Severuse vzbudil křik. Netušil, kde je, ani co se děje. Stačila ale krátká chvíle k tomu, aby si vše uvědomil.

„Vstávej!"

„Strejdo!"

„Vstávej!"

„Už jsme domááá."

„Nemusíte tak ječet, ještě strejdu Severuse vyděsíte," uslyšel hlas svého synovce. Děti se toho ale nezalekly.

„Halóóó! Vstávej!" Severus rozlepil oči. Nejdřív se podíval na usmívajícího se Harryho, poté se otočil na ty dva řvouny. Vypadaly nadšeně, že se jim podařilo jejich strýčka probudit. Auto stálo na místě. Podíval se z okýnka. Stáli před menším bílým domem. Tak nějak si ho představoval...

„Vítej u nás doma," pronesl slavnostně Harry. Severus přikývnul. Pak něco ucítil.

„Co to tu voní?"

„Oh, to je čína. Zastavil jsem se pro ni po cestě. Tak... jdeme?" Nejdřív vystoupil Harry, Severus ho následoval. Rozhlížel se po okolí, když vyndával Harry děti z auta. Vypadalo to tu na klidnou čtvrť. V ulici nebylo ani živáčka. Nejspíš byl zrovna čas večeře – Severus netušil, kolik bylo hodin, ale ještě bylo světlo. V létě však bývaly dny dlouhé.

„Pojď, ukážeme ti náš pokojíček," chytila ho znenadání za ruku malá Lily. Najednou ucítil i v druhé ruce malou dětskou dlaň.

„A tvůj taky," pověděl malý Severus jdoucí po jeho druhém boku. Harry je předešel, v rukách několik bílých krabiček. Na chvíli se zadíval na dveře, které se vzápětí samy otevřely. Zastavil se na prahu. Zamumlal si pro sebe něco, co Severus rozluštil jako „dobrý", a vstoupil do domu. Severus s dětmi ho následoval. Bílé krabičky přistály na stole.

„Já chci hranolky!"

„Já chci taky hranolky!"

„Běžte si umýt ruce." Děti se daly do běhu. Pospíchaly do chodby, kde Severus předpokládal, že se nachází koupelna. „Jakmile jde o hranolky, zapomenou na všechno," posteskl si Harry. „Pojď, ukážu ti to tu – nebo se chceš nejdřív najíst? Asi máš taky hlad."

„V pořádku." Severus nechtěl přiznat, že hlady málem šilhal.

„Není to tu velké. Tady je obývák s kuchyní," ukázal na místnost, ve které stáli. Došli do ní z krátké chodby. „Tudy se jde na zahradu," pokynul rukou k velkým francouzským dveřím. „Tady v chodbě je koupelna se záchodem a malý pokoj. Ten bude tvůj. Nahoře je moje ložnice a dětský pokoj," ukázal Severusovi schody schované za rohem. To už kolem nich proběhla dvě malá stvoření. „Počkejte na nás!" křikl na ně Harry a zavedl Severuse do jeho pokoje. Byl to malý, jednoduše, ale útulně zařízený pokoj. Jednolůžková postel byla umístěná pod oknem. Nacházel se zde i malý stolek s pohodlně vyhlížející židlí a dvě malé komody na oblečení. Co ale Severuse zarazilo, bylo několik plyšových zvířátek umístěných na polštáři postele. „Ty máš od Seva a Lily – aby ti prý nebylo v noci smutno," uculil se na něj jeho synovec. Najednou se z povzdálí začaly ozývat zvuky.

„Fůůůj!"

„Fůůůj!"

„Och, bože!" zamumlal s očima ke stropu Harry. „Říkal jsem, ať počkáte!" zakřičel, aniž by tušil, co se děje. Nejspíš už je ale znal. Když společně došli ke stolu do obýváku, děti klečely na židlích a rozbalovaly krabičky jednu po druhé. Ušklíbaly se nad tím, co nacházely uvnitř.

„Hranolky máte tady v té," stál už nad nimi Harry a rozbaloval jim jejich porci. „A sníte i to maso."

„Já nechci maso," protestovala Lilynka.

