══════ ∘◦❁◦∘ ══════

Řekla jsem si, že pokud stihnu tento kousek do desíti večer opravit, ještě dnes ho vydám, a hle... povedlo se. Sama jsem nečekala, kam až se tento příběh posune, ale nemůžu říct, že bych si stěžovala.

Tato kapitola je ze všech zatím nejdelší. Má trochu děsivých 8800 slov a na rozdíl od předchozích se jedná o text bez časových posunů. To jen pro upozornění, že by bylo asi vhodné přečíst si celý tento kousek najednou.

Dále dopředu varuji, že tato kapitola obsahuje na svém konci smut.

Doufám, že se vám opět bude líbit náhled na jednotlivé postavy, ačkoliv někteří mohli zazářit více, než jiní. A primárně doufám, že i tentokrát se vám bude kovboj Mingi a jeho nepředvídatelné dobrodružství zamlouvat!

══════ ∘◦❁◦∘ ══════

══════ ∘◦❁◦∘ ══════

Vzbudil se nad ránem, když teprve první, slabé paprsky světla pronikaly skrz okno a postupně vytvořily drobný čtvercový útvar na zemi a části stěny. Nemohl si být jistý, jestli ho Yeosang odvedl do pokoje s oknem čelícím východu záměrně nebo nikoliv, ale byl za to vděčný v každém případě. Nesnášel, když se při probuzení nedokázal zorientovat v aktuální denní době a očividně přicházející ráno mu přineslo trochu klidu na duši.

Dlouze vydechl, vytáhl ruku i s dýkou zpod polštáře a převalil se na záda. Dýku uklidil na její právoplatné místo v pouzdře a rozhýbal ztuhlé prsty, které celou noc sotva povolily stisk na rukojeti. Instinktivně se rozhlédl po pokoji, a teprve když se ujistil, že mu nic nechybělo a nic nevypadalo nepatřičně, zcela se uvolnil.

Jak jen to šlo. S prvními ještě lehce rozespalými myšlenkami se mu tělem rozpumpoval pocit, který k vlastní nechuti rozeznal jako očekávání. Dlouho ho necítil. Když teprve začínal, když poprvé procházel ulice Perile se zbraní pod kabátem a skrytými úmysly, bylo mu očekávání neodmyslitelným společníkem. Nervozita mísící se s nadšením, pumpující mu adrenalin do žil takovou rychlostí, až se mu z toho málem roztřásly ruce. Bylo náročné držet pažbu v upocených dlaních, ještě náročnější stabilizovat obraz skrz zaměřovač. To všechno tak dávno, až pochyboval, zda to vůbec prožil. Možná se mu to jen zdálo. Možná se obavy promítly do snů.

Teď se cítil podobně. Jakmile se mu myšlenky nevyhnutelně rozutekly zpět k té osudné noci v Unionu, kde se mu svět na malou chvíli obrátil vzhůru nohama. Bezděky si přejel prsty po spodním rtu, očima kmital po ploše stropu a v břiše se mu rozlézal zvláštní pocit. Co si o něm Hongjoong vůbec myslel? Musel mít důvod, proč ho přizval k jejich plánu, a očividně v tom bylo trochu víc, když posílal přes Seonghwu i své pozdravy. Nebo si s ním jen pohrával, aby si ho udržel, odhodlaný získat jej pro jejich plány. Koho tehdy viděl, když ho přidržoval na barové židli a tiskl si ho k tělu? Byl to Django, kdo ho zajímal, nebo Mingi?

Odfrkl si nad tak pošetilou myšlenkou a než se stačil zasnít nad dalšími polibky, představil si místo toho, jak moc by jeho vlastní rty vynikaly, kdyby se jimi dostal k rozkroku druhého kovboje. Pobaveně se zasmál, zvedl se do sedu a nahmatal svůj kabát.

Ještě jednou si překontroloval věci, zvedl se na nohy a protáhl se v zádech. Když vykoukl ven z okna, uvítal ho pohled na prázdné ulice a číhající zlo. Paprsky slunce odhalovaly všechen prach ve vzduchu, téměř nehybný v nepříjemném bezvětří. Pro Havoc a jemu podobná města to bylo typické. Dokázal si jen představit dusno, které mělo budovy obklopit v momentě, kdy slunce vystoupalo na obloze nejvýš.

Natáhl na sebe kabát, pobral svůj skromný majetek a vylezl do chodby. Pečlivě se rozhlédl, než zavřel dveře a vydal se podél ostatních místností k eskalátorům. Netušil, kdy se všichni plánovali sejít, neměl ponětí, jestli ho měl někdo vyzvednout. Ale nebavilo ho sedět. Když už nic jiného, mohl si pečlivě projít téměř celý interiér.

Přízemí nebylo ničím zvláštní. Většina bývalých místností byla zaplněná nepořádkem, kterým se nechtěl prohrabovat už jen proto, že na sebe neplánoval upozornit. Na zkoušku nahlédl do několika krabic, ale staré, prakticky rozežrané látky se sotva daly považovat za poklad. Stejně tak prázdné skleněné lahve, ze kterých se vznášel nepříjemný odér.

Díky tomu, že světlo ještě zcela nedosahovalo dovnitř budovy, byly chodby zalité šerem všude a nemátl ho tak nepříjemný kontrast. Mohl potichu vystoupat po eskalátorech zpět do prvního patra a pokračoval ke dveřím, kolem kterých již několikrát procházel, ale nikdy nemohl nakouknout dovnitř. První za sebou neskrývaly žádná tajemství. Regály byly zcela prázdné a pult nesl akorát kasu, která visela vyvrácená napůl ven. Obával se, že kdyby se jí jen pokusil dotknout, s hlasitým dopadem by jeho průzkum odhalila.

Prohlédl si stěny kolem dveří. Působily až nepatřičně. Jako by v původním plánu nebyly. Našel zcela zřetelný přechod, kde se zeď proměnila na hrubší, přetřenou levnou barvou. Mnohem větší otvor byl zazděný dodatečně a dveře byly také nejspíš vsazené i s trámem až později. Usoudil, že to byl nejspíš nepodstatný detail.

Prošmejdil několik dalších místností. Většina z nich ho nezaujala, jelikož vypadaly vesměs stejně, jako ta první. Pokud se v nich nacházelo cokoliv vzácného, dávno si to majitelé budovy vyzvedli. Místy tak zbyla jen kopa urovnaného nepořádku, který se zjevně nikomu nechtěl uklízet.

Prošel několik cest, na které ukazovaly symboly nouzových východů, a z nich odhalil dva funkční. Zbylé vedly do slepých ulic, nešly otevřít, byly zasypané. Jeden z nich odhaloval nepříjemně úzkou chodbu, na kterou se Mingi nespokojeně zamračil, než dveře opět tiše zabouchl. Havoc a jeho nechutné tunely. Věděl, že městem vedl nespočet skrytých cest, ale rozhodně se mu nezamlouvaly. Po zážitku z předchozího dne k nim získal ještě větší zášť.

Cestou zpět k hlavní části budovy ho zaujaly pootevřené dveře po levé straně. Nebyly doslova pootevřené, jen neseděly zcela v trámu. Chyběla jim klika a divil se, že se dávno neotevřely dokořán. Naklonil hlavu do strany, přišel blíž a na zkoušku do staré, avšak pevné desky zatlačil dlaní. Nepohnuly se ani o píď. Nakrčil obočí, zatlačil víc, bez odlišného výsledku. Zatlačil oběma rukama, marně. Zkusil se do nich opřít ramenem, ale tím jako by jen pocítil tíhu, která se z druhé strany nacházela.

„Potřebuješ pomoct?" rozlehl se chodbou hlas, kvůli kterému málem vyletěl z kůže. Neslyšel kroky. Samozřejmě, že je neslyšel, když se ho ptal Yeosang. Pohlédl na mladíka zpod lemu klobouku a zkoumal jeho výraz.

Nepůsobil naštvaně. Ani podrážděně. Jen si ho prohlížel a čekal na odpověď. Přestože váhal, jestli ho Yeosang z něčeho nepodezíral, pokýval hlavou a sledoval, jak druhý mladík přistoupil blíž a do dveří se sám opřel. Stačilo mu zabrat a dveře se začaly otevírat. Za nimi bylo slyšet šoupání těžkých předmětů a Mingi jen opět žasl nad silou, kterou Yeosang ve svém zdánlivě drobném těle skrýval.

