„Severusi?! Severusi! Harry se ztratil!" ozýval se z krbu hlas Albuse Brumbála. Severus přistoupil rychlým krokem k němu.

„Ani bych neřekl. Je tady," odpověděl a snažil se neznít moc podrážděně. To mohl tušit, že když už se měl konečně dozvědět pravdu, Brumbál je vyruší. Kdyby nevěděl, že to není možné, řekl by, že to udělal schválně.

„Co, prosím? Je u tebe?" vyhrkl překvapeně.

„A-ano, pane. Jsem tady," ozval se nervózně z pohovky hledaný.

„Jdeme s Minervou hned za vámi!" Brumbálova hlava zmizela a najednou se v krbu vynořila postava profesorky McGonagallové následována ředitelem. Ještě chvíli předtím, než se tomu však tak stalo, viděl, jak se na něj Potter dívá a rychle kroutí hlavou. Přestal, jakmile už nebyli sami.

„Pottere! Vy jste nám nahnal strach!" lomila rukama ředitelka jeho koleje. Přistoupila k němu a dobře si ho prohlédla. Nejdřív se její zrak zastavil na dece, kterou měl na sobě, a hned poté na prázdných lahvičkách od lektvarů, které ležely na stolku před ním.

„To jsem nechtěl," prohlásil Potter kajícně a jeho pohled se stočil k řediteli, který stál vedle Severuse.

„Pan Weasley profesorce McGonagallové sdělil, že jsi měl nějakou vizi a že jsi šel za mnou mi o tom říct. Pochopitelně jsme se obávali toho nejhoršího, když jsi se ani hodinu poté, co jsi opustil svůj pokoj, v ředitelně neobjevil." Brumbál nezněl rozzlobeně, ale slabá výčitka v jeho hlase nešla přeslechnout. Severus se se zdviženým obočím podíval na chlapce, který vypadal na to, že mu došla slova. A i tak zněl.

„Já...no...to jsem chtěl. Řekl jsem to. A...pak jsem...heslo. Zapomněl jsem heslo." Severus se už po několikáté ujistil ve svém tvrzení, že Nebelvíři jsou neskutečně špatní lháři. A Potter je jejich král. Navíc se domníval, že ředitelova hesla jsou zrovna z těch, která se nedají zapomenout, i když byste si to mnohdy přáli.

„Ach tak." Ve tváři ředitele se mihnul podivný výraz.

„Profesor Snape," pokračoval Potter, „říkal, že když budu mít zase vizi, musím vyhledat nejbližšího člena Řádu. Neville šel hned pro paní profesorku, ale byla s někým na ošetřovně. Tak jsem chtěl jít za vámi, ale nemohl jsem si vzpomenout na heslo. Byl jsem v šoku, vypadlo mi úplně z hlavy. Tak jsem šel za profesorem Snapem." Tentokrát to znělo přesvědčivěji. Severus si pomyslel, že tak zlé to s ním možná nebude, jen by potřeboval vypilovat ty začátky.

„Chápu, Harry," přikývl Brumbál, ale nezdál se o tom příliš přesvědčený. Otočil se k Severusovi. „Nepřipadalo ti vhodné, Severusi, mi to co nejdříve oznámit?" Když mluvil k němu, známky výčitek už byly zřetelnější.

„Měl jsem to zrovna v plánu," zalhal o mnoho lépe. Samozřejmě, že ho to napadlo, ale bylo tolik důležitějších věcí k řešení... Ale kdyby tušil, že Potter Weasleymu řekl, že jde do ředitelny, skutečně by to co nejdřív udělal. Bylo jasné, že ho budou hledat, když tam nedorazil.

„To plánování ti zabralo nějak moc času. Harry odešel ze své společenské místnosti před hodinou!"

„Profesor Snape za to nemůže. Bylo mi dost špatně. Pomáhal mi," hájil ho Potter, až to překvapilo nejen Severuse, ale i profesorku McGonagallovou. Jen Brumbál vypadal podezřívavě.

