Hermiona

Vyšla jsem společně s Fredericem z restaurace a on se nabídl, že mě doprovodí na ministerstvo. Dohodli jsme se, že se nebudeme přemisťovat, ale že těch pár ulic projdeme. Než jsme přešli k dané telefonní budce, povídali jsme si spolu.

,,Kde ty vlastně teď pobýváš, když jsi tady v Anglii?" zeptala jsem se.

,,U jednoho známého. Samozřejmě, že bych se mohl přemístit pomocí letaxu na francouzské ministerstvo a mohl být pěkně ve svém, ale můj známý už mě pěkně dlouho neviděl a tak jsem to spojil s návštěvou." vysvětlil a já jen pokývala hlavou.

,,Francie musí být nádherná." uvažovala jsem a on se usmál.

,,Ach ano. Francie je překrásné místo. Klidně tě tam jednou vezmu." řekl a já se na okamžik zasnila. Bylo by úžasné se podívat do Francie...ale s Fradericem? Nechtěla jsem si ho pouštět k tělu, protože bylo očividné, že o mě jeví zájem.

,,To by byla nádhera." vychrlila jsem ze sebe nakonec, aniž bych si uvědomila, jaké to bude mít následky.

,,Nádhera je být ve tvé společnosti." řekl a chytil mě za ruku. Moje ruka okamžitě vystřelila a vymanila se z jeho sevření. Zastavila jsem se a trochu pohoršeně se na něj podívala.

,,Fredericu, já ti vysvětlila v jaké jsem situaci. Rozhodně si teď nic začínat nechci. Řekl si, že to chápeš, tak proč tohle podnikáš?" zeptala jsem se a jemu ani na chvíli nezmizel z tváře úsměv.

,,Nemohu si pomoct, omlouvám se. Asi by bylo dobré na tebe nespěchat." řekl omluvně.

,,Je pravda, že jsem asi trochu sentimentální a utápím se ve svých vzpomínkách, ale v tomhle si zase nemohu pomoct já. Ta zamilovanost ze mě nevyprchala a nadále přetrvává. Už nikdy nebudu milovat nikoho tak moc jako Harryho. Zase na druhou stranu vím, že až můj syn vyroste, bude se ptát po otci a já taky třeba budu chtít s někým žít. Jsem si vědoma toho, že bude potřeba se od toho všeho jednou odříznout a začít něco nového." řekla jsem a on mě opatrně položil ruku na rameno. Tomuhle už jsem se nebránila, protože jsem věděla, že to nebyla žádná troufalost, nýbrž gesto podpory.

,,Opravdu tě chápu. A předpokládám, že se neodřízneš úplně od všeho. V tomhle případě je to nemožné. Vždy ho budeš uchovávat ve svém srdci a vzpomínkách, ale zároveň můžeš začít s něčím novým. Čekej ode mě veškerou podporu. Pomůžu ti s čímkoliv, vážně. Dám ti čas." promluvil poté a já se smutně usmála. Pokračovali jsme v cestě a za pár minut jsme došli k budce. Pak už jsme se po chvíli řítili do mé kanceláře. Odložili jsme si a já se zeptala svého společníka:

,,Už jsi na odchodu?" Nepopírám, že jsem si v té chvíli nepřála, aby odešel.

,,Ano, už jdu. Chtěl bych podotknout, že mi tvá společnost zlepšila den. Takže děkuji." řekl a já zavrtěla hlavou.

,,To já děkuji. Ty jsi platil celý ten oběd i přes mé protestování." oponovala jsem.

,,To byla maličkost. A mimochodem, čekej, že ti možná přijde dopis z Francie za pár dní." řekl a ve mě hrklo.

,,O čem to mluvíš?" zeptala jsem se a neskrývala, že mě to nezaskočilo. Rozhodně jsem nestála o to, aby ministerstvo nebo můj byt obklopovaly sovy s milostnými dopisy pro mě. Pokud se tak stane, tak je do jednoho spálím!

,,Neměj obavy, psát ti přímo já nebudu. Napíše ti ministr kouzel." mrkl na mě a pak přešel blíž. Vzal mou ruku a políbil mě spěšně na její hřbet pro případ, že bych se opět snažila ruku vytrhnout. ,,Au revoir." rozloučil se se mnou francouzsky. Pokusila jsem se usmát a mávla rukou na rozloučenou. Jakmile se za ním zaklaply dveře, zhroutila jsem se do svého křesla. Proč vždycky já?!

* * *

Když jsem dorazila domů, poslala jsem Ginny dopis s tím, zda by mohla přivést Ala a přijít na chvíli posedět. Než jsem se stačila nadát, tak zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít a za nimi stála již očekávaná Ginny v náručí svírajíc Albuse.

