Hermiona

Byla jsem jako paralyzovaná. Moje malé zlatíčko si prožívá to samé, co jeho otec. To co mě právě přepadalo bylo absolutní zoufalství. Nevěděla jsem, co dělat. Já se ho ale nevzdám. Zjistím, jak by se ten zatracený kousek duše, který v něm vězí, dal zničit.

,,Hermiono?" řekla Ginny a vzala mě za ruku. Koukala jsem už dlouho před sebe do zdi, po tvářích mi stékaly slzy a cítila jsem se bezmocně.

,,Moje zlatíčko. Vždyť...to nejde." vydralo se mi těžce z hrdla, protože jsem zadržovala vzlyky. Věděla jsem, že propadnu hroznému pláči doma, až zůstanu sama mezi čtyřmi stěnami své ložnice.

,,Já ho nenechám odejít, Hermiono. To si buď jistá. Zůstane tu s námi. My ho nedáme." povzbuzovala mě Ginny, i když jsem měla pocit, že tím povzbuzuje i sebe.

,,To máš pravdu. Přečtu všechny knihy o černé magii, projdu všechny knihovny, prohledám vše křížem krážem. Udělám cokoliv, abych o něj nepřišla. Smrt mi vzala jednoho milovaného a já nedopustím, aby to udělala znovu." řekla jsem rozhodně. Ginny na to nic neřekla, jen mě pevně objala. Profesorka McGonagallová a Kingsley Pastorek jen tomu přihlíželi a vyměňovali si smutné pohledy.

,,Počítejte se mnou, slečno Grangerová. Pomohu vám, jak nejlépe budu moct." promluvil po chvíli Pastorek.

,,Se mnou také počítejte má drahá. Toho malého drahouška nemůže postihnout takový krutý osud." řekla i Minerva McGonagallová. Chtěli mi pomoct a já si toho moc cenila.

,,Děkuji vám všem. Bude to těžké a já se děsím nejvíce toho, že to nezvládneme." řekla jsem a Ginny mě popadla za ramena.

,,My to zvládneme, rozumíš? Nenecháme ho na holičkách! U Merlina, musí existovat nějaké řešení!" řekla vynervovaně Ginny.

,,Pokud existuje, nebude vůbec lehké ho vypátrat. Bude to těžké, slečno Grangerová. Ostatně sama jste to řekla." prohlásil Pastorek a já smutně přikývla.

,,Já vím. Mohli bychom s tím začít prosím už hned zítra?" zeptala jsem se. Záleželo mi na tom, aby se celá situace vyřešila co nejdříve.

,,Klidně můžeme, drahá." přikývla profesorka a s ní Ginny i Kingsley Pastorek. Chvíli jsme tam seděli a projednávali v kolik a kde se zítra sejdeme. Nakonec jsme se shodli na třetí hodinu odpolední v Bradavické knihovně v oddělení s omezeným přístupem. Z ložnice mé bývalé profesorky jsem vzala Ala, rozloučila se a společně s Ginny jsme se přemístili přenášedlem do mého bytu.

,,To bychom měli. Zítra začneme, Hermiono. Uvidíš, že to dobře dopadne." řekla Ginny povzbudivě a poté odešla. Osaměla jsem. Položila jsem Ala do jeho postele a pak si šla uvařit čaj. Bylo mi tak zle z toho všeho. Když jsem tam tak seděla v té kuchyni usrkávajíc čaje, přišla jsem si neskutečně sama. Přišla jsem si jako malé dítě, které si ve školce s nikým nerozumí a sedí v koutě, nic nedělá a jen nečinně přihlíží. Přejela jsem si rukou ve vlasech a povzdychla si. Neměla jsem daleko k slzám. Hrnek s čajem nakonec zůstal s poloviny plný, protože já už na něj neměla náladu. Vlastně jsem neměla náladu na nic. Šla jsem do koupelny, kde jsem si dala studenou sprchu. Jako kdybych si na chvíli myslela, že všechnu tu mou smůlu, co se mi lepí na paty smyji, ale to se mi nikdy zřejmě nepodaří. Po sprše jsem si už jen vyčistila zuby oblékla se do pyžama a vyrazila do ložnice. Na večeři jsem neměla sebemenší pomyšlení. Potom, co se zabouchly dveře od ložnice, to na mě všechno těžce dopadlo. Rozbrečela jsem se a schovala tvář do polštáře. Ne, to přeci nemohla být pravda?! Proč vždycky já a ti, kteří jsou mi nejbližší?! Po úmorné hodině brečení do polštáře jsem se podívala z okna. Zadívala jsem se na noční oblohu. Byla posetá hvězdami a já měla pocit, že každý den svítí jen pro něj.