„A dozvíme se tedy, co se stalo, Harry?" zeptala se ho přívětivěji profesorka McGonagallová, která se posadila k němu na pohovku. Potter si odkašlal.

„Byl jsem zase spojený s Voldemortem. On...zabil jednu rodinu," vysvětloval opět chlapec a Severus si všimnul, jak při vzpomínkách na tu událost začal opět zrychleně dýchat.

„Persenovi. Situs i jeho rodina jsou po smrti," vložil se do toho Severus. Minerva si rukou zakryla ústa. Brumbál byl zjevně zaskočen. „Podrobnosti vám sdělím v ředitelně." Nechtěl, aby to Potter musel znova celé opakovat. „Je ale zřejmé, že v této záležitosti se nedá už nic dělat," snažil se ještě obhájit svůj postup Severus a Brumbál jen chápavě přikývnul.

„Mluvil jsem s ním před čtrnácti dny. Nabídnul jsem mu, že se stanu strážcem tajemství, radil jsem mu, aby se ukryli Fideliovým zaklínadlem. Říkal, že požádá někoho jiného," vzpomínal Brumbál a nechápavě kroutil hlavou.

„Když dojde na Fidelius, není nad to mít strážce, co stojí za to," pronesl Potter ironicky do ticha, načež se na něj všichni otočili. Asi to neplánoval říct nahlas, neboť se začal hned rozpačitě omlouvat za vyrušení.

„Každopádně má Potter asi pravdu," pronesl Severus větu, kterou si myslel, že nikdy neřekne. „Vypadá to, že tajemství sdělili nesprávné osobě." Oba jeho kolegové přikyvovali.

„Pokus se zjistit, Severusi, kdo to byl," pověřil ho ředitel úkolem.

„Jistě."

„Nepotřebujete na ošetřovnu, Pottere? Je vám dobře?" znovu si ho začala Minerva prohlížet.

„Už je mi vážně lépe. Profesor Snape mi dal nějaké lektvary."

„Nějaké," odfrknul si Severus potichu. Potter se nahnul, aby na něj měl přes profesorku dobrý výhled.

„Lektvar na bolest a Uklidňující lektvar," odvětil uštěpačně, dávaje tak najevo, že je poznal.

„Aspoň, že to napoprvé dokážete sdělit ve větě oznamovací, aniž byste musel použít větu tázací." Severuse to opravdu těšilo, ten jeho zlozvyk na vše odpovídat otázkou nesnášel. Potter protočil očima a zase se opřel, takže ho ztratil ze zorného pole.

„A víme tedy, proč tu vizi Harry měl?" zeptal se Severuse Brumbál, když skončil s Potterem svou výměnu. „Je to dost znepokojující, když vezmeme v potaz, že se tomu věnujete už dva měsíce dvakrát v týdnu. Začínám mít jisté pochybnosti o tom, že by mohlo dojít ke zlepšení, když se to doteď nepodařilo."

„Potter činí jisté pokroky, není na tom tak špatně jako na začátku," nesouhlasil Severus. „Domnívám se, že pokud si nezapomene před spaním vyčistit mysl, měl by být chráněn před nekontrolovaným spojením s myslí Pána zla. Je otázkou, zda to zabrání i těm kontrolovaným."

„Ten dnešek byla má vina," nenechal dál Severuse mluvit Potter a ujal se sám slova. „Zapomněl jsem si vyčistit mysl. Dělám to vždy, opravdu, ale dnes jsem zapomněl. Už se to nebude opakovat."

„Zapomněl?" zopakoval Brumbál. Evidentně to chtěl upřesnit.

„Ano, zapomněl. Mám teď plnou hlavu...toho zápasu, co hrajeme příští víkend s Havraspárem. Pořád promýšlím taktiku," lhal zase Potter a hodil na svého profesora lektvarů všeříkající pohled, že má o pravdě mlčet.

„Pro příště doporučuji myslet nejdřív na důležitější věci, než je famfrpál," doporučila mu profesorka McGonagallová.

