Hermiona

,,Kde jsi byl skoro celé ty dva roky?! Víš, jaký jsme o tebe měli strach?!" řekla jsem a naznačila rukou Ronovi, aby se usadil na pohovku. Poté, co se Ron posadil a já naproti němu, začal vyprávět:

,,Moc se omlouvám. Chtěl jsem tolikrát napsat domů, ale bohužel nebyl čas a ani jsem nevěděl, co bych psal. Během války jsem unikl o vlásek smrti. Jeden Smrtijed proti mně vyslal smrtící kletbu a já nestihl nic jiného než se přemístit. Najednou jsem se ocitl v Americe. Prostě jsem nechápal jak, ale myslel jsem při přemísťování na to, abych byl někde v bezpečí a daleko od toho všeho. No a to je mé vysvětlení, kde jsem celý ten čas byl." ukončil to a já si jen pomyslela, že je dobře, že je v pořádku. ,,Jak se daří tobě?" navázal Ron.

,,Po smrti Harryho se ze mě stala dost uzavřená osoba. Málokdy si chci s někým popovídat. S jedinou Ginny se dokážu bavit déle a ráda. Začala jsem po válce pracovat na Ministerstvu kouzel. Pak jsem měla pár měsíců pauzu a pak jsem opět pokračovala." zakončila jsem. Důvod, proč jsem z práce musela na pár měsíců odstoupit, byl můj syn. Poté, co se narodil jsem s ním musela být doma. Byl trochu problém s penězi, ale jelikož jsem matka samoživitelka, dostávala jsem příspěvky. Byla jsem za to vděčná, protože kdyby neexistovaly, nevím, co bych si počala.

,,Aha, no...Harry mi taky moc chybí." vykoktal ze sebe náhle.

,,Nikomu nechybí tak jako mě." řekla jsem a pak se odmlčela. Ron vypadal nervózně ze vzniklé situace, což já jsem byla taky a tak jsem se to pokusila zachránit: ,,Dáš si čaj? Nebo kávu?"

,,Ne, děkuji. Dlouho se nezdržím. Probudil jsem tě a je pozdě, takže tě nebudu dlouhou dobu otravovat." řekl a já oponovala:

,,Rone, ty mě ani v nejmenším neotravuješ! Jsem moc ráda, že jsi se vrátil." Chvíli bylo ticho a abych mu předešla, zeptala jsem se:,,Sehnal sis v Americe nějakou práci?"

,,Hermiono, tomu neuvěříš! Hraju za jedno fakt dost dobré Famfrpálové družstvo na postu brankáře. Od šestého ročníku mi to jde líp a líp. Vypadá to s naším týmem dobře. Možná bychom v budoucnu mohli být dost dobří." řekl Ron a mně se na tváři objevil úsměv.

,,A nějaká holka? Neříkej mi, že se žádná do tvého života nepřipletla?" zeptala jsem se a Ron se na mě usmál. Z očí mu musel každý vyčíst, že jsem se nemýlila.

,,Náhodou se jedna vyskytla." řekl a já radostně vypískla a vyskočila ho obejmout.

,,A jak se jmenuje? Jaká je? A jak vypadá?" ptala jsem se hned.

,,Jmenuje se Katelyn. Je to velice sympatická, milá, veselá holka se smyslem pro humor. Má modré oči a blonďaté vlasy." popsal mi svou přítelkyni a já mu na to řekla:

,,Tak to ti přeji, Rone. Když jsi říkal, že má Katelyn smysl pro humor, tak se k sobě..." To jsem ale nedořekla, protože se z dětského pokoje ozval pláč. Okamžitě jsem zamířila na již zmiňované místo a přeběhla k postýlce. Až potom, co jsem si vzala Albuse do náruče a on se ke mě přitulil a začal se uklidňovat, se ze dveří ozval hlas:

,,Hermiono...Ty máš dítě?" zeptal se Ron nevěřícně a zmateně. Otočila jsem se čelem k němu stále s Alem v náruči.

(Al - zkrácenina nebo zdrobnělina jména Albus...jen abyste to věděli. ;)

,,No, už to tak asi bude Rone." přiznala jsem a jeho reakce se mi moc nelíbila. Chytil se za hlavu a opřel se rukou o futra dveří. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Bohužel jsem měla pravdu. Najednou totiž Ron spadl na zem. Políbila jsem Ala na čelo a se slovy: ,,Dobrou noc, zlatíčko." jsem ho položila zpět do postýlky. Sehla jsem se k Ronovi a snažila se ho zatřesením probrat. To se mi nepovedlo a tak jsem doběhla do kuchyně pro sklenici vody. Vrátila jsem se k němu a polila ho obsahem sklenice. Ron naštěstí otevřel oči a rychle zamrkal, protože se mu trochu vody dostalo do očí.

,,Co se stalo?" zeptal se Ron a já k němu natáhla ruku. Přijal ji a já mu pomohla se zvednout.

,,To bych se měla spíš já ptát tebe." prohodila jsem a zamířila jsem do obývacího pokoje. Posadila jsem Rona na pohovku a řekla mu, aby si lehl. Chvíli sice protestoval, že nechce, že mu je fajn, ale nakonec se po mém přesvědčení na pohovku natáhl. ,,Co se ti stalo Rone? Udělalo se ti nevolno?" zeptala jsem se ustaraně.

,,To nic není. Asi si jen potřebuji odpočinout." oponoval, ale já poznala, co mělo za příčinu jeho zhroucení.

,,Víš, to je to pro tebe tak strašné, že je ze mě maminka?" zeptala jsem se opatrně a on se na mě zaraženě podíval.

,,Ne, to ne...jen, to dítě vypadá už starší...Kolik tomu prckovi je?" zajímal se.

,,Budou mu dva roky, Rone." informovala jsem ho.

,,Budou MU? Takže máš syna. To je báječné." řekl veselým hlasem, ale zároveň se v jeho hlase při těch slovech něco zlomilo. Něco ho na tom tížilo. ,,Jak se jmenuje?" vyrušila mě najednou jeho otázka z přemýšlení. Zvedla jsem se a rozhodla se, že napíšu ještě dnes Weasleyovým, že je zde jejich syn a přitom jsem Ronovi odpověděla:

,,Dala jsem mu jméno Albus Severus...Takže celým jménem je Albus Severus Granger." zakončila jsem a sedla si s kusem pergamenu ke stolku. Když jsem měla dopis skoro dopsaný, ozval se opět Ronův hlas:

,,Víš, říkala jsi...Granger? Proč nemá příjmení po otci jako ty sis vzala jméno svého manžela? Nebo si se s jeho otcem rozvedla?...Nebo snad..." Tady se Ron odmlčel. Nejspíš si srovnával v hlavě to, že Alovi budou dva roky. Je to už dva roky, co byla válka. Dva roky, co je Harry po smrti.

,,Jeho otce jsi znal Rone. Padl ve válce. Ano, byl by to Albus Severus Potter, kdyby tu s námi Harry teď byl. Harry Potter je Alovým otcem." dopověděla jsem zlomeně. Byl špatný nápad to Ronovi říkat, protože opět na pohovce omdlel a já se rozhodla už konečně poslat ten dopis a pak se znovu postarat o mého kamaráda.

Co na to říkáte? :)
Podle mě to tedy ujde. :D
Pokud se vám to líbilo určitě mi napište komentář nebo dát hlas!!!❤❤❤

Vaše Helen ❤