Zase další hrozné léto v Zobí ulici. Jak to tu Harry nenáviděl. A přesto musel na prázdniny opět sem. Bude to muset nějaký čas vydržet. Neví, co Řád plánuje, ale celé prázdniny zde určitě nezůstane. Ne že by mu vadilo vykonávat nesmyslné požadavky tety Petunie ("posekej trávník, zalij záhony, zastřihni plot, odplevel záhony, umyj nádobí, vytři..."). To nevadí, aspoň nemusí myslet. Ne, u těchto věcí mozek opravdu není potřeba. A tím líp pro něj. Nemusí se zaobírat událostmi z konce června. Nemusí myslet na to, jak jeho kmotr umírá. Stačí to zažívat v noci. Sirius ...

Tak byl sám. Zase. Jak dlouho ten pocit štěstí, že někoho má, trval? Dva mizerné roky? Z toho asi tak měsíc mohli být skutečně spolu. Ale asi je to jeho osud. Být sám nebo s lidmi, co ho nesnáší. Ale nebude si zase tak moc křivdit, má přeci ty nejlepší přátele na světě!

Přátele, co stojí vždy při něm, ať se děje, co se děje, a to není přece málo. A nejen Rona a Hermionu, ale jak se na ministerstvu ukázalo, i Neville, Ginny a Lenka jsou schopni pro Harryho obětovat víc, než si kdy dokázal představit. Tato myšlenka, že tu pro něj přeci jen někdo je, znamenala v Harryho životě jediný světlý bod. Jinak by už nemělo cenu tu být. Jinak by se už dávno sesypal.

Ke zhroucení však už mnohokrát daleko nebylo. Kolikrát večer v posteli přemýšlel, proč to vše dělá. K čemu tu vlastně je? Pro koho? Stojí to za všechnu tu bolest, za to trápení? Jak dlouho by tu někomu chyběl? Ron a Hermiona mají sebe (och, jistě že mají, komu chtějí stále co nalhávat?), Neville s Lenkou možná taky, Ginny randí s McConnerem. Asi by je to nějaký čas bolelo, ale zvykli by si.

Proboha, vždyť to stejně jen prodlužuje. Tu dobu být tu s nimi. Stejně se jednoho dne budou muset rozloučit. On, šestnáctiletý kluk, obyčejný kouzelník, neprávem slavný, možná trochu lepší v obraně proti černé magii, jinak průměrný student Bradavic, on že mám porazit nejobávanějšího čaroděje všech dob? On že mám zabít Voldemorta? To je vážně dobrý vtip. Jo, obrana mu docela jde, což mu je ale možná tak k tomu, aby chvíli odrážel pár kleteb, tu tam nějakou seslal a čekal, až na něj doletí ta poslední. Smrtelná. A proti té stejně žádné obranné kouzlo neexistuje.

Jo a ještě mu jde famfrpál. Má celkem dobrou fyzičku, takže může ještě zdrhat. Utíkat mu jde taky dobře, ve čtvrtém ročníku to byl ze hřbitova dobrý sprint. Ale on nemůže utíkat, musí porazit Voldemorta. Což ale samozřejmě nikdy nedokáže, jak předpokládal, takže zpět k původní otázce.

Proč to prodlužovat? K čemu se snažit? Koho ještě uvidí umírat ve své snaze udělat něco pro dobro. A ta nejzásadnější otázka – kdo ještě umře kvůli němu? Kvůli jeho neschopnosti? Na co si to sakra hraje? Není přece žádný spasitel kouzelnického světa, žádný hrdina, žádný Vyvolený. To by třeba mohl být Cedrik. Měl by pro hrdinu všechny předpoklady. Samozřejmě kdyby neumřel a někdo o něm pronesl pitomou věštbu.

