Severus ještě musel Pottera zastavit. Musel být z jeho vyjádření ohledně hodin nitrobrany zmatený - sám Severus na okamžik byl, ani netušil, kde se to v něm vzalo. Ale prostě nemohl nechat toho idiota Lupina Pottera rozházet ještě víc, než už byl. Jeho stavu a tedy i stavu jeho nitrobrany nijak Lupin nepomáhal; spíš naopak.
"Pane?" shlížel na něj nejistě Potter ze schodiště.

"Chtěl jsem vám jen doporučit, abyste se příliš nepoddával názorům některých lidí, obzvlášť ne takovým, kterým každý měsíc úplněk evidentně zatemňuje jejich mysl," začal ho Snape pomalu klidným hlasem poučovat. Potter na něj zaraženě zíral. "Nevím, jestli si to pamatujete, už jsem vám to říkal, ale vaše vnímání bylo tehdy dost omezené, takže vám to řeknu ještě jednou. A doufám, že je to i naposledy, protože se nerad opakuji." Chvíli se odmlčel, než pokračoval. Potter stál nadále na místě a ani se nepohnul. "Smrt Blacka nebyla vaše vina. A věřte, že já to dokážu posoudit objektivně, na rozdíl od Lupina. Možná se divíte, proč jsem lhal o stavu vaší nitrobrany, ale skutečně se domnívám, že vaší už tak rozházené psychice Lupin příliš nepomáhá. Dokonce si troufám tvrdit, že ji dost negativně ovlivňuje. A to není v naší situaci nijak žádoucí. Rozumíme si?"

"Ano, pane," hlesl Potter, který spíš vypadal, že si myslí pravý opak.

"Tohle vaše obviňování, ve kterém vás ten hloupý vlkodlak tak skvělým způsobem podporuje, z velké části ničí celé naše snažení. Seberte se a ukažte, že se plete. Příští týden od vás chci už konečně nějaké výsledky, jasné?"

"Ano, pane," zopakoval jeho student potichu.

"Dobrá. Možná mi teď nevěříte, možná nemáte žádný důvod mi věřit, ale já zase nemám žádný důvod vám lhát. Myslím to upřímně. A můžete mi věřit, že kdybyste za to mohl, byl bych ten první, kdo by vám to s radostí řekl." Potter jen nezřetelně přikývl. "Teď můžete jít," ukázal směrem k hornímu patru a Potter se tam vzápětí nejistým krokem vydal. Když už byl ze Severusova dohledu, odkašlala si za ním potichu další osoba.

Snape se otočil a hleděl do tváře Albuse Brumbála. Tomu v očích hrály pobavené jiskřičky.

"Jak dlouho jste tady?" zeptal se ho podezřívavě Severus.

"Nějakou malou chviličku jsem stál tamhle v chodbě," poukázal nedbalým gestem někam za sebe. Snape se zhluboka nadechoval a vydechoval a snažil se dívat kamkoliv jinam, jen ne na ten usměvavý obličej.

"Nic neříkejte!" pronesl nakonec příkře a obešel ho směrem k jídelně. Brumbál se s úsměvem ve tváři vydal pomalým krokem za ním.

"Mlčím. Mlčím jak hrob, Severusi," poplácal ho nakonec jemně po rameni a společně vešli do jídelny, kde už na ně čekal zbytek Řádu.

*****

Harry v šoku vešel do svého a Ronova pokoje. Sedl si na postel ani nevnímaje, že ostatní na něj nechápavě hledí a čekají, co z něj vypadne.

"Harry?" snažila se ho jemně probrat z transu Hermiona. Harry stále zíral někam do zdi.

"Harry?!" přidala na hlasu a zatřásla mu i ramenem. Harry se na ni konečně otočil, v obličeji nechápavý výraz.

"Eee, stalo se něco?" zeptal se jí, přičemž se snažil tvářit, jako by nic.

"Tak na to bychom se měli zeptat my tebe," opáčila a přeměřovala si ho pohledem.

"Jdu z nitrobrany. A ještě jsem se na chvilku zastavil dole," poukázal na jídlo, které si položil na noční stolek.

"Promiň, ale vypadal jsi fakt divně, kamaráde," ušklíbnul se Ron. Ginny se vedle něj mračila.

"Asi ti dnes Snape dával zabrat, co?" promluvila Ginny.

"Jo," Harry horlivě přemýšlel, co teď. Zdálo se, že nemá jinou možnost... "Ale už jsme aspoň někam pokročili. Možná tomu přicházím na kloub," lhal jim Harry. Co kdyby se prořekli? Jak by potom přede všemi vypadal? A před Remusem? Hermiona ho nečekaně objala.

"To je skvělá zpráva! Teď už to bude jen lepší!"