„Nejdřív to nejde. Na nic nemyslet je to poslední, na co můžu myslet. Tedy nemyslet. No, víte, co tím myslím," zněl dost zmateně.

„Vím," ujistila ho rázně profesorka a vstala. „Pojďte, odvedu vás do věže."

„To bude od tebe laskavé, Minervo. My se tady se Severusem odebereme ještě do ředitelny. Řád budu o událostech informovat. Na zítřek bych svolal mimořádnou poradu. Ráno to probereme," loučil se s nimi Brumbál, ale ještě došel k chlapci, který se snažil setkání s jeho pohledem co nejdéle vyhnout. Až příliš pečlivě se věnoval rovnání deky, kterou mu jeho profesor půjčil. Když si Brumbál odkašlal, s hraným nechápavým výrazem toho nechal.

„Něco mi ještě chcete? Pardon. Pozůstatek školy tety Petunie," ukazoval na dokonale srovnanou deku, jako by tím mělo být vše jasné.

„Chtěl jsem ti jen připomenout, že kdybys potřeboval, jsou ti dveře mé ředitelny stále otevřené," promlouval k němu vlídně ředitel.

„Dobře."

„Asi bych ti měl připomenout heslo."

„Jasně. Asi to bude nějaké želé, bonbony nebo cukříky, že?" pousmál se neupřímně.

„Nejsi daleko. Heslo je čokoládové žabky." Brumbál ho poplácal po rameni a už se otáčel k Severusovi, když se ještě nečekaně ozval Potter.

„No jo vlastně," dělal až příliš překvapeného a plácnul se rukou do čela. „Přitom jsme o nich nedávno s Ronem mluvili. To jste ve Věštci četli, že Claud Barret, majoritní vlastník společnosti obchodující s čokoládovými žabkami, prohlásil, že když porazím Voldemorta, budu mít svou vlastní kartu? Podle Rona je to ta nejlepší zpráva za posledních několik let, protože už léta chudák hledá Agrippa, a když se prý na kartičky dostanu, určitě všechny obdržím darem a budu mu tu chybějící moct dát. Není nad to, když vás umí váš nejlepší kamarád správně povzbudit."

„U pana Weasleyho mě nepřekvapuje už vůbec nic," prohlásila profesorka McGonagallová a nechápavě kroutila hlavou. Severus si pomyslel to samé, přičemž ještě zauvažoval, co tím chtěl Potter řediteli naznačit. Nikdy své příhody nevypráví jen tak pro nic. Upřený, lehce posmutnělý Brumbálův výraz říkal, že on narážku pochopil. A Severus doufal, že ve čtvrtek už tomu bude rozumět také. Při příští lekci nitrobrany to z Pottera prostě vytáhne...

*****

Brumbál si po Severusově převyprávění Harryho snu povzdechl a zadíval se z okna, u něhož stál.

„To musí být pro Harryho těžké. Viděl toho už tolik, přitom je mu teprve šestnáct. Tak rád bych ho toho ušetřil," povzdechl si nešťastně.

„Snadné to pro něj jistě nebylo," poznamenal Severus. „Myslel jsem, že se mi sesype mezi dveřmi. Nemluvím ani o tom, že po každém spojení má vždy obrovské bolesti hlavy. Doufám, že chápete, proč jsem se mu nejprve snažil poskytnout pomoc. Persenovým už pomoci nebylo."

„Jistě. To od tebe bylo pozorné, Severusi. Jen se nemohu zbavit dojmu, že se stalo ještě něco, o čem jste s Harrym pomlčeli," vpíjel do něj pronikavý pohled.

„Vy víte všechno, že? Ano, stalo. A můžeme to také rovnou vyřešit. Kde máte ten pergamen?" rozhodl se udělat to, co zamýšlel už od včerejší snídaně.

„Pergamen?"

„Potterovo povolení k návštěvě Prasinek. Podepíšu ho. Vypadá to, že není zbytí. Snad tím aspoň napravím vaši pošramocenou reputaci, jakou jste si u Pottera vysloužil." Brumbál se pousmál.

