Severus se probudil. Do očí ho udeřily světle zelené zdi. Takže to nebyl sen. Byl pořád v nemocničním pokoji u svatého Munga. Venku svítilo slunce. Zajímalo by ho, jak dlouho spal. Když včera usnul, muselo být už pozdě odpoledne. Že by prospal celý den? Asi to potřeboval. I když po sedmi letech hlubokého spánku to bylo více než na pováženou. Musel se sebou něco dělat. Posadil se. Už mu to šlo. Cítil se o mnoho lépe. Kdoví, čím ho Draco nadopoval. Draco... Pořád nemohl uvěřit tomu, co se s jeho kmotřencem stalo. Samozřejmě to byla změna k lepšímu a Severus byl za to rád.

Najednou se za jeho dveřmi ozvaly hlasy. Nejdřív nějaký ženský, kterému Severus nerozuměl. Draca ale brzy poznal velmi dobře. A ihned věděl, kdo byla ta žena.

„Gomézová, jestli to zase někomu vyslepičíte, garantuju vám, že si v kantýně nekoupíte už ani koblihu! Poletíte na hodinu! Nebo ne na hodinu – na minutu! Cože? No ovšem, že o tom napsali – to byl účel! Co? Aha. No tak jestli tam jdete, tak mi taky vezměte. A víte co? Rovnou tři. Dáte si taky, že jo? Máte rádi s marmeládou? Jahodovou? No jo, to víme všichni, jablko nepadá daleko od stromu." Severus nechápal, co tam Draco dělá. Teda podle všeho chtěl koblihy, ale pro koho? Než nad tím ale stačil víc uvažovat, dveře se otevřely. Dracova hlava nakoukla dovnitř. Usmál se, když viděl Severuse sedět.

„Jsi vzhůru? To je fajn, někoho ti totiž vedu." Kdo to mohl být, že byl Draco tak dobře naladěný? Snad ne mladá paní Malfoyová. „Je ti dobře?"

„Ovšem," zabručel Severus. I když by mu bylo líp, kdyby odsud co nejdřív vypadnul.

„Skvěle, takže-" Draco zašel zase za dveře. Severus slyšel jen jeho hlas. „Jistě že to zvládnu. Můžu alespoň trénovat!" Co chtěl Draco trénovat, se už nedozvěděl. A ani v nejmenším ho to nezajímalo. Ztuhnul totiž, když se ve dveřích objevil Harry. Nedostávalo se mu vůbec slov. Vypadal... nepřekvapivě starší. Což nebylo to, co Severuse zprvu zaskočilo. Samozřejmě měl na sobě to svoje mudlovské oblečení, které vždycky nosíval. Modré tričko s krátkým rukávem a tmavší rifle. Vlasy měl ale trochu uhlazenější, už mu netrčely do všech stran. A neměl brýle. To byla asi ta největší změna. Vypadal bez nich... prostě jinak. Když se na něj Severus tak díval, všimnul si, že se vůbec neusmívá.

„Ahoj," řekl Harry, stále stojíc u dveří. Ani se nepohnul. Po několika sekundách sklopil oči k zemi.

„Ahoj, Harry." Jakmile Severus vyslovil jeho jméno, Harry k němu zase vzhlédnul. Zdálo se mu, že se jeho synovec trochu třese. Udělal jeden nesmělý krok vpřed. A pak druhý. Třetí už byl rychlejší. Severus se ani nenadál a Harry byl u něj a objímal ho. Držel se ho pevně jako klíště, jako by se bál, že když sevření jen trochu povolí, Severus mu zmizí. Chvěl se. Severus to cítil. Slyšel, jak popotahuje. „Harry," zašeptal Severus. „Jsem zpátky." Hlava na jeho rameni přikyvovala.

„Promiň," odtáhnul se od něj Harry. Seděl na jeho posteli a rukou si otíral obličej. „Pořád stejnej tragéd, co?" snažil se zavtipkovat Harry. Severus by rád něco odvětil, ale zarazilo ho, že se na něj Harry vůbec nedívá. Ne, nebyl stejný. Něco na něm bylo jiného. A nešlo o brýle ani o vlasy. Ani o to, že vypadal starší – sedm let je sedm let. Něco v jeho pohledu, který právě upíral úplně mimo, bylo jinak.