Vytvořil jim prostor dostatečně široký, aby vstoupili dovnitř, a Mingi neváhal. Uvnitř ho do nosu udeřil zatuchlý zápach, jelikož se v místnosti nacházelo jediné malé okno. Nakrčil nos, ale nijak to nekomentoval. Ohlédl se, aby viděl, že Yeosang vstoupil za ním, a zdráhavě si prohlížel mnohem zachovalejší krabice.

„Ruším tě?" ozvalo se za ním tiše.

Nezvedl k němu pohled, jen pustil víko bedny. „Ne."

„Ale nezkoumáš tak, jako bys to dělal, kdybych tu nebyl," namítl mladík, jeho hlas neutrální. Mingi si nebyl jistý, co přesně tím chtěl říct, a neměl nejmenší zájem to zkoumat, pokud to nehodlal říct na rovinu a nahlas. „Zdráháš se."

Pokrčil rameny. „To neznamená, že mě rušíš."

Hodlal pokračovat v prohledávání, když ho Yeosangův hlas zarazil. „Tam se nedívej," doporučil mu. Nebyl to zákaz, pouze rada. Přesto v Mingim vyvolala chuť rebelsky se za sloupec krabic stejně podívat. Tázavě naklonil hlavu do strany, ale prozatím to přešel a nakoukl místo toho do další krabice.

Nacházel se v ní fotoaparát. Když ho převrátil v rukou a prohlédl jeho stav, vypadal relativně zachovalý. Možná to byl ten, který Seonghwa a Yeosang používali na pořízení těch fotografií schovaných v šuplíku. Podíval se na svého společníka, který si ho celou dobu prohlížel – ovšem nepůsobil, jako by ho hlídal – a zařízení pozvedl. „Funguje?" ujišťoval se. Mladík zavrtěl hlavou.

Sám pro sebe zamručel, odložil fotoaparát zpět do krabice a zadíval se na sloupec, který předtím bránil otevření dveří. Obsah ho úplně nezajímal, spíš chvíli zkoumal, co mu na tom nesedělo. Očima kmitl k oknu, které bylo sice neprosklené, za to však opatřené mřížemi, a prohlédl i zbytek místnosti, než se zastavil pohledem na Yeosangovi. „Jak to, že byly zatarasené zevnitř?"

Černovlásek ho chvíli provrtával očima, nakonec však jen poukázal na místo, které předtím Mingimu radil neprozkoumávat. Jakmile nahlédl za krabice, uvítal ho pohled na skutečný původ zápachu, přestože téměř zcela vyvětraný. Oblečení viselo téměř jen na kostech a nedokázal odhadnout, jak dlouho to bylo, co dotyčný zemřel. „Zloděj a vrah," vysvětlil Yeosang. „Schoval se tu před námi, zatarasil dveře a myslel si, že nad námi vyhrál."

Kovboj se zašklebil, odstoupil od místa odpočinku neznámého muže a chvíli čekal, jestli mu mladík hodlal prozradit ještě něco dalšího. Yeosang se však jen slabě pousmál, odlepil záda od stěny a protáhl se průchodem zpět do chodby. Mingi usoudil, že neměl nic dalšího, co by ho v místnosti zajímalo, a tak ho následoval. Dveře se mu podařilo zavřít takovým způsobem, aby se samy neotvíraly.

„Chceš se najíst?" ptal se ho Yeosang, aniž by se otočil, a Mingi v souhlasu zabručel. Následoval ho chodbou, jeho tiché kroky doprovázel svými hlasitějšími. Srovnal s ním tempo a nakrčil obočí, zašilhal směrem k zemi, pokoušel se rozluštit, co přesně bylo jinak, že jeho společník nevydal jediný zvuk.

„Jak to děláš?" zeptal se nakonec. Když se na něj černovlásek nechápavě podíval, rukou poukázal na jeho nohy. Na boty s tlustou podrážkou a okovanými špičkami, které by rozhodně měly vydávat při chůzi zvuk. „Ani s tímhle nejdeš slyšet. Jak to děláš?"

Yeosang vydal přemýšlivý zvuk, špičkou boty několikrát narazil o zem, aby vydal sérii cvakavých zvuků, a soustředěně nakrčil obočí. „Nejsem si jistý, jak to vysvětlit... nenaučil jsem se to vědomě," začal. „Vím, že ze začátku jsem se záměrně snažil chodit tišeji, ale později to bylo... automatický? Prostě vnímáš dopad chodidla, kousek po kousku, pokládáš ho co nejvíc plynule. Uhm... dává to smysl?"

Vydal za sebe zamyšlený zvuk a pokusil se našlápnout tak, jak to Yeosang popisoval. Řekl by, že byl znatelně tišší, ale zdaleka ne natolik, aby se vyrovnal svému společníkovi. „Možná?" odpověděl neurčitě.

„Promiň, netuším, jak líp to popsat. Když jdeš pomalu, je to mnohem snazší," pokoušel se mu poradit a vydal se dál. Mingi ho následoval, několik kroků se pokoušel soustředit, ale jakmile prošli kolem eskalátorů, vzdal to. Nedalo se tvrdit, že by sám byl při chůzi hlasitý, jen oproti druhému mladíkovi to byl neskutečný kontrast.

Společně dorazili do místnosti, kterou už Mingi dobře znal. Yeosang mu podal konzervu, s tou svou se usadil na pohovku a pustil se do jídla. Kovboj se tedy uvelebil vedle něj, pušku opřel o stěnu a zamyšleně si prohlížel nepořádek na stole, který tam ještě předchozí den nebyl. Seonghwa musel něco hledat.

V tichosti se najedli a obklopovalo je přitom pouze ticho v budově. Mingi by se jím téměř nechal ukolébat do klidu, kdyby vysílačka na stole nevydala chrčivý zvuk a směs nesrozumitelných slov. Yeosang odložil téměř prázdnou konzervu i se lžící a zvedl se, aby na pokus o komunikaci odpověděl.

„Aurora. Bad connection, please repeat."

Zařízení zapraskalo, než se v něm ozvala připomínka Jonghova hlasu. „Siren. Almost there, come pick us up."

„Say please," odpověděl Yeosang znuděně a Mingi musel zadržet zachechtání. Přemýšlel, jaký přesně vztah spolu Jongho a Yeosang měli, když se kolem mechanika černovlásek zdál tak hravý.

Jongho ho nehodlal poslechnout a jeho jedinou odpovědí bylo: „Fuck you. See you in five minutes or I'm telling hyung."

„Snitch."

Yeosang vysílačku odložil, urychleně dojedl poslední sousta z konzervy a mířil ke dveřím. Otočil se na Mingiho, věnoval mu příjemný úsměv. „Za chvíli jsem zpátky. Hyung možná mezitím přijde."

Ani nestačil dožvýkat, Yeosang byl pryč, a tak jen několik sekund pozoroval dveře, než se vrátil ke konzervě. Upřímně doufal, že by se Yeosang mohl vrátit dřív, než Seonghwa. Nebyl si docela jistý, jestli by ticho v přítomnosti staršího mladíka bylo příjemné. Nestrávili spolu zrovna mnoho času, a přestože měl Mingi pocit, že si celkem rozuměli, ještě s ním nikdy nebyl sám.

Položil prázdnou konzervu k té, kterou předtím odložil jeho společník a z brašny si vytáhl deník. Prolistoval několik stránek, otevřel dvojlist, ve kterém se nacházely ještě nepřilepené útržky, a zalovil v brašně, aby nahmatal tužku a lepenku. Jako první připevnil v deníku útržek popsaný Hongjoongovým rukopisem, připsal si pod něj krátkou poznámku a následně stručně shrnul veškeré dění v Unionu. Na další stránce se mohl vyjímat článek s jeho úspěchem v K-HOT CHILLI PEPPERS.

Udělal si rychlou poznámku, že se vydal do Havocu a plánoval s dalšími lidmi akci. Odolal nutkání do detailu si rozepsat, co všechno se dělo na té výmluvně odsunuté židli zachycené na fotografii posledního článku, a místo toho všechno zase schoval do brašny. Lepenka mu už docházela, a tak si podrobně prohlédl stůl uprostřed místnosti a jednu z viditelně načatých vhodil do brašny také.

Několik minut poté, co se znovu usadil, nakoukl do místnosti Seonghwa. „Ah, Mingi," kývl na něj. Kovboj mu pozdrav oplatil stejným gestem. „Pojď vedle, sem bysme se všichni nevešli."

Otevřel dveře do drobné chodbičky a na jejím konci strčil do funkčního zámku klíč, bytelnější dveře nechal otevřené a zašoupl pod jejich spodní hranu dřívko. Mingi si pobral věci a následoval ho. Místnost, kterou dveře odhalily, byla mnohem prostornější. Uvnitř se nacházelo větší množství nábytku a téměř se mu zdálo, že kdokoliv měl pokoj zařídit, snažil se jednotlivé kusy i sladit.

