Severus seděl naproti Brumbálovi v ředitelně v Bradavicích a podezíravě si ho přeměřoval pohledem. Albus si zrovna vybíral ze sáčku citronový bonbón, následně si ho kolem dokola prohlédl, až si ho s úsměvem strčil do úst.

„Nedáš si taky, chlapče?" otázal se profesora lektvarů s úsměvem. Severus odmítavě otočil hlavu a odfrknul si. „Jak myslíš. Tak pročpak jsi se mnou chtěl mluvit?"

„Vzhledem k posledním událostem byste mohl něco říct vy, Brumbále."

„Ano? Jaké události myslíš?"

„Vy moc dobře víte, co myslím. Pottera samozřejmě!"

„Ach! Ty myslíš tu nešťastnou událost s Harrym. Je trochu rozrušený, musíš ho chápat. Mladí lidé v jeho věku jsou často dost vznětliví," vysvětloval Brumbál, jako by se nic nestalo. To Severuse trochu nadzvedlo ze židle.

„Vy pro něj vždycky máte nějakou omluvu. Pravdou ale je, že je to drzý a namyšlený fracek. Proč tohle dovolíte? Nebo snad pro něj pravidla neplatí?"

„Ne že by se tomu dalo nějak zabránit, že..."

„Vím i o tom, co udělal s touto ředitelnou a jak na vás křičel. Viděl jsem jeho vzpomínku při nitrobraně. Jak si k vám tohle může dovolit! Vím, že je to váš oblíbenec, Brumbále, ale to přece neznamená-"

„Zastav, Severusi," zvedl Brumbál ruce v obranném gestu. „Nemůžeš Harryho soudit za ty dva okamžiky, jichž jsi ani nebyl svědkem. Harry má právo být rozhořčený. Měl ho tehdy a měl ho i teď před chvílí," zastal se Harryho.

„Tak to mi vysvětlete." Nic víc Severus nechtěl.

„To není tvá věc, Severusi. Stačí ti vědět, že to pro Harryho není teď lehké a jeho pocity chápu. A nezlobím se na něj. Popravdě se vůbec nedivím, že se zlobí on na mě. Ani nevíš, jak je mi to všechno líto, ale co se děje, je pro jeho dobro a pro dobro nás všech," promlouval Brumbál s vážností v hlase. „Nepleť si drzost nebo namyšlenost se zoufalstvím. Protože to je ta vlastnost, jež je v tuto chvíli Harryho součástí, drahý Severusi."

„No ne, teď jsem se toho tolik dozvěděl," ušklíbal se Snape ironicky. „Víte, že už mi to vaše tajnůstkářství leze krkem? Proč mi prostě a jednoduše neřeknete, co ho tak štve? Protože toho, že je zoufalý, jsem si už všiml dávno."

„Co všechno jsi v té vzpomínce viděl, Severusi?" zajímalo Brumbála a takticky se Snapeovu otázku snažil zamluvit.

„Jen to, co jsem vám již řekl. Nic dalšího. Potter má plnou hlavu Blacka." Severus věděl, že mu Brumbál víc neřekne. Však on se to pokusí zjistit sám, když už teď ví, co má kde hledat...

„To je pochopitelné. Sirius pro Harryho hodně znamenal. Možná nejvíc v jeho životě. Byl pro něj otcem, kterého nikdy nepoznal. Dospělým, na kterého se mohl obrátit, když potřeboval pomoct. Nikdy nikoho takového neměl. A když ho poznal, hned o něj přišel. Je to vůči němu kruté, moc kruté."

„Potter si to dává za vinu," odpověděl Severus prostě a v hlavě si přehrával Brumbálova slova. Jistěže to bylo kruté. Sám už měl větší podvědomí o Potterově životě, aby věděl, co pro něj Blackova smrt znamenala.

