(Prosím respektujte mě, Krásnohůlky budou mít stejnou denní rutinu jako Bradavice, prakticky to budou Bradavice v trochu jiném podání)

Briana

Ráno ,rána jsou většinou otřesná ale tohle bylo úplně nejhorší. Den, kdy jsem nastupovala do Krásnohůlek, nikdo se mnou neodjížděl, byla jsem na to sama.

Sirius už stál před dveřmi našeho společného pokoje s kufrem za sebou, který nevypadal moc plně, to ale nebylo nezvykem, snažil se malinko pousmát, sice mu to vůbec nešlo ale i tak jsem ocenila jeho snahu.

Upustila jsem své zavazadlo na dutou dřevěnou zem, která se pořádně otřásla, přes slzy jsem neviděla vůbec nic, ale i tak jsem běžela k němu, neznali jsme se zas tak dlouho ale i tak jsem ho brala jako bratra. Dokonce lepšího, než kdy byl Severus, Sirius mi zkrátka přirostl k srdci. Jeho paže se obmotaly okolo mého pasu a já se k němu ještě více natiskla.

Zaryl mi svou bradu do ramene a já ucítila krůpěje slz, které volně dopadaly na mé saténové šaty, do kterých mě mimochodem dostala Walburga. Jeho delší kudrnaté vlasy mi padaly do očí, jeho oči se vůbec nepodobaly těm mým, on měl šedé až modré, mezitím co já svá hnědé oči neustále schované po víčkami.

Pohledem na mně visel, někomu by to možná bylo nepříjemné ale mě to naopak uklidňovalo, dodával mi pocit bezpečí. Tiskla jsem ho k sobě, oc nejvíce jsem mohla, on se nijak nebránil a obětoval mi silné bratrské objetí.

Zanedlouho už na dřevěné dveře klepala naše osobní skřítka Dea,,Už máme jít?" střelil po ní pohledem Sirius, ona jen smutně kývla. Očividně jsme byli jediní, kteří se tu ke skřítkům chovali slušně a s úctou.

Pustila jsem se a pocit bezpečí byl rázem pryč, znovu jsem se cítila sama. Sirius si nejspíše všiml mého osamocení a proto mě chytil povzbudivě za ruku.

,,To zvládneš"

,,Když já nevím, nevím, jací tam budou lidé Siriusi"

,,Určitě tam někoho budeš mít, kdo by neměl rád takovou hodnou a usměvavou holčinu, jako seš ty? Prosím tě, neříkej mi, že si myslíš, že nad tebou budou ohrnovat nos! Jsi nejlepší sestra, kterou jsem si mohl přát, a lidé, kteří tě nebudou mít v oblibě tak ti můžou být jedno."

Koukala jsme na něj jako na zjevení, zrovna on nebyl ten typ člověka, co byl povzbudivý, spíše vás ještě více ztrapnil ale uměl se omluvit. Nechápala jsem jeho charakter.

,,Ať ti tam nevletí moucha, si jako myslíš, že jsme totální negramot, co neumí být povzbudivý?" přiložil si dlaň na místo, kde se nachází srdce a tvářil se dotčeně. Zasmála jsem se, byl to můj osobní šašek, který mě vždy dokázal rozesmát.

Ahooj!

Jsem tu zase!! Snad se líbí. Vote i koment potěší ❤️ Věnuji AnetaRaddle 💕