Ne, namísto toho to byl on, Harry Potter. V těchto chvílích uvažoval nad svým mizerným životem a jeho zbytečností, protože opravdu nevěřil, že by měl nějakou šanci. Na druhou stranu si ale zase uvědomoval, že když by tu nebyl, nebyla by pro kouzelnický svět už šance vůbec žádná. Aspoň tedy pro stranu dobra. K čemu by bylo jeho blízkým mít své milované, když by byli jen otroky Pána zla. A přežili by to vůbec? Nesnažili by se po jeho smrti bojovat dál? Vést zápas s větrnými mlýny, a přitom prohrávat? Nastalo by peklo. Samozřejmě, že lidé z Řádu by se nevzdali. Takže by všichni umřeli. Ani Hermiona s Ronem a Nevillem a i ostatními členy Brumbálovy armády by bojovat nepřestali. Takže by také umřeli. A tyto strašné představy měly jen jedno možné řešení.

Nevzdávat to, zkusit bojovat, dál trpět, sledovat další lidi umírat, mít jednu depresi za druhou, snažit se to všechno vydržet a jednoho dne se postavit Voldemortovi a jisté smrti s čistým svědomím, že udělal, co se dalo. Byl by nejradši, aby to skončilo hned. Ale copak má na výběr? Měl někdy na výběr?

Ne, Harry Potter neměl nikdy na výběr. Ani v tom, kde bude trávit letní prázdniny. Bylo horká noc a chlapec seděl v okně, aby se nadýchal trochu čerstvého vzduchu a pročistil si hlavu od těch zlých myšlenek, které ho tížily. Věděl, že ráno v šest zase nebude moci vstát, protože tak do dvou hodin nebude moci usnout, ale spát nešlo. Celý den musel něco dělat, a když večer nebylo co, tak přemýšlel, jak z toho ven. A tak to šlo den co den, jakmile se vrátil z Bradavic.

Občas na ulici zahlédl nějaký stín, jednoho večera kus pláště, jindy se za zaparkovaným autem sousedů mihl kus růžových vlasů (aspoň ta Tonksová by se mohla zastavit na kus řeči, když už nemůže předstírat, že tu není), no Řád se rozhodně činil. Ani chvilka soukromí pro Harryho.

Ale co, musí si svého Vyvoleného střežit, minimálně do jeho smrti, pomyslel si naštvaně Harry, když uslyšel za lampou tříštění skla. Nesnášel to. Oni tu jsou někde poschovávaní a on musí trčet tady. Je mu naprosto strašně, je Vyvolený, naprosto zničený, pořád Vyvolený, totálně zdeptaný, furt Vyvolený, ale oni trčí tam venku, pokouší se dělat, že tam nejsou, a jeho nechají zase úplně bez informací a kontaktu, hlavně že je stále pitomě Vyvolený. Jak chtějí, když oni nemluví s ním, on nemusí zase s nimi. Stejně líp udělá, když už se nebude s nikým moc bavit. Kdo se k němu naváže, umře. I Ron s Hermionou jsou v nebezpečí. Každý, kdo je s ním v kontaktu, je v ohrožení. Voldemort dobře dokázal využít Siriuse, tak kdo by byl další? Pro koho dalšího bude hrozbou?Harry zničeně slezl z okna a zalezl do postele vstříc dalším nočním můrám.

*****

Šedými chodbami bradavického hradu vlál černý hábit tamějšího profesora lektvarů. Severus Snape se hnal pro něj typickou chůzí do ředitelny na Brumbálovo zavolání. Vypadalo to, jako by spíše letěl. Kdyby byli v chodbách nějací studenti, jistě by mu uskakovali z cesty a snažili by se před neoblíbeným profesorem schovat. Získával si respekt už jen z pouhé chůze či pohledu.

„Citrónový drops," pronesl hlubokým hlasem a zamířil po odkrytém schodišti nahoru.

„Zdravím, Severusi. Báječné, že jsi přišel tak rychle." Brumbál seděl za svým stolem a usmíval se na profesora skrz své půlměsícové brýle.

„Víte, že se můžu vždy přetrhnout při vašem zavolání. I za cenu zničení rozpracovaných lektvarů. Doufám, že to je něco důležitého, když jsem musel vylít Sarodův lektvar, nad kterým jsem strávil poslední dvě hodiny," posadil se naproti řediteli Severus a tvářil se přitom otráveně.

