══════ ∘◦❁◦∘ ══════

Kovboj Mingi a kovboj Hongjoong. To je popravdě asi všechno, co by stačilo říct, abych se k tomuto příběhu adekvátně vyjádřila. Minimálně mi přijde, že je výpovědní hodnota dostatečná. Ale skončit u toho by byla přece jenom trochu nuda.

Tenhle nápad mě hlodal v hlavě už pár dní, jelikož jsem několikrát za sebou sjížděla videoklip k BOUNCY. Přemohlo mě takové to svrbění na mozku a potřebovala jsem si nutně napsat Mingiho, který vystřílí celý bar. Den na to jsem si pustila hudbu do pozadí, sedla jsem si k počítači a prostě jen psala. No a o více než 7000 slov později jsme tady.

V dystopickém světě s post-apokalyptickým nádechem, ve kterém se potulují kovbojové a jejich planoucí myšlenky na revoluci. Docela šílenost.

Během psaní mě postupně napadaly různé odkazy na několik písniček od ATEEZ a asi po čtvrté, kterou jsem vymyslela, se ze mě stala žena s posláním. Toto poslání znělo: „Schválně, kolik referencí dokážu do jednoho příběhu narvat."

Je jich tam devět. Zkuste je najít. Nebude to těžké, slibuju.

Budu neskutečně ráda, když mi po přečtení sdělíte do komentářů vaše dojmy a pocity, nebo se jen pochlubíte, kolik písniček jste v textu našli.

Přeji příjemné čtení!

══════ ∘◦❁◦∘ ══════

══════ ∘◦❁◦∘ ══════

Jeho boty téměř neslyšně dopadaly na prašnou zem. Tiché kroky prozrazovalo jen nepatrné zacinkání s každým došlapem pravé nohy, když se kovový přívěsek připevněný k pásku odrazil od kovových ornamentů kolem kapsy. Noc byla klidná. Hranice už dlouho nevypadaly jako před několika lety, když byly ještě přísně strážené.

Kdysi byl přechod do jiného teritoria téměř nemožný. Pokus o překročení se spíš podobal infiltraci s nutností podrobného a pečlivého plánování, aby se člověk mohl vyhnout strážníkům i Lovcům. I v takovém případě zvládli se štěstím projít maximálně dva lidi.

Mingi si tu dobu dobře pamatoval. Vzduchem plulo napětí a každý nádech ho mohl okamžitě prozradit. Cokoliv, co mohlo vydat zvuk, musel řádně upevnit. Jeho kroky byly tehdy natolik opatrné, že se s došlápnutím nezvedlo ani smítko prachu. Srdce mu bušilo v hrudníku a hučelo mu v uších, až se bál, že ho možná prozradí právě rozpumpovaná krev.

Tahle atmosféra už byla pryč. Hlídky na hranicích se postupně stáhly, jelikož jejich práce byla potřebná jinde. Moc nynější vlády už před rokem zkřehla a pomyslné otěže kontroly jim vyklouzly z dříve pevného a sebejistého sevření. Strážníci se soustředili na ochranu politiků, na trestání kohokoliv, kdo se jen tvářil podezřele, a na hlídání hranic tak jednoduše nezbyl čas ani prostředky.

Lovci se momentálně nejvíc věnovali chytání odpůrců a s oblibou vodili členy zločineckých organizací před soud. Kdokoliv byl shledán vinným, ten měl posloužit jako varování pro ostatní občany. Tresty se lišily. Mezi ty lepší patřilo vyhnání do pustých oblastí - zdánlivě odsouzení k smrti, jenže gauneři žili v chudých podmínkách už léta, takže se nedalo říct, že by pro ně byla pustina zrovna novinkou.

Mezi horší tresty se dalo řadit vyvěšení. V takovém případě měl trestaný ruce přivázané k tyči posazené tak vysoko, aby sotva dosáhl špičkami na zem. Vyvěšení trvalo hodiny. Aby člověk ulevil křeči v chodidlech, musel se zavěsit do přivázaných rukou, a jakmile ho začaly bolet ruce a ramena, opět svou váhu přenesl na špičky. S každou ubíhající minutou byla táhnoucí se bolest horší. Během toho se trestaný samozřejmě nemohl ani napít. Strážníkům navíc bylo povoleno jakkoliv se zločince dotknout a podrážení nohou se stalo jejich nejoblíbenějším druhem trýznění.

Jednou z takových organizací, na které měli Lovci spadeno, bylo i Paradigma. Uskupení, které vzniklo v jedné z nejvíce kontrolovaných a zároveň zaostalých oblastí. Hlavní a jediné město tohoto distriktu, Perile, ovládala skupina sedmi politiků, kteří každý drobný přešlap trestali nejkrutějšími způsoby, které je napadly. I kvůli nim se každý člen Paradigma výsměšně nazýval Septem.

Být Septem znamenalo mít jednoduchý úkol. Vykonávat vlastní podobu spravedlnosti. Trestání níže postavených politiků, účastnění se vzpoury proti režimu, sabotáže dodávek do hlavního města, cokoliv, co způsobilo byť jen malou nepříjemnost pro vládu v distriktu.

Jednotliví členové Paradigma se navzájem neznali. Byl to nejlepší způsob, jak zabránit infiltraci vládních agentů do jejich organizace. Každý z nich nesl originální přezdívku a dostával úkoly přes tajné vzkazy vyvěšené na veřejných tabulích. Stačilo se jen naučit, jak je luštit. Rozkazy byly pečlivě schované v oznámeních pro společnost, ve zprávách pro obchodníky, kdekoliv.

Mingi do této skupiny patřil. Na předloktí se mu skvělo vyobrazení přesýpacích hodin, pečlivě schované pod rukávem. Stejně jako k Paradigma se však hlásil ještě do jedné velmi volně organizované skupiny. Neměla ani název a členy spojovalo jen poslání a oblečení inspirované kovboji. Každý z nich měl vyhrazené území, kde strážil sebe i další občany před opresivním režimem a Lovci.

Stáhl si klobouk víc do čela a překryl si obličej šátkem, který alespoň trochu zabránil tomu, aby vdechoval rozvířený prach. Hranici měl už několik metrů za sebou a kolem vládlo naprosté ticho. Trochu si oddechl. V Perile jen před několika dny zavládl chaos, když se členům Paradigma podařilo podpálit nejvýznamnější a jedinou moderní budovu města, základnu politické moci. Zion hořel hladovým plamenem, jehož kouř se nesl daleko do pustin i ostatních distriktů jako důkaz jejich odporu.

Každý Septem věděl, že po převratu v Perile musel zmizet. Boj nechali těm, kteří byli bez hlasu nejdéle ze všech - samotným občanům, obyčejným lidem a pracovníkům, kteří se chopili jakékoliv zbraně, kterou našli, a v hustém průvodu táhli přímo k hořícímu symbolu moci, jejich srdce planoucí odvahou. Mingi byl v tu dobu již na okraji města a bouřlivý lid hlavně slyšel. Výhled na nejvyšší budovu mu však nebyl odepřen a za nemilosrdným plamenem se otočil i přesto, že byl pronásledován.