„Harry, podívej se na mě." Nepodíval se. Teď hypnotizoval bílé prostěradlo. „Tak podívej se na mě." Harry zhluboka oddychoval. Zdálo se, že ho to stojí veškeré úsilí. Nakonec ale svůj pohled od nemocničních lůžkovin odtrhnul a podíval se na Severuse. Tomu se zatajil dech. Harryho oči, zarudlé od pláče, odrážely takový smutek, takovou bolest, takovou vinu... Severus čekal cokoliv - měl před ním stát Chlapec, který zachránil kouzelnický svět. Chlapec, nebo už muž, co porazil Pána Zla. Podle Draca mocnější než Brumbál! Ale tohle - tohle byl jen zlomený mladý muž.

„Harry," zašeptal Severus. „Ty jsi to dokázal. Draco říkal, že jsi to dokázal." Ty smutné oči se k němu stále upínaly. „Jsem na tebe pyšný." Harryho tvář ztvrdla. Odvrátil se od něj.

„Nemáš být na co," odpověděl Harry hořce. Severus tušil, že se něco muselo stát. Náhle si v duchu začal nadávat do idiotů. Ovšemže se muselo něco stát. Byla to válka. Mrtví museli být na obou stranách. I Draco říkal, že všechny změnila. Harryho, který stál v jejím středu, musela logicky změnit nejvíc. Bylo jisté, že si to všechno vyčítal.

„I přese všechno, co se stalo, jsem na tebe pyšný. Ne každý by takovou tíhu ustál." Teď se Harry zasmál. Nebylo v tom ale nic upřímného.

„Co tě vede k tomu, že jsem to ustál?"

„Třeba to, že tu přede mnou sedíš," odvětil Severus. Harry se na něj konečně znovu podíval.

„Chyběl jsi mi." Harry ho chytil za ruku. „Moc... moc mě mrzí, že jsem ti nedokázal pomoct."

„To tě vůbec trápit nemusí. Ty jsi dokázal daleko důležitější věci. Jsi Chlapec, který zachránil-"

„Neříkej to!" Severus zmlknul. „Prosím," dodal Harry tišeji. Pustil ho a promnul si obličej.

„Nemáš brýle," podotknul Severus.

„Kontaktní čočky – přišlo mi to praktičtější," vysvětloval Harry.

„Tvoje vlasy taky vypadají jinak." Harry si sáhnul na své vlasy.

„Oh, už mě štvaly. Musel jsem s tím něco udělat." Severus by se rád dozvěděl, co s nimi tedy udělal, ale teď to byl Harry, kdo se odhodlal pokládat otázky.

„Jak ti je? Draco říkal, že ses včera stěží pohnul." Vážně prospal den???

„Už je mi lépe."

„Můžeš chodit?" vyhrkl Harry. Severus zkusil zahýbat nohama.

„Nohama hýbat mohu, ale chodit jsem zatím nezkoušel. Snad by mi to mohlo jít." Harry ožil. Jeho výraz byl najednou plný odhodlání.

„Zkus vstát, pomůžu ti," navrhnul mu a už ho chytal za ruce. Severus byl vývojem událostí překvapený, ale samotného ho zajímalo, jak na tom je. Nehodlal v nemocnici zůstávat déle, než bylo zapotřebí.

Poposednul si. Nohy přehodil na stranu a spustil z postele. Harry ho držel, i když to zatím nebylo zapotřebí.

„Pomalu. Není kam spěchat," naváděl ho tichým hlasem jeho synovec. Zněl ale až příliš netrpělivě. Severus se jednou nohou dotknul podlahy. Za okamžik ji následovala druhá. Nadechnul se. A postavil. Cítil se těžce, ale přes lehké motání hlavy mohl říct, že mu je lépe, než čekal. „Dobrý?" zeptal se ho s očekáváním Harry. Severus udělal jeden krok.

„Je to lepší, než jsem čekal." Harry se poprvé upřímně usmál.

„To je skvělý!"

Následně udělali malé kolečko po pokoji. Když došli zpět k posteli, Severus se do ní znovu usadil. Nechtěl ležet a vypadat jako nějaká lemra. Cítil se při síle, jakou včera ani trochu nepociťoval.

„Jsem tak rád, že ti je dobře," promluvil Harry, který se znovu usadil na jeho postel. Ve tváři mu pohrával slabý úsměv. Už zdaleka nevypadal tak tragicky.

