Ron

Katelyn vstala z postele a uvařila sobě i mně kávu. Bylo mi jasné, že si bude chtít vyslechnout vše, co se stalo.

,,Řekl jsem ti někdy, že ti to potom, co se probudíš neskutečně sluší?" zeptal jsem se a zamilovaně se na ni podíval.

,,Nesnaž se zamluvit to, co jsi nakousl." řekla varovně a já se zamračil.

,,Nevím, o čem to mluvíš." pokusil jsem se to zachránit, ovšem Katelyn nebyla tak hloupá. Posadila se naproti mně v rukou svírající hrnek s kávou a vražedně se na mě podívala.

,,Ronalde Biliusi Weasley...Nedělej ze mě ani ze sebe hlupáka, ano? Spíš mi pověz, jak a co se stalo." naléhala a já se posunul na židli.

,,No dobrá. Prostě je na dně. Je absolutně zničená z toho, že nemá vedle sebe Harryho." pověděl jsem jí.

,,Na to káva stačit nebude." řekla a zahleděla se na svůj šálek kávy. ,,Pokračuj, já si dojdu pro sklenici vína." řekla a rozešla se ke kuchyňské lince.

,,No, tohle není na tom to nejhorší. Víš, dozvěděl jsem se, že Harry neopustil jen Hermionu, ale i svého syna." pokračoval jsem a v ten moment se rozezněla rána. Katelyn totiž upustila skleničku, která dopadla na zem. Otočila se na mě a vypadala šokovaně.

,,Co jsi to řekl?!" vykřikla po chvíli.

,,Hermiona a Harry mají syna. Komplikuje to trochu situaci." přiznal jsem a podíval se na své ruce.

,, KOMPLIKUJE TO TROCHU SITUACI?! On má s ní dítě a opustil ji?!" rozkřičela se na celou místnost tak, že by překřičela snad i tucet mandragor.

,,Problém je v tom, že Harry o tom neví." řekl jsem hned potom, co mi odlehly uši. Katelyn se zarazila. Překročila střepy, posadila se na židli a hleděla do prázdna před sebe. Zvedl jsem se, stoupl si za ní a položil ji ruce na ramena. ,,Půjdu za Harrym. Kvůli Hermioně, kvůli Albusovi a jak to tak vidím, tak i kvůli tobě." prohlásil jsem a ona položila ruku na tu mou.

,,Byl jsi překvapený?" zeptala se.

,,Z toho, že má Hermiona syna?" optal jsem se.

,,Ano." přisvědčila a ohlédla se za sebe, aby na mě viděla.

,,No, lekl jsem se." odpověděl jsem s úsměvem a ona se taky usmála.

,,Čeho?" zeptala se pobaveně.

,,Toho, že má Ala s jiným. Že ho nemá s Harrym, ale že si někoho za ty dva roky našla a žije dál svůj život. Popravdě jsem se i trochu bál, že by mi mohl otevřít muž...její manžel. Věděl jsem, že by to Harryho zničilo. I tak ho to zničí, protože nemohl být u výchovy svého vlastního syna. Přišel o celé ty dva roky s nimi." řekl jsem a ona se zvedla ze židle, aby mě mohla obejmout.

,,Moc tě miluju, Rone." zašeptala a já se usmál.

,,Já tebe přeci taky. A moc." odpověděl jsem. ,,No, asi bych ti měl ještě říct, že jsem tam z toho dvakrát omdlel." V tom se Katelyn začala smát. ,,Tobě to přijde k smíchu? Mé utrpení?" zeptal jsem se a ona ze sebe mezi záchvaty smíchu dostala:

,,Když...já si to...představila." Začal jsem se smát taky. Její smích mi dokázal zvednout náladu i v tom nejhorším období mého života. Po tom, co jsme se dosmáli jsem zašel pro dvě sklenice a láhev vína, zatím co Katelyn uklidila střepy. Popíjeli jsme víno a přitom se mě Katelyn zeptala: ,,Jak to hodláš Harrymu povědět? To, že má syna?" zeptala se a já ztuhl. Byla to dobrá otázka. Jak jsem to hodlal Harrymu vysvětlovat. Vypadalo by to asi takhle:,,Ahoj Harry. Holka, kterou se snažíš tou svou lží chránit, tě stále miluje a má s tebou syna. V pohodě, ne?" Ne! Není to ani trochu v pohodě! Harry bude litovat toho, že nechal Hermionu samotnou. O tom není pochyb.

Hermiona

Probudila jsem se a vyhrabala se z vyhřáté postele. Vyšla jsem ze své ložnice a mé kroky následovaly do Albusova pokoje.

,,Mami!" vykřikl můj malý dáreček ze své postele, hned jak jsem se zjevila ve dveřích a já k němu přešla, abych ho mohla schovat ve své náruči. Jak já ho milovala. Byl to malý rošťák, to sice ano, ale byl to můj život a já ho prostě a jednoduše milovala nejvíce na celém svém světě.