„Citronový bonbon?" vytáhl Brumbál z hábitu sáček a nabídnul Severusovi. Ten převrátil oči v sloup a povzdechl si.

„Ne, děkuji," snažil se ještě zachovat klidnou tvář.

„Možná je to tak lepší, tváříš se už tak dost kysele. A co až ti povím, co jsem zjistil," uchechtnul se Brumbál a sám hrábnul do sáčku, aby si strčil jeden bonbón do úst. Po tomto prohlášení Severus zpozorněl.

„Nějaké nové plány Pána zla? Nic, co bych vám neřekl, se ke mně nedoneslo."

„Ne, Severusi, nic takového. Toto se týká něčeho jiného."

„Myslel jsem si to. Tváříte se až moc vesele na to, aby se to týkalo války. Pak tedy jste jistě našel nového neschopného profesora obrany proti černé magii? Je to zase nějaká ropucha z ministerstva nebo snad vlkodlak, co by chtěl sežrat děti?"

„Učitele obrany jsem ještě nesehnal. A víš, že nemám moc na výběr. To místo je prokleté, nikdo se na něj nehrne. Letos nám do toho naštěstí ministerstvo mluvit nebude. Od té doby, co Popletala vystřídala madam Bonesová, vztahy mezi Bradavicemi a ministerstvem jsou mnohem lepší. Zdá se, že časy se zlepšují. Doufám jen, že tlak temné strany vydrží. Madam Bonesová má však mou důvěru, je to silná a rozhodná žena."

„To už jsem slyšel, Brumbále. Tak co tak naléhavého mě povolalo? Přejděte k věci."

Brumbál vstal a začal pomalu přecházet k oknu. Rukou si přejížděl po dlouhých bílých vousech a díval se na pozemky. Severus, který seděl zády k němu, začínal mít svíravý pocit, že tento rozhovor nebude jako jedna z těch válečných porad. Brumbál se nadechl a otočil k Severusovi. Zdálo se, že našel slova, která hledal.

„Vlastně trochu se to Voldemorta týká. Ne přímo, ale na tuto informaci jsem narazil, když jsem pátral po způsobu, jak jej zničit. Víš, že podnikám výpravy do různých míst, a víš, že zničení Voldemorta závisí z velké míry i na Harrym Potterovi."

„Och, jistě, jak bychom mohli zapomenout na našeho Vyvoleného. Už se mi z těch novin chce zvracet. Víte, že jsem se rozhodl, že přestanu odebírat Denního věštce? Jako by nestačilo, že toho kluka musím vídat 10 měsíců ve škole. Ani o prázdninách nemám klid a musí mi jeho obličej kazit snídani. Ani si nemohu v klidu vypít kafe." Severus to opravdu nechápal. Co každý na tom frackovi vidí? To Brumbál se na ministerstvu činil. Kvůli Potterovi tam vznikla jen spoušť. A zůstalo tam po něm spousta zraněných a jeden mrtvý. Ne že by Blacka byla škoda. Mohl si za to sám. Musel se vrhnout tomu úžasnému dobrodružství, co napáchal jeho neméně úžasný kmotřenec, vstříc. Jak jinak. A takhle to dopadlo. Ale aspoň už nebude muset vídat na setkáních Řádu ten jeho zablešený ksicht.

Kdo by si pomyslel, že umaštěnej Srabus vás přežije, vy nebelvírské hvězdy, vzpomínal na své úhlavní nepřátele, Jamese Pottera a Siriuse Blacka, a v duchu se ušklíbal. Skutečně je z hloubi duše nesnášel. A syna toho idiota Pottera teď uctívají všichni v zemi. Pravděpodobně i dál za hranicemi. Musí být v sedmém nebi. Prý Vyvolený, ještě to by jim tak scházelo. Jen měl příliš štěstí, nic jiného v tom nebylo. Severus ten povyk kolem kluka vážně nechápal.

„Jsi k němu moc přísný, Severusi. Harry to teď nemá vůbec lehké. Přišel o Siriuse a ty víš, co pro něj znamenal," řekl posmutněle Brumbál.

