„Tak jak pokračujete s Harrym, chlapče?" usmíval se na Severuse skrz své půlměsícové brýle Albus Brumbál. Seděli spolu v ředitelně a popíjeli černý čaj. Bylo pozdní středeční odpoledne a Severus očekával další z mnoha rozhovorů týkající se nikoho jiného než jeho slavného synovce. A samozřejmě měl jako vždy pravdu.

„Pořád stejně. Špatně." Úspěšní rozhodně nebyli. „Nitrobrana katastrofa, Lektvary ještě větší katastrofa, ale nic, co bych neočekával, je to prostě Potter."

„Domníval jsem se, že vaše vztahy se již trochu zlepšily. Především ten tvůj k Harrymu," hodnotil ho podezíravě Brumbál.

„A na to jste přišel kdy? Při té jedné příležitosti, kdy jsem se zachoval tak, jak jste po mně žádal? Řekl jsem mu, že smrt Blacka nebyla jeho chyba a nikam to stejně nevedlo."

„A taky jsi všem řekl, že jste v nitrobraně pokročili, i když je to evidentně lež," zkonstatoval ředitel pobaveně.

„To jen kvůli tomu idiotovi Lupinovi!"

„Kvůli Remusovi?" pochybovačně si ho prohlížel Brumbál.

„Potter byl úplně mimo z toho, že ho náš vlkodlak již nezahrnuje takovou pozorností, na jakou byl od něj zvyklý. Dokonce se domníval, že ho viní z Blackovy smrti. A skutečně to tak i vypadá, ten váš úžasný Lupin to Potterovi vážně dává za vinu. Jinak si to neumím vysvětlit. Potter byl vždy jeho oblíbenec. A ta jeho otázka, jestli už pokročil s nitrobranou? I já jsem poznal, že naráží na Potterovy nedostatky v nitrobraně v minulém školním roce. Tak co jsem měl asi dělat? Lupin Potterově psychice rozhodně nepřidává, s takovou to moc na zlepšení nevypadá. Tak jsem se tehdy aspoň pokusil zachránit situaci. Nic víc v tom nehledejte," dokončil svůj obhajovací monolog Severus. Brumbál ho stále sledoval.

„Tomu se mi nechce věřit, Severusi. Že by zrovna Remus?"

„Kdo jiný měl k Blackovi tak blízko. Umřel mu poslední z jeho kamarádíčků, asi mu už straší ve věži," odfrkl si severus.

„Budu si s ním muset promluvit. Harrymu na něm vždy záleželo. Domníval jsem se, že by mu mohl být nápomocen, když tu už není Sirius a ty se k ničemu nemáš." Severus s rachotem položil šálek s čajem zpět na podšálek.

„A k čemu že bych se měl mít?"

„Ty moc dobře víš. A nemysli si, že jsem nepoznal, jak se tvůj postoj k Harrymu změnil. Možná, že před ostatními to najevo nedáváš, ale já tě znám. Tenkrát jsi nechtěl, aby mu Remus ještě víc ublížil. A na těch schodech, když jsem vás poslouchal – nedívej se na mě tak vyčítavě, chlapče, víš, že jsem tam stál – takhle bys s Harrym nikdy dřív nejednal. Možná, že kdybys tomu dal šanci, a řekl Harrymu pravdu, zjistil by jsi-"

„Kdybych dal šanci čemu?" skočil mu Severus do řeči.

„Vztahu mezi vámi. Harry potřebuje někoho blízkého. A pokud se k němu Remus zachoval tak, jak říkáš, tak je to nutné ještě víc."

„Asi vás zklamu, řediteli, ale i kdybych tomu chtěl dát šanci, a jako že opravdu nechci, tak Potter mě stejně nenávidí. Sám by o to nestál."

„To jsou dost silná slova, Severusi. Harry neumí nenávidět, na to má moc dobré srdce. Jsou tu i jiné alternativy. Jsem si jistý, že by o to stál. A já tě znám, vím, že bys dokázal být Harrymu oporou, kterou potřebuje."

