Cestou na nádraží Kings Cross pocítil Harry neskonalou úlevu. Úlevu, že konečně opustil Grimmauldovo náměstí a již večer bude zpátky v Bradavicích.

Jeli auty, jež jim zapůjčilo ministerstvo. Harry Potter byl nyní v očích ministerstva a především ministryně, madam Bonesové, osobou číslo jedna, což znamenalo postarat se o cokoliv, co by mohl potřebovat. Její přístup byl pravým opakem toho Popletalova.

Ne že by z toho byl Harry kdovíjak nadšený. Samozřejmě byl rád, že ho přestali označovat z lháře, ale nic se nemá přehánět. Obhajování jeho osoby v každém druhém čísle Denního Věštce bylo už moc i na něj. Proto ho taky raději přestal číst. Jediné, co ho zajímalo, byly útoky smrtijedů či podezřelé události, na něž ho však měla upozorňovat Hermiona. Vše ostatní šlo mimo něj.

Cesta uběhla rychle. Dokonce rychleji, než by měla, ale co – jsou přeci kouzelníci, nemělo by ho to stále překvapovat. Ale překvapovalo.

„Konečně jsme tu také jednou zase včas," poznamenala paní Weasleyová, když mířili k přepážce 9 a ¾. Doprovázeli je samozřejmě i další členové Řádu jako bezpečnostní dozor. Harry uviděl ve dvojicích Moodyho s Pastorkem a Tonksovou s Lupinem, kteří dělali, že k nim nepatří. Asi to patřilo k jejich roli, ale Harry si byl při pohledu na Remuse jistý, že by se tak choval, i kdyby to v popisu neměl.

Když už stáli před přepážkou, snažil se Harry zahnat chmurné myšlenky pryč. Konečně mu zase začne jeho život, tak chtěl vše negativní nechat za sebou v mudlovském světě. Přepážkou prošla paní Weasleyová s Ginny a za nimi je následovala Hermiona.

„Teď jdi ty, to nejlepší pak přijde nakonec," pošťouchl ho s úsměvem Ron. Harryho to povzbudilo. 

„To je jasný. Užijte si to, vaše jasnosti," šťouchl do něj nazpět a také s úsměvem prošel přepážkou.

Na nástupišti se blyštila rudá parní lokomotiva. Harryho ten pohled vždy fascinoval. Všude okolo se pohybovali ostatní studenti s rodinami a Harry si vzpomněl, jak ho sem vloni doprovázel Sirius. Při té vzpomínce se zachvěl.

Když se vedle něj za pár vteřin objevil Ron, zamířili ke své skupině. Ginny už mávala na své spolužáky z ročníku a rychle se s nimi utíkala přivítat. Harry ke svému zděšení zjistil, že jeho příchod nezůstal nepovšimnut. Někteří lidé si na něj dokonce ukazovali. Většinou zahlédl nějaké studenty, ať už jeho známé nebo cizí, jak si něco šeptají s rodiči. Nechovali se tak samozřejmě všichni, ale i těch několik lidí dokázalo Harrymu jeho příchod hned znepříjemnit.

„Pojďte, měli bychom jít do vlaku," zaklepala jim na ramena Hermiona, která si zájmu o Harryho osobu a jeho následného znechucení všimla.

„Dobrý nápad," přitakal hned, rozloučil se s panem a paní Weasleyovými a zamířil do vlaku.

„Harry!" zastavil ho kousek od vlaku známý dívčí hlas. K Harrymu zděšení se k němu hnala Cho Changová, pravděpodobně s rodiči.

„Ahoj Cho," snažil se působit mile a podal jí ruku. Ron s Hermionou stáli kousek za ním a házeli po sobě všehovořící výrazy. Tuhle holku fakt nemuseli.

„Tak ráda tě zase vidím. Tohle jsou moji rodiče, moc tě chtěli poznat," usmívala se Cho, a to už se k Harrymu dotyční nakláněli a se stejně širokými úsměvy si s ním potřásali rukou.

„Moc nás těší, Harry Pottere," promluvil starší muž.

„Je to pro nás čest. Naše dcera nám o vás moc vyprávěla. Mluvila o vás skoro celé léto," doplňovala ho jeho žena.

„Ale mami, prosím tě," mávla stydlivě rukou Cho a začala se červenat. Harry chvíli přemýšlel, jestli mu něco neuniklo. Dokonce si pár vteřin nebyl jistý, jestli se vážně rozešli. Nebo se mu to zdálo? Rychle se však vzpamatoval a zareagoval.