„Cítím se lépe," připustil znovu Severus.

„To by tě mohli pustit, že?" Severus v to upřímně doufal.

„Snad ano-" Severus ani nedomluvil a už ho Harry zase držel za ruku.

„Mohl bys jet se mnou. Postaral bych se o tebe. U mě by ti nic nechybělo."

„Nepotřebuji, aby se o mě někdo staral," zaprotestoval Severus. To bylo to poslední, co by po někom chtěl. Možná byl sedm let v kómatu, ale ještě měl nějakou hrdost nebo ne?

„Jistě že nepotřebuješ," mávnul rukou Harry, jako by přesně věděl, na co Severus myslí. „Ale... dlouho jsme se neviděli. Nebylo by fajn spolu strávit nějaký čas?" Severus byl jeho návrhem překvapený. Najednou nevěděl, co říct. Měl by jít bydlet k Harrymu? V tomhle stavu? Možná tvrdil, že nepotřebuje ničí péči, ale na druhou stranu zase nemohl říct, že by se cítil jako ve dvaceti. Cítil se přinejmenším tak na sto. Harry ale nečekal na jeho reakci. Zjevně pokračoval ve spřádání svých plánů. Čišelo z něj nadšení. „Zvládnul bys tak... čtyř hodinovou cestu autem?" Teď už Severus zmatení popřít nemohl.

„Prosím?"

„Mám dům poblíž Yorku."

„To-" Vyrušilo je zaklepání na dveře. Už zase Dracova hlava.

„Můžeme?" Jen co to dořekl, vyřítilo se zpoza něj do pokoje něco malého. Černovlasého. Následováno něčím dalším malým. Černovlasým. Severus zůstal zírat na dvě malé děti.

„Sevík mi vzal koblihu!" spustila vysokým hláskem malá dívenka.

„Lily jí nejedla!" bránil se malý chlapec.

„Chtěla jsem si jí schovat!" Malý chlapec se začal smát a po dívence koblihu hodil.

„Tatí! Sevík po mně hodil koblihu!"

„Seve, neházej po své sestřičce koblihy," promluvil rázným hlasem Harry. Severus nevycházel z údivu. Jako by před ním stál někdo jiný než před pěti minutami. Jeho synovec už byl na nohou, ruce měl v bok, a s odhodlaným výrazem se snažil krotit svého syna – Severus nepochyboval, že obě děti jsou Harryho. U Merlina, byly mu tak podobné! Doslova jeho kopie. Chlapec i děvče. A říkal mu Seve! Severus nevěděl, kdy byl v životě víc dojatý než teď. A holčička se jmenovala Lily. Lily a Severus. Bratr se sestrou. Tak jako on s Lily doopravdy nikdy nebyli...

„Chtěla jí!" odporoval Harrymu malý chlapec. Stejně jako Harry si dal ruce v bok. Severus začal silně mrkat. Tohle se mu nikdy nestávalo. U Merlina, kolik toho jenom prospal?!

„Tak jí ji snad podáš normálně, ne? Seber ji!"

„Ne!"

„Říkám ti, seber tu koblihu!"

„NE!"

„Počítám do tří. Jedna... Dva..." Chlapec udělal tři kroky a koblihu ze země zvednul. „A teď ji vyhoď do koše. Ze země ji Lilynka asi jíst nebude, že?" Chlapec šel a vší silou mrsknul koblihou do koše. Ten se lehce zakýval, ale ustál to. Chlapec se rozesmál. Zřejmě to považoval za skvělou hru. Holčička začala popotahovat.

„Já chci tu koblihu!!!" Severus se zaměřil na Harryho. Viděl na něm, že se drží zuby nehty, aby zůstal klidný.

„Koupím ti koblihu, až pojedeme domů, ano?"

„Já chci tu koblihu hned!" Harry si kleknul, aby viděl dívence přímo do očí.

„Koupíme koblihu, až pojedeme domů. Teď se pro ni do kantýny vracet nebudeme."

„Mohl bych-" To se snažil promluvit Draco, který stál poblíž dveří a docela pobaveně scénu před sebou sledoval. Harry ho utnul pohybem ruky.