„Často nás nenávidí, ale pro nás je nejdůležitější, když víme, že pro ně děláme to nejlepší," pronesl Brumbál klidně.

„To zní jako nějaké přísloví o rodičích a dětech," pozvedl nechápavě obočí Severus.

„A dá se uplatnit při spoustě jiných situacích. Harry jednou pochopí, že jsem se pro něj snažil dělat jen to nejlepší."

„Aby nebylo pozdě. Zdá se, že vás obviňuje z toho, že jej pořád někde držíte pod zámkem – ne, že by k tomu neměl důvod – a je z toho trochu rozhozený. Ale co si budeme nalhávat, ty Prasinky byly jen váš výmysl a Potter to ví. Tak mi dejte podepsat to povolení, ať můžeme tu komedii ukončit."

Brumbál spokojeně vytáhnul z šuplíku pergamen a podal ho Snapeovi. „Mysli si o tom, co chceš. Trvám na tom, že je to nezbytné," nenechal se rozhodit ředitel. Severus rychle pergamen podepsal a vrátil Brumbálovi.

„Jestli to někdo uvidí..."

„Bez obav, chlapče. Budu ho opatrovat jako hůlku v ruce," ubezpečoval jej s úsměvem. „V sedm večer bude mimořádná schůze Fénixova řádu. Očekávám tvou přítomnost."

„Už teď se nemohu dočkat. Obzvlášť na některé členy," prohlásil Severus tajemně a pomalu se začal přesouvat ke dveřím.

„Dnes jsi mě potěšil, chlapče. Jsem rád, že jste se s Harrym sblížili. Zdá se, že ti důvěřuje. A Harryho důvěru není snadné získat, měl by sis toho vážit. Možná přišel čas na to, říci mu pravdu. Aby nebylo pak pozdě," prohlásil ještě před jeho odchodem a profesora lektvarů to na okamžik zastavilo.

„Jedině přes mou mrtvolu," pronesl Severus ledově a zabouchnul za sebou dveře.

*****

„Vážně je ti už dobře, Harry?" ptala se ho už poněkolikáté od rána Hermiona. Mířili zrovna na snídani. „Víš, že profesorka McGonagallová říkala, že můžeš dopoledne vynechat Přeměňování i Obranu."

„Je mi fajn."

„Já bych toho teda využil," přidal se k ní Ron.

„To není nic překvapivého," odvětila Hermiona.

„Taky jsem půlku noci nespal. Hlavně, když nikdo nemohl Harryho najít. Nikoho by nezabilo, kdyby i nám zúčastněným nabídli na dopoledne volno," navrhoval Ron.

„Stejně pořád nechápu, proč jsi nešel za Brumbálem, ale šel jsi za Snapem," prohlásila Hermiona, když vešli do Velké síně a zamířili ke svým oblíbeným místům kousek opodál od ostatních.

„Už jsem to říkal asi desetkrát, Hermiono. Zapomněl jsem heslo," vysvětloval jí to ráno již po několikáté Harry vyčerpaně.

„A teď tu o Červené karkulce..."

„Cože?" nerozuměl její narážce Ron.

„To je mudlovská pohádka. Chtěla jsem tím říct, že se mi to moc nezdá. Minulý týden jsi nám ho sám říkal. Mohl ses Rona zeptat."

„Jsem já to ale zmatkař! Jak to, že mě to v té chvíli jen nenapadlo?" pronesl Harry ironicky, když si nabíral něco málo na talíř.

„Promiň, Hermiono, ale nevím, co pořád řešíš. Tys u toho nebyla. Harrymu bylo vážně dost zle. Mě teda nepřekvapuje, že si na to nevzpomněl. Chtěl bych vidět tebe, co bys dělala, kdybys viděla vraždu tří lidí," hájil svého kamaráda Ron. Hermiona si povzdechla.

„Jasně. Promiň, Harry," omluvně se zadívala na Harryho a ten jen přikývnul. Doufal, že tím jeho výslech už skončí. Stačí, že jim hned ráno musel znovu vyprávět svůj sen. „Jen se mi moc nezdá, že bys měl důležité informace sdělovat jako prvnímu Snapeovi namísto Brumbálovi," nemínila toho nechat.