Stůl u jedné stěny obklopovaly vysoké skříně s policemi. Některé nesly knihy, jiné nádoby s všemožnými předměty. Cokoliv, co se nacházelo zde, bylo značně cennější, než co našel během průzkumu celé budovy. Seonghwa mu ukázal na pohovku, v lepším stavu a širší, než byla ta ve vedlejší místnosti. Společně s dvěma křesly tvořila prostor kolem nízkého stolku s ošoupanou deskou.

Mingi své věci odložil vedle opěradla a posadil se, na moment překvapený materiálem, který byl měkčí, než očekával. Seonghwa obsadil židli u stolu a kovboj na něj tak měl výhled z profilu. Pootočil hlavu směrem za sebe, aby si ještě jednou prohlédl pootevřené dveře za svými zády, a nespokojeně se zatvářil. Nerad neviděl na jediný vchod do místnosti, avšak netroufl si nic říct.

Přestože spolu neprohodili slovo, ticho nebylo dusivé, jak se obával. Seonghwa nepůsobil, že by od něj očekával slova, místo toho si přitáhl papíry a propisku, takže vyplnil místnost tichým zvukem při psaní. Mingi ho pozoroval jen chvíli, než se opřel do pohovky a tiše vydechl.

Sami nebyli dlouho. Yeosang do místnosti dorazil s Yunhem a Jonghem za zády. Cosi zmiňoval o tom, že cestou vzbudil Wooyounga se Sanem a vzkázal jim, aby se dostavili nejlépe do hodiny, poté ho Mingi přestal poslouchat. Z tónu hlasu pochopil, že si na něco nejspíš stěžoval, ale to už ho zajímal jen Yunho, který si bez váhání sedl vedle něj. Jongho obsadil jedno z křesel.

„Rád tě zas vidím," zazubil se na něj mechanik a Mingi mu okamžitě odpověděl stejně širokým úsměvem. „Vyspal ses?"

„Jak jen to šlo," pokrčil rameny a posunul si klobouk, aby mu bylo lépe vidět do obličeje. Jelikož si ho Yunho zkoumavě prohlížel, rozhodl se svou odpověď trochu rozvést. „Spí se mi tu relativně dobře. Skoro tak, jako v Perile. Posledních pár dnů, než jsem se dostal sem, jsem spal v sedu nebo na tvrdým, takže si nemůžu stěžovat."

Yunho jen kývl a opřel se, kolenem drknul do toho Mingiho a zůstal tak, aby se nadále dotýkali. „Aspoň tak," řekl tiše. „Je něco, co bys potřeboval opravit? Včera jsme všechno dodělali, takže mám chvíli čas věnovat se nějakým osobnějším zakázkám."

Nakrčil obočí. „Ne, nemyslím si, že bych něco potřeboval... na rozdíl od některých se o svoje zbraně starám, takže bych neměl mít ještě nějakou dobu problém. I když, možná..." nahmatal přívěsek a promnul jeho zbývající část. Vypadal chudě, jakmile se na něm nehoupaly obě původní části. Pozvedl ho, aby se na něj Yunho mohl podívat. „Kdybys měl něco, co se dá použít jako cetka k tomuhle, nestěžoval bych si. Ztratil jsem cestou sem druhou půlku."

Yunho se tiše zasmál. „Hm, něco ti najdu."

Mingi se na něj zazubil. Yunho vypadal, že chtěl v hovoru pokračovat, avšak nestihl říct nic dalšího, jelikož je přerušil Seonghwa. Černovlasý mladík se v rychlosti omluvil a prakticky vyběhl z místnosti s vysílačkou v ruce a Yeosangem v patách. Chvíli se za nimi díval, ale nepostřehl nic, co by mu ten náhlý odchod vysvětlilo, a tak nad tím pokrčil rameny.

Už se otáčel zpět, když zahlédl pohyb a brzy se mu naskytl pohled na Wooyounga a Sana. Menší mladík měl černošedou pruhovanou košili rozepnutou tak, aby odhalil klíční kosti, přičemž spodní lem zastrkal do úzkých kalhot. Zápasník si přes čistě bílé tílko přehodil koženou bundu ladící s kalhotami z podobného materiálu a s každým krokem se poměrně tiše ozývaly dopady těžkých bot. Oba působili, že by jim mohlo prospět alespoň ještě dalších pár hodin spánku. Mingi s nimi soucítil, ačkoliv pochyboval, že jejich nespavost měla stejný původ.

„Dobré ránko," zabrblal rádoby manažer. Na Jonghovo rýpavé „poledne" reagoval protočením očima a zamáváním ruky. San si zběžně prohlédl místnost a posadil se vedle Yunha, načež věnoval všem malý úsměv, zatímco Wooyoung si prostor procházel s mnohem podrobnějším a drzejším přístupem.

Prsty přejel po hřbetu každé knihy v policích, s nakloněním hlavy prozkoumal vystavené předměty, bez otálení nahlédl do papírů, které měl Seonghwa na stole. Několik z nich nadzvedl, aby se podíval i pod ně, a když nenašel nic, co ho zajímalo, pokusil se otevřít šuplík. Yunho si ho prohlížel s nespokojeně nakrčeným obočím a Mingi jen přemýšlel, kde bral mladík tu odvahu a jistotu, že ho nemohou potkat žádné následky.

Možná to bylo tím, že v místnosti chyběl nejen Seonghwa, ale i Yeosang.

Wooyoung nespokojeně mlaskl, papíry pustil a teprve tehdy se vydal k pohovce. Křeslu nevěnoval jediný pohled, místo toho pokývl na Sana, který se okamžitě lépe uvelebil, ruce dal pryč z klína a připravil mu tak to nejlepší možné místo k sezení. Ve chvíli, kdy se pokoušel pohodlně posadit, přesunul Wooyoung pohled na Yunha a s mrknutím jedním okem se široce zazubil. „Nazdar, pašáku."

Yunho jen cosi zamručel v odpověď a nezaujatě odvrátil pohled, avšak Mingi by přísahal, že mu zčervenaly špičky uší. Wooyoung se otočil bokem, Sanovy ruce si nechal omotat kolem pasu a se stejnou drzostí, s jakou prohlížel místnost, si přitáhl Yunhovu levou nohu, aby přes ni mohl přehodit ty své. Jestli chtěl vyšší mladík něco namítat, rozmyslel si to a se situací se tiše smířil.

Chvíli se místností nesl pouze hovor dvou nově příchozích, dokud se Yunho neuvolnil natolik, aby se vrátil k čemukoliv, co předtím plánoval vyprávět Mingimu. Mluvil o motorkách, které se jim povedlo na zakázku zprovoznit, a kovboj byl jejich dovednostmi naprosto fascinovaný. Dozvěděl se, že Seonghwa a Yeosang vlastnili každý jednu – přičemž další dva kusy pro ně právě byly dostupné v OUTLAW CUSTOMS. Nikdy si nemyslel, že by v Havocu poznal kohokoliv, kdo by vlastnil motorku. Už vůbec ne dvě motorky. Čtyři, pokud počítal všechny dohromady.

V částech země, kde se běžně pohyboval, se dalo jakékoliv vozidlo s motorem považovat skoro za luxus. Dodávky byly možná trochu běžnější, ale motorky využíval málokdo. Byly nepraktické, snadno je šlo ukrást a stávaly se častým cílem pro součástky. Náhradní díly se sháněly jen těžko. Yunho mu prozradil, že většinu věcí dokázal jejich kontakt propašovat ze Sektoru 7, a on musel přemýšlet, jaký blázen to pro ně vlastně pracoval. Jakmile vyslechl přezdívku Maniac, musel přiznat, že byla zcela trefná.

Brzy se k nim opět přidal Yeosang, který taktéž odignoroval volné křeslo a posadil se na opěradlo toho, ve kterém seděl Jongho. Mingi začínal uvažovat, jestli nenechávali místo volné záměrně. „Wooyoungu," ozval se Yeosang, když si všechny přítomné na pohovce prohlédl, a oslovený mladík k němu přesunul svou pozornost. „Neptal ses mě ráno na Mingiho?"

Jako kdyby se náhle rozpomněl, Wooyoung lapl po dechu a narovnal se v zádech. Pak mu rty zkřivil škleb, od jakého by nikdo příčetný neočekával nic dobrého. „Díky za připomenutí, Yeosangie," poslal mu vzdušný polibek, ignoroval znechucenou reakci a se vší péčí odtáhl Sanovy paže od svého pasu.