"Snad jo," ošíval se Harry nejistě a koutkem oka zahlédl Ginny, jak se stále trochu mračí. Pak zavrtěla lehce hlavou a dělala, že si jich nevšímá. Harry se ji rozhodl raději následovat. Nesnášel, když jim musel lhát. "Co si zahrát kouzelnické šachy?!"

*****

Další dny Harrymu splývaly. Snažil se trávit hodně času v knihovně při studiu, hledal, co by se mu mohlo hodit v boji, jak by jednou mohl co nejdéle vzdorovat Voldemortovi. Brumbál mu v tomhle očividně pomáhat nechtěl. To si snad myslel, že je tak úžasnej? A nebo tak neschopnej, že mu už nic nepomůže... Učit se nitrobranu, aby kvůli němu nezemřel někdo další, skvělý plán! Ale nakonec to stejně bude všechno na něm. A když neuspěje v boji, tak k čemu je mu potom umět tu pitomou nitrobranu! I kdyby ji ovládal sebelíp, když nedokáže porazit Voldemorta, bude mu to celé k ničemu.

Ale proč se stresuje, stejně mu nejde a asi evidentně ani v blízké době nepůjde, protože je v tomhle skutečně naprosto k ničemu. A ostatním lže a budou si o něm zase myslet, jak je skvělý, báječný, nejlepší, no prostě ten pravý "Vyvolený"! Vyvolený, který je svou neschopností všechny odsoudí na smrt.

Podobné myšlenky a i jiné se mu míhaly hlavou, když seděl s ostatními u snídaně a Hermiona si vedle něj pročítala Denní věštec. S jistou obavou se na ni zahleděl, když potichu zasténala.

"Co se stalo, Hermiono?" zeptal se jí a nespouštěl oči z novin.

"Ach, Harry. Je to strašné. Amanda Rinseová z Mrzimoru. Znáš ji? Chodí o dva roky níž než my!" Hlas se jí třásl.

"Nevybavuju si-"

"Co se jí stalo?" vyhrkla Ginny.

"Pochází z mudlovské rodiny. Jejího otce zavraždili. A- a- matku mučili, dokud nezešílela-" Hermiona si dala ruku před pusu, aby zadržela vzlyk.

"A Amanda?" třeštila na ni oči Ginny. Ostatní v jídelně ji rovněž sledovali, zadržujíce dech.

"Našla je tak. Nebyla... nebyla doma. Ale byla tam její mladší sestra. Je jí... je jí osm. A... všechno to viděla. Je v šoku a s nikým nekomunikuje," mluvila roztřeseným hlasem Hermiona. "Pořád se to zhoršuje. Ty útoky. Co když-" Hermiona viditelně zadržovala slzy. V tom k ní přiskočil Ron a chytil ji kolem ramen.

"Neboj se, to bude dobrý. Vašim se nic nestane," snažil se ji utěšit. Ginny ji přes stůl chytila za ruku. Jen Harry seděl nehnutě a nezmohl se vůbec na nic.

"Něco uděláme, Hermiono," ozval se pan Weasley, který měl každou chvílí odcházet do práce na ministerstvo. "Promluvím o tom s Brumbálem. Sešleme na váš dům nějaká ochranná kouzla."

"To by- to by bylo báječné. Děkuji," zašeptala nakonec s vděčností a úlevou v hlase.

"A Amandě tedy nic není? Neznám ji moc dobře, ale trochu od vidění ano," promluvila zase sklesle Ginny. "Musí to být strašné."

"Ne. Jí nic není," odpověděl místo Hermiony Ron, který do Věštce nakukoval Hermioně přes rameno.

Uvnitř Harryho vládnul zmatek. Zmatek a zděšení. Cítil vinu. Ohromnou. I když mu jiný hlas namlouval, že by neměl, pořád ji cítil. Tohle běsnění, tohle mučení, tohle vraždění bude trvat do té doby, dokud on s tím něco neudělá. Nikdo jiný to zastavit nemůže. Jen on. A co dělá? Sedí tady na zadku, zkouší ostatním nalhávat, že se zdokonaluje v nitrobraně, a pročítá si knížku o soubojích, jako by mu to snad mohlo zachránit v boji proti Voldemortovi život. Nebo někomu jinému. K čemu tohle všechno je? Co si Brumbál sakra myslí, že dělá, když mu vůbec nepomáhá! To i ten Snape se snaží být k něčemu. I když jeho cíl je stejný jako Brumbrálův, pomyslel si zase nešťastně.

"Harry!" probral ho z přemýšlení Ronův hlas. Harry se zmateně rozhlédl kolem a zjistil, že ho sleduje celé osazenstvo u stolu.

"Co? Cože?" Asi se ho na něco ptali...