V sousedním distriktu se mu podařilo Lovce na chvíli setřást. Dalo mu to dost času na vymyšlení plánu. Prošel mapy jednotlivých distriktů, přemýšlel nad tím, které město by pro něj bylo nejlepším úkrytem. Nedaleko se nacházel Union. Proslulý bary a relativním klidem, alespoň co se přítomnosti strážníků týkalo.

Kdokoliv se nacházel v Unionu, byl svým způsobem anonymní. Nikdo se neptal na jméno, nikdo se neptal na původ, nikdo se neptal na plán ani na důvod. Stačilo být tiše, pít a platit. Co se v Unionu stalo, to si místní nechali pro sebe. Jakmile cestovatelé odešli, město na ně spolehlivě zapomnělo.

Ideální místo pro nastražení pasti.

Ještě ten večer strhl ze zdi vyvěšenou vyhlášku a na její druhou stranu napsal vlastnoručně vzkaz, adresovaný jednomu z mála jmen, které znal.
‎
‎
Rocky,

zítra večer, Union. Určitě znáš bar K-HOT CHILLI PEPPERS. Hledej u pultu člověka, který si objednal Martini.

HALA,

Tvůj Django
‎
‎
Do rohu papíru udělal tužkou tři drobné dírky a vyhlášku připnul zpět na nástěnku, přesně tak, jak tam visela předtím. Nechal na svém stole peníze a dopil pivo. Pak se bez rozloučení vydal pryč z hospody a koutkem oka sledoval mladíka, který se už urychleně zvedal ze židle a pospíchal k nástěnce.

Kostky jsou vrženy, pomyslel si pobaveně.

Pak byl čas vydat se do Unionu. Po cestě bylo jedno místo, které Lovci stále neznali, a mohl se tam alespoň relativně bezpečně vyspat. Za městem narazil na kupce, který mířil stejným směrem, a podařilo se mu přemluvit ho, aby mu osedlal jednoho ze svých koní. Přislíbil za to, že pomůže vzorně hlídat stádečko, které vedl.

To mu značně urychlilo postup pustým distriktem sousedícím s Unionem. S mužem se rozloučil až na rozcestí a dál vyrazil pěšky. Nekrylo ho nic, uschlé stromy nedokázaly ve dne ani vrhat stíny. Mířil ke starému karavanu, který byl od Unionu vzdálený přibližně dvacet pět kilometrů. Rozhlédl se kolem, obezřetný jako vždy, ačkoliv v prostoru, který byl prakticky planinou, přímé pronásledování neočekával. Teprve po chvíli na zkoušku zaklepal. Jedno klepnutí, dvě rychlejší, další tiché, poslední s důrazem. Zrezlé panty zaskřípaly s otevřením dveří a přivítal ho obličej zakrytý šátkem.

Na pozdrav kývl hlavou. Naproti němu stála vysoká žena a stačil jí jediný pohled, aby ho vpustila dovnitř. Do tmy vrhala malé světlo dohořívající svíčka. Žena se sehnula k zemi, odhrnula koberec a zatáhla za madlo, aby otevřela poklop skrývající tunel. Mingiho hruď sevřela drobná úzkost. Nesnášel prostory pod zemí, ale nebyl v pozici, kdy by si mohl zrovna vybírat. Pokývnutím poděkoval a po žebříku sestupoval do bývalého dolu.

Poklop se za ním tiše zavřel a brzy mohl dopadnout na dřevěnou plošinu. Rozhlédl se širokým prostorem. Podél zdí se nacházelo staré lešení. Jen po něm se člověk mohl dostat ke dveřím, které schovávaly cosi jako pokoje. Ve skutečnosti to byly jen díry po dolování.

Někdo mu poklepal na ruku, a když se otočil, vzhlížel k němu menší mladík. „Za mnou," řekl mu jen a rozešel se po lešení k nejbližšímu žebříku vedoucímu níž. Mingi ho mlčky následoval, ačkoliv se mu pocit, že by měl klesnout ještě víc pod zem, vůbec nelíbil. Sestoupili po žebříku a mladík otevřel třetí dveře vpravo. „Na jak dlouho?"

Rozhodl se nemluvit a pouze zvedl jeden prst. Jeho společník pochopil. „To by mělo být v pohodě. Ale kdyby se ti náhodou motala hlava, okamžitě vylez. Nemám zájem zase odklízet mrtvoly," zabručel podrážděně.

Pak odešel a Mingi se schoval do prostoru, který jeho úzkost nijak neutlumil. Zavřel za sebou dveře, povzdechl si, posadil se. Odmítal si na takovém místě lehat, a tak se jen co nejpohodlněji opřel v rohu a natáhl nohy před sebe. Snažil se sám sebe přesvědčit, že se nacházel v nějakém polorozpadlém domě, nad zemí. Ještě dlouhé minuty se ošíval, dokud jeho tělo konečně nezmohla únava.

Vzbudil se do tmy a chvíli musel přemýšlet, jestli zvládl vůbec naspat víc, než hodinu. Z kapsy vylovil zapalovač a kapesní hodinky. Jen na pár minut si posvítil, a když spatřil ručičky ukazující dvě hodiny odpoledne, oddechl si. Dusivý pocit na hrudi ani během jeho spánku nezmizel, přesto se cítil poměrně odpočatý.

Vysoukal se z úzkého prostoru a oprášil si kalhoty od prachu. V plicích jako by se mu přeléval olej, ale s trochou snahy to ignoroval. Vystoupal po žebříku a došel k pultu, za kterým pospával mladík z předchozího večera. Poklepal na dřevěnou desku, jen aby na sebe upozornil. Spáč sebou cukl, narovnal se, urychleně se vzpamatoval.

Prohlédl si Mingiho od hlavy k patě, pak s hlavou nakloněnou do strany poukázal za sebe na polici plnou snadno skladovatelných zásob. „Sušený maso a náboje," odpověděl na němou nabídku a mladík okamžitě sáhl po odpovídajících krabičkách. S nimi ale na pult položil také malou sklenici. „Co to je?"

„Chilli papričky. Předevčírem jsme je dostali čerstvý. Nevydrží dlouho. Nechceš je zadarmo?" zkoušel.

Mingi povytáhl obočí, ale pak jen pokrčil rameny. „Fajn."

Mladík se spokojeně zazubil a převzal si od něj peníze. Pak zatáhl za provázek upevněný vedle pultu a kdesi nad nimi se tlumeně ozval zvonivý zvuk. Poklop vedoucí do karavanu se brzy otevřel a Mingi se nemohl dočkat chvíle, kdy bude konečně pryč z té díry.

Krabičky i sklenici pečlivě umístil do malé brašny, kterou měl na zádech, a došel k žebříku. Nad poklopem vyhlížela žena z předchozího večera, a když se na ni podíval, jen si sama pro sebe kývla a čekala, dokud nestál před ní. Pak poklop zase zavřela a přehodila přes něj starý koberec.

Rozloučili se pouhým mávnutím a Mingi se venku zhluboka nadechl. Svíravý pocit v jeho hrudi ustoupil, dýchalo se mu snáz a široká planina byla pro jednou vítaným výhledem. Upravil si klobouk a pokračoval po cestě vedoucí k hranicím.