„Posloucháš ty vůbec?" obořil se na ni zase Ron. „Šel za členem Řádu, protože McGonagallová tu nebyla a k Brumbálovi se neměl jak dostat. Je snad jasný, že jinak by za Snapem nikdy dobrovolně nešel!"

„Tím si právě nejsem jistá. Harry, už v létě jsi říkal, že Snapeovi věříš víc jak Brumbálovi, i když to v tu chvíli bylo asi jen obrazné přirovnání. Ale všichni tři víme, že Brumbála poslední dobou nemáš příliš v oblibě. A po včerejšku už vůbec. A myslím, že proto jsi za ním nešel. Čokoládové žabky!? Harry, ty neztratíš hlavu, ani když ti jde o život!" Ron vypadal naštvaně a Harry ji pořád bez výrazu sledoval. „Nic na to neřekneš?"

„Co chceš slyšet? Že máš jako vždycky pravdu?" odvětil Harry chladně. Hermiona neodpovídala, jen se na něj stejně upřeně dívala. „Tak fajn. Máš pravdu. Šel jsem za Snapem, protože jsem nechtěl jít za Brumbálem. Z mnoha důvodů. A ano, věřím mu. Nevidím jediný důvod, proč bych neměl. Pomohl mi a ne jednou, to víš i ty sama nejlíp." Mezi třemi přáteli zavládlo ticho. Ron dokonce přestal jíst a otočil se k učitelskému stolu, aby vyhledal objekt jejich rozhovoru. Snape seděl na svém místě a taktéž je pozoroval. Hermiona do Rona loktem drkla.

„Nezírej tak! Bude si myslet, že se o něm bavíme!" napomenula ho šeptem, i když kolem nich nikdo poblíž nebyl.

„Jo, já jen nevěděl, jestli se bavíme o téže osobě. Myslíš Snapea, Harry? Toho Snapea, co ti už šestým rokem dělá ze života peklo? Toho, co támhle sedí vedle McGonagallový?" začal na něj nenápadně ukazovat, až ho Hermiona musela praštit přes ruku. Nenápadný totiž rozhodně nebyl.

„Co to děláš, Ronalde?"

„Jen jsem chtěl vědět, jestli jsem špatně neslyšel."

„Neslyšel. Abyste věděli, při nitrobraně není tak hroznej jako při Lektvarech," snažil se svůj čin obhájit Harry. „Chce mi vážně pomoct. Je na stejné straně jako my, tak nevím, v čem je problém. Včera mi to sám řekl." Ron se nahnul přes stůl a dal Harrymu ruku na čelo. Harry se překvapeně odtáhnul z jeho dosahu.

„Jen zkouším, jestli nemáš horečku. Protože vždycky, když se z vašich lekcí vracíš, jsi na tom dost blbě. Sorry, ale nevypadá to, že by s tebou zacházel líp. Spíš naopak. Na Lektvarech je na tebe zasedlej už od prváku. A z vašeho vyprávění jsem nabyl dojmu, že letos nedošlo k žádné změně. Nesnáší tě!"

„Nitrobrana je náročná. Jasně, že nebudu vypadat v pohodě, když selžu desetkrát z deseti pokusů!"

„Desetkrát z deseti? Myslela jsem, že už jsi na tom lépe, Harry. Snape přeci říkal, že se zlepšuješ," zarazila se Hermiona.

„No tak nejsem. Snape si to vymyslel před Remusem, aby mi dal pokoj." Nastalo další ticho.

„Počkej, on věděl o Lupinovi už v létě?" nechápal to Ron.

„Jo. Vidí mi do hlavy. Dvakrát týdně. Ví toho o mně dost. A měli jsme taky pár rozhovorů - nepříliš přátelských tedy. Hlavně zezačátku. Teď už spolu ale docela vycházíme, proto jsem mu o tom dopise dnes v noci taky řekl. Musím mu říct všechno, jestli mě má nitrobranu naučit a zjistit, v čem je problém, chápete?" Hermiona a Ron na něj dost zaraženě zírali. „A abyste věděli, má na Remuse stejný názor jako vy. Podle něj nemá charakter a nemám ho už nikdy víc poslouchat."