Neobtěžoval se zvedat, místo toho se zapřel o Yunhova stehna a přelezl ho, aby se od Sana dostal až k Mingimu. Nevšímal si mechanikova bolestného syknutí, jakmile se mu do stehen zaryla Wooyoungova kolena, a kovboj se zatím pokoušel přimět svůj mozek nakopnout do provozu a začít pracovat na pochopení nastalé situace. Wooyoung na něj jednal trochu příliš spontánně, aby dokázal odhadnout, co se mu honilo hlavou.

Černovlásek s úlevným vydechnutím dosedl na jeho stehna a Mingi bolestně nakrčil obočí, když zároveň přisedl něco jiného. Posunul si ho tak, aby si od bolesti ulevil, a Wooyoung jeho chvilkového rozptýlení využil, jednou rukou se ho chytil kolem ramen a přitáhl se blíž. Mingimu se zježily všechny chloupky na zátylku, jakmile mu na kůži za uchem dopadl horký dech, a instinkt překonal racionální myšlenky. Vytáhl dýku, kterou měl nejblíže po ruce.

Wooyoung to čekal. Cítil za uchem jeho výsměšný úšklebek, stejně jako cítil ostrou špičku těsně nad lemem vlastních kalhot. Měl několik možností, jak situaci obrátit, ale zarazil se. Stisk na dýce přesto nepovoloval, držel ji stabilně u Wooyoungových zad, v místech, kde odhadoval ledvinu. Mladík si z toho nic nedělal. Tiše, téměř vesele se zasmál a zavrtěl se. „Calm your horses, stud," zavrněl a za hranu čelisti mu vtiskl letmý polibek. „Just here to talk."

„Jsem si jistej, že bych tě slyšel, i kdybys mi neseděl na klíně," zabručel v odpovědi nevrle. Zašilhal po ostatních, jako by mu mohli pomoct situaci lépe zhodnotit. Zachytil Jonghovy kalkulující oči, viděl Yeosanga, který očividně zvažoval, zda zakročit, všiml si Yunhovy nejistoty. Přestože jim věnovali pozornost všichni v místnosti, jednoho člověka vnímal až alarmujícím způsobem. Sanův pohled ho varoval víc, než Wooyoungův nůž.

Ačkoliv se mu to rozhodně nelíbilo, mozek na něj křičel, aby to raději nechal být. Jako první se tedy rozhodl schovat vlastní dýku a ulevilo se mu, když mladík na jeho klíně ihned zaklapl kapesní nožík. Zastrčil ho do zadní kapsy kalhot a nohy si opět přehodil i přes jednu Yunhovu, tentokrát tu pravou.

San začal mluvit. Naprosto zjevně proto, aby ostatní rozptýlil, ale účinek to mělo i přes to, že si této skutečnosti byl každý z nich vědom. Mingi nedokázal vnímat konkrétní slova, jelikož Wooyoung si přesedl a rty se dotýkal jeho ucha. „Rád bych ti jen něco málo řekl," začal tiše. „Slyšel jsem, jak vám to se Sanniem včera celkem snadno vyšlo. Chtěl jsem ti poděkovat, že se mi vrátil."

Zadržel nutkání protočit očima. Wooyoung povídal dál, šeptal mu do ucha ty jeho majetnické nesmysly, a přestože se mu jeho hlas proplétal hlavou a nedovolil mu zcela odtrhnout pozornost, dokázal se chvíli přestat soustředit na konkrétní slova. Místo toho zašilhal pohledem k Sanovi. V tu chvíli mlčel, natočený jejich směrem, avšak k Mingiho překvapení se nedíval na něj. Kontroloval Wooyounga. Možná „kontroloval" nebylo to správné slovo. Působil, jako by ho hlídal, aby se mu nic nestalo. V žádném případě však nepůsobil rozhozený faktem, že Wooyoung seděl někomu jinému přímo v klíně. Jako by si ani nevšiml. Nebo jako by to byla zcela normální záležitost. Vzhledem k tomu, že se navzájem hlídali jako psi, mu to přišlo skoro až nepatřičné.

Wooyoung se zavrtěl a Mingi měl chvíli chuť ho ze sebe shodit. Odolal. Černovlásek vydal přemýšlivý zvuk, prsty přejel podél jeho čelisti, počechral krátce sestřižené vlasy nad šíjí. „Ocenil bych, kdyby to takhle hladce i pokračovalo. Nerad bych, aby se ti něco muselo stát," dodal tiše, o něco vážněji, přičemž se jeho tón změnil na varovný. S náznakem toho jedu, který mu ze slov odkapával, když ho prvně slyšel mluvit s Yeosangem.

Měl toho dost. Uznával, že se nejspíš na první pohled nedal považovat za nejvíc důvěryhodného člověka, ale nikdy nepodvedl lidi, se kterými spolupracoval. Pokud o něm věděli Woosan tolik, kolik tušil, tato skutečnost jim určitě neunikla.

Nedbal faktu, že je San stále sledoval. Chytil Wooyounga pod krkem, jen natolik silně, aby ho mohl odtáhnout a hlavu mu otočit stranou. Tentokrát mu do ucha promlouval on, ačkoliv výrazně méně hravým hlasem a bez potřeby obcházet to, co chtěl skutečně říct. „Sanovi už jsem to vysvětlil, tak to zopakuju i tobě. Nemám důvod vás zradit. A nemám důvod podezírat vás ze zrady. Jsem tu, protože mě ta akce zajímá, a pokud do toho půjdu, pak se na vás chci spolehnout. Takže si tohle odpusť, vrať se na místo jako poslušná čubka a sedni."

Wooyounga ta slova na několik dlouhých chvil umlčela, než se přinutil hlasitě rozesmát a mnohem ležérněji se o něj opřel. Mingi skrz jeho hraný klid snadno prohlédl, ale nekomentoval to, jen stáhl ruku z jeho krku. „Hm, ne, myslím, že tu ještě chvíli zůstanu," zazubil se, nohy natáhl tak, až se botou opíral o Sanovo koleno a spokojeně zamručel. Mingi situaci přijal asi stejně, jako kdyby se mu na klíně uvelebila kočka. Opřel se do pohovky a snažil se rozptýlit tím, že se zaposlouchal do stále plynoucí konverzace.

Prohlédl si znovu ostatní. Yeosang se mračil, a jakmile s Mingim spojil pohled, tázavě povytáhl obočí. V odpovědi kovboj jen zavrtěl hlavou, což mladíka evidentně uklidnilo, takže se uvolnil a opět se zapojil do hovoru. Mingi chytil Wooyounga za boky, aby mu znemožnil neustále se vrtět.

Mluvili o Tauře. Yeosang jim potvrdil, že svoje slovo dodržela a během noci k nim dorazila dodávka se vším, co potřebovali. Odpovídalo také množství, které zmiňoval předchozí den Mingi. Zmínil, že Seonghwa nepochyboval přímo o ní, spíš se obával, aby se jim někdo nepokoušel dodávku po cestě odcizit.

Konverzace plynula dál, ale Mingiho nezajímala natolik, aby k ní nabídl vlastní názor. Smířil se s osudem posluchače, zatímco se pokoušel přidržet na místě černovlasého mladíka ve chvílích, kdy svá slova potřeboval doprovodit gestikulováním. Několikrát byl blízko tomu, aby se jeho vnímání utlumilo a téměř se přichytil při zírání do prázdna. Mentálně si nafackoval, připomněl si, že něco takového si nemohl dovolit, a nutil se poslouchat. V hlavě mu proběhla myšlenka, zda se nudil natolik, aby ho jejich slova uspávala, ale neřekl by, že to byl ten skutečný důvod. Jelikož tomu však nedokázal přijít na kloub, nezabýval se tím.

Po několika minutách se musel posunout, aby mu paprsky slunce pronikající skrz nezakrytou část okna nesvítily přímo do očí. Wooyoung se na jeho klíně zase o něco lépe uvelebil, ale protentokrát se nehýbal dlouho, plně soustředěný na předmět konverzace. Mingi z několika slov pochytil, že Jongho vykládal o jejich práci na motorkách a usoudil, že ani tentokrát se nemusel na konverzaci soustředit. Nechal Wooyounga přitáhnout si jeho ruku, nechal ho sundat rukavici, nechal ho pohrávat si s jeho prsty. Předpokládal, že mladík možná ani plně nevnímal, co vlastně prováděl, příliš zvyklý jednat tak se Sanem.

