

„Já nevím, furt tam do mě něco hučela, snažil jsem se odletět, ale pořád se mě držela jak klíště," rozhazoval Harry nechápavě rukama do stran.

„Ale vyhráli jsme, ne? Není to už jedno?" radoval se Rob, držíc se s neméně nadšeným Bobem za ramena.

„A už vůbec nechápu, co měla znamenat ta pusa. Já s ní nic mít už nechci," bránil se pořád Harry a hledal oporu aspoň u Ginny. Její tvář však byla úplně bez výrazu a Harryho napadlo proč. „Fakt!" snažil se ji ujistit.

„To je v pohodě, kámo," poplácal ho po rameni Ron. „Nemusíš nám nic vysvětlovat. Já bych si takovou pusu od Cho Changové klidně nechal líbit."

„Jo? Tak já ji za tebou příště pošlu."

„Tak už toho nechte. Hlavní je, že jsme vyhráli, ne?" vložila se do toho Evelyn. A všichni jí dali za pravdu. „Tak jdeme slavit, ne?"

„Joooo!" začali všichni zase jásat.

„Ale bacha, pokud vám Seamus nebo Dean budou nabízet něco, o čem budou tvrdit, že to je čaj, tak jim nevěřte," varoval je Harry raději předem.

„Kámo, tohle jsi jim mohl sežrat jenom ty!" smál se mu Ron.

„Ještě že za Mrzimor a Zmijozel chytají kluci," zaslechl za chvíli ještě brblat Katie, když se přesouvali do hradu.

„Ty mi to nikdy nezapomeneš, že?" ozval se za ní jdoucí Harry.

„Tohle asi nikdo jen tak nezapomene," ukončila debatu se smíchem Katie a Harry se už teď děsil toho, že má pravdu...