Jak se blížil k Unionu, většina stromů se lehce změnila a větve nesly alespoň pár listů, kůra působila trochu méně suše. Ani tak to celému prostředí nepřidalo na pocitu naprosté nehostinnosti. Prach se mu s každým krokem vířil pod nohama a pohrával si s ním velmi slabý vítr. Jakmile se člověk ocitl v takových oblastech, nejednou si připadal, jako by se na světě nacházel sám. Mingi se sám pro sebe tiše zasmál, v pozadí mysli vědomí, že i přes pocit samoty mu na krk prakticky dýchali Lovci.

Podél hranic se nacházel shozený ostnatý drát. Už kdysi byl nejspíš naprosto k ničemu, ale v tuhle dobu stačilo jen zvednout nohu trochu výš a dát si pozor, aby se ostny nezachytily o oblečení. Vedle cesty stála stará bouda, kterou kdysi možná obývali strážníci. Nyní byla opuštěná.

Prošel kolem ní, o něco tišeji, a prudce se otočil, zahlédl okraj klobouku. Nával adrenalinu mu ale z žil zase rychle vyprchal. Muž, který seděl na lavičce za boudou, mu už ublížit nemohl. Spálená kůže prakticky odpadávala z kostí na nohou a ani zbytek těla nevypadal o moc lépe. Z krku mu trčela dýka a celá přední část košile nasákla krví.

Byl kdysi nejspíš jedním z nich. Bezejmenných kovbojů.

Zastavil se u něj, aby si ho řádně prohlédl. Pušku u jeho nohou kompletně pokryla rez a pažba změnila barvu pod vrstvou prachu. Neomylně se však jednalo o stejný model, jaký měl Mingi za zády. Přistoupil blíž, zkoumal nerozpoznatelný zbytek obličeje, téměř skrytý pod kloboukem. Něco na tom muži bylo špatně.

Ustoupil o krok dál a prohlédl si celý výjev před sebou. Kalhoty potřísněné nyní už černými kapkami, rozpáraná bota plná stejné černé barvy, pocházející zřejmě z bodné rány na noze, která už však vzhledem ke stavu těla nešla rozpoznat. Nebyl si jistý, jakou měla košile původně barvu, ale její krví nepotřísněné části nesly náznak oranžovožluté. I původně hnědý klobouk se skrýval pod nánosem prachu.

„Ah," udělal zaujatě, když si prohlížel bundu. Na límci se nenacházela jediná kapka, a když se materiálu dotkl, na prstech mu zůstalo jen nepatrné množství špíny. Muž byl do tohoto kousku oblečený až dlouho poté, co zemřel. S nakrčeným obočím prohmatal jednotlivé kapsy, a když neobjevil nic nebezpečného, opatrně strčil prsty do každé z nich.

Náprsní kapsa schovávala složený útržek papíru, který rozevřel, čímž odhalil fotografii vytrženou z novin. Z vysoké budovy stoupaly plameny a kouř. Zion hořel stejně majestátně, jako když ho viděl na vlastní oči. Rozhodl se rozluštit slabě přeškrtaný titulek.

Flames emerge from the tower: Wild protests shake Perile. "Culprits may try to hide in other districts," officials warn.

Volné místo za přeškrtnutým titulkem vyplňovala čtyři písmena: HALA.

Složil útržek do původní podoby a schoval si ho do kapsy. Pak vytáhl náboj do pušky a nakrčil obočí nad tím, že by jej měl do bundy schovat jen tak. Prohlédl si vše, co v tašce měl, a nakonec odšrouboval víko sklenice. Jedna z větších papriček byla dostatečně dlouhá, aby do ní náboj schoval.

Zasmál se nad vlastním nápadem, nožem rozřízl otvor dost velký na to, aby jím náboj prostrčil. Papričku ukryl do stejné kapsy, ve které se předtím schovával kousek novin, a upravil bundu mrtvému muži na ramenou. „Pořádně to hlídej, brachu."

Rozhlédl se kolem, pečlivě prohledal každou skulinku mezi téměř holými stromy, než se otočil a zamířil k Unionu. Od města ho dělilo něco málo přes pět kilometrů. V ideálním případě se chtěl v jedné z hospod na okraji najíst a dokoupit náboje do pistolí, které schovával pod kabátem. Peněz měl ještě dost na to, aby si mohl pohodlně doplnit zásoby, které potřeboval. Krátký čas předtím, než hodlal zamířit do proslulého baru, mu mohl nabídnout pár možností připravit se na další hrozící pronásledování. Trochu však doufal, že by se ve své chystané pasti mohl těch dychtivých psů zbavit.

Stačilo jen dalších pár kroků a věděl, že se mu ukáže město. Zrychlil své tempo, jen aby se zastavil nad nepatrným srázem. Oproti Perile byly domy v Unionu nižší, některé složené z neobvyklých materiálů, které zrovna byly po ruce a dokázaly nahradit cokoliv, co stavitel ve skutečnosti potřeboval. Bylo v tom cosi poetického. Město složené z různorodých věcí, město poskytující úkryt různorodým lidem.

Při sestupu z asi pětimetrového srázu se občas zachytil kovových trubek, které prozrazovaly, že se na vyvýšeném místě dříve nacházela budova. Možná rozhledna, možná hlídací věž, možná jen dům někoho, kdo si ho mohl dovolit. Kromě zahrabaných konstrukcí po něm však nezbyla jediná stopa. Mingi tiše dopadl do prachu a podíval se nahoru. Nikdo na něj nečíhal, a tak se rozešel po planině k městu.

Nepředpokládal, že by ho Lovci stopovali přímo. Do Unionu vedlo více cest a komunikace mezi Lovci byla mnohem rozvinutější a kvalitnější, než ta mezi nepovolenými organizacemi. Hádal by, že zaúkolovali lidi přímo z Unionu nebo lokací poblíž, aby na něj vyčkali a číhali ze stínů, dokud nedorazí i jednotka z Perile.

Jak si pamatoval z doby několika let zpátky, na okraji města ještě stále fungovala hospoda. Nyní byla o něco víc sešlá, a kdyby z ní nevycházely hlasy, možná by pochyboval, jestli se uvnitř někdo nacházel. Opatrně chytil dvířka, která pod pohybem teskně zaskřípala. Nakrčil nad tím zvukem obočí a raději se protáhl užší škvírou, než aby riskoval, že mu zůstane deska dřeva v ruce.

Hostinský mu věnoval jen letmý pohled. Mimo něj se v hostinci nacházela dívka v sukni, zjevně dcera hostinského, vzhledem ke stejné barvě vlasů. Byla zády k němu a zrovna křídou vypisovala na tabuli krátký seznam jídel, které měli ten den nabízet. U stolu v levém rohu místnosti sedělo pět mužů v montérkách a všichni mu jen beze slova mávli na pozdrav. Ten jim stejným gestem opětoval. Pak zase pokračovali v hovoru, který se předtím nesl ven, a doprostřed jejich stolu postupně dopadaly zohýbané, staré karty.

Mingi se posadil ke stolu nejblíže dveřím do kuchyně a přimhouřil oči, aby přečetl poměrně úhledné písmo. Dívka se po něm otočila a s úsměvem udělala krok stranou, aby viděl i části, které předtím zakrývala svým tělem. Dopsala poslední položku a odložila křídu, ruce si oprášila o zástěru.