Přemýšlel – kolik důvěry by mohl vložit do každého z nich ve chvíli, kdy se jejich akce posune dál a kdy se nevyhnutelně ocitnou v problémech. Plány nikdy nefungovaly stoprocentně, to ho život naučil už dávno. Kdo by zpanikařil? Kdo by zachoval chladnou hlavu? Na koho by se mohl spolehnout? Pomalu si o všech vytvářel obraz, pomalu začínal objevovat, jakou hru a s jakými figurkami nejspíš rozehrál.

Yunhovi by svěřil život a byl si celkem jistý, že to bylo vzájemné. Kdokoliv byl Yunhův blízký přítel, tomu důvěřoval i Mingi, a obzvlášť díky tomu měl ohledně Jongha pocit, že by se na sebe mohli spolehnout v čemkoliv. Yeosang v něm dosud nevyvolal jediný špatný dojem, ani když započítal jejich úplně první setkání. Na krku ho sice pálil dotek silného stisku, když si na to vzpomněl, avšak nepochyboval, že Yeosang by takovým způsobem svíral spíš kohokoliv, kdo by je ohrozil, než je samotné.

Seonghwa pro něj stále představoval otázku a Hongjoong stejně tak. Než se mu mysl stačila rozeběhnout jen nad zmínkou kapitánova jména, urychleně ten hrozící nekontrolovatelný proud utnul. Místo toho uvažoval nad Sanem. Přestože nastartoval aktuální konverzaci, nepromluvil už několik dlouhých minut. Dávno nevěnoval pozornost Mingimu ani Wooyoungovi a jen jedinkrát se pohnul, aby posunul podrážku boty, která se mu do té doby zarývala nad koleno. Když k němu Mingi zašilhal, viděl jen, jak se soustředil na jednotlivá slova.

San byl zvláštní. Řekl by, že by si mohli rozumět, jen je od sebe dělila stále špatně popsatelná bariéra. Možná měl Mingi příliš nezodpovězených otázek, které ho odmítaly přestat šimrat na mozku, a možná se San cítil stejně. Rozhodl se své otázky alespoň prozatím vyhnat a také vložit do druhého mladíka důvěru, když už San udělal pomyslný první krok – přestal hlídat Wooyounga. Důvěřoval Mingimu, že se u něj jeho nejcennějšímu pokladu nic nestane.

A Wooyoung-

Wooyoung ho úspěšně vytrhl z myšlenek. Jongho ještě mluvil a zmiňoval motory, takže nejspíš neodešel od posledního tématu. Černovlásek ho však přestal poslouchat, natočil se čelem ke kovboji a opřel se o něj celou svou vahou. Mingi koutkem oka zahlédl ten jeho liščí úsměv a mohl jen hádat, co měl v plánu tentokrát. Stiskl přívěsek na opasku, když mu ruka chtěla opět sáhnout po dýce s prvním výdechem, který dopadl na jeho krk. Opět se uvolnil poté, co se Wooyoung opřel tváří o jeho rameno.

Na krátkou chvíli si myslel, že si jen našel novou polohu, ve které mu bylo pohodlně.

Pokoušel se vnímat plynoucí konverzaci a téměř se zaposlouchal. Poklepání prstem na jeho volné rameno mu však navrátilo pozornost zpět k druhému mladíkovi. Zadržel protočení očima, zhluboka se nadechl, tiše, tak, aby nebylo zcela jasné, že se začínal cítit podrážděný, ale Wooyoung si samozřejmě všiml, když měl hrudník prakticky přitisknutý k tomu jeho. A tak jen slabě pokývl hlavou, aby mu dal najevo, že ho poslouchal.

Černovlásek se tiše zasmál – bez zvuku, ale Mingi to poznal z roztřeseného výdechu a slabého třasu jeho ramen. Pak se přitulil k jeho rameni jako kočka, dlaň opřel do jeho hrudníku a špitl: „Do you think he'll get jealous?"

Nakrčil obočí, ale než stihl vůbec vstřebat slova, konečně k němu z vedlejší místnosti dolehl zvuk kroků. Dva lidé. Proklínal kohokoliv, kdo do místnosti postavil pohovku tak, aby byla zády ke dveřím. I přes to nebylo těžké odhadnout, že se vracel Seonghwa. A jeho jediný možný doprovod musel být Kapitán.

Možná byl jediný, komu připadalo, že čas zpomalil. Myšlenky se mu zprudka zastavily a nechaly za sebou neklidné prázdno, zatímco v těle cosi hrklo. Nepříjemně dobře vnímal, jak se mu tlukot srdce svou silou prakticky odrážel od Wooyoungovy dlaně a soudě podle smíchu, který k němu dolehl, to černovlásek cítil stejně dobře. Mingi ho v hlavě stihl označit několika peprnými nadávkami.

Seonghwa se objevil v jeho zorném poli a posadil se do prázdného křesla. Asi ho ostatní přece jen nechávali volné pro něj. Hongjoong ho nenásledoval. Mingi nestihl přemýšlet, kde zůstal, když mu na ramena dopadly dlaně a jemně stiskly. „Slez," ozvalo se odněkud nad ním, s téměř pobaveným podtónem, a kovbojovi chvíli trvalo, než mu došlo, že rozkaz byl mířený na Wooyounga.

Ten se vesele rozesmál, v očích jiskřičky, zubatý úsměv mířený za Mingiho. Opět se odmítl zvednout a k Sanovi přelézal přes Yunha, zaryl mu kolena do stehen a kovboj matně vnímal Yunhovo bolestí protkané: „Je tohle nutný?"

Mingi zpod klobouku pohlédl nad sebe, podíval se do očí, ve kterých se mísilo něco, co nedokázal pojmenovat, do očí, které už na jeho pohled čekaly. Musel vytáhnout koutek úst nahoru, do úšklebku připomínajícího úsměv, a v odpovědi dostal podobný výraz, byť obohacený o něco víc nespoutaného, divočejšího. Odtrhl pohled, neslyšně se zasmál a lépe se opřel do pohovky.

„Vítejte na palubě, posádko," začal Hongjoong, aby se pozornost všech bezpodmínečně ukotvila na něm. Dlaně na Mingiho ramenou krátce stiskly, jako kdyby s omluvou, že se nemohl okamžitě věnovat jen jemu. „Odpusťte to zpoždění, Gloom se hemží docela otravnou skupinkou Lovců. Nechci vás napínat víc, než doteď, takže můžeme přejít rovnou k věci."

Nejspíš kývl na Seonghwu, jelikož mu přišla odpověď v podobě stejného gesta a pak se černovlásek zvedal, aby došel ke stolu. Ruce z Mingiho ramenou zmizely a Kapitán se přesunul k nově uvolněnému křeslu, aby se posadil na jeho opěradlo. Když se nejstarší z nich vrátil se štosem papírů v rukou, přehodil si kovboj jednu nohu přes druhou a prohlédl si každého v místnosti.

„Takže," Hongjoong si prohlédl hromádku hustě popsanou tištěným písmem i rukopisem, „na začátek nás bohužel čeká všechna ta nudná příprava okolo. Nastavit všechna zařízení, naučit se všemi přístroji ty, co s nimi ještě neumí. Až si budeme jistý, že všechno dobře šlape, zamíříme k sektoru osm, do Lonest. Původně jsem chtěl cestu vzít přes Gloom a zastavit se tam, ale po včerejší návštěvě se mi to nelíbí. Nějaké návrhy, kudy místo toho?"

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. „Co Slore?" zkusil Yunho. Slore býval jedním z míst, kde se setkávali zločinci. Mingi ho navštívil jedinkrát, když se musel schovat dál, než by preferoval. Už to byla nějaká doba. Naposledy viděl zmínku o městě v novinách a nebyl si zcela jistý, co si o tom myslet.

„Slore ne," ozval se San. Wooyoung mu opět seděl v klíně jako na svém trůnu a souhlasně přikyvoval. „Strážníci tam testují zbraně a děje se tam něco divnýho v pozadí. Nemyslím, že se do toho chceme zamotat, a už ten počet Strážníků i Lovců je nepříjemnost, nebude to moc odlišný od Gloomu."

Hongjoong si ho zaujatě prohlédl. „Odkud takovou informaci máš?"

„Byli jsme tam před několika měsíci. To se tam teprve začali sjíždět a lidi z města mluvili o tom, co se doslechli. Nevypadalo to, že by se Strážníci plánovali zase rychle vrátit," vysvětlil s nespokojeným výrazem. „Hodně lidí odtamtud odcházelo, říkali, že si nejsou jistý, jak bezpečný to ve Slore bude."

„Náš kontakt si nedávno stěžoval na něco podobnýho, když se vracel ze sektoru sedm," přisvědčil Jongho. „Málem mu zabavili všechny věci, vytáhla ho z toho nějaká místní organizace úplnou náhodou."