„Ale budeš ho jíst, jinak nebudou ani hranolky." Zamračila se. „Sedněte si a jezte. Donesu vám pití. Severusi, posaď se," pokynul Harry i jemu. „Vzal jsem toho víc, i něco pálivějšího, můžeš si dát, co chceš. Jo, příbory. A asi i talíř, co?" Severus vůbec nemusel odpovídat a jen sledoval, jak Harry pobíhá po kuchyni a otevírá jednu skříňku po druhé. Začal nosit na stůl talíře, sklenice, příbory a nakonec ještě několik lahví s pitím. Úlevně si vydechnul, když sám dosednul ke stolu. „Máte všichni všechno?" zeptal se jich. Děti spokojeně strkaly hranolky do pusy rukama. Harry si jen povzdechnul. Zřejmě neměl sílu na to jim ještě něco vyčítat. Pak, jako by si něco uvědomil, se s kajícným obličejem otočil k Severusovi. „Tohle běžně nejedí. Snažím se jim vařit zdravější jídlo."

„Těch pár smažených kousků brambor jim nijak neuškodí, řekl bych," podotknul Severus a začal ochutnávat lákavě vonící kuřecí směs se zeleninou a rýží. „Je to chutné." Harry se na něj vděčně usmál a sám se pustil do jídla.

„Pamatuješ, jak jsi mě ty vzal poprvé na hranolky?" nadhodil během jídla Harry.

„Poprvé a naposledy. A řekl bych, že spíš ty jsi tam vzal mě," vzpomínal s úšklebkem Severus na jejich výlet do Londýna. A děsivou návštěvu McDonaldu. „Nebyl jsem k tomu náhodou donucen?"

„Ale bylo to super!"

„Co pro tebe není," zašklebil se znovu Severus. Harry se začal pochechtávat.

Večeře proběhla v uvolněné atmosféře. Dvojčata večer neustále něčím zpestřovala. Ať už svým vyprávěním o tom, co ráno sledují za pohádky a co bylo v posledním dílu, nebo vyptáváním se Severuse na nejrůznější detaily jeho života.

„Máš děti?"

„Proč nemáš děti?"

„Nemáš je rád?"

„Má je rád, je přece učitel!"

„Profesor, říkal tatínek!"

„A máš nějakou maminku?"

„Jak by mohl mít maminku, když nemá děti?"

„No přece jako svojí maminku."

„Ahá!"

„A máš rád palačinky?"

„Já chci palačinky!"

„Tatínku, uděláš nám zítra palačinky?"

„Když teď půjdete hezky spinkat, udělám vám ráno tolik palačinek, kolik jen budete chtít," řekl Harry s hlavou opřenou o ruku. Vypadal celkem unaveně.

„Hurá!"

„Hurá! Palačinky! Tatínek umí ty nejlepší palačinky, strejdo, víš to?"

„Samozřejmě," ujistil je Severus. Jak by mohl zapomenout.

Za další hodinu Harry dosednul na verandu lavici. Severus tam byl poslán už dávno předtím. Jeho synovec položil na stůl dvě zelené lahve, jejichž název značil, že budou pít pivo. Jedno po druhém Harry otevřel.

„Budeš, že jo?" zeptal se ho celkem pozdě.

„Ochutnám, děkuji." Každý si vzal jednu lahev do ruky. Harry se k němu trochu naklonil a ťuknul svou lahví o tu jeho.

„Na zdraví." Napil se. „Mně teda chutná. Neboj, s máslovým ležákem to moc společného nemá."

„Vůbec nic, řekl bych," ohodnotil Severus po pár prvních locích. „Je dobré." Nastalo ticho, během něhož si Severus opět prohlížel menší zahradu s pískovištěm, houpačkami a klouzačkou. Všude kolem na zemi se povalovaly hračky.

„Moc toho nenamluvíš," poznamenal do ticha Harry. Severus si uvědomil, že si ho už nějakou dobu prohlíží.

„Nějak to... nemohu vstřebat," pověděl s povzdechem Severus. Popravdě se nikdy předtím necítil tak... bezradný.

„Já vím," chytil ho Harry za ruku. Nikdo kromě něj to nikdy nedělal. Byl rád, že ho má, i když to neřekl nahlas.