„Tatínku, já chci-"

„Nemůžeš mít všechno, co chceš, Lilynko. Koupíme ji-"

„Ale Sevík-"

„Sevík je zlobivý!" pohrozil prstem na svého syna, který už se tvářil docela provinile. „On už žádnou koblihu nedostane. A dost!"

„Ale-"

„Už to stačilo! Ještě jste ani nepozdravili strýčka Severuse." Severus se snažil nedávat najevo, jak hrozně ho to oslovení irituje. Viděl, jak se obě děti zarazily a podívaly se na něj. Harry vstal a viditelně si oddechnul, když ani jedno z dětí už dál neřešilo koblihy. Pak k Severusovi vyslal něco jako povzbudivý úsměv. „Severusi, tohle jsou Lilynka a Sevík. Děti, pozdravte strejdu Severuse." V Severusovi zase něco hrklo. Musel se hodně snažit, aby nebylo poznat, jak moc je na měkko.

„Dóóóbrýýý dééén," pozdravily děti současně. Harry se na své děti díval a usmíval se. Úplně jinak než před chvílí. Vypadal jinak než před chvílí. Takhle podle Severusova skromného názoru vypadal pyšný otec.

„Ahoj," vydal ze sebe Severus. Činilo mu docela potíže mluvit bez toho, aby se mu třásl hlas.

„Strejdovi Severusovi můžete tykat," začal své děti poučovat Harry.

„Ty se jmenuješ jako já!" promluvil chlapec k Severusovi.

„Anebo se ty jmenuješ jako já," odpověděl Severus. Snažil se neznít moc poučně. Snažil se neznít jako při Lektvarech. Nerad by ty dva vyděsil hned zkraje. Už začínal být klidnější. Prvotní šok ho začínal opouštět. Chlapec vypadal zamyšleně. Zelené oči, které podělil po svém otci a své babičce, ho pozorovaly.

„Tomu nerozumím," řekl nakonec s pokrčením ramen chlapec.

„Já teda jo!" prohlásila hrdě dívenka.

„Ty víš taky všechno," zamumlal slyšitelně Harry. Draco u dveří se uchechtnul. Harry se zase rozhodně narovnal a spustil: „Děti, co říkáte tomu, že pojede strejda Severus s námi a bude u nás nějaký čas bydlet?"

V dětském jásotu se málem ztratilo Dracovo ‚Co prosím?!'

„Ale-" Severus by se k tomu rád konečně vyjádřil, ale nikdo v pokoji mu k tomu nedal příležitost. Děti poskakovaly radostí před jeho postelí a Draco s Harrym se zabíjeli pohledy. Ne, vážně se některé věci nezměnily.

„Ticho," oslovil Harry své děti.

„Zešílel jsi, Pottere?"

„Ne, jsem naprosto při smyslech," odpověděl s klidnou tváří Harry. „Ticho!" přidal na hlasitosti, když se dvě malé děti ne a ne utišit.

„Severus se večera po sedmi letech probudil z kómatu. VČERA!"

„Tak DOST!" rozkřikl se Harry. Děti najednou ztichly. Tvářily se jako andělíčci. „To vám musím všechno opakovat desetkrát? Nemůžu to říct jen jednou? A vůbec – to se před strejdou Severusem pěkně předvádíte. Jestli v tom budete pokračovat, ani bych se nedivil, kdyby s námi nechtěl jet." Děti se na Severuse úzkostlivě podívaly.

„My už budeme hodný," slibovala s psíma očima černovlasá dívenka. Chlapec, jeho jmenovec, jí zdatně sekundoval.

„Pojedeš s námi, strejdo Severusi?" zeptal se ho chlapec. I kdyby Severus chtěl, mohl ty dva těžko odmítnout. Jak se takovým očím říká ne? Němě přikývnul.

„Vy jste se všichni zbláznili!" rozkřikl se Draco. „Já jsem Severusův ošetřující léčitel a na rovinu vám říkám, že nikam odejít nemůže!"

„Dá se tu u vás podepsat revers?" nadhodil klidným tónem Harry.

„Re-co?" zamrkal Draco.

„Severus odjíždí se mnou," ukončil diskuzi rázně Harry. „Má tu nějaké věci?" začal se rozhlížet po pokoji. Malá dívenka, Severus jí typoval maximálně pět let, se k němu nahnula.

„Připravili jsme ti pokoj," zašeptala mu u obličeje. Měla stejně zelené oči jako její otec. A bratr. A jaké měla její babička. Kdyby měla i její zrzavé vlasy, byla by celá ona... Severus se snažil pousmát.