Kapitán pokýval hlavou a Seonghwa si zřejmě jejich slova zapisoval. Jelikož nikdo nenavrhoval nic dalšího, zkusil to Mingi: „Co Nefaria?"

„Neonový město, huh? Teoreticky, pokud nás tam pustí Chapter. Sice vychází s Paradigma i dalšími, ale neznamená to, že by nám automaticky věřili natolik, abysme tam mohli zůstat," pokrčil Seonghwa rameny. Chapter nabízeli spolupráci i posily ostatním protivládním organizacím, ale málokdy nechali cizince dlouho na své půdě, a ještě méně často ve městě, které obsadili.

Wooyoung si odkašlal. „Možná tam někoho znám," přiznal, ačkoliv trochu s nevolí. Když na něj Hongjoong povytáhl obočí, jen kývl a pokračoval. „Fairy, jeden z úplně prvních členů Chapter. Pokud se mu nic nestalo, nejspíš bych ho zvládl zkontaktovat. Nezaručuju, že nám pomůže, ale nevidím ani důvod, proč by odmítal. Když už, určitě by mi poradil, jaký jiný místo zkusit."

„Pak zní Nefaria dobře," usoudil Kapitán a pokýval si hlavou. „Byl bych rád, kdybys do večera poslal vzkaz. Nejpozději zítra ráno. Musíme vědět co nejdřív, jestli s tím můžeme počítat."

Odmlčel se a chvíli pozoroval, co všechno vedle něj Seonghwa vypisoval. „Nefaria by nám poskytla zázemí na konečnou přípravu. V Lonest musíme vyhledat můj kontakt a potřebujeme se k němu dostat bez zádrhelů, jinak riskujeme prozrazení jak nás, tak jeho. Teprve tam probereme do detailu plány, co se týkají sektoru jedna."

„Left Eye?" optal se Yeosang.

Hongjoong kývl. „Přesně on. Trvalo mi měsíce jenom ho přesvědčit, aby mi dal možnost přivést i další lidi, takže se nesmí nic pokazit," povzdechl si. „Je paranoidní a potřebujeme, aby nám věřil. Neznám nikoho dalšího, kdo by uměl s technikou, kterou potřebujeme."

Left Eye. Mingi měl pocit, že to už někde možná slyšel.

„Cestu probereme, až se nám ozve zpátky Fairy. Teď potřebuju vědět, jak jste ochotný rozdělit se v Lonest. Pokud bude něco hrozit, budeme muset být po dvojicích, jinak bych ale preferoval dvě trojice a dvojici," Hongjoong si je prohlédl. „Nějaká dobrovolná dvojice?"

Wooyoung už se nadechoval, když ho Kapitán přerušil: „Ne, vy dva ne."

Protesty umlčel zvednutím ruky a ani našpulení rtů a smutný pohled na něj nezabraly. Místo toho se podíval na Yeosanga a ten jako kdyby ihned pochopil. „Já a Seonghwa-hyung?" ujistil se. Hongjoong kývl. „Mhm, neměl by to být problém. Jsme zvyklí pracovat ve dvou."

„Lapdog," sykl Wooyoung jedovatě, ústa zkroucená v úšklebku a Mingi by přísahal, že téměř viděl, jak dychtivě čekal na reakci. Yeosang nakrčil obočí, a nejspíš jen posledními zbytky vůle se udržel, aby neútočil zpátky.

„Nech si to pro sebe," řekl nakonec.

Wooyoung se krátce zasmál, opřel se o Sana a prsty bezmyšlenkovitě přejížděl po jeho rukou, položených na svých stehnech. „Jen nechápu, že jsi konečně na svobodě a místo toho, abys jednal sám za sebe, spokojeně přijímáš cizí rozkazy," pokrčil rameny, tón hlasu falešně laděný tak, jako by pronášel zajímavost a nerýpal s přáním dostat odpověď.

„Moje svoboda taky znamená, že se můžu rozhodnout, čí rozkazy chci přijmout," pokusil se to uzavřít Yeosang. Wooyoung se ušklíbl a pokrčil rameny. Jestli kdokoliv tušil, o čem konkrétně byla řeč, nedal to najevo. Mingi si své dotazy nechal na později a jen tiše doufal, že by napjatou atmosféru mohl narušit někdo jiný.

Wooyoung neváhal dráždit dál: „Opravdu? Takže jenom proto, že ti nenasadil řetězy, si vysloužil takovou důvěru?"

Yeosang sevřel v prstech pouzdro u opasku. „Rád bych tě varoval, že umím docela dobře vrhat nožem," zamračil se a neochotně pustil rukojeť teprve tehdy, když mu ruku překryl Seonghwa tou svou. To jako kdyby Wooyounga ještě povzbudilo a hlasitě se rozchechtal.

„Hm, správně, drž si svýho miláčka blízko, ať nekousne," dráždil, na jazyku opět ten jeho jedovatý podtón. „Co kdyby se náhodou vytrhl z vodítka. Nebo ani to nehrozí? Bude ti sedět u nohou jako vycvičený psisko a nadšeně čekat, co mu příště přikážeš, aby to mohl bez otázek hned běžet splnit?"

Seonghwa k němu zvedl oči, zjevně naprosto neovlivněný slovy, která k němu Wooyoung pronášel. „Máš o věcech hodně zkreslenou představu, jestli si myslíš, že rozhoduju sám a podle toho vydávám rozkazy ostatním," poznamenal jen. Yeosang tiše přisvědčil a Mingi nechápal, proč jim to Wooyoung nevěřil. Už to bylo podruhé, co od něj podobné poznámky slyšel.

„Stačí," ozval se po chvíli Hongjoong, když to vypadalo, že by se mohl Wooyoung opět k něčemu nadechnout. Přísný pohled vrhl však i na Seonghwu a Yeosanga, který zarýval nehty do látky kalhot tak silně, až se mu pod prsty materiál pomuchlal, a vypadal stejně připravený na slovní přestřelku. „Pokud máte s něčím problém, nerýpejte a promluvte si. Nemám na tohle náladu."

Teprve poté, co všichni tři souhlasně kývli, pokračoval dál. „Dobře. V případě, že budeme potřebovat trojice a dvojici, dvojicí bude Seonghwa a Yeosang. Jedna trojice Jongho, San, Yunho. Druhá trojice já, Mingi a Wooyoung. Prozatím," rozhodl. „Jestli potřebujete probrat ještě něco, prosím, teď je vhodná příležitost."

Ostatní se zprvu zdráhavě rozmluvili, než se uvolnili dostatečně, aby jednali s jistotou. Mingi poslouchal. Analyzoval každého z nich, v tichosti si poznamenal každou důležitou věc, a hlavně se snažil ze všech sil ignorovat pohledy, které po něm Hongjoong vrhal. Toužil po něm, tak zatraceně moc. Vlastní duše jako by se uvnitř něj probrala a roztančila, táhla ho směrem, kde druhý kovboj seděl, vyžadovala si jeho blízkost, když už mu byl na dosah, konečně, konečně. Ze všech sil její nadšení udusil.

Připadalo mu, jako by se neviděli měsíce, přitom to bylo jen pár dnů. Hongjoong byl v jeho mysli vzpomínka, ke které se vracel víckrát, než k jakékoliv jiné i mnohem starší a frekvence, s jakou se v jeho mysli objevoval, by ho možná měla zneklidnit. Neklid v něm však momentálně způsoboval jen fakt, že Hongjoong seděl pár kroků od něj, na tváři měl úšklebek, provrtával ho svým pohledem, zatímco ostatní kolem mluvili; a Mingi se ho ještě nemohl dotknout. Nemohl na sobě cítit jeho ruce, stejně tak nemohl cítit nahou kůži pod svými dlaněmi. Trochu ho to iritovalo.

Hodně ho to iritovalo. Hongjoong si přejel přes rty špičkou jazyka, téměř jako by jeho záměrem byla připomínka, co s těmi svými prokletými ústy dokázal, a Mingi ho v mysli označil několika nadávkami, do kterých nevložil ani polovinu péče, jako by to udělal, kdyby je myslel vážně. Zatlačil jazykem do stěny tváře a vychutnal si pohled, který v reakci dostal, než se ušklíbl a věnoval pozornost komukoliv, kdo právě mluvil.

Řešili plány na příštích pár dní. Přesun některých předmětů z OUTLAW CUSTOMS do hlavní budovy, opravy a kontrolu zařízení, které jim dodala Taura. Seonghwa poznamenal, že by si rád vyříkal cokoliv, co Wooyounga trápilo, a přestože si druhý mladík zprvu odfrkl, nakonec souhlasil – možná i díky Sanovi, který se na něj s prosbou v očích podíval a pronesl k němu tiché, ostatním nic neříkající „Youngie". Yeosang působil také relativně ochotně.