„Tolik ztracených let," řekl tichým hlasem opět Severus. A to si vždy zakládal na tom, že nebude sentimentální. Alespoň ne na veřejnosti. Jenže už se to nedalo skrývat. Když si předtím v pokoji prohlížel těch pár fotografií, na kterých byl Harry ještě se svou ženou, chytilo ho to za srdce. A ještě víc ta fotografie, na které měla Elena na hlavě ovázaný šátek. V rukách držela dvě batolata a zezadu ji objímal Harry. Podle dvou jedniček na dortu, který byl vedle nich, Severus usoudil, že se jednalo o první narozeniny dvojčat. To už Elena prohrávala boj se zákeřnou nemocí. Ale všichni se na fotografiích usmívali, jako by to byl ten nejúžasnější den jejich života. Možná že byl. Jeden z posledních... „Mrzí mě, že jsem tu pro tebe nebyl, když jsi to nejvíc potřeboval."

„Ty za to nemůžeš-"

„Já jsem se rozhodl do toho prokletého domu jít-"

„Brumbál tě měl zastavit!" vyhrkl příliš útočně Harry. Severus si všimnul, jak se mu podivně zablesklo v očích.

„Viníš z toho Brumbála?" nevěřil svým uším Severus. I když vlastně už něco takového slyšel od Draca. Harry neurčitě pokrčil rameny.

„Teď už je to jedno. A cítíš se dobře?" změnil náhle téma hovoru. Severus se v tom raději dál nešťoural.

„Byla to moje volba," poznamenal přesto ještě. „A ano, cítím se dobře."

„To je skvělé," usmál se zářivě Harry. Střídal nálady častěji, než se měnilo počasí. „To bys mohl brzy zvládnout ten let." Severus, který zrovna upíjel pivo, se zakuckal.

„LET?"

„Do Ameriky – už jsem ti o tom přeci říkal." Teď ale Severuse zarážela jiná věc, než že Harry stále trval na té šílené cestě.

„Chceš letět přes Atlantik na koštěti?" Harry na něj dobrou chvíli zíral, když se nakonec hlasitě rozesmál.

„Ale ne! Poletíme letadlem! Stačí říct, že chceš jet, a zamluvím letenky." Severus svého synovce nespouštěl z očí.

„Navštěvuješ ještě stále toho psychiatra?"

„Ehm, ne."

„Pak bys měl zase začít." Zase se napil. Už mu toho v lahvi moc nezbývalo, ale bylo mu trapné říkat si o další.

„Dáme si ještě jedno?" navrhnul Harry, jako by mu četl myšlenky.

„Můžeme, děkuji." Za pár vteřin byl Harry zpět s dalšími dvěma lahvemi.

„Nemůžu jen tak odjet, Harry," pověděl po chvíli rozmýšlení Severus. Harry se zatvářil nechápavě. „Musím ještě do Bradavic, do Londýna, na Ústředí-"

„Ne, to fakt nemusíš," zatřepal Harry hlavou.

„Chci vidět ty... co zůstali. Můžeš jet se mnou-"

„NE!"

„Proč ne?"

„Protože tohle už je za námi! Musíme odejít! Zůstával jsem v Anglii jen kvůli tobě! Pořád jsem doufal, že se probudíš a půjdeš se mnou! Tamto všechno je minulost! Už se nás to nijak netýká!"

„Jak to můžeš říct? Určitě přežil někdo z našich přátel, z Řádu..."

„Ale já na ně kašlu, Severusi! Je mi bez nich líp. A jim beze mě taky, to mi věř."

„Ne, nemůžu věřit tomu, že by tě Weasleyovi odepsali." Harry si rozzlobeně odfrknul, ale nekomentoval to. „Co slečna Weasleyová?"

„Draco ti to neřekl?" podíval se na něj zvědavě Harry. Severus si to v tu chvíli uvědomil.

„Ovšem. Už je z ní paní Malfoyová. Tak tohle je například věc, které moc dobře nerozumím." Čekal, že Harry bude nadávat, ale k jeho překvapení se začal zase usmívat.

„Sluší jim to spolu. A fakt se k sobě hodí. Prý čekají malé."

„Tobě to nevadí?"

„A proč?" nechápal Harry.

„Harry. Naposledy, co si pamatuji, jsi byl zamilovaný do slečny Weasleyové a Draca jsi nenáviděl," připomínal mu trpělivě Severus.