"Mamka říkala, že zítra nebudeš mít lekci nitrobrany," vysvětloval jeho nejlepší kamarád.

"Jo? Aha. Tak fajn," pokrčil ledabyle rameny a hypnotizoval svůj talíř.

"Jsi v pohodě?" zeptal se ho podezíravě Ron.

"Jasně, proč bych nebyl," lhal zase Harry.

"Rozrušila tě ta zpráva o vaší spolužačce, že?" dívala se na něj se smutkem v očích paní Weasleyová.

"Ehm. Je to smutné," odpověděl co nejvíc neutrálně. Pan Weasley mu chápavě přikyvoval.

"Zkusím o tom v práci zjistit něco víc," poznamenal, když se začal zvedat od stolu. "Tak se tu mějte, mládeži," pokynul jim na pozdrav a políbil svou ženu na tvář. Když zmizel, Harry se také zvedl ze židle.

"Jdu do knihovny," zamumlal a vystřelil z jídelny dřív, než stihl kdokoliv zareagovat. Z dálky už jen zaslechl své jméno, ale nevšímal si toho. Bral schody po dvou, až došel na místo určení. Dveře za sebou zavřel a opřel se o ně. Zhluboka dýchal a přemýšlel.

Něco musím udělat. Něco přece musím udělat! Musí! On má moc. Moc, kterou Pán zla nezná. Něco musí existovat! Ale co? Jakou moc? Co má udělat? Musí to zastavit! Ozvalo se klepání na dveře. Harry poodstoupil a dovnitř nakoukla Hermiona s Ronem.

"Jsi v pořádku?"

"Jo jsem. Chtěl jsem být jen na chvíli sám, to nemůžu?" vyjel na ni podrážděně.

"Jen jsme si o tebe dělali starost. Vypadal jsi divně," ozval se Ron.

"No tak to nemusíte, jsem v pohodě, už jsem ti to dole řekl!" vyjel i na něj.

"Jo, ale nechováš se tak!" zvýšil hlas i Ron.

"Protože už tady toho mám plný zuby! A když chci být chvíli sám, tak ani nemůžu! To jsem hned divnej!"

"Tak... my tě necháme," prohlásila nečekaně smířlivě Hermiona a táhla překvapeného Rona za sebou. "Jestli si to tak přeješ."

"To vám budu vděčný," opáčil uštěpačně a prásknul jim dveřmi před očima.

Tak tohle mu ještě chybělo. Pohádat se ještě s nimi. On mám asi málo problémů. Aspoň, že se nemusí stresovat ještě u nitrobrany. Kdoví, proč Snape nemůže přijít. Harryho napadla jen jedna věc, kvůli které by Snape jejich lekci zmeškal. Voldemort. Co když... co když se Snape podílel i na útoku? Co když zabíjí mudly spolu s ostatními smrtijedy? Určitě musí něco dělat. Něco, kvůli čemu mu Voldemort pořád věří. V jeho očích je to přece jen další smrtijed, který nenávidí mudly stejně jako on.

Harry byl tou myšlenkou popravdě zděšen. Za to by to Brumbálovi přece nestálo! Nebo snad ano?

*****

Další dny byl Harry pořád stejně podrážděný. Většině obyvatel na Grimmauldově náměstí se snažil vyhýbat, a když už s někým musel být, příliš toho nenamluvil. Přepadla ho deprese. Odmítal už i číst Denního věštce, bál se, co dalšího by se ještě dozvěděl. Soucitné pohledy kolem se snažil ignorovat.

"Co si dát pak šachy?" pokoušel se asi už po desáté Harryho rozptýlit Ron. Harry v duchu obdivoval jeho výdrž. I když ho vlastně poslal do háje, stejně to nepřestával zkoušet dál.

"Po nitrobraně asi těžko. Budu vyřízenej," odpověděl popravdě.

"To je fakt," souhlasil Ron a kroutil přitom hlavou, že ho to nenapadlo samotného. "Tak hodně štěstí. A nenech se od Snapea zas deptat," nezapomněl připomenout jejich nenáviděného profesora lektvarů. Harry jen zlehka přikývnul a odešel dolů čekat.

Cítil se nervózně. Celé dny byl jak na trní, nevěděl, co si o všem má myslet, a teď se má ještě setkat s ním. S člověkem, který se pravidelně setkává s Voldemortem a klečí mu u nohou...

"Dobré odpoledne," pozdravil ho Snape, jakmile se ocitnul ve dveřích. Už na něj čekal.

"Dobrý den, pane." Harry věděl už dopředu, že to bude zase ztracený čas. Měl by být na lekci v pohodě, ale už dlouho mu nebylo tak hrozně.

"Nevypadáte příliš pozitivně naladěn," poznamenal jeho učitel.