„What can I get you?" zeptala se ho nahlas, ani nepřišla blíž.

„Beer. And that pasta with..." přimhouřil oči nad slovem, které ze svého úhlu nedokázal přečíst.

Dívka jen kývla a drkla do svého otce, aby načepoval pivo. „Sure thing, be right back," zaštěbetala vesele a zmizela v kuchyni. Hostinský před něj pár vteřin poté postavil půllitr s pivem a jen cosi nesrozumitelného zabručel. Mingi si prohlédl rychle padající pěnu a napil se. Následoval hostinského pohledem a zrak mu padl na pušku, která byla schovaná pod pultem.

„Enjoy your meal!" popřála mu dívka, jakmile před něj postavila talíř. Možná trochu převařené těstoviny byly přelité červenou omáčku, jejíž chuť nedokázal z pouhého pohledu odhadnout. Poděkoval a převzal si příbor, načež dívka okamžitě zamířila pryč. S dlouhým výdechem se zadíval na sousto nabrané na lžíci a zašklebil se.

Nebyla to špatná chuť, ale ani nijak výtečná. Poznal trochu protlaku a zbytkem si nebyl moc jistý. Porce však dokázala snadno zaplnit žaludek, a dokud z nějaké chuti vyloženě nezvracel, dokázal sníst cokoliv. Mezi sousty popíjel pivo, které dokázalo požitek z jídla vylepšit jen nepatrně. Zdálo se mu nesprávně nasládlé, ale bylo dobře vychlazené a hořká chuť v něm stále převládala.

Podíval se na ceny vypsané na tabuli, připravil si přesný obnos, než se zvedl. Mince položil před hostinského, který je pohledem spočítal a kývl. „Do you think you could sell me some bullets?" zkusil a muž si ho chvíli zvědavě prohlížel, než kývl. Mingi mu ukázal revolver schovaný pod kabátem a pušku na zádech. Hostinský se sehnul k šuplíku a postavil na pult dvě krabičky plné nábojů.

„Fifty credits for each, young man," zabručel. Mingi se trochu zamračil nad nataženou cenou, ale mince před něj i tak položil. Muž si je shrábl do dlaně a znovu pokýval hlavou.

Mingi zamumlal poděkování a otočil se k odchodu. Muži v montérkách rozehráli další partii a připíjeli si nějakým čirým alkoholem nalitým v drobných skleničkách, které oproti jejich velkým dlaním vypadaly až směšně malinké.

Opět se protáhl jen tenkou škvírou, aby dveře příliš netrápil. Pohmatem si zkontroloval všechno, co s sebou měl, než se líným krokem vydal po ulici dál k centru města. Rozhodl se na nějakou chvíli ukrýt mezi domy a nohy ho zavedly do povědomé ulice, kde se schovával už několik let zpátky. Prostor stínila protažená střecha stájí, vzduchem se táhl pach koní a nějakých odpadků, které kdosi nechal ležet poblíž.

Poklepal na sud postavený u stěny jednoho z domů a posadil se na něj teprve tehdy, když se ujistil, že ho udrží. Byl čas připravit se na pozdější akci. Cvičenými pohyby doplňoval náboje v pistolích, zbytek pečlivě uložil zpět do brašny a opřel se o studenou zeď domu za ním. Ještě bylo příliš brzy na to, aby se vydal do baru. Nebyl si jistý, zda by vydrželi Lovci nečinně, kdyby tam čekal delší dobu, a on je potřeboval mít všechny na jednom místě.

Z Perile ho pronásledovalo asi patnáct mužů a měl pocit, že by si takovou akci nenechali ujít. Co věděl, v Unionu se moc Lovců nezdržovalo, majitelé barů i hospod k nim nebyli zrovna přátelští kvůli pověsti, že rádi zatýkali v podnicích. Pro vlastníky, které spíš než spravedlnost zajímaly peníze, by to znamenalo díru do rozpočtu, kdyby jim kvůli hrozbě ze strany Lovců přestali docházet zločinci.

Union dlouhodobě obývala malá jednotka, a ta byla typicky složená z pěti až sedmi mužů. Nejblíže městu se nacházely jen dvě vesnice a městečko, což mohlo znamenat možná deset dalších lidí. Mohl tedy počítat s třiceti krvežíznivými hyenami, přičemž každá tahle hyena si chtěla uždibnout alespoň jedno sousto z jeho těla.

Budiž. Nechal je lovit ve smečce, tak, jak jim to šlo. Nabídl jim oblíbené loviště. Připravil dramatickou scénu, do které se hodlal umístit jakožto návnada.

Střelnou zbraň mohl mít možná každý třetí. Počítal spíš méně. Nebyly tak snadné k sehnání, rozbíjely se a politická kampaň Lovcům na letošní rok strhla ze zásobování milion kreditů, takže se nedostali k vybavení, které měli strážníci. I v Perile postupně v oblíbenosti převládly spíš nože a dýky. Naposledy na něj ze strany Lovce mířila puška na okraji vzbouřeného města.

Slunce začalo zapadat.

Ušklíbl se, opustil své místo na sudu a lenivými kroky se vydal po prašné cestě vedoucí skrz město. Na ulicích se téměř nikdo nenacházel, jen občas zahlédl člověka, který přešel z jedněch dveří do druhých, sem tam majitelé obchodů vynášeli prázdné krabice od zboží a nechali je prozatím ležet před domem.

Když dorazil před bar, kolem panovalo nepřátelské ticho. Táhlo mu drápy po těle a snažilo se rozdrbat skrz kůži, hladově mu dýchalo u ucha, připravovalo se nakrmit zoufalstvím panujícím v nebohé duši. Mingi se jeho útokům nepoddal. Zvedl bradu výš a ticho narušil dalším krokem, který do města volal řev přicházející bouře. Vytáhl si popruh pušky na rameni a klobouk si sklonil trochu víc do obličeje.

Zářil před ním nápis K-HOT CHILLI PEPPERS. O baru už slyšel mnohokrát, ačkoliv se do něj za svůj život zatím nestačil podívat. Oblíbené místo pro setkání kohokoliv; starých přátel, dělníků, obchodníků, některých politiků, a hlavně gaunerů a odsouzenců. Vítaný byl kdokoliv, kdo poslušně platil a měl dost sebekontroly, aby podnik nepodpálil. V plamenech už se v minulosti ocitl. Několikrát.

Aby na sebe člověk nejlépe upoutal pozornost, když vcházel do nové místnosti, bylo nejúčinnější tvářit se, jako by mu to tam patřilo. Zbavil se své typické opatrnosti a jeho boty s každým krokem klapaly o parkety. Pohled mu padl na kulečníkový stůl, na bílou kouli potřísněnou krví. S úšklebkem ji odhodil stranou, než se posadil před barový pult a objednal si Martini.

Na záda se mu lepily pohledy. Ne zvědavé zírání, ale pohledy jako mířené skrz zaměřovač. Nic, na co by nebyl dávno zvyklý.