Hongjoong na sebe upozornil v momentě, kdy prostor vyplnilo ticho. „Yunho, Jongho, byl bych rád, kdybyste sem pár nejdůležitějších věcí přestěhovali ještě dneska. Motorky přesunete během noci v dodávce, předpokládám?" ujišťoval se, a když dostal kladnou odpověď, spokojeně kývl. „Pokud potřebujete ruce navíc, Wooyoung a San vám určitě pomůžou."

Jongho se začal zvedat, a tak ho následoval i druhý mechanik, který ještě poplácal Mingiho po rameni. Kovboj mu věnoval milý úsměv. Wooyoung opustil své místo a pomohl na nohy Sanovi, aby se společně také vydali do OUTLAW CUSTOMS.

„Půjdu s nimi, musím jim ukázat, kam to pak odnést," zvedl se nakonec i Yeosang a Seonghwa na něj kývl s malým úsměvem. Místnost zůstala znatelně prázdnější a Mingi čekal, jestli i jemu bude přidělen nějaký úkol. O přenos věcí se dobrovolně nehlásil, pokud mohl, chtěl se navrácení do tunelů vyhnout na co nejdelší možnou dobu.

Hongjoong se na něj však jen znovu podíval. „Mingi, jedna technická otázka. Yunho zmiňoval, že dobře střílíš na dálku. Potřeboval bych vědět, jak daleko s naprostou jistotou dostřelíš."

Chvíli si ho zaujatě prohlížel, zamyslel se. Yunho věděl dobře, že střílel na dálku výborně. Byla to věc, kterou se sám nestyděl pochlubit, jelikož se jednalo o prostý fakt a jeho dosavadní úspěchy mu poskytovaly nezpochybnitelný důkaz. „Záleží na zbrani a situaci. S dobrou puškou a v místě, kde je klid na soustředění..." odmlčel se, zvažoval svou odpověď. „Tak do sedmi set metrů. Osm set možná, ale to už negarantuju takovou jistotu, nejdelší zásah jsem měl asi na osm set padesát."

Nad jeho odpovědí se Seonghwa usmál a i Kapitán působil podobně spokojený. Převzal si spis poznámek a přešel ke stolu, zatímco černovlásek se konečně zvedal ze svého místa a protáhl se v zádech. „Půjdu pomoct ostatním, je toho dost," oznámil a pousmál se zabručení, které dostal v odpovědi. Hongjoong ještě zamával rukou, aby dal najevo, že mohl jít.

Seonghwa nad ním s úsměvem zavrtěl hlavou. Cestou ke dveřím zastavil u Mingiho a sehnul se k němu. „Vyklidil si pole, tak koukejte pořádně využít to, cos mi ukradl z šuplíku, hm?" broukl pobaveně. Než na to Mingi stačil zareagovat, zamyslet se, zda by se možná měl trochu stydět, dveře se za černovláskem zavřely.

Slyšel dopad papírů na desku a dlouhý výdech, opatrné kroky mířící k němu. Zvedl hlavu, aby viděl Hongjoongův úsměv. Mnohem jemnější, daleko od toho, který nesl náznak něčeho zlého. Zastavil přímo u něj, sundal z hlavy klobouk a odložil ho na stůl. Barva ve vlasech mu lehce vybledla, přestože stále nesla výrazně modrou barvu. Od mnoha náušnic se odrážely paprsky světla a Mingi by ho mohl sledovat hodiny.

Svrběly ho prsty, jak moc chtěl natáhnout ruce a dotknout se. Položit je kamkoliv, kam by dosáhl, přitáhnout si ho blíž, blíž, až na tělo. Hongjoong si toho musel všimnout, jelikož se natáhl pro jeho ruce a se smíchem si je položil na boky. Jako na povzbuzení stiskl.

„Na pistolníka jsi nějak zdvořilý," poznamenal pobaveně, jedním kolenem se zapřel do pohovky vedle jeho stehen a stáhl ruce z těch jeho. Opatrně mu sundal klobouk a položil ho za sebe vedle toho svého, než prsty zabořil do jeho vlasů. Přenesl víc váhy do kolena opřeného v polstrování, naklonil se nad něj, a Mingi s jeho pohybem zaklonil hlavu, opřel ji o opěrku, jen aby mu stále viděl do obličeje. Hongjoonga to viditelně těšilo.

Zformoval na svých rtech lenivý úsměv. „Hm. Pro tebe," zamručel.

Druhý kovboj se nad jeho slovy rozesmál a Mingimu se tak úsměv na tváři rozšířil, až v něm odhalil zuby. Mohl by jeho smích poslouchat pořád. Vnímal, jak mu znovu prohrábl vlasy, lehce za ně zatahal, a Mingiho svým jednáním donutil blaženě přivřít oči. „Ta barva ti sluší," poznamenal tišeji, prohlížel si světle růžové prameny mezi svými prsty, než se pohledem vrátil na obličej.

Mingi by nedokázal nic říct, i kdyby se o to snažil. Během vteřin měl jeho rty na svých, jeho jazyk v ústech, propletený s tím jeho, jednu dlaň na tvářích, druhou stále ve vlasech. Sundal ruce z jeho boků, jen aby ho mohl obejmout kolem pasu a přitáhnout si ho na tělo. Zatahal za látku košile, vyprostil ji zpod lemu kalhot a dlaněmi se konečně dotkl těla pod ní, ve rtech utlumil spokojený vzdech.

Hongjoong chutnal stejně, jako voněl, po čerstvě zpracované kůži a střelném prachu. Rozplýval se mu na jazyku s jemností nejlepších delikates a Mingimu se takhle líbil asi ze všeho nejvíc. Nějak tak musela chutnat i jeho duše – divoká jako nespoutaná bouře a naprosto totožně nebezpečná. Tohle nebezpečí miloval, nebezpečím byl posedlý. A stejně tak se jeho posedlostí stal i Hongjoong.

Sundával mu kabát z ramen, pomalu přejel k loktům, než se dotekem vracel zpět. Palcem přitlačil do modřiny obklopující strup v místě, kam se mu v K-HOT CHILLI PEPPERS zabodla část šipky. Ve stejnou chvíli mu skousl spodní ret a Mingi vydal spokojený zvuk, zatnul nehty do jeho zad. Sjel níž, aby za sebou po svých nehtech zanechal na kůži červené stopy, prsty jen na malou chvíli vměstnal pod těsný lem kalhot.

Jako kdyby mu dával svolení, Hongjoong si spěšně uvolnil pásek i knoflík, než se opět soustředil na něj, na odhalení každého kousku kůže. Měli čas. Měli na sebe tolik času. Dost na to, aby se poctivě zbavili všech vrstev, ztratili dlouhé minuty jen vyžíváním se ve vzájemné blízkosti. Mingi nevnímal, kam Kapitán odhodil všechno, co z něj sundal, sám ochotně odkopl nohavici kalhot a černou košili s vyšíváním, kterou mohl z toho ďábla stáhnout, pustil někam za sebe, aby se zase mohl rukama vrátit k odhalené kůži.

Na Hongjoonga byl dechberoucí pohled. Jediné, co ho trápilo, bylo rozhodování, kam položit rty dřív. Na krk, klíční kosti, na hrudník, břicho, stehna, rozmohl se v něm pocit, že nemohl být spokojený do doby, kdy by měl konečně jeho tělo bezpečně překreslené v mysli. A i poté by ho prsty svrběly touhou prozkoumat známá místa, vrátit se k nim a věnovat jim péči, zkontrolovat, zda se nezměnila.

Výraz plný úžasu, který na něj upíral, musel vypadat trochu uboze; byl si však celkem jistý, že Hongjoongův smích nepramenil z touhy vysmívat se mu. Nemohl, když ho během toho s takovou důkladností hladil po tvářích, když v jeho očích tančil odraz světla, jako by mu pomohl odhalit část své potěšené duše. Vzpamatoval se natolik, aby se sám zasmál, konečně stáhl jeho kalhoty úplně a odhodil je k hromádce na zemi.

Nedokázal z něj sundat ruce, jako by to bylo fyzicky zcela nemožné. Když se Hongjoong rty přesunul od jeho rtů přes hranu spodní čelisti až na krk, naklonil hlavu tak, aby mu udělal dost místa a spokojeně vydechl. Dlaně držel pevně na jeho bocích, pomáhal mu s plynulým pohybem, kterým se o něj otíral, pomaličku šílel z těch naprosto blaženě znějících vzdechů, které kovboj tlumil při svém činění na jeho kůži.