„Také mě moc těší, že vás poznávám," odpověděl Harry. Aby nevypadal neomaleně, ještě se otočil k Cho.

„Doufám, že sis léto užila. Letos naposledy, co?"

„No jo. Vůbec si to neuvědomuji," usmívala se na něj a byla evidentně štěstím bez sebe, že s ní Harry vedl rozhovor. Nakonec ho zachránila Hermiona.

„Harry, měli bychom jít, ať najdeme volné kupé." Pohled, který na ni Cho po jejím prohlášení hodila, by mohl i zabíjet.

„Jasně. Rád jsem vás poznal," kývl směrem k Changovým Harrym a dal se se svými přáteli zase do kroku.

„Díky. Určitě ti to někdy oplatím," poděkoval své kamarádce Harry a přitom už jen bezmyšlenkovitě odpovídal na desítky pozdravů, které ho cestou do vlaku provázely.

Volné kupé přestali hledat v okamžiku, když narazili na jedno, v němž seděl Neville s Lenkou. Srdečně se s nimi přivítali a přisedli si k nim.

„Za chvíli stejně budeme muset do kupé pro prefekty," poznamenal kysele Ron, když si sedal, za což si vysloužil od Hermiony pohoršený pohled. „No co, je to tam nudný," obhajoval se hned Ron, když si jí všiml. „Zdrhnu, jakmile to bude možné," poznamenal ještě potichu směrem k Harrymu a ten jen vědoucně přikývl. Věděl, že to Ron myslel upřímně, a nejen kvůli němu.

Po odchodu Rona a Hermiony zavládlo na chvíli v kupé ticho. Ale opravdu jen na chvíli, protože se rozmluvila Lenka.

„Máš stále posmutnělý výraz, Harry. Povíš nám, co tě trápí?" Harry byl trochu zaskočen. Samozřejmě počítal s tím, že Lenka si nebude brát žádné servítky, ale i tak si nebyl jistý svou odpovědí.

„No... tak různě. Je hrozný, co se všude děje," odpověděl neutrálně.

„Ano, to je hrozné. Otec to říká také. V Jinotaji teď vyšel manuál, jak rozpoznat smrtijeda, nečetli jste ho?" Harry s Nevillem se po sobě nejistě podívali. „Jasným důkazem je, že vedle něj uvidíte poskakovat Karostvičky růžové," vysvětlovala zasněným hlasem Lenka.

„Jasně," přikývl Harry, jako by mu byla naprosto jasné, co nebo kdo Karostvičky růžové jsou. Neville začal po vzoru Harryho přikyvovat také, ale evidentně i jemu smysl unikal.

„Otec také věří v to, že jsi náš Vyvolený. Pořád se mě ptal na můj názor. A víš, co jsem mu řekla?" Harry na ní zůstal zaraženě zírat. „Že to není naše věc a jestli jím jsi, tak se to stejně nedozvíme, protože by sis to nechal pro sebe." Po chvilce přemýšlení a minutě ticha Harry promluvil.

„Už ani Denní Věštec nečtu. Vždycky o mně psali samé lži," snažil se znevěrohodnit kouzelnické noviny, kde se to „Vyvoleným" jen hemží.

„To psali," zapojil se konečně taky Neville. „Babička na ně poslední dva roky pořád nadávala, ale teď i ona tomu všemu věří. Ale samozřejmě jsem jí říkal, že to nikdo nemůže vědět, protože ta věštba se rozbila," vysvětloval trochu kajícně. „Jestli se to toho tedy týkalo..."

„Nevím. Možná je to tak lepší, asi bych nechtěl vědět, co mě čeká," lhal Harry, i když pravdou bylo, že by to nejraději skutečně nevěděl. Harry stočil svou tvář k oknu a jeho spolužáci pochopili, že toto téma je pro něj uzavřené.

Cesta ubíhala rychle a k „Vyvolenému" se již nevraceli. Navštívilo je pár kamarádů, především to byli členové Brumbálovy armády, které zajímalo, jak to s jejich spolkem bude. Harry všem k jejich radosti sdělil, že pokračovat budou, ale že nové členy přijímat nechce. Už tak si nebyl jist tím, že udělal dobře, když na BA zase kývl. Měl by věnovat víc času sobě a jeho vlastnímu zdokonalování se v kouzlech a boji, ale na druhou stranu – jsou to jeho přátelé. A jak Ron říkal, kdo by je měl učit, když ne on. Kdoví, co za případ zase nastoupí na místo učitele Obrany.