„No jo! Když to už je tak dávno," mávnul rukou Harry. „Hodně se změnilo-"

„Očividně."

„Malfoy se změnil, neříkám, že jsme nejlepší přátelé, ale začali jsme spolu vycházet." Ano, něco takového říkal i Draco. „A ti dva se dali dohromady ještě to léto na Grimmauldově náměstí, když jsi byl zasažen tou kletbou. Moc lidí to nevědělo, díkybohu ani Ron, ten měl plnou hlavu toho, že Anglie vyhrála nad Spojenými státy finále Mistrovství světa ve famfrpálu. Mluvil o tom celé léto, takže si ani nevšiml, co se mezi těmi dvěma děje. A já byl tou dobou zakoukaný už do Eleny. I když-" Harry se náhle odmlčel a raději se napil piva.

„I když co? Dokonči to."

„Ještě jsem se v sedmáku tak trochu zakoukal do naší učitelky Obrany proti černé magii," zamumlal do lahve Harry. Severus se málem začal dusit. Pro příště už věděl, že nemá pít, když Harry mluví. Je to dost nebezpečná kombinace.

„Do učitelky?"

„Kdybys ji viděl, byl bys v tom taky," bránil se Harry. Severus si neuměl moc dobře představit v čem.

„O tom silně pochybuji."

„Byla fakt skvělá! Učitelka," dodal pro upřesnění a lehce zrudnul. „Ale bylo to jen platonické. Vždycky jsem cítil strašné výčitky svědomí, když jsem ji viděl, a přestal jsem myslet na tebe nebo na válku."

„Co ti na to říct," zamrkal Severus. Vážně netušil. Tyhle věci šly vždy mimo něj.

„Ale jednou jsem jí políbil. Na tvář," zaculil se zase Harry. Severus si pomyslel, že ten sedmý ročník nebyl možná tak tragický, jak Draco říkal. „To když mi navrhla, abych jí tykal. Chodila se dívat na trénink Odboje."

„Trénink Odboje?" opakoval nechápavě Severus.

„Oh, ty si ho ještě pamatuješ jako Brumbálovu armádu. Přejmenoval jsem ji. Nebojoval jsem za Brumbála. Bojoval jsem proti Voldemortovi. Byli jsme Odboj," vysvětloval Harry. „Měl jsem nejdřív chuť s tím seknout. Začal jsem chodit na kurzy k Poppy, famfrpál jsem teda vynechal hned na začátku. Ale učil jsem se ještě Divokou magii, pak jsem vedl jednání s kentaury, vodními lidmi-"

„Tak to mě zajímá asi nejvíc. Tvá – jednání s kentaury? Měl jsem za to, že tě na konci šestého ročníku chtěli zabít."

„Kdyby jen na konci šestého," zasmál se Harry. „Měl jsem pocit, že mě chtěli zabít pokaždé, když mě viděli!" Severus nechápal, co na tom bylo vtipného, a v tichosti svého synovce pozoroval. „Kde jsme to skončili? Jo, Odboj. To byla jediná věc, které jsem nenechal. Až do... Brumbálovy smrti." Severus byl rád, že se už Harry nesmál. To by bylo totiž vážně divné.

„Jak se to stalo?" zeptal se. Harry sledoval svoje pivo. Hrál si s lahví v ruce.

„Vím, že jsem s ním měl konflikty, v sedmém ročníku jsme spolu moc nevycházeli," Severus chtěl poznamenat, že to ani v šestém, ale raději mlčel, „ale tohle jsem nechtěl." Harry se podíval na Severuse. V jeho očích byla úzkost. „Opravdu ne," ujišťoval ho, jako by mu snad Severus neměl věřit.

„To mi přece nemusíš říkat, Harry. Je mi jasné, že sis Brumbálovu smrt nepřál." Severus nevěděl, co si myslet o pohledu který mu Harry věnoval předtím, než se rozhodl vstát. Něco jako „když myslíš"...

„Půjdu spát, jdeš taky?" zeptal se Harry. Na okolí se už snesla tma.

„Ano, půjdu taky."

„Přemýšlej o té cestě. Bylo by fajn, kdybys chtěl jet co nejdřív." Severus se rozhodnul Harryho na chvíli uchlácholit.

