══════ ∘◦❁◦∘ ══════

No, tak... hádejte, co se stalo.

Nakopala jsem se do zadku, dopsala již rozepsanou třetí část, opravila ji a rozhodla se přinést vám sem dalších cca 7500 slov tohoto příběhu! Jelikož k této povídce nemám seznam referencí, asi jsem tam žádné nové ani nezkoušela dát. Tudíž najdete pouze ty opakující se a jednu novou v názvu této kapitoly.

Původně jsem chtěla vydat kapitolu někdy za delší dobu, ale nakonec jsem si řekla, že by mohlo být fajn tím zakončit tento rok. Tak to tu máte!

Doufám, že si tuto kapitolu užijete stejně, jako ty předchozí. Budu moc vděčná za hlasování a vaše komentáře, které mi vždy udělají obrovskou radost <3

══════ ∘◦❁◦∘ ══════

══════ ∘◦❁◦∘ ══════

S příchodem noci měl Mingi více než dost času prolistovat deník, který mu Seonghwa opět svěřil do rukou, zatímco se sám vydal dveřmi pryč. Kovboj tak zůstal v místnosti samotný a pár chvil uvažoval, zda mu starší muž opravdu natolik věřil, aby ho na místě nechal bez dozoru. Spíš odhadoval, že se v místnosti nenacházelo nic příliš tajného. A tak si nastalou situaci přeložil po svém jako svolení k prohledání, zvedl se z pohovky a několika kroky překonal vzdálenost ke stolu.

Předměty umístěné na něm ho příliš nezajímaly. Jeden štos tvořily pouze noviny, některé z nich místy prostříhané, takže odhadoval, že články z nich byly vlepeny do deníků. Další hromádka se skládala z oficiálních vyhlášek a zpráv, což ho přimělo otráveně protočit oči. Na zbytku papírů se skvěla směs tištěného písma a psaných poznámek, přičemž v jednotlivých stopách propisek poznal alespoň tři různé druhy rukopisu. Obsah mu však bez kontextu moc neříkal, a tak se rozhodl veškeré dokumenty prozatím ze svého pátrání vynechat.

Nakrčil obočí a podezřívavě si prohlédl dva šuplíky. Neviděl na nich žádný zámek, takže je mohl rovnou zprostit obvinění, že by snad skrývaly cokoliv důležitého. I tak nejdřív ze zvědavosti otevřel levý z nich a prohrábl se věcmi. V pevných deskách byl zastrčený papír se dvěma podpisy v dolní části, a když očima rychle prozkoumal text, jednoznačně se jednalo o smlouvu. Pokud odhadoval správně, pak tuto smlouvu uzavřel Seonghwa s někým, kdo v Havocu držel alespoň nějaký náznak moci. Z podpisu však nerozpoznal jméno.

Nadzvedl desky a odhalil nepříliš tlustou obálku. Po nahlédnutí dovnitř v ní k vlastnímu překvapení spatřil fotografie. Když se ujistil, že nic jiného ho v šuplíku nezajímalo, opatrně tenký štos vytáhl. Kvalitní fotoaparáty se nedaly sehnat snadno, o to těžší bylo najít někoho, kdo by je uměl opravovat, a nejnáročnější vůbec muselo být pokoušet se fotografie vyvolat. I to byl jeden z důvodů, proč ho tento nevýznamný nález tolik zaujal.

Hned první snímek vyobrazoval Yeosanga s nepatrným úsměvem, do obličeje mu padalo několik delších pramenů vlasů a Mingi si dokázal téměř představit chvíli, kdy byla fotografie pořízena – sám jako by před sebou viděl rozesmátého mladíka, který se snažil okamžitě schovat obličej, jakmile si všiml, že se ocitl pod pohledem objektivu. Koutek mu pobaveně cukl vzhůru.

Prohlédl i ostatní, přičemž na většině se nacházeli Seonghwa nebo Yeosang, kteří si nejspíš s nalezeným fotoaparátem pár měsíců mohli užít alespoň trochu zábavy. Mezi většími fotkami nalezl ještě jedno překvapení, kterým byly drobnější snímky s černými a bílými okraji. Polaroidy viděl jen párkrát v životě. Kvalita těchto drobných fotek nebyla tak vysoká, ale právě to možná bylo jejich kouzlem.

Podezřívavě nakrčil obočí, když na poslední z nich neomylně poznal Hongjoonga. Stál k fotografovi zády, ale jeho klobouk, vyšívaná košile a kožené kalhoty, přivodily Mingimu naprosto zřetelnou vzpomínku. Měl nutkání malou fotografii schovat mezi listy vlastního deníku, ale nakonec se přemohl a společně se zbytkem ji zastrčil zpět pod desky. Šuplík opatrně zavřel a přesunul se k tomu vedlejšímu.

Tiché zacinkání, jako když o sebe narazí plné nádoby ze skla, mu daly alespoň představu o tom, co se uvnitř nacházelo. Prostor byl zcela vyskládaný malými lahvičkami. Vzadu se nacházely prázdné, ty před nimi skrývaly různobarevné tekutiny označené kódy. Nejblíže jeho ruky se nacházelo několik s čirou hmotou uvnitř a popiskem ALOE V.

Zahrabal ve své brašně a vytáhl naprosto identickou lahvičku naplněnou naprosto identickým obsahem, nepočítaje jeho rapidně odlišné množství. Tentokrát bez váhání a výčitek dvě lahvičky s tímto nápisem popadl, odložil je do své brašny a zbytek obsahu šuplíku posunul tak, aby na první pohled nebylo nic poznat. Šuplík pak zase zavřel a očima prozkoumal místnost.

S dlouhým výdechem se rozhodl usadit zpět na pohovce a sebral deník. Stránka s výstřižkem o Malicity byla doplněna několika řádky písma, které pokračovalo až na další dvoustranu, a tak se bez otálení dal do čtení.

Jednalo se o podrobnou analýzu útoku. Z těch několika vět se dozvěděl, že Wooyoung v onen osudný den vedl skupinu statečných nadšenců proměněných v bojovou jednotku, která dokázala zlikvidovat strážníky kolem hlavní budovy, aniž by utrpěla vysoké ztráty ve vlastních řadách. Na další straně ho překvapila jediná věc – fakt, že San připravil kompletní plány rozmístění bomb, přičemž výbušniny do budovy sám dostal a podle vypracovaných plánů přesně umístil.

Bylo snadné nachytat se rolemi, které hráli v Havocu. Wooyoungovi padla tajemná maska dokonale a San se až příliš dobře tvářil, jako kdyby mu z hlavy během zápasů vymlátili většinu mozkových buněk. Jako kdyby svému partnerovi s bezmeznou důvěrou naprosto oddal svůj život a nechal ho za sebe přemýšlet.

Po krku mu přejel pocit doteku ledových prstů a rázem se mu zježily chloupky na rukou. San se z příčky obyčejného potenciálního partnera v zločinu posunul pod štítek lidí, které by si Mingi ideálně nikdy neměl poštvat proti sobě.

S dlouhým výdechem zaklapl deník a naposledy věnoval místnosti zkoumavý pohled, snažil se odhalit cokoliv, co mohlo jeho průzkumu uniknout. Už se chtěl zvednout a projít šuplíky znovu, když zaslechl hluk za dveřmi, kterými jen několik vteřin poté prošel Yeosang. Věnoval mu příjemný úsměv.