„Ne." Severus to už nehodlal dál rozvádět. Brumbál si povzdechl.

„Jak myslíš. Počítej ale s tím, že se tě na to budu ptát pokaždé, kdy se tu setkáme."

„Tak to si dám čaj příště raději sám ve sklepení," procedil Severus nevrle.

„To se ještě uvidí," pousmál se Brumbál a nahnul se pro něco do šuplíku od stolu. „Je tu ještě jedna záležitost, kterou jsem s tebou chtěl probrat."

„Nechte mě hádat, týká se to zase Pottera?"

„Jak jsi to uhádl, chlapče!" Severus protočil oči a unaveně se opřel do opěrek.

„A co je to tentokrát?" Brumbál před něj položil kus pergamenu. Severus nechápavě nadzvedl obočí.

„Jen bych rád, abys Harrymu podepsal povolení k návštěvě Prasinek, to je vše," podával Brumbál Severusovi brk.

„To myslíte vážně?" zíral na něj nevěřícně.

„Dursleyovi mu ho nedají. To poslední měl od Siriuse, ale ten zemřel, takže povolení je neplatné. Nemůže za něj být zodpovědná mrtvá osoba."

„A já mám snad být tím, kdo za Pottera převezme zodpovědnost? Zrovna za něj? Největšího potížistu celých Bradavic?"

„Nikoho jiného, kdo by mu to povolení mohl dát, už nemá. A já bych byl neskonale rád, kdyby Harry nadále Prasinky navštěvovat mohl. Už musel být celé léto zavřený, nedalo se s tím nic moc dělat, ale nyní ano. Sám jsi mluvil o jeho špatném stavu, určitě mu to jednou za čas prospěje, že? A Prasinky budou zabezpečeny jak Fénixovým řádem, tak i bystrozory z Ministerstva. S madam Bonesovou jsme se dohodli na zvýšených bezpečnostních opatřeních. Takže?" podával opět pergamen s brkem Severusovi.

„Jsem si jistý, že byste to dokázal zařídit i jinak. Je to zase jen vaše manipulace, abych se cítil za Pottera zodpovědný, ale já tu vaši hru hrát nebudu, " nehodlal souhlasit profesor lektvarů.

„Však víš, že má škola nějaký řád. Nemůžu sám dávat studentům povolení, kdy mě napadne," zůstával Brumbál neoblomný.

„Vy na něco jistě přijdete. Nebudu se za Pottera upisovat nikdy a k ničemu. Co kdyby to někdo zjistil?"

„Nikdo to nezjistí. Všechna povolení mám u sebe a nikdo o ně nežádal již roky."

„O důvod víc, proč je to zbytečné."

„Byrokracie, Severusi, s tím já nic nenadělám. Harry to povolení od tebe nebo Dursleyových mít musí, jinak mu budou návštěvy Prasinek odepřeny," trval si Brumbál stále na svém.

„Tak ať. O to méně malérů bude," ukončil Severus rázně diskuzi a zvedl se ze židle. „Ještě něco jsi mi chtěl nebo se už mohu jít konečně zabývat něčím jiným než Potterem?"

„To už je vše, chlapče. Jen o tom prosím ještě popřemýšlej. První návštěva Prasinek je naplánovaná na první říjnový víkend. Do té doby je čas," usmál se na něj Brumbál. Severus si odfrknul. Následně se s ředitelem rozloučil a vydal dolů do sklepení.

*****

Harry seděl večer v nebelvírské společenské místnosti, kde mu jako obvykle dělali společnost Ron s Hermionou. Nejen, že měl plnou hlavu Karfeuse Whilea, který si z něj udělal v hodinách OPČM hlavního pomocníka při předvádění kouzel, a při každé příležitosti ho poctil tím nejširším úsměvem, ještě navíc musel myslet na Snapea a na jeho chování při Lektvarech a nitrobraně. Narozdíl od Whilea si pro něj Snape schovával výraz toho nejhoršího opovržení, i když jej projevoval pouze v hodinách Lektvarů. Teď Harry jen nevěděl, co je horší - když ho někdo zbožňoval, nebo když ho někdo nenáviděl? Bylo to tak padesát na padesát...