,,Ahoj Ginny." pozdravila jsem svou kamarádku a převzala si od ní Ala. ,,Byl jsi hodný, zlatíčko?" zeptala jsem se ho a on horlivě přikývl.

,,Byl hodný Hermiono, akorát má prostě hodně energie a člověka strašně rychle utahá." vyjádřila se k tomu Ginny a já se usmála.

,,Prostě je to zkrátka MMR." řekla jsem a Ginny se na mě zmateně podívala. Pozvala jsem ji dovnitř se smíchem a nechala jsem Ala hrát si v obývacím pokoji. V kuchyni jsme se posadili ke stolu a ona se okamžitě zeptala:

,,Co to znamená MMR?"

,,Je to zkratka pro: MŮJ MALÝ ROŠŤÁK." řekla jsem se smíchem a Ginny se začala smát také.

,,Jak šla schůze s francouzským ministrem kouzel?" zeptala se a já měla dokonce pocit, že na mě spiklenecky mrkla.

,,Ani mi to nepřipomínej." mávla jsem nad tím rukou a Ginny se zamračila.

,,To to bylo tak hrozné?" zeptala se a já si povzdechla.

,,Pan ministr byl totiž zapálený do něčeho trochu jiného než do pracovních záležitostí." prohodila jsem a Ginny málem vypadly oči z důlku.

,,On o tebe jeví zájem?" vyhrkla okamžitě. Nic jsem na to neřekla, jen mlčky přikývla. ,,To teda zírám." řekla Ginny.

,,Hele Ginny, tady jde hlavně o to, že zájem o něj nejevím já. Nechci se s nikým momentálně zaplést." vysvětlila jsem a ona řekla:

,,Hermiono, já chápu, že máš v srdci velkou trhlinu, kterou ti způsobila Harryho smrt, ale to se vážně budeš na to celý život ohlížet? Netvrď mi, že bys za nějakou tu dobu netoužila po tom, si někoho najít."

,,Já vím, že budu chtít s někým být v budoucnu a aby měl Albus otce, ale já potřebuji čas. Nemůžu si vybrat hned prvního muže, který o mě bude jevit zájem. Až budu připravena a ten daný muž mě bude opravdu milovat, tak možná, ale teď zůstanu věrná svému srdci a tomu co cítím k Harrymu." uzavřela jsem debatu a Ginny pokývala hlavou.

,,Rozumím ti." řekla nakonec a chytla mě za ruku.

,,Mám tě moc ráda, Ginny. Nevím, co bych dělala, kdybych tě neměla." řekla jsem, vstala a vrhla se jí kolem krku.

,,Já tebe přeci taky. Budu při tobě stát v dobrém i zlém jako tvá nejlepší kamarádka." prohlásila a zasmála se. Najednou jsme ale uslyšeli něco, co mě neskutečně vyděsilo:

,,Sí fi hé na sé." Ozvalo se to ode dveří a ve mně hrklo neuvěřitelným způsobem. Tahle řeč mi byla docela dost známá. Byla to hadí řeč, kterou uměli mluvit snad jen tři lidi...a všichni tři jsou po smrti. S velkým strachem jsem se otočila ke dveřím a spatřila svého syna. Nekontrolovatelně jsem vykřikla a chytila se za hlavu. Jak je to jen možné?!

,,Hermiono, co se stalo?!" zeptala se vystrašeně Ginny. Nejspíš si nebyla úplně jistá, z čeho tak vyšiluji.

,,Ginny...odveď ho, prosím...A vodu...dones vodu." vydala jsem ze sebe mezi hlubokými nádechy a výdechy. Hlava se mi motala, srdce mi hlasitě bilo a celé mé tělo ztuhlo. Ginny odvedla Ala, tak jak jsem řekla, a poté se vrátila do kuchyně a nalila mi sklenici vody. Okamžitě jsem sklenici vyprázdnila a snažila se uklidnit.

,,Co se stalo? Nerozumím tomu." zeptala se mě Ginny a já se snažila zaměstnat své ruce, aby se tolik netřásly. Začala jsem proto poklepávát prsty o desku stolu a zhluboka dýchala.

,,Hermiono?" zatřásla s mou rukou, abych jí vnímala.

,,Sama nevím, co se to právě stalo, Ginny. Jen to tuším...a nelíbí se mi to." odpověděla jsem jí se zlomeným hlasem. Nevěděla jsem úplně přesně, co se to právě stalo, ale nevěstilo to nic dobrého. V tom jsem si byla více než jistá.

Názory? ;)
Doufám, že se vám to zatím líbí. :D Pokud ano, budu moc vděčná, když mi to dáte najevo...ať už hlasem nebo komentářem. :)
Děkuji!!!❤❤❤

Vaše Helen ❤