"Neříkejte. Myslíte?" odfrknul si Harry podrážděně. Snape si ho pohrdavě přeměřil, načež vytáhl obálku z hábitu a podal ji Harrymu.

"Chtěl jsem si to nechat až nakonec, ale zjevně potřebujete zvednout náladu." Harry se nejistě začal dobývat do obálky. Když uviděl, co v ní je, mrkl koutkem oka po Snapeovi. "To vám posílá profesorka McGonagallová," dodal na vysvětlenou.

Harryho výraz v obličeji zůstával neměnný. Bez jakéhokoliv projevu emoce odhodil obálku na stůl a postavil se s hůlkou připravenou naproti Snapeovi. Ten však ještě k nitrobraně přejít nehodlal.

"Pottere, vy mě skutečně děsíte," začal trochu posměšně s rukama v bok hovořit Snape. "Dostanete od vedoucí své koleje kapitánský odznak famfrpálového týmu a vy na to reagujete, jako by vám poslala soupis učebnic pro další ročník. Vy jste vážně neuvěřitelný." To Harryho rozdráždilo ještě víc.

"Víte, pane profesore, co je děsivé a neuvěřitelné? Představa, že já bych se měl radovat při famfrpálu a skákat radostí do stropu kvůli pitomému odznaku, když Voldemort mučí a vraždí rodiny mých spolužáků a další nevinné lidi! Já kašlu na nějakej pitomej famfrpál, je mi naprosto ukradenej! Chci jen, abychom už měli za sebou tuhle hodinu, která je stejně naprosto ztraceným časem a vůbec ničemu nepomůže!" Na to zase napřáhl hůlku směrem ke Snapeovi.Ten ho ale chvíli pozoroval, viděl, jak se lehce třese, možná vztekem, možná zoufalstvím - obojí se zdálo být správnou odpovědí.

"Takže pro vás jsou lekce nitrobrany jen ztraceným časem!"

"Nebyly by, kdybychom nějak pokročili!"

"A za to asi mohu já, že?"

"Neříkám, že za to můžete vy!"

"Tak se sakra snažte a nefňukejte mi tady jako nějaká druhačka, Pottere! Nebo snad čekáte na okamžik, až vám Pán zla nacpe do hlavy představu polomrtvé Grangerové? Nebo Weasleyho? To snad chcete?!" Harryho jeho slova zděsila. Zakroutil zběsile hlavou. "Tak už se k čertu ovládejte! Ovládněte svou mysl. Ukázněte ji! Legilimens!"

Harry vnímal, jak se mu vzpomínky míhají hlavou jedna přes druhou. Snažil se. Vážně se snažil vytěsnit je z mysli pryč, ale nedařilo se mu to. Harry ve vzpomínkách utíkal základní školou co nejdál od Dudleyho a jeho party, ale někdo jiný mu přitom podrazil nohy. Pak ho strýc Vernon surově táhnul za límec až do přístěnku pod schody, kam ho odhodil a prásknul za ním přitom dveřmi. Malý Harry začal brečet a bušit na dveře, volaje přitom tetu Petunii. Poté, o něco starší, seděl celý vyděšený za náhrobkem na hřbitově v Malém Visánku. Slyšet byl jen posměšný a hrozivý hlas Temného pána. Vzápětí se Harry probral na podlaze pokoje.

Snape se k němu sklonil a vytáhl ho na nohy.

"Ještě horší než posledně, Pottere," komentoval to bez jakékoliv emoce v tváři Snape. Harry na to nijak nereagoval, jen zhluboka oddechoval a sledoval ho. "Nedáváte mi jinou možnost. Legilimens!"

Harry jako obvykle nestihl ani zareagovat. Zase pociťoval, jak se vzpomínky prolínají jeho hlavou, ale tentokrát to bylo trochu jiné. Jako by mu v hlavě někdo něco hledal. Nebylo to nahodilé. Někdo chtěl něco zjistit. Vybavovaly se mu vzpomínky s Brumbálem. Jak s ním hovoří po události z Tajemné komnaty - na stole ležel zakrvácený meč Godrika Nebelvíra; jak mu vysvětluje nutnost nitrobrany, jak Harry ničí vybavení jeho pracovny... A tam se najednou vzpomínky zastavily. "Ne, je to všechno má vina," prohlásil Brumbál smutně. Harry začal panikařit. Tohle totiž směřovalo jen k jednomu. A to nesmělo. Tohle nesmí dovolit!

"Expelliarmus!" Harry otevřel oči a v ruce svíral Snapeovu hůlku. A když se Harry nevěřícně otočil na Snapea, viděl, jak si ho značně podezřívavě prohlíží.

"A pak, že to nejde," odfrknul si posměšně profesor lektvarů.