,,Proč tu se mnou nejsi? Proč si mě musel opustit?" začala jsem mu šeptat při pohledu na oblohu. ,,Když jsem byla s tebou...vše bylo jednodušší. Byla bych mnohem silnější a věděla bych si rady, kdybys tu se mnou teď byl. Ale nejsi a já to musím zvládnout bez tebe, Harry." šeptala jsem dál a přitom brečela. Byla jsem po chvíli z breku tak unavená, že jsem usnula.

Flashback

Neville právě tasil meč a zabil hada. To znamenalo, že poslední viteál byl zničený. Voldemort byl už velice oslabený. Bylo to na něm vidět, když tam stál a zhluboka dýchal. Využila jsem jeho nevolnosti a přeběhla za něj.

,,Avada Kedavra!" vykřikla jsem a pak už jen sledovala, jak smrtící kletba zasáhla Pána zla a on se přede mnou rozletěl na prach. Od té doby jsem byla v kouzelnickém světě velice respektovaná. Byla jsem ta, co zabila lorda Voldemorta a všem to přišlo obdivuhodné v tom, že jsem dokázala již tolik věcí, i přes to, že jsem mudlorozená. Chvíli na to po válce si mě ministerstvo kouzel zvolilo za ministryni a já bych byla hloupá, abych takovou nabídku nepřijala. Od té doby, jsem začala žít život bez Harryho.

End of flashback

Probudila jsem se a rozhlédla kolem sebe. Došlo mi, že se mi jen ve snu opakovaly vzpomínky. Ty vzpomínky jsem ráda neměla. Připomínali mi tragickou událost a já nerada vzpomínala zrovna na toto. Udělala jsem sobě i Alovi snídani a poté se rozhodla, že si s Alem vyrazíme do parku. Bylo krásné počasí a Al se usmíval jako sluníčko. Znovu mi začaly stékat slzy po tvářích, protože jsem ho takhle šťastného chtěla vidět už napořád, ale nevěděla jsem, zda to tak opravdu bude. V parku bylo moc příjemně. Užívala jsem si s Alem pěkné dopoledne. Al skotačil a byl plný energie a já nikdy nepochopila, kde se to v něm bere.

* * *

Když jsme došli domů a dali jsme si oběd, napsala jsem paní Weasleyové dopis s prosbou, zda by nemohla Ala pohlídat. Jako vždy souhlasila a já jen byla ráda, že tohle už mám vyřízené. Chvíli po obědě začala na kuchyňské okno ťukat sova. Sova mi povědomá nebyla a já si od ní převzala dopis, abych zjistila, od koho je. Na dopisu bylo napsáno, že je od Frederica. Nechtěla jsem to momentálně číst a tak jsem dopis nechala na stole.

* * *

,,Dobrý den, slečno Grangerová." pozdravil mě Pastorek, když jsme se ve tři hodiny odpoledne sešli všichni čtyři v knihovně.

,,Zdravím pane. Začneme tedy. Hledejte cokoliv, co by nás mohlo zajímat a co by mohlo být jakkoliv použitelné." řekla jsem a pak už jsme se všichni čtyři rozmístili po knihovně a začali v hledání. Prohlížela jsem jednu knihu za druhou a dávala si na čas, protože jsem nechtěla přijít o jedinou menší poznámku. I jediná menší poznámka mohla totiž záviset na osudu mého syna.

Ano vím, dnes taková oddychovější kapitola, ale když jsem tuhle kapitolu psala bylo mi hrozně špatně. :( Ale nechtěla jsem vás zklamat a tak ji zde máte!!! :D ❤
Jelikož je tohle poslední kapitola vydaná před Štědrým dnem, tak vám chci popřát Veselé Vánoce, krásnou atmosféru a bohatého Ježíška!!! ;) :3 💕💕💕

Vaše Helen ❤