„To že ti řekl Snape? Hlavně, že on ho má!" nevěřil svým uším Ron.

„Jo. A taky mě už docela dlouhou dobu přesvědčuje o tom, že smrt Siriuse není moje vina. Pořád se vám něco nezdá?" Harry už nevěděl, jak je přesvědčit o tom, že Snape to s ním myslí dobře. Hermiona dál mlčela.

„Harry, dává ti něco k pití při těch vašich lekcích?" zeptal se ho Ron opatrně.

„Ne, proč?" nechápal Harry jeho dotaz.

„Napadlo mě, že kdyby jo, bylo by dost pravděpodobné, že ti do něj něco přimíchává. Jinak si to neumím vysvětlit," díval se Ron na Harryho, jako by neměl všech pět pohromadě.

„Byl dobrý kamarád mojí mámy. Vyrůstali spolu v jednom městě. Ona mu věřila, tak proč já bych neměl?" Po tomhle prohlášení už i Ronovi došla slova. „Dozvěděl jsem se to v létě, když mě bral od Dursleyů, zná i tetu Petunii. Říkal, že jsem jako máma, taky se prý do všeho vrhám po hlavě," nešťastně se zadíval do talíře, kterého se ani nedotkl.

„Můžeš se přestat pořád otáčet?" napomenula potichu Hermiona znovu Rona, který po Snapeovi každou chvíli nevěřícně pokukoval. „Proč jsi nám to neřekl už dřív, Harry?" Ten pokrčil rameny.

„Nebyl jsem si tím jistý. Začalo to být lepší teprve nedávno. A taky vím, že ho nesnášíte. Evidentně jsem dobře věděl, proč vám o tom nemám říkat."

„Taky jsi ho vždycky nesnášel. Promiň, že nesdílíme tvé nadšení, ale co si pamatuji, vždycky nás jen ponižoval a zesměšňoval. Včetně tebe. To ti třeba nevysvětlil?" Harry se na chvíli zatvářil bezradně.

„Nevím, proč je v hodinách takový. Neříkám, že je najednou kdovíjak skvělý, taky umí být při nitrobraně hnusnej, jen mi vždy pomohl, když jsem potřeboval, a myslím, že se na něj můžu spolehnout. Prostě je u něj potřeba oddělit školu a válku. V obojím je někdo jiný, chápete?" Harry chtěl své přátele opravdu přesvědčit, že mu nepřeskočilo a že je to vše pravda.

„A ty si myslíš," začala zase opatrně Hermiona, „že se na něj můžeš spolehnout víc jak na Brumbála? Chápu, že spolu možná můžete vycházet, nemyslím to zle, Harry, ale nic o něm pořádně nevíme. Ani proč odešel od Voldemorta. Tím samozřejmě nezpochybňuji jeho loajalitu, jen si myslím, že-" Tohle Harryho už rozčílilo. Nahnul se přes stůl, aby byl u Hermiony i Rona co nejblíže.

„Brumbál mi celý život lhal, nechal mě u Dursleyů, i když věděl, jak se ke mně chovají, ale bylo mu to jedno! Všechno, co jsme kdy riskovali, byla jen jeho hra. Využil nejen mě, ale i vás!" šeptal k nim rozhořčeně. „Nechal nás už od našeho prvního ročníku bojovat proti zlu, abychom se mu mohli postavit, až budeme starší! Rok co rok! Co na tom, že nám bylo jen jedenáct, že jsme si mysleli, že nám jde o život. Hlavně, že to z nás udělá bojovníky! Naše životy klidně obětuje pro vyšší princip, pro vyšší smysl, pro ostatní!" Hermiona s Ronem ho s otevřenými ústy sledovali.