„Nechceš se prospat?" zeptal se ihned a nedal Mingimu prostor k odpovědi, když pokračoval. „Máme tu pár místností, kde si můžeš pořádně odpočinout. Docela dobře izolovaný pokoj, je tam matrace a slabá přikrývka. Kdybys chtěl?"

Možná to znělo až příliš dobře, ale i tak se s kývnutím zvedl, pobral veškeré své věci a vydal se k nižšímu černovláskovi. Ten ho svým nepříjemně tichým krokem jen krátkou chvíli vedl chodbou, než otevřel dveře a zašklebil se nad hlasitým protestem nepromazaných pantů. Dovnitř pronikalo skrz malé okno neonové světlo cedule nacházející se na protější budově.

Místnost skutečně obsahovala matraci – dokonce ve starém železném rámu – a složenou přikrývku. Mingi se pokoušel odehnat vzpomínky na Perile, na výjev svého skromného zázemí.

„Siren nás chce zítra vidět, takže tě přijdu vzbudit. Pokus se dobře vyspat, vypadáš, že to potřebuješ," pousmál se Yeosang a Mingi si nebyl zcela jistý, jestli se jeho slovy nechat urazit. Nakonec jen ocenil známku starosti, kterou k němu mladík projevil, a souhlasně pokýval hlavou. Ještě než černovlásek odešel, vzal si od něj zbraně, které mu propůjčil na jejich malou akci, podal mu výměnou konzervu jídla, a pak mu popřál dobrou noc.

Ačkoliv by sebevíc chtěl, nemohl do svých nových společníků zatím vložit plnou důvěru. Najedl se ve spěchu. Před spaním ze sebe stáhl pouze kabát a pás s noži, přičemž vše pověsil přes kovovou konstrukci blízko své hlavy, na dosah ruky. Pušku opřel co nejblíže, zakryl se tenkou přikrývkou a dlouhé minuty přesvědčoval vlastní tělo, aby se uvolnilo k odpočinku. Jeho ruka pod polštářem svírala revolver, svaly připravené zareagovat naprosto automaticky v případě, že by mu přece jen hrozilo nebezpečí.

‏‏‎ ‎

I přes to, že se během podivně klidné noci několikrát vzbudil, se vyspal překvapivě dobře. Vlastně nejlépe od doby, co opustil Perile. Tenký pruh slunečních paprsků pronikal skrz okno a ozařoval zaprášenou zem. Už několik minut si obdélníček světla prohlížel a pokoušel se sebrat vůli vstát.

Nakonec se zvedl alespoň do sedu, protáhl se v zádech a opřel se o studenou stěnu. Dlouhé minuty jen zíral před sebe, mysl sladce prázdná a nečinná, svaly uvolněné z neustálého napětí. Cítil se dobře. Odpočatě. Jak jen to bylo možné. Zhluboka se nadechl, vypustil vzduch a na chvíli zavřel oči.

Poslepu nahmatal přívěsek visící na pásku, prsty prohmatal slabý materiál a nakrčil obočí, když nedokázal najít druhou část ozdoby, se kterou si nejraději pohrával. Pootevřel jedno oko, a jelikož ani to nepomohlo, podíval se nakonec pořádně. U jeho pásku byl skutečně připevněný jen jeden látkový pruh a druhá část chyběla. Nespokojeně se zašklebil nad vědomím, že svůj oblíbený kousek musel někde ztratit. Pravděpodobně to nevydržela malá karabina. Povzdechl si.

Nad ztraceným vlastnictvím nemohl lpět dlouho, jelikož se ozvalo tiché ťuknutí o desku dveří. Do místnosti po jeho souhlasném zamručení vstoupil Yeosang a pousmál se. „Ah, dobré ráno," popřál mu a prohrábl si navlhlé vlasy. „Máme ještě čas, než budeme muset jít, takže... no, dole se můžeš umýt."

Jestli bylo něco, co by nikdy neodmítl, rozhodně se jednalo o koupel. „Hm, rád bych," kývl, načež se začal zvedat a postupně pobral své věci. Yeosang trpělivě vyčkával, zatímco si mnul prsty a koutky rtů mu uvízly v malém úsměvu.

Pod nabídkou „umýt se" očekával lavory s vodou, ale přízemní prostory skrývaly dvě funkční sprchy. Černovlásek ho upozornil, že zásoby vody byly poměrně dost omezené, což ostatně nebylo žádným překvapením, a ze staré skříňky vytáhl cosi, co kdysi možná bývala osuška. Mingi mu zvládl jen poděkovat, a počkal na jeho odchod, než ze sebe začal sundávat kompletně všechny vrstvy oblečení. Vlézt pod slabý proud vody se ukázalo jako zajímavě šimravý pocit euforie, a tak si vychutnal svých pár chvilek očisty.

Cítil se svěží. Natolik, že ho ani tolik nezamrzelo, kolik barvy mu voda smyla z vlasů – sytě růžová se vymyla příliš snadno a zanechala po sobě jen narůžovělý nádech. Osušil se, oblékl a vyšel do haly, jejíž střed začínal prosvěcovat sluneční svit. Zbytek se stejně jako den před tím halil do stínů.

Vystoupal po starých eskalátorech, upevnil si popruh pušky na rameni a už trochu jistějším krokem mířil ke dveřím, zpoza kterých slyšel tlumený hovor. Neobtěžoval se ťukat, rovnou vstoupil, přičemž hlasy se utišily jen na sekundu, když se po něm oba mladíci otočili, než se rozmluvili dál. „... doufám, že jim zbyl ještě olej do motoru," povzdechl si Seonghwa a černé vlasy si rukou sčísl z čela. „A palivo. Ten zbytek, co máme, nevydrží moc dlouho."

„Hm. Zeptám se, hyung," Yeosang si k pásku upevňoval vlastní zbraně a oči od činnosti nezvedl ani ve chvíli, kdy pokračoval. „Co vím, naše zakázka by měla být skoro hotová, takže zjistím, jak dlouho to ještě bude trvat. Minule mi bylo řečeno, že čekají na součástku, kterou jim má někdo propašovat ze sektoru sedm."

Sektor 7 mezi zloději proslul nesčetnými plochami plnými všemožného starého materiálu. Sběrné dvory plnil nábytek a nádobí, dřevěné i kovové desky, vyhozené přebytky čehokoliv, co se už někomu nehodilo, a také zdánlivě nepoužitelné součástky elektronických zařízení, včetně částí motorových vozidel. Pro privilegovanou vrstvu to byly hromady nepořádku, které se pokoušeli dostat pryč ze svého dohledu, avšak pro kohokoliv žijícího na okrajích země šlo o zlatý důl. I proto bylo pašování ze Sektoru 7 nebezpečné. Nikdo neváhal bodnout jinému člověku kudlu do zad, když pronášel něco, co se mu líbilo.

Mingi povytáhl obočí. Konverzace však skončila přitakáním a Yeosang se pak věcně otočil. „Půjdeme. Doufám, že ti nevadí jít skrz tunely? Není to daleko ani po zemi, ale pod zemí budeme mít snazší přístup," prozradil a přehodil přes sebe tenký kožený kabát sahající mu nad kolena, díky čemuž pečlivě zakrýval veškeré zbraně.