„To vím, sám mi to tehdy říkal. Ale toho pocitu je potřeba ho zbavit. Nebyla to Harryho vina, jen sled nešťastných událostí. Voldemort by si našel cestu k Harrymu jinak. To spojení mezi nimi je silnější, než jsme se domnívali. Nevím, jak se teď Voldemort zachová. Možná se spojení sám zalekl a nebude to chtít znovu podstupovat. A nebo toho bude chtít naopak využívat, to nikdo neví. Osobně se přikláním k první možnosti, ale nemůžeme nic riskovat. Harry se musí v nitrobraně zdokonalit."

„To se vám snadno řekne, Brumbále, ale Potter je na tom ještě hůř, než kdy byl. Je emočně úplně na dně. Nedokáže se od svých pocitů odpoutat, ta vina je v něm tak zakořeněná, že se jí nedokáže zbavit ani na chvíli, úplně ho pohlcuje. Dokonce si asi myslí, že teď musí ochránit i všechny ostatní a sám Pána zla zabít. Tohle úplně ničí jakoukoliv možnost ovládnout nitrobranu."

„To je zlé, Severusi," mnul si nervózně bradku Brumbál. „Věděli jsme, že to nebude jednoduché, ale s tím se musí něco udělat."

„Nejdřív jsem si myslel, že byste si s ním o tom měl promluvit, ale tato možnost už asi nepřipadá v úvahu, že?" Brumbál neodpovídal a mlčel. „Dobrá, tak by to měl udělat někdo jiný, protože Potter tohle sám nezvládne-"

„Tak si s ním promluv ty, Severusi," navrhl mu spěšně Brumbál s lehkým úsměvem.

„Vypadám snad jako někdo, kdo by měl utěšovat depresemi zmítaného šestnáctiletého kluka?" dotázal se s kamenným, všeříkajícím výrazem Severus.

„Ty dokážeš i nemožné, Severusi."

„Na to zapomeňte!"

„Harry tě potřebuje."

„Prosím? A teď tu řešíme co?"

„Ty víš co, Severusi."

„Tohle téma jsme už uzavřeli!"

„Už jsi udělal Genetický lektvar?"

„Ne."

„Takže neuzavřeli."

Severus si začal v duchu nadávat, že tohle téma vůbec začal. Co si vůbec dělá starosti o Pottera? Jak ho to jen napadlo? Pro něj ten kluk absolutně nic neznamená, jen ho občas přivádí k šílenství, takže proč ho tady s Brumbálem vůbec řeší? Není jeho starost, že se ten kluk sesypal. Na to má ty své kamarádíčky a ostatní členy toho rudovlasého klanu. Pak ale Brumbál celé diskuzi nasadil korunu.

„Jsi jeho strýc, Severusi. Nikoho jiného ten chlapec nemá. Potřebuje tě, ty to nevidíš?" Albus Brumbál ho sledoval s naprosto vážným výrazem. Severus se zhluboka nadechl, aby se vnitřně uklidnil.

„Tak na tohle jsem opravdu čekal. Až mi tu budete Pottera předhazovat. Nemám si ho snad vzít k sobě? Starat se o něj, kontrolovat jestli dobře jí a spí?" Severus vybuchl. „Já nejsem ničí chůva! Jestli jste si myslel, že mi Pottera po tom všem hodíte na krk, tak to jste se opravdu spletl, Brumbále! Zapomeňte na to! Učím ho nitrobranu a jsem na jeho straně. To je vše, co pro něj můžu udělat. A tohle téma je pro mě doopravdy uzavřené!"

„Dobrá. Genetický lektvar plánuješ udělat kdy?"

„Zítra."

„Výborně. Tak hodně štěstí," popřál mu zase s úsměvem Brumbál.

„To už jsem dávno ztratil."

„Naopak. Myslím, že jsi ho našel, jen to ještě nechceš vidět," mrkl na něj šibalsky skrz své půlměsícové brýle ředitel.

Severus s otráveným výrazem raději vstal a zamířil ke dveřím. „Výsledky vám radši sdělím písemně. Vyhnu se tak aspoň přednášce, která by jistojistě poté následovala. Na shledanou, Brumbále."

„Na shledanou, můj drahý chlapče!"