,,Dáme si snídani, co říkáš?" zeptala jsem se svého syna a on nadšeně přikývl. Odešli jsme tedy do kuchyně a já připravila snídani. Na tváři se mi rozlil úsměv, když jsem vytáhla z lednice jahody. Milovala jsem jahody a Al jakbysmet. Když jsem je omyla, nakrájela a postavila před Ala, už si to po jednom kousku sáhla jeho malá ručka. Při snídani, zaťukala na kuchyňské okno ministerská sova. Převzala jsem si od ní dopis a otevřela ho. Stálo tam toto:

Milá Hermiono,
přeji Ti pěkné ráno. Posílám Ti dopis ohledně schůzky s francouzským ministrem kouzel. Vím, že často zapomínáš na tyto schůze a tak Ti jen připomínám, že Ti začíná přesně v poledne ve Tvé kanceláři, kam se za Tebou pan ministr dostaví. Pamatuješ doufám na to, že chce s Tebou projednat vše u oběda v restauraci The Peninsula Restaurant.

První náměstkyně ministryně kouzel- Lenka Láskorádová

To ne! Úplně jsem na to zapomněla! Nesnáším tyhle schůze! Musela jsem ale ještě zařídit, aby mi někdo pohlídal Ala. Napsala jsem Ginny, zda by si ho mohla přijít vyzvednout a ona jako pokaždé odpověděla, že s tím nemá sebemenší problém. Potom, co jsem zajistila hlídání, jsem se přesunula do koupelny. Osprchovala jsem se, vyčistila si zuby, učesala, lehce se nalíčila a pak strávila nějakou tu dobu před skříní s oblečením. Nakonec jsem se rozhodla pro obyčejné černé sako, bílou košili a černé kalhoty. Už zbývalo jen nazutí černých lodiček a naskládání všech potřebných věcí do kabelky. Poté, co jsem se připravila, jsem se už jen přemístila do potemnělé uličky. Vyšla jsem z ní a rozešla se k tak známé telefonní budce, díky které jsem se mohla dostat na ministerstvo kouzel.

* * *

Hned jak jsem otevřela dveře své kanceláře, se mi naskytl pohled na sedícího muže v křesle.

,,Slečno Grangerová." řekl francouzský ministr kouzel Frederic Thiers, potom, co se zvedl z křesla. Pozvedla jsem ruku a chtěla si s ním potřást, ale on mě místo toho políbil na její hřbet.

,,Pane Thiersi, omlouvám se za menší zpoždění." řekla jsem mírně roztřeseným hlasem.

,,Omlouvám se já za svou nezdvořilost, že čekám ve vaší kanceláři, ale vaše náměstkyně mě sem pozvala a řekla, ať zde na vás počkám." vysvětlil a já se pousmála.

,,Nemusíte se omlouvat, pane Thiersi. Máte na to právo být zde. Jste přeci jenom, stejně jako já ministr kouzel." řekla jsem a on se zeširoka usmál.

,,Chtěl bych se ještě domluvit na jedné věci. Mohli bychom si tykat?" optal se. Nic jsem na to neřekla, jen přikývla. ,,V tom případě jsem Frederic." začal.

,,Hermiona." odpověděla jsem. ,,Mimochodem, byla jsem docela udivená z tvé volby restaurace. The Peninsula Restaurant...luxusní restaurace." poznamenala jsem.

,,Doufal jsem, že se ti bude líbit. Žena jako ty si zaslouží jen to nejlepší." řekl a já se zarazila.

,,No...ehm...dobrá." bylo to jediné, co ze mě vypadlo.

,,Doufám, že sis s sebou nebrala žádné peníze." řekl trochu znepokojeně.

,,Doufáš špatně. Mám sebou peníze, protože si rozhodně zaplatím to, co si dnes dám k obědu. Nestrpím, aby za mě někdo platil v tak drahé restauraci." řekla jsem a mírně se usmála, když jsem si všimla jeho uraženého výrazu.

,,Kdo navrhl schůzku v této restauraci?...JÁ. To znamená, že jsem tě pozval a zaplatím za tebe." rozhodl, postavil se po mém boku a nabídl mi rámě. Ze zdvořilosti jsem je přijala a vyšli jsme z kanceláře. Kam tohle dospěje? Nenáviděla jsem tyhle schůzky. Ještě ke všemu na mě byli všichni muži, se kterými jsem měla pracovní schůzky, neskonale milí a mě to neskonale štvalo.
Nedokázali pochopit to, že nechci žádný vztah po smrti své jediné opravdové lásky? Co dokázalo odradit jednoznačně každého muže, když se mě zeptal, zda s ním někam půjdu, byla tahle věta:,,Když mi pohlídáš dítě, tak s tebou půjdu."...Byla to věta, která odradila každého a opravdu fungovala. Pousmála jsem se nad tím, když jsem si vzpomněla na ty ztuhlé obličeje a na mě samotnou zadržující záchvat smíchu. Co jsem ale ještě nevěděla bylo to, že to, co se stalo u všech mužů předtím, tak se u tohohle zrovna nestane a tak zvrátí mou domněnku o tom, že tato věta opravdu funguje.

Váš názor? ;)
Děkuji moc za všechny komentáře, přečtení a hlasy!!!❤❤❤❤
Vážím si toho a moc!!!❤❤❤❤❤❤❤

Vaše Helen ❤