Asi dvě hodiny před příjezdem na nádraží v Prasinkách se do kupé vrátili Ron s Hermionou. Zbytek cesty se nesl v duchu, co vše stihli a nestihli o prázdninách. Hermiona měla pocit, že nestihla nic, což už po tolika letech nikoho z přítomných nepřekvapovalo.

Harry čekal, jestli se jako tradičně nezjeví v jejich kupé Draco Malfoy, ale naštěstí ho to asi nenapadlo. Harryho zajímalo, jak to s ním dopadlo, když jeho otce zavřeli do Azkabanu. Což byla mimochodem jediná pozitivní věc, kterou červnová výprava na ministerstvo přinesla. Už jen dostat Belatrix. A Voldemorta samozřejmě...

Když dorazili do Prasinek, čekaly už na ně kočáry tažené testrály. Harry se při pohledu na ně zachvěl. Lenka se naopak usmívala a začala je hned hladit. Když však Harry uslyšel známé „prváci ke mně", ještě se zastavil a otočil se směrem k Hagridovi. Ten si ho také všiml a začal na něj zuřivě mávat.

„Harry!" popadl ho kolem ramen, když k němu došel, až měl Harry pocit, že ho rozmačká.

„Ahoj, Hagride!" vydal ze sebe ztěžka Harry. Když ho Hagrid pustil, sotva popadal dech. Ostatní se s Hagridem také přivítali.

„To je dobře, že už si tady. Měl sem vo tebe strach," spustil potišeji Hagrid.

„To jsi nemusel. Byl jsem hlídaný snad líp, než samotná ministryně." A Harry svým tvrzením nebyl daleko od pravdy.

„Však to je dobře. Radšej víc než míň," poplácal ho Hagrid po ramenou, a až teď si Harry všiml hromady prváků, kteří na něj za Hagridovými zády zírali se zbožnou úctou v očích.

„To je Harry Potter!" slyšel jednoho z nich.

„No jo, opravdu."

„Je to Harry Potter!"

Harry usoudil, že je nejvyšší čas zmizet. Rozloučili se tedy s Hagridem a s ujištěním, že ho v nejbližší době navštíví, se rozešli. Nasedli do kočáru a vydali se směrem k Bradavicím.

*****

Velká síň byla velkolepá jako vždy. Když Harry usedl ke stolu, pocítil ten známý pocit, který měl vždy, když se vrátil do Bradavic. Cítil se být opět doma. Nikde jinde mu nebylo tak dobře. Nikam nepatřil tolik jako sem. Když se rozhlédnul po Velké síni, pohledem zavadil o Cho, která se na něj začala hned zuřivě usmívat. Rychle svůj pohled odvrátil a vyhledal u zmijozelského stolu Malfoye. Ten zíral někam mimo a vypadal ještě bleději než obvykle. Když Draco zjistil, že ho Harry sleduje, nepohnul se mu v tváři jediný sval, chvíli mu pohled oplácel,a pak se zase otočil pryč.

Harry byl jeho reakcí – nereakcí trochu překvapený, ale jeho myšlenky zastavila profesorka McGonagallová, která vešla spolu s prvňáky do Velké síně. Vedla je dopředu k profesorskému stolu, před kterým už stála stolička připravená pro Moudrý klobouk. Ten, když byl na stoličku profesorkou umístěn, spustil svou píseň:

Já, Moudrý klobouk z Bradavic,

vím toho stále víc a víc.

Té moudrosti Vám, přátelé,

přenechám trochu nesměle.

Již vloni jsem vás varoval,

že nepřítel z mrtvých povstal,

a semknout, že se musíte,

však stále se jen dělíte.

Zmijozel, lstivý a vychytralý,

kuje si dál svoje plány,

a Havraspár, ten čile dál,

lpí stále a jen na knihách.

V Mrzimoru, kde čest a mravnost,

důležitá je žáků vlastnost,

se odhodlanost vytrácí,

až lesku svého poztrácí.

A Nebelvír, vždy odvážný a silný,

už také není neomylný.