Kovboj se nejdřív nepohodlně zašklebil. Nedalo se říct, že by z cesty pod zemí vyloženě skákal nadšením. Rozhodl se přimět sám sebe překousnout veškerý odpor a jen mlčky pokýval hlavou na souhlas. Havoc neznal zdaleka tak dobře, aby si troufal něco namítat. Pro Seonghwu a Yeosanga byl očividně domovem, a pokud tvrdili, že byla cesta tunelem lepší, pak byla objektivně lepší a Mingi proti tomu neměl žádný relevantní argument.

Yeosang ho podrobil zkoumavému pohledu, jako by si Mingiho neochoty všiml, ale nakonec si jen sám pro sebe kývl. Pokynul mu, aby ho následoval, a Seonghwa jim ještě stihl zamávat, než za sebou zavřeli dveře. „Pokud ti tunely vadí, klidně můžeme jít normálně, Mingi. Nechci, abys měl pocit, že nemůžeš nic namítnout proti mým návrhům," promluvil a jeho hluboký hlas se jen nepatrně rozlehl chodbou.

Kovboj si ho prohlédl, jak jen to v šeru bylo možné. „Věřím úsudku někoho, kdo to tu zná líp. Pokud je to skrz tunely snazší, půjdeme skrz tunely," odpověděl rozhodně a upravil si na hlavě klobouk. „Moje pohodlí není tak důležitý, aby omezovalo náš postup."

„Nesouhlasím," zavrtěl černovlásek hlavou. „Protože moc nepohodlí může omezit postup ještě víc. Ale jelikož ve mně vkládáš důvěru, budu ti věřit taky. Jestli tvrdíš, že můžeme jít skrz tunely, povedu nás tam. Poslední slovo?"

Mingi protočil očima. „Jdeme skrz tunely."

„Fajn."

Yeosang zamířil starou obchodní budovou do haly, která k ní přiléhala. Dovnitř pronikalo světlo skrz rozpadající se střechu a prostor ukrýval jen kopu plachtami překrytých předmětů. Nestačil si však nic konkrétního prohlédnout, jelikož černovlasý mladík zvedl kovový poklop, jako by nevážil skoro nic, a pokynul ke schodům mířícím dolů. Podal Mingimu baterku a počkal, dokud nesešel pár kroků, než se vydal za ním a poklop s těžkým dopadem opět zavřel.

Pak se kolem vyššího muže protáhl, převzal si od něj baterku a sebevědomým tichým krokem vyrazil chodbou kupředu.

Bylo to horší, než očekával. Mnohonásobně horší. Strop byl moc nízký a on tak musel sklánět hlavu, aby se mu o něj neodřel klobouk. Na šířku by se vedle sebe sotva vešli dva dospělí lidé. Museli by se otočit bokem, aby se kolem sebe protáhli. Kroky občas šlápl do louže vytvořené kondenzovanou vodou, a zatuchlý vzduch se mu tlačil v plicích, jako by místo něj vdechoval lepkavou gelovou hmotu. Zacpávala jednotlivé průchody plic, tlačila ho na hrudníku a kráčet dál ho tak nutila jen vlastní tvrdohlavost, odmítající přiznat, že to na něj přece jen bylo moc.

Černovlásek před ním si dlouhé minuty ničeho nevšiml. Kroky měl lehké, a kdyby jim neozařoval cestu baterkou, dokázal by Mingiho přesvědčit, že byl v tunelu sám. Yeosangova přítomnost se stala jeho jedinou zbývající oporou.

Čas mu splýval, a tak nedokázal spolehlivě odhadnout, jestli šli jen minutu nebo půl hodiny. Mladík před ním však udělal přemýšlivý zvuk, posvítil na stěnu označenou bíle nasprejovaným znakem a promluvil: „Jsme v polovině. Jsi v pořádku?"

Mingi by nesebral dost sil, ani kdyby se odpovědět chystal. Jeho společník se k němu otočil a v očích se mu okamžitě mihlo pochopení. „Mingi. Nedýcháš," pronesl nahlas a pevně mu sevřel předloktí. „Nadechni se. Zhluboka."

Byl to jednoduchý rozkaz, a zdálo se mu ještě jednodušší ho splnit. I přes váhu na hrudi, která ho neúprosně tlačila, nahnal do plic vzduch a s dalším rozkazem pomalu vydechl. Zopakovali to takhle několikrát. Yeosangův nekompromisní tón ukázal lepší účinek, než jaký by nejspíš měla konejšivá slova. Jakmile však kovboj dýchal opět pravidelně a sám od sebe, jeho společník se pousmál a hlas mu znatelně změkl.

„Opravdu jsme mohli jít po zemi. Kdybych věděl, že dopadneš takhle, nikdy bych tě sem nevzal," povzdechl si. Dlaň dosud svírající jeho předloktí uvolnila stisk, jen aby Yeosang mohl prsty proklouznout pod rukáv a do holé kůže vykreslovat nesmyslné obrazce. Možná se mu to jen zdálo, ale jakoby chvílemi hledal místa, ve kterých by mohl cítit jeho puls.

„Nečekal jsem, že to tu bude tak... úzký," přiznal Mingi upřímně a na moment zavřel oči. Doteky na ruce ho držely při smyslech. Držely ho od toho, aby znovu propadl číhající úzkosti. „Většinu prostorů pod zemí zvládám, nemyslel jsem si, že tohle bude problém. Promiň, akorát zdržuju."

„Neomlouvej se. Strach je iracionální."

„Hm," pokýval hlavou a pootevřel oči, aby si černovlasého muže mohl prohlédnout. Ve slabém světle si všiml znaménka na levé straně obličeje, kterému předtím nevěnoval pozornost. Pokoušel se rozehnat zbytky dusivého pocitu v hrudi a soustředil se na ty tmavé oči plné pochopení, jako by mu jejich pohled říkal, že byl Yeosang ochotný konejšit veškeré jeho trable. V břiše ho zašimrala nervozita. Na něco tak... vlídného dávno nebyl zvyklý. „Můžeme jít dál," dostal ze sebe trochu přiškrceným hlasem a jeho společník tedy kývl.

Dlaní sjel níž, aby v ní mohl sevřít Mingiho ruku, a aniž by to němé gesto komentoval, otočil se a šel dál. Pevný stisk vyvolával jistotu, pocit bezpečí, který mu pomáhal jít dál.

Slyšel, jak se černovlásek několikrát nadechl, na rty se mu draly otázky, které se však neodvážil vyslovit. Nakonec ho jen tiše vedl chodbou, tempo o něco svižnější, aby se dostali co nejdříve na čerstvý vzduch.

Jakmile prolezli poklopem nad zem, Mingi se musel na krátkou chvíli posadit. Sledoval, jak Yeosang s lehkostí zavíral poklop, který vypadal snad ještě těžší, než ten předchozí. Pak k němu shlédl a ve světle byl jeho úsměv ještě hřejivější. „Zpátky to radši projdeme městem," rozhodl s tichým smíchem a kovboj se krátce, pobaveně zachechtal. Ulevilo se mu.