„Brumbálovu armádu bychom mohli naplánovat na středu, co myslíte?" zeptala se kluků Hermiona.

„To necháme na tobě, ty jsi mozek naší skupiny," zareagoval Ron a Harry jen přikývnul. Ne, už nechtěl přemýšlet nad ničím dalším.

„To mě nepřekvapuje," poznamenala pichlavě Hermiona a něco si načmárala do notesu.

„V úterý a ve čtvrtek mám nitrobranu, takže to stejně nemůžu. Středa bude dobrá," podotkl potichu Harry, aby ukázal taky trochu zájmu, který však letos postrádal.

„Takže pondělky a pátky zbývají na famfrpál?" promluvil s trochu větším nadšením Ron.

„No tak to Harrymu zbude skutečně hodně času na učení," zhrozila se Hermiona.

„Jako bych za to snad mohl," povzdechl si Harry, který ale v duchu Hermioně dával za pravdu. Na druhou stranu však shledal pozitivním, že při neustálém shonu nebude mít čas na chmurné myšlenky.

„Harry Potter?" rozlehl se místností hlas ředitelky jejich koleje. Harry vyskočil z křesla u krbu a nejistě pozvedl ruku nad hlavu, aby si ho všimla. „Tak tady jste," usmála se na něj a vydala se rovnou k němu.

„Stalo se něco?" zeptal se s obavami Harry, když k němu profesorka McGonagallová došla.

„Nic takového, pane Pottere. Jen bych s vámi ráda vyřídila pár organizačním záležitostí." Ostatní přihlížející, který v ten okamžik zpozorněli, se vrátili k dosavadní činnosti. „Tou první je famfrpál. Odznak kapitána jste obdržel v létě. Už jste přemýšlel nad náborem nových hráčů a tréninky?"

„No, tak trochu," připustil nejistě. „O konkurzu tedy ještě ne, ale podle rozvrhu nám vychází čas na tréninky v pondělí a pátek."

„Dobrá, zamluvím vám hřiště na pátou hodinu. Pokud byste potřebovali někdy trénovat v jiný čas, například před zápasem, stačí se se mnou domluvit, a já to zařídím. Jinak s náborem si pospěšte. První zápas hraje Nebelvír s Havraspárem v polovině října. Spoléhám na vás, že bude moci školní pohár zůstat v naší společenské místnosti i nadále."

„Budeme se snažit," zavázal se Harry k dalšímu úkolu.

„O tom nepochybuji," obdařila ho profesorka pro ni typicky přísným, ale zároveň milým úsměvem. „A za druhé mě zajímá, zda hodláte pokračovat s Brumbálovou armádou." Harry se otočil k Ronovi a Hermioně, kteří radostně přikyvovali.

„Zrovna jsme o tom mluvili, paní profesorko. Chtěli jsme to samozřejmě nejdřív probrat s vámi, jestli byste nám to povolila," připustil nesměle Harry.

„Snad jste nečekal, že bych vám to zakázala," pozvedla obočí profesorka a všechny tři si pohledem přeměřovala. „Jsem ráda, že v tom hodláte pokračovat. V této době nelze trávit čas užitečněji," poplácala Harryho stojícího vedle ní po rameni, dávajíc tak najevo svou podporu.

„Slyšíš?" rýpnul si potichu Ron do Hermiony, za což ho neminul její podrážděný pohled.