Jednota tu nefunguje,

tak jak jsem po vás tehdy chtěl,

málokdo si asi uvědomuje,

že vrátil se náš nepřítel.

Dejte tedy na rady mé

a ukončete vaše zloby,

nechcete přeci blízké své

pozdravovat skrz hroby.

Duch Bradavic je s vámi stále,

vzkazuje vám tohle dále.

Nevíte-li si s něčím rady,

odpověď hledejte tady.

V Bradavicích, kde útočiště své,

nalezne dobro, zlo ne.

A jakýkoliv tvorové,

mohou v boji pomoct též,

i ten nejmenší ze všech,

bude tu v náš prospěch.

Tak poslechněte, co vám říkám,

já plané řeči nevedu.

Na závěr jen podotýkám,

že lépe už to nesvedu.

Po krátkém zaváhání se ozval potlesk, který však doprovázelo mumlání většiny žáků u stolů. To však rázně ukončila profesorka McGonagallová, která začala předčítat jména ze seznamu pro zařazování.

Harry ji vůbec nevnímal. Snažil se ještě vstřebat a hlavně pochopit slova písně Moudrého klobouku. Chtěl tím něco naznačit? Něco, co by jemu pomohlo. Duch Bradavic vzkazuje, že odpovědi mají hledat zde. Ale týká se to vůbec jeho? A co je to vlastně Duch Bradavic. Nebo kdo? Už několikrát ten výraz zaslechl, ale co to vlastně znamená? Jedna z milionu věcí, na kterou se musí zeptat Hermiony!

Když zařazování skončilo, povstal za učitelským stolem Albus Brumbál.

„Vítejte, žáci, vítejte! Jistě jste všichni hladoví, takže vás již nebudu zdržovat. Pusťte se do jídla!" A stoly se začaly prohýbat pod nánosy jídla, které se zčistajasna objevilo před studenty. Za chvíli už bylo slyšet všudypřítomné tlachání, které provázelo cinkání příborů.

Harry jedl po málu, jako poslední dobou vždy. Pozorně zkoumal profesorský stůl – především ho zajímalo, kdo bude sedět vedle Snapea. A měl trochu smíšené pocity, když spatřil menšího muže se špinavými blond vlasy, krátce střiženými, lehce sčesanými na patku, asi tak okolo pětatřiceti. Zrovna upíjel dýňovou šťávu, když očima zabrousil na vedle sedícího Snapea. A zjistil, že ten pro změnu sleduje jeho. Šťáva mu zaskočila, až se rozkašlal, a Ron ho musel bouchnout do zad.

„Dobrý, kámo?"

„Jo, dík," pokýval Harry a utíral si při tom pusu. V duchu ale začal už pomalu panikařit. Děsil se toho, kdy zase začnou jejich lekce nitrobrany. A co teprve lektvary! To bude katastrofa. Snape si ho určitě vychutná. I když se mu možná někdy hodně vzdáleně zdálo, že Snape se k němu chová trochu lépe, jejich posledním setkáním to totálně zazdil. To byla jedna velká katastrofa. Na Snapea se dnes už určitě nepodívá, nebo by se musel propadnout!

Když dojedli, jídlo ze stolů zmizelo. Brumbál opět povstal. Začal klasickým "vstup do lesa je zakázán a kouzlení na chodbách o přestávkách rovněž". Tyhle řeči Harryho nezajímaly. Jeho zajímal nový profesor a jeho jméno se dozvěděl vzápětí.

„Dále bych vám rád představil nového učitele Obrany proti černé magii, profesora Karfeuse Whilea. Doufám, že se mu tady u nás bude líbit." Profesor While povstal a uklonil se, načež byl odměněn slabším potleskem. Dnes už si tady nebyl nikdo ničím jistý, nejmíň ze všeho učitelem obrany proti černé magii. Nejistotu, kterou studenti pociťovali, jim nemohl mít nikdo za zlé.

„A na závěr bych vás chtěl ještě všechny požádat, abyste byli obezřetní. Zlo, jak víte, je zpět mezi námi. Čekají nás těžké časy. Ale chci vás všechny ujistit, že v Bradavicích je bezpečno. Pokud jste zde, nic se vám nestane. Opatrnosti však není nikdy dost. A teď šup do postelí, máte za sebou dlouhý den," ukončil svůj proslov Brumbál. Na to se začali studenti zvedat z lavic a v hloučkách odcházeli ven z Velké síně.