Jakmile se plně vzpamatoval, zvedl se zpět na nohy a nechal se vést neznámými ulicemi. Vypadaly stejně, jako všechny ostatní, a nebylo lehké se v nich orientovat. Netrvalo však dlouho, než se zadívali na otevřený obchod, nad nímž zářil výrazný nápis: OUTLAW CUSTOMS.

Garážové dveře byly zcela vytažené a uvnitř se nacházelo auto. Regály podél stěn plnilo nářadí, pneumatiky a další materiál. Yeosang dovnitř zamířil s jistotou, a tak mu nezbylo, než ho následovat. Zpod auta trčely nohy a černovlásek neváhal do jedné z nich slabě kopnout. Kotník se mu rázem ocitl v pevném sevření a škubnutí ho málem seslalo k zemi, kdyby Mingi pohotově nereagoval a nezachytil ho.

Mladík vytrhl svou nohu a ustoupil dál, přičemž se tiše smál. „Takhle se chováš k mechanikovi? Že do něj kopeš?" zabručel muž pod autem s hraným nevrlým tónem, a po zemi poslal nářadí, které narazilo Mingimu do boty. „Jeden šroubek a bouráš, pamatuj na to."

Yeosang pobaveně protočil očima, ale jakmile se mladík zpod auta vysoukal, pomohl mu na nohy. Ignoroval jeho předchozí komentáře. „Tohle je Siren. Náš automechanik a věrný přítel," představil ho.

Dotyčný jen souhlasně kývl. „Stačí Jongho."

Než stačil Mingi cokoliv dalšího říct, otevřenými dveřmi vedoucími do garáže prošel další muž, nejspíš o pár centimetrů vyšší, než byl kovboj samotný. Rukávy košile měl vyhrnuté až nad lokty, čímž odhaloval zřetelný znak přesýpacích hodin na své ruce. Montérky na sobě nesly několik záplat a na kolenou se modrá barva změnila do zcela jiného odstínu. Cokoliv chtěl říct Jonghovi, když do místnosti vešel, mu uvízlo v hrdle. Očima těkal mezi všemi přítomnými, ale rychle se vzpamatoval a pousmál se. „Oh. Nezmínil ses, že přijde návštěva," poznamenal ke svému kolegovi a pobaveně se zasmál. „Ahoj, Yeosangie. Koho jsi přivedl?"

Vědoucí úsměv, který jeho směrem poslal Jongho, byl pro Mingiho nanejvýš matoucí. V očích mu tančilo něco, co nedokázal zcela dobře identifikovat, a musel se podezřívavě zamračit. Yeosang se s odpovědí neobtěžoval a vysvětlení ochotně přenechal mechanikovi. „Poslal ho k nám Kapitán. Včera se i díky němu povedlo přesvědčit Woosan, aby se k nám přidali, takže jsme se s hyungem dohodli, že nás navštíví," vysvětlil a propálil svého kolegu intenzivním pohledem, než s pečlivou výslovností dodal: „Tohle je Django."

Mingi naprosto nerozuměl, proč byl ten důraz na jeho přezdívku nutný, a už vůbec nerozuměl, proč to vysokého mladíka donutilo téměř slyšitelně zalapat po dechu. Trochu ho uklidnil fakt, že i Yeosang se nechápavě mračil. Jongho se však spokojeně usmíval, když se opřel o auto a založil si ruce na hrudi.

Vysoký mechanik udělal několik kroků blíž a oči mu kmitaly přes klobouk k pušce, na ozdobu u pásku, k botám, než pohlédly zpět na jeho obličej. V tu chvíli už stál skoro na dosah ruky a téměř v nervózním gestu si olízl rty. „Django," začal a zhluboka se nadechl, jako by se pokoušel s co největší péčí zformulovat další slova. Polkl. Rty mu zacukaly do slabého úsměvu. „Znám K-HOT CHILLI PEPPERS. Ale myslel jsem, že preferuješ Margaritu. Proč teda Martini?"

Rocky.

Ten muž před ním byl Rocky. To uvědomění mu na pár dlouhých chvil vzalo dech a mozek vypověděl službu. Rocky byl naživu. Stál přímo před ním, díval se na něj očima, ze kterých se mohly každou chvíli vylít slzy, spodní ret se mu chvěl, a Mingi nedokázal nic jiného, než tupě zírat. Udělal rozhodný krok dopředu a druhý mladík mu zřejmě vyšel naproti, soudě podle silného nárazu do jeho hrudi, když se navzájem neváhali sevřít v pevném objetí.

Zaštípaly ho oči a odhodil sebekontrolu hned poté, co sebou jeho tělo škublo kvůli vzlyku muže, kterého tak pevně a tak jistě svíral v náruči. Zavřel oči, uvolnil se a než se mu stačil zlomit hlas, zamumlal: „Protože Martini rád piješ ty, Rocky."

„Yunho," vydechl roztřeseně mladík. „Jsem Yunho."

„Mm. Mingi."

Místo dalších slov ho jen o něco pevněji objal a nevnímal, jak mu jediná slzička pomalu vykreslila vlhkou stopu na tváři. Nevnímal tichý hovor jejich dalších dvou společníků, nevnímal šoupající se židli, protože v tuhle chvíli pro něj měla význam jen existence muže, kterého mohl konečně pevně sevřít v náruči. Rocky- ne, Yunho. Byl tím jediným, na čem teď záleželo.

Velmi neochotně se od sebe odtáhli a Mingi si otřel obličej. Yunho ho napodobil, na rtech se mu držel široký úsměv a místo slov, která chtěl říct, se tiše rozesmál, jakmile na sebe pohlédli. Kovboj se k jeho smíchu přidal. „Promiň, já... tohle jsem nečekal. Opravdu neskutečně moc rád tě konečně poznávám, Mingi."

„Nápodobně, Yunho," okusil jeho jméno na rtech. „Když jsem ti psal vzkaz, ani jsem nečekal, že se k tobě dostane. Jen jsem doufal, že jsi pořád naživu."

Yunho kývl. „Dostal jsem ho až potom, co jsi ten kousek v Unionu provedl."

Pořád tomu nemohl uvěřit. Nedokázal odtrhnout pohled, hlava se mu plnila hemžícími se otázkami, a když už jednu zachytil, rozvinula se do dalších deseti. „Co vůbec děláš tady?" rozhodl se začít.

„O všem si promluvíme," slíbil mu Yunho místo odpovědi. Pak však ze všech sil zahnal svůj úsměv, něhu v očích překrylo ublížení a otočil se na Jongha, který jim po celou dobu s Yeosangem po boku přihlížel. „Ty! Věděl jsi to! Proč jsi mi nic neřekl?" hlas měl plný obvinění a spolkl vzlyk, který se mu ještě pokoušel vyhnat z hrdla, aby zradil jeho masku podráždění.

Jongho pokrčil rameny. „Kapitán, hyung a já jsme se vsadili, jaká bude vaše reakce, až se uvidíte. Dluží mi oba pět kreditů, mimochodem," prohlásil spokojeně. „Říkal jsem jim, že se mu hned vrhneš do náruče, ale nechtěli mi to věřit."

Červeň, která do té doby zdobila Yunhovi jen obličej, se rychle rozrostla až na krk a Mingi měl neskutečné nutkání poškádlit ho, sám byl však až příliš dojatý. Uchechtl se, svého drahého přítele povzbudil stiskem na jeho rameni a upravil si klobouk na hlavě. „Teoreticky jsem se mu do náruče vrhl já," namítl a vychutnal si Yeosangův tichý, výsměšný smích.