Teprve po dlouhých minutách se od sebe vzdálili, když se Hongjoong natáhl přes okraj pohovky po Mingiho tašce. Přehnul se přes opěradlo a poskytl tak vynikající výhled na své pozadí, přičemž se vesele rozesmál, když na něm pocítil velké dlaně. Nenechal se však rozptýlit ve svém hledání, dokud v ruce nesvíral plnou lahvičku. Rty zkroucené v úšklebku, modré prameny vlasů spadané do čela, Mingimu opět na malou chvíli vyrazil dech. Podle jeho instrukcí se zvládl otočit, aby na pohovce klečel a hrudníkem se opřel do opěradla, které měl do té doby za zády, zamlžený pohled jen na moment nechal viset na zavřených dveřích.

Hongjoong se na něj natiskl, nechal ho pocítit značnou část své váhy, jednou rukou jej objal kolem pasu. Jeho ústa měl u svého ucha, šeptal mu do něj slova, která dokázal vnímat jen napůl, jakmile prsty druhé ruky sklouzly mezi jeho půlky. Cítil se najednou o tolik menší, jako by se za ním tyčila osobnost neschopná vejít se do fyzického těla, a byl to tak dokonale osvobozující pocit.

Málokdo po něm toužil takhle. Nikdo mu nedokázal v tak intimní chvíli přivodit stejný pocit, jako by stál ve stínu vysokých zdí, pod botami zvlhlý prach, ve vzduchu ozón a neurčitá nabitá chuť, shlížející bouře v dáli, tíha na jeho ramenou. Ohromující zlo přímo naproti němu. Nikdo nedokázal vyvolat tu zvrhlou směs příchuti strachu a nadšení, kterou poprvé cítil tak dávno. Jen Hongjoong. Jen Hongjoong, který musel být stejný jako on, se stejnou náklonností k nebezpečí. Pouze někdo, kdo ten pocit prožil, ho mohl vyvolat v ostatních, tím si byl jistý.

Roztékal se pod jeho jednáním až nečekanou rychlostí, nechal svou mysl pohupovat se, ponořenou v rozkoši. Kousal se do rtu, potlačil vlastní nedočkavost, ochotný přijmout a čelit čemukoliv, co mu Hongjoong hodlal dát.

„Mingi," zamručel kovboj za ním tiše, hlas trochu udýchaný. Vydal ze sebe v odpovědi nějaký náhodný zvuk, jen aby dal najevo, že poslouchal. „You good?"

Slabě se rozesmál. Good? To bylo zatraceně slabé slovo.

Přesto přikývl, nedočkavě se zavrtěl, lépe se zapřel do kolen, zatímco si Hongjoong otřel prsty o jeho bedra. Ruka kolem jeho pasu se posunula, dlaň nyní přitisknutá na jeho hrudníku. Možná aby perfektně cítil každý roztřesený nádech, když konečně plynulým pohybem přitiskl boky k Mingiho pozadí, nehty zaryté do prsního svalu, jakmile mu sám zasténal do ucha. Mingi si na chvíli nebyl jistý, jestli potřeboval rozdýchat ten ohromující pocit uvnitř, nebo zvuky vycházející z Hongjoongových úst, přivádějící ho na pokraj šílenství.

„Jestli," začal roztřeseně a musel se několikrát zhluboka nadechnout, než si byl jistý, že ze sebe dokáže dostat zbytek věty. „Jestli se okamžitě nepohneš, asi umřu."

Hongjoong se slabě rozesmál, ale rychle pokýval hlavou, přitiskl rty na jeho tvář, lépe se opřel. Trochu se odtáhl, přirazil, s tak perfektně zvolenou silou a přesností, až Mingi na malý moment přemýšlel, jestli ho během toho jediného večera v baru dokázal dokonale přečíst. Nebo si snad tak dokonale rozuměli, aby jim vyhovovalo stejné tempo. Natáhl volnou ruku za sebe, pevně sevřel jedno z Hongjoongových stehen, a to jako by kovboje za ním jen povzbudilo.

Mingi mu pohybem svých boků vycházel vstříc, nechtěně tlumil vlastní vzdechy v materiálu opěradla, ale jen své šťastně zvolené pozici děkoval, když mohl perfektně slyšet Hongjoonga. Každý jakoby useknutý výdech, každý roztřesený nádech, každý sten přímo u jeho ucha, doprovázený stiskem zubů a poškrábáním na hrudníku, aniž by cokoliv z toho narušovalo tempo, které mu tělem rozhánělo slast.

Byl přesvědčený, že Hongjoong by se ho nejspíš nemusel ani dotknout, ale jakmile jeho ruka sklouzla níž, prsty v jistém stisku, tempo sladěné s přírazy, nejspíš na malou chvíli skutečně ztratil rozum. V jednu chvíli jako by se v něm napnul každý sval, pak už se v jeho objetí rozechvěl, na rtech jeho jméno.

Tempo zpomalilo, a než Hongjoong stačil zastavit úplně, dostal ze sebe sotva slyšitelné, ovšem naléhavé: „Pokračuj, pokračuj-"

Vychutnával si slast hraničící s lahodně chutnající bolestí, jeho vlastní tělo křičící moc, moc, moc, ale mysl nenasycená. Hongjoongův táhlý sten utlumený u jeho krku následovalo šeptání jeho jména, Mingi, Mingi, Mingi. S dlouhým, blaženým výdechem si opřel tvář o ruku na opěradle, zavřel oči, hrudník zvedající se s pomalu se uklidňujícími nádechy. Pousmál se nad polibkem, který mu byl věnován ke koutku úst, uvolnil stisk na stehně, kde se nejspíš už musely tvořit modřiny ve tvaru jeho dlaně.

Hongjoong se o něj ještě chvíli opíral a Mingi si nepřál, aby se v nejbližší době odtáhl. Dal mu to nespokojeným zamručením jasně najevo, ale druhý kovboj se přesto vzdálil, posadil se vedle něj, pokusil se ho uplatit několika polibky. „Pojď. Seonghwa sem bude chtít jít," zamumlal vysvětlení, proč ho už tak brzy zvedal na nohy, a Mingi se nespokojeně mračil. Opřel větší část svého těla o opěrku, dosedl na paty, třas v jeho stehnech pomalu ustával.

„To je problém? Minule ti obecenstvo nevadilo," zabručel podrážděně, ačkoliv se přece jen zmohl pohnout a už se natahoval pro své oblečení. Vysloužil si hlasitý, zcela upřímný smích, a i přes snahu zůstat podrážděný nezvládl zadržet svůj úsměv.

„Hm, z mojí strany to problém není," mrkl na něj Hongjoong s drzým úšklebkem na tváři, natáhl na sebe košili a podal Mingimu věci ze země, na které nedosáhl, „ale myslím, že by neocenil, kdybysme tu byli, když řeší logistiku a další podobný věci. Privilegium rušit ho při práci má jenom Yeosang."

Mingi si pobaveně odfrkl a pokoušel se alespoň trochu otřít od všech tekutin, než na sebe natáhl kalhoty. Skepticky si prohlížel kabát, který celou dobu ležel pod ním, jako svědek zvrhlého počínání svého majitele a spolehlivý zachránce, díky kterému nepřišla k újmě pohovka. Relativně úhledně ho poskládal, aby nedopatřením nezašpinil nic jiného. Pohovka tedy jako zázrakem zůstala bez jediného důkazu čehokoliv, co se v místnosti přihodilo.

Zavřel lahvičku dosud stojící na stolku, vhodil ji do brašny, pobral si veškeré věci. Pohledem prozkoumal místnost. Nechal si od Hongjoonga nasadit klobouk a pak poukázal na svůj kabát. „Kde ho můžu umýt?"

Modrovlasý mladík si od něj kus oblečení převzal, vrazil si ho do podpaží a popadl i svoje věci. Volnou rukou nahmatal tu jeho, aby si s ním propletl prsty. „To vyřešíme zítra. Dneska ho potřebovat nebudeš, přísahám," zazubil se na něj, v jeho očích hravý lesk, a cokoliv měl v plánu, Mingi byl jednoznačně pro. Nechal se vést budovou do vyššího patra, ke dveřím, které neprozkoumal, skrývajících další pokoj plný relativně dobře zachovalého nábytku. Neměl ani chviličku na to, aby si vše stačil prohlédnout.

Po zbytek dne nemyslel na kabát, nemyslel na nebezpečné město venku, nemyslel na svět.

Jeho myšlenky zcela zabral Hongjoong.