„I výuka ostatních předmětů je pro dobrého kouzelníka neméně důležitá, pane Weasley," zareagovala profesorka ostrým hlasem. Ron nasadil kajícný výraz a rozhodnul se pro příště nevměšovat. „K Brumbálově armádě tedy máte můj souhlas. Oznámím to na poradě, aby o tom byli informováni i ředitelé ostatních kolejí, kterých se to týká. Předem vás ale upozorňuji, že se na nějakou hodinu přijdu podívat. Nebojte se, bude to kvůli mé vlastní zvědavosti. Nehodlám vám do toho nijak zasahovat," ujistila ho profesorka McGonagallová, ale Harryho tím nijak neuklidnila.

„Asi se budeme scházet ve středu od sedmi v komnatě Nejvyšší potřeby, paní profesorko," sdělila jí Hermiona čas a místo konání.

„Výborně. Pokud byste cokoliv potřeboval, Pottere, víte, kde mě najít," rozloučila se s nimi profesorka přeměňování a po pár napomenutí některých studentů opustila společenskou místnost.

„Přijde se podívat?"nechápal Ron. Harryho to taky příliš nenadchlo.

„Jen aby se k ní nepřidal třeba While, to už by pak bylo v hodinách k nesnesení," zadoufal Harry.

„Nevím, co proti němu pořád máš. Mně připadá skvělý. Konečně zase někdo, kdo nás něco naučí. Nebo bys snad raději někoho na způsob Umbridgeové?" obořila se na něj Hermiona.

„Promiň, Hermiono, ty jsi možná v hodinách ráda středem pozornosti, ale já ne," zareagoval Harry příkře. Hermiony se to dotklo. Chvíli nevěděla, co na to říct, načež se zvedla z pohovky a začala sbírat všechny učebnice rozházené kolem. „Promiň. Nechoď nikam," snažil se hned Harry napravit svou chybu, když viděl, jak se Hermiona chystá odejít. „Ale ty prostě nevíš, jaké to je, když z tebe někdo dělá něco, co nejsi." Hermiona se zastavila v půlce pohybu. Chvíli na Harryho smutně koukala a pak položila knihu, kterou držela právě v ruce, zpět na pohovku.

„Harry, co se děje? Myslela jsem si, že v Bradavicích to bude lepší, ale není. Věci, které tě zajímali, tě už nezajímají, úplně jsi ztratil chuť k čemukoliv, všechno je ti jedno. A vůbec si nevěříš. Dřív bys tady už seděl a plánoval famfrpál, moc ses chtěl dostat na Lektvary, aby z tebe mohl být bystrozor, a teď už na ně ani nechceš chodit-"

„Budu na ně chodit."

„Nepřerušuj mě. Dřív by tě nenapadlo už na ně nejít. Ne, když víš, že jsou tak důležité, a kolik jsi pro to musel udělat. Co Brumbálova armáda? Vůbec o ní nemluvíš, připadá mi, že bys byl radši, kdyby už ani nebyla."

„Tak to není-"

„Ale je, Harry Pottere! Před námi se nemusíš přetvařovat. Co se stalo?" Harry na ní chvíli zíral. Ron koukal do země a ani neudtal.

„Ty se mě ptáš, co se stalo?" vydechnul nevěřícně Harry.

„Samozřejmě vím, že ztráta Siriuse je pro tebe těžká. Ale život jde dál. Sirius by nechtěl, abys kvůli tomu zatratil vše, co tě baví-"

„Těžko můžeme vědět, co by chtěl, když je kvůli mně mrtvý!" přerušil ji Harry a to už se zapojil i Ron.

„Kámo, to přeci nebyla tvá vina."

„Chtěl jsi mu pomoct. Riskoval jsi svůj život pro něj, nemohl jsi-"

„Sama jsi mi pořád říkala, jak musím trénovat. A co já?! Kašlal jsem na to! A doplatil jsem na to. Riskoval jsem nejen můj život, ale i vaše! A pro co?"

„Sami jsme chtěli jít," oponoval mu Ron.