*****

A jak Snape řekl, tak také učinil. Následující odpoledne strávil nad Genetickým lektvarem. Mohl začít už ráno, ale odkládal to, jak nejdéle mohl. Jelikož však jeho příprava zabrala bezmála čtyři hodiny a on chtěl být hotov ještě dnes, nezbývalo mu, než se do toho pustit.

Mistr lektvarů prováděl práci zcela automaticky. Krájel, drtil, míchal po směru a proti směru a při tom všem, i když byl soustředěný, přemýšlel nad Potterem a Brumbálem. Věděl, že mu něco uniká, něco důležitého. Potter není v tomhle stavu jen kvůli Blackovi. Něco se stalo ještě mezi ním a Brumbálem. Ale co? Má to co dělat s Blackem? S ministerstvem? Nebo se to týká Voldemorta? Něco ho naštvalo a Brumbál mu to nemá za zlé a zastává se ho. Udělal něco Brumbál? Nebo naopak neudělal? Může to souviset s věštbou? Ale proč by kvůli tomu rozbíjel Brumbálovu pracovnu?

Je to celé divné a Brumbál nic neprozradí, jako vždycky, pomyslel si Severus. Ale kdyby v Potterových vzpomínkách trochu zapátral, dalo by se to zjistit. Něco se stalo při tom incidentu v ředitelně, něco důležitého. Takže stačí zaměřit pozornost na tento okamžik, uvažoval Severus nad příští hodinou nitrobrany, která se měla konat za dva dny.

Mezitím do lektvaru přidal výluh z pelyňku a zamíchal pětkrát po směru hodinových ručiček. Teplotu srazil na 70 stupňů a zamíchal do něj ještě blánu z dračího srdce. Osmkrát zamíchat opět po směru hodinových ručiček a 5 minut nechat vařit, než se přidá vlas víly. Pak bude následovat jeho a nakonec ten Potterův...

I když Merlin ví, jak dopadne příští lekce, když Potter dostane uklidňující lektvar. Pokud bude účinkovat, jak má, mělo by to Pottera zklidnit na takovou míru, že by se konečně oprostil od emocí, které ho tolik ovlivňují, a mohl by se ubránit. Když to bude fungovat, bude jasné, v čem je problém. Ne, že by to teď jasné nebylo. Potterův problém byl zcela zřejmý - jeho odstranění už tak ne. To však není jeho starost, že? Jen Brumbálovy představy z nějakého jiného vesmíru se mohly zaobírat tím, že on bych se o to měl zajímat. Tenhle lektvar nic neznamená. Potter nic neznamená, ne pro něj. Pro něj už nikdo nic neznamená, a tak to zůstane.

Jak by taky mohl, když on sám je v roli dvojitého agenta? Voldemort ho od té události na ministerstvu povolává minimálně. Byl u něj od té doby asi třikrát a teď už měl dva týdny klid. Pán zla se nyní zaobírá unášením a vražděním nepohodlných lidí a rozšiřováním řad smrtijedů. Historie se opakuje... Vždycky je mu úzko, když mezi nováčky spatří tvář, již vídal ještě donedávna ve školní lavici. Jaké škoda, že je nemůže varovat.

Severus vhodil do zlatého kotlíku svůj vlas a lektvar nabral sněhově bílou barvu. Okamžik pravdy se blížil.

Nic se tím nezmění. Vždyť už se s tím i smířil. Brumbál by si něco takového nevymyslel. I když ta babizna stará senilní - kdo ví. Ale ne, dohlížel na jeho bezpečnost vždycky, takže u toho to tak i zůstane. Tichý pozorovatel, to se pro něj hodí nejvíc.

Po 10 minutách míchání se zhluboka nadechl a vhodil do kotlíku vlas Harryho Pottera. I když si to nechtěl připustit, byl hodně napjatý. Až tak, že skoro zapomněl dýchat. Hypnotizoval kotlík a lektvar v něm. A s trhnutím se nadechl a narovnal, když se bílá barva lektvaru změnila v krvavě rudou.

