Hermiona

Po snídani Ginny a Dean odešli. Al příšerně vyváděl, protože nechtěl, aby odešli a tak začal skákat na pohovce. Nevěřila jsem svým vlastním očím, když se k němu vydal Ron, posadil ho na pohovku a začal ho lechtat. Naším bytem se začal rozléhat dětský pisklavý smích a na mé tváři se objevil úsměv. Bylo tu hned veseleji.

,,Rone, byla tady dnes ráno tvoje mamka a taťka. Chtěli, abych ti vzkázala, že se máš u nich stavit." informovala jsem Rona, jakmile pustil Ala ze svých spárů.

,,Mamka mě zabije, že ano?" předpokládal Ron a já se jeho úsudku zasmála.

,,Nepopírám, že nechtěla, ale..." odmlčela jsem se a otočila se zády k němu.

,,Ale?" vyzvídal Ron.

,,Řekněme, že ti jako vždy tvá kamarádka kryla záda." rozesmála jsem se a otočila se na něj.

,,Tak díky. Za to máš u mě dnes večer slíbenou přátelskou večeři." informoval mě Ron a začal hledat svou hůlku.

,,Jdeš už teď?" zeptala jsem se.

,,Jo. Nikdy nevíš, jestli si to mamka s tím přizabitím náhodou nerozmyslí." řekl a oba dva jsme se zasmáli. ,,Takže v sedm?" zeptal se a já kývla na souhlas.

,,Dobrá, tak tě vyzvednu. Zatraceně to zní jako kdybych s tebou šel na rande!" rozesmál se i tentokrát, za to já ztuhla. Byla jsem vysazená na slovo RANDE.

,,Ehm...Dobře, takže večer." řekla jsem a mávla na něj, když se vzdaloval ode dveří.

* * *

,,Vážně ho zvládnete, paní Weasleyová?" zeptala jsem se trochu nejistě. Ron přišel přesně v sedm a já poprosila paní Weasleyovou, jestli by pohlídala malého Albuse.

,,Ale Hermiono! Vždyť jsem ho hlídala už tolikrát!" řekla trochu uraženě a já jen na to řekla:

,,Nemyslela jsem to nějak zle paní Weasleyová." Paní Weasleyová se poté přemístila s Alem do Doupěte a Ron se mě zeptal:

,,Půjdeme?" Přikývla jsem a chytila se Rona za ruku, kterou mi nabídl. Rozhodli jsme se vyrazit do italské restaurace. Měla jsem italskou kuchyni ve značné oblibě. Dělalo mi radost, že jsem si s Ronem vyrazila. Přísahám Merlinovi, že jsem se celé ty dva roky modlila, aby byl Ron v pořádku. Nechtělo se mi ani pomyslet na to, že i on by byl mrtvý.

Když jsme vešli do restaurace, usadili jsme se u malého stolku u okna. Po chvíli k nám došel číšník a mi jsme si téměř okamžitě objednali.

,,Takže...Ty jsi mi říkala, že pracuješ na Ministerstvu kouzel. Na jakém odboru pracuješ?"zeptal se Ron, aby navázal konverzaci. Zčervenala jsem jako rak. Ani jsem nevěděla, jak na to Ron zareaguje.

,,No, začala jsem pracovat na nějakém takovém...jak to jen říct...prostě to nebylo tak dobré místo. To bylo ale na začátku...teď je ze mě ministryně kouzel." vysoukala jsem ze sebe.

,,A to to říkáš tak bezvýznamně?! Jsi ministryně kouzel a řekneš to takovým stylem?! Blázníš?!" začal šílet Ron.

,,No, já jen...Nevěděla jsem, jak budeš reagovat." řekla jsem trochu zaraženě. Ron se zvedl a rozpřáhl ruce. Zvedla jsem se taky a objala ho.

,,Gratuluju! Přeju ti to!" řekl Ron v objetí a já měla pocit, že mě rozmáčkne.

,,Rone, prosím...nemůžu...dýchat..." vydala jsem ze sebe přidušeně a on mě okamžitě pustil.

,,Oh, omlouvám se. Málem jsem udusil samotnou ministryni kouzel." řekl a já ho praštila do ramene.

,,Jsi hroznej." řekla jsem na oko uraženě a sedla si zpět na místo.