Jongho si z toho nic nedělal a se stejným nezájmem držel Yeosanga dál od sebe, aby do něj nemohl dál šťouchat, načež pokrčil rameny. „Pořád jsem byl nejblíž."

Yunho si ještě jednou otřel oči a dlouze, trochu utrápeně vydechl. Podle jeho malého úsměvu šlo však dobře poznat, že se nezlobil, až příliš ohromený jejich shledáním. Poplácal Mingiho po rameni a pokynul mu, aby ho následoval, zatímco Yeosang a Jongho se pustili do hovoru, který vysoký mechanik otráveným zabručením označil jako „business talk".

Sedli si ke stolu v malé místnosti, skromně vybavené stolem, dvěma židlemi a malou kuchyňskou linkou, na které se nacházel dřez, drobná plotýnka a stará rychlovarná konvice. Yunho si opláchl obličej a ruce, osušil se do utěrky a vydechl. „Uhm, dáš si kávu? Ještě by tu snad měla být káva," nabídl a okamžitě začal hledat v poličkách.

Mingi jen souhlasně zamručel a posadil se, pušku opřel o zeď a stáhl si z hlavy klobouk, aby ho odložil na opěradlo židle. Sledoval, jak hnědovlásek lil do konvice vodu z kanistru, a sám se jen opřel do stěny za sebou, aby mohl pohodlně pozorovat. Jestli Yunho jeho pohled cítil, nijak na něj nereagoval, příliš soustředěný na přípravu kávy. Teprve když téměř prázdnou dózu odložil, otočil se čelem k Mingimu a opřel se o hranu linky. Dlouze vydechl. „Promiň, nejsem si jistý, čím vlastně začít."

Chápal to. Bylo hodně věcí, které si chtěli říct. Sám se nedokázal rozhodnout, čím přesně by si přál celou konverzaci otevřít. Nakonec se ale jen mile usmál, vychutnal si úsměv, který mu Yunho okamžitě bez váhání opětoval, a navrhl: „Co mojí otázkou? Co děláš tady? Myslel jsem, že jsi taky žil v Perile."

Mladík pokýval hlavou a ještě chvíli mlčel, aby si urovnal myšlenky. „V Perile jsem se narodil, ale dlouho jsem žil tady v Havocu. Vrátil jsem se, až když začínalo působit Paradigma, hlavně abych pomohl, takže jsem dostal slušný pokoj a pomáhal jsem opravovat cokoliv pro ostatní členy organizace," začal vysvětlovat. „Tam mě vlastně poprvé potkal i Kapitán. Opravoval jsem pro něj pár kousků, co dostal do rukou."

Mingi zvědavě kýval hlavou. Yunho vypnul sporák, vzal konvici a zalil kávu v hrncích horkou vodou. Jeden hrnek pak položil před Mingiho a posadil se naproti němu. „Postupně jsem se odvážil zkoušet víc, takže... mě lidi kolem naučili trochu líp se prát, trochu střílet. Začal jsem opravovat i zbraně, pak jsem se dal do kontaktu s lidmi, co pašovali ze Sektoru sedm. V tý době jsem od tebe vlastně četl první vzkaz."

Málem se ošil nad tím, v jaké situaci tehdy žádal o pomoc. Kvůli vlastní neopatrnosti měl v patách hned několik Lovců, připravených ho buď předhodit strážníkům, nebo rovnou popravit. Už tenkrát se za sebe styděl a ten pocit po letech ještě o něco zesílil. Byl tehdy ještě příliš nezkušený a nerozvážný. V odpovědi ten den poprvé četl jméno Rocky. Od Yunha dostal tip, díky kterému se dokázal bezpečně stáhnout do ústraní, a Lovce jejich honička naštěstí rychle přestala bavit. „Uh, jo, to nebyl zrovna bystrej moment..." zamumlal a prohrábl si vlasy.

Yunho se jen zasmál. „Nejsi zdaleka jediný, kdo se do takových situací dostal, Mingi," ujistil ho. „A jestli je zrovna tohle chvíle, za kterou se stydíš, můžu tě uklidnit, že jsi na tom ještě dobře. Bylo dost takových, co se ze svých chyb nevyhrabali živí."

To už byl risk jejich práce. Kovboj pokýval hlavou a pak pokynul svému příteli, aby pokračoval ve svém vyprávění. „No, byl jsem v Perile dost dlouho, stáhl jsem se až tři týdny před tou akcí u Zionu. Nejsem dost sebevědomý bojovník na to, abych si troufl utíkat až potom. A střílet za chodu mi taky zrovna nejde," přiznal, trochu rozpačitě si promnul krk. „Pokud jsi psal další vzkazy, bohužel se ke mně nemohly dostat, nejspíš jsem byl dávno tady v Havocu."

„Hm," kývl. „Zkoušel jsem psát jeden vzkaz, ptal jsem se, jestli odcházíš. Ale nepředpokládal jsem, že bys zůstával, vždycky jsi mi přišel opatrný." Ve skutečnosti doufal, že se jeho nejbližší přítel rozhodl od města vzdálit.

„No, nemýlíš se," uznal mechanik se smíchem a napil se kávy. Mingi tedy také ochutnal a zkoumal hořkou chuť na jazyku. „Vrátil jsem se sem, jak rychle to šlo. Jongho mě čekal už dlouho, známe se od malička a byli jsme v kontaktu. Seonghwa mi posílal pár zakázek až do Perile, takže se dá říct, že jsem tu měl trochu zázemí. Nebylo těžký si přivyknout. Teda... možná bylo zprvu trochu náročný zvyknout si na to, jak moc jsou Wooyoung a San kontaktní."

Mingi se musel hlasitě rozesmát, když si vzpomněl na Yeosangův vyřízený obličej poté, co se na něj zmíněná dvojice vrhla útokem svých polibků. „Hm, dokážu si představit," poznamenal. „Ale myslel jsem, že předtím s vámi spolupracovat nechtěli...?"

„Ne, to ne," přisvědčil hnědovlásek a napil se. „Nebyli tady konkrétně za námi, ani nejspíš ještě neví, že jsme v tom plánu zahrnutí. Ale znají se s Jonghem a ví o tom, že tu má servis. Žijou spolu v takový dodávce, takže se sem tam stavili, když měli s něčím problém. Ačkoliv si myslím, že párkrát potřebovali jenom zaparkovat na bezpečnějším místě, schovat se dál od arény. Některý zápasy jsou drsný a stává se, že si to poražení chtějí vyřídit později... na půdě, kde neplatí pravidla."

„Vítěz s balíkem peněz je jasný cíl, huh," poznamenal Mingi a zašklebil se. Dopřál si pořádný lok kávy a pečlivěji zkoumal chuť, kterou si nemohl dopřát už roky. V Perile bývala káva nedostatkovým zbožím a člověk se beztak snáz dostal k alkoholu.

„Každopádně... ulevilo se mi, že jsi tady," zazubil se Yunho.