„Co ty si o sobě myslíš, Pottere!" rozkřiknul se Draco. Severus odtrhnul pohled od dětí a zadíval se na svého kmotřence. „Že si sem po šesti letech naklušeš, jako by se nechumelilo, a budeš tu rozdávat rozkazy!? A my si z tebe všichni sedneme na zadek, protože ty jsi Ten chlapec-"

„Nech toho," snažil se mluvit klidně Harry.

„-co nás všechny zachránil? A kdes byl těch šest let, když my jsme se snažili Severuse-"

„Nech toho!" přibýval Harryho tón na hlasitosti.

„-zachránit? Jasně! Našel sis ženu, založili jste si úžasnou rodinku, žijete si všichni báječnej život, a na všechny tady ses-"

„DOST!" vykřikl Harry znovu. Severus se už sám připravoval k tomu, že Dracův výstup zarazí, protože nepochyboval o tom, že Harry měl ke svému odchodu jistě dobrý důvod, ale slova malého černovlasého chlapce vzala všem vítr z plachet. Dracovi, Harrymu i Severusovi.

„Maminka už s námi nežije. Maminka je v nebíčku," pronesl tichým vysokým hláskem. Severusovi se na hrudi usadilo něco ledového. Něco, co mu ztěžovalo klidně dýchat. Jako by ho někdo zmrazil. Nemohl od malého chlapce odtrhnout pohled. Od něj a jeho sestřičky. Nemocniční pokoj se ponořil do ticha. Severus zavřel oči. Jak mohl být osud k jeho synovci tak nepředstavitelně krutý? Copak si toho nevytrpěl dost? Za co tak pyká, že ani po válce nemá nárok na klidný život? Kvůli čemu si s ním osud tak zahrává?

„Dobrá," přeťal ticho Harry. Severus otevřel oči. Jeho synovec vypadal vyrovnaně. Nemusel ale nikomu nic nalhávat – Severus poznal, že se jen těžko přetvařuje. Nebyl v klidu. Ruce se mu slabě třásly. „Možná by se k tomu měl vyjádřit Severus. On by měl říct, na co se cítí. Nepřijel jsem sem, abych ho odsud za každou cenu odvezl. Jen jsem chtěl vědět... jak se mu daří. A nabídnout mu svou pomoc." Ne, nebyl v klidu ani náhodou. A Severus rozhodně nebyl tím, kdo tady potřeboval pomoct. V žádném případě nemohl nechat Harryho odejít. Musel jít s ním. A zjistit, co se stalo. Podpořit ho. Pomoct mu. Protože i když se snažil především před svými dětmi tvářit nad věcí, Severus ho znal dobře. Z malých, drobných detailů dokázal vyčíst, že něco není v pořádku... Pro Merlina – vždyť mu už i připravili pokoj!

„Cítím se dobře. Odjedu s Harrym." Děti zase začaly jásat, tentokrát o něco tišeji. Trochu obezřetně pozorovaly Draca. Podle Severusova názoru se jim moc nezamlouval.

„Severusi," přešel těsně k němu Draco, „podívej, já nemám nic proti tomu, abys jel k Potterovi." Vypadalo to, že Draco zvolil po nedávném zjištění jemnější taktiku. „Ale je moc brzy. Nevíme, jestli jsi úplně v pořádku. Jestli ta kletba nemá nějaké následky. Jestli-" Vyrušilo je klepání na dveře. Vešla nějaká žena. Culila se na Harryho jako sluníčko.

„Gomézová? Co zase?" odfrknul si Draco.

„Nesu pacientovi jeden Životabudič." Harry přikývnul a poodstoupil, aby jí uvolnil místo. Žena se ale zarazila při dalších Dracových slovech.

„Ještě je prostě příliš brzy, abychom tě nechali odejít. Co vydržet aspoň týden!" žadonil téměř Draco.

„Pan Snape chce odejít?" vyhrkla zděšeně Gomézová. „Ale to nejde! Takhle brzo! Kdo by se o vás postaral? Tady-" zasekla se v půlce věty, když jí náhle lahvička s lektvarem vyletěla z ruky. Přistála v Harryho ruce. Po hůlce ani stopy. Gomézová zmateně zamrkala.