Stačilo už jen čekat. Upil ze své sklenky a v hlavě přepočítával, kolik lidí uvnitř viděl. U stolů vedle terčů jich sedělo jedenáct, a snažili se bavit, jako kdyby do baru nezamířili kvůli němu. Tři muži vrhali šipkami do terče, možná aby zahnali napětí, které se jim šířilo tělem. Sedm jich sedělo na druhé straně místnosti, předstíraný hovor trochu přirozenější. Další byli rozesetí po lokále ve dvojicích nebo sami. Chybělo jich alespoň pět.

Pro barmana to byla zjevně klidná směna. Nenáročná. Nevnímal napětí, které byl schopen vycítit jen někdo, kdo takovou atmosféru už v minulosti zažil. Čistil sklenice a broukal si nějakou melodii, občas čepoval piva nebo doléval drinky, vše v domnění, že se jednalo o večer jako jakýkoliv jiný.

Dveře se za večer ještě několikrát otevřely. Vpouštěly dovnitř zbytek publika, bez kterého představení nemohlo v žádném případě začít.

Mingi trpělivě upíjel své Martini. Pečlivě naslouchal zvukům kolem. Muži, který byl nejblíže, cinkala přezka pásku, kdykoliv se na své židli trochu pohnul. Občas se ozvaly kroky, jak se hráči u šipek vystřídali. Po stolech se šoupaly těžké sklenice s pivem. Jednotlivá slova tlumeného hovoru nešla zcela přesně rozlišit. Nevědomý barman roznášel.

Začal si poklepávat botou o zem. Pak dopil své Martini.

Cítil, že už jim docházely nervy. Sám to také neplánoval natahovat déle, než bylo naprosto nutné. Bylo jen otázkou času, kdy by absence jeho adresovaného společníka začala být podezřelá. Vylovil z kapsy hodinky a tiše vyčkal, dokud se velká ručička nepřehoupla na číslo šest.

Nechal hodinky spadnout zpět do kapsy a pevně sevřel revolver schovaný pod kabátem. Zpoza něj se blížily kroky. Lov začal.

Prudce se otočil a první výstřel trefil Lovce přímo doprostřed čela. Využil chvíli zmatení a skvěle mířenými ranami zlikvidoval muže, kteří stáli příliš blízko. Jak odhadoval, jen jeden z nich měl pistoli, a její dopad na zem se přidal k nově nastalému hluku. K přivolané bouři.

Chaos, jenž vyvolal, mu otevřel okénko času, aby mohl vyskočit na pult a z ramen stáhnout pušku. „Pod pult," sykl na vyděšeného barmana, který v reakci vydal jen nechápavý, vyděšený zvuk. „Get under the fucking counter!" zopakoval křikem a barman se bez dalšího otálení poslušně skrčil.

První ránu z pušky namířil na těžký lustr, aby svou kovovou konstrukcí srazil muže, kteří stáli pod ním. Ti, kteří byli v dosahu, se museli náhle soustředit, aby je náraz také nezasáhl, a spustili tak pohled z hlavního cíle. Mingi neotálel. Jejich osudná chyba je proměnila v další těla ležící na zemi.

Těsně se vyhnul šipce, která mu mířila na obličej, a zasykl, jakmile se mu druhá šipka zabodla do ruky. Sklonil pušku a vytáhl svůj druhý revolver schovaný za zády, aby další Lovce poslal k zemi. Cítil poklepání na kotníku a jen koutkem oka se podíval na barmana, který mu podával vlastní pušku.

Rychlým pohybem ji sebral a zbývajících šest těl se zřítilo k zemi. Po hluku, který střelba způsobila, se bar ponořil do jedovatého ticha. Mingi si olízl rty, nespokojeně shlédl na šipku zabodnutou v ruce. Naštěstí kvůli své vzdálenosti ztratila sílu a držela v kůži jen díky oblečení, ve kterém se zadrhla. Vytáhl ji ven a ignoroval drobný pramínek krve stékající mu pod rukávem.

Barmanovu pušku hodil zpátky, seskočil na zem a následně do pultu přímo nad barmanovou hlavou dvakrát bouchl pěstí. „Better get out, man," zabručel. Ani by nenapočítal do tří, jak rychle muž vystřelil ze svého místa. Když se za ním zabouchly zadní dveře, Mingi už doplňoval zásobník.

Opatrnými kroky prošel lokál a dorazil každého, kdo chroptěl nebo jevil jiné známky života. Ujišťoval se, že za sebou zanechal jen smrt. Po poslední vystřelené ráně se opět ozývalo jen jeho vlastní přebíjení. Bar byl náhle tichý jako hřbitov.

Mingi dlouze vydechl, popruh pušky si hodil přes rameno a prošel do prostoru za pultem. Prohlížel si etikety vystavených lahví a sáhl po téměř prázdném ginu, z jiné poličky zas sebral sklenku. Nalil si panáka, opřel se lokty o leštěné dřevo pultu, olízl si rty. Byl si jistý, že ještě nebyl konec. Takhle rychle to nikdy nekončilo. Zahřál si hrdlo alkoholem a naslouchal zradě, která zvenku číhala na vhodný okamžik. Skoro slyšel, jak pomalu strká svoje hnáty skrz skulinky vedoucí dovnitř.

Znovu naplnil sklenku a lahev odsunul stranou.

Vchodové dveře vrzly a vzduch prořízlo nanejvýš výmluvné cvaknutí. Mingi si povzdechl, se zakloněním hlavy vypil, co si naservíroval, a ruce poraženě zvedl do vzduchu. Místnost vyplňoval zvuk kroků, opatrných, to kvůli tomu, jak nově příchozí překračoval nehybná těla. Mohl si ho prohlédnout teprve tehdy, když vstoupil do jeho zorného pole.

Bílé vyšívání zdobilo černou košili, pečlivě zastrkanou do úzkých, kožených kalhot. Kroky zněly lehce i přes očividně těžké boty. Šátek kolem krku by dokázal snadno zakrýt obličej a klobouk na hlavě vrhal stín nad pronikavé oči.

„Did my job for me? Aren't you just lovely?" hlas měl plný výsměchu. Nastalou situaci Mingi čekal; přece jen vědomě přešel do cizího teritoria. Nečekal však, že tomu muži bude ten výsměšný úsměv tolik slušet. Možná taky nečekal, že to bude ten nejhezčí muž, jakého za posledních pár měsíců viděl. Hlaveň pušky se dotkla jeho hrudníku a vytrhla ho z myšlenek. „Drop your weapons, cowboy."

Stáhl popruh a odložil pušku na pult. Vedle ní přidal revolver, pak také pouzdro s nožem, který jeho kabát nedokázal pořádně skrýt. Ruce svěsil vedle těla a na několik vteřin se mezi nimi rozprostřelo ticho. Když se nadále k ničemu neměl, muž naproti němu se hlasitě rozesmál. Další slova vyslovil s důrazem. „All of them, sweetheart."

Neochotně tedy uvolnil pás držící jeho dýky, vše předtím pečlivě schované mezi látkou vesty a kabátu. Pokrčil nohu a zalovil v botě, další drobný nožík vytáhl zpoza zdobeného pruhu látky na klobouku. Vše položil ke zbytku zbraní a přidal k nim také poloprázdnou krabičku s náboji, která mu ležela v kapse. Kovboj naproti němu zkoumal pohledem celé jeho tělo, hledal jakýkoliv náznak, že by se ještě někde mohla skrývat zbraň. Pak se očima zasekl na jeho rozkroku. „And this one?"