„Ulevilo se mi, že jsi naživu," přiznal hned Mingi, načež skryl červenající tváře za hrnek. Jestli si mechanik všiml, nijak to nekomentoval. Sám utekl pohledem stranou, opřel si bradu do dlaně a souhlasně zamručel. Rozlehlo se tak mezi nimi příjemné ticho plné myšlenek, které nemuseli vyslovit, aby je ten druhý slyšel naprosto zřetelně.

Potom, co dopili, se vrátili zpět do dílny. Jongho držel v ruce tužku a vypisoval cosi na papír před sebou, přičemž Yeosangovi konkrétní věci vysvětloval. Černovlásek seděl na stole hned vedle papíru, do kterého shlížel a pozorně poslouchal. Mingi se neobtěžoval soustředit na konkrétní slova, místo toho se posadil s Yunhem na lavičku a trpělivě čekal.

‏‏‎ ‎

Yeosang zavelel k odchodu až dlouhou dobu poté. Strčil Mingimu do ruky jeden kanistr a druhý, ten objemnější, nesl sám. Pryč se vydali ulicemi podél stěn domů, cestami, které jim vyšlapaly stíny. Yunho a Jongho se s nimi mile rozloučili, a přestože by si kovboj mohl se svým znovunalezeným přítelem povídat ještě hodiny, tušil, že nebude muset čekat dlouho, než se opět setkají.

Cesta městem byla objektivně delší, ale Mingimu jako kdyby utíkala rychleji, když mohl v klidu dýchat relativně čerstvý vzduch a ze všech stran ho neobklopovaly úzké stěny. Byl skoro až překvapený, jak rychle se ocitli před železnými dveřmi obchodní budovy, a brzy stoupali po nefunkčních eskalátorech do patra. Běžně tichými chodbami se rozléhaly hlasy unikající skrz otevřené dveře. Yeosang na desku jen volnou rukou poklepal, aby o jejich příchodu dal vědět, než odložil kanistr a zamířil ke stolu hned vedle Seonghwy.

Mingi se své zátěže také zbavil, načež se opřel o stěnu a shlédl na mladíky sedící na pohovce. Sanova zranění z předešlého dne byla pečlivě ošetřená a pořádně šly vidět jen šrámy na obličeji, jelikož přes bílé tílko si oblékl plátěnou bundu. Opíral se zády do opěradla, pozorně poslouchal konverzaci a vyklepával si jednou nohou pravidelný rytmus. Výraz v obličeji nedával znát, že by ho jakkoliv rozptylovala Wooyoungova ruka tisknoucí mu stehno možná příliš blízko rozkroku.

Wooyoung sám seděl s jednou nohou přehozenou před druhou, prsty druhé ruky si pohrával s límcem tmavé košile, mnohem méně extravagantní, než byla ta, kterou si vybral pro předchozí večer. Očima visel na Seonghwovi, který už zřejmě skončil s částí jejich debaty zahrnující vyjednávání a místo toho se rozpovídal o novinkách ve městě.

„Podle všeho získali alespoň polovinu dodávek, takže prvních pár dní by mohli mít k prodeji munici a další věci. Otázka je, co udělají s cenou," pokrčil rameny a posunul se tak, aby se vedle něj Yeosang mohl pohodlně opřít. „Taura se určitě taky k něčemu dostala. Máme spolu rozjednaných pár obchodů a Yeosang si všiml, že často sází na Sana, takže by s námi snad mohla jednat civilně."

„Omrkl sis i sázející?" uchechtl se Wooyoung a trochu nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Samozřejmě. Myslíš, že bych posílal Yeosanga jenom proto, aby se koukal na zápasy a chodil vám nabízet práci?" ušklíbl se. „Dostali jsme se díky tomu do kontaktu s více lidmi, Taura je jen jedna z nich. Ale víc si řekneme, až se vrátí Kapitán. Pro vás je zatím důležitý získat, co potřebujeme. Byl bych rád, kdyby Mingi a San zašli právě za Taurou."

Wooyoung nakrčil obočí a nadechl se k námitkám. „Můj San nepůjde beze-"

„Nesmlouvám," utnul ho Seonghwa okamžitě. „Potřebuju tě tady s Yeosangem."

Mladík mu věnoval zamračený pohled, než si odfrkl. Svůj nesouhlas dával jasně znát svým výrazem, ale netroufl si odmlouvat. Sanovo stehno sevřel v majetnickém stisku, až se látka kalhot kolem jeho prstů pomuchlala, a opřel se vedle něj, přičemž se snažil uvolnit nespokojenou grimasu na obličeji. San se na něj pousmál, objal ho kolem ramen, přivinul ho co nejblíže v gestu známé a důvěrné blízkosti. Mingi to pozoroval se zvědavostí v očích a neodvrátil pohled, jakmile si vyměnili krátký polibek. Neuhnul očima dokonce ani tehdy, když se na něj San přímo podíval přes Wooyoungovo rameno a zvědavě povytáhl obočí.

Seonghwa je vyrušil svými kroky, když přešel k pohovce a podával mladíkovi hrajícímu roli manažera štos papírů a tužku. „Potřebuju to pečlivě a rozumně rozpočítat. To by pro tebe neměl být problém, ne?"

„Hm," ušklíbl se Wooyoung a neochotně se odtáhl. San se zvedl na nohy a protáhl se v zádech, než zaujal místo vedle Mingiho a vytáhl koutek úst vzhůru. Dávno zmizela maska někoho, kdo neměl pět pohromadě – prohlížely si ho kalkulující oči, pohled vrtající se mu do všech zákrutů mozku, jako kdyby věděl. Věděl víc, znal veškerá tajemství, která si kovboj mohl střežit. Nebyl to příjemný pocit.

„Původně jsem vás chtěl poslat až zítra, ale nebudeme ztrácet čas a riskovat, že přijdeme o to, co potřebujeme. Dodávka měla zahrnovat jeden druh vybavení," vysvětloval Seonghwa a z kapsy vytáhl papírek popsaný zkratkami, které Mingi neznal. „Tohle jsou konkrétní kusy, co potřebujeme. Pokud se k nim dostala, potřebuju, abyste jí přesvědčili k obchodu. Ale musím vás varovat, že Taura se vyzná a nejspíš nebude váhat využít situace, pokud z vás vycítí nejistotu."

San si papírek převzal. „Součástky do počítače, rušičky... k čemu tohle všechno?"

Mingi se na něj zaujatě podíval a i Seonghwa povytáhl bradu výš, jako by přemýšlel, jak přesně mohl mladík konkrétní kódy znát. Nakonec se ale pomalu uvolnil a zjištění se rozhodl využít ve vlastní prospěch. „Výborně. Předpokládám, že se nemusím bát o to, že bychom na tom prodělali, když se San vyzná."

„To nemusíš, hyung," ušklíbl se černovlásek a složil si seznam do kapsy.

Seonghwa si je oba ještě jednou přeměřil pohledem, než Mingimu do dlaně vtiskl štos bankovek a pak jim pokynul, aby se vydali na cestu. „Kus od ringu je bývalá tovární budova. U brány se ohlásíte mou přezdívkou a jako důvod návštěvy uvedete obchod. Pokuste se nevyčnívat... tohle město má až moc očí."