„JÁ se o svého strýce postarám," řekl Harry důrazně. „Nebo si snad myslíte, že toho nejsem schopný?" Demonstrativně podal odzátkovanou lahvičku Severusovi. Ten všechny přihlížející sjel pohledem. K lahvičce si nejprve přičichnul. Tohle ho neopustí nikdy. Jeho zvyklosti. Vonělo to jako Životabudič. Ale co když to nebyl Životabudič? Náhle ho napadlo, že to nemusí být skutečné. Na co si pamatoval? Jen na tu záři. Zasáhla ho kletba? Co když je tohle jen... důsledek té kletby? Co když mu právě teď někdo ve skutečnosti podává jed? Začala ho pobolívat hlava.

„Severusi?" Harryho hlas ho vytrhl z myšlenek. Podíval se do jeho očí. Odrážel se v nich strach. Nejspíš váhal příliš dlouho. Bál se snad Harry, že s ním nebude chtít jít? Zapomněl na své představy. Tohle bylo skutečné. Skutečně prospal sedm let. A teď byl čas na to, aby svého synovce podpořil tak, jako to měl udělat už dávno. Lahvičku Životabudiče vypil do dna. Za chvíli už žádnou bolest nepociťoval. Stál na nohou a vůbec mu nepřipadalo, že uběhlo sedm let...

„Odejdeme zadním vchodem," informoval Severuse Harry.

„Nemocnice nemá zadní vchod," podotknul dost nelibě Draco. Pořád s tím nápadem nesouhlasil.

„Teď už ano," odvětil nevzrušeně Harry. Chytil každé ze svých dětí za ruku a vydal se z pokoje. Severus šel s Dracem hned za ním.

*****

„To nemyslíš vážně, Pottere," vyprsknul Draco okamžitě, jakmile vyšli ven. Něco před nimi zahoukalo. A zablikalo. „Nemáš snad přenášedlo? Nebo tvůj krb není připojený na letaxovou síť?"

„Ne, nemám přenášedlo. A ne, můj krb není připojený na letaxovou síť. Kouzla využíváme minimálně." Harry otevřel přední i zadní dveře svého auta. Severus sice autům nerozuměl, ale předpokládal, že muselo být drahé. V porovnání s okolními auty bylo větší a vypadalo nověji. „A neboj, mám to nejbezpečnější auto v této kategorii. Volvo XC90 bylo vyhodnoceno jako-"

„Pottere, mě nezajímá, kdo co jak vyhodnotil," odseknul Draco. Děti mezitím naskákaly do auta. Severus netušil, jestli Harry Draca vůbec poslouchá. Byl nahnutý do auta, a jak Severus zpozoroval skrz sklo, zapínal dětem pásy. „Tyhle mudlovské vozy nejsou bezpečné ani v nejmenším!" Harry vykouknul a na Draca se ušklíbnul. Následně vyslal jeden povzbudivý úsměv na Severuse.

„Neboj, jezdím pomalu," usmál se a naznačil mu, aby si sednul na přední sedadlo vedle řidiče. Severus věděl, do čeho jde, takže se nedohadoval. A nejel autem poprvé, i když, jak uviděl vnitřek, musel uznat, že takovým autem ještě nejel. „Pošleme ti Hedviku, až dorazíme," uslyšel ještě říkat Harryho, když za ním zavíral dveře. Následně už jeho synovec seděl vedle něj. Zapínal si pás. Severus udělal po jeho vzoru to samé. Harry se na něj zase usmál. Pak se otočil za sebe, kde už zase vesele švitořily dvě děti.

„Připraveni na cestu?"

„Joooo!" zajásaly dohromady.

„Takže jedem?"

„Joooo!"

„Můžeme?" obrátil se Harry i na něj.

„Ovšem."

Harry otočil klíčkem a auto se nastartovalo. Kolik že to Harry říkal? Čtyři hodiny? Severus doufal, že mu nebude zle. Takhle dlouho ještě nikdy nejel.

„Zatrub!" zahoukal zezadu malý Sevík.

Severus jen viděl, jak si Draco se zděšeným výrazem zakrýval uši, když se ulicí rozlehl zvuk troubení. Děti se začaly hlasitě smát.

„Neboj, brzo budou spát jako špalci," ujišťoval ho tiše Harry. Severus v to upřímně doufal.