Slyšel v tom náznak neřesti. Jen lehce, ale dostatečně na to, aby poznal, že napůl žertoval. Budiž. K takové hře se dokázal přidat. A rád.

„Not a weapon. Not the one you mean. Unless you want it?" zkusil s úšklebkem.

„Risky game."

„Is it?"

Mladík se rozesmál a jeho hlava se naklonila lehce dozadu, takže odhalil modré vlasy skrývající se pod kloboukem. „Slow it down, babe, I don't even know your name."

Poznal, že se tou poznámkou nepřímo ptal. „Call me Django."

„Try again. Real name, not your alias."

Na to jen protočil očima. „Mingi."

„Hongjoong," představil se kovboj v černém a volnou rukou si upravil klobouk. Pušku už nedržel tak pevně, jako předtím, a klesla podél hrudní kosti níž. „You're not really in the position to do that, but you seem like you wanna play, Mingi," poznamenal. Ten tón ho provokoval.

Zaklepal prsty o dřevo, olízl si rty a pomalými kroky se vydal kolem pultu, našlapoval jako lovící kočka. Hlaveň pušky ho při tom následovala. „You're pretty," zamručel přemýšlivě, a než se mu mohla hlaveň znovu opřít do těla, překvapivě ji bez odporu odklonil stranou. Sehnul se blíž k druhému muži, rukou lehce chytil jeho obličej a nakláněl si jeho hlavu tak, aby si ho mohl řádně prohlédnout. „You could be my doll."

Kovboj se mu vytrhl, když smíchem zaklonil hlavu. Zbraň sklonil úplně a jen ji přidržoval, aby nespadla na zem. Mingi na něm visel očima, prohlížel si obličej rozzářený širokým úsměvem, a ani se nemohl zlobit, že byl ten výsměch mířený na něj. „Yours? Hmm, maybe for the night. Not a doll, though," odpověděl pobaveně. „Besides, you strike me as someone who loves to lie back, savors the care. Just taking it like a good boy. No, princess?"

Mingi se kousl do rtu a slabě zavrtěl hlavou, jako kdyby nemohl věřit tomu, co ten ďábel před ním vypouštěl z úst. Jako by jediným pohledem nahlédl do každého koutku jeho mysli a drze si četl každičkou informaci, která se mu nabídla na stříbrném podnose. „Do hajzlu," zaklel tiše.

Vzduch v místnosti se citelně pohnul. Hongjoong přemýšlivě naklonil hlavu do strany a sáhl po Mingiho ruce, aby mu vyhrnul rukáv. Palcem pohladil vytetovaný znak. „Jsi Septem," vydechl ohromeně, úsměv na tváři se změnil na fascinovaný. V ten moment jeho myšlenkám uniklo i to, jak úspěšně se jeho předchozí slova vrtala Mingimu pod kůži. Opřel svou pušku o barovou židli, klobouk si sundal z hlavy a jediným krokem mezi nimi uzavřel zbývající vzdálenost. „Už je to chvíle, co jsem potkal někoho z nás."

Jeho tělu chvíli trvalo, než konečně přelilo trochu krve i do mozku, aby dokázal vstřebat, co přesně mu právě Hongjoong řekl. Mysl se ještě na moment zarazila, jakmile se odhalená část jeho pasu ocitla v sevření pevných rukou. Slovům jako by se vůbec nechtělo přesunout z mozku na jazyk. „Ty jsi taky- ty jsi Septem?"

Hongjoong se zasmál, jeho hlas se nesl lokálem, a Mingi si vychutnal pocit, že byl jediný, kdo ho v tu chvíli mohl slyšet. „Paradigma má lidi i venku," zazubil se a stáhl si rukáv, aby odhalil vytetovaný znak přesýpacích hodin. Dlaní druhé ruky se přesunul na záda a vyššímu muži projel mrazík tělem, když podél jeho páteře přejely nehty.

Nebyl si jistý, co na to říct, a nejspíš by ze sebe nedokázal slova ani dostat. Hongjoong mu na to beztak nedal čas, když se vytáhl výš, aby se rty mohl lehce přitisknout k měkkému místečku pod jeho bradou. Z toho doteku se mu rozlilo horko celým tělem. Byl v hajzlu, kompletně v hajzlu, jestli ho dokázal dostat i ten nejmenší dotek. „Slyšel jsem, že Zion padl," šeptaly mu měkké rty proti kůži, v hlase otázka.

A dost.

Mingi se uchechtl, hluboce a konečně s nově nalezenou jistotou. Takovou hru uměl hrát. V takové hře vynikal. Byl skvělý hráč. Naklonil hlavu do strany a prohlédl si zblízka Hongjoongův obličej, vychutnával si zvědavost v jeho očích, koutky rtů vytažené nahoru, obočí lehce povytažené v očekávání. Matně si všiml, jak se od mnoha kovových ozdob v jeho uších odráželo světlo.

Sám položil ruce na jeho pas. Přiklonil se tak, aby se jejich rty jen náznakem dotýkaly, lehce se o sebe otíraly s každým slovem, které pronesl: „Sám jsem sledoval, jak ho pohltily plameny."

Hongjoong mu nedal možnost dodat cokoliv dalšího. Dravými polibky se vrhl na jeho rty a Mingi na chvíli nebyl schopný ničeho, jak ho ten pocit přemohl. Náhlá náruživost mu kompletně pohltila mysl, svlékla mu myšlení k tomu nejprimitivnějšímu a zvládl zmobilizovat svaly jen k tomu, aby polibky opětoval. Až příliš ochotně ho nechal jazykem vniknout do svých úst, příliš ochotně se přitiskl na jeho tělo, s neskrývaným nadšením sjel dlaněmi na půlky zadku nasoukaného v kožených kalhotách.

Byl zoufalý. Byl vážně zoufalý, ale v každém pohybu rtů byla žádostivost, s jakou ho nikdo nelíbal už léta. Možná nikdy. Určitě nikdy, prolétlo mu hlavou, když Hongjoong zvládl i jeho jazyk vlákat do svých úst a přisát se, jen na moment, než se z jeho úst vydral tichý smích. Mingi se cítil trochu jako loutka, trochu jako panenka, ovládaný nitkami připevněnými na prstech muže před ním.

Zády narazil do pultu, napůl seděl na barové židli, a to aniž by si předtím uvědomil, že se jeho nohy pohnuly. Příliš se soustředil na to, že Hongjoong chutnal jako nějaký drink, který dlouho nepil, a náhle se jím mohl opíjet nepřímo. Mezi prsty měl překvapivě jemné vlasy, držel si ho u rtů, odhodlaný nedovolit mu ani na kousek se vzdálit, v těle chtíč, v mysli touhu.

Teplá dlaň se mu vkradla pod vestu - kdy přesně skončil jeho kabát na zemi? - a druhá bloudila po stehnech, tiskla nad kolenem, pak výš, trochu moc vysoko, moc blízko místa, kam se mu zběsile hrnula krev.