„Chcete vědět, kdy mi to všechno konečně došlo? Když umřel Sirius a Brumbál mě po tom všem nechal ještě postavit Belatrix Lestrangové a Voldemortovi! Myslel jsem si, že tam umřu, že to bude můj konec, možná i váš! A kde byl Brumbál? Víte, kde byl? Sledoval mě za sloupem, jak si proti Voldemortovi povedu, jak budu odolný, co dokážu! Samozřejmě, že nic. Nikdy jsem proti němu nic nedokázal, a ani nedokážu, to jen ostatní si myslí, bůhvíkdo nejsem! Brumbál zasáhl, až když proti mě Voldemort vyslal smrtící kletbu. Do té doby mě tam nechal, vyděšeného, zničeného ze Siriusovi smrti, s vědomím, že tohle bude konec nás všech! Jaký to úžasný člověk, že? Proč jen já mu asi nevěřím? A vsadím se, že to takhle bylo vždycky." Hermiona s doširoka otevřenýma očima a s rukou přes pusu na něj nevěřícně zírala. Ron stejně nevěřícně těkal pohledem z Harryho na Brumbála,naštěstí ne tak okatě, jako předtím na Snapea.

„To si děláš prdel," pronesl pomalu do ticha po chvíli Ron. Harry zavrtěl hlavou.

„Jak to mohl udělat?" zašeptala sotva slyšitelně Hermiona, pořád zjevně v šoku.

„Jak jsem říkal, jsme jen jeho zbraně, jeho loutky. Napadlo vás někdy, proč nám třeba nepřišel na pomoc do Tajemné komnaty?" obrátil se k Ronovi. „Bylo nám dvanáct a stáli jsme proti šestimetrovému baziliškovi s polomrtvou Ginny. Poslal jen meč a Fawekse! Musel vědět, jak se za námi dostat, když věděl, kam je poslat, a kde na nás potom čekat! To ani nemluvím o tom, že o nás věděla i Uršula a mezi duchy a obrazy se informace předávají rychleji než stihnete někoho odzbrojit... A je toho víc, ale teď už na tom nezáleží," mávnul unaveně rukou Harry, který celé léto nepřemýšlel o ničem jiném. A všechno do sebe tak zapadalo!

„A nemluvil jsi s ním o tom? Nevysvět-"

„Neví, že vím o tom, že tam byl," nenechal Hermionu Harry domluvit. „Stačilo mi, co pak říkal v ředitelně. Jak přede mnou tajil pravdu, protože mě má rád a takový kecy," odfrknul si Harry a zase se narovnal.

„A tu pravdu ti řekl? Něco o té věštbě?" zajímala se Hermiona. „Vůbec jsi s námi o tom pak už nemluvil." Harry nejdřív neodpovídal, poté se jeho zrak stočil k hodinám.

„Za chvíli začíná hodina," změnil rychle téma a chtěl vstát od stolu. Hermionina ruka ho zastavila.

„Je dobře, že jsi nám to vše řekl, Harry. Mohl jsi už dřív. Víš, že stojíme vždy při tobě. A vždy budeme. Ještě to potom dořešíme, ano? I profesora Snapea. Třeba...na tom bude něco víc," rozpačitě se na něj nakonec pousmála a Harry pocítil úlevu. Pak se s očekáváním podíval na Rona, ale ten se na něj jen zašklebil.

„Co na to říct – za poslední dva dny jsi zničil mé představy hned o několika lidech. Bude chvíli trvat, než to vstřebám. Hlavně Snapea." Pak se Ron zamyslel. „Ne, toho nevstřebám. Pořád si myslím, že ti něco musel nějak podstrčit, a nepřesvědčíš mě o opaku. Merline, ani jsem nic nesnědl!" upíral nešťastný pohled na zaplněný talíř.

Harry protočil očima a se slabým úsměvem už opravdu vstal z lavice. Jeho přátelé ho následovali. Když odcházeli, zamyšleně je sledovaly dva páry očí a nic si nepřáli vědět víc, než co tři mladí Nebelvíři celou snídani tak zapáleně řešili. S velkou pravděpodobností se domnívali, že je...