„Budu o tom přemýšlet."

A nelhal. Přemýšlel o tom celou tu dobu, než usnul. A pořád mu to připadalo jako šílenství. Navíc se mu nezdálo, s jakou naléhavostí na něj Harry tlačil. Kolikrát o tom za ten jeden den mluvil? Asi třikrát? Bylo to zvláštní. Ale možná chtěl vážně jen odjet...

Severuse probudil nějaký zvuk. Šum. Podobný tomu, jaký slyšel, když jeli autem. Posadil se na posteli. Dveře byly zavřené. Takže ho nikdo nevolal. Ale měl dojem, jako by zase slyšel své jméno...

Zatřepal hlavou. Byl to jen sen. Měl žízeň. Vstal a šel krátkou chodbou do kuchyně. Všude byla tma. Ani nerozsvěcel, světlo z venku mu stačilo. Oči měl tmě přivyklé. V jaké skříňce asi budou skleničky, zamyslel se Severus, když stál u linky. Vzpomínal, jaké otevíral Harry. Nejspíš všechny. Otevřel tedy první, kterou měl při ruce. A zarazil se. Byla prázdná. Skříňku zase zavřel.

Otevřel druhou. Zase prázdná. To už bylo podezřelé. Zkusil ale i tu třetí. Tam už něco být muselo. Jenže – zase nic. Severus stál na místě jako přikovaný a zíral do prázdné skříňky. Byl snad blázen? Viděl přece před večeří Harryho, jak z nich bere sklenice a talíře.

„Potřebuješ něco?" vylekal Severuse hlas za ním. S trhnutím se otočil. Stál tam Harry. Severus se nemohl ani pohnout. Vypadal... Nedokázal říct jak, ale ne jako „jeho" Harry.

„Měl jsem žízeň," odpověděl tupým hlasem Severus. Harry k němu došel a otevřel první skříňku.

„Skleničky jsou tady." Severus se naklonil a srdce mu začalo bušit tak, že to snad musel slyšet i Harry. „Tam v té jsou talíře," ukázal ještě k poslední otevřené skřínce. Severus trhnul hlavou a několikrát zamrkal. Před pár vteřinami prázdná skříňka byla plná talířů.

„Nebyly tu," pověděl tiše.

„Co prosím?" zeptal se ho nechápavě Harry.

„Nic tu nebylo," pověděl silnějším hlasem Severus.

„Jsou tu pořád." Severus zůstal na Harryho nevěřícně zírat. Byl snad blázen? „Možná jsi je v té tmě neviděl." Jako na povel se všude rozsvítila světla. Severus musel přimhouřit víčka. „Posaď se, něco ti přinesu," vzal ho Harry za předloktí a vedl k pohovce. Severus si připadal jako malé dítě, ale neprotestoval. Byl totiž zaujatý tím, že ho Harry držel přímo tam, kde měl Znamení zla. A držel ho dost silně. Nezvykle silně. Tak, že by se snad i dalo říct, že to nebyla náhoda. Když ho usadil do jednoho z křesel, před odchodem ho ještě na to místo rukou poklepal.

Severus strnule seděl a ostražitě pozoroval Harryho. I v jeho chůzi bylo něco zvláštního. Šel pomalu a vzpřímeně. To se jeho zbrklému synovci příliš nepodobalo. Severus nemohl už dál mlčet.

„Harry?" Nereagoval. „Harry." Severus nechtěl křičet, ale když jeho synovec nezareagoval ani podruhé, zakřičel: „Harry!"

Harry se otočil. Zatřepal hlavou. Nejdřív se rozhlédl kolem, poté se zahleděl na Severuse. Vypadal dost vyvedený z míry.

„Severusi?" zeptal se, jako by ho viděl poprvé. A nejspíš to tak i bylo. „Co tady děláš?" Severus nevěřil tomu, co slyší. To přece Harry nemyslel vážně.

„Čekám na pití, které jsi mi chtěl donést," připomínal mu.

„Já? Počkat. Slyšel jsem nějaký rachot a chtěl jsem jít dolů." Pak se odmlčel. Severus čekal, co bude dál, ale vypadalo to, že jeho synovec skončil.

„Přišel jsi a řekl, ať se posadím." Harry zbledl jako stěna. Vypadal zděšeně.