‏‏‎ ‎

Dostat se do továrny nebylo náročné. Velká železná brána, jejíž zrezivělé panty bolestně úpěly, se za nimi hlasitě zavřela a muž zahalený v šátku je vedl dovnitř. Prostorný dvůr zel prázdnotou a nebýt bodavých pohledů, i budova by působila stejně opuštěně. Muž je vpustil hlavními dveřmi a popsal jim cestu několika slovy, než za nimi zavřel a sám zůstal venku. San se za ním jen na chvíli díval, pak se podle jeho pokynů vydal chodbou.

Mingi pevněji sevřel popruh pušky. Rozhlížel se prostorem, díval se ven okny, kterým místy chybělo sklo, střepy vysypané na zemi. Balík bankovek se Sanem během cesty nenápadně rozdělili do menších částí, zatímco zápasník tiše vysvětloval, kolik který kus techniky přibližně stál.

Dorazili před rám, ze kterého byly dveře dávno vyndané, a naskytl se jim výjev širokého prostoru, dříve možná sloužícího jako jídelna. Široké stoly někdo odsunul ke stěnám, kromě jediného, nacházejícího se ve středu místnosti. Osamocenou židli u něj nikdo neobsadil a místnost působila prázdně. Mingi nakrčil obočí a společně se Sanem se opatrně vydali ke stolu.

Nezůstala jim jiná možnost, než se rozhlédnout. Dlouhé vteřiny se však v místnosti nenacházel nikdo kromě nich.

K uším mu dolehlo zacinkání. Nepatrný zvuk, který poznal neomylně – ostruhy. Svižný rytmus prozradil jinak tiché kroky a oba mladíci se otočili po nově příchozí osobě. Klobouk sklopený do obličeje, aby vrhal stín přes oči, dlouhý kabát sahal do poloviny lýtek, nohy kryly kožené kalhoty a jezdecké chapsy. Na vysokých botách cinkaly ostruhy. Přes rameno přehozená stejná puška, jakou vlastnil i Mingi.

Proto ho sem Seonghwa poslal.

Dívka se opřela o hranu stolu, prsty posunula klobouk výš a odhalila svůj obličej. Pronikavé oči si chvíli měřily oba mladíky, než se rozesmála a v kapse nahmatala balíček cigaret. Zapálila si. „Jaká to vzácná návštěva. Nejúspěšnější zápasník Havocu a nejzkušenější pistolník Paradigma. Čemu vděčím za tak ohromující společnost, pánové?"

Od úst se jí vznesl obláček kouře, zatímco čekala. San udělal první krok, v kapse vylovil papírek a zastavil jen tak blízko, aby jí ho mohl pohodlně podat. Mingi se mezitím rozhlédl po místnosti, na zádech ho šimraly cizí pohledy a nepříjemný pocit frustrace z toho, že netušil, odkud přesně se na něj všechny ty oči dívaly.

„Hm, slovo putuje rychle. Kdo vás poslal?"

„Guerrilla," odpověděl San okamžitě.

„Tak Guerrilla," pokývala si hlavou a znovu prohlédla seznam. Oklepala popel z cigarety na zem, než si ji znovu přiložila ke rtům. „Když je to on, něco bych pro něj našla. Pokud má, co za to nabídnout, samozřejmě."

Mingi přistoupil blíž, pořád nesvůj z neviditelných protivníků. Z brašny vytáhl obnos, který se Sanem připravili, a položil bankovky na stůl vedle ní. Zhodnotila je pohledem, pak zkontrolovala jejich seznam a zamyšleně si pokývala hlavou. „Něco by tu bylo. Když mi dáte jednou tolik, prodám vám všechno, co jsem získala do skladu."

„To je konkrétně jaký množství?" povytáhl Mingi obočí.

Taura se zasmála a pokrčila rameny. „I don't know, partner. Depends."

San vypadal podobně nespokojený, jako Mingi. „Znamená to minimálně jeden kus od každýho předmětu, co je na tom seznamu?" zkusil se vyptávat, zatímco se jeho obličej zkroutil do soustředěného výrazu, jako by se snažil nedat najevo své podráždění.

Dívka se zamyslela, poklepala nohou, ostruhy se ozvaly s tichým zacinkáním. Vypustila z úst kouř. „Jo. Za dvacetiprocentní přirážku vám to i nechám dovézt," ušklíbla se, „protože si nemyslím, že byste se s tím chtěli tahat pěšky."

Rozhostilo se mezi nimi poměrně napjaté ticho. San a Mingi si vyměnili dlouhý pohled, kterým se němě pokoušeli domluvit. Když pak černovlasý mladík shlédl na brašnu, kovboj pochopil. A tak zdvojnásobil hromádku na stole a přidal k ní i přirážku, kterou si dívka účtovala za dopravu.

Její úsměv se rozšířil, rukou prohrábla obnos a spokojeně si kývla. Zvedla ruku do vzduchu a po tak jednoduchém gestu se místností rozlehla série zvuků, kdy její skrytí společníci sklonili nabité zbraně. Pak se odstrčila od stolu, cigaretu pustila na zem a přišlápla ji, než se vydala směrem, ze kterého předtím přišli. Mingi pohlédl na Sana, a ten pouze pokrčil rameny, než se ji rozhodli následovat.

Skutečně je dovedla do skladu. A ve skladu se podle Sanova přikývnutí nacházelo vybavení, pro které si přišli. Jejich úlevného rozpoložení si všimla okamžitě a nahlas se rozesmála. „Tak jo, co vám to o mně vlastně nakecal? V Havocu tohle nevyužije skoro nikdo, nemám, komu to prodat. Tak vyřiďte Seonghwovi, že by mi mohl aspoň přijít osobně poděkovat, když jsem si tím pro něj zacpala místo ve skladu, hm?"

Mingi si ji chvíli prohlížel, než se tiše rozesmál s ní. Taura si významně poklepala na předloktí, přesně na místo, kde zpod rukávu vykukovalo tetování přesýpacích hodin. Členové Paradigma si vždycky pomáhali. „Díky," vydechl s úsměvem a ona jen pobaveně zavrtěla hlavou.

„To nestojí za řeč. Už se těším, až odtud ty krámy vypadnou," přiznala a vytáhla další cigaretu. Podala jim zpět seznam a pak teprve si zapálila. „Můžete jít. Do večera to bude u vás. Pokuste se projít jinou částí města, jsem docela populární, tak se čumilové moc rádi zajímají o ty, co za mnou chodí. Pochybuju, že byste je chtěli nalákat k sobě."

Oba pokývali hlavou a zamířili k odchodu. Ještě, než prošli dveřmi, si Taura odkašlala a Mingi se za ní otočil. Potáhla z cigarety, poklepala nohou, aby se rozezněl zvuk ostruh, a vydechla kouř. „Halazia, Django," ušklíbla se, než si stáhla klobouk do obličeje.

‏‏‎ ‎

San se ve městě vyznal lépe, a tak je provedl jinou cestou zpět k jednomu z únikových východů, který v bývalé obchodní budově ještě fungoval. Dveře zaskřípaly, ale společnými silami je zvládli otevřít i opět zavřít, načež je obklopilo známé šero. Pruh světla ve středu budovy vyčaroval hru stínů, která Mingiho znovu úspěšně mátla. Několik krátkých chvil mu zabralo, než se rozkoukal a zjistil, že se nacházeli ve špatném patře. Jeho první krok správným směrem však zarazil San, když zachytil jeho zápěstí v jemném sevření.