Byla to tedy pravda. Lily byla jeho sestra. A Harry Potter jeho synovec. Jeho poslední žijící příbuzný. Jeho krev. Severus Snape nechal vše ležet na místě a trochu ztuhle si odešel otevřít lahev Ohnivé whisky, která mu tu už nějakou dobu ležela. Měl v oblibě lehčí pití, ale situace si žádala přeci jen něco ostřejšího. Synovce nenaleznete každý den. A už vůbec ne, když jím je slavný Harry Potter.

*****

Harry právě hrál s Ronem u nich v pokoji Řachavého Petra, když k nim vrazila vykulená Hermiona s hihňající se Ginny. Pomáhaly paní Weasleyové s večeří, než vyběhly za klukama nahoru. Na nedávný rozhovor už zapomněli a raději se k němu ani nevraceli.

„Co se stalo?" nechápavě se na ně díval Ron. Harry ho následoval jen zdviženým obočím.

„Tomu neuvěříte!" posadila se k nim Hermiona stále s trochu nevěřícím výrazem. Oba kluci čekali, co z těch dvou vypadne.

„Tonksová chodí s Lupinem!" vyhrkla Ginny, úsměv od ucha k uchu. „Věřili byste tomu?"

„Tonksová a Remus?" zeptal se Harry raději znovu. Nebyl si jistý, že dobře slyšel.

„Jo! Tonksová a Remus," přisvědčila Ginny.

„A není pro ni starej?" zamračil se trochu Ron.

„Ronalde! V lásce na věku nezáleží!" okřikla ho pohoršeně Hermiona.

„Ne že ty bys nevypadala překvapeně!" ohradil se hned Ron.

„To já jen... že bylo divný je vidět takhle spolu. Byl to náš profesor," odpověděla tiše a dívala se přitom do podlahy.

„Jak to myslíš, takhle je vidět?" nechápal Harry. Ron vyvalil oči, představujíc si, čeho se asi stala děvčata svědky.

„Líbali se dole v chodbě jak nějací studenti," zahihňala se znovu Ginny. Hermiona se stále dívala do země.

„Kecáš!" ušklíbal se už i Ron. „Kdo by to byl řekl, že ten bude mít jednou takový štěstí." V tu ránu se na něj stočily tři vytřeštěné pohledy. „No co! Je docela pěkná, no ne?" zamířil jeho pohled k Harrymu.

„No- já- já nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel." Harryho nejistotu z toho, že tu Remus zase byl, a ani za ním nepřišel, převálcoval v tu chvíli Ronův dotaz.

„Tak to já jo. Moc se teda k Lupinovi nehodí, ale když jim to vyhovuje..." pokrčil rameny Ron a Ginny se zase začala hihňat. Hermiona ho sledovala zděšeným pohledem.

„Rone, je to bystrozorka, členka Řádu a- a o dost starší-"

„Neříkala jsi před chvílí něco o lásce a věku?"

„To jo, ale oni jsou dospělí!"

„Vždyť jim to nikdo nebere. Jen jsem řekl, že je pěkná. Harry to klidně řekne taky, viď Harry?"

„Nooo... jo. Ehm, je pěkná," pomohl po chvilce váhání svému kamarádovi Harry.

„Tak vidíš," pokývnul na Hermionu. „To ale neznamená, že tím hned něco sledujeme, no ne?" otočil se zase na Harryho.

„Jo. Teda ne. Nesledujeme," zamotal se trochu do toho. Hermiona si je oba přeměřila přísným pohledem, načež rychle vstala a s krátkým rozloučením se vydala do knihovny.

„Teď nechápu, co ji na tom naštvalo," kroutil hlavou Ron a Ginny v tu ránu vyprskla smíchy. Harry, zmatený celým tímto rozhovorem, se po dlouhé době taky začal upřímně usmívat. Ron nikdy nezklame...

*****

Když Severus Snape mířil na příští lekci nitrobrany s Potterem, cítil se po dost dlouhé době trochu zmateně. Samozřejmě si nepřipouštěl, že by ho zjištění, že je Potter skutečně jeho synovec, nějak ovlivnilo. Ještě než lektvar uvařil, zařekl se, že se tím nic nezmění. Vždyť toho kluka ani nemá rád. Pět let ho nesnášel, teď je možná trochu snesitelnější, ale určitě ne natolik, aby to hrálo nějakou roli. A proč že ho vlastně nemá rád? Nevyjasnil si snad, že tyto důvody byly také neopodstatněné? Ano, tuto možnost si připustil už dávno. Takže vážně ho nemá rád? Nebo je mu jen lhostejný? A nebo mu naopak není vůbec lhostejný?