,,Divím se, že to vše zvládáš. Máš Ala, práci, domácnost. Jak to vlastně zvládáš?" zajímalo Rona.

,,Albuse mi většinou hlídá Ginny. Není to tak dávno, co měla úraz kvůli Famtrpálu. Taky ho hraje profesionálně. No a když Ginny nemůže, hlídá ho tvoje mamka. Mimochodem, práce ministryně není zase tak těžká, jak se zdá. Je to samé papírování, papírování a ještě jednou papírování. Většinou u toho prosedím v kanceláři několik hodin a pak jdu domů." vysvětlila jsem a Ron jen přikyvoval. Náhle nám číšník donesl objednané nápoje a já se napila zrovna ve chvíli kdy Ron nakousl toto:

,,A co soukromý život? Partner, přítel...nic?" Téměř jsem vyprskla všechno to pití. Naštěstí jsem se udržela a zeptala se:

,,Prosím?"

,,No, já mám Katelyn. Tak jsem se jen zeptal, zda se objevil i někdo v tvém životě." zopakoval. Vypadal, že ho zaplavila vlna obavy z mé odpovědi. Zachránil mě ale před ní číšník, který teď už donesl jídlo. Pustila jsem se do jídla a nepromluvila s Ronem jediné slůvko.

* * *

,,Bylo to výborné." pochválila jsem jídlo a upila ze své sklenice. Měla jsem pocit, že prasknu, protože jsem se opravdu přejedla.

,,To ano, velmi dobré." přitakal Ron a pak nastalo ticho...dlouhé ticho. Byli jsme pořád mírně znepokojení tím rozhovorem, který se odehrál předtím než nám donesli jídlo. ,,U čeho jsem to jen...Ano, vzpomínám si! Máš tedy...ehm...přítele?" vrátil se nakonec k tématu.

,,Ne, nemám a ani nechci." odsekla jsem znepokojeně. Ron se na mě zmateně podíval, protože jsem odsekla dost hrubě.

,,Děje se něco?" pohlédl na mě zaraženě.

,,Promiň. Ne, nic se neděje. Prostě nemám přítele, tečka." řekla jsem klidněji a on přikývl.

,,Ještě něco vám mohu nabídnout?" ozval se vedle nás číšník a Ron mu jen oznámil, že zaplatíme. Když jsme zaplatili, dopíjeli jsme ještě v klidu zbytek obsahu ve sklenici.

,,Ale pokud jsem se tě předtím nějak dotkl, tak..." navázal Ron, ale já nebyla schopna pokračovat.

,,Ne Rone, jsem v pohodě!" vykřikla jsem a stoupla si. Popadla jsem sklenici a dopila vše, co v ní zůstalo. ,,Promiň, musím na vzduch." řekla jsem náhle a vyběhla z restaurace. Stála jsem venku. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Nešlo jim zabránit. V tu chvíli jsem schovala svou tvář do dlaní a rozbrečela se naplno. Za mnou se ozvaly kroky. Otočila jsem se a tak jsem potlačila vzlyky. Stál za mnou Ron a vypadal smutně. Asi mu bylo líto, že jsem nešťastná. ,,Rone!" vykřikla jsem, když jsem se k němu rozutekla a spočinula mu v objetí. ,,Omlouvám se, ale on mi moc chybí. Milovala jsem ho, miluji a vždy ho milovat budu. To je ten důvod, proč nemám žádného přítele. Měla bych pak pocit, že ho prostě a jednoduše podvádím a taky podvádím své city. Miluji jen jeho." vydechla jsem najednou a pokračovala v breku. Ron na to nic dlouhou dobu neříkal, jen mě konejšivě hladil po zádech. Přišlo mi, že je neschopen slova. Pak ale promluvil:

,,Já to chápu Hermiono, vážně." Zvedla jsem k němu hlavu a podívala se na něj.

,,Pokud to chápeš a chceš při mě stát jako kamarád, tak se se mnou přenes na jedno místo." řekla jsem, uklidnila své vzlyky a natáhla k němu ruku. Ron ji bez jakéhokoliv zaváhání přijal a já nás přenesla na ono místo.

Názory? ;)
Děkuji moc za přečtení a doufám, že se kapitola líbila!❤❤❤

Vaše Helen ❤