Odtrhl se od jeho rtů, aby lapl po dechu, jakmile se jeho prsty pohybovaly podél švu, zipu, k pásku. Hongjoong se zasmál a ten zvuk se prodral snad až někam ke kostem, jak silně jím otřásl. „Hm, vážně tam nemáš schovanou zbraň?"

Mingiho stálo neskutečnou sílu, aby se jeho ústa pohnula přesně podle jeho přání, jazyk ve vlastních ústech podivně těžký. „Ne tu, kterou myslíš. Nebo jí snad chceš?" zněl zadýchaně, zněl naprosto uboze, ale ani se za to nedokázal zastydět.

Muž před ním nevypadal, že by se mu za to chtěl posmívat. Naopak se kousl do rtu, dlaň přitiskl do jeho rozkroku a zarazil vlastní vzdech, který se mu dral z úst, když Mingi roztřeseně zasténal. Sám nebyl zdaleka tak vyrovnaný, jak se snažil působit, a raději si znovu přivlastnil rty před sebou, zatímco poslepu zápasil se sponou pásku.

Jakmile uvolnil knoflík, zip sjel sám, a Hongjoong by se nad tím možná býval pozastavil, kdyby tak moc nechtěl jen sklouznout dlaní pod jeho kalhoty a soustředit se na to, co se pod nimi schovávalo. Volnou rukou vjel do růžově obarvených vlasů stále ještě zakrytých Mingiho kloboukem a zatahal.

Mingi byl ztracený, naprosto pohlcený vším, co ten ďábel před ním dělal, a když mu slabá bolest ze zatahání projela každým nervem, přísahal by, že cítil, jak Hongjoongovi v dlani ještě ztěžkl. Zaklonil hlavu a otevřená ústa mu nezůstala prázdná na dlouho, když se nad něj druhý kovboj naklonil a opět si je nárokoval svým jazykem.

Rty ho z těch polibků šimraly, ale neměl dost. Držela ho jen tenká nitka sebekontroly, aby do té teplé dlaně dole nepřirážel, stehna téměř v křeči, jak moc zatínal svaly a zapíral se o jakýkoliv pevný povrch, který cítil pod nohama. Ruka v jeho vlasech zmizela, slyšel zacinkání a jen to ho na chvíli vytrhlo z mlžného oparu, který mu zahaloval mysl. Jeho rty opustil zmožený povzdech a přinutil se pootočit hlavu natolik, aby viděl, jak si Hongjoong rozepínal ty zatraceně těsné kožené kalhoty.

První mu prolétla myslí nechápavost, jak v nich mohl tak dlouho vydržet. Hlava mu dopadla na pult s tichým ťuknutím. „Zatraceně, do hajzlu, do hajzlu," slyšel se říkat a přemáhalo ho nutkání zavřít oči, aby mohl ten ohromující výhled na chvíli zapomenout. Hongjoong se smál, možná zase trochu výsměšně, trochu zle. Nemohl z něj spustit oči. Mingi už nejspíš neměl krev, která by se mu mohla do rozkroku nalít, ale i tak svoje vzrušení vnímal až moc akutně.

Na pultu vedle něj ležela jeho brašna a opravdu neměl ponětí, kdy a jak se tam dostala. Vztekle otvíral zip, který s ním nechtěl spolupracovat, a po hmatu se snažil najít cokoliv vevnitř, co by mu mohlo přijít vhod. Musel se tvářit zoufale, jelikož se k němu modrovlasý muž se smíchem sklonil a při dalším polibku spokojeně zamručel.

Prsty sevřel lahvičku a prakticky ji vyhodil z brašny, div se neskutálela z pultu. Odstrčil brašnu, nevnímal rachot, když se z ní cosi vyřítilo na zem. Nezajímalo ho to. Hongjoonga očividně taky ne, jelikož měl drobnou lahvičku s čirou tekutinou v ruce a jazykem dělal přesně to, co Mingiho nutilo přestat přemýšlet.

Když se odtáhl, na obličeji měl široký úsměv. Mingi si ho chvíli prohlížel, olízl si rty, sám se omámeně zazubil. To už se druhý kovboj zase smál, a přesně ten smích mu umožnil trochu procitnout. Dosud nehybnou ruku přesunul z pasu pod uvolněný lem kožených kalhot a stiskl jednu půlku zadku v dlani. Toho ďábla nad ním to pobavilo ještě víc. „Dělej," pobídl ho Mingi a nadzvedl boky, aby mu mohl snadno stáhnout kalhoty.

Hongjoong ho poslechl, pomohl mu sundat boty a kalhoty přehodil přes vyskládané zbraně na pultu. Mingi si zapřel jednu nohu o barovou židli vedle sebe, druhou mu Hongjoong navedl kolem vlastního pasu. Lépe se uvelebil a bez špetky studu, který možná měl ještě cítit, se druhému muži vystavil přesně tak, aby se mohl rukou dostat mezi jeho půlky.

Jakmile měl jeho rty opět na svých, nedokázal myslet na nic jiného. Nemusel myslet na to, jak měl těžký jazyk, když ho Hongjoong objímal tím svým, nemusel myslet na hranu pultu, která ho bolestivě tlačila do zad, protože každý správný pohyb prstů vyvolal slast silnější, než byl jakýkoliv jiný vjem. Jednou rukou se pevně chytil pultu a druhou svíral modré vlasy, jen aby mu náhodou neutekla ta hřejivá ústa.

Hřejivá jako plamen, hřejivá jako revoluce. Ta myšlenka otřásla celým jeho bytím.

Chvílemi měl pocit, že byl atmosférou pohlcený pouze on, ale vlhkost někde na vnitřní straně stehna, kde se Hongjoong jen nepatrně a nenápadně otíral pro sebemenší stimulaci, ho rychle přesvědčila o opaku. Kdyby mu zbývala ještě kapka sebeúcty, styděl by se za kňourání, které vydal, jakmile kvůli tomu uvědomění zaklonil hlavu. Ale byl ztracený. Ztracený v těch sebejistých dotecích, ve správném pokrčení prstů do toho nejsprávnějšího místa, naprosto ztracený v pohledu touhou zamlžených očí.

„Prosím," dokázal jen vydechnout, a tentokrát se nad tou zoufalostí v hlase zbytek jeho racionálního myšlení skutečně ošil. Drobný šok vyprchal stejně rychle, jako se objevil. Hongjoong si ho lépe posunul a Mingi si všiml, jak těžce dýchal, jak moc byl ztracený i on. Ten zbytek velmi chabé kontroly ho rychle opustil. „Prosím, prosím, prosím- hah!"

Prsty mu zbělaly tím, jak silně jimi svíral leštěné dřevo, nehty druhé ruky zaryl do hladké kůže těsně pod modrými vlasy. Vnímal zvuk podobný zavrčení, jednu dlaň na odhalené kůži nad bokem, druhou svírající jeho nohu v ohybu kolena, a pak rty na svém krku. Dolehlo mu k uším zasténání a nebyl si jistý, jestli náhodou nepatřilo jemu samotnému. Lépe se chytil a zapřel patu do měkkého materiálu barové židle pro trochu stability.