„Vůbec si to nepamatuju." Zničeně klesnul na pohovku vedle něj. Pití se Severus nedočkal. „Už je to tu zase. Nestalo se to... takových let," šeptal Harry. Nešťastně složil hlavu do dlaní.

„Už se ti to někdy stalo?" Severus si něco takového neuměl představit. Teď to trvalo pár minut. Co když někdy jindy mnohem dýl? Co všechno se mohlo stát?

„Dělo se to... hlavně po válce. Několikrát. I kvůli tomu jsem začal chodit k psychiatrovi. Bylo to šílené. Jednou jsem se probral uprostřed města, které jsem ani neznal. A-"

„Co?" pobízel Severus mlčenlivého Harryho.

„Jednou... se to stalo ještě před koncem války. Ve škole."

„Co se stalo ve škole?" vyptával se Severus dál. Harry chvíli nic neříkal, ale najednou spustil. Severus se musel hodně snažit, aby Harry zaslechl. Tak moc mluvil potichu.

„Chtěl se mnou... mluvit Brumbál. U večeře vypadal... ustaraně. Sklesle. Staře," vypočítával Harry. „Tvrdil, že mi musí říct něco velmi důležitého. Čekal na mě v ředitelně. A já si říkal - jak jen může být najednou tak starý? Konec války se blížil! Všichni jsme to cítili. Měl by být při síle! Byl jsem... na něj naštvaný. Jako skoro celý rok." Zase se odmlčel. Na dlouho. Severus to nevydržel a zeptal se:

„Šel jsi tam?" Harry se na něj se smutkem v očích podíval.

„Asi jo. Jen si to nepamatuju."

„A co si pamatuješ?" Severus se začal obávat toho, co uslyší.

„Jak stojím v ředitelně."

„A?"

„A jak Brumbál leží na zemi. Vedle mě. Mrtvý." Severus pozoroval, jak Harry skládá hlavu do dlaní a začíná se pohupovat sem a tam. Sem a tam. Sem a tam. Tohle nebylo možné. To by... To se nemohlo stát! NE!

„Co myslíš, že se stalo?" Severus to vzal raději oklikou.

„Moody kontroloval mou hůlku. Bezvýsledně."

„No samozřejmě!"

„No samozřejmě," opakoval po něm s neupřímným úsměvem Harry. „Divoký mág hůlku nepotřebuje – aspoň to Moody tvrdil."

„Ale věřili ti, nebo ne? Řekl jsi jim, co se stalo?"

„Řekl jsem jim, že když jsem do ředitelny přišel, už byl mrtvý."

„Proč?" nechápal Severus.

„Ptáš se proč? Protože v opačném případě by to znamenalo, že jsem ho zabil!"

„Ale tys ho nezabil!" snažil se ho hájit Severus.

„Samozřejmě, že jsem ho zabil!" vykřikl už stojící Harry. Rty se mu začaly slabě třást. „Zabil. Zabil jsem ho. Nevím jak. Nevím proč. Nevím vůbec, co se stalo. Ale byl jsem to já!" Severus kroutil zamítavě hlavou. „A ty jsi jediný, komu jsem to řekl."

„Nemůžeš to tvrdit jistě, když si na to nepamatuješ."

„Ale někdo jiný si to pamatuje," vzal mu vítr z plachet Harry. „Obrazy." Severus vstřebával informaci, že Harry zabil Brumbála. A vstřebával ji velmi těžce. V mysli se mu vybavoval Harry, který přišel před chvílí do kuchyně. Ten jiný Harry. Sebevědomý, nad ním se tyčící Harry. I když byl menší než on, v něčem ho v tu chvíli přerůstal.

„Musíme odjet, Severusi. Začít znovu." Bylo to tady zase.

„A jak ti to v tom pomůže? Myslíš si, že když opustíme Anglii, najednou to přestane?"

„Musíme to aspoň zkusit. Prosím. Řekni, že chceš jet. Že chceš začít znova. S námi." Harry na něj házel ten svůj štěněcí pohled. Ale tohle bylo něco, co Severus nemohl rozhodnout teď a tady.

„Promyslím to, Harry," slíbil mu znovu.

„Tak dobrá. Budu čekat."

Tu noc už Severus neusnul.