Severus se nad těmito myšlenkami zhrozil pokaždé, když ho napadly. Teď se však snažil nedat nic najevo a vydal se pro své odpovědi na otázky, které mu od rozhovoru s Brumbálem nedaly spát.

Když Severus dorazil na Grimmauldovo náměstí, Potter už na něj čekal na chodbě.

„Dobrý den, pane," zamířil hned Potter k němu.

„Dobrý den. Dnes už nevyspáváte?"

„Ehm, ne. Nařídil jsem si budíka." Severus se na něj ve dveřích podezřívavě zadíval. Myslel to vážně nebo se ten kluk právě pokusil o vtip. Potter si asi rychle uvědomil, co řekl, a zavrtěl hlavou, jako by to chtěl zahnat pryč. „Zapomeňte na to. Pane."

„Máte dobrou náladu?" zeptal se ho profesor.

„Dobrou náladu? Co to je? Lektvar z učebnice pro pokročilé?"

„Vy dneska vtipkujete, Pottere?"

„Ne, to je jen můj způsob vyjádření naprostého zoufalství. Musím vás varovat, že i když jsem se vážně snažil trénovat, asi to bude ztracený čas."

„To uvidíme. Jestli tomu tak skutečně bude, mám pro dnešní hodinu připravený plán B." To Pottera evidentně zaujalo.

„Opravdu?"

„Ne, taky vtipkuji." Chlapec se na něj nevěřícně podíval. „Pottere, zapamatujte si jednu věc. Já nikdy nežertuji, jasné!?" Kluk přikývl. „Dobrá, takže jestli vás to zajímá, tak toto je náš plán B," vytáhl malou lahvičku ze svého hábitu.

„Co to je?"

„Jako budoucí student mým pokročilých hodin, a jen Merlin ví, jak se vám podařilo do nich dostat, byste to mohl poznat," podal mu Snape lahvičku do rukou.

Potter si lektvar prohlédl, poté ho odzátkoval a přičichl si k němu. „Uklidňující lektvar, pane?" řekl nejistě.

„To se mě ptáte nebo to víte?"

„Vím?" zkusil to zase Potter.

„Za co ty mě trestáš?" zamumlal si potichu s očima v sloup Severus a na chvilku se od svého svěřence otočil. „Jistěže je to uklidňující lektvar," odpověděl mu, když se otáčel zpět k němu, a už jen zahlédl, jak v Potterovi mizí obsah celé lahvičky.

„Pottere!"

„Co? Nebyl pro mě?"

„Samozřejmě že byl! Pro koho jiného by asi tak měl být?"

„Pro vás?" zeptal se s jistou pochybností v hlase Potter. Severus se snažil uklidnit hlubokými nádechy a výdechy.

„Při setkáních s vámi bych ho skutečně potřeboval!" Byl s ním pět minut a už ho dokázal rozhodit. A ani nechtěl vědět, co bude dál. Protože... „Pottere, to byla dvojitá dávka, měl jste vypít jen půlku!"

„To jste neřekl!"

„Ani jsem vám neřekl, abyste to pil!"

„Domyslel jsem si-"

„Vy už nic raději nedomýšlejte!" Potter zívnul.

„Budu spát?"

„Ne, jen budete unavený a malátný. Možná trochu mimo." Toho se Severus bál nejvíc.

„Aha. No, jsem unavený. Ale to jsem skoro pořád." Znovu zívnul. Pak si z ničeho nic lehl na zem, nohy si položil na židli, ruce nechal volně podél těla a zadíval se do stropu. Severus čekal, co se bude dít.

„To je hnusnej strop," prohlásil omámený Potter a uchechtnul se.

Nutně potřebuji aspoň pětinásobnou dávku uklidňujícího lektvaru...