„Teď už je to ale jedno, že? A víte co? Jo, máte pravdu. Je mi to už všechno jedno. Nejradši bych se vykašlal úplně na všechno. Protože proč mám chodit na lektvary, když se bystrozorem nikdy nestanu? Proč se mám bavit při famfrpálu, když za zdmi Bradavic smrtijedi vraždí nevinné lidi? Proč se mám zdržovat s Brumbálovou armádou, když bych se mezitím sám mohl věnovat sobě? Abych byl lepší. Abych, až příště potkám Lestrangovou, mohl Siriuse pomstít! A nejen jeho, ale všechny, co kvůli mně umřeli! Musím být připravený, protože až se příště zase setkám s Voldemortem, už nemusím mít tolik štěstí! A stejně před ním nemůžu jen pořád utíkat! Musím se mu postavit!" Ron a Hermiona na něj vyjeveně zírali, neschopni slova. Harry po krátké odmlce tišeji pokračoval. „Ale už raději nebudu dělat nic na vlastní pěst. Budu dělat jen to, co se po mně chce, anebo očekává. A už to s vámi víc řešit nechci." Teď to byl naopak Harry, kdo si sebral svých pár věcí a odešel, nechaje za sebou své přátele.

*****

„Pane Pottere? Můžete všem přečíst, jaký lektvar budeme dnes připravovat?" rozlehl se učebnou ledový hlas Mistra lektvarů. Potter se trochu předklonil a zamžoural na tabuli.

„Uklidňující lektvar, pane," hlesl vyvolaný student a Severus v jeho očích uviděl záblesk paniky.

„Takže na tabuli vidíte a číst taky umíte. Skvělé. Takže se nemůžete vymlouvat, až lektvar zase zkazíte," konstatoval ledabyle Snape. „Upozorňuji, že na konci hodiny vyberu jeden lektvar a jednoho studenta na malou ochutnávku," střelil výhružným pohledem po třídě „ale Potterův bych raději vynechal. Madame Pomfreyová má prý plnou ošetřovnu druháků s hnisajícími boláky. Asi mají ve třídě také nějakého Longbottoma. Nebudeme jí ještě přidělávat práci, že? Pusťte se do toho!" rozmáchl se gestem k tabuli a zůstal za katedrou. Dnes se rozhodl pro roli tichého pozorovatele.

Potter k němu každou chvíli vzhlížel. Evidentně čekal na nějakou poznámku. Bál se, že bude Snape vzpomínat na jejich příhodu z prázdnin? To by přece Severus nemohl, ani kdyby chtěl. No tedy...nějak by určitě mohl, ale nechtěl. Tenkrát se změnilo hodně věcí...

„Odevzdejte mi své vzorky," ozval se ke konci hodiny profesor Snape a učebnou se začal ozývat šramot. Jeden po druhém pak chodili k němu s malými nadepsanými lahvičkami. Když dorazil i Potter, Snape se na něj opovržlivě podíval.

„Že by něco k oznámkování, Pottere?" Chlapec neodpovídal, jen natáhnul ruku se svým vzorkem. Profesor si jej prohlédl. „Přijatelné. Doučování vám asi svědčí, že? Takže na něj budete chodit i nadále. Dnes v sedm hodin."

„Ano, pane," přikývnul a za tichého posměchu Zmijozelů šel zpět na své místo.

„Takže kdo ochutná bezchybný lektvar pana Malfoye?" podíval se Severus automaticky k nebelvírským. „Vy raději ne, Pottere. Katastrof jste už způsobil dost. Nemusím vidět všechno. Co takhle pan Thomas?" Jmenovaný nejistě vstal a se zjevnými obavami zamířil k profesorovi. Když vzorek vypil, vrátil se zpět na své místo za Harrym.

„Do příště chci od vás čtyři stopy pojednání o Uklidňujícím lektvaru. Můžete čerpat i z vlastních zkušeností," ušklíbnul se na Deana Thomase, ale jeho poznámka platila i pro Pottera. Na jeho zkušenost totiž Severus rozhodně nemohl zapomenout.