„A kdo za to asi tak může? Někdo nám tu opět nerespektoval pravidla a takhle to skončilo!"

„Smrt Siriuse přeci není Harryho vina, to nemůžeš myslet vážně, Severusi."

„Samozřejmě, že to není jeho vina. Black si za to může sám. Ale úplně nevinný ten kluk není. Kdyby cvičil pořádně -"

„Teď tu nevytahuj nitrobranu!" zvýšil Brumbál hlas. „Za tohle neseš vinu i ty sám, to nemůžeš popřít."

„Ten kluk absolutně nerespektoval mé soukromí a to já nestrpím, Brumbále! I když přiznávám, že přestat ho učit úplně byla asi chyba. Ale budu upřímný – pochybuji, že by mělo nějaký efekt, kdybychom v ní tenkrát pokračovali. Potter nemá pro nitrobranu žádné vlohy. I kdyby se snažil, a jako že se vůbec nesnažil, nedosáhl by takového stupně, aby byl schopný Pánovi zla vzdorovat."

„Tohle nechci slyšet, Severusi. Harry se musí nitrobranu naučit. Nesmí se již opakovat to, co se stalo posledně. Harry je schopný obětovat sám sebe pro druhé a to si nemůžeme dovolit."

„Jistě. Blaho Zlatého chlapce nade vše," odfrknul si Severus. Pak se ale zamyslel a v tom mu došlo, co tím Brumbál naznačuje. „Nechcete snad, abychom v tom s Potterem pokračovali? To jsou ty vaše skvělé zprávy? Nestačí, že mi Věštec kazí každé ráno, ještě vy mi musíte zkazit i celý zbytek prázdnin?" Severus byl bez sebe. Další hodiny s tím otravným arogantním spratkem.

„Původně jsem dnes o nitrobraně mluvit nechtěl, ale když už jsme to téma nakousli, přišlo mi vhodné ti to sdělit. Netušíš, co za katastrofu by mohlo způsobit, kdyby se to opakovalo a my nepřišli včas."

„Ale ano, dovedu si to živě představit, celý kouzelnický svět by puknul žalem," pronesl ironicky Snape.

„Nedělej si z toho legraci, Severusi. Situace je vážnější, než si uvědomuješ."

„No tak mě poučte, Brumbále. Sdělte mi jedno z těch vašich tajemství a obohaťte mě," ušklíbnul se profesor lektvarů.

„Víš, co vědět musíš. Vše ostatní se dozvíš časem," rozhodl rezolutně Albus Brumbál.

„Jistě. Tak tedy řekněte, proč jsem zde. Neprotahujme to déle, než je nutné."

Brumbál se s upřeným pohledem posadil zpět na své místo naproti Severusovi. Věděl, že tohle pro něj bude asi těžší slyšet, ale věřil, že vše by nakonec mohlo mít na věc pozitivní dopad.

„Byl jsem před třemi dny v Cokeworthu. Vím, že ses zatím do Tkalcovské ulice neodebral, proto jsem ti ani nesděloval, že tam mířím," začal klidným hlasem, jako by se nic nedělo. Severus udiveně hleděl na Brumbála.

„Co jste tam u Merlina hledal?"

„Pochopitelně vše, co by se nějak mohlo týkat Lily, a tedy i Harryho. Vyrůstala tam přeci stejně jako ty."

„To mi nemusíte připomínat. Vím, kde žila má nejlepší přítelkyně."

„Byla víc než to, Severusi."

„Brumbále, nevím, kolikrát to mám ještě opakovat, ale tohle je skutečně naposledy. Mezi námi nikdy nic nebylo, jen přátelství. Doufám, že už tomu rozumíte. Byla pro mě jako sestra!" rozkřiknul se Snape na Brumbála. Už měl toho blázna vážně plné zuby.

„To jsem rád, že to říkáš, Severusi," usmál se na něj Brumbál. „Pak pro tebe tedy nebude tak těžké přijmout fakt, že to skutečně byla tvá nevlastní sestra."