Mingi se cítil skoro podrážděný. Opět ten otravně něžný dotek, jako by mu dával šanci snadno se vytrhnout. Opět ta hraná nejistota, skrz kterou dokázal snadno prohlédnout, jakmile se Sanovi podíval do očí. „Děje se něco?" zeptal se trochu netrpělivě, ze sevření se vysmekl a opřel se o zeď.

„Jenom mě zajímalo..." začal mladík, opřel se vedle něj a ruce si založil na hrudi. Prohlédl si jejich okolí, prohlédl si podrobně Mingiho, než zvedl hlavu a spojil s ním pohled. „Co někoho jako jsi ty přimělo přidat se k tomuhle plánu?"

Kovboj povytáhl obočí, klobouk si posunul z čela a upravil popruh zbraní. Byl si jistý, že tahle konverzace se klidně mohla odehrávat během chůze a zastavovat kvůli ní bylo zcela zbytečné. San ho však zkoumal svýma očima, probíral se každým zákrutem mozku a začínalo to být nepříjemné. Nakonec tedy jen s ironickým podtónem v odpovědi zabručel: „Pošetilost, možná."

„Pošetilost?" zopakoval pochybovačně, a Mingi si musel připomínat jeho výkon v aréně, aby zahnal potřebu seznámit svůj pravý hák s jeho čelistí. San působil jako skvělý společník, dokud neměl potřebu vrtat se ve věcech, do kterých mu nic nebylo. „Nepřipadáš mi jako člověk, který by vědomě nechal vyhrát vlastní pošetilost."

Odlepil se od zdi, otráveně protočil očima a vydal se chodbou zpět k místnosti, ve které by mohl najít kohokoliv, kdo by jej od tohoto hovoru zachránil. Cesta však k jeho vlastnímu neštěstí byla delší, než by si přál, a San s ním rychle srovnal krok. Co ty o mně vlastně víš, chtěl se na něj obořit. „Pak posedlost," řekl nakonec.

„Posedlost čím?"

„Nebezpečím," zabručel. Nebyla to lež. Ne zcela. Kde bylo nebezpečí, tam ho to spolehlivě táhlo. Táhlo ho šimravé nadšení v břiše, které dávno překrylo pocit nervozity, táhlo ho svrbění v prstech, táhla ho vůně střelného prachu, ohně, popela. Nahlas by nepřiznal, že nebezpečí, které ho momentálně přitahovalo ze všeho nejvíc, byl kovboj ve vyšívané košili a se stupidně překrásným úšklebkem na rtech.

San si sám pro sebe pokýval, ruce strčil do kapes a mile se na něj usmál. „Jen se zajímám. Neptám se, abych tě dráždil," ujasnil. Společně sešli po eskalátorech, které byly snad v horším stavu, než ty vedoucí z přízemí do prvního patra. „Nejspíš spolu strávíme nějakou dobu, a jestli chceme, aby tohle celý fungovalo, musíme si věřit. Chci znát toho, v koho dávám svojí důvěru, abych věděl, že já a můj Wooyoung budeme v pohodě."

Kovboj si ho prohlédl od hlavy k patě, než uvolnil ramena. Pokáral sám sebe v hlavě, že by neměl být háklivý, a věnoval Sanovi o něco příjemnější pohled. „Vzal jsem to jako každou jinou věc. Přišlo mi to do cesty, zajímá mě, co se plánuje, zaujali mě lidi, co jsou v tom plánu zahrnutý. To je všechno, co k tomu potřebuju."

„Co kdyby tě někdo podvedl?" ptal se San. Jeho hlas dával najevo, že byl pouze zvědavý, ale možná na té odpovědi záleželo víc, než by si člověk myslel. Přemýšlel, jestli to byl Sanův způsob, kterým si žádal uklidnění, ujištění, že učinili správnou volbu, když se přidali. Možná to ale bylo něco jiného.

„Pak bych si snědl, co jsem si nadrobil. Řekl bych si, že jsem byl hlupák, a řešil bych následky. Nemá cenu fackovat se za minulost, když už nejde změnit," mluvil upřímně. „Ale nevidím smysl v tom, proč by nás kdokoliv měl podvést. Náš jediný nepřítel jsou ty nahoře. A pokud vím, tak nám všem ublížili dost na to, abysme jim nelízali boty, ne?"

San se tiše zasmál. Pokýval hlavou, s veselým úsměvem do Mingiho lehce strčil, a pokračoval dál. Ještě předtím, než se dostali ke dveřím, mu kovboj postrčení oplatil.

Jakmile vešli, přesunuly se k nim pohledy všech přítomných. Seonghwa se pouze pousmál, Yeosang si jich přestal všímat prakticky ihned a Wooyoung se viditelně uvolnil, jakmile k němu San přistoupil. Vše, co do té doby Wooyoung dělal, se posunulo na druhé místo jeho pozornosti. Tužku i s papíry odložil stranou, Sana si přitáhl k sobě a získal si na oplátku i jeho pozornost jen pro sebe.

Mingi od nich odtrhl pohled, překonal krátkou vzdálenost ke stolu a z brašny vylovil zbývající kredity, které si od něj Seonghwa s malým úsměvem převzal. Podrobně mu popsal vše, co se u Taury stalo, a potvrdil, že veškeré potřebné kousky ve skladu osobně zkontrolovali. Zbývalo jen čekat, než k nim dorazí, ale starší mladík přiznal, že neměl obavy.

„Zítra ráno sem dorazí Rocky a Siren, pak už budeme čekat jen na Kapitána. Během dne mi došel vzkaz, že prošel Gloom a měl by dorazit během odpoledne," zamával Mingimu před očima papírkem, v očích se mu třpytily ty hravé jiskřičky, které v nich už spatřil. „Mám tě pozdravovat, Django."

Podráždění ze Seonghwova škádlení výrazně překrylo nadšení, které téměř nezvládl zkrotit natolik, aby se mu neodrazilo na obličeji. Jenže Seonghwa nepotřeboval vidět, aby mu bylo jasné, co svými slovy působil. Neříkal by je vůbec, kdyby už dávno nevěděl, jaký měla na Mingiho efekt. „Hm," udělal jen v odpovědi a opřel se vedle něj. Tichý smích, který starším mladíkem otřásl, nebyl výsměšný. Mingi k němu zašilhal pohledem a povytáhl kousek úst vzhůru.

S příchodem večera dostali všichni příděl jídla a přání dobré noci. Mingi se mohl znovu uchýlit do pokoje, který mu Yeosang ukázal předchozí večer, a ačkoliv stejnou nabídku dostali i Wooyoung se Sanem, rozhodli se přespávat v dodávce, kterou obývali doposud. Seonghwa je požádal, aby vozidlo alespoň přesunuli do bezpečí postranní uličky budovy.

Havoc objala dusivá noc, stejně plná prachu a neklidu, jako každá jiná. Mingi se ochotně uvelebil na matraci, kabát přehozený blízko u sebe, pušku opřenou o postel, dýku pod polštářem. Před usnutím zíral na stěnu slabě osvětlenou neonovou cedulí protější budovy a v prstech převracel tu část přívěsku, kterou naštěstí neztratil.

Do spánku upadl s myšlenkou, že od Hongjoonga ho dělilo pouze několik hodin.