Hongjoong měl ústa na jeho hrdle, boky přitisknuté k zadní straně jeho stehen, a přesně věděl, co dělat, aby se mu slastí protočily oči. Hlava mu dopadla na pult, náraz tlumený kloboukem. Vnímání omezené jen na to nejdůležitější. Držet se, aby mohli pokračovat ve stejném tempu, poslouchat steny a občasné zanadávání, které Hongjoong šeptal do kůže na jeho krku, lehce pohybovat boky, aby mu vycházel vstříc.

Z mlhy ho vytrhl tichý smích, zadýchaný zvuk přímo u jeho ucha, které se brzy ocitlo v sevření zubů. „What did I say? Taking it like a good boy," zamručel a Mingi měl pocit, že padá. Nechápal, jak mohl ten ďábel nad ním s takovou jistotou odhadnout přesně ty nejlepší tahy, ze kterých ztrácel rozum. Pevněji se chytil, na rtech mu zůstala nějaká nadávka a jméno. Jako kdyby se po dlouhých vteřinách konečně nadechl a ten nával vzduchu mu přivodil závrať.

Slyšel další slova a jen po zvuku svého jména si uvědomil, že nepatřila jemu, ale šeptal je do jeho ucha Hongjoong. Šeptal pořád, ještě dlouhou chvíli potom, co se jeho pohyb uklidnil a zůstal boky nehybně přitisknutý co nejvíce k němu. Mingi mu nerozuměl. Z posledních sil se ho držel a mrkáním se pokoušel rozehnat závoj pečlivě pokrývající veškeré jeho smysly.

V nohách měl křeč a bolest v místě zad opírající se o hranu pultu se nepříjemně a důrazně ozvala. Cítil, jak mu krev tepala skrz dlaň, jakmile uvolnil stisk a o leštěný povrch opřel dlaň, trochu se posunul. Hongjoong mu pomohl, jednu svou ruku vměstnal mezi pult a jeho záda a blaženě vydechl do jeho ucha.

Mingi se zmohl zvednout hlavu, ačkoliv by ji nejradši nechal dál ležet na pultu. Bolelo ho za krkem. Klobouk mu spadl za záda. Zhluboka se nadechl, pohledem prozkoumal místnost a trochu jako opilý se tiše zasmál.

Hongjoong k němu zvedl hlavu. „Hm?"

„Já jen," začal a odkašlal si, hlas trochu ochraptělý, „že jsem to nikdy nedělal, když se mnou bylo v místnosti dalších třicet lidí."

Druhý kovboj se rozchechtal. „Ruší tě snad?"

„Vůbec ne," zamručel a pohled opět věnoval jen muži před sebou. Trochu omámeně se na něj usmál a ochotně přijal překvapivě cudný polibek.

Hongjoong ho pevně chytil a odtáhl se, vrhl po něm omluvný pohled, když Mingi nechtěně zaúpěl. Sehnul se pro Mingiho kabát a posbíral vše, co jim popadalo na zem. „Musíme jít... ticho tu nebude dlouho. Schovej se ve východní části města, alespoň na den. Dokud si nebudeš jistý, že tu nemají posily."

Mingi se zašklebil nad bolestí, která mu projela celou páteří, jakmile se postavil. Cosi souhlasně zabručel, zatímco se nešikovně soukal do kalhot. Ruce měl obě levé a přišlo mu, že v nich nedokázal udržet vůbec nic. Musel se opřít, aby si nasadil boty. Připadal si trochu jako čerstvě narozené mládě, když vrávoralo na slabých nohách. Ze všech sil se snažil dát trochu do pořádku.

Upravil si oblečení, než přes sebe přehodil pás s dýkami a následně kabát. Revolver schoval zpět na jeho právoplatné místo, drobný nožík za klobouk, který si upravil na hlavě. Nasadil si popruh pušky na rameno, v ruce sevřel brašnu a teprve poté koukl na Hongjoonga, jak skrčený za pultem cosi psal na lísteček papíru. Pečlivě ho složil, stejným způsobem, jako byla složená fotografie v bundě mrtvého muže na hranici.

Zarazil se a v kapse nahmatal kousek novin. „Hongjoongu," oslovil ho, a jakmile se na něj podíval, ukázal mu přeškrtaný titulek. „To jsi byl ty?"

Odpovědí mu byl smích. Mladík se narovnal a zalovil ve vlastní brašně, které si Mingi předtím ani nevšiml. Vytáhl z ní papričku, opatrně ji rozkousl napůl a vyndal schovanou kulku. „A tohle ty?"

Nemusel odpovídat, bylo to zjevné. Jen se opřel o pult a natáhl se pro lahev ginu, tekutinu jediným lokem vyprázdnil. Hongjoong několika kroky přešel k němu, nový složený papírek schoval k fotografii a obojí zastrčil Mingimu do kapsy kabátu. „Přečti si to, až budeš v bezpečí. Pamatuješ, kam máš jít?"

„Východní část města," odpověděl tiše.

„A jak dlouho tam zůstaneš?"

„Aspoň den," jeho hlas se proměnil v šepot, zaskočený znovu nastalou blízkostí. Hongjoong se na něj usmíval, zase trochu jinak, než předtím. Vlípl mu rychlý polibek na rty a koutek úst mu brzy vyskočil do toho prvního pobaveného šklebu, který Mingi ten večer viděl.

„Hmm. Good lil boy," poškádlil ho.

Mingi si pobaveně odfrkl a otočil hlavu pryč, za což si vysloužil další smích. Zhluboka se nadechl a přinutil se narovnat. Hongjoong ustoupil krok od něj, kloboukem zakryl modré vlasy a povzbudivě se usmál. „Jen běž," pobídl ho.

Kývl a otočil se k němu zády. Kdyby mu věnoval byť jen jediný pohled, nohy by ho vedly zpátky, a tak se držel. Místo toho překročil několik těl a zmizel dveřmi, které mu předtím ukázal vystrašený barman. Vedly za bar tichý jako hřbitov a poskytly mu cestu do tmavé, vyprázdněné ulice.

Zamířil na východ. Nohy měl unavené, ale i tak ho nesly do změti nepřehledných ulic, do chaosu, který dokázal perfektně ukrýt jakéhokoliv zločince. Našel si sympatický kout, doplněný o balíky staré slámy, a z těch naprosto posledních sil se vyškrábal do svého nového úkrytu. Opřel se o stěnu, zabručel nad bolestí v zádech a rukou zalovil v kapse.

Ve tmě viděl jen obrys papíru, a tak nahmatal zapalovač, aby si mohl trochu posvítit. Rozevřel vzkaz skrývající stejné písmo, jakým bylo u přeškrtaného titulku napsané heslo Paradigma. Jeho oči několikrát přejely přes úhledná písmena a nejspíš se musel usmívat jako naprostý idiot.
‎
‎
THANXX FOR THE NIGHT, DJANGO.

COME VISIT ME AND MY FRIENDS SOON?
‎
‎
V následující změti slov byla ukrytá adresa. Plamen zapalovače zhasl a Mingi ve tmě složil vzkaz i fotografii, aby obojí skryl jako největší bohatství zpět do své kapsy. Na chvíli se přiměl uvolnit, uhasit i ten zběsilý plamen, který se plazil jeho tělem. Noc v Unionu ho ve spánku něžně objala a do uší mu šeptala přísliby začátku nového dobrodružství.

„Halazia, Mingi."